Karel Hynek Mácha

KŘIVOKLAD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

 Ó králi! – Dobrou noc!

  Nuž ty nás veď –––
 po tvém slově půjdem v pravo, v levo,
 buď vpřed, buď vzad; –––
 

Rukopis královédvorský. 

 

Hluboko v křivokladských lesích přivítala kukačka jarní jitro. Jaroš a Stivín poráželi na kopci nad hlubokým ouvozem stověký buk, jehožto kořeny mezi skalními rozsedlinami na mnoho sáhů dolů k ouvozu se plazily. Buk i skaliska tak hustě byly břízami a jehličím zarostlé, že šedé kamení z těch roštin jen jako pobořené bašty vyhlídalo, a že pocestný, šel-li jakýs okolo, nespatřil pracujících, nýbrž jen seker jejich opětované slyšel rány. „Již musí býti k páté hodině,“ pravil Jaroš, vysoký šedivý starec, ustav od práce a podpíraje se o polou podťatý buk, „a ještě jest tak šero, jako by dvě hodiny scházely do slunce východu.“ „Ano,“ odpovídal Stivín, taktéž vysoký, silný mladík, poodcházeje stranou, kde pod nízkým modřínem na rozestřeném plášti ležela tykvová lahvice, naplněná mlékem, a načatý bochník ječného chleba. „Máme dnes hustou mlhu, ale silně se tlačí k zemi; než dvě hodiny uplynou, budeme mít krásný den, jaký ještě nebyl v letošním jaru.“ Jaroš: „Však skoro jest čas, aby nad českou zemí již jednou vyšel jasný den.“ „To ještě mnoho, myslím, na Berounce vody uplyne, nežli se toho dočkáme,“ odpověděl cizí hlas, a z hustého křoví vykročil silný muž mezi ně. „Pomáhej Pán Bůh po ránu,“ pravil a kráčel přímo k Stivínu pod modřín, sahaje po lahvici, kterouž mu onen podával. „Dejž to Pán Bůh,“ děkovali předešlí. „Vítáme tě, Duchoni, z veselé Prahy.“ „Z veselé, pravíte?“ odvece Duchoň. „Tam teď není hrubě veseleji, než v naší chatrči; tím však hlučněji. Měšťané se opět neshodli s králem a panstvo se přidalo k nim. Král je zajat. Bůh ví, kam jej odvlekli.“ „U sta hromů, to jest mnoho jedním dechem!“ zvolal Stivín. „Praha teď více vládne, nežli král Václav, jenž se déle po vězeních toulá, než na trůnu sedí.“ Jaroš: „Je prý však také velmi ukruten, jak se o něm vypravuje. Co já vím, může křivokladská věž mnohé toho a krvavé dáti důkazy.“ Stivín: „Myslíš lidomornu? Také se mi zdá, že bude brzo krví přetýkati, jakkoli vysoká jest. Sám jsem jich dosti viděl, které tam odvedli, a kteří, vejdouce tam, zapomněli se navrátit.“ Duchoň: „Jak se o něm v Praze povídá, jest asi podivný člověk i s katem, kmotrem svým. Ráno král Václav, nebo jak jej Pražané jmenují, lenivý Václav, odsoudí, kdo se mu vinným býti třeba jen zdá, v poledne jej kmotr zprovodí mečem ze světa, a u večer prý obadva při sklenici vína pro zavražděného bědují a hořekují tak dlouho, až jazyku nelze pohybovati se a až oba nadobro zpité na lůžko roznesou.“ Jaroš: „Věru divné; to nepochopuji, a již tak mnoho divného jsem o tom kmotru a spolu katu i příteli královském slyšel, že –“ V tom bylo slyšeti z hlubokého ouvozu dusot přibližujících se koní; všickni tři umlkli a poslouchali napnutýma ušima, neb dusot tolika koní bylo cosi neobyčejného v lesích křivokladských. Blíže a blíže přicházeli jezdci, až posléze zrovna pod nimi státi zůstali a z hlubokého ouvozu bylo slyšeti hrubý hlas: „Mně se zdá, že musíme býti daleko od hradu!“ – „Také se mi zdá,“ odpovídal hlas jiný. Drže se břízy po kraji skaliny, stál Stivín na poraženém buku a položeném přes ouzký ouvoz na místě mostu, a hleděl dolů do ouzkého ouvozu. Pro hustou mlhu však nikoho neviděl, jen slyšel hlasy mluvících a řehtot i dechot uhnaných koní. „Proklatá mlha!“ pravil opět hrubý hlas. „Již jsme zbloudili s cesty. Já se nepamatuji, že bychme kdy byli jeli takovýmto mezi skalami průlomem na Křivoklad. Vintýři, zatrub! Snad nás někdo uslyší.“ Sotva dořekl, zavzněl silný hlas lovecké trubky a rozléhal se silně oužlabinou. Ohlas hor odpovídal vždy zdáleněji, později a slaběji, až umlknul. Stivín silně houknul, hlas se rozlehl a ozvěna opět odpovídala dál a dále, až i zas kolem ticho bylo. „Přijedeme touto cestou na Křivoklad?“ zněla zdola otázka. „Ano,“ odpovídal Stivín. „Pořáde vzhůru oužlabinou, až přijedete ku potoku, kde se scházejí spády sedmera hor. Naproti vám, pokraj hory třetí od východu, běží ouzká, skalnatá cesta, ze šířky jednoho koně; při ní stojí dřevěný kříž; po té vyjedete na kopec. Na temenu hory dělí se stezka v několik rozcestí; jeďte prostředním, až uvidíte s nejvyššího pahorku na levo vystupovati z mlhy věže hradu Hyvny – dále na západ, na vysokém kopci, rozlehlý javor; mezi oběma, právě uprostřed, naleznete širokou silnici, po té se dáte na levo a přivede vás až před brány hradu křivokladského.“ „Kdo jsi, jenž nám odpovídá?“ tázal se hlas z ouvozu. „Chatrčník ze Zakopaného,“ odpověděl Stivín. „Můžeš-li k nám slézti?“ znělo zdola. „Mohu,“ volal Stivín. „Tedy slez a okaž nám cestu.“ „Hned,“ odvěce mladý chatrčník, a pokynuv druhým, lezl, zadržuje se o břízu a roští, se skaliska na skalisko, s větve na větev, po příkré zdi skalní dolů do ouvozu, až stanul před jízdným sborem. Teď teprva mohl všecko náležitě rozeznati. Vpředu, na černém koni, stál šedý starec, všecek upiatý v brnění. Stříbrná přílbice a zlaté ostruhy jevily člověka z rodu vyššího. Při něm, na bílém koni, stál vytáhlý, velmi mladý jinoch, přes jehožto plece zlatá lovecká trubka visela; taktéž byl celý oděný. Pohled a chování tohoto k prvnějšímu pravilo jej synem býti starcovým. Za nimi bylo as dvanácte jezdců po městsku oblečených, přílbice a náprsníky měli z blýskavého ocele. Všickni drželi meče vytasené, které však při spatření Stivína do pošev vráželi. Uprostřed nich vynikaly dvě vysoké postavy, jenž mezi ostatními na první pohled znamenitě se dělíce, pozornost budily. První, na krásném broni, byl asi třicetiletý, štíhlý; kaštanové, dlouhé, dolem zakroužené vlasy padaly kolem vysokého čela, které, spolu s nimi, červená, zlatem protkávaná čapka, jediným, bílým, vysokým a v bohaté záponce zatknutým pérem ozdobená, zastiňovala. Z čela, jasných zraků a z celé postavy i z obličeje, jemuž temné licousy a kaštanové vousiska výrazu smělosti propůjčovaly, vysvítala jakási vznešenost. Mohlť jezdec tento slouti mužem krásným. Oděv jeho byl zcela bílý, stříbrem bohatě ozdobený, a na hrdle jeho skvěl se zlatý řetěz. Přes šíji visel bohatý pás na zatknutí meče neboli spíše malé dýky, jakových vyšší stavové při slavnostech časů tehdejších nosívali, která se však nyní u jezdce na místě svém nenacházela. Zkrátka, jezdec tento vyhlížel, jako by na hodech zajmut a semto zavezen byl. Druhá postava mnohem hrůzněji vypadala. Taktéž, jako první, vysoký a štíhlý byl jezdec tento; černé, kudrnaté vlasy, nižádnou čapkou nespiaté, kryly celé čelo až pod husté obočí, pod nímž dvě plamenné oči zhluboka se jiskřily; i ostatní tvář byla černými vousy zarostlá. Přes černý oděv plápolal červený plášť, a přespříč na zádech byl mu připiat široký meč s dlouhou rukovětí; ruce však i nohy měl pevně řemeny k sedlu připnuté. Toho všeho povšimnul sobě Stivín na první pohled, dělal však, jako by ničeho byl nezpozoroval. „Můžeš-li nás dovesti na Křivoklad?“ tázal se starec v čele pluku. „Mohu,“ odpověděl Stivín. „Tedy nás veď,“ vece starec. Bez dalšího promluvení obrátil se Stivín a kráčel vepřed; celý sbor jel volným krokem za ním. Nedlouho jedouce tímto ouvozem, uslyšeli hučení potoka, i brzo nato vyjeli na malou lučinu, kde se scházely spády sedmera hor. Zrovna naproti nim stál dřevěný kříž a podle něho vedla ouzká skalnatá pěšina na kopec. Nad ní, vzhůru do kopce, vlálo husté lískové křoví; pod ní byla hluboká, kolmá hráz, tím hlubší a hlubší, čím výše po hoře vedla. Po příkré straně bylo silné, zde onde již přerážené zábradlí, za nímž na některých místech jednotlivé trní zakvítalo. Hlouběji šeřily se vrchole jedlí, ostatní jich dílové tratili se v mlze. „Touto-li stezkou musíme jeti vzhůru?“ tázal se starec. „Právě tou,“ dí Stivín. „Není-li jiná, širší stezka nablízku?“ „Na hodinu cesty není.“ „Tedy, Honzo, slez!“ dí starec. „Vězně našeho vezmeš před sebe na kůň.“ Silný, veliký, široký pacholek, u společníků svých „Honza Nebojímse“ nazvaný, slezl s koně a blížil se ku koni vězného. Tento však silným hlasem, jako by chtěl, aby Stivín slova jeho doslechl, pravil:.Zadrž, odbojníku! Já nechci ujíti. Král Václav to slibuje.“ „Již ne král,“ odpoví rytíř. „Já ti nevěřím.“ „Tedy se střež!“ zařičel Václav, očima vztekem divoce se třpytícíma zakroutiv, a Honza sedl za svého vězně. „Honzo, měj se na pozoru,“ připomínal starý rytíř. „Nestrachujte se,“ chladně odvěce Honza, spoléhaje se v náramnou svoji sílu, a s obou stran vězně uchopil uzdu broně. Tak vjeli na stezku. Zpředu kráčel Stivín, za nim jel rytíř mladý a za tímto klusal starec. Oba s obnaženýma mečoma. Za nimi jel král Václav; nachmouřené obočí přikrývalo planoucí zrak; čelo měl vráskami pokryté. Za ním několik jezdců s vytasenými meči; po těchto nastoupal vězeň druhý a jezdcové ostatní končili řad. Beze slova promluvení vyjeli až v polovici příkré stezky. Mlha, mísící se s párou dolem hučícího potoka, byla po kopci tak hustá, že každý jezdec vždy třetího jezdce před aneb za sebou již neviděl. Klopot koní po skalnaté půdě rozléhal se dolem. V tom slyšeti řinkot za předními jezdci. Ohlídnou se tito i Stivín, a právě, jakoby bělavý paprslek, letělo něco přes zábradlí v hlubinu mezi vrcholky jedlí a zmizelo v husté mlze. Král Václav sám seděl na zpínajícím se koni obracuje nevolného vzhůru po kopci; tento však sepiav se, přelítne zábradlí a v hluboké se ztratí mlze; král spadl nazpět na skalnatou stezku. Po chvíli slyšeti těžký pád. „Dobrou noc,“ usmál se kat obyčejným smíchem svým, nakrčiv vysoko nos; spodní pysk hluboko sklesl a dvě řady pevně seskřípených zubů jiskřily se o závod se smutně lesknoucími se zraky. Starec slezl a s králem, který, nepromluviv slova a hluboko sklopiv oči, vztekle zuby skřípěl, kráčeli pěšky nahoru do kopce. Nahoře přivedli Honzova koně, král vyšinul se naň, a jezdci ostatní obklopivše ho, jeli zpovolna dále. Václav oddychal těžce a hlasně. „Tamto jest Hyvna,“ pravil, na levo okazuje, Stivín. Nebylo však ničehož k spatření, leč jednotlivá vysoko strmící štíhlá věž nad hustou mlhu co osamělé skalisko z vlnícího se moře. Hrad ostatní byl celý v mlhu zahalen. Nade věží právě brunátná hořela dennice, a přílbice hlásného leskla se ve vycházejícím, jezdcům však posud neviditelném slunci. Vesele zatroubil jinoch, veseleji však, jako by bylo umluveno, odpovídal hlásný s věže hyvenské. Klusem nyní ujížděli jezdci stromořadím hustého lesa, cesta se nížila víc a víc, a po čtvrt hodině slyšeli nablízku hlas trouby hlásného na Křivokladě.