Gabriel García Márquez
překlad: Vladimír Medek

ŽÍT, ABYCH MOHL VYPRÁVĚT
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

„‚Vždyť už jsme na nádraží!‘ vykřikla matka. ‚Jak se to všecko změnilo, když už ani na vlak nikdo nečeká.‘

To už lokomotiva přestala hvízdat, zpomalila a pak se s dlouhým zasténáním zastavila. První, co na mě zapůsobilo, bylo ticho; bylo až hmatatelné, a dokázal bych je i se zavázanýma očima rozpoznat mezi všemi jinými. Vedro tak sálalo, že jsme všecko viděli jako přes vlnité sklo. Kam až jsme dohlédli, vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu kdy žili lidé, a všecko pokrýval lehký nános rozpáleného prachu. Matka zůstala ještě několik minut sedět, hleděla na vylidněné městečko a opuštěné ulice, a nakonec zděšeně pronesla:

‚Můj ty Bože!‘

To bylo jediné, co řekla, než vystoupila.

Dokud tam vlak ještě stál, měl jsem pocit, že nejsme úplně sami; ale když se znovu rozjel, s náhlým a srdceryvným hvizdem, zůstali jsme úplně opuštění na pospas žhoucímu slunci, a padla na nás celá tíže, která tu všude vládla, nikdo z nás však neřekl ani slovo. Stará dřevěná nádražní budova se střechou ze zinkového plechu a s balkonem přes celé průčelí vypadala jako tropické vydání nádraží, jaká jsme vídali ve filmech z Divokého západu. Prošli jsme po opuštěné stanici, kde už dlaždice začínaly praskat, jak skrz ně prorůstala tráva, a pohroužili jsme se do nehnutého, rozpáleného světa poledního odpočinku, i když jsme se snažili najít pod mandlovníky aspoň trochu stínu.

Už od dětství jsem nesnášel ony nehybné hodiny. V obchodech, na úřadech i ve školách ve dvanáct hodin zavírali a znovu otevřeli až chvilku před třetí. Uvnitř domů zavládla otupělá malátnost, někde tak nesnesitelná, že si pověsili rohože na dvůr nebo si vynesli stoličky pod mandlovníky a spali vsedě přímo na ulici. Otevřený zůstal jen hotel naproti nádraží i s výčepem a s kulečníkovým sálem, a telegrafní úřad vzadu za kostelem. Všecko bylo stejné jako v mých vzpomínkách, ale ještě menší a ubožejší, a vichřice osudu všecko nenapravitelně zpustošila: tytéž sešlé domy, zrezivělé střechy ze zinkového plechu, hlavní ulice se zbytky žulových laviček a smutnými mandlovníky, to všecko přeměněné oním neviditelným rozpáleným prachem, jenž mátl zrak a spaloval kůži. Ze soukromého ráje banánové společnosti na opačné straně trati, teď už bez drátěného plotu nabitého elektrickým proudem, zůstala jen rozlehlá křovinatá poustka, kde už nerostly palmy, s pobořenými domy uprostřed vlčích máků a troskami vyhořelé nemocnice. Nebyly tu jediné dveře, jediná puklina ve zdi nebo stopa po přítomnosti lidí, které by ve mně nevzbouzely pocit něčeho nadpřirozeného.“