Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dalekáť cesta má –
marné volání ! –
Wieść jedna tylko czasem w dalekiéj krainie,
Jak strumyka szmér zimny v ustach zimnych płynie,
Że kiedyś – przybył zdała … młodzieniec. –

Stefan Gorczyński.

I.

Oh! może się przenosząć w odleglejsze wieki,
Swietniejsze okolice, kraj sławny, daleki,
Nad brzegami Jordanu, pod palmy drzewiną.
Usiadłby zamyślony z hebrajską rodziną.
O! nie – przeszłych już zgryzot nie widać tam wojny,
Tylko znikłej nadziei grobowiec spokojny.
Tylko się lampa szczęścia w jéj oczach paliła,
I zgasła – i swym dymem całą twarz zaćmiła.

,Maria’ przez Malczeskiego

Tichá krajino, jak často vábila mě samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivši se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír! – Teď však – přišedšímu v porostlé skály tvé – propastí se mi zdáš; strašné myšlenky budíc v nepokojné mysli, hrozné mi na pamět uvádíš pověsti a již nikdy neuvedeš pokoj v prsa má. – Bloudím opět skalami tvými, bledý měsíc vyšel nade temnem černých jedlí a mrtvé zraky jeho poklidně hledí v osamělého tvář – přece hluboký smutek ouží ňadra má a hluboký poklid časů předešlých nikdy již se nenavrátí. Tak v rozplakaném jitru chladná mlha doléhá na skalnatá prsa strání tvých. A předešlý čas, zbloudilý co papršlek hvězdy vzdálené, někdy jen přichází v zraky ducha mého; jasné jest světlo jeho – leč nezahřívá. – – Uprostřed úrodné roviny leží hluboké, ouzké, na mnoho však mil dlouhé údolí. Cestující rozlehlou rovinou nenaděje se před sebou ležícího dolu; až najednou, přišed na okraj jeho a uleknutý zastaviv krok, jako by náhle se před ním rozstoupila země, hluboko pod sebou spatřuje vrcholky temných jedlí a sem tam mezi skalami jednotlivé chatrče. Po obou sice stranách údolí toho strmí vysoké skály, leč nicméně jsou si obě strany velmi nepodobné. Po levé straně stojí již od vchodu vysoká a příkrá písečná skalina. Mnohý déšť ji rozemlel v rozličné podoby zvířat podivných i zpotvořilých‚ postav lidských, které hustě a v nesčíslném množství po skalnaté stěně buď lézti, buď z ní vyhlížeti se zdají, dutýma za putujícím tudy se dívajíce očima. Při skalině, po výstupcích i rozsedlinách jejích, zastiňují vysoké jedle a borovice tyto často hrozné hříčky přírody, místy jenom zdola povolujíce oku pocestného volný průhled na tuto bělopožloutlou vysokou zeď. Po pravé straně, od východu k západu dolů se táhnoucí skála písečná jest v mnohé kusy nestejné šířky rozervána, a výš a výše nad údolí vystupujíc, ohromné tvoří sem tam rozvalené stupně. Husté křoví obrostá tyto vysoké, nad ně strmící veliké kameny a celá ta strana jest podobna pustému městu východních krajin, na jehožto rovných, mechem porostlých střechách zažloutlé břízy sklánějí plačící větve, v jehožto ulicích nízké, husté křoví zakrývá ouzký průchod ve stavení pusté, teď jen plachým liškám za obydlí sloužící. Sem tam vystupuje některý kámen, jako by štíhlá vížka strměla nade ploché střechy, a déšť i jiné nehody, aby dokonaly klam ten, vytvořily uzounká v ní okna. Některé chaloupky – jestli se těch as šest neb sedm chatrčí tak nazývati může – opírají se porůznu o tyto po stráni hustě se nacházející kameny; a mnohá z těch chatrčí jen přední stranu má z netesaných trámů sbitou, ostatní její díl jest vnitřek dutého kamenu. Ouzká pěšinka vede mezi rozsedlinami skal a hustým křovím od jedné chatrče k druhé až dolů do oudolí k ouzkému sice, avšak dlouhému a hlubokému jezeru, na jehožto modravé hladině vodní lilie rozkládají své široké temnozelené listí, a bledé jejich květy plynou co stříbrné korunky nad temným zrcadlem vod. Jestliže, jak mnozí učenci jistí, v pradávných časích celá země česká jen jediné veliké jezero byla: tedy jest toto malý pozůstatek z oné nesmírné vodní hladiny, a ploché, ouzké břehy jeho jsou s obou stran veliké stupně písčité skaliny, která, kdo ví jak daleko, se stápí v prohlubeň vodní; neb dle ujišťování tamějších obyvatelů ještě žádný nenalezl dna ve vodě této. Při jezeru tomto, na výtoku malého potoka, stojí mlýnec, kteréhož jednozvučné klepání v spolku se šustem a hvizdem přelétajíciho ptactva působí, i že tato samota ještě pustější, mrtvo krajiny této ještě hroznější se zdá. Časem jen pronikne nápěv neviditelným pastevcem pronesené národní písně, a jakoby potěšená z toho krajina kolikráte po ‚ sobě si opětuje zpěv jeho temným – temnějším ohlasem. Asi šest set kroků vzdálí od vchodu – kde malý potok hustými olšinami zastíněný v malém vodospádu hlučněji hovoří s rodnou jemu krajinou – rozstoupí se oudolí po levé straně v jiný širší sice, ale krátký jenom dol. Uprostřed něho stojí vysoká, hustě porostlá skála, korunovaná zříceninami starého hradu; mnohem však vyšší je stromoví, obkličující skalnaté stěny dolu toho, tak ‚ že ani vysoká jednotlivá věž zříceného hradu nepřenikne vrcholky jedlí, vroubících po hoře ohromné tyto zdi. Stavba hradu toho, a obzvláště kulaté věže, jest zcela přiměřena rozmnožiti tichou hrůznost krajiny. Je bleděžlutá, základ její zdá se z jediného kusu pozůstávati. Zeď její náramné je tlouštky, a až k špičaté, taktéž přižloutlé kamenné střeše ani jediného okénka nemá. Zcela jest hladká, a drobné ozdoby, jako hříčky na krku velikána, pod přístřeším jejím umístěné, činí, že hrozná její síla tím strašněji doléhá na zbloudilého, zadiveného poutníka. Na něco širším přístřeší se chvěje mladá bříza, a přiléhajíc k špičaté nevysoké střeše, od ní na dol se kloní co jednotlivé péro za kloboukem loupežníka. Pod hradem tímto na vchodu tohoto druhého dolu stojí blízko nad potokem malá chaloupka zcela obyčejné chudobné stavby. Jako ostatní chatrče po kopci druhé strany, jest i ona o skalinu svým zadním dílem opřena a jen tím se od nich liší, že přední její stranu po ni rozvedené réví vinné širokými listy přikrývá. Před ní jest malá čtverhranná zahrádka, v kteréž dvě na drnu vyvýšené kamenné tabule, obklíčené drnovými sedadly, jakož i nade dveřmi se houpající chvoj praví chalupu tuto býti jediným hostincem této krajiny. Jednoho večera viděli pastevci, po protějším kopci mezi nízkým křovím stáda svá k domovu ženouce, tři osoby v této zahrádce se míhati; a právě tím večerem počíná příběh, který jsem v té samé zahrádce slyšel vypravovati. Obyvatel chalupy této se svou dcerou a každodenní jejich host byly tři osoby, nacházející se v židově zahrádce, jakž zahrádku tuto tamější sousedé nazývali. První byl vysoký sedmdesátiletý starec, věrný syn kmene israelského. Trošku nachýlený přecházel volným krokem malou zahrádku od jednoho konce k druhému. Sametové černé, až po kolena dosahující spodky se stříbrnými přeskami a podobná vesta s velikými stříbrnými knoflíky, jakož i stříbrné přesky na lesknoucích se střevících jevily, že nepanuje zde chudoba jako v ostatních chalupách. Taktéž i čisté bílé punčochy, bílé rukávy tenké košile a bílý při krku límec, že den sobotní jest, prozrazovaly, neb v jiné dny krýval ohebnou, ač sestárlou postavu velmi oškubaný i ušpiněný přičervenalý kabát. Dlouhá bílá, dnes uspořádaná, až po pás dosahující brada jevila jedině jeho vysoké stáří, a malá čepička z černého aksamitu kryla hlavu, kterou řídké šediny před večerním větrem dostatečně hájiti nemohly. Jindy obratný a ziskuchtivý obíhal, obsluhoval aneb za stolem seděl s hostmi svými; dnes však velebnou tvář časem k nebi obracujíc, časem k zemi skloňujíc, přecházel, a z pohybování jeho bylo souditi, že zvyklé modlitby odříkává. Při chaloupce v malé besídce seděla dcera jeho Lea. Fantasticky spíše než přiměřeně oděná, vysoká, štíhlá postava. Bílý řásný šat, až přes bosé nohy dosahující, byl přepiatý černým, stříbrem protkávaným pásem. Hlavu měla velikým tureckým šátkem ovinutou dle dávného způsobu ženštin svého národu, bydlících v krajinách východních, a husté černé kadeře padaly pod pokrytem tímto kolem bledé krásné tváře na bílou šíji. Jasně zářily veliké černé oči, upřené do neskončené dálky; avšak nepohnutý její hled do pustého modra a podivný význam obličeje srovnány s oblekem jejím – a snadno bylo uhodnouti, že na rozumu pomatena jest. Ruce její hrály si nevědomky s nějakým kvítkem, roztrhujíce lístky jeho. Třetí osoba, každodenní host v hospůdce této, byl starý vysloužilec, známý v končinách těchto co nejlepší vypravovatel. Jestli se kdy oudolím modrý kabát s červenými výložky zablýsknul: tedy jistě to byl on, a děti mu z chaloupek vstříc vybíhaly, žádajíce ho, by jim něco vypravoval. A on jim toho nikdy neodepřel, nýbrž nakroutiv si dlouhé kníry a na zemi se mezi ně usadiv, dlouhé pověsti vypravoval, třeba i něco pilně na práci bylo. Mimo to měl ještě jiný výnosnější ouřad, totiž v zámku, přede vchodem do oudolí nedávno vystavěném: tam totiž musel každodenně pánovi a ouředníkům šaty čistiti; a za to, a že s pánem již co vojenský služebník v bitvách býval, měl na zámku svobodný byt a mimo to ještě měsíčně něco peněz. Ty však mu nikdy nestačily; neb jakmile je na konci měsíce obdržel, musel je hned starému židovi na uplacení dluhu odevzdati, kterého každodenně za příčinou několika skleniček kořalky navštěvoval. Dříve byl také poslem v zámku; poněvadž se ho ale žádný nemohl zpět dočekati, jestliže kamsi poslaného děti napadly, žádajíce o nějaký příběh: byl mu poslovský ouřad odejmut a služba jeho o několik skleniček snížena. Jistě že by byl tu tak samotný neseděl na drnovém sedadle za kamennou tabulí, kdyby děti tak pozdě na večer přísným rozkazem rodičů a strachem před obludami, které dle vypravování jeho v noci po oudolí se toulaly, doma drženy nebyly. Poněvadž ho zde žádný neposlouchal, vypravoval sám sobě celou francouzskou válku, a sice jak obyčejně velmi hlučně a tak, že vždy po několika slovích ukrutná lež následovala, kterou každý hned za lež uznati musel. Lhaní tak mu již bylo silným zvykem, že, nemaje komu jinému, sám sobě musel lháti. Časem hlavou i rukou pohyboval, jako by se tomu všemu náramně divil, a někdy se uprostřed vypravování zastaviv, chřtán kořalkou propláchnul a jednotlivé „Aj, aj!“ vyklouzlo mu z úst dlouhými vousy přikrytých. Mezitím se ustavičně ohlížel po oudolí, které odsud daleko se mohlo přehlédnouti. Slunce již dávno zašlo a jednotlivé červené pružiny poletovaly přes nový měsíc, který právě nad starou věží visel co stříbrná lampa v oblakové síni. Na věži pohrávala bledá bříza v jeho světle mladým listím co mrtvými jiskrami nad zříceninami zbledlými. Hrůzyplné postavy po skalnaté zdi sebou v míhajícím se světle pohybovati se zdály a nad skalnatými stupni protější stráně ležel tichý papršlek měsíce co smutné zapomenutí nade zpustlým městem a pohrával si v břízách náhrobků jeho. Husté křoví se kolébalo v pustých ulicích jako lehkým větrem, šepotajíc jako umírající hlas muezzina s minaretů, zovoucího k modlitbám zesnulých pravověrců, a štíhlé kameny, strmící co vížky nad sesutiny východokrajního města, stkvěly se co stříbrné báně v bledém zásvitu. Po potoku zdály se jiskry poletovati; leč v zrcadelné hladině jezerní ploval tichý obraz měsíce mezi liliemi vodními a hvězdami nebes; kopce kolem i stromy na sebe temnější přijímaly barvy, a jen vrcholky jejich sem tam se červenaly v zásvitu hasnoucích požárů. Pastevci přehnali na obzoru po kopcích svá stáda v tiché stáje, a nápěvy jejich umlkly spolu s klepáním malého mlejna, a hlubokou tichostí nebylo slyšeti leč bublání potoka a rozpravy sobě samému francouzskou válku hlasitě vypravujícího vysloužilce. „Na levo byla vysoká hora – as tady!“ vypravoval a levou rukou v naznačené místo svůj klobouk položil, „v pravo vyhlížela z jakéhosi stromoví kostelní věž nějaké vesnice – as tuhlenon!“ a vzav skleničku s kořalkou, postavil ji v pravo, kdežto měla nadjmenovanou věž představovati; pak palcem uprostřed tabule okazujíc, pokračoval takto: „A tu jsme stáli my – či ne – ne – nestáli jsme, to bych lhal; – tu jsme seděli my – ano, aspoň já – a seděl jsem na tureckém bubnu, zrovna proti Francouzům. Aj, aj! – Jak? že ne? na mou milou věru, kdo se opovažuje? – No, no! – No tak, tedy tu jsme seděli a zůstali jsme sedět, ale ne dlouho – neb najednou vám to bouchne za mnou na ten turecký buben, zrovna za mnou a – a – a“ – přitom hladil rozevřenou rukou kamennou tabuli, až najednou velmi rychle vykřikl: „a celá armáda vyskočila – celá armáda! Ha, ha, ha! – Jak? kdo se opovažuje? – no, no, celá, a jestliže ne, já řku, tedy jsem vyskočil já – ano já – a obrátím se, a za mnou stojí sám pan generál – na mou věru, sám a sám, a za ním všickni oficíři. – A tu vám mně sáhne na rameno – ne – to bych lhal! tu mne vezme za knoflík – ano, na mou věru, za knoflík!“ V tom popadl na tabuli věž v podobě skleničky, dopil a tak silně jí o tabuli řinkal, jako by v té věži všemi třemi byli zvonili. Hned z chaloupky vyskočilo služebné děvče a poklonivši se starému židu, bralo sklenku z rukou vysloužilce. Ten pak chopiv ji za ruku, počal: „Ano, za knoflík, vidíš, zrovna za tuhle ten, či ne – ne – to bych lhal,“ počal dále vypravovati; děvče však takovému si počínání zvyklé, vytrhši se, ubíhalo se skleničkou do chaloupky, a vysloužilec Bárta, neb jak jej sousedé jmenovali, Bárta Flákoň, pokračoval u svém lhaní: „A tu vám ke mně povídá: „Bárto, vidíš tamhle tu věž?“ Já řku: „Vidím.“ – No – no – kampak se poděla věž? – ah – ah –“ V tom přinesla holka naplněnou skleničku a postavivši ji ke klobouku, opět odcházela. „Ohou!“ křičel Bárta, „tu nestála – tuhle, zrovna tuhlenon!“ A postaviv skleničku v levo od klobouku na jiný kraj stolu, mluvil dále: „A tu jsem vám, abych to dopověděl, šel s tím chlapem do té vsi špehovat, a šli a pili jsme – pili jsme, až se hory zelenaly. Já jsem vypil již tři – čtyry holby, a on teprva jednu; ale potom – potom se dal do pití, a než jsem já vypil tu pátou, tu on vám vypil – a – a,“ a opět hladil rukou po stole, což vždy bylo předchůdcem náramné lži – až po chvíli rychle vykřikl: „Ten chlap vypil čtyry sudy – fi! Aj, aj, ano! čtyry sudy! na mou věru, čtyry sudy! A potom jsme šli špehovat. Já – a on. On napřed a já vzadu, a vždy jsem se vám schoval tak chytře za ty čtyry sudy, že jsem neviděl nic před sebou – prachprachoucí nic.“ A zvyklý, že se mu mezi tohoto příběhu vypravováním, což již několikráte se stalo, posluchači smáli, smál se sám hlasitě: „Ha, ha, hal – Jak? kdo se opovažuje? No – no – tedy vyšlo na nás deset vojáků – a povídá ten jeden z nich: „Kdo jste?“ – A tu se vám ten chlap, co šel se mnou, zdvihne a povídá: „Špehouni jsmel“ a dal jim ránu – a – a“ šoupaje rukou po stole, vykřikl: „a všech čtyrycet upadlo! aj, aj – ano! proklatý chlap – všech čtyrycet! Aj! – a ta věž“ … V tom vzal skleničku a tak srdečně si připíjel, jako by ty čtyry sudy najednou chtěl vypíti. Tichou krajinou zaznělo pojednou několik plných souzvuků strun – nesly se tichým dolem a odražené o skály splynuly v temnou příjemnou hudbu. – Pak opět bylo ticho.