Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

A tak w calym obszarze uspionéj natury,
Jam nie spał i wiatr nie spał i gwiazdy i chmury.
Stefan Garczyński.
Mury, moje mury!
Co oczerniewacie,
Źe pana nemacie;
Pana wam zabili.

K. W. Wojcicki.

– – z grobowca dobywają łona
Trupa, za głowe ciągną i ramiona,
Z pleśnią – okrytego ilu;
I patrzy: twarz mu jak ropa sinieje,
I ciało w szacie, jak we złocie tleje,
Raný niewidać.

Jósef Dunin-Borkowski.

V opilství, pak bleskem a hromobitím přestrašený, jakož i předešlými výjevy polekaný Bárta chybil, vyšed ze zahrádky, každodenně nastoupenou stezku, a místo v právo do oudolí, kráčel v levo vzhůru pod zříceným hradem po skalnatých stupních a hustým křovím výš a výše, až nahoře nad oudolím přišel v hustý borový les na ouzkou pěšinu. Po obou stranách pěšiny bylo hustě sázené stromořadí z mladých modřínů; stezka však byla rovně a nepřetrženě celým dalekým lesem tažena, takže Bárta, ač ustavičně s jedné strany na druhou vrávoral, přece nemohl se stezky ani v pravo, ani v levo sejíti. Častokrát na hladké, jehličím vysoko postlané stezce upadl vysloužilec; než ustavičně za sebou slyše zvonek zámecký, rychle se vždy opět vzchopiv, vrávoral dále. Hromobití se rozléhalo dále lesem; vichr skučel smutně hustinou a dřeva praskotem se lámaly při lesní stezce. „Podivno – aj – aj,“ počal si vypravovati, „to jest divné – aj, aj – to jest nemožné – jak? – kdo se –? no – no.“ Opět se silně zablesklo, on se sklonil a spěchal dále. Postava lidská přelétla přes cestu, a „Milenku – milenku mi svedl! Pomsta! – Pomsta!“ vzlykajíc, zmizela v prostranném houští. Za ní chechtající kmitla se přes cestu bláznivá Angelina a v tom samém se ztratila houští. Uleknutý Bárta potácel se dále, a hustě nad ním šustily krápěje dešťové v chvějících se stromích. Tak pobloudiv, vrávoral pěšinou touto asi hodinu, až dešť utichl. Teď kráčel hlubokým, širším ouvozem; s obou stran do kopce stály nízké stromy, a nohy mu vázly v mokrém písku. Potrhané oblaky poletovaly po nebi a časem zachmouřený nad noční krajinou zašeřil plný měsíc. Jednotlivé ještě kapky s šustem padaly s vůkolních stromů. – Teď byl přinucen zdlouhavěji kráčeti; pozorněji stavěl nohu za nohou, aby neuvízl v hlubokém mokrém písku. Leč nadarmo; neb dostatečně opilý několikráte uváznul, a dostav převahu, musil z mokrého písku vstávati. V takových nesnázích těšil se, jak obyčejně, vypravováním a vrávoral ustavičně dále. Čím však dále přicházel, tím více se oužil ouvoz, až jen ouzkou byl stezkou mezi skalními stěnami. Výš a výše rostly stěny, takže posléz sotva bylo dohlednouti nebe a hluboká tma panovala ouzkou rozsedlinou. Zastaviv se, sahal kolem sebe, a studené kulaté skaliny, co umrlčí lebky, dotkla se ruka. Rychle utrhl; – teď vyšel měsíc zrovna nad rozsedlinou z černého mraku, a Bárta spatřil po skalnatých zdech samé umrlčí lebky, hnáty, drobné stromky a tak dále. Byl v hluboké stezce ku kostničnímu kamenu. Měsíc se ukryl v šeré mraky. Opět byla tma. Hrůzou jatý běžel dále, chtěl (...)

(......)