Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II. 

Wygnańcem!
Tesknota mi? obarcza, gniebia. niepokoje,
Wszystko, co widzę. – nie swoje!…
Niebo, zlemia, powietrze i ludzie i mowa,
Kazda rzecz tęskna, choć nowa.

Niemcewicz.

Po chvíli opět bylo slyšeti několik smutných zvuků s protějšího kopce. Bárta se sklenicí v ruce a s hubou otevřenou brzo vzhůru k protějšímu kopci, brzo k starému hradu pohlížel; i starý žid zůstal státi a s podivením poslouchal, jen Lea zůstala jako prvé nepohnuta. Hned na to následoval zpěv. Vysloužilec Bárta kvapně vstal a posadiv si nakřiveně klobouk na hlavu, postavil se vojensky a nepohnutě hleděl zhůru. Zpěv smutný byl zřetelně pronášen, každému slovu bylo rozuměti, a smutné zvuky strun vyplňovaly nedlouhé mezi slokami přestávky. Zněl takto: 

 „V dlouhém poli šumí větrů vání;
 jabloň, co tam růžobíle zkvítá,
 zlaté klasy vše přede mnou sklání,
 vše se kloní – nic mě neuvítá.
 
 Po březovém háji větry hrají,
 vpředu háj ten dub stověký hlídá,
 jeho lístky cosi šepotají:
 poslouchám nic pro mne nepovídá.
 
 Bublá potok stříbrnými hlasy,
 potok, co luh květný obepíná,
 jak by dávné vypravoval časy:
 přejdu – slyším – nic mně nezpomíná.
 
 Modrý blankyt nade mnou se klene,
 po něm větřík oblakami hraje,
 dnes je v půlnoc – zjitra na jih žene,
 v západ – východ –– nikdy v moje kraje
 
 Rozplašen můj národ – bratr bratřím
 neznámý; pláčem si cestu krátím,
 dvakrát nic, vše jenom jednou spatřím,
 věčně dál – nikdy se nenavrátím.“
 

Po slovích: „rozplašen můj národ“ vstala rychle Lea, a přejevši si rukou bledou tvář, poslouchala pozorně s okem nepohnutým, upřeným do šeré dálky, až ku konci písně. Když pak již i struny i ozvěna umlkly a opět hluboké kolem následovalo ticho, nesl se smutný její zpěv hlubokým oudolím: 

 „Jerusalem zpustnul – ni místo neznáno,
 rozplašen můj národ, potupa mu zlá:
 kam by hlavu sklonil, místa mu nedáno;
 daleko prach otců, daleko vlast má!
 
 Z nespatřené vyhnán! Palmy na Jordánu,
 kde východem slunce hlas hrdliččin zní,
 tam vy pozdravujte ode mne neznánu,
 jí rcete, že ještě chovám lásku k ní.
 
 Láska má šla se mnou – po vysoké hoře,
 vyšší je té hory, přes kterou jsem šel;
 šel jsem přese moře – přes hluboké moře,
 hlubší toho moře přenesl jsem žel!“
 

Tiše stál starý žid; slzy se mu lily po vráskovaté tváři, po šedivé bradě. Dlouho tak stál. – S podivením sepial Bárta ruce a polohlasné „Aj, aj!“ provázelo z úst jeho zpěv Lein. Mezi tím zpěvem přecházely po druhé straně s kopce dvě vysoké postavy po pěšince od chaloupky k chaloupce mezi skalami až dolů do oudolí. Umlkl zpěv Ley a poslední zvuky jeho umíraly na protější straně skalami, jako by nad zpustlým Jerusalemem usnuly v papršleku zapadajícího měsíce. Starý vysloužilec, jako by se z dřímoty probudil vytržený posledními slovy zpěvu, počal poznovu vypravovati: „Já jsem tam také byl na moři – ano – na moři. Tři dny jsme tam byli. – Oh! to je vám podívaná na tom moři. – Nic nevidíte, nic, než vodu a nebe – na mou (...)

(......)