Guy de Maupassant

KULIČKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hned po večeři šli všichni spát, protože byli úplně utrmácení.

Jediný Loiseau, který si ledasčeho povšiml, nechal manželku ulehnout, potom však šel ke klíčové dírce a střídavě na ni tiskl oko i ucho, aby odhalil, jak říkal, „tajemství chodby“.

Asi za hodinu uslyšel zašustění, honem se podíval a uviděl Kuličku; v modrém kašmírovém županu s bílými krajkami vypadala ještě zaoblenější. Držela v ruce svícen a mířila k oněm velkým číslicím na konci chodby. Náhle se však vedle pootevřely jedny dveře, a když se po několika minutách vracela zpět, šel za ní Cornudet bez kabátu, jen v kalhotech a opásaný šlemi. Tiše si něco říkali, pak se zastavili. Zdálo se, že Kulička mu rázně zakazuje, aby šel za ní do pokoje. Loiseau naneštěstí nerozuměl, co si povídají, ale když se nakonec začali přít hlasitěji, podařilo se mu tu a tam něco pochytit. Cornudet nechtěl odejít a rozhorloval se. Říkal:

„No tak, nebuďte přece hloupá, co vám to udělá?“

Kulička se tvářila pohoršeně; odpověděla:

„Ne, milý drahý, za jistých okolností se něco takového nesluší; a pak, tady by to byla hanba.“

Zřejmě nechápal a zeptal se proč. Tu se Kulička rozčilila a řekla mu ještě hlasitěji:

„Proč? Vy nechápete proč? Když tu spí pod jednou střechou Prušáci, možná že zrovna ve vedlejším pokoji?“

Cornudet už neřekl nic. Tato lekce od veřejné holky, která se z vlastenecké cudnosti nechtěla dát pomilovat, když je nablízku nepřítel, v něm asi znovu probudila ochabující důstojnost, neboť ji jen políbil a pak po špičkách zmizel ve svém pokoji.

Loiseau, celý rozpálený, se odtrhl od klíčové dírky, udělal po pokoji baletní skok, navlékl si hedvábnou noční čepičku a vklouzl pod pokrývku, kde ležela tvrdá kostra jeho manželky; probudil ji políbením a zašeptal:

„Máš mě ráda, drahoušku?“

Pak teprve celý dům ztichl. Ale zanedlouho se odněkud z neurčitého směru – mohlo to být ze sklepa právě tak jako z půdy – ozvalo mocné, jednotvárné, pravidelné chrápání, temné a táhlé dunění, jako když se otřásá přetopený parní kotel. Pan Follenvie spal.

Protože bylo dohodnuto, že druhý den vyjedou v osm, sešli se všichni ráno v kuchyni; ale dostavník, s vysokou sněhovou čepicí na střeše, stál uprostřed dvora opuštěný, bez koní a bez kočího. Toho marně hledali ve stáji, na seníku, v kůlně. Muži se tedy usnesli, že se vydají na průzkum po okolí, a vyšli ven. Octli se na náměstí, vzadu stál kostel, po obou stranách nízká stavení a v nich bylo vidět pruské vojáky. První, kterého spatřili, škrábal brambory. Druhý, kousek dál, drhnul podlahu v holičském krámku. Další, vousáč zarostlý až po uši, houpal na kolenou plačící dítě, mazlil se s ním a pokoušel se je utišit. A tělnaté venkovanky, jejichž muži byli „ve válce“, ukazovaly posuňky poslušným vítězům, co je ještě třeba udělat: naštípat dříví, postavit na polévku, semlít kávu. Jeden z nich dokonce své hostitelce, nemohoucí stařence, pral prádlo.

Hrabě se udiveně zeptal kostelníka, vycházejícího právě ze sakristie, co si o tom má myslet. (...)

(......)