<<< Literární doupě
Literární doupě

Guy de Maupassant

KULIČKA

kompletní kniha (e-book)

 

Kulička - Maupassant Guy de
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Kulička - Maupassant Guy de
Miláček - Maupassant Guy de, Šťastný Jan, Preiss Viktor, Postlerová Simona
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 221 Kč
Miláček - Maupassant Guy de, Šťastný Jan, Preiss Viktor, Postlerová Simona
Slečna Fifi - Maupassant Guy de
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
Slečna Fifi - Maupassant Guy de

 

    1   >

 

 

Několik dní po sobě už táhly přes město trosky rozprášené armády. Nebylo to ani vojsko, jen neuspořádané hordy. Vojáci měli dlouho neholené špinavé vousy, stejnokroje rozedrané a šli kupředu malátně, bez útvaru, nikde žádný prapor. Všichni vypadali utrmácení, úplně schvácení, byli neschopní na něco pomyslet nebo se k něčemu rozhodnout, jako by pochodovali už jen ze setrvačnosti, a sotva zůstali stát, padali únavou. Nejvíc bylo mezi nimi vidět záložníků, mírumilovných lidiček, až donedávna poklidných soukromníků, hrbících se nyní pod tíhou pušek; pak také čilé vojáčky z mobilní gardy, schopné stejně rychle se nadchnout jako podlehnout panice, pohotové stejně tak utíkat jako hnát útokem; mezi nimi se tu a tam objevilo několik červených kalhot, pozůstatky divize rozdrcené v nějaké velké bitvě; a se všemi těmito nesourodými pěšáky šli v jedné řadě zasmušilí dělostřelci; tu a tam se zablýskla i helma těžkonohého dragouna, který jen s námahou stačil lehčímu kroku pěších.

Potom přecházely pluky ostrostřelců, nesoucí hrdinné názvy jako „Mstitelé porážky“, „Odsouzenci na smrt“, „Vykonavatelé rozsudku“; vojáci vypadali jako loupežníci.

Jejich velitelé, bývalí obchodníci s látkami nebo s kořením, kramáři, prodávající až donedávna za pultem lůj nebo mýdlo, toho času příležitostní válečníci, kteří dostali důstojnickou hodnost jen proto, že měli hodně peněz nebo dlouhé kníry, byli ověšeni zbraněmi, obaleni flanelem a pokryti prýmky; halasně mluvili, přeli se o válečných plánech a vypadalo to, jako by celá dokonávající Francie ležela na jejich bedrech pivních chvastounů; přitom však měli často nahnáno i ze svých vlastních vojáků, vykutálených šibeničníků, kteří uměli být stateční až do krajnosti, ale dovedli také drancovat a pít.

Co nevidět prý už obsadí Rouen Prušáci.

Národní garda, která už dva měsíce konala velice opatrné průzkumné výpravy do okolních lesů – při nichž zaujímala bojové postavení pokaždé, když v křoví zašustil zajíc, a občas zastřelila svou vlastní hlídku –, se nyní rozešla do svých domovů. Její zbraně, uniformy, celá ta smrtonosná zbroj, v níž ještě donedávna naháněla hrůzu patníkům na všech státních silnicích v okruhu tří mil, všechno bylo najednou to tam.

Konečně poslední francouzští vojáci přešli Seinu a přes Saint-Sever a Bourg-Achard táhli dál k Pont-Audemeru. Za nimi až úplně nakonec šel pěšky mezi dvěma ordonančními důstojníky zoufající generál, který už s těmito nesourodými zbytky nemohl vůbec nic podniknout, a sám nevěděl, co počít uprostřed této strašlivé porážky národa, zvyklého vždy vítězit a nyní vzdor své legendární statečnosti poraženého na hlavu.

A potom se nad městem rozhostil hluboký klid, hrůzyplné a tiché očekávání. Nejeden panděratý měšťan, kterého obchodování už dávno připravilo o mužnost, čekal s úzkostí v duši na příchod vítězů a třásl se strachem, aby jeho rožeň nebo velký kuchyňský nůž nebyl považován za zbraň.

Zdálo se, že se život zastavil; obchody byly zavřené, ulice ztichlé. Jen občas přeběhl těsně u zdi nějaký občan, vyděšený tím tichem.

Za toho úzkostného čekání si každý přál, aby tu nepřítel už byl.

Druhý den po odchodu francouzského vojska najednou odpoledne, kde se vzali tu se vzali, projelo bleskurychle městem několik hulánů. Pak, o něco později, se začala z Kateřinského vrchu řinout dolů temná masa vojska, a zároveň se objevily dva další proudy, valící se po darnetalské a boisguillaumské silnici. Předvoje všech tří armád se střetly přesně ve stejnou chvíli na Radničním náměstí; a to už všemi okolními ulicemi přicházelo další a další německé vojsko, rozvíjející své šiky; dláždění dunělo jejich rázným a odměřeným krokem.

Před domy, které vypadaly jako vymřelé a liduprázdné, se ozývaly povely, vykřikované neznámou hrdelní řečí; za zavřenými okenicemi zatím všechny oči číhavě vyhlížely vítězné vojáky, kteří na základě válečného práva byli teď pány města, majetku i životů. Obyvatelé ve ztemnělých pokojích prožívali šílený děs, jako kdyby měl nastat konec světa, jako při nějaké obrovské smrtící přírodní pohromě, proti níž žádná moudrost ani síla není nic platná. Neboť takový pocit se dostavuje pokaždé, když je zvrácen ustálený pořádek věcí, když najednou přestane existovat bezpečnost, když všechno, co bylo až dosud chráněno zákony lidí nebo zákony přírody, je najednou vydáno napospas nevědomé a rozběsněné hrubé síle. Zemětřesení, pohřbívající celý národ v troskách hroutících se domů; rozvodněná řeka, valící s sebou mrtvoly utopených venkovanů spolu s kravskými zdechlinami a trámy servanými ze střech; anebo vítězná armáda, pobíjející všechny, kdo se postaví na odpor, a ostatní odvádějící do zajetí, drancující ve jménu meče a velebící svého boha duněním děl, to vše jsou stejně strašlivé metly, beroucí všechnu víru ve věčnou spravedlnost, všechnu důvěru v ochranu nebes a v lidský rozum, kterým nás od mládí učili.

Ale mezitím už zaklepaly na každé dveře malé skupinky vojáků a vzápětí zmizely v domech. Po vpádu přišlo obsazení. Poraženým nadešla povinnost ukázat vítězům přívětivou tvář.

Po nějaké době, když přešla první hrůza, rozhostil se znovu klid. V mnoha rodinách jedl pruský důstojník společně se všemi u stolu. Někdy byl dobře vychovaný, ze zdvořilosti litoval Francii a říkal, jak je nerad, že musel do té války jít. Domácí lidé mu za takové smýšlení byli vděčni – a pak, vždyť nemohou vědět, kdy ho budou potřebovat. Když si ho budou hledět, možná že pak dostanou k živení o pár vojáků méně. A proč vůbec se chovat urážlivě k někomu, na kom jsme úplně závislí? To by nebylo vůbec hrdinství, nýbrž jen nerozvážná smělost. A smělostí už rouenští občané dávno nehřeší jako v dobách, kdy se jejich město proslavilo hrdinnou obranou. Nakonec si říkali, vymlouvajíce se na proslavenou francouzskou zdvořilost, že je přece dovoleno být doma přívětivý, jen když se k cizímu vojákovi nechováme důvěrně na veřejnosti. Venku se k němu tedy neznali, ale doma si s ním vždycky byli ochotni popovídat, a tak se Němec každý večer o něco déle hřál u rodinného krbu.

I město samo na sebe pozvolna bralo svůj obvyklý vzhled. Francouzi ještě téměř nevycházeli z domu, ale po ulicích se hemžili pruští vojáci. A celkem vzato, důstojníci modrých husarů, arogantně vláčející po dláždění své dlouhatánské šavle, se nechovali k obyčejným civilistům o mnoho přehlíživěji než důstojníci francouzských polních myslivců, kteří ve stejných kavárnách popíjeli loni.

Ale přesto bylo něco ve vzduchu, něco těžko postižitelného a nezvyklého, nesnesitelná cizácká atmosféra; všechno bylo načichlé jakýmsi pachem, pachem invaze. Všude ho bylo cítit, v domech i na náměstí, ba i jídlo chutnalo jinak, a lidé měli pocit, jako by byli na cestách, někde velmi daleko, mezi necivilizovanými a nebezpečnými kmeny.

Vítězové požadovali peníze, mnoho peněz. Obyvatelé pokaždé zaplatili; byli ostatně zámožní dost. Ale čím je normandský obchodník zazobanější, tím větší utrpení mu působí každá oběť, kterou musí přinést, každá sebenepatrnější částečka majetku, která utíká do cizích rukou.

A zatím na dvě tři míle pod městem po proudu řeky, u Croissetu, Dieppedallu nebo Biessartu, námořníci a rybáři co chvíli vylovili z vody mrtvolu nějakého Němce, který byl pod uniformou už celý nafouklý a byl zapíchnut nožem, ubit dřevákem nebo měl lebku rozbitou kamenem, anebo ho prostě někdo shodil z mostu do vody. Řeka pohřbívala ve svém bahně všechny tyto temné a divoké projevy spravedlivé odplaty, neznámá hrdinství, tichá přepadení, která jsou nebezpečnější než bitvy za bílého dne, a přitom za ně nekyne žádná sláva.

Nenávist k cizákovi totiž dovede vždy vtisknout zbraň do ruky několika neohroženým lidem, ochotným zemřít pro ideál.

Nakonec však, když vetřelci – třebaže podrobovali celé město železné kázni – se nedopouštěli žádného z těch hrůzných činů, o kterých šla pověst po celou dobu jejich triumfálního postupu, dodali si obyvatelé znovu odvahy a místním obchodníkům znovu ovládly mysl potřeby obchodu. Někteří měli v sázce velké peníze v Havru, který byl ještě obsazen francouzskou armádou, a chtěli se pokusit dojet po souši do Dieppu; odtud pak by se snad dostali do Havru lodí.

Použili vlivu německých důstojníků, s nimiž se znali, a dostali povolení k odjezdu, podepsané velícím generálem.

Objednali tedy velký čtyřspřežní dostavník, a když se u povozníka přihlásilo celkem deset osob, bylo dohodnuto, že vyjedou v úterý ráno ještě před rozedněním, aby nevzbudili příliš velkou pozornost.

Několik dní už byla země ztuhlá mrazem; v pondělí kolem třetí hodiny se od severu přihnaly těžké černé mraky a přinesly sníh, který pak padal bez ustání celé odpoledne a celou noc.

V půl páté ráno se cestující sešli na dvoře Normandského hotelu, odkud se mělo vyjet.

Byli ještě celí rozespalí a drkotali se zimou, přestože byli zachumlaní do plédů a pokrývek. Potmě na sebe skoro ani neviděli; všechny postavy, nadité do těžkých zimních šatů, vypadaly jako otylí faráři v dlouhých klerikách. Ale dva z nich se navzájem poznali, vzápětí k nim přistoupil třetí, a tři muži se dali do řeči: „Vzal jsem s sebou ženu,“ povídá jeden. – „Já také.“ – „A já také“. – První dodal: „Do Rouenu se už nevrátíme, a kdyby se Prušáci měli přiblížit k Havru, odjedeme do Anglie.“ – Všichni měli stejné plány, protože byli podobného založení.

