<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Vladimir Majakovskij
překlad: Jiří Taufer

OBLAK V KALHOTÁCH
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

Oblak v nohaviciach - Majakovskij Vladimír
 
 
cena původní: 268 Kč
cena: 230 Kč
Oblak v nohaviciach - Majakovskij Vladimír
Od slova k revoluci - Kitzlerová Jana
 
 
cena původní: 155 Kč
cena: 130 Kč
Od slova k revoluci - Kitzlerová Jana
Oblak v nohaviciach - Majakovskij Vladimír
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 162 Kč
Oblak v nohaviciach - Majakovskij Vladimír

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

    1    

 

Recenze

Máme před sebou báseň – poému, jak ji nazýval sám Majakovskij – která v sobě zahrnuje jak vyzpívání nejvášnivějšího milostného citu, tak nejvášnivějšího odporu ke všemu starému, tradičnímu, duchovnímu, elitářskému. Zde ve zkratce zahrnuty dojmy, jimiž se nechal básník unést:

„V mé duši není jediný šedý vlas,
v ní rysy stařeckých něžnůstek nezaklety!
Patře, jak ohromil svět svou silou můj hlas,
jdu – krásný,
dvaadvacetiletý.“

Básník je okouzlen sám sebou a světem. Svým mládím, půvabem, svým vlastním okouzlením nad světem a nad sebou. Nemá důvod opisovat to vzletnými slovy jak staří básníci, tj. především symbolističtí, na které měl nejvíce spadeno jako na výlupky skomírajícího feudálně-kapitalistického tradičního Ruska, jako na ušlechtilý a k ničemu než k zániku se hodící květ hniloby jejich společenské vrstvy.

Používá slova jednoduchá a konkrétní, kde použije obrazného vyjádření, je to jen k k tomu, aby umocnil a vyhrotil smysl svých slov. Tak „šedý vlas“ v duši chápeme jako výraz pohrdání, výsměchu i proklamace jeho nadšeného mládí.

Čtěme verše, kde nám napovídá zásadu své poetiky:

„Vy nedovedete však jako já sebe vyvrhnout,
abyste dokořán jen samými ústy zeli!“

Sebe vykřičet. Odstup a chladná rozvaha nad verši je mu cizí. Jakýpak obsah a forma důmyslně a promyšleně se spolu snoubící jako ve verších symbolistických. Báseň je jeden veliký výkřik vášně, která se nestará o libozvučnost, umnost a eleganci vyjádření. Není tu zprostředkovatele mezi tím kdo křičí a jeho výkřikem; splývají spolu.

Dostáváme se konečně ke čtyřem zpěvům poémy. Básník

„svíjí se, sténá
hora
žilnatá.“

Je nepříčetný čekáním na svou milou – Marii. Hodiny a hodiny pozoruje padající večer, noc:

„Pak půlnoc s nožem kyvadla
čas dohnala
a řízla
tence.
S hodin dvanáctá upadla
jak se špalku hlava odsouzence.“

Pak přijde „strohá jak ,nate!‘“, vdavek chtivá, půvabná Gioconda, Mona Lisa, kterou je třeba ukrást, je láskou celý nemocen, jak „Luisitanie“ hoří. Jeho žár je však větší než příčina jeho vzplanutí – ženská: „aspoň to, že hořím, vysténej do staletí!“ Srdce mu již nestačí, „já“ je mu málo. Chce burcovat lidi v jejich „tichosti bytů“.

V následujícím zpěvu se pouští do burcování. Účtuje s kdekým. Především s básníky a spisovateli:

„Nikdy již
pranic já nechci číst.“

Není pochyby, jako hodnotu přikládá krásné literatuře. Myslel si, že poezie je takový výkřik, že básníci píší v náhlé inspiraci a absolutně upřímně, a zatím vidí jen chtěnost, zručnost a vyumělkovanost:

„A za básníky
davy města civí:
studenti,
prostitutky,
políři.
Pánové!
Zastavte se!
Vždyť nejste žebráci vy,
abyste ruku vztáhli po lyrickém halíři!“

Tak se vypořádal s lyrickým smetím. On je apoštol, nový Kristus hlásající nové evangelium „fabrik a laboratoří“. Je třeba bojovat, nekochat se soukromými citečky:

„Již nelze promíjet viny něčí.
Já vyplel jsem duše, kde něhu zasili.
Toť tisíckrát těžší nežli ztečí
vzít tisíceré Bastilly!“

V posledním – čtvrtém – zpěvu se vrací jeho Marie. Nebylo to docela tak, že by ji odvrhl, jen se ještě více zanítil, a příčinou toho byla ona. Zdá se, že je tu Marie jakýmsi svůdcem, který ho přesvědčuje, aby přece jen se polepšil, psal normální poezii, nemyslel již tolik na revoluci a na to, jak vypráská buržoy a „po krk přejedené“. Aby znormalizoval svůj výraz a svoje chování. Ptá se jí:

„Marie, chceš takového?
Pusť mne, Marie!“

Poslední citovaný verš však nás uvádí do situace, kdy on byl od ní odvržen, mačká na zvonek a ona neotvírá:

“Otevři!
Bolí to!“

Přesvědčuje jí. Ona otevře. Ponižuje ho, on se naposledy pokouší jí přesvědčit, že po ní vážně moc touží. Zbytečně. „Cha!“ Nenechá se už teď vytočit. Vysměje se jí a Hospodinu. Kritizuje nedokonalost jeho stvoření. Vzývá sám sebe a svoji všemocnost. Vzpouzí se bohu a lásce:

„Pusťte!
Mne nezadržíte!“

Všimněme si zvláštní formy, jíž Majakovskij užívá při strukturaci básně. Jsou tu verše tvořené jedním slovem jako zvolání, výkřik. Jsou tu verše jako hesla. Neexistují tradiční strofy a rytmus se zdá být nepravidelný. To je však omyl. Jsou tu dokonce i rýmy, verše jsou jimi „svázány“, ale ne v pravidelných verších, nýbrž, jak už bylo řečeno, „rozkouskovaně“, chtělo by se říci až kubisticky, jestli není nesmysl užívat termíny výtvarného umění na literaturu. Ač sám Majakovskij a jeho kruh se považovali za kubo-futuristy. Jde však o funkci, kterou má tato strukturace, a ta je spíše rétorická než vizuální. Slouží přednesu básně, báseň je výkřik a výtrysk duše, jak už bylo řečeno, a tomu se přizpůsobuje forma.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist