<<< Literární doupě
Literární doupě

Gabriel García Márquez
překlad: Josef Forbelský

PODZIM PATRIARCHY

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Zlá hodina - 1. vydání - Márquez Gabriel García
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 159 Kč
Zlá hodina - 1. vydání - Márquez Gabriel García
Gabriel García Márquez - Martin Gerald
 
 
cena původní: 898 Kč
cena: 727 Kč
Gabriel García Márquez - Martin Gerald
One Hundred Years of Solitude - Garcia Marquez Gabriel
 
 
cena původní: 247 Kč
cena: 244 Kč
One Hundred Years of Solitude - Garcia Marquez Gabriel

 

   1   

 

 

Koncem týdne se supi snesli na balkóny prezidentského domu, rozklovali drátěné sítě v jeho oknech a křídly rozvířili čas usazený v jeho vnitřku, a v pondělí zrána se město probudilo ze staleté strnulosti s vlahým a něžným vánkem po slavném nebožtíku a jeho prohnilé urozenosti. Teprve potom jsme se odvážili vstoupit dovnitř, aniž jsme museli zaútočit na rozhlodané zdi z pevnostních kvádrů, jak se toho dožadovali ti nejodhodlanější, anebo pomocí volských spřežení vyvrátit hlavní bránu, jak to navrhovali druzí, neboť stačilo, aby do ní kdosi strčil, a obě opancéřované vratně, jež v hrdinských dobách tohoto domu odolaly moždířům Williama Dampiera, povolily ve veřejích. Připadalo nám, jako bychom pronikli do prostoru jiné epochy, protože vzduch v rozmetaných studních rozlehlého sídla moci byl útlejší a ticho bylo starobylejší a věci byly v chabém světle stěží viditelné. Podél prvního nádvoří, jehož dlaždice ustoupily podzemnímu tlaku plevele, jsme spatřili neuspořádaný sled prchající stráže, zbraně zanechané v skříních, dlouhý stůl z hrubých desek se zbytky jídel z nedělního oběda přerušeného zmatkem, v příšeří jsme spatřili přístavek, kde byly umístěny civilní kanceláře a kde rostly barevné houby a bledé lilie mezi nevyřízenými spisy, jejichž všední tok plynul volněji než nejvyprahlejší životy, uprostřed nádvoří jsme spatřili křtitelnici, u níž bylo bojovnými svátostmi pokřesťanštěno víc než pět generací, vzadu jsme spatřili starou stáj místokrálů přeměněnou v kůlnu a mezi kaméliemi a motýly jsme spatřili bryčku z dob hluku, furgon z doby moru, kočár z roku komety, pohřební vůz z doby pokroku v rámci zavedeného řádu, ospalou limuzínu z prvního století míru, všechny dobře zachovalé pod prašnou pavučinou a všechny natřené v státních barvách. Na dalším nádvoří za železnou mříží se rozkládaly růžové sady posypané měsíčním prachem, v jejichž stínu spávali malomocní v dobách rozkvětu tohoto domu, a jež se ve své opuštěnosti rozrostly tak, že se sotva našla nevonící skulina v onom vzduchu smíšeném s puchem přicházejícím k nám z hloubi zahrady a s nádchou kurníku a smrdutostí lejn a močového kvasu od krav a vojáků a z koloniální baziliky přeměněné na stáj dojnic. Prodírajíce se dusivým houštím, spatřili jsme arkádovou galérii s květináči karafiátů a s loubím z astromélií a macešek tam, kde stály baráky konkubín, a podle pestrosti domácích svršků a množství šicích strojů se nám zdálo být možné, že tam žilo se svým houfem sedmiměsíčátek víc než tisíc žen, spatřili jsme také válečný zmatek v kuchyních, shnilé prádlo sušící se u prádelních nádrží, otevřené bahniště společných latrín konkubín a vojáků a vzadu jsme uviděli smuteční vrby, dopravené z Malé Asie s jejich vlastní prstí, mízou i vláhou v obrovských mořských sklenících, a za vrbami jsme spatřili prezidentský palác, obrovský a smutný, jehož otlučenými žaluziemi nepřestávaly létat dovnitř supi. Nebylo zapotřebí vstoupit dovnitř násilím, jak jsme se domnívali, protože brána jako by se otvírala pod dotekem pouhého hlasu, takže jsme vystoupili do hlavního podlaží po schodišti z přírodního kamene, po operních kobercích rozdupaných paznehty krav a mezi první předsíní a soukromými ložnicemi jsme spatřili rozbořené kanceláře a úřední sály, jimiž procházely drzé krávy a požíraly sametové záclony a okusovaly satén křesel, spatřili jsme heroické portréty světců a vojáků pohozené po zemi mezi rozbitým nábytkem a čerstvou pastou kravských lejn, spatřili jsme jídelnu sežranou kravami, hudební sál zneuctěný bučením krav, zničené stolky s dominem a louky biliárových stolů spasené kravami, v koutě jsme spatřili opuštěný větrník, který předstíral kterýkoli projev čtyř kvadrantů větrné růžice, aby obyvatelé domu byli s to snášet touhu po moři, jež zmizelo, spatřili jsme ptačí klece rozvěšené všude kolem a zakryté ložním prádlem z kterési noci předešlého týdne, a nespočetnými okny jsme spatřili rozměrného ospalého živočicha dosud nevinného města v onom historickém pondělku, který začínal teprve ožívat, a za městem až na obzoru jsme spatřili mrtvé krátery z hrubého měsíčního prachu, nekonečné nížiny v místech, kde bývalo moře. V tom zakázaném prostoru, který se podařilo poznat jen hrstce privilegovaných, jsme poprvé ucítili pach masité kůže supů, postřehli jsme jejich tisícileté astma, jejich předvídavý instinkt, a vedeni hnilobným průvanem od jejich křídel, narazili jsme v audienční síni na červivé struky krav, na jejich ženské zadky několikrát zopakované v zrcadlech životní velikosti, a tehdy jsme strčili do bočních dveří vedoucích do pracovny napodobené ve zdi a tam jsme ho uviděli v plátěné uniformě bez distinkcí, v kamaších, se zlatou ostruhou na levé patě, staršího než všichni staří lidé a živočichové na zemi i ve vodě, ležel na podlaze, tváří k zemi, pravou ruku měl založenou pod hlavou místo polštáře, tak jak spával noc co noc po všechny noci svého předlouhého života samotářského tyrana. Teprve když jsme ho obrátili, abychom se mu podívali do tváře, pochopili jsme, že ho nepoznáme, i kdyby nebyla rozklována supy, protože žádný z nás ho nikdy neviděl, a ačkoliv jeho profil byl na obou stranách mincí, na poštovních známkách, na nálepkách projímadel, na kýlních pásech a škapulířích a ačkoli jeho litografie zarámovaná šerpou na jeho hrudi a státním znakem draka byla vystavena kdykoli kdekoli, věděli jsme, že to jsou kopie kopií portrétů považovaných za nevěrohodné již za časů komety, když sami naši rodičové věděli, o koho jde, protože o něm slýchávali od svých rodičů a ti zas od svých, a tak nás odmalička vedli k přesvědčení, že je živ v panovnickém domě, protože kdosi zahlédl, jak se jednoho slavnostního večera rozsvěcují světelné koule, kdosi vyprávěl, že zahlédl smutné oči, bledé rty, zamyšlenou ruku, jež říkala nijaké sbohem skrze liturgické ornamenty prezidentského vozu, protože jednou v neděli před mnoha lety odvedli pouličního slepce, jenž za pět centavů recitoval verše zapomenutého básníka Rubena Daría a vrátil se šťasten s poctivým jměním, jímž mu zaplatili recitaci, kterou uspořádal výhradně pro něho, ačkoli ho ani neviděl, ne proto snad, že byl slepý, ale protože žádný smrtelník ho nespatřil od dob žluté zimnice, a přesto jsme věděli, že tam je, věděli jsme to, protože život šel dál, doručovala se pošta, městská kapela hrávala o sobotním čepobití pod zaprášenými palmami a ponurými lucernami na Promenádním náměstí hloupé valčíky a protože jiní starší hudebníci nahrazovali v kapele hudebníky mrtvé. V posledních letech, když se už uvnitř neozýval hluk lidí ani ptačí zpěv a navždy se uzavřela opancéřovaná vrata, věděli jsme, že někdo v paláci je, protože v noci bylo vidět světla jakoby na lodích plujících skrze okna z té strany od moře, a ti, kdo se odvážili přistoupit blíž, zaslechli zkázonosná kopyta a vzdechy velkého zvířete za opevněnými zdmi, a jednoho lednového odpoledne jsme spatřili krávu pozorující soumrak z prezidentského balkónu, představte si, krávu na balkóně vlasti, jak nevhodné, co je to za podělanou zemi, avšak vyrojilo se množství domněnek, jak je možné, že kráva se dostala až na balkón, když každý věděl, že krávy po schodech nelezou, tím spíš ne po kamenných a už vůbec ne po schodech pokrytých kobercem, takže nakonec jsme nevěděli, zda jsme ji viděli opravdu anebo to bylo tím, že jsme strávili odpoledne na Promenádním náměstí a cestou domů se nám zdálo, že jsme zahlédli krávu na prezidentském balkóně, kde nikdo nic neviděl ani vidět nemohl po mnoho let až do setmění posledního pátku, kdy se začali slétat první supi, kteří se zvedli z místa, kde vždycky podřimovali, z římsy chudinského špitálu, a další přilétli z vnitrozemí, ve vlnách jdoucích za sebou, přilétli od horizontu prašného moře, kde dřív bylo moře, celý den pomalu kroužili nad vladařským domem, až jejich vůdce s panensky bílým peřím a rudým nákrčníkem udělil tichý rozkaz a nastalo ono řinčení oken, onen průvan z velkého nebožtíka, ono prolétávání supů okny, jaké si bylo možno představit pouze v domě pozbyvším pána, takže i my jsme se odvážili vstoupit dovnitř a našli jsme v pusté svatyni sutiny slávy, rozklované tělo, hladké dívčí ruce s vladařským prstenem na prstenní kosti, a celé tělo bylo poseté výhonky maličkých lišejníků a příživníků z mořského dna, především v podpaždí a na slabinách, a měl režný pás přes vyhřezlé varle, což bylo to jediné, čeho se supi nedotkli, přestože bylo veliké jako volská ledvina, ale ani tehdy jsme si netroufali věřit, že je mrtev, protože takto ho našli v jeho pracovně již podruhé, opuštěného a oblečeného a zdánlivě skonavšího přirozenou smrtí během spánku, jak to bylo řečeno už za dávných let v předvídavých vodách věšteckých nádob. Když ho našli poprvé, počátkem jeho podzimu, národ byl dosud natolik čilý, že se musel cítit ohrožen smrtí i v samotě své ložnice, a přesto vládl, jako by byl předurčen k věčnému životu, vždyť tehdy to tu nevypadalo ani jako v prezidentově sídle, ale jako na trhu, bylo nutno si razit cestu mezi bosými pobočníky skládajícími z oslů zeleninu a bedýnky se slepicemi na chodbách, bylo třeba přeskakovat kmotry s vyhládlými dětmi, spící v houfech na schodištích v očekávání zázraku veřejné dobročinnosti, bylo třeba se vyhnout proudům špinavé vody od drzých souložnic, jež vyměňovaly noční květiny ve vázách za nové a stíraly podlahy bytů a prozpěvovaly písně o vysněných láskách v taktu suchých větví, jimiž vyklepávaly koberce na balkónech, a to všechno mezi pohoršeným křikem doživotních úředníků, kteří nacházeli slepice snášející vejce do zásuvek psacích stolů, a provozem nevěstek a vojáků na záchodech, a rejem ptáků, a rvačkami toulavých psů mezi audiencí, protože nikdo nevěděl, kdo je kdo, ani od koho přichází v tom paláci s otevřenými dveřmi, v jehož nevídaném zmatku bylo nemožné určit, kde se nachází vláda. Pán domu se nejen zúčastňoval té trhové pohromy, ale sám ji podněcoval a řídil, neboť sotvaže se rozsvítila světla v jeho ložnici, dříve než začali kokrhat kohouti, budíček prezidentské stráže posílal zprávu o novém dni blízkým Hraběcím kasárnám a ty ho zopakovaly pro základnu svatého Jeronýma a ta pro přístavní pevnost a ta ho opět zopakovala pro šest po sobě následujících budíčků, jež probouzely nejprve město a potom celou zemi, zatímco on meditoval na přenosném záchodě, snaže se rukama zaplašit bzučení v uších, jež se začalo právě ozývat, a dívaje se přitom, jak míjí světlo lodí po vratkém topasovém moři, jež tenkrát v dobách rozkvětu a slávy se ještě rozkládalo před jeho oknem. Od chvíle, kdy se ujal vlády v domě, každý den bděl v stájích nad dojením a vlastní rukou měřil množství mléka, které měly tři prezidentské káry zavézt do městských kasáren, v kuchyni si dával šálek černé kávy s chlebem z manioky, nevěda, kam ho zavlekou rozmary nového dne, a proto vždycky pozorně naslouchal žvatlání služebnictva, jež v domě představovalo lidi, s nimiž hovořil stejnou řečí, jejichž vážných lichotek si nejvíc cenil a v jejichž srdcích se nejlépe vyznal, a krátce před devátou hodinou si dával pozvolnou koupel ze spařeného listí v granitové nádrži postavené ve stínu mandloní ve svém soukromém patiu a teprve po jedenácté se dokázal vymanit z neklidu začínajícího dne a čelit náhodám skutečnosti. Předtím, během cvičení námořní pěchoty, se zavíral ve své pracovně, aby rozhodl o osudu vlasti s velitelem vyloďovacích vojsk, a podpisoval všechny zákony a nařízení otiskem palce, protože tenkrát nedovedl číst ani psát, když ho však opět zanechali o samotě s jeho vlastí a vládou, už si neotravoval krev noční můrou psaného zákona, ale vládl pomocí živého hlasu a přítomného těla v kteroukoli hodinu na kterémkoli místě s kamennou neústupností a zároveň s horlivostí nepochopitelnou v jeho věku, obléhán množstvím malomocných, slepců a ochrnutých, kteří se doprošovali z jeho rukou soli zdraví, a vzdělaných politiků a dotěrných pochlebníků, kteří ho prohlašovali za napravovatele zemětřesení, zatmění, přestupných roků a jiných božích omylů, zatímco on tahal po domě své velké sloní tlapy, jako by šlapal ve sněhu, a řešil státnické problémy i domácí záležitosti stejně prostince, jako když nařizoval, ať ty dveře zde zazdí a tamhle je probourají, a oni to provedli, a ať mi je znovu udělají tam, kde byly, a oni je tam udělali, ať věžní hodiny nebijí dvanáct ve dvanáct, ale ve dvě, aby život se zdál být delší, a bylo to splněno bez jediného zaváhání, bez prodlení, s výjimkou zmrtvělé hodiny siesty, kdy se uchyloval do příšeří konkubín, vrhl se na některou z nich, aniž svlékl ji nebo sebe a zavřel dveře, a tehdy se v prostorách domu ozývalo jeho nelítostné funění nedočkavého manžela, dychtivé cinkání zlaté ostruhy, psí skučení, úděs ženy, jež utrácela čas své lásky snahou odehnat mdlé pohledy sedmiměsíčátek, křičela táhněte odtud, jděte si hrát na dvůr, tohle není nic pro děti, a vypadalo to, jako by anděl proletěl po obloze vlasti, zmlkaly hlasy, zastavil se život a všichni zkameněli s ukazovákem na rtech, ani nedutajíce, ticho, pan generál se tuží, ale ti, kdo ho znali lépe, nedůvěřovali ani příměří této posvátné chvíle, neboť vždycky dělal dojem, že se rozdvojuje, že ho viděli hrát domino v sedm večer a zároveň zapalovat kravský trus, aby zahnal komáry v audienční síni, a nikdo si proto nedělal iluze, dokud nezhasla světla v posledních oknech a dokud se neozvalo vrznutí tří závor, tří zámků, tří petlic prezidentské ložnice a jeho tělo únavou nežuchlo na kamennou podlahu a neozvalo se oddychování zmoženého dítěte, jež bylo tím hlubší, čím víc stoupal příliv, až noční harfy vánků umlčely cikády jeho ušních bubínků a široká pěnivá vlna moře zalila ulice starobylého města místokrálů a bukanýrů a vnikla všemi okny do prezidentského paláce jako hrůzná srpnová sobota a lepila mušle na zrcadla a vydávala audienční síň na pospas šílejícím žralokům a vypínala se nad nejvyšší hladinu předhistorických oceánů a přesahovala tvář země, prostor a čas, a pouze on tam zbyl sám a vznášel se tváří dolů na měsíčních vodách svých snů jako samotářský utopenec, v plátěné uniformě bez distinkcí, v kamaších, se zlatou ostruhou a s pravou paží pod hlavou místo polštáře. To současné pobývání všude během trnitých let předcházejících jeho první smrti, to stoupání, zatímco sestupoval, to extatické vytržení na moři, zatímco umíral hříšnou láskou, nebylo výsadou jeho povahy, jak to hlásali jeho pochlebníci, ani davovým oblouzením, jak to tvrdili jeho kritikové, ale šťastnou náhodou, že mohl počítat s oddanými službami a psovskou věrností Patricia Aragonése, svého dokonalého dvojníka, kterého našli bez toho, že ho hledali, když panu generálovi přinesli zprávu, že indiánskými obcemi projíždí nepravý prezidentský kočár a bohatě těží z tohoto podvodu, že v jeho umrlčím přítmí zahlédli mlčelivé oči, že zahlédli bledé rty, ruku křehkou, jako je ručka nevěsty, oděnou do hladké rukavice, jak rozhazuje hrsti soli nemocným klečícím na ulici, a že za kočárem jeli na koni dva falešní důstojníci a v tvrdé měně vybírali peníz za laskavé poskytování zdraví, považte, pane generále, jaké to svatokrádežné počínání, on však nevydal žádný rozkaz proti podvodníkovi, ale přikázal, aby ho potají přivedli do prezidentského paláce, s hlavou strčenou do jutového pytle, aby si ho nespletli, a když se s ním spatřil jako rovný s rovným, zasáhl ho pokořující pocit, ksakru, vždyť ten člověk jsem já, řekl si, protože ve skutečnosti jako by tomu tak bylo, kromě panovačného hlasu, který ten druhý nikdy nedokázal napodobit, a zřetelných čar na ruce, mezi nimiž oblouk života bez překážek obepínal základnu palce, a nedal-li ho okamžitě zastřelit, učinil to ne proto, že si ho chtěl ponechat jako svého úředního dvojníka, neboť to ho napadlo až později, ale protože ho zneklidnila představa, že budoucnost jeho vlastního osudu by mohla být vepsána do ruky tohoto podvodníka. Když se přesvědčil o zbytečnosti takových představ, Patricio Aragonés už netečně přežil šest atentátů, osvojil si zvyk vláčet své ploché nohy jako dvě palice, bzučelo mu v uších, v zimě ho zrána loupalo v kloubech a naučil se snímat a nasazovat si zlatou ostruhu, jako by si upravoval řemení, jenom aby tím získal čas při audiencích, huhňaje ksakru, tyhle přezky nizozemských kovářů nejsou k ničemu, a ačkoli byl samý žert a samá zábava, když ještě vyfukoval láhev v huti svého otce, stal se zádumčivým a zamyšleným a nevěnoval pozornost tomu, co mu říkají, ale slídil v přítmí očí, aby uhádl to, co mu neříkají, a nikdy nezodpověděl otázku, aniž se zeptal co vy o tom soudíte, a ačkoli byl lenivý a nestálý v obchodování se zázraky, stal se přičinlivým, až to bolelo, a nepopřál si klidu, stal se skrblíkem a chamtivcem, zvykl si dobývat lásku násilím a spát oblečený na zemi, na břiše a bez polštáře, a zřekl se někdejší marnivosti, jíž utvrzoval svou totožnost, a všech dědičných sklonů k nádherné libovůli, když prostě jen foukal a zhotovoval láhve, a podstupoval nejstrašlivější rizika moci, když pokládal základní kameny tam, kde se už nikdy neměly položit kameny další, a když přestříhával vstupní stuhy na nepřátelském území, a zvykl si na tolikeré sny, které se proměnily v dým, a tolikeré potlačované vzdechy nejnemožnějších iluzí, když korunoval, sotva se jich dotýkaje, tolikeré a tak prchavé a nedostižné královny krásy, neboť se navždy smířil s prostým údělem, že bude žít život, který nebyl jeho, třebaže to neudělal z hrabivosti ani z přesvědčení, ale proto, že on mu změnil život v doživotní zaměstnání úředního dvojníka s osobním platem padesáti peso měsíčně a s možností žít jako král, a bez pohromy opravdu jím být, tak co by si víc mohl přát. Ten zmatek s totožností vyvrcholil jedné noci, když vál příčný vítr a on potkal Patricia Aragonése vzdychajícího vstříc moři uprostřed vonných výparů jasmínů a zeptal se ho s oprávněným neklidem, zda mu nenasypali do jídla oměj, že je tak vyveden z míry a jakoby proniknut zlým povětřím, a Patricio Aragonés mu odpověděl, že ne, pane generále, ale že jde o složitější věc, že v sobotu korunoval jednu královnu karnevalu a tančil s ní první valčík a teď že neví, jak by se zbavil té vzpomínky, protože to byla nejkrásnější žena na zemi, jedna z těch, které se nenarodily pro mne, pane generále, kdybyste ji viděl, ale on namítl s úlevným povzdechem co má ksakru být, to jsou obyčejné strasti mužských, když jim chybí žena, a poradil mu, aby ji unesl, jak to sám provedl s tolika svůdnými ženami, jež se staly jeho konkubínami, sám ti ji násilím položím do postele a k tomu ti dám čtyři chlapy své stráže, aby ji drželi za ruce a nohy, zatímco ty si posloužíš pořádnou lžící, jaképak sraní, shltneš ji jako fík, řekl mu, dokonce i ty nejhorší se zpočátku zmítají zuřivostí, ale potom žadoní nenechávejte mě tu takhle, pane generále, jako mizernou nakousnutou hrušku, Patricio Aragonés toho však tolik nechtěl, chtěl toho víc, chtěl, aby ho chtěla také ona, protože tahle, pane generále, ta je úplně jiná, sám uvidíte, až ji uvidíte, a proto on mu pro útěchu ukázal, kudy vedou noční stezky k pokojům jeho souložnic, a dal mu svolení, aby jich používal jako on sám, aby je přepadal ve chvatu a oblečený, a Patricio Aragonés se upřímně ponořil do onoho bahniska vypůjčených lásek ve víře, že s jejich pomocí nasadí náhubek svým touhám, avšak jeho dychtivost byla tak veliká, že mnohdy zapomínal na podmínky půjčky, z roztržitosti si rozepínal poklopec, utkvíval v detailech, z nedbalosti narážel na skryté kameny nejbídnějších žen, loudil z nich vzdechy a rozesmával je úžasem v temnotách, říkaly mu, pane generále, vy jste hrozný, k stáru se z vás stává nenasyta, a od té doby žádný ani žádná z nich nikdy nevěděli, které dítě je koho a s kým, protože i děti Patrici a Aragonése, stejně jako jeho, se rodily sedmiměsíční. A tak se Patricio Aragonés stal nejvýznamnějším mužem moci, mužem nejmilovanějším a patrně nejobávanějším, a on získal víc času na ozbrojené složky, takže se jim mohl věnovat se stejnou péčí jako na začátku své vlády, a to ne proto, že by ozbrojené síly byly oporou jeho moci, jak jsme se všichni domnívali, ale naopak, že byly jeho nejobávanějším přirozeným nepřítelem, a proto vzbuzoval v jedné části důstojníků dojem, že jsou střeženi částí druhou, zasahoval do jejich osudů, aby se nemohli spiknout, přiděloval kasárnám osm ostrých patron místo předepsaných deseti, posílal jim střelný prach smíšený s plážovým pískem, zatímco on si udržoval výzbroj v pořádku a na dosah ruky ve zbrojnici prezidentského paláce a klíče od ní navlékal na kruh spolu s jinými klíči nemajícími duplikáty, od jiných dveří, jimiž nebylo dovoleno nikomu projít, chráněn klidným stínem svého celoživotního kumpána generála Rodriga de Aguilara, dělostřelce z akademie, jenž byl kromě toho jeho ministrem obrany a zároveň velitelem prezidentské stráže, ředitelem státní bezpečnosti a jedním z mála smrtelníků, jimž bylo povoleno vyhrát nad prezidentem partii domina, ježto přišel o pravou paži při pokusu o rozmontování dynamitové nálože pár minut předtím, než místem atentátu projel prezidentský kočár. Pod ochranou generála Rodriga de Aguilara a v přítomnosti Patricia Aragonése se cítil natolik jistý, že začal nedbat předpovědí o své budoucnosti a stával se čím dál viditelnějším, odvážil se pouze s jedním pobočníkem k projížďce městem v rozvrzaném landauru bez prezidentského znaku, pozoruje mezi záclonkami pyšnou katedrálu ze zlaceného kamene, kterou dekretem prohlásil za nejkrásnější na světě, okukoval starobylá zděná sídla s portály z poklidných časů a se slunečnicemi obrácenými k moři, ulice vydlážděné vůní upálených knotů z místokrálovské čtvrti, bledé slečny paličkující s patřičnou důstojností krajky mezi květináči s karafiáty a viselci macešek na zábradlích balkónu, šachovnicový klášter Biskajčanek s týmž cvičením na klavichordu ve tři odpoledne, s nímž oslavily první přelet komety, projel babylónským labyrintem trhu, jeho smrtící hudbou, mezi vlajícími korouhvemi losů loterie, vozíky s třtinovou kořalkou, řadami vajec leguánů, vetešnickými krámky Turků vyrudlými od slunce, kolem hrůzostrašného plátna s ženou, která se proměnila ve štíra, protože neposlechla své rodiče, uličkou bídy s neprovdanými ženami, jež za soumraku vycházely nahé nakoupit modré a růžové ryby a poklepat si o své matce s hokynářkami, zatímco se jim na balkónech z vyřezávaného dřeva sušilo prádlo, ucítil závan shnilých mořských měkkýšů, spatřil všednodenní nádheru pelikánů v zatáčce ulice, barevný nesoulad černošských baráků na výběžcích zálivu, a hle, najednou je tu přístav, ach přístav, hráz z houbovitých fošen, starý křižník námořních pěšáků, delší a ponuřejší než sama pravda, černá přístavní dělnice, jež příliš pozdě ustoupila děsivému vozíku a pocítila dotek smrti při pohledu na soumračného starce, jenž zíral na přístav tím nejsmutnějším pohledem světa, je to on, zvolala vylekaně, ať žije správný chlap, vykřikla, ať žije, křičeli muži, ženy a děti vybíhající z kantýn a Čínských hospod, ať žije, křičeli ti, kdo spoutali nohy koní a zastavili vůz, aby mohli stisknout ruku představitele moci, provést úkon tak dovedný a nenedálý, že on měl sotva čas odstrčit ozbrojenou paži svého pobočníka a pokárat ho podrážděným hlasem, nedělejte hlouposti, poručíku, nechte je, ať mě mají rádi, jsa tak uchvácen oním vzplanutím lásky a dalšími jinými v následujících dnech, že generálovi Rodrigu de Aguilarovi dalo hodně práce vymluvit mu projížďky v otevřeném kočáru, ksakru, ať mě vidí vlastenci mé vlasti od hlavy až k patě, protože ho ani ve snu nenapadlo, že ten nápor sympatií v přístavu byl spontánní, ale ty další že byly organizovány jeho vlastní bezpečnostní službou, aby byl potěšen bez rizika, a on byl namlsán závanem lásky v předvečer svého stáří natolik, že po mnoha letech se odvážil vyjet z města, znovu uvedl v chod starý vlak natřený v státních barvách a ten se jako kocour plazil po římsách jeho rozlehlého zádumčivého království, razil si cestu mezi větvemi orchidejí a amazonských balzamín, plašil opice, rajské ptáky, leopardy dřímající na kolejích, doplazil se až do chladných a zapadlých vesnic jeho rodné pustiny, na jejichž nádražích ho očekávali s ponurými kapelami, zvonili mu umíráčkem, ukazovali mu nápisy vítající bezejmenného patricie sedícího po pravici nejsvětější Trojice, verbovali pro něho Indiány posbírané na horských stezkách a ti sestupovali dolů, aby spatřili představitele moci skrytého v smutečním přítmí prezidentského vagónu, avšak ti, kterým se podařilo přistoupit blíž, uviděli pouze netečné oči za zaprášeným okénkem, roztřesené rty, dlaň neurozené ruky, jež je zdravila z limbu slávy, zatímco kdosi z doprovodu se ho snažil odvést od okénka, buďte opatrný, pane generále, vlast vás potřebuje, on však zasněn namítal nedělej si starosti, plukovníku, ti lidé mě milují, ve vlaku na pusté pláni stejně jako na říčním parníku s dřevěnými kolesy, jenž za sebou zanechával stopu klavírních valčíků mezi sladkou vůní gardénií a mloků shnilých v ekvádorských přítocích, obeplouval tlamy prehistorických draků, zaslíbené ostrovy, kam se uchylovaly rodit Sirény, tragické soumraky obrovských zmizelých měst, a dokonce hemživé bezútěšné příbytky, jejichž obyvatelé přibíhali k břehům, aby spatřili dřevěnou loď natřenou ve státních barvách, a stěží zahlédli ničí ruku v hladké rukavici zdravící je z okna prezidentské kajuty, on však viděl na břehu hloučky mávající malangovými listy místo praporků, viděl některé z nich vrhat se do vody s živým tapírem, se stvolem tuberóz, listem obrovským jako sloní noha, s klecí plnou divokých slepic pro prezidentský hrnec, a dojetím vzdychal v chrámovém příšeří kajuty, podívejte se, kapitáne, na ně, jak se hrnou, podívejte se, jak mě mají rádi. V prosinci, když svět v Karibském moři zeskelnatěl, vyjížděl v landauru po římsách skal až k domu tyčícímu se na vrcholku pobřežních útesů a trávil odpoledne hrou v domino s bývalými diktátory jiných zemí kontinentu, svrženými otci jiných otčin, jimž v průběhu řady let poskytl azyl a kteří nyní stárli v příšeří jeho milosrdenství, sníce na křeslech terasy o přeludné lodi přivážející jim novou příležitost, hovoříce o samotě a umírajíce bez života v útulku, který jim dal postavit na přímořském balkóně potom, co je všechny přijal, jako by byl jeden z nich, neboť se u něho objevovali časně zrána ve slavnostní uniformě oblečené naruby přes noční úbor, s kufrem peněz ukradených ze státní pokladny a s aktovkou obsahující pouzdro s řády, novinovými výstřižky nalepenými ve starých účetních knihách a s albem snímků z první poskytnuté audience, jako by to byly pověřovací listiny, dodávajíce k tomu podívejte se, pane generále, to jsem já jako poručík, tohle je den nástupu k moci, tohle je šestnácté výročí převzetí moci, tady, podívejte se, pane generále, on jim však poskytoval politický azyl, ale nevěnoval jim žádnou větší pozornost, ani neprohlížel jejich pověřovací listiny, protože jediným dokladem o totožnosti svrženého prezidenta má být úmrtní list, říkával, a s týmž pohrdáním naslouchal iluzorním řečem přijímám na krátký čas vaše ušlechtilé pohostinství, dokud spravedlnost lidu nezúčtuje s uchvatitelem, neustále opakovanou a chlapecky nabubřelou formuli, kterou záhy nato vyslechl od samého uchvatitele a potom od uchvatitele uchvatitele, jako by ti chytráci nechápali, že v tomhle kšeftu s lidmi ten, kdo padne, padne, a hotovo, všechny je na pár měsíců hostil v prezidentském domě, nutil je hrát domino, dokud je neoškubal o poslední halíř, a potom mě vzal za ruku a zavedl k oknu s vyhlídkou na moře, pomohl mi snášet tenhle mizerný život, který vede jen k jednomu konci, utěšil mě iluzí, že odejdu tamhle do toho velkého domu, hleďte, který vypadal jako zaoceánský parník zakotvený na vrcholku útesu, kde mám byt s velice dobrým osvětlením a jídlem a hodně času na to, abych spolu s ostatními druhy zapomínal na své neštěstí, byt s mořskou terasou, kde o prosincových odpoledních rád vysedával ne proto, že by měl takové potěšení ze hry v domino s tou tlupou zkrachovanců, ale aby zažíval pocit bídného štěstí, že není jedním z nich, aby se zhlížel ve výstražném zrcadle jejich bídy, a mezitím se šplouchal ve velké bažině štěstí, snil o samotě nebo po špičkách jako nekalou myšlenku pronásledoval krotké mulatky, jež za soumraku zametaly prezidentský palác, čenichal po jejich stopě ve společné noclehárně a po jejich laciné brilantině, číhal na příležitost, až potká nějakou o samotě, aby se s ní pomiloval jako kohout za dveřmi kanceláří, zatímco ony ve stínu propukaly v smích, vy jste pěkný nezbedník, pane generále, jste už tak velký, a pořád takový jedlík, ale on po milování býval smutný a začal zpívat, aby se utěšil, na místě, kde to nikdo neslyšel, zářivá luno lednová, zpíval, pohleď, stojím na popravišti tvého okna, zpíval, tak jist láskou svého lidu v oněch říjnových dnech bez zlých předpovědí, že si zavěšoval lehátko v patiu předměstského domu, kde bydlela jeho matka Bencidión Alvaradová, a ve stínu tamaryšků se oddával siestě, bez osobní stráže, a snil o bludných rybách, jež proplouvaly barevnou vodou ložnice, maminko, vzdychal, vlast je ten nejlepší vynález, nikdy však nečekal námitku od jediné osoby na světě, která se ho odvážila pokárat kvůli pachu shnilé cibule vycházejícímu z jeho podpaždí, ale vracel se do prezidentského paláce hlavní branou, rozradostněn tou zázračnou roční dobou s lednovým mořem, tím smírem se světem na sklonku stáří, těmi slézovými podvečery, kdy se udobřil s apoštolským nunciem a ten ho bez audience navštěvoval a snažil se ho získat pro víru v Krista, zatímco pojídal sušenky s čokoládou, a on mu namítal, div se smíchy nezadusil, jestli je Bůh takový chlapík, jak tvrdíte, ať mi vyndá z ucha toho cvrčka, co mi tam pořád bzučí, a rozepnul si devět knoflíků poklopce a ukázal mu nevídanou kýlu a řekl mu řekněte mu, ať mi vyfoukne tohle stvořeníčko, avšak nuncius se mu věnoval s vytrvalým stoicismem, snažil se ho přesvědčit, že veškerá pravda, říkejte si co chcete, pochází od Ducha svatého, a on ho vyprovázel až k bráně s prvními zažehnutými lampami, usmátý k smrti, jak ho málokdy viděli, otče, říkal mu, šetřte si munici, ksakru, proč mě chcete mít obráceného na vaši víru, vždyť stejně dělám, co si přejete. Ta tišina míru se náhle rozbouřila v kohoutí aréně odlehlé pustiny, když jeden divoký kohout rozkloval a snědl hlavu svého protivníka před publikem rozběsněným krví a kapelou ožralů, která tu hrůzu oslavila slavnostní hudbou, on však byl jediný, kdo postřehl zlou sudbu a pocítil ji tak zřetelně a naléhavě, že potají přikázal své doprovodné stráži, aby uvěznili jednoho z muzikantů, toho, který hraje na bombardón, a opravdu u něho našli flintu s upilovanou hlavní a při mučení se přiznal, že na něho chtěl vystřelit ve zmatku vycházejících, ovšem, to bylo víc než zřejmé, protože jsem se díval po všech a všichni se dívali po mně, ale ten jediný, vysvětloval, kdo se po mně ani jednou neodvážil podívat, byl ten pacholek s bombardónem, ubohý člověk, věděl přece, že to není hlavní příčina jeho úzkosti, protože ta ho neopouštěla ani za nocí trávených v prezidentském paláci potom, co ho jeho bezpečnostní služba dokázala přesvědčit, že není důvodu, proč se zneklidňovat, pane generále, vždyť všechno je v pořádku, on se však přimkl k Patriciovi Aragonésovi, jako by jím byl sám od té chvíle, kdy na něho přišla zlá tucha v kohoutí aréně, dával mu jíst z vlastního jídla, dával mu pít z vlastního včelího medu touž lžící, aby alespoň zemřel s útěchou, že oba umírají společně v případě, že ty věci jsou otráveny, a chodili jako uprchlíci po zapomenutých pokojích, našlapujíce opatrně po kobercích, aby nikdo nerozpoznal jejich divoké dlouhé kroky siamských slonů, proplouvajíce společně přerušovanou zář majáku, jež vnikala okny dovnitř a každých třicet vteřin barvila na zeleno pokoje paláce skrze dým kravského lejna a ponurá sbohemdání nočních lodí na ospalých mořích, celá odpoledne trávili pozorujíce déšť, počítajíce vlaštovky jako obstarožní milenci za unylých zářijových soumraků, natolik odloučeni od světa, že on sám si neuvědomil, že jeho urputný zápas o dvojí existenci vyvolával opačné podezření, že existuje stále méně, že leží v letargii, že byla zdvojnásobena stráž a nebyl nikomu povolen vstup do prezidentského paláce ani odchod z něho, nicméně že kdosi přelstil tento filtr a spatřil zmlklé ptáky v klecích, krávy pijící z křtitelnic, malomocné a ochrnuté spící v růžových zahradách, a všichni čekali v poledne, až se rozední, protože on zemřel během snu, jak to bylo oznámeno v nádobách přirozené smrti, avšak vrchní velení otálelo s tou zprávou a mezitím se snažilo při krvavých tajných sezeních ukončit své zpozdilé půtky. Ačkoli on o těchto pověstech neměl potuchy, byl si vědom toho, že v jeho životě se má cosi přihodit, přerušoval zdlouhavé partie domina a vyptával se generála Rodriga de Aguilara, jak se mají věci, příteli, všechno máme pod kontrolou, pane generále, otčina byla klidná, on však pátral po příznacích na pohřebních hranicích z placek kravského lejna, které plály na chodbách, a pátral ve studnách s pradávnou vodou, avšak nenacházel žádnou odpověď na svou úzkost, když opadla vedra, navštěvoval svou matku Bendición Alvaradovou v předměstském domu, usedával do odpoledního stínu pod tamaryšky, ona do svého mateřského houpacího křesla, skleslá na těle, ale křepká na duchu, házela hrsti kukuřice slepicím a pávům zobajícím na dvorku a on seděl v bíle natřeném proutěném křesle, ovívaje se kloboukem a pronásleduje starým lačným pohledem velké mulatky, jež mu přinášely studený nápoj z barevných plodů proti žízni z vedra, a mysle si, Bendición Alvaradová, maticko drahá, kdybys ty jen věděla, že já už na ten svět nestačím, že bych chtěl zmizet nevím kam, matičko, daleko od tolikeré strázně, avšak ani vlastní matce neodhaloval nitro svých vzdechů, ale s prvními světly noci se vracel do prezidentského paláce, vstupoval vchodem pro služebnictvo, naslouchal při chůzi po chodbách cvakání podpadků stráží, jež ho zdravily, nic nového, pane generále, všechno v pořádku, on však věděl, že tomu tak není, že ho jako obvykle klamou, že mu lžou ze strachu, že nic není pravda v té nejisté krizi, jež mu ztrpčovala slávu a od onoho osudného odpoledne v kohoutí aréně dokonce brala starou chuť vládnout, až do pozdních hodin ležel na břiše na zemi a nespal, otevřeným oknem zaslechl od moře vzdálené bubny a smutné dudy, jež slavily jakousi svatbu chudých se stejným veselím, s nímž by oslavily jeho smrt, zaslechl poslední pozdrav ničemné lodi, jež odjížděla ve dvě hodiny bez svolení kapitána, zaslechl papírový šustot růží otevírajících se za soumraku, potil se ledovým potem, nechtěně vzdychal, neměl jediný klidný okamžik a se zvířecím instinktem cítil naléhavost toho odpoledne, kdy se vracel z předměstského příbytku a na ulici ho překvapil dav lidí, otvírání a zavírání oken a zmatený let vlaštovek na průzračné prosincové obloze a on poodhrnul záclonku kočáru, aby se podíval, co se to děje, a s obrovským pocitem úlevy si řekl tohle je to, maminko, tohle, neboť na obloze spatřil barevné koule, červené a zelené balóny, žluté balóny jako velké modré pomeranče, bezpočet bloudících balónů, které prolétly mezi vyplašenými vlaštovkami a okamžik pluly v křišťálovém světle čtvrté hodiny a náhle potichu a najednou explodovaly a vypustily nad městem tisíce a tisíce lístků, smršť letáků, jíž vozka využil k nepozorovanému úniku vládního kočáru ze zmatku veřejného tržiště, protože každý se vrhal po těch lístcích, pane generále, pokřikovali na ně z balkónů, zpaměti opakovali pryč s útlakem, křičeli smrt tyranovi, a dokonce stráže v prezidentském paláci si četli nahlas na chodbách jednota všech bez rozdílu tříd proti despocii století, vlastenecké usmíření proti korupci a zpupnosti generálů, už žádnou krev, křičeli, žádné rabování, celá země se probouzela z tisíciletého ustrnutí v okamžiku, kdy vstoupil do domu dveřmi kůlny pro kočáry a sdělili mu hroznou novinu, pane generále, Patricio Aragonés byl smrtelně zraněn otráveným kopím. Před lety, jednou večer, když byl špatně naložen, navrhl Patriciovi Aragonésovi, aby si zahráli o život mincí se znakem a tváří, jestli padne tvář, zemřeš ty, jestli padne znak, zemřu já, ale Patricio Aragonés ho upozornil, že zemřou na plichtu, protože všechny mince měly na obou stranách portréty obou, a navrhl mu tedy, aby hráli o život u hracího stolku domina, dvacet partií pro toho, kdo získá víc, a Patricio Aragonés si to pokládal za čest a byl tím potěšen, pokud, pane generále, mi udělíte tu výsadu, že nad vámi mohu vyhrát, a on souhlasil, takže hráli jednu partii, druhou, sehráli jich dvacet, a vždycky vyhrál Patricio Aragonés, protože vyhrával pouze proto, že bylo zakázáno ho obehrát, sváděli dlouhou a urputnou bitvu a dospěli k poslední partii bez toho, že on by vyhrál jedinou, a Patricio Aragonés si setřel pot rukávem košile a vzdychal je mi velice líto, pane generále, ale já nechci umřít, a tehdy on sebral kostky a začal je skládat do dřevěné krabice a přitom říkal, jako když učitel přednáší lekci, že ani on nemá důvod, proč zemřít u hracího stolku, ale že očekává přirozenou smrt, která by přišla v pravou chvíli a ve spánku, jak mu to od počátku jeho života věštily nádoby pýthií, a ani tak ne, když si to pořádně rozmyslí, protože Bendición Alvaradová mě nepřivedla na svět, abych se díval do věšteckých nádob, ale abych vládl, a koneckonců já jsem já, a ne ty, takže poděkuj pánubohu, že to byla pouhá hra, řekl mu se smíchem, aniž ho tenkrát a kdykoli jindy napadlo, že ten hrozný žert se měl stát pravdou oné noci, kdy vstoupil do pokoje Patricia Aragonése a zastihl ho tváří v tvář neodvratné smrti, bez jakékoli naděje přežít účinek jedu, a tehdy ho od dveří pozdravil vztyčenou paží, Bůh tě spasiž, hrdino, jaká čest umírat za vlast. Byl při něm během dlouhé agónie, sdílel s ním samotu pokoje, vlastní rukou mu podával lžíce léku proti bolesti, a Patricio Aragonés je přijímal bez pocitu vděčnosti a mezi každou lžící mu říkal ještě chvíli vás tu nechám s tím vaším podělaným světem, pane generále, protože srdce mi napovídá, že se záhy shledáme v jámě pekelné, já zkroucenější než králík od toho jedu a vy s hlavou v ruce a nevěda, kam byste si ji posadil, řečeno bez servítku, pane generále, protože nyní vám mohu prozradit, že jsem vás nikdy neměl rád, jak si myslíte, ale již od dob filibustýrů, kdy mě potkala ta smůla, že jsem vám padl do rukou, se modlím, aby vás zabili, a třebas i bezbolestně, abyste mi splatil tenhle sirotčí život, který jste mi dal, když jste mi nejdříve rovnal nohy palicemi moždíře, abych je měl náměsíčné, jako jsou ty vaše, a potom, když jste mi propichoval varlata ševcovským sídlem, aby se mi udělala kýla, a potom, když jste mi dával pít terpentýn, abych zapomněl číst a psát, což mou matku stálo takové úsilí, než mě tomu naučila, a když jste mě bez ustání nutil, abych vykonával úřední funkce, ke kterým jste neměl odvahu, a to ne proto, abyste se uchoval naživu pro svou vlast, jak tvrdíte, ale protože i tomu největšímu kohoutkovi stydne zadek, když korunuje nějakou tu kurvu trasy a neví, z které strany ho setne smrt, řečeno bez servítku, pane generále, jemu však nevadila dovolenost Patricia Aragonése, ale jeho nevděk, vždyť sis žil v paláci jako král a dal jsem ti to, co jsem na tomhle světě nedal nikomu, dokonce jsem ti půjčil své vlastní ženy, ale o tom, pane generále, raději nemluvme, protože je lepší být vykleštěn kladivem než povalovat na zem matky, jako by šlo o značkování jalovic, vždyť ty ubohé bastardky bez srdce dokonce ani necítí žhavé železo, ani při tom nekopou, nesvíjejí se ani nesténají jako jalůvky, ani se jim nekouří od zadku, ani nejsou cítit spáleným masem, což je to nejmenší, co se žádá po správných ženských, ale nastavují svá těla jak mrtvé krávy, aby člověk mohl splnit svou povinnost, zatímco ony loupají brambory a křičí na druhé buď tak hodná a mrkni se mi do kuchyně, mám tu práci, asi se mi připaluje rýže, to jenom vy si myslíte, pane generále, že pochva je láska, protože vy nic jiného neznáte, řečeno bez servítku, a vtom on začal řvát mlč, ksakru, mlč už, nebo tě to přijde draho, ale Patricio Aragonés pokračoval bez jakéhokoli úmyslu se posmívat, proč já mám mlčet, vždyť vy mě můžete nanejvýš zabít a už mě zabíjíte, spíš využijte, pane generále, této vzácné chvíle a podívejte se pravdě do očí, abyste věděl, že nikdo vám nikdy neřekl, co si opravdu myslí, ale všichni vám říkají, co vy si přejete slyšet, a přitom se vám klanějí před nosem a vysmívají za zády, děkujte osudu za tu náhodu, že jsem člověk, který vás na tomhle světě nejvíc lituje, protože jsem jediný, kdo se vám podobá, jediný, kdo je tak upřímný, že vám vycinká všechno, co všichni říkají, že nejste ničí prezident a že jste se dostal do prezidentského křesla ne pomocí svých kanónů, ale že vás tam posadili Angličani a drželi ti ze severu pomocí dvou koulí svého křižníku, vždyť jsem to viděl na vlastní oči, když jsem poskakoval sem a tam a nevěděl strachy, jak mám začít vládnout, když na vás gringové řvali my tě tu necháme být s tím tvým černošským bordelem a uvidíme, jak si bez nás poradíš, a jestli jste tehdy a nikdy potom neseskočil z tohohle křesla, není to proto, že byste nechtěl, ale proto, že nemůžete, uznejte to, protože víte, že ve chvíli, kdy by vás zahlédli na ulici jako obyčejného smrtelníka, vrhnou se na vás jako psi, aby vám spočítali krveprolití v Santa Maria del Altar, vězně, kteří jsou házeni do příkopů přístavní pevnosti, ať je tam živé sežerou kajmani, spočítali by vám ty, kterým se zaživa stahuje kůže z těla a posílá pro výstrahu jejich rodinám, říkal mu a ze studny své staré nenávisti vytahoval nové a nové případy krutosti jeho bezectného režimu, až nebyl už s to říci něco víc, protože ohnivé hrábě mu rozervaly útroby, změklo mu srdce a skončil slovy, která nechtěla urážet, ale spíš prosit, říkám vám to se vší vážností, pane generále, využijte toho, že umírám, a zemřete se mnou, nikdo soudnější než já vám to nemůže poradit, vždyť já jsem nikdy neusiloval o to, abych se někomu podobal, tím méně abych byl apoštolem vlasti, mně šlo jen o to, abych skrovně vyfukoval ze skla láhve, jako můj otec, dejte si říci, pane generále, není to tak zlé, jak se zdá, a říkal mu to s takovou přesvědčivostí, že jeho ani nezachvátila zuřivost, s níž by mu na to odpověděl, ale snažil se ho podržet na židli, když viděl, že se začíná kroutit a rukama se chytat za břicho a vzlykat bolestí a hanbou, je to smutné, pane generále, ale já si seru do kalhot, a on myslel, že je to řečeno přeneseně, že mu chce sdělit, že umírá strachy, ale Patricio Aragonés mu odpověděl, že ne, že mu chce říci, že se opravdu posírá, a on ho ještě stihl poprosit drž se, Patricio Aragonési, drž se, my generálové otčiny musíme umírat jako muži, i když nás to stojí život, avšak řekl to příliš pozdě, protože Patricio padl na tvář a svalil se na něho, rozhodiv ze strachu ruce i nohy, celý umazaný od slz a hoven. V kanceláři sousedící s audienční síní musel omýt jeho tělo hadrem a mýdlem, aby je zbavil zápachu smrti, oblékl je do prádla, které sám nosíval, nasadil mu plátěný kýlní pás, kamaše, zlatou ostruhu na levou patu, a když to udělal, napadlo ho, že se stává nejosamělejším člověkem na světě, a nakonec odstranil jakoukoli stopu po frašce a dokonale napodobil i ty nejpodřadnější detaily, které na vlastní oči spatřil v předvídavých vodách věšteckých nádob, tak aby příštího dne zrána uklízečky v paláci našly jeho tělo tak, jak ho našly, tváří ležet na podlaze pracovny, skonavší poprvé nepravou přirozenou smrtí během spánku, v plátěné uniformě bez hodností, v kamaších, se zlatou ostruhou a s pravou paží pod hlavou místo polštáře. Ani tenkrát se proti očekávání zpráva nerozšířila ihned, ale uplynulo několik hodin opatrného vyčkávání, mlčenlivého ověřování, tajného dohadování mezi dědici režimu, kteří se snažili získat čas a dementovali pověsti o jeho smrti řadou opačných verzí, vyvedli z obchodu na ulici jeho matku Bendición Alvaradovou, abychom viděli, že se netváří nijak truchlivě, milý pane, oblékli mě do květovaných šatů jako nějakou rajdu, musela jsem si koupit klobouk s papouščím peřím, abych vypadala šťastně a bezstarostně, musela jsem v krámech skoupit kdejaké krámy, ačkoli jsem se vzpírala, že není Čas k nákupům, ale k pláči, protože i já jsem se domnívala, že ten nebožtík je opravdu můj syn, a když mě celou fotografovali, musela jsem se usmívat, protože vojáci říkali, že to musím udělat pro vlast, zatímco on se ve svém úkrytu zmateně vyptával, co se to stalo, že se tím podvodem s jeho smrtí na světě nic nezměnilo, jak je možné, že vyšlo slunce a že vyšlo znovu a neklopýtlo, jak to, že vládne nedělní nálada, maminko, jak to, že je stejné vedro, a beze mne, kladl si užaslou otázku, když na přístavní pevnosti zničehonic zahřmělo dělo a hlavní katedrální zvony začaly vyzvánět hrana a až k prezidentskému paláci se tlačily davy, které ta nejdůležitější zpráva světa vytáhla ze stoletého marasmu, a tehdy pootevřel dveře ložnice a nahlédl do audienční síně a spatřil se na katafalku mrtvější a přizdobenější než všichni papežové křesťanské éry, zasažen hrůzou a studem z vlastního těla, těla statečného vojáka odpočívajícího mezi květinami, s bledou napudrovanou tváří, nabarvenými rty, tvrdýma rukama drzé slečinky složenýma na hrudi obrněné válečnými medailemi, v křiklavé sváteční uniformě s deseti jitřními generálskými hvězdami všehomíra, které pro něho kdosi po smrti vynašel, se šavlí karetního krále, kterou nikdy nepoužil, s lesklými kamašemi a dvěma zlatými ostruhami, obšírnou nádherou moci a ponurou vojenskou slávou redukovanou na lidský rozměr ležícího buzeranta, to není možné, ksakru, že jsem to já, říkal si a pozoroval smuteční zástup defilující před jeho mrtvolou a na okamžik zapomněl na svou nekalou frašku a cítil se pohaněn a umenšen neúprosností smrti vůči majestátu moci, zahlédl život bez sebe, s jistým soucitem hleděl na ty lidi zbavené jeho autority, s tajnou obavou patřil na ty, kteří přišli pouze proto, aby rozluštili záhadu, zda to je opravdu, anebo není on, viděl starce, který ho pozdravil zednářským pozdravem jako za dob federální války, viděl muže v smutku, který mu políbil prsten, viděl žákyni, která k jeho nohám položila květinu, viděl prodavačku ryb, jež nesnesla pravdu o jeho smrti a rozházela po zemi košík s čerstvými rybami a objala navoněnou mrtvolu a s pláčem volala, že je to on, Bože můj, co si bez něho počneme, hořekovala, tak je to tedy on, křičeli, je to on, křičel dav připékaný sluncem na Promenádním náměstí, a tehdy zmlkly zvony katedrály a zvony všech chrámů zvěstovaly radostnou středu, rozstřikly se sváteční rakety a slavnostní petardy a zazněly bubny svobody a on spatřil útočné skupiny vrhající se za tichého souhlasu stráží okny do budovy, spatřil divoké vůdce, kteří holemi rozptýlili smuteční zástupy a povalili na zem neutišitelnou prodavačku ryb, spatřil ty, kteří začali rozsápávat mrtvolu, osm chlapů, kteří ji vytrhli z jejího odedávného stavu a jejích chimérických dob lilií a slunečnic a odvlekli ji po schodech, ty, kteří zpřeházeli útroby onoho ráje hojnosti a neštěstí, kteří se domnívali, že navždy zničí, ničíce navždy to doupě moci, svrhávajíce dórské hlavice z kamenného kartónu, sametové záclony a babylónské sloupy věnčené alabastrovými palmami, vyhazujíce z oken klece s ptáky, trůn místokrálů, křídlo klavíru, boříce pohřební krypty s popelem neznámých předků a trhajíce gobelíny s pannami spícími v gondolách rozčarování a obrovské olejomalby s biskupy a archaickými generály a nepochopitelnými námořními bitvami, ničíce tento svět, aby v paměti budoucích generací nezůstala ani nejnepatrnější vzpomínka na zlořečené plémě válečníků, a potom škvírami žaluzií vyhlédl na ulici, aby zjistil, kam až sahala zkáza defenestrace, a jediným pohledem zahlédl víc hanebností a nevděku, než kolik kdy od mého narození spatřily a oplakaly mé oči, maminko drahá, viděl své šťastné vdovy, které opouštěly dům vchodem pro služebnictvo a odváděly si za ohlávku krávy z mých stájí, odnášely si vládní nábytek, sklenice s medem z tvých včelínů, maminko, viděl sedmiměsíčátka vyluzující jásavou hudbu pomocí kuchyňského nádobí, drahého křišťálu a příborů pro pontifikální bankety, skandující zemřel mi tatínek, ať žije svoboda, viděl na Promenádním náměstí zažehnutou hranici, na níž se měly spálit oficiální portréty a litografie z almanachů, které se nacházely vždy a všude od počátku jeho vlády, a viděl vléci své vlastní tělo, jež utrušovalo po ulici šňůru vyznamenání a nárameníků, knoflíků z husarského kabátu, brokátových nití a prýmků a stuh a třapců z karetních šavlí a deset smutných hvězd krále všehomíra, maminko, podívej, co se mnou udělali, pociťuje přitom na vlastním těle potupu plivanců a nočníků po nemocných, které na něho házeli z balkónů, zděšen představou, že je rozčtvrcen a pozřen psy a supy uprostřed třeštivého vytí a pyrotechnického hromobití na karnevalu vlastní smrti. Když přešla ta pohroma, dál naslouchal vzdálené hudbě za bezvětrného podvečera, dál zabíjel komáry a týmiž údery dlaně se snažil zabít cikády v svých uších, jež ho rušily v přemítání, díval se na záři ohňů na obzoru, na maják, který ho žíhal do zelena každých třicet vteřin mezi Škvírami žaluzií, na přirozené oddechování denního života, jenž se vracel do svých kolejí úměrně s tím, jak se jeho smrt měnila v jednu z tolika smrtí minulosti, ustavičný proud reality, který ho unášel vstříc zemi nikoho, vstříc soucitu a zapomenutí, ksakru, do prdele s tou smrtí, vykřikl a opustil svou skrýš, povzbuzen jistotou, že udeřila jeho velká hodina, prošel vypleněnými sály, vlekl své mátožné nohy podivného zjevení uprostřed pohromy svého předchozího života v temnotách vonících umírajícími květy a pohřebními svícemi, otevřel dveře sálu, kde zasedala ministerská rada, poslouchal skrze zakouřený vzduch vyčerpané hlasy kolem dlouhého stolu z ořechového dřeva, a skrze kouř viděl, že tam sedí všichni ti, kteří tam podle jeho přání měli sedět, liberálové, kteří prodali federální válku, konzervativci, kteří ji koupili, generálové z vrchního velitelství, tři jeho ministři, arcibiskup primas a velvyslanec Schnontner, všichni pospolu v jedné pasti, volajíce po jednotě v boji proti staleté despocii, aby si mezi sebou mohli rozdělit kořist z jeho smrti, tak ponořeni do propastné hrabivosti, že žádný z nich nezpozoroval příchod nepohřbeného prezidenta, který pouze jednou pěstí uhodil do stolu a křikl ha! a to stačilo, neboť když sundal ruku ze stolu, panický úprk už pominul a v prázdném salónu zůstaly pouze přeplněné popelníky, šálky kávy, židle povalené na zemi a můj celoživotní druh generál Rodrigo de Aguilar v polní uniformě, malinký, neklidný, svou jedinou rukou odháněje kouř, aby mu ukázal vrhněte se na zem, pane generále, teď přicházejí ke slovu šavle, a oba si lehli právě ve chvíli, když naproti začaly jásat kartáčové šrapnely a byla zahájena krvavá hostina prezidentské gardy, jež s velkým potěšením a velkou ctí splnila krutý rozkaz, aby nikdo živý neunikl ze zrádné schůzky, kulometnými salvami smetli ty, kteří se snažili uprchnout hlavním vchodem, a jako ptáčky pochytali ty, kteří se spouštěli z oken, zápalnými granáty vypudili ty, kteří se uchýlili do okolních domů a vysmívali se obklíčení, a dobili raněné v souladu s prezidentovým názorem, že ten, kdo přežije, je nebezpečným nepřítelem na celý život, zatímco on zůstával ležet na břiše v místnosti, několik pídí vzdálen od generála Rodriga de Aguilara, snášeje krupobití skla a malty, padající dovnitř okny s každým novým výbuchem, a bez přestání mumlal, jako by se modlil, hotovo, příteli, hotovo, a máme jednu starost z krku, od nynějška budu vládnout sám, bez těch psů, kteří by mě oštěkávali, teď jde jen o to, zítra ráno zjistit, co ještě zbylo po tomhle odstavení kojenců, a jestli náhodou není, nač bychom se posadili, zakoupí se zatím šest nejlacinějších kožených stoliček, koupí se několik rohoží a zakryjí se jimi tu a tam díry, stačí koupit dva tři krámy navíc a bude to v pořádku, žádné talíře ani lžíce, nic takového, to všechno si donesu z kasáren, protože už nechci žádné vojsko ani důstojníky, nač, ksakru, jenom mi zvyšují spotřebu mléka, a když jde do tuhého, jak jsme viděli, plivnou do ruky, která je živí, zůstanu sám s prezidentskou gardou, to jsou stateční a správní lidé, už nebudu jmenovat vládní kabinet, nač, ksakru, jenom pořádného ministra zdravotnictví, protože zdraví je to jediné, co člověk v životě potřebuje, a snad ještě jednoho s pěkným rukopisem, k vyřizování korespondence, a potom se ministerstva a kasárny mohou pronajmout a budou peníze na domácnost, protože já nepotřebuji lidi, ale peníze, obstarám si dvě služky, jednu na úklid a do kuchyně a druhou na praní prádla a na žehlení, a já sám si vezmu na starost krávy a ptáky, jestli je budeme držet, a žádné hemžení kurev na záchodech anebo lazarů v růžových sadech, ani učených doktorů, kteří všechno vědí, ani chytrých politiků, kteří do všeho vidí, vždyť koneckonců tohle je sídlo prezidenta, a ne černošský bordel, jak říkal Patricio Aragonés, že to říkali gringové, a já si bohaté vystačím sám a budu vládnout do té doby, než se zase objeví kometa, a to ne jednou, ale desetkrát, protože já jsem někdo a nemíním už umřít, ksakru, ať si umírají ostatní, tvrdil, a mluvil, jako by přednášel básničku, ani se nezastavil, aby přemýšlel, protože věděl z doby války, že když přemýšlel nahlas, zaháněl strach z dynamitových náloží, které otřásaly palácem, a tak spřádal plány na zítřejší ráno a pro nastávající soumračné století, až na ulici zazněla poslední rána z milosti a generál Rodrigo de Aguilar se odplazil a z okna rozkázal, aby šli pro vozy na odpadky a odvezli mrtvé, a potom opustili salon se slovy přeji vám dobrou noc, pane generále, dobrou, dobrou, příteli, tisíceré díky, odvětil on, leže na břiše na smutečním mramoru sálu ministerské rady, a potom si pravou paží místo polštáře podložil hlavu a v mžiku usnul, osamocenější než kdy jindy, ukolébán proudem zežloutlého listí svého politováníhodného podzimu, jenž oné noci nastal provždycky v dýmajících tělech a v kalužích krvavých měsíců tohoto krveprolití. Nemusel však učinit žádné ze zamýšlených opatření, protože vojsko se rozpadlo samo, jednotky se rozptýlily, pár důstojníků, kteří až do poslední chvíle kladli odpor v městských kasárnách a v šesti dalších v zemi, bylo zlikvidováno prezidentskou gardou za pomoci dobrovolníků z řad civilistů, ministři, kteří zůstali naživu, prchli za svítání do exilu, a doma zůstali jenom dva nejvěrnější, jeden, který byl navíc jeho osobním lékařem, a druhý, který byl nejlepším kaligrafem v národě, a nemusel prosit o pomoc žádnou zahraniční vládu, protože vládní pokladna nestačila pojmout snubní prsteny a zlaté diadémy shromážděné nečekanými stoupenci, ani nemusel koupit rohože a levné kožené stoličky, aby zahladil ničivé stopy defenestrace, protože dřív než skončili pacifikaci země, byla již obnovena audienční síň a byla nádhernější než předtím a všude visely klece s ptáky, prostořekými papoušky, královskými lori, kteří nyní prozpěvovali na římsách pro ty, kdo si to zasloužili, byly tam úslužné nenápadné ženy, které udržovaly dům v takové čistotě a v takovém pořádku, jako by to byla válečná loď, a okny vnikala dovnitř táž oslavná hudba, ozývaly se tytéž petardy radosti a tytéž jásavé zvony, které předtím oslavovaly jeho smrt, a nyní slavily jeho nesmrtelnost, a na Promenádním náměstí probíhala nepřetržitá slavnost s projevy věčné věrnosti a velkými nápisy Bůh uchovej velikána, který třetího dne vstal z mrtvých, nekonečný svátek, který ani nemusel tajnými intrikami prodlužovat jako kdysi, protože státní záležitosti se zařizovaly samy od sebe, vlast fungovala, on sám byl vláda a nikdo ani slovem, ani skutkem nemařil projevy jeho vůle, neboť byl ve své slávě tak sám, že už mu nezůstali ani jeho nepřátelé, a byl tak spokojen se svým celoživotním kamarádem generálem Rodrigem de Aguilarem, že už ho přestaly zneklidňovat výdaje za mléko a místo toho dal na dvoře nastoupit prosté vojáky, kteří se vyznamenali bojovností a smyslem pro plnění povinností, a ukazuje na ně prstem podle své okamžité inspirace, povyšoval je do vyšších hodností, vědom si toho, že obnovuje ozbrojené síly, které plivnou do ruky, jež je živí, ty budeš kapitánem, ty majorem, ty plukovníkem, co to povídám, ty budeš generálem a všichni ostatní poručíky, ksakru, kamaráde, tady máš armádu, a byl tak dojat jednáním těch, kdo oplakávali jeho smrt, že dal přivést starce, jenž ho pozdravil zednářským pozdravem, a rytíře ve smutku, který políbil jeho prsten, a udělil jim medaili míru, a dal si také předvést prodavačku ryb a zeptal se jí, čeho je jí nejvíc zapotřebí, a ona řekla, že domu s mnoha místnostmi, aby v něm mohla bydlet se svými čtrnácti dětmi, dal si předvést i školačku, která k nohám jeho mrtvoly položila květinu, a dopřál jí to, po čem nejvíc toužila na tomto světě, což byl sňatek s námořníkem, avšak přes tyto útěšné skutky jeho otupené srdce nenacházelo ani na okamžik klid, dokud nespatřil na dvoře kasáren svatého Jeronýma spoutané a poplivané útočné skupiny, které vyplenily prezidentský palác, rozpoznával je jednoho po druhém svou sveřepou pamětí živenou záští a podle velikosti jejich viny je rozdělil do různých skupin, ty, který jsi velel útoku, sem, vy, kteří jste povalili na zem neutišitelnou prodavačku, tam, vy, kteří jste vytáhli jeho mrtvolu z rakve a vlekli ji po schodech a blátem, sem, a všichni ostatní na tuhle stranu, pacholci, ačkoli ve skutečnosti neměl zájem na jejich potrestání, ale šlo mu o to, dokázat si, že zneuctění jeho těla a útok na palác nebyly spontánním lidovým Činem, ale špinavou záležitostí námezdních žoldnéřů, a proto si vzal na starost výslech mluvících a tělem přítomných zajatců, aby mu po dobrém řekli iluzorní pravdu, po níž prahlo jeho srdce, ale ničeho nedocílil, nechal je po mnoho hodin viset na vodorovném trámu jako papoušky, svázané na rukou a na nohou a s hlavou dolů, ale ničeho nedocílil, dal jednoho z nich svrhnout na dvoře do příkopu a ostatní přihlíželi, jak byl rozčtvrcen a sežrán kaj many, ale ničeho nedocílil, vybral si jednoho z hlavní skupiny a zaživa z něho dal stáhnout kůži za přítomnosti všech a všichni viděli jeho jemnou a žlutou kůži podobající se placentě novorodičky a cítili se prosáklí teplým vývarem krve z jeho obnaženého těla, jež dokonávalo poskakujíc po kamenech patia, a tehdy přiznali to, co po nich chtěli, že jim zaplatili čtyři sta peso ve zlaté, aby dovlekli jeho mrtvolu až k smetišti tržnice, a že to neměli v úmyslu provést ani z nenávisti, ani pro peníze, protože proti němu nic neměli, tím spíše ne, že byl už mrtvý, ale že na jedné tajné schůzce, kde byli přítomni dokonce dva generálové z vrchního velení, je strašili nejrůznějšími hrozbami, a proto jsme to provedli, pane generále, čestné slovo, a tehdy si zhluboka oddechl úlevou, rozkázal, aby jim dali najíst, v noci jim dopřáli spánku a ráno je hodili kajmanům, ubozí oklamaní chlapci, povzdechl si a vrátil se do prezidentského paláce s duší osvobozenou od žíněného roucha pochyb, brumlaje si vida, vida, jak mě ti lidé mají rádi. Jsa odhodlán rozptýlit řeřavý uhlík neklidu, který mu Patricio Aragonés zašil do duše, nařídil, aby toto mučení bylo poslední, ke kterému došlo za jeho vlády, aby pobili kajmany a zbourali katovské komory, kde bylo možno drtit kost po kosti, až všechny kosti byly rozdrceny, ale oběť žila dál, vyhlásil všeobecnou amnestii, předstihl budoucnost magickým nápadem, že pohroma této země spočívá v tom, že lidé mají zbytečně mnoho času k přemýšlení, a aby je proto zaneprázdnil, obnovil jarní květinové hry a každoroční soutěže královen krásy, postavil největší karibský stadión pro hru v pelotu a národnímu mužstvu vštípil heslo vítězství, nebo smrt a v každé provincii založil bezplatnou Školu zametání, jejíž žákyně, zfanatizované prezidentským nápadem, zametaly ulice potom, co zametly domy, potom zametaly silnice a polní cesty, takže hory smetí se přenášely z provincie do provincie a nevědělo se, co si s nimi počít, přenášely se ve veřejných procesích v čele se státní vlajkou a velkými nápisy Bůh ochraňuj neposkvrněného, jenž bdí nad čistotou národa, zatímco on vlekl své pomalé nohy přemýšlivé šelmy, vynalézaje nové způsoby, jak zaneprázdnit obyvatelstvo, razil si cestu mezi malomocnými, slepými a ochrnutými, kteří se z jeho rukou dožadovali soli zdraví, křtil svým jménem u fontány patia děti svých chráněnců, uprostřed neohrožených pochlebníků, kteří ho prohlašovali za jedinečného, protože tenkrát nebylo nikoho, kdo by s ním mohl soutěžit, a sám se musel sklonit před sebou v paláci veřejného tržiště, kam denně přicházely nesčetné klece s roztodivnými ptáky od chvíle, kdy se rozkřiklo tajemství, že jeho matka Bendición Alvaradová je ptáčnicí, a třebaže jedni posílali klece na důkaz své oddanosti a druzí pro výsměch, zanedlouho nebylo volné místečko, kam by se věšely, a byla snaha zařídit tolik veřejných záležitostí najednou, že mezi množstvím lidí na dvorech a v kancelářích nebylo možno rozlišit, kdo slouží a kdo je obsluhován, a bylo zbouráno tolik zdí, aby se zvětšil prostor, a bylo zřízeno tolik oken, aby bylo vidět na moře, že tak prostý úkon, jako cesta z jednoho salónu do druhého, se podobal dobrodružné chůzi po palubě plachetnice zmítané kříženými podzimními větry. Okny domu foukaly vždycky dovnitř březnové pasátní větry, ale nyní mu tvrdili, že jsou to vánky míru, pane generále, stále mu bzučelo v bubíncích uší jako už před lety, avšak dokonce jeho osobní lékař mu tvrdil, že je to bzučení míru, pane generále, neboť od chvíle, kdy ho našli poprvé mrtvého, všechny věci na zemi i na nebi se proměnily ve věci míru, pane generále, a on tomu věřil, a věřil tomu natolik, že v prosinci opět vystoupil až k domu na skalních útesech, aby se rozptýlil nešťastným údělem bratrstva bývalých nostalgických diktátorů, kteří zanechávali hry v domino, aby mu mohli vyprávět, že já jsem byl například dvojitá šestka a skalní konzervativci byli dejme tomu dvojitá trojka, jenomže já jsem nevzal na vědomí tajné spojenectví zednářů s faráři, koho by to taky ksakru napadlo, a mezitím mi na plotně přeteklo mléko, a jiný zas vysvětloval, že například tahle cukřenka byl prezidentský palác, tady, a jediné dělo, které nepříteli zbylo, mělo dostřel čtyři sta metrů po větru, tady, takže do této zlé situace jsem se dostal kvůli nešťastným dvaaosmdesáti centimetrům, to je co říci, a dokonce ti nejobrněnější štítem exilu mrhali nadějemi, vyhlížejíce na obzoru lodi svých zemí, poznávali je podle barvy kouře, rzi sirén, za poprchávání prvních večerních světel chodili dolů do přístavu shánět noviny, do nichž lidé z posádky balili jídlo, jež si s sebou brali z lodi, vybírali je z odpadních košů a četli křížem krážem až do poslední řádky, aby mohli předvídat budoucnost své vlasti na základě zpráv o úmrtí, o sňatcích a jiných společenských událostech, kdo koho pozval nebo nepozval na oslavu svých narozenin, luštili svůj osud podle směru, kudy plulo prozřetelnostní mračno, jež nad jejich zemí rozpoutá apokalyptickou bouři, po níž se řeky vyvalí z břehů a puknou vodní přehrady a zničí pole a nastane bída a mor zachvátí města, a přijdou sem za mnou a budou mě prosit, abych je zachránil před zkázou a anarchií, uvidíte, avšak zatímco cekali na svou velkou chvíli, volali si stranou nejmladšího exulanta a prosili ho, aby jim navlékl jehlu, abych si mohl zašít kalhoty, které ze sentimentálních důvodů nechci zahodit do odpadků, potají si prali prádlo, brousili si žiletky, které použili nově příchozí, k jídlu se zavírali v pokoji, aby druzí neviděli, že mají nadbytek, aby nespatřili ostudu jejich kalhot potřísněných stařeckou nestřídmostí, a jednou ve čtvrtek, kdy se toho nikdo nenadal, jsme jednomu dali řády připnuté špendlíkem k jeho poslední košili, jeho tělo jsme zahalili do jeho státní vlajky, zazpívali jsme mu jeho národní hymnu a poslali ho vládnout nad svým zapomenutím na dno mořského srázu, s pouhou zátěží jeho vlastního popukaného srdce, a on po sobě na světě nezanechal žádné prázdno, kromě jedné lázeňské židle na terase bez obzorů, kam jsme zasedli, abychom si rozebrali věci nebožtíka, pokud po něm vůbec něco zbylo, představte si, pane generále, tak končí člověk, který zažil tolik slávy. Jindy dávno v prosinci, když byl otevřen tento dům, zahlédl z téže terasy sled přeludných antilských ostrovů, jež mu kdosi ukazoval prstem ve vitríně moře, zahlédl provoněný vulkán Martiniku, tamhle, pane generále, viděl svou nemocnici pro souchotináře, obrovitého černocha v krajkové blůze, který v atriu baziliky prodával manželkám guvernérů trsy gardénií, zahlédl pekelný trh v Paramaribu, tamhle, pane generále, raky, kteří vylézali z moře záchodovými dírami a plazili se po stolech zmrzlinářů, diamanty zasazené do zubů černých babiček, jež prodávaly hlavy Indiánů a kořeny zázvoru, sedíce na svých zdravých hýždích pod konvemi deště, zahlédl zlaté krávy dřímající na pláži Tanaguareny, pane generále, slepého vizionáře z Guayry, jenž vybíral dva reály za to, že plašil krůtu smrti houslemi o jedné struně, spatřil žhnoucí srpen Trinidadu, automobily jedoucí pozpátku, zelené Indy kadící uprostřed ulice naproti svým krámkům s košilemi z živých bourců a s mandaríny vyřezanými z celého sloního klu, spatřil noční můru Haiti, jeho modré psy, káru taženou voly, jež za svítání sbírala po ulicích mrtvé, spatřil holandské tulipány znovu ožívající v benzínových nádržích na Curaçao, budovy větrných mlýnů se střechami proti sněhu, tajuplný zaoceánský parník, který projížděl středem města mezi kuchyněmi hotelů, spatřil kamenný dvorec indiánské Cartageny, její přístav uzavřený řetězem, světlo, jež se zastavilo na balkónech, bledé koně od drožek, kteří dosud zívali po píci místokrálů, pach jejich kobylinců, pane generále, nádhera, řekněte, není ten svět velkolepý, a svět velkolepý opravdu byl, a nejen velkolepý, ale také záludný, vždyť vystoupil-li on v prosinci až do domu na útesech, neučinil to proto, aby vedl besedu s uprchlíky, které nenáviděl jako svůj vlastní obraz v zrcadle neštěstí, ale aby tam byl přítomen v oné zázračné chvíli, kdy prosincové světlo vystoupilo z břehů a bylo možno znovu vidět celý vesmír Antil od Barbadosu až k Veracruzu, a tehdy zapomněl na toho, kdo měl kostku s dvojitou trojkou, a vyšel na vyhlídku a odtud pozoroval šňůru lunatických ostrovů ležících jako kajmani v nádrži moře, a když hleděl na ty ostrovy, znovu si vyvolal a prožil památný říjnový pátek, kdy za svítání vyšel ze svého pokoje a zjistil, že všichni v prezidentském paláci mají na hlavě barevnou čepičku, že nové konkubíny zametají sály a vyměňují vodu v klecích s barevnými čepičkami na hlavě, že dojiči ve stájích, stráže na svých stanovištích, ochrnutí na schodištích a malomocní v růžových sadech se procházejí s barevnými čepičkami z karnevalové neděle, a začal proto zjišťovat, co se přihodilo ve světě, zatímco on spal, že lidé z jeho paláce i obyvatelé města se honosili barevnými čepičkami a všude za sebou vláčeli svazek rolniček, až konečně našel člověka, který mu řekl pravdu, že se objevili cizinci, kteří rozprávěli jazykem ladinů, a moře pro ně bylo ženské a ptákům ara říkali papoušci a vorům říkali kánoe a harpunám kopí, a kteří když viděli, že jsme je vyšli přivítat a plaveme kolem jejich lodí, vylezli na stěžňoví a pokřikovali na sebe podívejte, jak pěkně vypadají, jak ladná mají těla a překrásné tváře a tuhé vlasy, téměř jako koňské chlupy, a když viděli, že jsme namalováni, aby se nám od slunce neloupala kůže, srotili se jako zmoklé straky a křičeli podívejte se, oni se malují na tmavo, oni mají barvu jako kanáři, nejsou ani bílí, ani černí, ani jiní, a my jsme, pane generále, nechápali, ksakru, proč se nám posmívají, jestliže jsme byli tak přirození, jak nás matky porodily, kdežto oni byli oblečeni jako žaludské spodky, třebaže bylo vedro, které je podle nich ženské, jako podle holandských podloudníků, a vlasy mají upravené jako ženské, ačkoli jsou všichni muži, protože ženskou jsme neviděli žádnou, a křičeli tak, že jsme jim v našem jazyce nerozuměli, kdežto oni zas nerozuměli tomu, co jsme křičeli my, a potom k nám připluli na svých vorech, kterým říkají kánoe, jak už jsme se zmínili, a podivovali se, že naše harpuny mají na špici rybí kost z alše, které oni říkají rybí zub, a vyměňovali s námi všechno, co jsme měli, za tyto barevné čepičky a náhrdelníky se skleněnými zrnky, které jsme si zavěšovali na krk, abychom jim udělali radost, a také za tyto mosazné rolničky, jež stojí jeden maravedí, a za šálky a zrcátka a jiné zboží z Flander, a sice to nejlevnější, pane generále, a protože jsme viděli, že jsou dobří služebníci a mají dobrý rozum, odvedli jsme si je na pláž, aniž si to uvědomili, ale nesnáz byla v tom, že z toho ustavičného vyměň mi tohle za támhleto, a já vám vyměním toto za toto, vzniklo prachsprosté kupčení a nakonec každý handloval své papoušky, svůj tabák, své čokoládové kuličky, své leguáni vejce, všechno, co Bůh stvořil, protože brali jedno a dávali druhé, jak se jim zlíbilo, a dokonce chtěli vyměnit jednoho z nás za sametovou kazajku, aby nás mohli ukázat v evropské zemi, představte si, pane generále, kam až to vzájemné oškubávání zašlo, ale on byl tak zmaten, že ne a ne pochopit, zda ta příhoda s podivíny spadala pod pravomoc jeho vlády, a tak se vrátil do ložnice, otevřel okno vedoucí k moři, jestli náhodou neobjeví nové světlo, jež by osvětlilo tu zmatenou příhodu, kterou mu vyprávěli, a zahlédl jako obvykle křižník, který na přístavní hrázi opustila námořní pěchota, a za křižníkem spatřil tři karavely, zakotvené na ponurém moři.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist