Jeli pořád na jih, podél úpatí horského pásma vlevo od prohlubně někdejšího jezera.
„Ví už můj rudý bratr, jak osvobodíme ta dva zajaté lovce?“ zeptal se Old Shatterhand.
„ Vinnetou o tom nemusí přemýšlet,“ odpověděl náčelník Apačů. „Vrátí se k Šošonům a zajatce jim vezme. Hadí Indiáni už mnohokrát prokázali, že nemají v hlavě mozek.“
„To je pravda,“ přikývl Old Shatterhand. Hned pochopil, co má Vinnetou na mysli. „Ani jeden z nich nepomyslel na to, že tu bílí lovci nejsou sami. Jinak by jistě vyslali zvědy. Máme tedy co dělat s lidmi, jejichž chytrosti se nemusíme obávat. Kdyby s nimi jel jejich náčelník Oihtka-petay, určitě by tu nechal několik zvědů.“
„Ani tak by nic nenašli, neboť Vinnetou a Old Shatterhand by přilákali jejich zraky k sobě a svedli by je z cesty.“
Dojeli k místu, kde úžlabina začínala stoupat na západ. Byla už tma, takže už nešlo určit stopy. Zabočili doprava a po chvíli rychlé jízdy po měkkém a schůdném terénu se jim zdálo, že doleva odbočuje další úzká úžlabina. Nechtěli se přátelé, s nimiž jeli, utábořit tady? Zastavili a po chvíli Vinnetoův kůň zahrabal kopytem a slabě zafrkal,což bylo znamením, že větří něco neobvyklého.
(str. 54)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy
