<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karl May

DUCH PRÉRIE
(Duch Llana Estacada)

kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

I.
BLOODY FOX

Dva muži, běloch a černoch, jeli podél řeky. Běloch byl oblečen velmi podivně. Měl indiánské boty a kožené kalhoty, horní část těla mu zakrýval hodně vybledlý frak, který kdysi míval tmavomodrou barvu, a na ramenou byl ozdoben prýmky a leskle vycíděnými mosaznými knoflíky. Dlouhé šosy splývaly z koně jako perutě vpravo i vlevo. Na hlavě mu seděl obrovský, černý amazonský klobouk, který byl ozdoben žlutě obarveným, falešným pštrosím pérem. Tento slabounký chlapík byl ozbrojen dvouhlavňovou ručnicí zavěšenou na rameni, k tomu ještě nožem a dvěma revolvery, které vězely za opaskem. Na opasku viselo několik váčků, které byly určeny pro střelivo a různé drobnosti.Teď se však zdály skoro prázdné.

Černoch byl obrovský muž se širokými rameny. Na nohou měl také mokasíny a oblečen byl do indiánských leggins, které tvořily dvě od sebe oddělené nohavice, takže jezdec vlastně seděl na koni kůže na kůži, což je výhodou jen v případě, když není sedlo.

K tomuto spodnímu oděvu se však vůbec nehodil šat, který kryl horní část těla, neboť na ramenou měl kabátec po nějakém francouzském důstojníkovi. Asi se tento kus oděvu dostal do Mexika při francouzském vpádu, a záhadnými oklikami zabloudil až na černochovo tělo. Kabátec byl na tak obrovského muže příliš těsný a krátký, a jelikož ho nemohl zapnout, vyhlížela z něho jeho široká, obnažená hruď. Nenosil košile, možná i proto, že na Západě nejsou pradleny ani žehlířky. Zato však měl hrdlo ovázané velikým, červenobíle kostkovaným šátkem, který byl vpředu spleten v obrovskou vázanku. Hlavu měl holou, a na ní nesčetné malé, mastné pletence, které si upletl z vlasů. Také on byl ozbrojen dvouhlavňovou puškou, kromě toho měl nůž, někde nalezený bodák, a jezdeckou bambitku, jejíž původ patrně sahal do nepaměti.

Oba měli dobré koně. Bylo však na nich vidět, že dnes už ujeli značný kus cesty, stále si ale vykračovali čile a statně, jako kdyby nesli jezdce sotva hodinu.

Břehy potoka kryla hustá a bujná zeleň, ale jen blíž u vody. Za ní se zvedaly suché yuccassy, dužinaté ajary a vyschlá medvědí travina, jejíž stonky, vysoké nejméně patnáct stop, byly již odkvetlé.

"Mizerná krajina!" řekl běloch. "Na severu to bylo mnohem lepší, co říkáš Bobe?"

"Ay," odvětil druh. "Massa Frank mít pravdu. Tady se massa Bobovi nelíbit. Jen kdyby již Helmers Home být na blízku, protože massa Bob mít hlad jako velryba, která sníst celý dům."

"Velryba nemůže sníst celý dům," vysvětloval Frank černochovi, "má příliš úzké hrdlo."

"Jen ať zkusí otevřít hrdlo, jak to dělá massa Bob, když jí! Jak daleko být ještě k Helmers Home?"

"Nevím to určitě. Podle popisu, který jsme dostali dnes ráno, bychom měli být brzo u cíle. Podívej, nezdá se ti, že se tam blíží jezdec?"

Ukázal napravo přes vodu. Bob zastavil koně, zaclonil si rukou oči, aby je chránil proti paprskům zapadajícího slunce, rozevřel ústa dokořán, aby viděl ještě lépe, a odvětil:

"Ano, být to jezdec, malý muž na velkém koni. Přicházet k massa Bobovi a massa Frankovi."

Jezdec, o kterém mluvili, ujížděl prudkým tryskem, nenamířil však k lovcům, ale vydal se šikmo přes cestu. Tvářil se, jakoby je neviděl.

"Podivný chlapík!" bručel Frank. "Na dalekém Západě je přece člověk rád, když někoho potká, tomuhle však asi nejde o to, aby se potkal s námi. Buď je to samotář nebo nemá dobré svědomí."

"Má jej massa Bob zavolat?"

"Ano, zavolej ho! Tvůj sloní hlas uslyší spíš, než mé volání, které je jako šelest větru."

Bob přiložil ruce k ústům a křičel z plných plic:

"Haló, haló! Počkat! Proč prchat před massa Bobem?"

Černoch měl opravdu hlas, který by byl probudil k životu i polomrtvého. Jezdec zadržel koně a oba jezdci pospíchali k němu.

Když již byli na blízku, poznali, že se nejedná o muže nízké postavy, ale o jinocha, který sotva překročil chlapecký věk. Byl oblečen přesně tak, jako známí kalifornští "cowboy", v buvolí kůži, všechny švy opatřené třásněmi. Na hlavě mu seděl klobouk se širokou střechou, zvaný sombrero. Po levici mu splývala široká, červená stuha z vlny, sloužící jako opasek. Za ní trčel lovecký nůž a dvě stříbrem okované bambitky. Na kolenou mu odpočívala těžká, dvouhlavňová kentucká puška a vpředu po obou stranách sedla byly po mexickém zvyku připevněny dva kusy kůže, které měly chránit nohy před střelami z luku nebo před ranami z oštěpu.

Jeho tvář byla silně osmahlá sluncem, přes své mládí ošlehaná větrem. Z levé strany čela se táhla k pravému oku krvavě rudá, na dva prsty široká jizva. To mu dodávalo jakéhosi válečného vzezření. Vůbec se nijak nepodobal mladému, nedospělému a nezkušenému člověku. Ovládal těžkou pušku lehce jako brk, a upírajíc černé oči ostře na oba muže, seděl na koni hrdě a pevně jako dospělý muž. Ano, zdálo se, že se kůň pod ním vůbec nepohybuje.

"Good day, my boy!" pozdravil Frank. Jsi v této krajině znám?"

"Very well," odpověděl mladík, a přes rty mu přelétl ironický úsměv, patrně proto, že mu Frank tykal.

"Víš, kde je Helmers Home?"

"Ay!"

"Jak dlouho se tam jede?"

"Čím volněji, tím déle."

"Hrome! Zdá se, že jsi rozpustilý, mladíku!"

"Nejsem mormonský farář."

"Ah tak! Tedy promiň! Asi jsi na mně nabroušený, že jsem ti tykal?"

"To mně vůbec nenapadlo! Oslovit mne může každý, jak je mu libo, musí však počítat s mou odvetou."

"Výborně! Souhlasím! Líbíš se mi! Tady je moje pravice. Můžeš mi také tykat, ale odpověz mi, na co jsem se tě ptal. Jsem tady cizinec a směřuji k Helmers Home. Snad mi neukážeš falešnou cestu."

Podal mladíkovi ruku. Ten ji stiskl, a usmívaje se zahleděl se na jeho frak a amazonský klobouk a odvětil:

"Bídník, kdo podvádí jiné! Vyzkoušel jsem to sám na sobě. Jedu právě k Helmers Home. Jestli chcete, následujte mně!"

Pobídl koně a oba lovci se vydali za ním, odbočili od potoka, takže nyní směřovali k jihu.

"Jeli bychom podél vody," poznamenal Frank.

"I tou cestou byste dojeli k starému Helmersovi," odpověděl mladík, "ale je to značná oklika. Místo tří čtvrtin jeli byste dvě hodiny."

"Jaké štěstí, že jsme se s tebou setkali. Znáš majitele té samoty?"

"Velmi dobře."

"Jaký je to muž?"

Jezdci přijali průvodce doprostřed. Prohlédl si je zkoumavě a odtušil:

"Nemáte-li dobré svědomí, raději k němu ani nechoďte, bude lepší, když se vrátíte."

"Proč?"

"Má velice bystrý zrak a prohlédne okamžitě každé darebáctví.

Hodně dbá o to, aby měl v domě čisto."

"To se mi na něm líbí. Takže se nemusíme z jeho strany ničeho obávat."

"Jestli jste řádní lidé, nikoli. Naopak, v tomto případě vám bude ochotně k službám."

"Slyšel jsem, že má krám."

"Ano, ale ne pro zisk, nýbrž jen proto, aby mohl projevit ochotu zálesákům, kteří k němu občas zavítají. Má v krámě vše, co potřebuje lovec, a prodává co nejlevněji. Ale kdo se mu nelíbí, tomu neprodá ani za nic na světě."

"Tedy je to zvláštní člověk?"

"Ani ne, snaží se jen, jak může, aby se vyhnul těm vrstvám lidí, kteří ohrožují bezpečí Západu. Není třeba, abych vám ho popisoval. Poznáte ho na první pohled. Jen jedno jsem vám chtěl ještě říct. Možná tomu neporozumíte nebo se nad tím usmějete:

Helmers je Evropanem tělem i duší. Tím jsem řekl vše."

Frank se vzpřímil v třemenech a zvolal:

"Cože? Tomu že neporozumím? Že se nad tím usměji? Ani mně nenapadne! Naopak, královsky se raduji, že se setkám zde na pomezí Llana estakada s krajanem."

Průvodcova tvář byla velmi vážná, i ten dvojí úsměv, který mu kmitl na líci při setkání s cizinci, byl neurčitý, jakoby se mladík vůbec nedovedl zasmát. Nyní vzhlédl přívětivě k Frankovi a zeptal se:

"Cože? Ty jsi Evropan? Skutečně?"

"Ovšem. Copak to na mně není poznat?"

"Ne! Nemluvíš anglicky s evropským přízvukem a spíš vypadáš jako strýček Yankee, kterého všichni synovci vyhodili oknem."

"Do pekel! Co tě napadá! Jsem Evropanem tělem i duší a kdo tomu nevěří, tomu prostřelím tělo touto ručnicí."

"K tomu stačí nůž. Jestli říkáš pravdu, bude mít starý Helmers velkou radost, protože i on pochází ze Starého světa a velice ctí vlast a mateřskou řeč."

"Tomu rád věřím! Našinec je nikdy nezapomene. Teď se těším na Helmers Home tím více. Ostatně divím se, že mně to již dávno nenapadlo, že je Helmers můj krajan? Yankee by své sídlo pojmenoval jinak, neboť jméno Helmers Home dávají svým příbytkům nejraději Evropané. Bydlíš blízko?"

"Ne. Nemám žádnou usedlost. Žiju jako pták ve vzduchu nebo zvěř v lese."

"Takže chudák?"

"Ano!"

"Nemáš rodiče?"

"Ani jediného příbuzného."

"Ale máš snad nějaké jméno?"

"Ovšem. Říkají mi Bloody-Fox."

"Bloody-Fox? To připomíná nějakou krvavou událost."

"Ano, moji rodiče, celá naše rodina a všichni čeledíni byli vyvražděni tam na Llanu estakadu, jen já jsen zůstal naživu.

Našli mne s rozbitou lebkou, když jsem měl asi osm roků."

"Proboha! To jsi opravdu chudák. Přepadli vás, aby vás oloupili?"

"Ovšem."

"Takže jsi nezachránil nic více, než život, jméno a strašnou vzpomínku."

"Ani to ne. Helmers mne našel ležícího mezi kaktusy, vzal mne na koně a odvezl domů. Ležel jsem několik měsíců stižen horečkou, a když jsem se probudil, nemohl jsem si na nic vzpomenout. Zapomněl jsem i své jméno a dodnes si na ně nevzpomínám. Jen okamžik útoku mi utkvěl jasně v hlavě. Byl bych šťastnější, kdyby se i tato jediná vzpomínka vytratila z mé mysli, aspoň bych nebyl štván horečnou touhou po pomstě stále znova do této strašlivé pouště."

"A proč ti dali jméno Bloody-Fox?"

"Protože jsem byl celý potřísněný krví a když jsem blouznil, často jsem opakoval jméno Fox. Domnívali se, že je to moje jméno."

"Tvoji rodiče byli Evropani?"

"Ano. Po svém procitnutí jsem nerozuměl ani jediné anglické slovo. Vůbec jsem neznal lidskou řeč, všechno jsem v horečce zapomněl, všechno. Jen pozvolna jsem se učil anglicky, zato v němčině jsem pokračoval tak rychle, že mi připadá, že jsem před neštěstím mluvil touto řečí. Helmers byl tehdy pro mně otcem. Tou dobou ještě nebydlel v nynějším sídle. Ale nevydržel jsem u něho.

Táhlo mně to ven, do pustiny, jako sokola, jemuž supové roztrhali rodiče, a který musí kroužit kolem krvavého místa strašného činu, a čeká, až se mu podaří dopadnou vrahy. Jeho bystrý zrak je musí poznat a také je pozná. A i kdyby byli stokrát silnější než on a i kdyby ho to stálo život, udělá to rád, protože jeho smrt bude i jejich záhubou."

Zaskřípal zubama a škubl tak prudce uzdou, že se kůň divoce vzepjal.

"Takže ta jizva na čele pochází z té doby?" zeptal se Frank.

"Ano," odvětil tlumeně. "Ale už o tom nemluvme. Strašně mně to rozčiluje a mohlo by stát, že bych vám ujel a museli byste jet k Helmers Home beze mně."

"Ano, mluvme raději o majiteli Helmers Home. Čím byl tento muž ve staré vlasti?"

"Lesním úředníkem. Myslím, že nadlesním."

"Cože? Jakže?" vykřikl Frank. "Já také!"

Bloody-Fox zavrtěl udiveně hlavou, potom zkoumal mluvčího znova od hlavy až k patě, a konečně řekl:

"Ty také? To je skutečně velmi příjemné setkání!"

"Ano, měl jsem totéž povolání. Ale byl-li nadlesním, proč se vzdal tak pěkného úřadu?"

"Ze zlosti. Tuším, že jeho působiště bylo na soukromém pozemku, a jeho pán byl pyšný a prchlivý člověk. Pohádali se, Helmers obdržel špatné vysvědčení a nemohl najít jiné místo. Proto odjel pokud možno nejdál. Vidíš tamten kůl černě a červeně natřený?"

"Ano!" přisvědčil Frank dívaje se označeným směrem.

"Tam se dostaneme zase k potoku a hned za lesem se prostírají Helmersova pole. Doteďka jsi se vyptával jen ty, teď bych se také já na něco zeptal. Není tento hodný černoch Bob neposeda?"

V tom poskočil Bob v sedle, jakoby se chtěl vyšvihnout z koně.

"Ah, oh!" zvolal. "Proč nadávat dobrý massa Bloody-Fox hodnému massa Bobovi?"

"Nechci ti nadávat ani tě urážet," odvětil mladík. "Vždyť jsem tvůj přítel."

"Proč tedy jmenovat massa Boba právě tak, jako ho volat tehdy Indiáni, protože vždycky sklouznout massa Bob z koně. Vždyť teď massa Bob jezdit jako sám ďábel!"

Aby dokázal, že mluví pravdu, pobídl koně ostruhami a ujížděl tryskem k zmíněnému kolu. Také Frank byl překvapen mladíkovou otázkou.

"Znáš Boba?" optal se. "To je téměř nemožné!"

"Ó nikoli! Znám i tebe."

"Co říkáš? Jak se tedy jmenuji?"

"Hobbel Frank."

"Good luck! Skutečně! Ale, řekni brachu, kdo ti to řekl? Vždyť jsem nebyl jakživ v této krajině."

"Ó," usmál se mladík, "jak bych neznal proslulého zálesáka, jako jsi ty."

Frank se nadmul tak, že mu byl frak těsný, a řekl:

"Já? Proslulý? I to už víš?"

"Ovšem."

"A kdo ti to pověděl?"

"Přítel z dřívějších dob, Jakub Pfefferkorn, kterému obyčejně říkají ,Tlustý Jemmy'."

"U všech ďasů! Můj přítel! Kde jsi se s ním setkal?"

"Před několika dny nahoře na Washita-Forku. Říkal mi, že jste si smluvili schůzku v Helmers Home."

"To je přesné. Takže přijde?"

"Ano! Vydal jsem se na cestu dříve a přijíždím přímo odtamtud.

Přijede patrně brzo za mnou."

"To je výborné, znamenité! Tedy ti o nás vyprávěl?"

"Líčil mi celou vaši výpravu do Yellowstonu. Když jsi se před chvílí zmínil, že jsi byl kdysi lesníkem, pochopil jsem okamžitě, koho mám před sebou."

"Takže nyní věříš, že jsem řádný člověk?"

"Nejen to, ale vím dokonce, že jsi z duše dobrý a hodný chlapík," usmál se mladík.

"Tedy mne břicháč nepomlouval?"

"To ho ani nenapadlo! Jak by taky mohl pomlouvat svého hodného přítele Franka?"

"Víš, brachu, někdy jsme se přeli o věcech, na které gymnaziální vzdělání vůbec nestačí. Naštěstí však Jemmy uznal, že společník druha předčíme, a proto není na celém světě lepších přátel, než my dva. - Ale tady je Bob, a tady je kůl. Kudy dál?"

"Přes řeku a mezi stromy, to je přímý směr. Jezdec, jako je Bob, nepotřebuje vyšlapanou cestu."

"Ano, správně," přisvědčil hrdě černoch. "Massa Bloody-Fox vidět, že massa Bob jet tak dobře, jako Indián. Massa Bob přeplavat každou řeku a hravě se prodrat každým houštím."

Překročili potok a jeli lesíkem, aniž by jim klestí bylo na překážku, a dojeli konečně ke kukuřičným, ovesným a bramborovým polím, jež ohrazoval plot.

Půda byla místy úrodná, vesměs černá prsť, a slibovala bohatou úrodu. Potoční voda zvyšovala cenu pozemků a proudila nedaleko obydleného domu, za nímž se prostíraly stáje a hospodářské budovy.

Dům byl vystavěn z kamene. Byl prostorný, ale bez pater, jen po stranách u štítů bylo vidět po dvou podkrovních světničkách.

Přede dveřmi se vypínaly jako svíce čtyři až k vrcholu rovné postoaxy, které rozprostíraly široce větve, v jejichž stínu se skrývalo několik pohodlných lavic a stolů. Na první pohled bylo zřejmé, že vpravo od vchodu je obydlí, a nalevo je krám, o němž se zmínil Bloody-Fox.

U stolu před domem seděl starší muž s dýmkou v ústech a zkoumavě si prohlížel tři příchozí. Byl vysoké, statné postavy, jeho tvář byla osmahlá a zarostlá hustými vousy, - zkrátka pravý zálesák, na jehož rukou bylo znát, že si málokdy pohověl, že pracoval těžce a neúnavně.

Sotva poznal průvodce obou cizinců, povstal a již zdaleka volal:

"Buď vítán, Bloody-Foxi! Konečně že zase jednou ukážeš! Mám pro tebe zprávy."

"Odkud?" zeptal se mladík.

"Odtud!"

Mávl rukou k západu.

"Jaké? Dobré?"

"Bohužel, nikoli. Patrně byly zase na plainu hyeny."

Llano estakado nazývají totiž anglicky mluvící Američani Staked Plain. Oba významy však mají úplně stejný smysl.

Tato zpráva mladíka přímo elektrizovala. Seskočil z koně, přistoupil rychle k muži a pravil:

"Vypravuj mi hned všechno, co víš!"

"Je toho málo, a hned se to dovíš. Nejdřív však buď aspoň tak zdvořilý, abys oběma těmto pánům vysvětlil, kdo jsem."

"To bude hned odbyto. Jsi master Helmers, majitel této farmy, a tito pánové jsou moji dobří přátelé, master Hobbel Frank a massa Sliding-Bob, kteří tě chtějí navštívit, aby od tebe něco koupili."

Helmers si prohlédl oba muže a pravil:

"Nejdříve je nutné, abych je poznal, a teprve potom s nimi mohu jednat. Vždyť jsem je ještě nikdy neviděl."

"Můžeš je klidně přijmout, nazval jsem je přece svými přáteli."

"Vážně, či jen ze zdvořilosti?"

"Úplně vážně."

"Nuže, potom jsou mi vítáni."

Podal ruku Frankovi i černochovi, a pozval je, aby se posadili.

"Nejprve koně, sire," řekl Frank. "Vždyť víte, že starost o koně je první povinností zálesáka."

"Ovšem. Podle vaší péče o zvířata vidím, že jste hodní lidé. Kdy chcete odjet?"

"Možná, že budeme muset zůstat několik dnů, protože zde očekáváme dobré přátele."

"Tak odveďte koně za dům, a zavolejte černocha Herkula. Ten vám rád ve všem poslouží."

Uposlechli jeho vyzvání. Helmers za nimi hleděl vrtě hlavou, a pravil k Bloody-Foxovi:

"Přivedl jsi prapodivné lidi! První vypadá jako francouzský důstojník, ale má černou pleť, druhý je padesátiletý gentleman s ohromným kloboukem, který patrně zdědil po otci. To je nápadné i na dalekém Západě."

"Neměj obavy, starý brachu! Řeknu ti jediné slovo, a budeš jim hned důvěřovat. Jsou dobří známí s Old Shatterhandem, kterého zde očekávají."

"Co říkáš? Opravdu?" zvolal farmář. "Old Shatterhand zavítá do Helmers Home?"

"Ovšem!"

"Kdo ti to řekl? Ti dva?"

"Nikoli, řekl mi to tlustý Jemmy Pfefferkorn."

"Také s ním jsi se setkal? Viděl jsem ho teprve dvakrát, ale rád bych se s ním potkal znovu."

"To se brzy stane. Přijde sem také. Náleží ke společnosti, kterou ti dva gentlemani u tebe očekávají."

Helmers rychle zadýmal, aby mu nevyhasla dýmka, jeho tváře zazářily radostí a vesele zvolal:

"To je zpráva! Old Shatterhand a Tlustý Jemmy! To je skutečně čest a radost, které si dovedu vážit. Musím ihned ke své staré Barušce, a povědět jí, že -"

"Počkej!" přerušil Bloody-Fox farmáře, chytil ho za rameno, aby neutekl, "dříve bych rád uslyšel, co se stalo na plainu!"

"Rozumí se, že zločin," odvětil Helmers, a obrátil se k němu.

"Jak dlouho jsi již u mně nebyl?"

"Téměř dvě neděle."

"Takže jsi také neviděl ony čtyři rodiny, které chtěly jet přes "Llano". Před týdnem odtud odešly, ale nedospěly na druhou stranu. Dělník Wallace přišel z oné končiny, ale neviděl je.

Přece by ho byly potkaly."

"Tyče jsou v pořádku?"

"Nejsou. Kdyby neznal poušť od svých dvaceti let tak dokonale, byl by jistě ztracený."

"Kam odešel?"

"Odpočívá nahoře v malé jizbě. Byl po příjezdu úplně vysílený, a odešel si odpočinout, ani se nenajedl."

"Musím k němu. Vzbudím ho, ať je sebevíc unavený. Musí mi o tom vyprávět."

Mladík celý rozrušený, odešel a zmizel v domě. Farmář usedl a pokuřoval dále. Podiv nad mladíkovým spěchem odbyl jen zavrtěním hlavy, potom dostala jeho tvář výraz zadostiučinění. Příčinu toho lze snadno uhodnou ze slov, která si spokojeně bručel do vousů:

"Tlustý Jemmy! Hm - - -! A dokonce Old Shatterhand! Hm - - -! A takoví lidé s sebou přivedou chlapíky! Hm - - -! Přijde prý celá společnost. Hm - - -! Měl bych přece jen povědět své Barušce, že -"

Vyskočil, aby sdělil radostnou novinu své manželce, ale hned se zastavil, protože právě přicházel kolem rohu Frank a mířil k němu.

"Nuže, master, našli jste černocha?" optal se Helmers.

"Ano," odvětil Frank. "Bob je u něho, a tak jsem jim mohl nechat koně. Hlavně spěchám za vámi, abych vám pověděl, jak mně těší, že jsem nalezl kolegu."

Mluvil anglicky.

"Kolegu?" optal se farmář. "Kde?"

"Zde. Míním totiž vás."

"Mne? Jak to?"

"Bloody-Fox mi vyprávěl, že jste byl lesníkem."

"To je pravda."

"Nuže, jsme tedy kolegy, neboť já jsem byl také mysliveckým mládencem."

"Ah! A kde, příteli?"

"V Německu, v Sasích."

"Jak, v Sasku? Takže jste krajan? Proč tedy mluvíte anglicky? Mluvte svou mateřštinou!"

Poslední slova pronesl Helmers německy a Frank mu ihned vpadl do řeči:

"S největší radostí, pane nadlesní. Jedná-li se o mateřskou řeč, nedělám žádné okolky a jsem ochoten hned začít rozmluvu. Jistě postřehnete podle správnosti mých syntaxských výrazů, že jsem žil v té končině vlasti, kde se mluví nejsprávnějším a nejzvučnějším nářečím, v Moricburku, u hlavního města Drážďan. Víte, tam, kde se vypíná zámek s obrazem Augusta Velikého a kde se leskne proslulý rybník. Takže vás pozdravuji jménem ušlechtilé vědy lesnické, a doufám, že poznáváte před vámi stojícího a vynikajícího ingenium magnum sine mixtura Clementinus."

Kupodivu, pokud Frank mluvil anglicky, byl rozumný a skromný mužík, jakmile však začal mluvit německy, probudilo se v něm vědomí osobní vznešenosti.

Helmers zpočátku nevěděl, co si má o něm myslet. Srdečně mu stiskl podávanou pravici, aniž by přímo odpověděl, a pozval pana "kolegu", aby se posadil. Snažil se získat čas tím, že odešel do stavení pro občerstvení. Po chvíli se vrátil s dvěma lahvemi a s dvěma pivními sklenicemi.

"U všech kozlů, to je znamenité!" zvolal Frank. "Pivo! to si dám líbit! Při ušlechtilém ječmenném moku otevírají se obyčejně nejsnáze stavidla mé vrozené výmluvnosti. To už se vaří pivo i v Texasu?"

"Ovšem, a navíc velmi mnoho. Vždyť je tady alespoň čtyřicet tisíc Evropanů, a kam Evropan přijde, tam se vaří pivo."

"Ano, chmel a slad jsou vzácné poklady! Vaříte tento boží dar sám?"

"Nikoli! Když se to hodí, dám si vždycky přivézt zásobu z Coleman City. Na vaše zdraví, pane Franku!"

Naplnil sklenice a přiťukl si s hostem.

"Prosím, pane nadlesní, neostýchejte se! Jsem náramně lidumilný člověk, a proto není nutné, abyste mi říkal pane Franku.

Oslovujte mně jednoduše: "Pane kolego!". To bude pro nás oba nejlepší. Nikdy jsem si nepotrpěl na strašlivou dvorní etiketu.

Vaše pivo není špatné. Tak proč bychom si kazili náladu přepjatými a škrobenými novoročními gratulacemi? Kde jste vlastně studoval?"

"V Tharandtu."

"Myslel jsem si to, protože Tharandt je Alma pater všech lesnických praktikantů."

"Snad jste chtěl říct Alma mater?"

"Nikoli, naprosto ne. Nepokoušejte se prosím, abyste uváděl cokoli proti mé klasicko-hebrejské latině, jak to kdysi zkoušel Tlustý Jemmy ke své vlastní škodě! Kdybyste to udělal, vystavíte se nebezpečí, že náš krásný, přátelský poměr vezme záhy bídný konec. Našinec patří k nejpřednějším vědátorům, a proto nesmí nic podobného trpět. Kde vězí náš dobrý Bloody-Fox?"

"Šel navštívit mého hosta, aby se ho na něco přeptal. Kde jste se s ním setkali?"

"U potoka, asi hodinu cesty odtud."

"Domníval jsem se, že jste s ním byli pohromadě déle."

"To není nutné. Mám v sobě něco tak neobyčejně sympatického, že se spřátelím v mžiku s každým na světě. Psychologové to nazývají symbolikou vkusu a citu, což však není údělem každého smrtelníka.

Mladík mi již vyprávěl velmi důvěrně svůj životopis. Věnuji mu za to účastenství svého srdce, a doufám, že naše nová známost bude zářícím paprskem jeho štěstí. Víte o něm něco bližšího?"

"Vyprávěl-li vám celý svůj životopis, nemohu již nic dodat."

"Čím se živí?"

"Hm! Čas od času mi donese několik kousků zlata. Z toho soudím, že kdesi našel ložisko drahého kovu."

"To bych mu přál,protože je krajan. Ale je přece jen hrozné, když člověk neví, kde a na kterém poledníku stála jeho kolébka. My dva ovšem, vy a já, nepoznali jsme takový smrtící zármutek. Naštěstí víme, že naše vlastenecká touha sahá daleko přes vodu, totiž do Němec - tam, tam, jak pěje Galilei ve svých krásných písních "Mignon"."

"Asi máte na mysli Goetheho?"

"Ne, nikoli! Znám dobře rozdíl mezi Goethem a Galileim. Goethe je z naprosto jiné obecné školy. Takové cituplné verše by vůbec nesvedl. Ale Galilei se svým dalekohledem a touhou po elegických kometách vystihl pravý tyrolský stesk, když básnil:

Víš-li, kde citron ve květech se stápí, kde na střechy mládí slétají se čápi? Kde žabích hlasů v bahně pěje směsice a luna září snivě v mokrém rybníce, - tam krásně je, duše v blahu se koupe a nos i mozek rozkoší se houpe!"

Zvedl se z lavice, a přednášeje verše provázel je posunky. Potom pohlédl tázavě na farmáře, který jen stěží zachovával vážnost.

Protože nepronesl ani slůvko pochvaly, optal se ho Frank podrážděně:

"Patrně na vás poezie nemá žádný vliv. To máte vážně tak děsně střízlivou povahu?"

"Nikoli! Mlčel jsem jen obdivem nad tím, že jste si tak přesně a tak dlouho zapamatoval slova básníkova."

"To není nic zvláštního. Co si jednou přečtu, to si zapamatuji. A i kdybych něco zapomněl, složím to podle svého vlastního vkusu.

Tímto způsobem dosáhnu vždy rozhodného úspěchu."

"Takže jste vlastně rozený básník!"

"No, mnoho k tomu nechybí."

"Jak vám závidím. Kdysi jsem chtěl složit dvě sloky blahopřání k jmeninám, mučil jsem si tím hlavu celé dva dny, ale marně.

Nebylo mi dopřáno, abych zvolal: Heureka!"

"Poslyšte, neberte to slovo nadarmo! Je to arabské zaříkávací rčení a znamená: "Pojď, ďáble!". Při takových kouzlech je nutno být nesmírně opatrný, protože nikdo neví, co by se mohlo stát.

Jen si vpomeňte, co se přihodilo slavnému Džingischanovi s jeho třemi sty Sparťany?"

"A co se jim stalo?" optal se farmář, zvědavý na vysvětlení.

"Ležel s nimi za gibraltarskou úžinou, kterou chtěli dobýt Čerkesové. Poněvadž měl málo lidí, povolal slavnou čarodějnici z Endoru, aby mu pomohla. Usedl s ní a se svými Sparťany ke kotli, do něhož dali různé byliny a sloní nohy. Asi se přitom stalo nějaké nedopatření, neboť náhle kotel praskl a Džingischan se všemi Sparťany vyletěl do povětří. Byl nejvýše ze všech a při té příležitosti spatřil, že se dole pod ním otáčí země kolem osy.

Proto zvolal hebrejsky: "Ó santa Complicius," což znamená "A přece se točí!"."

Nyní se již Helmers neudržel. Vyskočil a dal se do upřímného smíchu. Bylo velmi směšné, jak Frank ve fraku a amazonském klobouku přednesl tento nesmysl.

"Proč se smějete?" ptal se Frank uraženě. "Myslíte si, že když jsem váš kolega, že mne můžete beztrestně -"

Na štěstí byl přerušen, jinak by pronesl hromové pokárání.

Bloody-Fox totiž vyšel z domu a blížil se k oběma mužům. Pohlédl na Frankovu tvář, která zlostí zrudla, a zeptal se:

"Co se stalo? Proč se rozčiluješ?"

"Proč se zlobím? Protože můj kolega se mi posmívá. A proč se mi posmívá? Poněvadž ani za mák nerozumí sekundárním dějinám světa.

Namáhám se opravdu anticky, abych mu vysvětlil průběh čerkeské války, ale ten člověk nemá ani kouska smyslu pro rozdíl mezi taktikou a strategií středověku."

"Taktika? Strategie?" ptal se mladík udiveně.

"Ano! Znáš ten rozdíl?"

"Nikoli!"

"Tak ti ho vysvětlím. Správná taktika je ke správné strategii ve stejném poměru jako geometrie k archimetice, to je radis krát radius minus ix rovná se kvadrátu jízdáren s dvěma katedrami v učebně sekundy na gymnáziu. Teď už chápeš?"

"Nikoli," odvětil Bloody-Fox upřímně.

"To jsem si mohl myslet, protože k takovým geniálním spekulacím je třeba vrozeného rozumu a potom pilného vzdělání mezinárodních sil duševních. Komu to není dáno, a kdo se to neučil, ten to ovšem nepochopí. Ty to aspoň uznáváš, a zůstáváš při tom vážný.

Kolega to však nechápe a vysmívá se mi. Co si mám o něm myslet? Nezná mně. Jsem narozen dle starého řeckého přísloví: Inter sacrum et saxum stat, to znamená: ve svatém státě saském, a nejsem zvyklý na to, aby se mi někdo posmíval. Uvažuj nad tím a -"

"Dobrá! Budu nad tím milerád uvažovat," přerušil jej Bloody-Fox.

"Teď však na to nemám čas. Moje mysl je zaujata jen těmi ubohými lidmi, kteří byli povražděni v Llanu estakadu."

Bloody-Fox se od Tlustého Jemmyho dozvěděl, jak je nutné zacházet s Hobbel Frankem. Proto si dával pozor, aby mu neodmlouval a obrátil raději řeč na jiný předmět, který by ho zajímal a tím přerušil jeho kázání. Dosáhl svého účelu, neboť Frank zapomněl ihned na hněv a optal se:

"Lidé byli povražděni? Na Llanu? A kdy?"

"Nevím. Před osmi dny odešli odtud, a ještě nedospěli na druhou stranu pouště. Pravděpodobně zahynuli."

"Možná, že tomu tak není. Třeba jeli jiným směrem, než měli původně v úmyslu."

"Právě toho se bojím. Odtud je možno dostat se přes plains jen jediným směrem. Tato cesta je právě tak nebezpečná jako Sahara nebo poušť Gobi. Na Llanu estakadu nejsou studny, ani oázy, ba ani velbloudi, kteří dovedou žíznit mnoho dnů. A právě proto je tato cesta tak nebezpečná, i když je kratší, než přes africkou nebo asijskou poušť. Po celém Llanu není žádná pravidelná cesta.

Proto byl jediný směr, kterým je možno se dát, označen kůly, od toho má také tato poušť své jméno. Kdo jde mimo tyče, je ztracen, zemře únavou, hladem a žízní. Vedro a žízeň mu spálí mozek, ztratí schopnost přemýšlení a jezdí v kruhu do té doby, dokud pod ním neklesne kůň."

"Domníváš se tedy, že nikdo nesmí opustit označenou cestu?" ptal se Helmers, pozorujíc, že Frank vrtí hlavou.

"Ano, to jsem chtěl říct", odvětil dotázaný.

"Tak pozorný je každý. Je jen málo, velmi málo těch, kteří znají Llano tak důkladně, že mohou jet i mimo znamení. Ale co když zlí lidé postaví tyče nesprávně?"

"To by bylo ďábelské!"

"Zajisté, a přece se to děje. Tlupy zločinců vytahují tyče ze země a zabodnou je nesprávným směrem. Kdo se potom jimi řídí, je ztracen. Náhle další tyče zmizí, a poutník, který se již nemůže nijak zachránit, spěje ke zkáze."

"Může jet podle tyčí zpět!"

"Na to je již pozdě, neboť vnikl do poušti tak daleko, že už nedospěje k travnaté půdě. Lupiči ho nemusí ani usmrtit. Počkají prostě, až zemře a potom oloupí mrtvolu. Už se to stalo často."

"Cožpak nejdou zneškodnit?"

Právě, když chtěl Helmers odpovědět, postřehl muže, který se blížil k domu. Měl na sobě černé roucho a nesl malý balíček. Měl velmi štíhlou postavu, úzká prsa, tvář hubenou a špičatou. Vysoký cylindr, který mu seděl hluboko v týle, skla na očích a černý oděv dodávaly mu vzezření duchovního.

Připlížil se váhavě, dotkl se lehce klobouku a pozdravil:

"Dobrý den, pánové! Přišel jsem dobře k panu Johnu Helmersovi?"

Helmers změřil muže pohledem, z něhož se dalo vyčíst, že se mu příliš nezamlouvá, a pravil:

"Jmenuji se Helmers, ale slova "pán" můžete směle vynechat.

Nejsem smírčím soudcem, ani nemiluji podobné tituly. Jsou to jen shnilá jablka, a gentleman jimi nerad nechává po sobě házet.

Protože znáte moje jméno, uslyším snad i vaše? "Proč ne, sire! Jmenuji se Tobiáš Bohuslav Burton a jsem misionářem Svatých soudného dne."

Pravil to velmi sebevědomě a zbožně, ale nevyvolal dojem, který si přál, protože Helmers odtušil:

"Jste tedy Mormon? To ovšem není vaším doporučením. Jmenujete se Svatými soudného dne. To je chlubivé a chvástavé, a poněvadž jsem člověk velmi skromný a nemám smysl pro vaši samochválu, učiníte nejlépe, povlečete-li své misionářské boty ihned o kus dále.

Novověrce u sebe netrpím."

Byla to řeč příliš jadrná a urážlivá. Burton však zachoval vlídnou tvář, dotkl se zdvořile klobouku a řekl:

"Mýlíte se, master, domníváte-li se, že chci obyvatele této požehnané farmy obrátit na svou víru. Přišel jsem jen proto, abych si odpočinul, a ukojil hlad a žízeň."

"Tak? Nuže, chcete-li jen to, dostanete, co potřebujete, v případě, že můžete zaplatit. Máte doufám peníze?"

Helmers se znovu podíval na cizince ostrým a pronikavým pohledem, a tvářil se, jako by právě uviděl něco příjemného. Mormon zvedl oči k nebi, několikrát zakašlal, a řekl:

"Nejsem sice nijak obdařen velkými poklady tohoto hříšného světa, ale pokrm, nápoj a nocleh přece jen mohu zaplatit. Nepočítal jsem ovšem s touto výlohou, neboť mi bylo řečeno, že dům Johna Helmerse je neobyčejně pohostinný."

"Aj? Od koho jste se to dověděl?"

"Slyšel jsem to v Taylorvillu, odkud přicházím."

"Řekli vám pravdu, ale patrně zapomněli připojit, že bezplatné pohostinství poskytuji jen takovým lidem, kteří jsou mi vítáni."

"Tedy vám nejsem vítán?"

"Nikoli."

"Vždyť jsem vám neublížil?"

"Možná! Když vás však bystře pozoruji, zdá se mi, jako bych od vás mohl očekávat něco zlého. Nemějte mi to za zlé, sire! Jsem přímý člověk a řeknu každému do očí, co si o něm myslím. Máte tvář - - tvář - - hm, když ji člověk vidí, svrbí ho dlaň. Říká se jí - tvář k políčkování."

Ani teď se Mormon neurazil. Dotkl se potřetí klobouku a vlídně řekl:

"Osudem spravedlivých na tomto světě je, aby byli zneuznáváni.

Nemohu za svou tvář. Jestli se vám nelíbí, není to moje, ale vaše věc."

"Tak! Ale není zapotřebí, abyste si to nechal líbit. Kdyby mi někdo upřímně řekl, že se mu nelíbí moje tvář, ucítil by okamžitě mou pěst v obličeji. Aby to člověk přijal tak klidně, je třeba, aby měl velmi málo cti v těle. Ostatně, nemám vlastně nic proti vaší tváři, jen se mi nezamlouvá způsob, jakým ji ukazujete před světem. A taky se mi zdá, že to ani vůbec není vaše pravá tvář.

Tuším, že o samotě si nalíčíte naprosto jiný obličej. Ostatně nelíbí se mi na vás ještě něco jiného."

"Můžete mi prosím povědět, co máte na mysli?"

"Povím vám to i bez prošení. Pochybuji totiž, že přicházíte z Taylorville."

"Proč? Máte tam snad nepřátele?"

"Ani jediného. Ale řekněte nám, kam se chystáte?"

"Nahoru k Prestonu na řece Ridu."

"Hm! A nejbližší cesta vede kolem mého domu?"

"Nikoli, ale slyšel jsem o vás tolik dobrého, že moje srdce zatoužilo, abych vás poznal."

"To si nepřejte, master Burtone, neboť by vás to jistě netěšilo.

Přišel jste sem pěšky?"

"Ano."

"Nemáte koně?"

"Nikoli."

"Oho! Nenamáhejte se, abyste mi to namluvil! Ukryl jste někde koně, a já tuším, že důvod nebyl poctivý. Tady jezdí každý muž, každá žena a každé dítě. Bez koně se v této krajině nikdo neobejde. Cizinec, který ukryje koně a zapře to, nemá jistě nic dobrého v úmyslu."

Mormon sepjal ruce a zvolal:

"Ale, master Helmersi, přísahám vám, že nemám koně. Vleču se světem na nohou pokory a ještě nikdy jsem si nehověl v sedle."

Vtom se Helmers zvedl z lavice, přistoupil k muži, položil mu těžkou pravici na rameno a zvolal:

"Člověče, to říkáte mně, skutečně mně, který žije tak dlouhé roky zde na hranicích? Myslíte si, že jsem slepý? Vidím přece, že látka vašich kalhot je odřena jízdou. Vidím i díry od ostruh ve vašich botách , a - - -"

"To není důkaz sire!" vpadl do řeči Mormon. "Koupil jsem staré boty, ve kterých už díry byly."

"Vážně? Jak dlouho je nosíte?"

"Asi dva měsíce."

"To by byly díry dávno zalepené prachem a blátem. Nebo se bavíte tím, že je denně provrtáváte? Poslední noci pršelo, při tak dlouhé cestě byste si zamazal boty od bláta. Poněvadž, jak vidím, jsou čisté, je to neklamný důkaz, že jste jel. Ostatně zapácháte koninou, a zde, podívejte, co to je? Až si příště zase schováte ostruhy do kapsy u kalhot, postarejte se také o to, aby vám kolečko nevyčnívalo z kapsy."

Ukázal na mosazné kolečko.

"Ty ostruhy jsem našel včera," hájil se Mormon.

"Tak jste je měl nechat na zemi, vždyť je přece nepotřebujete.

Ostatně, není mi zapotřebí, abych pátral, jestli jezdíte nebo se plavíte na obuvnickém parníku. Pro mně za mně, jezděte si světem třeba na bruslích. Můžete-li zaplatit, dostanete jídlo a pití, potom však odejdete. Nenechám vás zde přes noc. Přijímám jen lidi, kteří nejsou podezřelí."

Přistoupil k oknu, zavolal dovnitř několik polohlasných slov, a vrátil se na původní místo, kde usedl a o cizince se zdánlivě nestaral.

Ten si sedl k nejbližšímu stolu, položil na něj svůj balíček, sepjal ruce a potřásajíc hlavou, sklonil ji pokorně na hruď a čekal klidně, co dostane. Tvářil se, jako by mu bylo ukřivděno.

Hobbel-Frank poslouchal se zájmem krátký rozhovor, když však bylo jednání u konce, nevšímal si již Mormona, na rozdíl od Bloody-Foxe.

Hned jak se cizinec objevil, upřel na něj zrak, a již ho z něj nespustil. Ještě neusedl, ano, chystal se k odchodu, jeho kůň stál dosud vedle něho. Nyní si ohmatával čelo, jako by se marně snažil si na něco vzpomenout. Potom spustil ruku a sedl si volně naproti farmáři tak, aby mohl Mormona dobře pozorovat. Snažil se, aby si toho nikdo nevšimnul, ale bystré oko mohlo vidět, že jeho nitro je neklidné.

Vtom vyšla ze dveří starší, tělnatá žena. Donesla chleba a slušný kus pečeného hovězího hřbetu.

"To je moje žena," řekl Helmers Hobbel-Frankovi v jeho mateřštině, kdežto předtím mluvil s Mormonem anglicky. "Rozumí německy právě tak dobře, jako já."

"Velice mně těší," poznamenal Frank a podával jí ruku. "Je to již velmi dávno, kdy jsem se bavil s dámou ve své mateřštině. Buďte mi tedy srdečně vítána, roztomilá paní Helmersová. Stála vaše kolébka také na Rýně či snad na Labi?"

"Ani na Rýně, ani na Labi," odvětila s úsměvem. "Vždyť v naší vlasti se nestaví kolébky přímo do vody."

"No, s Rýnem a s Labem jsem to nemínil doslova. Bylo to jen poeticko-humánní obrazné rčení. Vážím si každé dámy, a proto vás vroucně prosím, abyste mne laskavě přijala pod své pohostinné křídlo. Díky, vzácná dámo, nikdy vám to nezapomenu - což se ostatně při mém výtečném vzdělání rozumí samo sebou."

Dobrá žena skutečně nevěděla, co by podivínskému chlapíkovi odpověděla. Pohlédla tázavě na muže, který ji vysvobodil z rozpaků, a řekl:

"Tento pán je můj milý kolega, je to výborně vyškolený lesník, který by své vlasti jistě dosáhl skvělého postavení."

"Zajisté!" přerušil ho rychle Frank. "Vyšší intenzívní věda lesnická bývala by mi žebříkem, po němž bych se byl rukama i nohama vyšplhal do výšin, kdyby mě osud nechytil za šosy a neodvlekl do Ameriky. Naštěstí nemusím litovat, že jsem dopřál hlasu svého osudu hudebně vzdělaného sluchu. Oněch dvanáct múz povzneslo mne na takový stupeň mravní dokonalosti, na kterém je zasvěcenci vše nízké naprosto lhostejným. Z tohoto stanoviska prohlašuji, že to jsou dámy, které nám předkládají v nektaru nebeskou ambru, tímto obrazným rčením míním ovšem vaše pivo a pečený hřbet. Proto vytasme ihned čepel a smilujme se nad dobrotivými dary, za které se sluší poděkovat vaší roztomilé loajálnosti. Doufám, že se brzo seznámíme, má oddaná paní Helmersová."

"O tom jsem přesvědčena!"

"Zajisté! Vysoce vzdělaní lidé se slučují vrozeným pudem. Co je pod mraky, o to se nestarejme. Ostatně, dopil jsem pivo, mohl bych dostat ještě jednu sklenici?"

Uchopila číši a odešla. Při té příležitosti donesla Mormonovi chleba, sýr, vodu a malou sklenku pálenky. Dal se do jídla, aniž by projevil nelibost, že se mu nedostalo masa.

Vtom přišel černoch Bob.

"Massa Bob být hotov s koňmi," oznamoval. "Massa Bob také pojíst a napít se!"

Náhle padl jeho zrak na Svatého soudného dne. Zastavil se, pozoroval muže několik okamžiků a potom zvolal:

"Co to vidět massa Bob! Kdo to tady sedět? To být massa Weller, zloděj, který ukrást massa Baumannovi všechny peníze!"

Mormon vyskočil z lavice a zděšeně se podíval na černocha.

"Co to říkáš?" vyskočil i Frank. "Tento muž je Weller?"

"Ano, to být on. Massa Bob jej dobře poznat. Massa si ho tehdy všimnout velmi dobře."

"Šťastný to den! To je mi příjemné setkání! Co tomu říkáte, mastře Tobiáši Bohuslave Burtone?"

Mormon se snažil zastřít okamžité leknutí. Mávl pohrdavě rukou k černochovi a odpověděl:

"Nigger patrně není při smyslech. Nerozumím mu. Nevím, o čem mluví!"

"Jeho slova byla přece jasná. Nazval vás Wellerem, a řekl, že jste okradl jeho pána, jistého Baumanna."

"Nejmenuji se Weller."

"Možná jste se tak kdysi jmenoval."

"Jmenuji se a vždycky jsem se jmenoval Burton. Patrně si mne nigger spletl s někým jiným."

"Cože být massa Bob? Massa Bob být černoch, ale nikoli opovržený nigger. Massa Bob být barevný gentleman. Massa Weller se ještě jednou opovážit nazvat massa Boba niggrem, a massa Bob ho srazit na zem pěstí, jak mu to massa Old Shatterhand ukázat."

Vtom vyskočil Helmers mezi ně a řekl:

"Bobe, nedopouštěj se násilí! Podezříváš tohoto muže z krádeže.

Máš důkazy?"

"Ano, massa Bob podat důkazy. Massa Frank taky vědět, že massa Baumann být před časem okraden. On to dosvědčit."

"Jak se sběhla ona krádež?"

"Následovně. Můj společník Baumann, kterého nazývá každý, kdo ho zná, medvědobijcem, zřídil nahoře, poblíž Platto River krám, a já byl jeho společníkem. Zpočátku se obchodu dařilo velmi dobře, neboť jej pilně navštěvovali zlatokopové, kteří se tehdy brali do Black Hills. Přijímali jsme hodně peněz, a často jsme měli ukryté velké množství kovových peněz i zlatých zrn. Jednoho dne jsem musel podniknout objížďku ke zlatokopům, abych vymáhal dluhy.

Když jsem se třetí den vrátil, doslechl jsem se, že byl Baumann okraden. Byl doma sám s Bobem a poskytl nocleh cizinci, který se jmenoval Weller. Příštího dne byl cizinec ten tam, a s ním i všechny peníze. Nebylo možné ho pronásledovat, protože zlodějova stopa byla smazána deštěm. Doteďka jsme nemohli najít stopu tohoto muže, ačkoli jsme se často vyptávali po dobrém mastru Wellerovi. Nyní Bob tvrdí, že ho poznává v tomto "Svatém soudného dne", a pochybuji, že se mýlí. Bob má oči vždy otevřené a pamatuje si lidi velmi dobře. Tehdy nás ujistil, že si tohoto člověka prohlédl tak důkladně, že by ho poznal i v převlečení. To je vše, master Helmers, co mohu uvést v této záležitosti."

"Takže sám jste zloděje tehdy neviděl?"

"Nikoli."

"Potom tedy nemůžete dosvědčit černochovi, že máme před sebou skutečného zloděje. Jediný Bob k usvědčení nestačí. Co je teď nutno udělat, víte právě tak dobře jako já."

"Massa Bob dobře vědět, co musí udělat!" zvolal černoch. "Massa Bob darebáka utlouct. Massa Bob se nemýlit, nýbrž moc dobře ho poznat."

Chtěl odstrčit Helmerse, aby se dostal k Mormonovi, farmář ho však zadržel a řekl:

"Stůj! Bylo by to násilí, a to na své půdě nestrpím!"

"Dobrá, massa Bob počkat, až darebák opustit půdu mastra Helmerse, potom ho ale pověsit na nejbližší strom. Massa Bob tady sedět a dávat dobře pozor, až zloděj odejít. Massa Bob z něho nespustit oči!"

Usedl tak, že byl obličejem naproti Mormonovi. Bylo jasné, že svou hrozbu myslí vážně. Burton si změřil černochovu obrovitou postavu úzkostlivým pohledem a potom se obrátil k Helmersovi:

"Sire, jsem skutečně nevinný. Tento černý master se naprosto mýlí, doufám tedy, že mne vezmete pod ochranu."

"Na mne se příliš nespoléhejte," odvětil farmář. "Nemáme dostatečné důkazy, a po krádeži mi vlastně nic není, poněvadž nejsem oprávněným soudcem. Proto můžete být klidný, pokud jste zde. Řekl jsem však taky, že se máte brzy vzdálit. Co se stane potom, je mi naprosto lhostejné. Není v mé moci, abych odňal masteru Bobovi právo, vyřídit tuto záležitost s vámi mezi čtyřma očima. Abych vás však naprosto upokojil, ujišťuji vás ochotně, že neomdlím úžasem, když se s vámi setkám zítra pod nějakým stromem, na jehož větvi se bude houpat vaše tělo, pověšené za hrdlo."

Tím byla záležitost pro tuto chvíli vyřízena. Mormon se dal znovu do jídla, ale jedl velmi pomalu a s dlouhými přestávkami, aby využil pokud možno nejdéle zaručeného bezpečí. Neustále na něm tkvěly Bobovy vytřeštěné oči, a Bloody-Fox, který se tvářil naoko lhostejně, pozoroval ho stále tak bedlivě, jako předtím. Patrně měl mladík na osobě domnělého Mormona zvláštní zájem.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist