Karel Hynek Mácha

MÁJ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

 

 Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
 a léto vzplanulo; – pak letní
 přešel čas,
 podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
 až mnohá léta již
 přenesl časů let.
 
 Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
 hluboká na něj noc. – S půlnocí
 nový rok
 právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
 jen blíže jezera slyšeti
 koně krok.
 Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
 a přišed k pahorku,
 na němž byl tichý stán
 dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
 po prvé
 Viléma bledou jsem lebku zřel.
 Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
 po
 dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
 co příkrov daleký sněhu se bělmo
 táhlo,
 co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
 V hlubokých
 mrákotách bledý se měsíc ploužil,
 časem zněl sovy pláč, ba větru smutné
 chvění,
 a větrem na kole kostlivce rachocení,
 že strach i ňadra má i mého
 koně oužil.
 A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
 i po
 kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
 starý mi hospodský ku pahorku
 ukázal,
 a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
 
 Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
 mnohý mě bouřný vír v hluboký
 smutek zchvátil;
 leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
 až s mladým
 jarem jsem ku pahorku se vrátil.
 S západem slunce jsem tam na pahorku
 seděl,
 nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
 smutným jsem okem v
 dál krajiny jarní hleděl,
 až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
 
 Byl opět večer – první máj –
 večerní máj – byl lásky čas;
 hrdliččin
 zval ku lásce hlas,
 kde borový zaváněl háj.
 O lásce šeptal tichý
 mech,
 květoucí strom lhal lásky žel,
 svou lásku slavík růži pěl,
 růžinu
 jevil vonný vzdech.
 Jezero hladké v křovích stinných
 zvučelo temně tajný
 bol,
 břeh je objímal kol a kol,
 co sestru brat ve hrách dětinných.
 A
 kolem lebky pozdní zář
 se vložila, co věnec z růží;
 kostlivou, bílou barví
 tvář
 i s pod bradu svislou jí kůží.
 Vítr si dutou lebkou hrál,
 jak by
 se mrtvý z hloubi smál.
 Sem tam polétal dlouhý vlas,
 (...)
(......)