Mezitím však do vozu stále ještě nikdo nezapřahal. Chvílemi se z jedněch temných dveří vynořila malá lucerna, kterou nesl čeledín, ale hned zas zmizela ve vedlejších. Zevnitř ze stavení bylo slyšet dupání koní, ztlumené hnojem a podestýlkou, a klení mužského hlasu, který jim domlouval. Tiché chřestění rolniček svědčilo o tom, že se koním navlékají postroje; chřestění za chvíli přešlo v jasný a nepřetržitý cinkot, pravidelně doprovázející přešlapování zvířat; jen chvílemi cinkot ustával, ale vzápětí se znovu ozval při prudším cuknutí a zároveň bylo slyšet temnou ránu, jak okované kopyto duplo do země.

Dveře se najednou zavřely. Všechny zvuky utichly. I promrzlí měšťané zmlkli; stáli bez hnutí, ztuhlí zimou.

Bílé vločky se snášely k zemi jako nepřetržitý mihotavý závoj; pod ledovým popraškem všechny věci poznenáhlu ztrácely tvar; a do hlubokého ticha mlčenlivého města, pohřbeného pod zimním příkrovem, bylo slyšet jen ono neurčité, nepostižitelné a splývající šustění padajícího sněhu, jež lze spíš vycítit než uslyšet, víření lehoučkých atomů, jež jako by naplňovaly všechen prostor a přikrývaly celý svět.

Znovu se objevil čeledín s lucernou; táhl na oprati rozespalého koně, kterému se zřejmě nechtělo ven. Přistavil ho k oji, zapjal postraňky a pak ho ještě dlouho obcházel a utahoval postroje; měl totiž jen jednu ruku volnou, ve druhé držel svítilnu. Když se chystal jít pro druhého koně, zpozoroval všechny cestující, jak tu stojí bez hnutí, celí už zasněžení, a řekl jim: „Proč nenastoupíte dovnitř do vozu, budete aspoň schovaní!“

To je zřejmě ještě nenapadlo, a tak se nahrnuli ke dveřím. Tři pánové usadili své ženy až úplně vpředu, pak nastoupili sami, a teprve po nich se bez jediného slova usadily na zadních sedadlech ostatní neurčité zahalené postavy.

Podlaha byla pokryta slámou a všichni do ní zabořili nohy. Dámy na předních sedadlech si zapálily malá měděná ohřívadla na tuhý líh, která si přinesly s sebou, a chvíli se mezi sebou potichu bavily o tom, jaké jsou to báječné přístroje; opakovaly jen to, co už stejně dávno věděly.

Konečně byl dostavník zapřažen – dali šest koní místo čtyř, protože v tom sněhu bude co táhnout – a něčí hlas se zvenčí zeptal: „Jsou tu všichni?“ – „Ano,“ ozvalo se zevnitř. A tak vyjeli.

Vůz jel pomalu, pomaloučku, krok za krokem. Kola se bořila do sněhu; celá korba sténala a tlumeně vrzala; koně se smekali, odfukovali, kouřilo se z nich; a kočí bez ustání práskal dlouhatánským bičem, který poletoval na všechny strany, svíjel se a vymršťoval jako tenký had, a pokaždé zasáhl prudkým švihnutím některý kulatý hřbet, který se vzápětí napjal ještě větším úsilím.

Mezitím nepozorovaně přibývalo světla. Lehoučké vločky, které jeden z cestujících, čistokrevný Roueňan, přirovnal k bavlněnému chmýří, už přestaly padat. Kalné polosvětlo se prodíralo těžkými mraky, od nichž se tím výrazněji odrážela bělostná krajina; tu a tam se na ní objevila buďto řada vysokých stromů obalených jinovatkou, anebo chalupa přikrčená pod sněhovým čepcem.

V dostavníku se cestující začali v tom ponurém ranním světle navzájem zvědavě prohlížet.

Až úplně vpředu, na nejlepších místech, podřimovali naproti sobě pán a paní Loiseauovi, majitelé velkoobchodu vínem z ulice Grand-Pont.

Loiseau začínal kdysi jako příručí u majitele firmy, který pak přišel na mizinu; Loiseau po něm obchod koupil a vydělal pěkné jmění. Prodával velmi lacino do malých venkovských vináren velmi špatné víno a mezi svými známými i přáteli se těšil pověsti prohnaného filuty, pravého Normanďana, taškáře a veselé kopy.

Jako šejdíř byl tak dokonale proslaven, že jednou při večírku na prefektuře si ho s velkým úspěchem dobral i pan Tournel, místní veličina jakožto autor četných posměšných bajek i písní a jízlivý vtipálek; když viděl, jak dámy začínají trochu klimbat, navrhl, aby si chvíli vyprávěli o „Loiseauovi Křtitelovi“. Jeho výrok se vzápětí rozletěl všemi salóny a maloměšťáci se pak ještě celý měsíc měli čemu smát, div si nevykloubili sanice.

Kromě toho byl Loiseau také proslaven svými šprýmy, všelijakými dobrými i špatnými žerty; a pokaždé, když o něm někdo mluvil, musel ihned dodat: „Ten Loiseau je ale za všechny peníze!“

Postavy byl malé, ale vynikal objemným bříškem, kulatým jako balónek; nad ním zářil červený obličej mezi prošedivělými licousy.

Jeho žena byla vysoká, statná, rázná, měla silný hlas a uměla se rychle rozhodovat; vnášela řád a počtářského ducha do jejich obchodu, který on oživoval svou čilostí a veselostí.

Vedle nich seděl o něco důstojněji – neboť patřil k vyšším vrstvám – pan Carré-Lamadon, vážený člověk, zaujímající pevné postavení v bavlnářském průmyslu, majitel tří prádelen, důstojník Čestné legie a člen krajské rady. Po celou dobu Císařství byl čelným představitelem mírné opozice, a to jen proto, aby si mohl dát dráže zaplatit svůj souhlas s režimem, proti němuž bojoval rytířskými zbraněmi, jak sám říkával. Paní Carré-Lamadonová, mnohem mladší než manžel, představovala útěchu pro důstojníky z dobrých rodin, poslané sloužit do Rouenu.

Seděla naproti svému muži, drobná, roztomiloučká, hezoučká, schoulená do klubíčka v kožešinách, a rozhlížela se nešťastným pohledem po ubohém vnitřku dostavníku.

Její sousedé, hrabě Hubert de Bréville s chotí, se honosili jedním z nejstarších a nejzvučnějších šlechtických jmen v celé Normandii. Hrabě, starý šlechtíc s velkopanskými způsoby, se snažil účesem i vousem ještě zdůraznit svou přirozenou podobu s Jindřichem IV. králem francouzským, který podle jisté pověsti, jíž se rodina chlubila, prý kdysi jisté dámě z rodu Brévillů dopomohl k dítěti, v důsledku čehož se její manžel pak stal hrabětem a guvernérem kraje.

Hrabě Hubert byl rovněž členem krajské rady; byl vedoucím představitelem strany orleanistů. Okolnosti kolem jeho svatby s dcerou malého rejdaře z Nantes zůstaly odjakživa zahaleny tajemstvím. Ale protože hraběnka měla výtečné vystupování, uměla přijímat hosty jako nikdo jiný – povídalo se o ní dokonce, že ji kdysi miloval jeden ze synů Ludvíka Filipa –, dvořila se jí všechna šlechta a její salón byl stále prvním v kraji, jediným salónem, kde se ještě uchovaly někdejší dvorné způsoby a kam neměl přístup každý.

Majetek Brévillů, skládající se vesměs z pozemků, byl odhadován na půl miliónu franků ročního důchodu.

Těchto šest osob na předních sedadlech tvořilo tedy uzavřený kroužek dobře situované společnosti, společnosti počestných lidí bez starostí a s pevnými příjmy, kteří se těší vážnosti, uznávají náboženství a mají zásady.

Zvláštní náhodou se na jedné lavici octly samé ženy; vedle hraběnky seděly ještě dvě jeptišky, které bez ustání louskaly dlouhé růžence a drmolily otčenáše a zdrávasy. Jedna byla stará a s tvářemi poďobanými od neštovic, jako kdyby byla zblízka dostala přímo do obličeje plný zásah broků. Druhá byla křehoučká, měla hezký, chorobně vypadající obličej a pod ním souchotinářskou hruď, vysátou onou sžírající vírou, z jaké se rodívají mučedníci a mystikové.

Naproti jeptiškám seděli muž a žena, k nimž se soustředily všechny pohledy.

Muž byl všeobecně známý „demokrat“ Cornudet, postrach všech ctihodných občanů. Dvacet let už smáčel svůj dlouhý zrzavý vous v pivních sklenicích všech demokratických hospod. S kamarády z mokré čtvrti propil dost slušné dědictví po otci, někdejším cukráři, a pak netrpělivě čekal na republiku, od níž si sliboval přiměřené místo, zasloužené tolika útratami, vypitými na zdraví revoluce. Čtvrtého září si nechal namluvit, zřejmě od nějakého vtipálka, že ho jmenovali prefektem; ale když už se hotovil nastoupit úřad, kancelářští zřízenci, kteří byli toho času jedinými pány na prefektuře, ho odmítli vůbec vpustit dovnitř; a tak byl donucen k ústupu. Jinak to byl ostatně velmi dobrosrdečný chlapík, nikomu neublížil a vždy byl ochotný všude pomáhat. S nedostižným zápalem se ujal organizování obrany. Dal vykopat jámy v polích, zporážet všechny mladé stromy v okolních lesích, nastavěl záseky na všech silnicích, a když se nepřítel přiblížil, s pocitem uspokojení nad vykonanými přípravami se honem stáhl do města. Teď se domníval, že bude moci být užitečnější v Havru, kde bude nutno vykopat další zákopy.

Žena sedící vedle něho byla jednou z těch, jimž se říká lehké; proslavila se svou předčasnou tělnatostí, za niž také vděčila přezdívce Kulička. Byla pomenší, všude pěkně kulaťoučká a kyprá, až skoro sádelnatá, i prsty měla baculaté a v kloubech zúžené, takže trochu připomínaly věnec špekáčků; napjatá kůže se na ní jen leskla a pod šaty se jí dmulo obrovské poprsí. Při tom všem však byla velmi vábná a pořád velmi vyhledávaná, tak byla svěží, radost pohledět. Obličej měla jako červené jablíčko, jako pivoňkové poupě v rozpuku; svítily v něm nahoře dvě překrásné oči, překryté hustými dlouhými řasami, které je zahalovaly tajemným stínem; a dole rozkošná drobná ústa s lesklými dětskými zoubky a vlhkými rty, jen je zlíbat. Navíc prý měla ještě celou řadu dalších nedocenitelných kvalit.

Jakmile ji spolucestující poznali, ozvalo se mezi počestnými dámami šuškání a slova „nevěstka“ a „všem pro hanbu“ byla slyšet tak nahlas, že Kulička zvedla hlavu. Rozhlédla se dokola po všech sousedech tak vyzývavým a sebejistým pohledem, že se ihned rozhostilo naprosté ticho a všichni sklopili oči vyjma Loiseaua, který po ní rozjíveně pokukoval.

Ale brzo se mezi třemi dámami znovu rozpředl hovor; přítomnost té holky je rychle sblížila, udělal z nich rázem téměř důvěrné přítelkyně. Měly za to, že jejich důstojnost řádných manželek musí utvořit pevný svazek proti této nestydaté prodejné ženštině; neboť počestná manželská láska se na svou volnou kolegyni odjakživa dívá trochu spatra.

Pány zas sblížil při pohledu na Cornudeta jakýsi konzervativní instinkt; začali se bavit o penězích, dávajíce okázale najevo pohrdání k těm, kdo peníze nemají. Hrabě Hubert vypočítával, jaké škody mu Prušáci způsobili, jaké ztráty mu vzniknou na ukradeném dobytku a zničené úrodě; říkal to všechno s velkopanským sebevědomím desetinásobného milionáře, který si na všechny ty škody za rok už ani nevzpomene. Pan Carré-Lamadon, v bavlnářském průmyslu dost postižený, si už předtím poslal do Anglie šest set tisíc franků, maličkost pro strýčka Příhodu. A Loiseau, ten šikovně prodal francouzské intendanci všechno špatné víno, které mu leželo ve sklepě, takže mu stát dluží obrovské peníze, a on doufá, že je teď v Havru dostane vyplaceny.

A všichni tři po sobě přátelsky pomrkávali. Třebaže byli z rozdílných společenských vrstev, cítili, že je sbratřují peníze, že patří všichni k onomu velkému společenství majetných Udí, kteří mohou zacinkat zlatem, sotva strčí ruku do kapsy u kalhot.

Dostavník jel tak pomalu, že v deset hodin neurazili ještě ani čtyři míle. Třikrát museli už všichni muži vystoupit a šlapat do kopce pěšky. Začínali mít jisté obavy, neboť se mělo obědvat v Tôtes, a teď už začínali pochybovat, zda tam vůbec do večera dojedou. Každý už vyhlížel, nezahlédne li u cesty nějakou hospodu, když tu najednou dostavník uvázl v závěji a trvalo celé dvě hodiny, než ho vyprostili.

Hlad vzrůstal a všem zakaloval mysl; přitom nebylo na obzoru vidět jedinou zatuchlou hospůdku, jediný výčep, neboť blízkost Prušáků a přechod vyhladovělých francouzských vojsk zaplašily veškeré soukromé podnikání.

Pánové se vydali shánět aprovizaci po okolních selských usedlostech, ale nedostali tam ani chleba, neboť opatrní sedláci už dávno poschovávali všechny zásoby ze strachu, aby je nevyrabovali vojáci, kteří neměli vůbec co na zub a zabavovali násilím všechno, co našli.

Asi v jednu hodinu po poledni Loiseau prohlásil, že už má tedy doopravdy v žaludku jaksepatří vymeteno. I všechny ostatní už drahnou chvíli sužovalo stejné trápení, a neodbytná potřeba jíst, neustále vzrůstající, zahubila v zárodku veškerý hovor.

Co chvíli někdo zadíval, po něm téměř vzápětí druhý, a tak všichni po řadě, podle své povahy, vychování a společenského postavení, buď hlučně anebo skromně, otevírali ústa a spěšně zakrývali rukou ten zející otvor, z něhož se valila pára.

Kulička se zatím už několikrát sehnula, jako by si něco hledala pod sukněmi. Pokaždé na chvilku zaváhala, rozhlédla se po ostatních a pak se zas pomalu narovnala. Všechny obličeje byly bledé a bolestně stažené. Loiseau prohlásil, že by takhle za šunčičku dal třeba i tisíc franků. Jeho manželka sebou zavrtěla jako na protest, ale pak se zas uklidnila. Nesnášela totiž, když se o vyhazování peněz třeba jen mluvilo, a nechápala, jak někdo může o takových věcech vůbec žertovat.

„Nu, dobře mi tedy zrovna není,“ připustil hrabě. „Proč mě jen nenapadlo vzít s sebou něco k jídlu?“

A podobnými výčitkami se trápili všichni.

Cornudet měl alespoň polní láhev s rumem. Nabídl i ostatním, ale všichni chladně odmítli. Jedině Loiseau upil dva hlty, a když láhev vracel, poděkoval: „Přece jen je to dobrá věc, člověka to zahřeje a zažene trochu hlad.“ Alkohol ho přivedl do dobré míry; navrhl, aby to udělali jako na lodi v té písničce, totiž aby snědli nejtlustšího cestujícího. Tato nepřímá narážka na Kuličku se ostatních slušně vychovaných cestujících nelibě dotkla. Nikdo se na to neozval, jen Cornudet se pousmál. Obě jeptišky už přestaly odříkávat růženec, seděly bez hnutí s rukama zabořenýma do širokých rukávů, zarytě klopily oči a zřejmě přinášely za oběť nebesům toto utrpení, jež na ně bylo sesláno.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist