<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

OHNIVÁ PUŠKA

kompletní kniha (e-book)

 

Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 161 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

Kapitola první
Na západě

Kdo si v Arkanssasu, ve Fort Gibsonu přehodí pušku přes rameno a jede několik dní cesty podél proudu, narazí na malou osadu. Sestává jen z několika prostých chat, společného pastviště a opodál stojícího srubu. Vývěsní štít hlásá do dálky, že je zde (store and boarding house), totiž hostinec a krám, kde lze dostat vše možné i nemožné. Nikdo zpravidla neví, čím dříve majitel krčmy byl a odkud přišel, a on sám se nikdy neptá, kdo je jeho zákazník a kam se ubírá.

V hostinské místnosti toho dne sedělo několik mužů, jejichž zevnějšek nebylo věru možno nazvat salónním. I když se oblečení velice různilo, jedno mělo společné: bylo na něm vidět, že jeho majitelé neobtěžují žádného módního krejčího, nýbrž se šatí sami jak se právě dá.

Při dobrém doušku si vyprávěli neuvěřitelné lovecké příhody. Před okamžikem právě kdosi dopověděl historku, jakých v oněch krajích a dobách kolovalo mnoho. Vtom se zdvihl muž, sedící nejblíže oknu, pohlédl ven a zvolal:

"U čerta, to jsou dva greenhorni jako vymalovaný! Jak ty zelenáči seděj na koních! Co tady vůbec hledají?"

Přítomní se zvedli, aby vyhlédli oknem ven.

Muž, který je na cizince upozornil, se posadil zpátky ke stolu a nevěnoval dalšímu ději pozornost.

Byl to prapodivný chlapík. Všecko na něm připadalo nesmírně dlouhé, ruce nohy i tělo a přitom tak slabé, že by pořádný náraz větru roznesl toho člověka jako pavučiny babího léta. Na hlavě mu sedělo cosi, co před lety bylo kloboukem. Vyzáblý obličej byl obrostlý vousem, či vlastně vousy, jichž mohlo být dobře počítáno asi sto; rostly mu po různu z horního rtu, z brady a tváří a visely dolů až k pasu jako nitě. Jeho lovecká kazajka byla buď upomínkou na nejútlejší mládí nebo darem nějakého pidimužíka, neboť sahala do poloviny těla a rukávy končily jen několik centimetrů pod lokty. Nohy vězely v ohromných botách, jimž se lidově říká koráby; snad byly kdysi před lety opatřeny koženými holenicemi. Lýtka měl muž obalena takzvanou (horse-feets), totiž kůží staženou z koně.

"Máš pravdu, Pitte Holbersi," prohodil jeden ze spolustolovníků. "Jsou to greenhorni a takoví zelenáči nestojí ani za to, aby si jich poctivý westman všímal."

Zvědavci se vrátili na svá místa. Po chvíli se dveře rozlétly a do nálevny vstoupila dvojice mužů.

Zadní, který za sebou zavřel dveře, byl na pohled nenápadný. Zato jeho druh vzbudil pozornost.

Nebyl ani nápadně velký a silný, zato držení těla a vystupování prozrazovalo ráznost. Souměrný mužný obličej byl opálen do hněda a zdobil jej mohutný tmavý plnovous. Jeho nový oblek zřejmě teprve nedávno opustil věšák konfekční prodejny.

Prérijní lovec má nepřekonatelný odpor ke všemu co voní novotou, ať již jde o šaty nebo zbraň. Čím zašlejší puška, tím je mu milejší, tím víc je na ni hrdý, poněvadž je na ní patrno již při pouhém pohledu, že mu je dávnou družkou, která mu již často pomohla z tísně i z nebezpečí. A v savaně, jako všude, kde se hodnota člověka neposuzuje podle zevnějšku, nýbrž podle skutků, působí švihácký oblek nejen směšně, ale přímo vyzývavě, což často zavdává podnět k ostrým srážkám.

"Dobrý den, pánové," pozdravil vousáč a postavil svou pušku do kouta, což pravý lovec nikdy neudělá, dokud si své okolí neprohlédne.

Pak se obrátil k hostinskému a zeptal se:

"Je přítomen počestný mistr Vinklay?"

"Hm! Dost možná, že jsem to já sám," odvětil krčmář uštěpačně.

"Jak to, dost možná?" podivil se cizinec. "Co znamená to vaše možná?"

"Znamená, že buď jsem Vinklay, nebo také nejsem, podle toho, jak se mi právě líbí."

"A jak se vám to líbí právě teď?"

"To závisí na tom, co si od mistra Vinklaye přejete, pane!"

"Především něco k pití pro mne a tohohle muže. A pak odpověď na některé otázky."

"O pití není nouze, pane. Zde je sklenice nejjemnějšího porteru. A informace také můžete dostat, pokud se budete ptát na rozumné věci. Vím, čím je povinen gentleman gentlemanu."

"Toho gentlemana si odpusťte Vinklayi; gentleman sem gentleman tam," pronesl panovačně cizinec a postavil sklenici řídkého piva s patrnou nechutí na stůl. "Chci se zeptat na Sama zvaného Ohnivá puška."

"Co mu chcete?" zvolal krčmář překvapeně.

"To je má starost, jestli dovolíte! Slyšel jsem, že se občas u vás stavuje."

"Ano a ne, pane. Dovolte zase vy, abych - když vy neodpovídáte na mé otázky - neodpovídal zase já na vaše.

Ostatně tady sedí lidé, kteří vám mohou podat lepší informace."

Po těchto slovech se hostinský otočil a zmizel. Cizinec se obrátil k ostatním hostům a zeptal se:

"Je to pravda co Vinklay řekl?"

Nikdo mu neodpověděl.

"Mistře nemluvo, hej!" obrátil se přímo na Pitta Holberse.

"Nechtěl byste mi laskavě odpovědět?"

Dlouhán se udiveně rozhlédl po ostatních.

"Ptáte se mne, velectěný?"

"Ano, vás se ptám."

"Tak poslyšte, pane! Mé jméno je Holbers, Pitt Holbers, dovedete-li si to pamatovat. Co chcete od Sama-Ohnivé pušky?"

"Přišel jsem z Východu, abych se tu trochu porozhlédl, a potřebuji někoho, kdo by mi v tom prohlížení pomohl. Myslím, že Sam je ten správný chlapík. Proto se vás ptám, kde bych ho našel."

"Jestli si myslíte, že by moh bejt tím, koho potřebujete, nechci vám to vymlouvat. Ale pochybuju, že by Sam potřeboval vás.

Vy nevypadáte na to, že byste se hodil plukovníkovi do party."

"Myslíte? Třeba máte pravdu, ale také možná, že se mýlíte.

Povězte rovnou: chcete mi odpovědět nebo ne?"

"Co tomu říkáš, Dicku Hamerdulle, starý mývale?"

Dick Hamerdull se podíval do sklenice, jako by v ní bůhvíco hledal, a k cizinci se ani neobrátil. Jen si posunul čepici do týla, načež odpověděl:

"Co říkám nebo neříkám, to je fuk."

A zase si narovnal čepici a podíval se do sklenice.

"Kdo je ten plukovník Dicku Hamerdulle?" zeptal se cizinec.

"Kdo je plukovník? Sam Ohnivá puška je náš velitel a proto je náš plukovník."

Cizinec se pousmál zálesákově logice.

"Kde tedy mohu najít toho vašeho plukovníka?"

Dick Hamerdull vyvalil na cizince oči ještě udiveněji než předtím. Byl snad nejobezřetnějším člověkem mezi Atlantikem a Tichým oceánem a teď najednou jakýsi greenhorn by ho chtěl zpovídat. To si přece nemůže dát jen tak líbit! Zvedl sklenici, napil se z ní tak důkladně, že ani kapka nezbyla, a pak se rozvážně zvedl. Teprve teď bylo možné si prohlédnout celou jeho postavu. Byl to zavalitý chlapík, jehož zevnějšek mohl vzbudit strach i smích zároveň. Tělo vězelo v jakémsi pytli z buvolí kůže, záplatovaném jako střecha s vy spravovanými taškami. Pytel, zastupující úlohu kabátu, byl nepochybně ušit pro osobu mnohem vyšší, protože dosahoval Dickovi až po kotníky. Jeho nohy vězely v sešlapaných škrpálech, hlavu pokrýval beztvarý předmět, který snad kdysi před dávnými lety býval kožešinovou čepicí. Na ošlehaném obličeji, z něhož vykukovala malá, lstivá očka, byla jizva na jizvě, což mu dodávalo neobyčejně bojovného vzezření. Kdo by si muže lépe prohlédl, povšiml by si, že mu chybí několik prstů. Puška, která před ním ležela na stole, se podobala spíš klacku, uříznutému kdesi v houštině. Pažba ztratila nadobro někdejší podobu, byla otlučena, pořezána a roztřepena. I ten nejodvážnější střelec by si sotva troufl z té pušky vystřelit z obavy, aby se mu v rukou nerozletěla. Takových obdivuhodných bouchaček, které však v rukou svého pána jsou hroznými zbraněmi, bylo tehdy na Dálném Západě dost.

"Dicku Hamerdulle, vy jste mi neodpověděl. Ptám se znovu a ještě jednou: kdy a kde mohu najít Sama Ohnivou pušku?"

"U všech čertů, teď toho mám zrovna dost! Aby mě kdejaký greenhorn vyslýchal!"

Slovo greenhorn, zelenáč, má nepříjemný zvuk zvláště na americkém Západě. Není tedy divu, že se neznámý cítil dotčen.

"Greenhorn?" opáčil. "Chcete se důvěrněji seznámit s mým nožem, pane?"

"Co je mi po vašem perořízku? S tím můžete leda kuchat žáby. Jen se nepokoušejte Dicku Hamerdullovi vyhrožovat. Pro mě jste greenhorn!"

Cizinec pokročil do kouta, kde stála jeho puška, chopil se jí a zvolal:

"Kde najdu vašeho plukovníka? Dávám vám minutu času, Hamerdulle. Nezodpovíte-li do té doby mou otázku, nebudete už vůbec nikdy odpovídat! Jsem na Západě, kde si každý bere právo do své ruky sám!"

Zálesák pohlédl zase s naprostým klidem do své sklenice.

"Nuže," vykřikl cizinec. Vaše minuta uplynula. Dostanu odpověď nebo ne? Počítám: jedna - dvě -"

Ale nebezpečná číslovka "tři" se z cizincových úst neozvala. Až dosud seděl Dick Hamerdull klidně a lhostejně.

Vtom se bleskurychle chopil své pušky a než se kdo nadál zahřměl výstřel. Cizincova zbraň vypadla z ruky svého pána a v příštím okamžiku ležel i on na zemi. Dick Hamerdull s nožem v ruce mu klečel na prsou.

"Vy greenhorne! řekněte -tři-, abych mohl odpovědět!"

"Nechte toho a pusťte mne. Copak nerozumíte žertu? Já bych byl přece nevystřelil."

"To by mohl říct každej. Namířil jste pušku na lovce a tím jste podle zákonů savany propadl mému noži. Dost! Co chcete Samovi? Odpovězte! Teď počítám já: jedna - dvě -"

Přemožený se s napětím všech sil snažil vyprostit. Nešlo to. Začal tedy prosit:

"Mějte rozum! Plukovník je můj strýc!"

"Cože? To si povídejte, komu chcete!"

"Můžete mi věřit, je to pravda!"

"Tak? Je-li Sam váš strýc nebo ne, to je mi naprosto fuk.

Byl bych vás stejně jen drobet polechtal. Na greenhorna by bylo mého nože škoda. Vstaňte a chovejte se slušně."

Dick Hamerdull se zvedl a usedl zase ke stolu. O cizince ležícího na podlaze se nestaral.

V tom okamžiku se otevřely dveře a pružným krokem vešel muž oblečený jako lovec. Avšak na první pohled to byl Indián.

Jeho oděv byl z vydělané buvolí kůže, jejíž zpracování na měkko ovládají rudošské ženy mistrně. Mokasíny měl z kůže losa, spletené z dlouhých řemínků, ovinutých kolem chodidla.

Indiánovu hlavu pokrývaly husté, tmavé vlasy, stočené do vrkoče, který jako koruna seděl na hlavě, hrdě vztyčené. Syn divočiny pohrdal každou jinou pokrývkou hlavy.

Když se jiskrným, orlím zrakem rozhlédl po místnosti, zamířil ke stolu, u něhož seděl osamocen starý trapper.

"Ke mně si nesedej," zvolal stařík. "Najdi si místo jinde!"

"Rudý muž je unaven! Můj starý bílý bratr snad dovolí, abych si odpočinul," odpověděl Indián melodickým hlasem.

"Unavený nebo ne, to je mi jedno. Nesnáším rudou kůži."

"Nemůžu za to; Velký Duch mi ji dal."

"Kdo ti ji dal, na to se neptám. Jdi pryč!"

Indián sňal pušku z ramene, opřel pažbu o zem, zkřížil ruce nad ústím hlavně a zeptal se:

"Je můj starý bílý bratr pánem v tomto domě?"

"Do toho ti nic není!"

"Dobře jsi řekl - mně ne a tobě také ne. A proto zde může rudý muž sedět stejně dobře jako bledá tvář."

Indián usedl. V jeho důrazné řeči i v celém jeho chování bylo cosi, co starého trappera odzbrojilo.

Objevil se krčmář.

"Co chceš v mém domě, rudochu?"

"Dej mi chléb k jídlu a vodu k pití."

"Máš peníze?"

"Kdybys ty přišel do mého wigwamu a chtěl jíst a pít, neptal bych se tě na peníze! Mám zlato a stříbro."

Krčmářovy oči zajiskřily. Za chvíli přinesl sklenici nejbídnější whisky a s kusem chleba ji postavil před rudocha.

"Můj bílý bratr mi nerozuměl. Ohnivou vodu jsem nechtěl!"

"Jakou tedy chceš?"

"Rudý muž pije vodu, která prýští ze země."

"Tak jdi, odkud jsi přišel! Já musím vydělávat peníze, a ne ti nosit vodu! Zaplať chleba a běž!"

"Rudý muž zaplatí a půjde. Ale ne dřív, dokud mu neprodáš, co ještě potřebuje."

"Co chceš?"

"Prodej mi tabák a náboje."

"Tabák dostaneš, ale střelivo rudochům neprodávám."

"Proč ne?"

"Protože jim nepatří do rukou!"

"Tvým bílým bratřím patří?"

"To si myslím!"

"Abych mohl lovit potřebuji náboje. Prodej mi oč jsem tě žádal."

"Nic ti nedám!"

"Bílý muž mluví vážně?"

"Docela vážně!"

V příštím okamžiku uchopil Indián krčmáře jednou rukou za krk a druhou tasil nůž.

"Pak nebudeš náboje prodávat ani svým bílým bratřím! Velký Duch ti ponechává malý okamžik k rozmyšlení. Dáš mi, co chci, nebo nedáš?"

Lovci vyskočili, aby se vrhli na Indiána, ale ten se otočil tak, aby měl záda krytá. Zvedl proti nim dlaň a zvolal:

"Jsem Vinnetou, náčelník Apačů! Kdo se odváží upírat mi právo na to, co jsem chtěl od tohoto muže?"

Vyslovení Vinnetouova jména vyvolalo neobyčejný účinek.

Sotva je pronesl, všichni uctivě odstoupili. Vinnetouovo jméno požívalo vážnost.

Od těch dob, co se Vinnetou stal náčelníkem všech apačských kmenů, proměnili se Apačové v nejodvážnější lovce a nejstatečnější bojovníky. Vinnetou byl jedním z mála náčelníků dosud nepodmaněných kmenů, o němž se vědělo, že není nepřítelem bělochů. Dokonce se Samem zvaným Ohnivá puška, velkým lovcem kožešin a stopařem, uzavřel osobní přátelství.

O Samovi nevěděl nikdo, odkud pochází. Obklopil se četnou družinou lovců kožešin, s nimiž se nečekaně objevoval na různých místech.

A pak se vždy povídalo o nějakém neuvěřitelném kousku Sama nebo jeho lidí. Tak se stalo, že Samova osoba byla časem opředena takovou slávou, že každý zálesák na prérii si přál poznat ho osobně.

To však nebylo snadné, neboť nikdo neznal místo, kde má Ohnivá puška se svými lidmi trvalé sídlo a útočiště. Právě tak nikdo nevěděl, jak se dostal na divoký Západ. Přišel-li do nějaké osady s balíky ulovených kožešin, nezdržel se nikde déle, než bylo nezbytně třeba k jejich prodeji. Jakmile obchod skončil, ihned vždy zmizel. Nepatřil také k oněm lovcům, kteří chtějí nahromadit co nejvíce zlata a stříbra, aby si zabezpečili pozdější klidný odpočinek. Sama nepochybně vedly k životu v savaně zcela jiné důvody. O nich se však nikdo nedověděl...

"Pusť mne!" zvolal krčmář, jakmile Apač pronesl své jméno.

"Jsi-li Vinnetou, dostaneš vše, co žádáš!"

"Velký Duch ti našeptal tato slova. Jinak bych tě poslal k otcům a za tebou každého, kdo by mi chtěl bránit."

Vinnetou pustil hostinského a přistoupil ke stolu, kde seděli Dick Hamerdull a Pitt Holbers.

"Proč zde sedí bílí lovci a zahálejí, zatímco se rudí bojovníci chystají napadnout jejich wigwam?"

Dick zvedl oči od své sklenice a řekl:

"Velký náčelník Apačů nás zná?"

"Vinnetou vás nikdy nespatřil, ale ví, že ty jsi jeden z jeho mužů. A tenhle je druhý. Má Ohnivá puška bojovat sám s Ogallally, kteří touží po jeho skalpu?"

"Ogallallové?" vzkřikl Dick Hamerdull a vyskočil, jako by pod stolem šlápl na chřestýše. Také Pitt Holbers se vzpřímil a jediným krokem se ocitl před Apačem.

"Co chtějí Ogallallové od Sama?"

"Pospěš k němu a dovíš se to!" odvětil Vinnetou. a obrátil se ke krčmáři. Odepjal brašnu na pokrmy a když mu ji hostinský vším požadovaným naplnil, sáhl rukou za opasek a řekl:

"Nyní ti dám zlatý kov."

Krčmář přijal nugget a pohlížel na těžký kousek zlata s neskrývaným obdivem.

"Zlato! Pravé a ryzí zlato! A je ho aspoň za čtyřicet dolarů! Odkud ho máš?"

"Pshaw!" bylo jediné slovo, které Vinnetou s výrazem opovržení pronesl. Pak se otočil a odešel.

Také Pitt Holbers si pověsil pušku přes rameno.

"Musíme si pospíšit, Dicku, starý mývale. Vinnetou je vševědoucí a s těmi Ogallally to bude asi pravda."

Po těchto slovech se poprvé obrátil na cizince, který se prohlásil za Samova synovce.

"Chcete-li k vašemu strýci, je nejvyšší čas, abyste se zvedl. Ale dřív mi povězte, jak se jmenujete či jak vám říkají!"

"Jmenuji se Mertens, Jindřich Mertens."

"Hm, a ten váš průvodce? Jakpak mám říkat vám?" obrátil se Dick na cizincova společníka.

"Petr Wolf je mé jméno," odvětil muž.

"Kam se poděl ten rudoch?" zeptal se Mertens.

"Apač? Kam se poděl? On sám ví nejlíp, kam se podít. Vsadím svého koně, že ho najdem právě tam, kde se bude líbit jemu a kde my ho budeme nejvíc potřebovat."

Vsedli na koně a pustili se nejprve lesem, kterým jeli až do večera. Pak se před nimi otevřela prérie jako obrovský zelený koberec. Teprve když první hvězdy zazářily na obloze, zastavil Dick Hamerdull svého koně.

"Tady končí dnešní den, nemyslíš Pitte Holbersi, starý mývale?"

Dlouhán pohlédl do dálky: "Nebylo by lepší položit se o pár mílí dál?"

"Máme s sebou ty dva panáky. Dosud pořádně neochutnali savanu. Musíme jim dopřát trochu odpočinku. Dolů z koní! Ráno pojedeme dál!"

Oba cizinci, nezvyklí jízdě, byli opravdu unaveni a ochotně poslechli. Koně uvázali ke kolíkům. Po večeři bylo stanoveno pořadí hlídek a muži se uložili do trávy na rozprostřené houně.

Hned za ranního šera se vydali na další cestu. Oba trappeři věděli, že v savaně je nutno mít oči otevřeny a důkladně se rozhlížet.

Zpráva, kterou slyšeli od Vinnetoua, byla dost vážná.

Dick Hamerdull jedoucí v čele, náhle sklouzl ze sedla a pozorně prohlížel půdu.

"Pitte Holbersi!" zvolal. "Jestliže tady před nedávnem nikdo nejel, můžeš mne sníst! Slez a podívej se!"

Pitt Holbers došlápl levou nohou na zem, přehodil pravou přes hřbet svého koně a sklonil se k zemi.

"Když myslíš, Dicku." zabručel spokojeně, "myslím i já, že to byl rudoch."

"Kůň bělocha takovou stopu nezanechá. Nasedni a jedeme dál."

Hamerdull sám kráčel pěšky po odhalené stopě, zatímco jeho klisna spokojeně klusala za ním. Zanedlouho se obrátil a zvolal:

"Slez zase, starý mývale a podívej se, koho máme před sebou!"

Pitt Holbers pohlédl na označené místo a řekl:

"Jestli si myslíš, Dicku, že to byl Apač, pak máš pravdu.

Právě takové třepení, které uvázlo na kaktusu, měl ten v krčmě. Asi si tady něčeho všiml, sestoupil z koně a kus třepení zůstal na bodláčí. Hele, Dicku, podívej se sem v pravo! Čí nohy tohle byly?"

"Pitte, to byl nějakej mizera, co přišel z této strany a zde zahnul vpravo. Co o tom soudíš?"

"Co bych mohl jiného soudit, než že Apač má proklatě bystrý zrak. Spatřil stopu, která by nám asi ušla."

"Hlavně, že ji teď vidíme. Rudoch, ale neběhá v savaně sám.

Bude tu mít někde koně a o pár kroků dál jich může být celá tlupa. Bůhví, co mají v úmyslu."

Rozhlížel se po obzoru, zavrtěl mrzutě hlavou a obrátil se k cizinci:

"Poslyšte, načpak máte tu škatuli? Proč to neotevřete?"

Mertens vytáhl z pouzdra dalekohled. Dick jej přiložil k očím a znovu se rozhlédl. Pak se usmál a podával dalekohled Holbersovi.

"Popadni tu píšťalu, starý mývale, a pověz mi, co znamená ta dlouhá, rovná čára, která vede támhle od východu k západu."

Pitt Holbers vzal dalekohled a zamířil jím v označeném směru.

"Myslíš-li Dicku, že je to železniční trať, která tamtudy vede do Kalifornie, pak můžu s jistotou tvrdit, že nejsi tak hloupý, jak se zdáš."

"Hloupý? Já, tvůj přítel? Pitte, měl bych ti za to vrazit jednu pěstí do žeber. Ale co s tím rudochem, který po sobě zanechal stopu? A jak to souvisí s tratí?"

"Kdypak přijede nejbližší vlak, milý Dicku?"

"Nevím určitě, ale myslím, že přijede dřív, než všecky, co přijedou po něm."

"Na ten vlak mají rudoši spadeno!"

"Ale z které strany přijede?"

"Běž se zeptat do Omahy nebo do Friska!"

"Ať přijede vlak od východu nebo od západu, Indiáni číhají, aby cestujícím stáhli trochu kůži přes uši."

"Dolů ze sedel, gentlemani," obrátil se Pitt na Mertense a jeho společníka. "Kdo sedí na koni, je z dálky spíše vidět než ten kdo stojí na zemi. Podíváme se, kde se rudoši schovali.

Ale pušky do hrstí!"

Plížili se pomalu a obezřetně kupředu. Stopy, které sledovali a k nímž se patrně přidružila i stopa Apačova, vedly nejprve k železničním kolejím a pak dále podél nich, až k několika vyvýšeninám, kudy procházel železniční násep.

Dick Hamerdull se zastavil. V příštím okamžiku vylétla jeho puška k líci. Sklonil však hlaveň, neboť přes kolej se přehoupla postava, vzpřímila se a pokročila čtyřem mužům vstříc. Byl to Apač.

"Vinnetou poznal bledé tváře," pravil. "Vy jste odkryl stopu Ogallallů a přišli jste za mnou, abyste pomohli zachránit ohnivého oře před zkázou?"

"Ano. Ale kde nechal náčelník Apačů svého koně? Nebo snad běhá pěšky v této krásné končině?"

"Můj kůň je jako věrný pes. Položí se tam, kde mu jeho pán přikáže. Hledal jsem svého přítele Sama a zpozoroval jsem rudé muže, kteří chtějí poškodit trať, aby ohnivý oř bělochů vyjel z kolejí. Vinnetou neschvaluje jejich počínání, i když je umí omluvit. Jeho duše je smutná, neboť rudí mužové se marně pokoušejí zachránit prérii pro sebe. Proto chce náčelník Apačů zabránit neštěstí!"

"Dobrá," vzdychl Pitt Holbers.

"Jenže nevíme, z které strany vlak přijede."

"Přijede od východu, protože vlak od západu jel tudy, když slunce stálo nad hlavou náčelníka Apačů."

"Ale otázka je, v kolik hodin se tu objeví. Nevíš to snad, Pitte Holbersi?"

"Nenosím v hlavě jízdní řád, milý Dicku."

"To vím, starý mývale. Je mi dobře známo, že v tvé hlavě je prázdno a pusto jako v Llanu Estacadu. Jenže za čtvrt hodiny zajde slunce, a my nebudeme moci rudochy pozorovat, abychom věděli, co vlastně..."

"Vinnetou byl za jejich zády a viděl, že vytrhali kus kolejnic a zničili stezku ohnivého oře, aby nemohl dál."

"Je jich mnoho?"

"Můj bílý bratr nechť vezme desetkrát deset mužů, a ještě to je méně než polovička těch, co tam čekají. A koní je mnohem více, neboť všecko zboží, které veze ohnivý oř, chtějí Ogallallové na koních odvléci."

"Co zamýšlí náčelník Apačů?"

"Vinetou zůstane zde. Jeho bílí bratři půjdou naproti ohnivému oři, aby zarazili jeho běh a zhasili jeho ohnivé oči.

Ogallallové nesmějí vidět, že se vlak zastavil."

Rada to byla dobrá. Je třeba vyjet vlaku hodně daleko vstříc. Vinnetou zůstal sám na místě, kdežto čtveřice mužů se pustila tryskem podél trati.

"Rychle, Rychle!" vybízel Dick Hamerdull. "Musíme stihnout varovat vlak. Čím dřív, tím líp. Rudoši nesmějí poznat, že světla náhle zůstala stát. Uhodli by, že jsou prozrazeni."

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist