<<< Literární doupě
Literární doupě

Arnošt Lustig

MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - Lustig Arnošt
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - Lustig Arnošt
Arnošt Lustig 1926 -2011 - Lustig Arnošt
 
 
cena původní: 559 Kč
cena: 447 Kč
Arnošt Lustig 1926 -2011 - Lustig Arnošt
Živel Lustig - Emingerová Dana
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Živel Lustig - Emingerová Dana

 

   1   

 

 

Lan Herman Cohen (vybavený jako ostatních devatenáct mužů v nízké synagóze americkým pasem) si prostřednictvím pana Brenskeho objednal krejčího, a když přišel, řekl mu: „Uděláte mi cestovní oblek místo toho, který mám na sobě, a který, jak sám vidíte, je už téměř zničen; dejte do toho fortel a švih, odměním vás královsky." Pověděl to opravdu jako někde v San Francisku. Nikterak se přitom nenechal zastrašit přítomností vojáka, který krejčího přivedl z vedlejšího tábora, ani strážemi v koutech modlitebny. Takovými vojáky v žabích zelenavých stejnokrojích barvy bahna i leknínů byla ostatně obklíčena synagóga i její přilehlé obytné stavby zevnitř i zvenku už přes jeden a půl hodiny; Kateřině Horovitzové, která prve na rampě nahlas odporovala svému otci na jeho důvody slovy „Ale já nechci zemřít..." (takže si ji pan Cohen u pana Brenskeho ještě na kolejišti vyreklamoval), to vehnalo do očí obdiv; zapůsobilo to na ni jako těžké víno, přivádějící náhle člověka k sladké, hluboké a neuvěřitelné závrati. (To byla zvláštní představa u ní, která víno ještě nikdy ve svém životě neokusila.) Ještě nevěděla, že samo požádání o její osobu mělo v očích pana Hermana Cohena vyzkoušet počestnost úmyslů pana Bedřicha Brenskeho, právě tak jako teď to, co rovedl s krejčím. Jak prve řekl „Uděláte mi cestovní oblek..." v sebedůvěře, že tomu ani nemůže být jinak. Podle pana Brenskeho to byl ještě nedávno nejlepší varšavský krejčí.

„Oblek," pokračoval vzápětí pan Herman Cohen vlídně i trochu spatra ke krejčímu v pruhovaných vězeňských šatech, a také vlastně k vojákovi, který vedle krejčího stál (jako by snad krejčí mohl být ozbrojen, nebo jako by se od něho dalo všelicos nekalého očekávat), „s patřičným počtem vhodných záhybů, aby se nemačkal ani nepáral; jistě víte, co mám na mysli; a s moderním střihem, jak se samosebou rozumí. Nejlepší by byla tmavší látka, která potlačuje tlouštku a dává postavě břink, ale ne zase černá, jako bych byl ve smutku. Nu, a tady pro slečnu Horovitzovou, o kterou se od této chvíle budu starat, jako by byla moje vlastní, se snažte vykouzlit kabát vhodný pro tohle mizerné počasí a také aby se nemusela ve světě stydět. Nemusím vám snad ani povídat," opakoval hlasem, který nasadil, když krejčího prvně oslovil, „že chci pro sebe i pro ni jen to nejlepší a že nebudu mít při mzdě těžkou ruku." Bylo to opravdu řečeno takhle jen proto, aby dodal zmužilosti především sám sobě, protože krejčí poslouchal bez valného zájmu, připraven beztak udělat vše, co bylo v jeho silách. Pan Cohen si také po celý čas své řeči lámal hlavu, proč lidé na rampě šeptali, že tam je plyn, a jaký plyn asi mínili.

Kateřina Horovitzová si plochými dlaněmi bezděčně přejela po bederních kostech, jako by se už připravovala, až bude zkoušet nový plášť. Stále ještě nevstřebala, jak se to všechno zběhlo, a soustředila se hlavně k potřebě chvíle; byla připravena tvářit se jako zralá a slavná tanečnice, jako prve při krátké příležitosti, kdy byla s panem Hermanem Cohenem sama. (Na to jí řekl, že právě to není teď nejdůležitější; a s tím, co bude pak, ať si zatím nedělá starosti; to že už nebude žádná svízel: jeden z pánů, jmenovitě pan Rappaport-Lieben z Chicaga, byl jednak majitelem akcií tamějších jatek a jednakvlastnilvelký kabaretní dům „Gondola", jehož název si dobře zapamatovala. Škoda, že o tom nebylo možno hovořit zevrubněji. Pak už totiž nemohla být neopatrná, protože pan Brenske a také další strážci přišli těsněji k ní.)

Pánové s americkými cestovními průkazy se předtím zřejmě příliš neznali. Původně jich také nebylo dvacet, ale dva tisíce; jenže (a to se jim říkalo už v Itálii, odkud jeli) příslušné americké úřady měly zájem především na těchto majetných pánech, protože německou stranu také nezajímali anonymní řadoví němečtí vojáci, ale generál a jiné významné vojenské osobnosti; a tak s ohledem k zámožnosti těchto pánů na jedné a důležitosti generála na druhé straně dostalo všechno, co je přivedlo zatím až sem, punc určité mimořádnosti.

Krejčí byl vychrtlý jako svůj vlastní stín a měl modřinu na čele; chvěl se možná opovržením, které ho léta pobytu ve vedlejším táboře naučila skrývat, aniž bylo znát, na koho svaluje vinu za přičiněné příkoří; díval se nenápadně, ale v jednom kuse na ramena mohutného, trochu až tloustnoucího Hermana Cohena, na první pohled boháče, a podle způsobu jeho řeči, když si objednával šaty, i zazobance. V tomto pohledu mohla být skryta pro všechny, co tu stáli, oceňující a zároveň číhavá přísnost krejčovského mistra, který váhal připustit, že tu je v nové úloze, a zároveň jeho pronikavá zvědavost - stejně tak jako jen lítost někoho, kdo chytře tuší v každé nárameníkové vycpávce proti sobě zašité zlato a valuty, a nakonec závist, nebude-li snad objednávaný oblek sloužit panu Cohenovi opravdu k cestě odtud. Tisícům, ba statisícům a miliónům lidí — jak si krejčí v duchu říkal — se smrsklo jejich největší přání na to, aby se dostali z vedlejšího tábora (jako by už tím obecně pro ně mohl začít nějaký lepší život). A tady proti němu stála najednou dokonce dvojí živoucí představa odchodu: pan Herman Cohen a Kateřina Horovitzová. Třebaže stráže v uniformách a dráty, jimiž protékal smrtonosný elektrický proud, a betonové zdi vytvářely téměř nepropustnou hráz, věděli už všichni, že v téhle synagóze a jejích staveních je skupina dvaceti amerických židů, kteří pocházejí převážně z Polska nebo snad zčásti z Čech. Už bylo veřejným tajemstvím, že byli chyceni při nedávném vylodění spojeneckých vojsk na Sicílii, kdy německá armáda obsadila větší část země a Rím, a že byli odvezeni sem. Po kratičkém prodlení na rampě se jich ujal pan Bedřich Brenske, velitel tajného oddělení, aby se zacházení s nimi okamžitě odlišilo od zacházení s ostatními; upozornil je na to, že budou krátce internováni před svou další cestou na západ od Generálního gouvernementu v těchto budovách a dále že se on osobně bude snažit splnit každé jejich přání, pokud ovšem bude splnění v jeho silách a zároveň v souladu se zájmy říše, protože i v tak mimořádném případě může platit: bližší košile než kabát. Zřejmě to slyšela část právě příchozích z Varšavy, kteří přijeli po téměř půlročním přesedání na rampu druhým vlakem, a mezi nimi Kateřina Horovitzová; otec jí zrovna říkal, dívaje se na množství lidí za dráty a na dýmající komín za kolejištěm: „Sem si přicházíme pro smrt". V rodině Horovitzů se nikdy neslušelo odmlouvat otci. Nebyla také ještě natolik samostatná, aby si to dovolila; ale vystoupila z vlaku unavená a vyplašená a tak s otcem nejdříve v duchu nesouhlasila, a pak to nahlas vyjevila; snad přitom její pohled anebo vláčný taneční krok, pýcha, nebo dokonce jmenovitá žádost (to nikdo přesně nevěděl a také na tom z hlediska výsledku nezáleželo), přiměly Hermana Cohena, prostředníka mezi panem Bedřichem Brenskem a skupinou, aby ho o ni požádal. (To byla chvíle, kdy říkala otci nepokrytě a upřímně „Ale já nechci zemřít../'). Celý tábor také už věděl, že pan Brenske bez otálení svolil (to se pak více než cokoli jiného z jeho činů a slov rozneslo rychlostí blesku); požádal Kateřinu Horovitzovou, aby vykročila ze své řady a aby se připojila k americké skupině; kufry že jí budou dodány s malým zpožděním; hned vystoupila a její otec byl davem tlačen ke straně a dál. A konečně věděli v táboře kus cesty tady odtud i to, že matka Kateřiny Horovitzové, její otec, děd a všech šest sester bylo zaplynováno hned poté, co ona sama v doprovodu pana Brenskeho a ostatních skutečně opustila rampu; marně se do té chvíle otáčela; mezi kolejemi a cestou panoval zmatek; jeden nevěděl o druhém; lidé hledali svá zavazadla, manželky muže a otcové a matky děti a naopak. V táboře byli seznámeni dokonce už i s takovými podrobnostmi, jako že se to rodině Kateřiny Horovitzové stalo ve třetí plynové komoře a že všech devět těl bylo vzápětí po zaplynování spáleno v pecích, kde měl své komando rabín Dajem z Lodže.

Krejčí se díval na pana Hermana Cohena a úkosem, ale nenápadně rovněž na vojáka, a to i proto, aby se nemusel koukat zpříma na Kateřinu Horovitzovou; nevěděl, jak by jí tuto novinu sdělil a zda by vůbec bylo vhodné, aby něco takového teď tanečnici sděloval. Uznával v duchu, že je ve svém dětském výrazu, dozrávajícím těle a tváři mladé ženy opravdu taková, jak se v celém vedlejším táboře říkalo; dobře odpočítaná půldruhá hodina po jejím odchodu stačila, aby se z toho už stala legenda; hned se vyrojily řeči o krásné, ale zbabělé židovce, která se vymkla z údělu, přichystaného celé její rodině. Byla to zbabělost z nutnosti, ale možná, že ne tak docela; konec konců i jiní ještě toužili po životě, jakoby nikdo neznal předem svou míru. A nepodobal se beztak všechen vnější svět táboru, který už všude natáhl své ostnaté dráty jako chtivé a silné ruce, takže mu venkoncem nikdo nemůže ujít nastálo? Krejčí tudíž zavrhl, přešel a odpustil sebevědomý tón, kterým k němu hovořil tento americko-polský Herman Cohen, obřezaný navlas stejně jako on. Aby to~zakryl, tvářil se dál, jako by ho zajímaly boháčovy vycpávky. A znovu se upnul ke Kateřině Horovitzové. To ostatní, co se jí týkalo, bylo spojováno v ústech nejstarších a nejvzdělanějších vězňů, s kterými se krejčí stýkal a kteří ještě nešli do komor (a to byl jen žalostný zbyteček, protože více a déle než silní duchem odolávali silní tělem), s příběhy z jedné starověké země (kde slavná mladá žena, díky svému strýci, zabránila vyhubení svých nevinných bratří) a ze středověkého Španělska (kde pro krásnou židovku zapomněl jistý náruživý král na svou vlastní manželku). Něco ze vzdáleného, až neskutečného půvabu těchto zkazek však probíhalo jako ozvěnou i nyní ve slovech, která si v souvislosti s ní v duchu vybavoval, a to dokonce jako koruna toho všeho, i když pro ni dosud bez jasnějšího konce, zato s jasným vědomím, že s jejími lidmi se to už dovršilo. Bylo to všechno právě teď, říkal si krejčí, během jedné a půl hodiny, v nejsoučasnějším okamžiku, kdy on a oni svorně spolu s ním a s ní a s panem Cohenem a těmito druhými devatenácti vdechovali bahnitý vzduch těchto zářijových polských rovin, široko daleko už značně prosycených mastnotou spálených lidských kostí a masa a lidského sádla, což ubíralo prastarým bažinám hloubku i vůni. Začalo se o ní po táborových pláních a koutech vyprávět, že už ve dvanácti letech tančila místo učení a bývala bita, protože každá židovská matka, která nemiluje metlu, nemá patrně ani ráda své dítě; a že později, když se z plukovnického Polska stal Generální gouvernement, tančila prý na jakémsi večírku, přepadeném německými vojáky; všechny ženy a dívky tu prý byly znásilněny, kromě ní, protože doslova uchvátila německého komandanta, a ten pak za to byl degradován a okamžitě odeslán na východní frontu, kde zemřel; nikoli však ruskou střelou, nýbrž naopak kulí z německé parabely vojenské frontové policie, do týla, jak umírají zrádci. Pověsti o její někdejší slávě předběhly skutečnost, táborová fantazie ji dokonce líčila na prknech, která znamenají svět - v hudebních halách někde v Londýně anebo v San Francisku, kde -jak se proslechlo - našel svůj domov po Varšavě pan Herman Cohen. A také se už bůhvíjak vědělo o podílech pana Rappaporta-Liebena na jatkách v Chicagu a o tom, že on sám je ve své „Gondole" velkým kabaretiérem. Odlišoval se od nich tedy nikoli obřízkou, ale cestovním pasem; a to nebylo ve skutečnosti odlišení, nýbrž nedělitelné spojení. - Krejčí tu stál a duši mu naplňovaly nejrozličnější dohady. Vězeňský mundúr typu zebra splýval s jeho svislých ramen a rukávy byly delší, než se patřilo. (Způsobil to v této chvíli možná právě jeho nahrbený postoj, nepozornost při držení těla, protože se nevěnoval tomu, nýbrž svým úvahám.) V panu Cohenovi a v Kateřině Horovitzové to však na druhé straně nemohlo vzbudit patřičnou důvěru v jeho střihačské a šičské umění. Neměl ani špendlíkové hlavičky ve rtech, jak to dělávají řemeslníci jeho druhu, ani centimetr z voskovaného plátna kolem krku, hozený odzadu dopředu, jak to bývá u krejčích zvykem; jen na jeho tenounkých a dlouhých prstech bylo znát, že hodně šije; bříška ukazováku a prostředníku pravé ruky byla zčernalá, jakoby ani nepoužíval náprstku. Četař, který krejčího doprovázel, dosáhl zřejmě mezní hranice jinošství; mohlo mu být nanejvýš jedenadvacet let; byl to jeden z těch sotva opeřených německých kloučků, kteří -jak krejčí věděl - dorůstali ve vedlejším táboře bud patřičné tvrdosti, anebo pod dojmem přísného táborového řádu, jak platil pro obě strany, používali za nocí u drátů svých pušek sami proti sobě, s hlavněmi naplněnými vodou a zavedenými ústím do úst nebo pod bradu, takže stačili zutou nohou ještě stisknout kohoutek - nebo zešíleli z přetlaku nečekaných dojmů, anebo byli stříleni svými již zocelenějšími kamarády. Krejčí sám viděl takovou popravu, provedenou poručíkem Horstem Schillingerem před očima vězňů; jakýsi pěšák se nemohl dívat na malé hořící děti nebo na starce, jako by zapomněl, že to není vyvolená rasa a že nesmí zhřešit soucitem; měl prý prohlásit, že s tímhle nechce nic mít. K exekuci došlo poblíž krejčovských dílen; a jak řekl tenkrát pan Bedřich Brenske poručíku Horstu Schillingerovi, splnilo to účel na obou stranách. Pěšák byl tehdy pro výstrahu spálen v třetí peci, jako bílý žid, hanobitel a prznitel nordické rasy, ve spalovně, kde vládl rabín Dajem z Lodže a kde se sušily ženské vlasy, ostříhané mrtvolám v plynových komorách, už po vodním postřiku, kterým se po akci odstraňovaly nechtěné výměšky, takže vlasy byly jen vlhké, ale ne zanedbané. Rabín Dajem z Lodže byl hračka pana Brenskeho, jak tomu také může být; dovedl krásně zpívat, na což se přišlo čirou náhodou; když měl být stařec zaplynován, nevhodně povzbuzoval zpěvem umírání svých bratří, takže ho pan Brenske slyšel až za dveřmi; otevřel, vytáhl a určil mu tento líbezný zpěv jako práci a povinnost v sušárně. Ale tenhle neopeřený četař, který sem krejčího přivedl a který se jmenoval Emerich Vogeltanz (jak se krejčí dověděl z toho, že mu prve připošil potítko čapky, kde byla jmenovka), pohlížel na Kateřinu Horovitzovou věcně, ne se soucitem, ale spíš uznale; dítě a žena, obojí v jednom, přišlo by na to, co by člověk při svém počínání chtěl potlačit a co naopak vyzdvihnout; krejčí i pan Herman Cohen v tu chvíli svorně pocítili pýchu, jako by se o tom přímo domlouvali, „čímpak jste byla, holubičko?" zeptal se četař Vogeltanz, a ona odpověděla: „Tanečnicí."

„Hm, hm." - Hle, sami nadlidé a uznávali tuto mladistvou židovskou květinu a dávali své uznání najevo; a krejčí a boháč s americkým pasem nalezli uprostřed svých vzájemných pohledů první souzvuk porozumění. Slovo „hm" a ještě posunek stačily k tomu, aby se lesk z očí krejčího odrazil ve vlahém povlaku malých, pozorných šedých očí pana Hermana Cohena; v duchu si oba řekli, jak dobře udělal pan Cohen, že vyrval tuto dívenku smrti. Neboť jakkoli si nechtěl pan Herman Cohen připouštět zbytečné deprimující návratné myšlenky na to, co spatřili na rampě a co slyšeli a jak uboze působil shrbený krejčí, všichni pánové už tušili, co znamenal tábor, aniž jim kdokoli něco pověděl. (To ještě nikdo z nich neřekl „ani svatba, ani pohřeb", jako pak jeden z nich později.) A tak se snad přestěhovalo z duše do duše obou mužů stojících proti sobě kromě upřímné pýchy a ocenění i kus toho, co věděl krejčí, ale nevěděl a možná ani nechtěl vzít na vědomí pan Herman Cohen. A pan Cohen o to trpělivěji čekal krejčího odpověď, a krejčí se nepatrně narovnal.

Kateřina Horovitzová cítila jejich pohledy a nabádala se zkroušeně ke skromnosti, alespoň do té doby, dokud se nedostanou odtud, za hranice tábora, a pak za hraniční sloupy samotné říše. Byla v ní lítost, že se nedokázala přimět, aby alespoň na okamžik vypustila ze svých myšlenek nejmladší sestru Leu a matku, a to byl vždycky konec; za těmito dvěma pochodovala v její představě celá rodina, devět lidí, kromě ní samé. Byla už rozhodnuta zneužít dobroty pana Hermana Cohena, aby požádala ještě o ně, třebaže pan Brenske řekl, že její osoba jako mimořádný doprovod zatím stačí; ale neřekl to přímo ani jemu, ani jí; čekala teď proto na okamžik, až celá tato pošetilost s krejčím a šatstvem skončí. Prve, když pan Cohen žádal nové šaty, přivolil pan Brenske velmi ochotně, ale zároveň se omluvil za to, že to nebude možné u všech dalších pánů, z prosté časové tísně a že by tu pro tolik lidí ani nebyli vybraní krejčí. Pan Brenske dokonce připustil, že pomačkané šaty všech ostatních pánů, kteří bohužel cestou z Itálie téměř nespali, budou možná pohnutkou mnoha pomluv, až se ocitnou na místě výměny; ale kdo bude chtít a mít dobrou vůli, spatří v tom také svědectví o spěchu z německé strany. Potom všichni rádi zapomenou na štrapáci s převlekem, až místo vyřizování zameškaných záležitostí budou shánět nové oděvy. „Není to mnoho za tu cenu," řekl. „Ať udeří, kdo je bez viny."

Četař Emerich Vogeltanz si zčistajasna šťavnatě uplivl, právě tam, kde stál; bylo to uprostřed místnosti, kde na to každý viděl. Snad to udělal proto, aby zakryl svůj obdiv, říkaje stále jen polohlasitě „hm, hm..." Byla vskutku setsakramentsky pěkná, ta židovská děvka, přiznával si Emerich Vogeltanz v duchu; urostlá, o něco vyšší než pan Herman Cohen, který ostatně také nevypadal jako nějaký trpaslík, a zároveň útlá v ramenou a se štíhlou hladkou šíjí. Zastavil se pohledem na výrazu překvapeného a nevěřícího dítěte, u koutku úst maličko pokleslých, a na přímé vrásce čela, nejenom něžné, ale i ostré.

„Udělám, co mohu," řekl konečně krejčí. „Tak jak to má být..." Pohledy četaře, krejčího a pana Hermana Cohena spočinuly na těle a tváři Kateřiny Horovitzové. Za jiných okolností by to u ní zřejmě přivodilo stud, ale tady všechny běžné okolnosti pomíjely současně ve svých příčinách i následcích. Bylo to náhle jediné, čeho se mohla přidržet. Neplatilo tu staré matčino nabádání a varování; musela se tak i tvářit. Věděla, že to možná není docela správné, ale bylo to přece jediné možné východisko. Nemohla se držet slova správné, nešlo o tohle slovo. A tak vydržela všechny pohledy. „Hm, hm..." hučel znovu Emerich Vogeltanz; nic výstižnějšího jej nenapadlo. Její nohy měly ladnost prchající srny a vlasy byly jako nejčernější uhel, dlouhé, pevné a lesklé. Pan Brenske ji samozřejmě ušetřil ostříhání, jak vděčně pan Herman Cohen v duchu zaregistroval hned na rampě, kde se první příchozí řadili k holičům a kde už druhý proud zprava při koleji uhýbal k nízkým budovám. Ale bylo tu i náhlé uplivnutí a v něčem to všem -a dokonce i samotnému Emerichovi Vogeltanzovi - cosi zkazilo. Oči Kateřiny Horovitzové se dívaly teď o poznání méně lítostivě; zářily v odlesku staré mědi, hnědé a zelené s jemným nádechem zlata. „Co mohu, a co nejdříve..." opakoval krejčí a zase se shrbil; chtěl možná plivnutí zamluvit. Ale ještě tu bylo. Nesmazala a neodstranila je ani slova Hermana Cohena, pronesená předtím jakoby někým, kdo věděl, co si může dovolit, i tehdy, je-li vedle tábor. Ano, jakmile osamějí, udělá to, opakovala Kateřina Horovitzová sama sobě ještě horlivěji než prve; požádá pana Hermana Cohena, aby vykoupil matku, otce, děda i jejích šest sester. Shromažďovala si výrazy, jimiž to za chvíli vyjádří. Voják jí naháněl strach, ostatní stráže, třebaže mlčenlivé, také hrozily. Krejčí v ní vzbuzoval v tomto sousedství zase jinou hrůzu, ba odpor, jak vypadal uboze, a jak jí připomínal všechno, co možná nechtěla vidět, svou pouhou tělesností. Co záleželo na ní samé, nepřála si nic, než aby vyřídil vzkaz její rodině, aby alespoň znali její příští snahy. V duchu se musela v jednom kuse vracet nazpět k okamžiku, kdy byli ještě všichni na rampě a kdy lokomotiva s dieselovým motorem přitlačila na druhou kolej italský vagón s těmito prominenty, z jejichž stranyjí hned svitla naděje. Viděli přece už na výhybce ve Stawkach ve Varšavě, kam odjíždějí. O tomto táboře se mnoho mluvilo i hodně mlčelo. Obojí bylo naplněno. Když přijcM, poslal nějaký urostlý, tmavovlasý německý důstojník s knírem matku a sestry jinam, než kam šla ona, a pak se také otec dostal pryč; stačila mu pouze poslatvzkazpopaní Mandlbaumové z Nízké ulice ve Varšavě, oč se právě pokusila a co se děje a že tedy půjde s těmito pány. Pan Herman Cohen okamžitě svolil, že zaplatí částku, uvedenou panem Brenskem, protože slyšel, jak řekla: „Ale já nechci zemřít..." Pan Cohen se toho chytil téměř bezděčně, protože cesta z Itálie byla bezútěšná a chtěl dodat nějaké naděje sobě i ostatním devatenácti pánům, a dovedl riskovat. Jeden z nich, snad pan Oskar Lówenstein, podotkl, že by udělali lépe, kdyby se starali jen o sebe; ale mělo to i svou druhou stránku -opravdu bylo cítit, že ještě něco zmohou, jednotlivě nebo všichni dohromady, a v tomto prostředí a za těchto okolností. Bylo to sto tisíc zlatých švýcarských franků. Kateřina Horovitzová však ani nezrudla, ani nezbledla. Přestávala se divit. Nedovedla si takovou sumu ani dost dobře představit. Pan Štěpán Gerstl vyjevil na rampě hned poté, co byla vykoupena, jeden ze svých snů; řekl totiž, že se mu zdálo o hodech, ale nedodal, co to má znamenat; připomněl tím ostatním pánům, že vlastně už opravdu hezky dlouho nespali a nejedli. Na to však už nikdo nic nepodotkl. Jak mohl pan Gerstl snít, když nespal ani nebděl? Kdyby snad dal pan Herman Cohen ted hned krejčímu nějaké peníze, napadlo ji najednou, aby byl ochotnější, byl by učiněn další důležitý krok. Styděla se za to, jak zařizovala své záležitosti za peníze z pokladny pana Hermana Cohena, ale bylo to přece za tak výjimečných okolností, a byla hotova udělat za hranicemi všechno, aby mu to oplatila, a možná, že ani jemu už o peníze nešlo. Paní Mandlbaumovou také hned na rampě ztratila z očí. Sledovala marně obrys její hlavy a zad; pan Brenske stejně jako pan Herman Cohen dost spěchali, aby se prý nemotali mezi kolejemi; pan Brenske ještě zdůraznil, že by tu mohli chytit i nějakou nákazu, která by ohrozila jejich cestu, protože příchozí ještě nemohli být dezinfikováni; někdo z pánů se dokonce po těch slovech křivě podíval i na Kateřinu Horovitzovou; celá skupina pak odešla v doprovodu pana Brenskeho a s jeho lidmi až sem.

Tolik snad platilo i zde, myslela si, jako předtím ve Varšavě na obou stranách zdi; za valuty a zlato bylo možné zakoupit u německé armády a příslušníků tajné policie vždycky sdostatek věcí tak vynikajících, jako byl černý polský nebo německý vojenský chléb anebo dokonce portugalské rybky v plechovkách s podobiznou tamějšího panovníka, jestliže přitom nemyslela hned na tak zbytečné pochoutky, jako jsou proužky správně připraveného vyuzeného hovězího masa. Neboť v rodině Horovitzů se vždycky bral ohled na duši ptáků i zvířat, skrytou v jejich krvi, a všechno, co bylo od masa, se jedlo zbaveno nejdřív této oduševnělé krve. To bylo jednou a někdy i dvakrát týdně, když byly svátky. Zasejí vytanula na mysli nejmladší sestra Lea, pro kterou by bylo škoda, kdyby musela zůstat vedle. Tak se v ní znovu a znovu obnovovaly nové výčitky, že opustila svou rodinu. Ale tábor byl přece smrt, a kam ještě tábor nezasahoval, tam mohl být život. Utěšovala se, že každý by to na jejím místě udělal zrovna tak. Jenže vidina sestry neodcházela. Lee už se nadouvala prsa a matka to vhodně a chytře potlačovala v oblečení, aby ji tak jako všechny ostatní své děti uchránila znásilnění; přes všechnu snahu vojenské policie o rasovou čistotu, halasně vytrubovanou vyhláškami, bylo zrovna tohle slabinou řadových německých vojsk, patrně tak jako každého jiného vojáka na světě. Bála se toho u všech svých dcer už od té nepěkné chvíle, kdy místo plukovníka nastoupil v Polsku německý kaprál; nedala si to nikdy vymluvit - ani otcem, který měl za to, že „pro ně přece ani nejsme lidé, tak jakýpak strach...!" a jenom u Kateřiny se neobávala. K tomu se teď Kateřina Horovitzová vrátila a u toho zůstala a věděla, že první článek řetězu jsou nyní tedy peníze, nejdříve za ni a pak pro krejčího a ostatní.

Krejčí zamžikal očima, aby střásl z víček slzy, které nebylo vidět. Už dlouho neplakal, protože pláči se odnaučil. (Tábor byl přece naplněním nového lidského řádu a nastolil jinou stupnici citů a povinností, než jak to bylo seřazeno v pěti knihách Mojžíšových a v knihách socialistických učenců a také badatelů v sociálních naukách v nejrozmanitějších zemích.) Shledával stále s jistým zadostiučiněním, že oči a čivy vojáka se doslova spásají na hnědých spáncích jinak bílé tváře Kateřiny Horovitzové; nacházel v tom ze své strany i odpuštění, jestliže vůbec kdy myslel na to, co se mu stalo, než se vydal na cestu z dílny sem, a také na to, že odešla od své rodiny, aby unikla, zatímco oni táboru uniknout nemohli. Četař Vogeltanz si pro něho prve přišel přímo do krejčovských dílen, kde se šily obleky pro vysoké pány z tajné policie, kromě hrubé práce ze zakázek pro německou armádu a hasičské sbory měst, jejichž jména byla tak zvučná jako Drážďany, Mnichov, Stuttgart anebo sám Berlín; hned u vchodu do dílen mu četař vštípil nutnost vhodného chování k těmto prominentům pádným úderem plochou stranou bajonetu do čela. Instruoval ho dále podle pokynů pana Brenskeho, aby objednávka byla hotova do soumraku, než pan Herman Cohen, jeho chráněnka a devatenáct ostatních pánů vyrazí na cestu z Generálního gouvernementu. Nejdříve se krejčího zeptal, jak je tu dlouho, a když odvětil, že v tomto táboře dohromady s předchozím táborem už je to pět roků, řekl mu nato četař Emerich Vogeltanz, že u nich od doby, co byla zavedena ochranná vazba pro nevhodné rasy a nositele falešných a nebezpečných názorů, jsou tu někteří už jedenáct roků. Ale ptal se hlavně proto, aby si ověřil, jakou znalost v této věci měl krejčí. Smál se při svých slovech téměř potměšile, jako by krejčímu dával nepokrytě najevo, je-li ovšem s to něco se svým malým řemeslnickým mozkem vůbec pochopit, že ví samosebou od pana Bedřicha Brenskeho cosi navíc a zeje to všechno patrně jen povedený šprým; ale řekl to tak, aby krejčímu nedovolil ani přílišnou pochybnost, ani jistotu. Úderem chladné oceli do čela, vedené úmyslně tak, aby se bajonet jen zableskl v sítnici a vzbudil očekávání rány, vytvořil v krejčím (kromě modřiny) a v jeho kumpánech hned zpočátku vhodné rozpoložení a zajistil si poslušnost; a taky zárodek budoucí vděčnosti za to, že po vyhotovení zakázek na šaty boháčů se bude moci vrátit zpět do táborových dílen a zůstat při vymezeném běhu věcí, zatímco skupina těch jednadvaceti půjde přece jen vstříc jakési nejistotě, která ohrožuje každou cestu. Emerich Vogeltanz byl v této chvíli spokojen i rozmrzen, díval se na zchátralou postavu krejčího, tázaje se sám sebe, stojí-li za to namáhat se pro takovou trosku tolika úvahami, a dost dobře sám sobě nerozuměl. Věnoval se nohám tanečnice a své předchozí uplivnutí zakryl podrážkou vysoké vojenské boty.

Krejčí měl s sebou kufřík s nářadím a vzorky a nyní si jej vzal k ruce. Odkryl víko a vyňal vzorkovník. Byly to krásné italské tkaniny ze skladů tajného oddělení, dovezené přímo z Říma ze čtvrti Vittorio Venete. Dal panu Hermanu Cohenovi a Kateřině Horovitzové vybrat. „Prosím, to jsou ty vzorky." Znělo to velmi přívětivě a velmi neobvykle zároveň. Četař Emerich Vogeltanz nabýval tváří v tvář těmto náramným látkám nečekaného dojmu, že přece jen jsou asi takové skvostné věci vymezeny bohatým a v něčem patrně mocnějším lidem, než byl on; všechno, co si do téhle chvilky myslel, se dostalo do rozporu s jeho nynějším poznáním. Někomu všechno, někomu nic? Opřel se v duchu o vedlejší tábor. Patrně tomu tak jako v tomto prostoru s vysokým stropem bylo jen tehdy, namítl si, pokud se na někoho přestal vztahovat tábor a jeho moc, daná norimberským zákonodárstvím; na paragrafech z tohoto města přece pracovali nejlepší, nejvzdělanější a nejoddanější mužové říše. Byla to jen mizivá menšina, těchto dvacet jedna duší, a ve srovnání s táborem téměř nic. Komu tedy všechno a komu naopak? A jakkoli věděl své, najednou četař Vogeltanz těmto lidem přece jen cosi záviděl. Cítil, že v něčem unikali. Tamti a tihle -jenom po dvojím způsobu. Kam se asi dostane tohle krásně povedené dítě? A četař Vogeltanz, jehož otec už býval říšským šikovatelem a jehož děd také prošlapal nejedny vysoké botyjako délesloužící, byl by dal hodně za to, že tihle vybraní civilisté unikali v něčem i panu Bedřichu Brenskemu; měl je mít pevně v hrsti; dostal je na starost pro své zkušenosti v zacházení s lidmi, kteří se nemohli jen tak vsadit za mříže, kam kdo chtěl a kdy si kdo zamanul... Napomenul se, že by do toho neměl strkat nos, ale nedalo mu to. Byl to přece pan Brenske, který odloučil Kateřinu Horovitzovou, co kdysi kdesi ve Varšavě tančila, od davu určeného komorám. A vzápětí se k četaři Vogeltanzovi dostavila nutkavá potřeba dát někomu z nich, jak tu stáli, políček. Příliš mu nezáleželo na tom, komu, ale nejraději by byl snad přece jen potrestal toho boháče anebo dal pár pohlavků té pěkné kurvě, co se vylíhla ze své matky tak podivuhodně zdařile. Jenže tajné oddělení patrně sledovalo také některé věci, které nemohlo kdekomu věšet na nos. Zase se točil v jednom kruhu. Plivnutí už tu nestačilo. Atak jakoby se nechumelilo, dloubl četař EmerichVogeltanz loktem do krejčího a ten, ještě než se nevhodně zapotácel, ucítil na zadnici ieho botu. Nakláněl se s vzorkovnicí právě k poměrně vysokému oknu synagógy, aby barvy tkanin vynikly při denním světle, a okamžitě se obrátil. Beze slova a s pohledem, v němž nebylo výčitek, nacházel sám v duchu příčinu, pro niž byl asi potrestán; „Promiňte, pane," řekl, „nevěděl jsem, že se sem budete chtít podívat," což poskytlo i vojákovi dodatečnou záminku a ušetřilo námahu, aby si i pro svou potřebu musel nějak vymýšlet. „Prosím," dodal ještě krejčí a postavil se tak, aby i četař Vogeltanz mohl shlížet na látky z dobrého zorného úhlu. Zapůsobilo to tísnivě. Zase věděli, že vedle je tábor. To, a nic víc, beze zbytku. A krejčí ještě bezdůvodně řekl: „Ano, pane."

Pan Herman Cohen, když spatřil, jak na něho pohlížejí oči Kateřiny Horovitzové, si v duchu nadal zbabělců; vzpomněl si na to, co řekl předtím pan Oskar Lowenstein, aby se raději starali jen o sebe, a tiše, ale důrazně řekl: „Jsme, tuším, pod ochranou pana Bedřicha Brenskeho a orgánů, kterým velí. Osobně se mně a mým prostřednictvím všem ostatním pánům zaručil," (teď poklesl hlasem, jako by tím vynechal, jakkoli nerad, ze svého součtu krejčího, který to smutně nesl,) „že naše výměna za německé válečné zajatce proběhne bez jakéhokoli násilí, ba s úctou. Všichni víme, že to patrně budou velmi vzácní němečtí zajatci, pane poddůstojníku; docela možná, že se mezi nimi může vyskytnout i některý váš generál, a vědí to i vaši nadřízení. Prosím proto, aby v mé přítomnosti nebylo používáno podobných zákroků, abyste se jich laskavě vystříhal. Sám pan Brenske zdůraznil, že hrubé násilí je mu cizí, a my tomu chceme věřit. Doufám ostatně, že za chvíli přijde." Chtěl ještě dodat, že na to není zvyklý; ale zároveň s tím, jak říkal, co chtěl, cítil každým nervem, že vedle je tábor se vším, co k němu patřilo, od rampy s vagóny a kolejemi až po velké nízké budovy s krátkými komíny; a třebaže nevěděl, jakého původu je černý mastný kouř, který se valil po obloze téměř bez přestání, bylo to zde, a tak umlkl. Propadal nezbadatelné úzkosti; prve to plivnutí a nyní dloubnutí a kopanec, třebaže obojí a trojí použité proti cizí, naprosto neznámé a zajisté svým způsobem i bezvýznamné osobě, ho přimrazovaly přímo k zemi; byl ohromen, jako by se už nemohl dále pohnout a jako by tato ochablost procházela odzdola nahoru, až k jazyku a rtům; nebyl opravdu s to už nic dodat. I když pan Brenske dal prve najevo, že je to svým způsobem výraz výjimečnosti, že běžně je ve zdejších končinách poměrně málo vojenského personálu, zděsilo ho náhle neúměrné množství uniforem, které je hlídaly; mohli přece všichni, i pan Bedřich Brenske, očekávat z jejich strany nezbytnou kázeň. „To je vše," řekl s vypětím. Četař si jeho slov nevšímal. Uplivoval, jako by louskal slunečnicová semena, jak tomu bylo v této zemi zvykem kdysi, kdy tu ještě pan Herman Cohen trávil jinošský věk. Nedával na ně také odpověď. A jako by si náhle chtěl Emerich Vogeltanz vylít zlost na vyčinění, které nebylo v jeho pravomoci potrestat na místě, zamručel na krejčího bez jakéhokoliv důvodu a vyčítavě: „K slušnému chování máš dál než do Jeruzaléma. Být na mém místě někdo jiný, roztančil by ti už důtky po zádech." Ani dost dobře nevěděl, jak mu přicházela slova vhodně na jazyk, aby se jimi dotýkal krejčího se shrbenými rameny i obou zbylých, že v tom bylo i slovo tanec a starý tón opovržení. „Ona ti asi jedna modřina na výstrahu nestačí, bajonet je ti málo," pokračoval. „Jen vás pustit z tábora na skok ven . . ." Vzdychl téměř pravou upřímností. A ještě než Herman Cohen a Kateřina Horovitzová pochopili příčinu rány na krejčího čele, doplnil: „Tak koukej, ať jsi do soumraku hezky hotov, jak máš nařízeno, a ať tady panstvo déle nezdržujeme!" Krejčí se znovu omluvil: „Promiňte, pane." A četař Emerich Vogeltanz jako by do této chvíle byl přece jen ještě pln dobré vůle a naplněn spíše záměrem vyjít s nimi se všemi po dobrém, zařval, až se to rozlehlo kolem dokola prostornou synagógou: „Drž hubu, ty prokleté mořské prase! Kdo se tě na něco ptal, že v jednom kuse kokrháš? Máš tak leda právo držet hubu a krok, tábor je vedle, jinak, jak jsem už řekl. A kdyby ses chtěl snad dovolávat nějakého prašivého papíru v kapse, tak raději mlč, než mě tím dvojnásob naštveš. Vedle máme zařízení, které už zkrotilo o hodně neposlušnější spratky, než jsi ty. A žádný papír je z toho nedostal. Stačí, aby snad padla ještě nějaká nehorázná drzost, a puška mi sama spustí." A zase zcela tiše, jako by nebyl vůbec křičel, pootočil se k panu Hermanu Cohenovi a Kateřině Horovitzové: „Prosím, můžete se na něho znovu obrátit, už si nic nedovolí," jako by je před krejčím chránil; a všichni přesně cítili, k čemu a komu to všechno bylo určeno a proč tedy prve řekl mezi svým křikem i slovo tančit. „Jistě, pane," ozval se zase krejčí. Sklonil před vojákem hlavu. „Vezmi panstvu míru, jinak to do soumraku nestihneš, ty mistře nitko."

„Jistě, pane," opakoval krejčí zjihle a uctivě. „Nejdřív vezmi míru tady pánovi a pak té..." (nechtěl patrně říci děvce, ani slečně, ani židovce, protože věděl, že k nim byla přišoupnuta na poslední chvíli, a větu nedokončil, poněvadž beztak už rozuměli a četař Emerich Vogeltanz to cítil a opájel se tím). „Konej svou povinnost, mistře nitko," opakoval, jako by se mu oslovení krejčího takhle zalíbilo. „Rozkaz je rozkaz a soumrak je soumrak, s chutí do toho a půl díla je hotovo."

Kateřina Horovitzová se zachvěla a přiměla k opatrnosti. Všechny plány, které měla s matkou, otcem i dědem a sestrami, se náhle scvrkly na docela malou úzkost o sebe samu. ' Styděla se za to, uvědomovala si to obojí; ale řev četaře Emericha Vogeltanze tu ještě zněl v neslyšitelných ozvěnách. Celou tu dobu si musela vyčítat, že je zbabělá, a zároveň to omlouvat. Bála se nyní více než kdykoli předtím.

Chtěla odklad pro příliš mnoho, zatímco sama znamenala příliš málo, a také pan Herman Cohen a ostatních devatenáct pánů znamenalo možná příliš málo. Ani otci nedala sbohem, protože ho ti lidé kolem nich odtlačili někam kupředu, když kdosi říkal, že tam je plyn, nebo dozadu, protože nevěděl, kde je začátek a kde je konec a co se vůbec má stát. Věděli jen tolik, že tábor je obrovský a že nelze dohlédnout z jednoho konce na druhý. Postřehla nyní dobře chvění víček pana Hermana Cohena. Vypadalo to, jako by pan Cohen v jednom kuse mrkal. Snad se ona také vždycky bála smrti více než ostatní členové rodiny; možná, že nebyla tak pobožná jako oni, aniž věděla proč; jako by bůh zavinil, že tak zapochybovala, je-li v souladu s jeho všemohoucí dobrotou, abyje Němci takto trápili, aby je rozehnali jako prašivé stádo a právě tak s nimi zacházeli. Anebo to bylo proto, že měla bujnou fantazii; dovedla si to představit daleko hmatatelněji a slyšela přece na každém kroku, co dovedou a od čeho je tábor. Myslela teď na Leu, svého miláčka, která se v ní vždycky zhlížela. Zase tu byla sestra. Dětství Ley jí teď připadalo jako jablko ^nahlodané červem. Bylo poznamenáno tak jako u ní vůní dřeva. Někdy vyčítal děd její matce, své dceři, že ji porodila příliš krásnou a divokou, ale matka na to odpovídala tichou pýchou. Otci se rodily dcery rychle za sebou, jako by to byl trest za to, že si tolik přál syna. Dívala se nyní na látky a probírala všechno, co by ji mohlo povzbudit, aby z ní odešel strach; neměla toho mnoho, k čemu se mohla v duchu vracet. Jednou - ještě ve Varšavě, než se dostal k moci kaprál s knírem - přišel do bytu v Nízké ulici mladík, který doporučoval otci a dědovi, aby přemýšleli o možnosti vyměnit šlapací zařízení svých soustruhů na dřevo za elektrický motor. Vrátili mu jen úsměv, s nímž pohlížel na jejich Kateřinu, tančící, jako by chytala ve vzduchu hudbu. Měli požehnaně děvčat, jako do sedmiramenného svícnu; nutilo je to vždycky myslet na ženichy hodně dopředu. Děd i otec se souhlasně ptali, k čemu by byly jejich nohy, kdyby nemohli popohánět soustruhy šlapáním; nemusili se brodit blátem jako třeba vojáci nebo jako obchodní cestující anebo poslíčkové kdovíjakých firem. Nebylo jim dobře, jestliže snad směli spočívat zadnicemi na pěkných, dokulata vykroužených dubových židlích? K čemu by litovali svých nohou? Měly snad nohy právo na elektrický motor a zahálku, zatímco ruce a hlava by zůstaly při starém? Bylo by to spravedlivé? Mladík byl příjemný a Kateřina se mu líbila. Bylo jí dvanáct roků a pozval ji k nim; - směla tančit o přestávce na jejich odborové schůzi, kde někdo volal „dřevosoustružníci, spojte se!" Vybavila si i teď rytmus dřevosoustruhů, na nichž děd i otec kouzlili šachové figurky, izolátory pod elektrické vypínače a nástavce a držáky k nářadí. Snila tehdy o tom, že odejde s mladíkem z domu, daleko do Francie, odkud znala životopis Josefiny Bakerové. Viděla v duchu před sebou kabaretní prkna, hladká jako led v zimě na řece Visle. Někam to odešlo a něco jiného přicházelo; bylo to jako most, po kterém ten, kdo přejde, dospívá, a právě tak to ted cítila. Stála na mostě a bylo nutné ho přejít a ne dřepět na místě; i kdyby ji v tom ohrožovaly oheň a síra. Přivřela oči, jako by ji oslnilo světlo a oslepila tma. „Doufám, že tohle přísloví znáš," dodával Emerich Vogeltanz ke krejčímu, „a že ti přejde do krve". A opakoval :„S chutí do toho..."

Krejčí bral míru panu Hermanu Cohenovi. Napětí, které sem vnesl četař Emerich Vogeltanz, nepomíjelo, ani když z kufříku krejčího vystupovaly tužka a papír a centimetr notně osahaný na prvotřídní práci, která se tu od něho žádala. Nebyl tu klid ani ve velikosti špendlíkové hlavičky, které u krejčího postrádali.

Pan Herman Cohen se opět vzmužil; naznačoval svým chováním při odebírání míry na oděv, že by měl krejčí být svědomitý od začátku až do konce. „Nu, k věci, ať to máme za sebou," a oddychoval, jako by běžel. Rozpřahoval vhodně ruce a stahoval bříško v předklonu a rozkročil se volně, ne příliš, aby ho mohl krejčí změřit po vnitřní straně stehen až dolů, pro délku budoucích kalhot. „Dobrá, dobrá," funěl. „Snad zbude i na manžety i na druhý límec..." Při Kateřině Horovitzové si počínal krejčí nadmíru opatrně, téměř sejí ani nedotýkal; držel v ústech tužku jako udidlo a zapisoval chvatně na papír míry. Musela si odložit svůj varšavský kabát a četaře Emericha Vogeltanze napadlo, že by ve svlékání mohla pokračovat. (Zřejmě ho tato možnost vzrušila, protože si olízl bezděčně jazykem silné chlapecké rty. S tímhle dítětem - řekl si v duchu - by se patrně užilo, a napadlo ho několik dalších představ, a sledoval její ústa a hruď.) Vybrala si pak svou látku rychle, ukázala hned na první ve vzorkovníku, a to jak na kostým, tak na kabát. A krejčí (jak myslel na její rodinu, která už nebyla, a sledoval chování Emericha Vogeltanze) pokašlával, jako by se dusil neviditelným čmoudem z vedlejšího tábora; v duchu si řekl, že zahynulo už příliš mnoho černovlasých děvčat, než aby nemohla jediná zůstat, a že možná opravdu měla výjimečný dar vyhmátnout hned napoprvé to nejlepší, tak jako prve na rampě. Krásní lidé měli asi přece jen vždycky víc štěstí než ostatní, napadlo ho v nevysvětlitelném obdivu a závisti jako vojáka, a pomyslel si, s ohledem k tomu, co znal o členech její rodiny, že to mělo sedmeru a desateru působnost. „Jedna zkouška bude muset patrně stačit," pravil vzhledem k termínu, napjatému ažaž, a ke spěchu, který je s jejich cestou. „Do soumraku, jak mi bylo uloženo, to s pomocí svých druhů v dílně tábora musíme spíchnout." Kateřina Horovitzová nevěděla, co odpovědět. Herman Cohen se ozval: „U nás beru čtyři a někdy až pět zkoušek. Nu, nedá se nic dělat, doopravdy je s tím pospěch." Ale nezdálo se mu to dost vhodné a dodal: „Dobrá, snad to bude v pořádku." A krejčí zase sledoval zkoumavým, nedůvěřivým pohledem jeho vycpávky, jako by všechno vězelo v nich. „Jdeme, alou," řekl náhle Emerich Vogeltanz. „Co bys tu ještě dělal?"

„Ano, pane, jsem připraven."

Jen četař krejčího odvedl, objevil se pan Bedřich Brenske; čekal snad venku, až budou sami, pokud se nebrala v úvahu stálá němá stráž. Tak neměla Kateřina Horovitzová možnost si zhluboka oddychnout a vypovědět panu Cohenovi ani zhruba, co jí leželo na srdci ohledně zbývajících členů její rodiny. Sevřela rty a hněv a lítost jí hořkly na patře a naděje, že alespoň ona odejde, to sladila víc, než by byla chtěla. „Mé slovo tu platí, jak vidím. A to mne uspokojuje a vás, jak doufám, také," řekl pan Brenske. „Budu se snažit vám i nadále vycházet vstříc. Víme, co komu patří. Císařovo císaři, královo králi, zasloužené těm, co si to zaslouží."

Synagóga byla postavena při zemi, jako by se někdejší stavitelé obávali bouří nebo jakékoli, i nejmenší vnější okázalosti. Ale budovy přifařené k tomuto ubohému chrámu, třebaže se zdály malé a těsné, poskytly panu Brenskemu a tudíž i jeho svěřencům dosti místa, aby tu mohli prozatím bydlet; vzhledem k tomu, co mohli z rampy sami zahlédnout, usadili se přímo skvěle. Pan Schnurdreher řekl, že ještě nikdy nesídlil v synagóze, a pan Taubenstock ho napomenul, že je to přece jen přechodně a na chvíli. A pan Rappaport-Lieben, (který se už v italském vagóně tvářil, že nepůjde dobrovolně ani na schůdky, že ho mohou zastřelit rovnou), pak samozřejmě šel jako všichni ostatní a opřel se o zeď a usnul vstoje. Zdálo se mu, zeje na jatkách a že tujsou všechny tanečnice a zpěváci zjeho „Gondoly". Stráže tu na ně čekaly už předem. Snad nikdo z nich předtím neviděl tak němé a strohé a neosobně přísné patrony. „Už abychom byli pryč," vydechl pan Oskar Lowenstein. Potom ještě panVaksman vznesl dotaz, proč mu byl odebrán cestovní pas, ale pan Brenske dal najevo, zeje to maličkost, své průkazy všichni ještě ve vhodný čas na cestu dostanou. Pan Klarfeld se v jednom kuse upravoval a pan Rauchenberg se díval přísně skly ve zlatých brýlích, jako by zkoumal, do jaké míry hrozí nebezpečí. Na účtu dal a má dáti pana Brenskeho byl vykázán výdaj říšských marek za stravu a za ostatní záležitosti, jako otop, bydlení, přepravu, a zároveň suma výpalného, vše ve zlatých francích přes švýcarskou banku. Všechno bylo vedeno na fenik přesně a neobyčejně svědomitě a byli si jisti, že dostanou na všechno nejplatnější potvrzení. Pan Brenske naznačil hned napoprvé, když je sem přivedl, že je to válka totální, vedená drahými způsoby, vzhledem k obrovské spotřebě oceli a jiného materiálu, a že by tyto výlohy mohly být pokládány při jisté zaujatosti za určité zneužití, i když by on sám nikdy na nic takového v opačném případě nepřipadl. Rád tedy připouštěl, že válka je opravdu drahý špás a že to nemají, nebo že by to alespoň neměli pokládat za využívání situace, (připustí-li se ovšem jako jistota, že se ani německým zajatcům na druhé straně v ničem nekřivdí) a že proplácení všech výloh je naprosto nutná věc, má-li pořádek dělat přátele. „Podívejte se," řekl na rampě, když je vítal, „bude to stát poměrně hodně peněz, ale vyje máte, a my ovšem víme, zeje máte, a očekáváme, že jste tak rozumní, zeje i dáte. Jste v našich rukou a než se vás vzdáme, chceme za to něco mít. Tam na vaší straně jsou naši vojáci a s tím souvisí přímo neuvěřitelné výdaje. Byla by to spletitá kapitola mravní i národohospodářská. Jste příliš inteligentní, než abych to zbytečně vysvětloval. Více lidí znamená v naší armádě více nákladů a naopak. Je-li to tedy taková válka, jako je tato, vedená na život a na smrt, má na to německá strana, kterou v tomto sporu zastupuji, plný nárok." Pan Cohen se na něho v té chvíli díval téměř s lítostí, jako na někoho, kdo ani v nejbujnějším snu nedohlíží konce zlatých franků, jaké by tito význační pánové mohli shromáždit a zveřejnit, kdyby chtěli a kdyby nebylo to, čemu se v burzovní řeči říká obchodní tajemství. Díval se na ostatní pány, kteří pochopili, a na pana Brenskeho, a tajil v té chvíli - opět spolu s většinou ostatních -jistou radost z jeho zjevné neznalosti nebo podceňování. Byly to pakatele - otop, bydlení, dokonce ani výpalné sto tisíc zlatých franků neznamenalo tolik, jak se pan Bedřich Brenske tvářil. Ale ani oni se netvářili nadšeně, plulo to hluboko pod hladinou jejich chování. Nechali to okamžitě převádět přes švýcarské bankovní ústředny. „Kdyby snad, nedej bůh, Německo tuto válku prohrálo," dodal pan Brenske na mlčení pana Cohena a na mlčení ostatních, „bylo by ve hvězdách, zda by se s námi spojenci ze západní i východní strany takhle obírali. Naštěstí to už není ani dost dobře možné."

Přerušil svou řeč, aby tím výrazněji vyniklo, co připojil vzápětí, že za takových okolností by snad byli všechny německé holčičky a chlapečkové zbaveni hlav, jako za onoho neblahého císaře. (Tak to pan Brenske doslova řekl, tváře se, jako by to ani nebyl toliko předpoklad, nýbrž hotová skutečnost; také tím naznačil, že je v historii, týkající se dějin krutosti, rozhodně vzdělán.) Tím přešel k otázce výměny samé, samozřejmě — jak řekl doslova — „pouze výměny z nutnosti, ale přece jen tedy výměny." Za takovou výměnu se musí dostat straně, kterou pan Brenske zastupuje, (a šlo zřejmě už jen o to, aby to páni nahlédli), jistého vyhojení. „Je ovšem možné, že se jednou obě strany Západu spojí," dodal chytře pan Brenske, dívaje se na pana Hermana Cohena i na ostatní pány, „a to proti nepříteli ještě úhlavnějšímu, a pak - řečeno krátce a jasně - zůstanou peníze stejně /jedné pokladně, nechci-li říci rovnou v rodině." Pan Brenske se suše zasmál. Slovo rodina znělo opravdu směšně. Byl ostatně, jak uvedl na svou omluvu, pouze úředníkem tajného oddělení, žádný diplomat, a proto žádal, aby mu odpouštěli drsnost, kterou by snad bezděky projevil ve vyjadřování základních ano i ne. „Za to všechno pak," podotkl, „je vám jistým odškodněním váš chystaný odjezd, kterým by většina, ne-li všichni vedle v táboře vzali pravděpodobně, ne-li zcela určitě, zavděk."

O kontech pánů, shromážděných ve zdejší modlitebně, se už mnoho nehovořilo. Ale najednou se vytasil pan Brenske s něčím, co zarazilo pana Cohena i ostatní pány. Podle depeše zpravodajské ústředny z Berlína měl pan Brenske po ruce zprávy o tom, kolik má pan Cohen podílu v jisté bance v San Francisku a co vlastnili ostatní pánové, zřejmě i podle daňových přiznání. Pan Brenske použil výrazu „tučné korýtko". Už se tedy také mezi všemi zúčastněnými vědělo, že podíl pana Rappaporta-Liebena na jatkách v Chicagu není zrovna nejmenší a že jeho kabaretní podnik v jiném americkém městě je to, čemu se říká v obchodním žargonu zlatý důl. Pan Rappaport-Lieben polkl naprázdno a v duchu si ulevil dvěma drsnými výrazy. Tajná policie hodnotila jmění všech pánů dohromady na sto až sto padesát miliónů zlatých franků, z čehož jedna pětina obnášela nemovitosti, tři pětiny cenné papíry a zbytek hotové peníze; pan Brenske o tom mluvil týmž tónem jako prve, když se ještě panu Cohenovi zdálo, zeje to jen zdvořilý prosebník. Karty byly na stole, bylo do nich vidět.

„Můžeme si tu i pohodlně sednout," řekl nyní pan Brenske. „Hleďme." Kladl si v dřevěné lavici synagógy nohu přes nohu jako Angličan (nekřičel jako mladičký Emerich Vogeltanz a už to bylo příjemné). Herman Cohen docela rád slyšel, co bylo řečeno před výzvou, aby si sedli. Dokonce snad i v duchu vzdal hold německé důkladnosti a pohotovosti. - Nyní se však pan Bedřich Brenske přišel hlavně zeptat, jak sám uvedl, jsou-li spokojeni - Herman Cohen a Kateřina Horovitzová - s výběrem látek. „Záleží mi ostatně na tom, abyste si odpočali a abyste se cítili co nejlépe. Cesta byla přece jen dlouhá. Jeli jste z daleka a daleko zase pojedete. Musí být něco mezi tím. A o to se postarám já." Dodal, že právě potkal krejčího a nařídil, aby do soumraku bylo opravdu všechno dokončeno ke zdaru věci a že vzhledem k tomu, že se ještě nenašly, bůhvíproč, kufry slečny Kateřiny Horovitzové, přinese krejčí při zkoušce některé náhradní, ale dobré věci ze skladu tajného oddělení. „Doufám, že to bude korektní náhrada; nikdo z nás by si neodpustil, kdybyste měla být nějak poškozena." Také pana Brenskeho napadlo, že ještě je anebo že donedávna byla jen dítě; zračilo se jí to v tazích kolem úst; byl v tom zvláštní půvab; ale zřejmě dospívala a bylo očividné, že je to záležitost ze včerejška do dneška a z dneška na zítřek. Pak si nechal pan Brenske podepsat nahoře na příslušný formulář, kterých přinesl celý svazek, malými úhlednými písmeny a číslicemi uvedenou sumu za otop a za předpokládanou studenou stravu cestou. „Zpočátku se budeme muset uskromnit, později se to zlepší. Pořádek musí být. Chceme dosáhnout narovnání ve věci vaší výměny co nejhladším způsobem, řekl bych přímo, s bankovní jemností. Nu, hrubé násilí - jak jsem již poznamenal -je nám opravdu cizí. A z maličkostí rostou velké věci. Snad je nám někdy, ale vždycky proti naší vůli, trochu násilí vnuceno, ovšem ani v tom případě si v něm nikdo z nás nelibuje. Nejsme sadisté, jen zkrátka prosazujeme své. To všechno, co jste o nás patrně slyšeli, než jsme přišli do Itálie, je smyšlenka. Kdyby nebylo zrady a nebyl zajat Mussolini, nebyli bychom se možná ani setkali. Za soumraku, aby váš odjezd nebudil přílišnou pozornost a snad i závist z tábora vedle, se přihotovte k cestě." Herman Cohen za těch slov vytahoval skoro bezmyšlenkovitě své zlaté plnicí pero a podepsal se dvěma velkými rozmáchlými tahy. Byly to zase ty nepatrné, až směšné obnosy, bral je sám na sebe. „Děkuji," smál se mírně pan Brenske, „nikdo nevidí nikomu do duše; možná; ale ani nevíte, jak jsem rád, kdykoli se věci mezi námi dovrší ve vzájemném souladu a smírně. Měli bychom být svorni. Čeká nás ještě hodně společných věcí. Vzájemně je vyřídíme. Tím míním především vás, ale záleží mi samosebou i na ostatních pánech. Jsem si v každé chvíli vědom, že jednám s elitou. Snad i já už mám nějaké zásluhy, ale jde hlavně o vás, o všechny." Pak se pan Brenske zeptal, jak se vede ostatním pánům, jako by zapomněl, že jsou rozseti po přifařených budovách a hlídáni každý svými strážci. Prohodil, že je osobně obejde, a pokynul za dveře, aby jeho pobočník zůstal u obou přítomných, kdyby snad něco potřebovali, protože stráže měly zakázáno mluvit. A Kateřina Horovitzová ztratila třetí a poslední možnost pohovořit si o svých blízkých s panem Hermanem Cohenem; několikrát polkla a cítila, jak jí vysychají rty. Byly to v té chvíli vzdorné i zoufalé rty a ani jazyk jim nedal vhodnou vláhu, kterou člověk shromažďuje na rtech, chystá-li se promluvit. Byla tu ve vzduchu pouze výmluvnost pana Brenskeho, důvody, které uváděl, aniž se dotkl následků. Ty byly obsaženy v nich samých.

Když přišel pan Brenske podruhé, skoro zase současně s krejčím, řekl: „Peněžní záležitosti s ostatními pány jsem vyřídil, a to pro tentokrát sám a pro podruhé tak, že je budete zastupovat a budete řídit své akce prostřednictvím těchto formulářů. Jejich zplnomocnění zde máme." Podal mu papíry, k nimž stačilo už jen dávat převodový příkaz bance v Curychu a podpis. „Čekám pouze telegram z Berlína," řekl pan Brenske dodatkem, „bude-li mi umožněno doprovodit vás cestou do přístavu, a potom také, který přístav to má být a rovněž jaká loď. Bude ovšem třeba poslat přes Švýcarsko pokyn, aby vyplatili na účet říšské banky - vzhledem k neočekávaným potížím, které naše vedení v této věci prozatím mělo - milión zlatých švýcarských franků. Tím bude dosavadní účet zaokrouhlen a vyřízen."

Pan Bedřich Brenske se díval na závěsy synagógy z nachového a oranžového saténu, což přesně nerozeznával, a vrátil se pak pozvolna a nenucené pohledem svých modrozelených očí k panu Hermanu Cohenovi, který vydechl s pootevřenými ústy, jako by chtěl napodobit hvízdavé písmeno s na svých pěkně vykroužených rtech: „Milión zlatých franků?" (Bylo to příliš mnoho ve srovnání s přesně a v drobných přepočítanými sumami za otop, světlo a byt.) „To nebylo ujednáno. Sám jste prve řekl, pane... že hlavní šumaje zapravena." Pan Bedřich Brenske se usmál. Měl pronikavý pohled, jako by hypnotizoval, a díval se každému, s kým mluvil, přímo do očí. „Předpokládám, že příkaz odejde včas, a předpokládají to i mí nadřízení, aby se za soumraku mohlo doopravdy odjet. Přiznal jsem přece, že to vše bylo neočekávané! Do té doby by celá věc musela zamrznout, a to bychom nechtěli." Bylo v tom jen nepatrně něco tvrdosti a vojenské strohosti, ale i to málo se rozplynulo ve chladné obchodní zdvořilosti posledních slov. „Všechno záleží na vás. Mluvím s vámi otevřeně. Nic neskrývám, nebylo by to v této chvíli v zájmu naší společné věci." Krejčí nesl přes ruku všechny šaty a plášť najednou. Pan Brenske se tvářil, jako by nechtěl už více říkat vzhledem k jeho přítomnosti. „Na dvacet majetných pánů," dodal jen pan Brenske, „to nebude pravděpodobně přece jen suma tak nebetyčně vysoká, jak to zní na první vyslovení. Vezměte jen v úvahu, co ještě zbude." A k tomuto dodatku poznamenal velmi věcně: „Soudě z depeší, které byly prozatím vyměněny, a to jsem ani neříkal, aby to nevypadalo jako nějaký nátlak, se nám ani po bedlivějším prozkoumání obsahu i slohu nezdálo, a mně osobně to připadalo přímo jako záměrné, nuže tedy nejevilo se nám, abych domluvil, že by vaše úřady hořely touhou po vaší výměně za naše zajatce právě ve vašich případech. Nedovedu si ovšem vysvětlit, čím to je. Snad tím, že jste nebyli dlouho doma a že člověka je snadnější odepsat než cokoli jiného. Ale tato směna narazila opravdu už ve formě depeší na tolik překážek, že uvedená a požadovaná suma, jakkoli se zdá na první pohled možná vysoká, je naopak ještě příliš nízká k očekávaným strastem a k nákladům. Hlavní potíž zavinilo jisté vaše odcizení způsobené tím, že jste vy tady a oni tam, ale to už není naše vina. Jistě máte své zásluhy a nevděk světem vládne... Možná, že se tomu divíte, aleje tomu tak.

Není to prvý případ; sám jsem již jeden takový výměnný akt za naše zajatce uskutečnil a tento dojem se mi jen opakuje, i když tamto bylo dovršeno vzájemným souladem vzájemných zájmů. Nu, a nyní se budu muset skutečně odporoučet, abych všechno potřebné do soumraku zajistil a abychom naši věc zdárně zlikvidovali."

„Snad to jsou takoví zajatci, které strana, co je získala, nerada ztrácí," řekl nezvučně pan Cohen. „Ano, ale vy také, svým způsobem, jste pro nás velké ryby. Bylo vás dva tisíce a je vás dvacet, (nyní vlastně dvacet jedna). Ovšem, také našich vedoucích vojenských činitelů není více mezi mnoha a mnoha těmi, co zatím jen zmírají steskem po domovině. Říkám to přímo: velké ryby za velké ryby, malé za malé. Pánové, vážíme si vás. Sám jste prve poznamenal, že nejsme začátečníci, vyznáme se v tom, v čem hrají hlavní úlohu peníze. Je to přehnané." Pan Brenske znovu připomněl svým skrývaným úsměvem panu Cohenovi vyděrače, který je na okamžik ve výhodě. „Vycházíme právě z tohoto předpokladu," řekl. „Nebude to na mé společníky asi nejlépe působit."

„To by mi bylo líto," odsekl suše pan Brenske. „Víte už vše. Prosím."

„Nechte mne na chvíli přemýšlet."

„Podle toho, čemu říkáte chvíle."

„Jsme ve vašich rukou."

„Právě," řekl pan Brenske, „měli byste si toho více cenit. Mohl bych se touto naší výměnou názorů právem cítit dotčen."

„Ale jde přece o milión franků."

„Prosím, rozmyslete si to."

Krejčí zkoušel přinesené věci; byly skoro už před dokončením; a nebylo také třeba příliš mnoha oprav. Herman Cohen se rozhlédl a narazil na smutné, odevzdané oči krejčího i na udivené a očekávající hnědozelené oči Kateřiny Horovitzové. Věděla, že chybil, a chybil by patrně ve všem, co by řekl. Nešlo už o její rodinu, o všech šest sester a otce a matku a děda, šlo o pouhou existenci jí samé, a pan Herman Cohen náhle podepsal bez dalšího slova za sebe i za ostatní pány svým zlatým perem poukázku na milión zlatých švýcarských franků - jenao něco méně rozmáchlými tahy než prve. Ale nedával směnku z ruky. „Doufám, že tím je suma dovršena. Je to mnoho peněz. I pro velké ryby, jak říkáte, je to celé bohatství, nehledě k tomu, že i vy lovíte," (hned se však opravil) „žádáte výměnou za nás své důležité vojenské osobnosti." Pan Brenske povytáhl tázavě obočí a neodpověděl. Pak, aby to pan Cohen zamluvil a také patrně proto, aby sám v sobě potlačil skličující dojem, že jsou všichni ceněni tak vysoko, přičemž ztrátou peněz se jejich hodnota úměrně zmenšuje, zeptal se krejčího, kde se vyučil, že všechno hned téměř napoprvé tak dokonale padne, a předstíral, jako že směnku jen zapomněl odevzdat. „Znal jsem jako jinoch jednu lepší varšavskou firmu," řekl. „Ten člověk však ještě včas odešel. Tuším, že do Paříže. A pak do Londýna."

„Měl asi dobré zprávy," usmál se pan Brenske. „Ano, chtěl nejdříve do Vídně, ale naštěstí si to rozmyslel," odvedl to pan Cohen. „Jeden takový krejčí skončil v Gdaňsku," splatil zase panu Cohenovi pan Brenske a přestal se usmívat. Jeho rty byly tenké a přísné. Ale to hned povolilo. Pan Cohen ještě držel směnku v dlaních. Cítil, jak se potí a jak se mu samovolně svírají prsty.

„Nebudeme si hrát na schovávanou, vedle je tábor a mám tam v této chvíli několik míst, která potřebují zaplnit. Chci, aby tato výměna byla opravdovou výměnou. Žádám vás proto, abyste mi stáli spolehlivě po boku. Jistě mne chápete. Nemohu teď přece hledat jiných, ochotnějších a rozumnějších dvacet lidí, a nepřineslo by mi to ani pravé uspokojení. Vsadili jsme na vás. S vámi chceme také dospět do cíle. Byl bych nerad, kdyby mi to někdo ztěžoval."

Krejčí se pomalu narovnal a smutně mlčel. Šaty a plášť pro Kateřinu Horovitzovou, obojí padlo jako ulité. Pan Brenske teď pomalu, velmi distingovaným pohybem a spokojeně převzal z rukou Hermana Cohena písemnost, aniž prověřil podpis, a obdivně spočinul pohledem na Kateřině Horovitzové. Kdysi se chtěl věnovat okultismu a v očích mu cosi z toho zůstalo. „Můžete si vyzkoušet tady v sakristii, je-li to vhodné slovo pro váš chrám, co jsem nechal donést místo vašich věcí, protože váš kufr se stále ještě nenašel. Nebudete-li spokojena s hodnotou těchto svršků, bude naše vzájemné narovnání věru snadné; stačí jen říci." Kateřina Horovitzová poděkovala; byla v tom zjejí strany možná nechtěná odměřenost, ale celou ji prostoupila křeč. Hned se donutila k větší vlídnosti, ale více než na nové přikývnutí hlavou se nezmohla. „Jestlipak nám budou vaše dílny po vůli," otázal se pan Brenske, „a dohotoví žádané oděvy do soumraku?"

„Ano, pane... Do soumraku jsem zde." Znovu se podíval na vycpávky pana Hermana Cohena. Pan Cohen jeho pohled tentokrát zachytil a dešifroval a znenadání znovu řekl: „Nemusíte se bát, že bych vám snad zůstal vaši odměnu dlužen. Vydal a dokázal jsem už vydat to, co vám patří, a snad i více, než vám patří. Nemluvím jen o vaší odměně, nemějte strach." Krejčí přešel jeho slova, jako by nebyla vyslovena. Pan Brenske se zamračil, nebylo znát, co mu vadilo, zda svědectví krejčího nebo otálení Hermana Cohena, než mu předal směnku. Hodnou chvíli teď mlčel a přemýšlel. Kateřina Horovitzová šla za oponu, kde byly schránky s desaterem přikázání. Našla hned v prvním oddílu kufru celou náruč skvostného prádla. Vybrala si jen zběžně, ale dobře. Tak tomu bývalo i doma, když dostala něco od příbuzných. Snad to opravdu bylo i tím, že se narodila v neděli, a nač sáhla, v tom měla úspěch. Každá maličkost, která jí vyšla, jí přinášela uklidnění stejnou měrou jako znepokojení. Uvažovala v úzkostné horlivosti, zalévána přitom vzrůstající a opadávající hladinou naděje, jak dostat vzkaz do tábora. Trvalo chvíli, než na to přišla. Na dno kufru, pod tenké lepenkové schrány na prádlo, napsala velkými písmeny, aby si toho musel krejčí všimnout, a jeho tužkou: „Matko, otče, všichni! Než odjedeme, udělám všechno, abych vás směla vykoupit tak jako sebe. Cohen je bohatý muž a dovede krvácet. Líbám a věřím. Vaše Kateřina." Pokryla vzkaz prádlem a cítila, jak je to všechno, co napsala, nedostatečné. Každé slovo bylo vyváženo i jeho vlastním opakem, uloženým v jejím nitru. Bylo neuvěřitelné, že by směla odejít, jestliže se vedle rozprostíral tábor. Důstojník Brenske to sám prve zdůraznil. Ale proč by se to nemohlo vyplnit jednomu člověku mezi tolika jinými, aby mnoho nespravedlnosti bylo vyváženo jedinou spravedlivostí? Byla zbabělá, že chtěla odejít sama, anebo naopak? Nebylo přece lehké zůstat ani odejít. Chyba byla ve všem, co podnikala. Ve všem bylo více zla než naopak. Nebyla tu vina ani nevina, nebyl tu z její strany ani zločin, jen trest. Tak tomu porozuměla. A tato myšlenka se k ní soustavně vracela. Zavřela stěží kufr a postavila ho vedle sebe. Prvně si připustila, že se asi svému okolí jeví opravdu hezčí než ostatní, ale jistě i horší. Proč to bylo všechno spleteno tak, že nevěděla, co je dobré a co je zlé, a co by mělo z jejího konání být označeno tak nebo opačně? Nechtěla zemřít a nikdy nikomu neublížila, aby si někdo směl přát její smrt. Byly doma vedeny k úctě k životu a k soucitu - všech sedm sester - a k důstojnosti, mezi niž se počítala i důstojnost k sobě samým. - Když se vracela z místa, jemuž říkal pan Bedřich Brenske po svém sakristie, viděla, že si dával brát míru k stejnému oděvu, jako měl pan Herman Cohen. Nezdálo se, že by - maje ve své náprsní kapse vyplněný příkaz k proplacení do švýcarské banky - tak spěchal jako prve. Také se už nemračil. Naopak nebyla překvapena, když řekl, že tu s nimi počká, až přijde krejčí s oděvy pro ně pro všechny, že adjutant může přinést depeši až sem, a že místo věcí, které si nevzala, dostane osobně od něho darem kožich. „Napadlo mě, že by to bylo ve vašem případě spravedlivé, slečno. Kromě toho - neklame-li mne paměť - jeden francouzský spisovatel napsal, že šaty znásobují ženu. Budu mít radost, když i vy budete mít radost. Válka je válka, ale lidé jsou pořád jen lidé. To nás spojuje, třebaže jsme každý na jiné straně. Ale utěšuji se alespoň tím, že ledacos, co nám bylo vnuceno, zmírním. Musíte to ode mne přijmout. Pokládám ted za svou povinnost udělat vám pomyšlení."

„Nechala jsem zavazadlo vzadu..." Odmítal díky a její skromnost přijímal se suchým úsměvem, který si asi přisvojil při podobných úředních jednáních. Dobu čekání vyplňoval běžnými dotazy, jak se ted asi žije tam na straně pana Cohena; sliboval si hladkou cestu do přístavu, ať již, jak řekl, to bude „kterýkoli z přístavů". „Doufejme, že vás - a mne samosebou přitom - nebudou ostřelovat vaše letouny."

„Bude-li včas odeslána zpráva, kudy jedeme, jistě ne," řekl pan Cohen. „Není jisté, kudy pojedeme po souši a kudy po moři. Musím naopak říci, že tyto záležitosti jsou dnes pro nás příliš nejisté." Cítil, že tím v Hermanu Cohenovi vzbudil škodolibost, jako prve, když uváděl směšné sumy za světlo a jídlo ve zlatých francích. „Všude je teď moře poseto minami houšť než rybami," řekl znenadání. „Nejde jen o vzduch. A dále! Nevím, zda bychom neměli požádat naše námořnictvo, aby vyčistilo nejdříve celou trasu."

„Nerozumím vám..."

„To by ovšem znamenalo zvýšení nákladů," pokračoval pan Brenske, jako by nebyl přerušen. „Nu, musel byste se poradit s pány a včas nám to povědět." Touto větou skoncoval s předpokládanými námitkami dříve, než o tom pořádně začal, a napřáhl dlaň s pouzdrem na cigarety; pan Cohen poděkoval, že nekouří. Byla to nehoráznost a pan Brenske pokračoval: „Vaši lidé vždycky věděli, co je pro ně prospěšné. Inu ano, kouř nedělá nikomu dobře. Ani mně vždycky ne. Říká se, že lidé hynou na své vlastní hříchy. Může to být pravda - a nemusí, alespoň ne vždycky." Kateřině Horovitzové však kouření nenabídl. „Víte už, že pojedeme po moři?" zeptal se pan Cohen. „Zatím vím, že nic nevím," usmál se pan Brenske. „Ale to už říkal někdo přede mnou. Musíme čekat do soumraku. Soumrak vyřeší všechno. A moře je všude."

Večer přišel krejčí s dvěma velkými kufry, zase v doprovodu četaře Emericha Vogeltanze. „Hm, opravdu jste si pospíšili," řekl pan Brenske. „Šili jsme ze všech sil a práce je hotova, pane..." Četař šel mezitím zavřít dveře synagógy, aby snad netáhlo na pana Bedřicha Brenskeho; netušil, že krejčí je nechal naschvál otevřeny, aby mohl sdělit Kateřině Horovitzové, že vzkaz, napsaný pod pouzdry s prádlem, nemohl doručit. Šeptal, jako by kašlal: „To vedle je tábor." Vrtalo jí hlavou, co všechno tím chtěl říci. Polekala se. Vtom se vracel četař Vogeltanz a nehledě na přítomnost pana Brenskeho, zaklel, jaká je v těchto polských rovinách zima a jaký tu vane protivný vítr, bez konce a bez počátku. „Jako by to bylo odněkud z hor, a přitom každý ví, že hory tu široko daleko nejsou..."

„Podívejte se sama, jak vám to padne," řekl krejčí tiše a ještě tišeji dodal: „Není na tom co měnit."

Sklonil hlavu a začal oblékat šaty panu Brenskemu. Pan Brenske stroze odmítl nechat si svléknout kalhoty; předně proto, že před přítomným Hermanem Cohenem a Kateřinou Horovitzovou nechtěl; ale také, aby se nezbavil lehkovážně pistole v zadní kapse kalhot, kterou měli na příkaz vedoucího tábora stále připravenu k palbě. Nikdy nedělal nic proti předpisům, a do sakristie se mu asi z nějakého důvodu nechtělo. Tak přišel na řadu ještě před kalhotami pana Brenskeho Herman Cohen. Z krejčího visely bílé stěhovací nitě. Kalhoty pana Hermana Cohena nepotřebovaly ani steh navíc. Rovněž sako bylo perfektní. „Ty staré věci vám tu nechám, beztoho by mi nebyly k ničemu," mínil Herman Cohen. „Je tu opravdu ošklivý vítr. Už abychom byli pryč."

„Nelíbí se vám náš vítr?" zeptal se dobromyslně pan Brenske. „My jsme s ním docela spokojeni." Krejčí neřekl, co si v té chvíli pomyslel - že na všech větrných stranách světa už zvučí jen tento vítr, rozhánějící popel po celé zemi, takže se bude propříště podobat hrobu. Sevřenými rty svíral špendlíkové hlavičky, a těla s ostrou špičkou byla natažena jako injekční stříkačky. Pootočil se zpět ke Kateřině Horovitzové a přejel lehkým dotykem dlaní její ramena. „Ne vítr... popel... budete opravdu už asi brzy pryč," a zase to skryl kašlem, takže ani pan Brenske, ani voják, ani pan Herman Cohen nerozuměli; ale Kateřina Horovitzová - právě tak jako prve - když sečetla to, co znala už z domova a co viděla tady - v tom ledacos zaslechla. Jeho oči opakovaly jen něco, co s jeho prací už nesouviselo, že tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný: neshoří, protože už je sám zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už nelze vyschnout nad popel; nikdo z živých mu nebude moci nikam utéci; bude obsažen v mléku, které budou pít ještě nenarozená batolata, i v prsu, který jim jejich matky podají; zůstane v květinách, které se rozvinou ze svých lodyh, i v pylu, jímž je opylí včely; bude i v hlubinách země, kde se teprve mění zetlelé lesy v uhlí, a v nebeských výších, kde každý pohled lidských očí, znásobených teleskopem, narazí na nezbadatelný obal, kroužící kolem celého tohoto červivého pozemského jablka, v pohledu a dechu každého člověka; a kdo si napříště položí dotaz, z jakých látek je vzduch, který dýchá, bude povinen vzít v potaz tento popel; bude obsažen v knihách, jež nejsou ještě napsány, v končinách, kam ještě nevkročila lidská noha; nikdo se ho nezbaví; bude to dotěrný i laskavý popel z mrtvých, kteří zahynuli bez viny. Chřípí krejčího bylo teď plné tohoto popela, stejně tak jako jeho oči, a Kateřina Horovitzová to cítila; neznala pouze klíč, kterým by porozuměla; dovedla mluvit i mlčet stejnou řečí jako krejčí; byla z téže země jako krejčí a ještě netušila, co krejčí už přesně věděl. Kašlal teď v jednom kuse, a třebaže to bylo ošklivé, nesbíral se v ní proti němu odpor. Chvílemi byly oči krejčího moudré a chvílemi šílené. (Později se sešla se stejným šílenstvím v očích rabína Dajema z Lodže.) Neslyšela krejčího, jak v duchu říkal, že rovněž plíce pana Brenskeho i hruď pana Hermana Cohena i prsa jí samé a také plíce četaře Emericha Vogeltanze jsou plny tohoto popela, ale že ona více než oni vdechuje popel svých šesti sester a matky i otce i děda a nesmí to vědět ve slovech, jen z četby v jeho očích. Jsou, budou a zůstanou tímto popelem poznamenaní. A kdyby byl krejčí věřil, řekl by až na věky; ale k tak přílišným dálavám byl nedůvěřivý, protože vedle se rozprostíral tábor. Tábor byl jako celá země ve svých hranicích a jako svět bez hranic. Věděl o zajatých anglických, francouzských, amerických i kanadských letcích, kteří šli do plynu a nic se nestalo, třebaže měli stále při sobě své papíry. Věděl už mnoho a měl strach z toho, že to věděl. Přál boháčům, kteří tu v přilehlých budovách čekali na odchod, že mohou mít cenu jako německý generál. Závist i přání ztratily svůj původní význam. Ještě vyzkoušel Hermanu Cohenovi druhé kalhoty, o něž ani nebyl požádán; sám mu nadzvedl nohu, když bylo třeba, aby se nohavice nedostaly do styku s podlahou. A ten, kdo věděl tak málo jako Herman Cohen, mohl přečíst z jeho očí pouze marnou hrdost na dílo jeho rukou a prstů jeho soudruhů, ale ne bezmoc, že Kateřina Horovitzová porozuměla němé řeči očí a popela tak málo, protože se bála rozumět, a že on nesvedl beze slov více.

Kožich byl velmi pěkný. „Doufám, že tím jsou účty za ztracená zavazadla Kateřiny Horovitzové vyrovnány," řekl pan Brenske panu Cohenovi. „Nu, jste vybaveni přímo královsky," dodal. „Vidíte, že nedělám rozdílu mezi vámi a jí samou. Nakonec i v přiodění spočívá jistý zdroj autority. A soumrak je tu. Je na místě poděkovat krejčímu a propustit ho, aby byl v táboře včas a podle řádu. Kázeň tu platí pro všechny, ani mne nevyjímaje." Krejčí se obrátil na Kateřinu Horovitzovou, jako by čekal slíbenou odměnu. Ale náhle porozuměla němotě jeho úst a obrátila se na pana Brenskeho: „Ráda bych poslala rozloučení otci a matce, mohu-li tak učinit. Směla bych se s nimi ještě obejmout?"

Řekla to jako dítě. Ale na odpověď čekala jako odsouzenec, který už dospěl a dosáhl prahu stáří. Krejčí se nahrbil a hleděl na zem.

Pan Brenske se usmál, jako by šlo o jeho vlastní rodinu.

„Zajisté, chápu. Jenže jak to provést, jsou-li vaši blízcí v tomto okamžiku poněkud vzdáleni a my musíme nastoupit neprodleně cestu, abychom ušli pumovým útokům. Jakpak bychom to tedy jen udělali?" Svraštil čelo a uchopil si bradu do dlaně a sevřel svou růžovou bezvousou kůži mezi palcem a ukazovákem jako mudrc, který hledá spravedlivé, ale těžké vyřešení. (Mezitím sem vstoupil adjutant pana Brenskeho a podal mu depeši a odešel.) „Patrně se budeme muset spolehnout na cestu tak říkajíc poštovní," řekl ještě pan Brenske, dívaje se zároveň do kabelogramu. „Můžete napsat, dejme tomu na dno kufru pod spodní víko některé ze schránek na prádlo, zeje líbáte a že věříte."

Usmál se mírně. „Nemůže se to ztratit." Pan Brenske se zatvářil nanejvýš lítostivě. Ale než mohl někdo cokoli namítnout, rozpovídal se: „V jistém smyslu znamená tábor vrchol. Každá příčina je tu zároveň následek, obojí v jednom, a každý následek se rozplývá sám v sobě. Lidská osobnost tu není zbytečně zatížena všelijakými přívěsky a předsudky. Vzdává se někdy vítání, nepostrádá loučení. Je to jako když se spojí jeden, dva, tisíc, milión plamenů v jediném ohni. Díky této velkolepé organizaci vše zvládneme. Věřte mi, že mnohé z toho, co je mimo tábor skoro neřešitelné, je tu už opravdu předpokládáno v tom smyslu, jaký jsem naznačil. Proč hledat, je-li už nalezeno? A také — proč trestat, je-li to, co nazýváme trestem, zároveň odměnou? Je to všeobsáhlý tábor. Od křtu a naopak. Nu, to jsem už odbočil. Budu to nosit v hlavě. Ano, ano . . ." Obrátil se po delší odmlce s přísným výrazem na krejčího. Ten se postavil okamžitě do pozoru; rozuměl. „Jistě jste slyšel, oč jde," řekl pan Brenske, „a vyřiďte, jaké pěkné oblečení slečna Horovitzová dostala, a zmiňte se i o kožichu. Omluvte i náš spěch, slyšel jste, co je v sázce. A nedělejte nikomu v táboře zbytečné laskominy. Vlak pro skupinu, jak jsem se nyní v depeši dočetl, je už připraven, a také mně je dovoleno i umožněno doprovázet vás. Je to malý transport. Naše úřady předběžně souhlasí s tím, aby slečna Horovitzová byla při výměně vedena jako chráněnka pana Cohena, který pochopitelně přejímá všechny právní povinnosti, jež z toho vyplývají. Americký pas pro slečnu Horovitzovou prý už je rovněž na cestě; zažádali jsme o něj prostřednictvím našeho zastupitelského úřadu ve Švýcarsku; to zatím, otevřeně řečeno, není ovšem zplna vyřízeno; ale i to by mohlo její blízké zajímat. Dostaneme ho snad na některé důležitější stanici, kam ho dopraví zvláštní kurýr našeho tajného oddělení, abychom nic nezdržovali. Nedám si pokoj, dokud nebudu znát definitivní odpověď. Na druhé straně je mi už známo i jméno přístavu a lodi. Bude to Hamburk a plavidlo s názvem ,Německo?. Prvotřídní loď, krásná paluba, kabiny, obsluha, strava. Minolovky, které nás budou provázet, jsou už také připraveny; ale jak se mi zde sděluje, právě tyto minolovky si vyžadují jistého nákladu. Prosím, tady je listina." Pan Brenske se opět tak suše usmál, jako by ani nevěnoval příliš pozornosti Hermanu Cohenovi. Pan Cohen se téměř bez rozmyslu podepsal jménem ostatních pánů i svým jménem zlatým perem na šekový převod -docela malými písmenky. V duchu rozpočítal celou sumu na dvacet podílníků. Nebyl to ani vzhledem k vysokému nákladu natolik finančně neúnosný obnos, aby kvůli tomu něco zdržoval. Odpustil si všechny námitky, i to, co chtěl říci, že jsou všichni zkušení a inteligentní lidé. Pan Brenske ještě krejčímu řekl: „Nu, to už je začátek konečného řešení, ohlédněte se, zda nic z těchto oděvů nepotřebuje poopravit a běžte zpět na své místo." „Ano, pane," odpověděl krejčí a sklonil hlavu, jako by mu padala. Pan Herman Cohen mu rychle a roztržitě podal ruku; měl tu připraven svitek dolarových bankovek. Krejčí je velmi obratně skryl v dlani; neviděl to možná ani pan Brenske, ani četař Emerich Vogeltanz, ani čtyři němí strážci v koutech synagógy, ale nebyl vyloučen ani opak. „Nemusíte mi děkovat, byla to naše povinnost," dodal. „Dělali jsme všechno... ale naše síly jsou chabé."

„Věřím," řekl roztržitě pan Cohen, „co bych nevěřil..." V duchu přivítal slova pana Brenskeho o konečném řešení a vztahoval je i k jejich finančním záležitostem. Pan Brenske už nic nepoznamenal.

Kateřina Horovitzová tiskla krejčímu dlouze ruku; přes rty už se jí nedostala ani slabika. Nevypadal s čapkou ani bez ní jako Jidáš, který by vyzradil, co prve napsala na dno kufru, a to, co pan Brenske prve nadhodil, bylo příliš jasné. „Nezapomenu na vás."

„V mých očích je popel," řekl krejčí. Vtiskla mu na rty dlouhý polibek. „Jste jako můj děd, jako můj otec a jako moje matka a jako mých šest sester."

„Ano i ne."

„Proč to říkáte?" zašeptala.

„Pospěšme si," řekl pan Brenske. „Je čas..." Krejčí se už otáčel a odcházel beze slova, doprovázen četařem Emerichem Vogeltanzem; nebyly vidět jeho těžké váčky pod očima a šedá, chorobně popelavá pleť obličeje.

Pan Brenske odváděl Hermana Cohena k ostatním; chtěl k nim promluvit ještě před odjezdem. Kateřina Horovitzová se ocitla na okamžik v chrámové lodi sama, v norkovém kožichu, podobna tanečnici z velkého evropského města; cítila, že se jí zmocňuje horečka. „Sám se z toho raduji, že budete už pryč," říkal cestou pan Brenske Hermanu Cohenovi, jako prve krejčí Kateřině Horovitzové. „Je to přece od začátku do konce i moje věc." Cítila dosud na rtech studený polibek krejčího.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist