<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Hynek Mácha

MÁJ

kompletní kniha (e-book)

 

Máj/Mai - Mácha Karel Hynek
 
 
cena původní: 360 Kč
cena: 320 Kč
Máj/Mai - Mácha Karel Hynek
Poutník mnoha nocí Karel Hynek Mácha - Špůrek Milan
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Poutník mnoha nocí Karel Hynek Mácha - Špůrek Milan
Cesty s Karlem Hynkem Máchou - Padevět Jiří
 
 
cena původní: 350 Kč
cena: 297 Kč
Cesty s Karlem Hynkem Máchou - Padevět Jiří

 

    1   >

 

 

1

 

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin
zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý
mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu
jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný
bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila
blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se –
milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci
sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak
milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své
zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k
sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku
klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou.
–
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna
za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu
jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále
zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno
splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré
hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co
amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí
všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala.
–

Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár
kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On
nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech
jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí
se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co
jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy
hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem
vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky
zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po
vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní
zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po
temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa
vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem
houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm
zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela
broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra,
kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou
víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se
zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží –
dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny
zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde
Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při
jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera
klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam
Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on
tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce
svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu
dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až
štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho,
za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn
svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie
květ
mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad
vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V
hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky
hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist