Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF a MOBI.
„‚Vždyť už jsme na nádraží!‘ vykřikla matka. ‚Jak se to všecko změnilo, když už ani na vlak nikdo nečeká.‘
To už lokomotiva přestala hvízdat, zpomalila a pak se s dlouhým zasténáním zastavila. První, co na mě zapůsobilo, bylo ticho; bylo až hmatatelné, a dokázal bych je i se zavázanýma očima rozpoznat mezi všemi jinými. Vedro tak sálalo, že jsme všecko viděli jako přes vlnité sklo. Kam až jsme dohlédli, vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu kdy žili lidé, a všecko pokrýval lehký nános rozpáleného prachu. Matka zůstala ještě několik minut sedět, hleděla na vylidněné městečko a opuštěné ulice, a nakonec zděšeně pronesla:
‚Můj ty Bože!‘
To bylo jediné, co řekla, než vystoupila.
Dokud tam vlak ještě stál, měl jsem pocit, že nejsme úplně sami; ale když se znovu rozjel, s náhlým a srdceryvným hvizdem, zůstali jsme úplně opuštění na pospas žhoucímu slunci, a padla na nás celá tíže, která tu všude vládla, nikdo z nás však neřekl ani slovo. Stará dřevěná nádražní budova se střechou ze zinkového plechu a s balkonem přes celé průčelí vypadala jako tropické vydání nádraží, jaká jsme vídali ve filmech z Divokého západu. Prošli jsme po opuštěné stanici, kde už dlaždice začínaly praskat, jak skrz ně prorůstala tráva, a pohroužili jsme se do nehnutého, rozpáleného světa poledního odpočinku, i když jsme se snažili najít pod mandlovníky aspoň trochu stínu.
Už od dětství jsem nesnášel ony nehybné hodiny. V obchodech, na úřadech i ve školách ve dvanáct hodin zavírali a znovu otevřeli až chvilku před třetí. Uvnitř domů zavládla otupělá malátnost, někde tak nesnesitelná, že si pověsili rohože na dvůr nebo si vynesli stoličky pod mandlovníky a spali vsedě přímo na ulici. Otevřený zůstal jen hotel naproti nádraží i s výčepem a s kulečníkovým sálem, a telegrafní úřad vzadu za kostelem. Všecko bylo stejné jako v mých vzpomínkách, ale ještě menší a ubožejší, a vichřice osudu všecko nenapravitelně zpustošila: tytéž sešlé domy, zrezivělé střechy ze zinkového plechu, hlavní ulice se zbytky žulových laviček a smutnými mandlovníky, to všecko přeměněné oním neviditelným rozpáleným prachem, jenž mátl zrak a spaloval kůži. Ze soukromého ráje banánové společnosti na opačné straně trati, teď už bez drátěného plotu nabitého elektrickým proudem, zůstala jen rozlehlá křovinatá poustka, kde už nerostly palmy, s pobořenými domy uprostřed vlčích máků a troskami vyhořelé nemocnice. Nebyly tu jediné dveře, jediná puklina ve zdi nebo stopa po přítomnosti lidí, které by ve mně nevzbouzely pocit něčeho nadpřirozeného.“
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky