<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karl May
překlad: Vladimír Šunda

ARDISTAN A DŽINISTAN I
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

KAPITOLA PRVNÍ
POSLÁNÍ

Mé vypravování začíná v Sitaře, Evropě skoro neznámé, v "Zemi hvězdných květů", o které bylo vypravováno v mé knize V říši stříbrného lva. Vládkyní této říše je Marah Durimeh, mým čtenářům známá panovnice ze starého královského rodu. K Sitaře patří i rozlehlá oblast Maerdistanu s tajemným Kubulským lesem, v jehož nejhlubší rokli, jak zní tajemná pověst, je umístěna strašidelná kovárna, kde duše bolestmi a utrpením jsou zocelovány a uklidňovány. O tomto území jsem vyprávěl v knize Babel a bible. Během zajímavé jízdy, kterou později podnikneme, poznáme tuto kovárnu. Protentokrát se vzdáme návštěvy tohoto místa bolesti a žalu a projedeme se Ikbálskými zahradami, abychom zapomněli na veškeré bolesti světa.

Ikbál se nazývá jedna z nejkrásnějších rezidencí Marah Durimeh. Její knížecí sídlo, více chrámu než zámku podobné, se tu zdvihá jako z mramoru vybudovaná sloka Šalomounova žalmu, jasné, čisté a zářící od temného pozadí nebetyčných hor. Tyto hory leží na severu. K jihu se rozlévá modré a jakoby stříbrnými nitkami protkané moře, tiše oddechující jako dřímající dítě, usmívající se ve sladkém snu. A jako nádherné, jiskřivé perly, vylovené vílou z mořských tůní a rozseté na břehu v zelenající se zahradě, druží se k nohám paláce panovnice domy jejích poddaných. Mořský vánek zmírňuje palčivost slunečních paprsků. Stinné stezky vedou na úbočí hor a z hor do údolí. Zlaté plody kynou z temného listoví. Každý pohyb vzduchu obdaruje člověka sladkou vůní květů. Ed Din, řeka nedotčená špínou denního shonu, jako pozdrav vyšších světů plyne tu údolím k moři a objímá dvěma stříbrnými rameny Ikbál, vlévající se pak do moře, jehož peřeje jasní a čistí. Malý ikbálský přístav spojuje s ostatním světem nepatrná bárka Viláde, jejíž plachty jsou vždy připraveny k vyplutí. Loď se podobá arše. Je prastaré stavby a zachovává formu i obrysy zašlých tisíciletí. Její ráhna a plachty byly v tomto uspořádání používány jistě ve starém Babylóně nebo v Egyptě. Nestrpí však hany, neboť vše, co tu vidíme, je účelně uspořádáno. V mých pozdějších vypravováních se ještě častěji sejdeme s touto lodí, proto se pro tuto chvíli vzdávám jejího podrobného popisu. Také zemi Sitaru a město Ikbál popíši až později. Protentokrát se o nich zmiňuji jen letmo, protože tvoří východisko následujícího vypravování

Navštívil jsem se svým hádžím Halefem Omarem, nejvyšším šejkem Haddádů z kmene Šammárů, Marah Durimeh, abych jako jejich host si podrobněji prohlédl "Zemi hvězdných květů", což jsem až dosud nemohl učinit. Přijala mne jako bych byl jejím příbuzným, dokonce skoro jako syna. Bydleli jsme oba v jejím paláci. Já nahoře v poschodí, které sama obývala, Halef v přízemí se služebníky. Milovala i jeho, byla věrnost a láska sama a neměla sobě rovné. Blahopřála mi, že jsem Halefa našel a dovedl si jej vychovat jako průvodce. Vytýkala mu sice, že se naprosto nenamáhal svou duši změnit v ducha a považovala právě to, co jiní na něm chválili, totiž jeho přívětivost, za jeho největší slabost. Marah, nevyrovnatelná znalkyně lidských povah, neuznávala žádného člověka za dokonalého, který se nedovedl přenést přes požadavky své lidské bytosti.

Všichni, kteří četli románový cyklus V říši stříbrného lva, si jistě rádi vzpomenou na Sakařů - "Duši" - kterou k nám tehdy Marah Durimeh vyslala, aby nám poskytla pomoc proti našim nepřátelům. Tato Šakara, která mne uchránila téměř od neodvratné smrti, byla miláčkem své paní, kterou měla opustit jen v případě, že se jednalo o velmi důležité věci. Byla i nyní v Ikbálu přítomna a starala se o mne s toutéž sesterskou obětavostí jako tenkrát, když jsem ležel na smrt nemocen.

Náš odjezd byl určen na zítřejší den. Dopoledne jsem ještě s Marah Durimeh a Šakarou prošel městem a jeho okolím, abych se rozloučil s místy, které se mi staly milými. Pak jsme šli za palác na bujnou pastvinu, kde se popásali naši koně, s nimiž, když uslyší jejich jména, se čtenář jistě opět rád shledá. Byli to naši vraníci Assil ben Ríh a Syrr, na prvním jezdil Halef, na druhém já. Kdo by snad neznal tyto dva nejušlechtilejší ze všech koní, důkladně je pozná během dalšího vypravování. Donesli nás z daleké krajiny až sem a měli nás opět nést i při návratu. To jsme si mysleli i my, ale osud změnil naše výpočty.

Později po západu slunce jsme seděli na vysoké terase při večeři, která se skládala pouze z chleba a ovoce. Pod námi, dole ve dvoře, hodoval Halef se služebnictvem, jemuž líčil svá dobrodružství. Činil tak svým známým, bombastickým a po pochvale toužícím způsobem. Naslouchali mu velice tiše; nebylo chvály ani nadšení. Odměnou sklidil jen tu a tam shovívavé kývnutí hlavou, nebo ironický úsměv; naprosto se však nesetkal se souhlasem a pochvalou, kterou by sklidil jinde. Pak najednou vstal, rozhodil rukama pohrdavě v povětří, nechal posluchače sedět a vyšel ven před bránu.

Nevšímal jsem si jeho osoby, ani jeho zasloužené porážky. Naše oči a smysly vnímaly jen rozkošný, boží svět, jenž se tu před námi rozkládal v zapadajícím, téměř nadpozemsky zářícím slunci. Zcela na konci jižního obzoru, tam, kde se slunce s mořem snoubilo, objevil se malý bod, který se stále zvětšoval, brzy zazářil jako blesk, brzy opět míhal se zlatem, nebo zajiskřil stříbrem, nebo zahrál některou ze sedmi duhových barev.

"Přijíždí posel," pravila Šakara a ukazovala na bod vztaženou rukou.

Marah Durimeh obrátila oči naznačeným směrem a když okamžik pozorovala bod, přisvědčivě řekla:

"Ano, je to posel, ne však cizí, ale náš."

"Který?"

"Ten, jenž mi přináší odpověď emíra z Džinistanu."

Jaké to měla oči tato žena, jejíž vysoké stáří nebylo možné téměř určit. Ačkoliv jsem svůj zrak napínal do nemožnosti, sotva jsem rozeznal, že bílý bod je vlastně lodní plachta. Ona však viděla loď a snad i také muže, který ji řídil. A jako bystrost jejích očí, tak překvapovalo i jméno, které vyslovila. Emír z Džinistanu! Kdo z mých čtenářů slyšel už někdy o tomto proslulém muži, vládnoucím mohutné a vysoce významné říši? Jistě nikdo! I já neměl tušení o jeho existenci, až jsem se dozvěděl z úst Marah Durimeh jména všech početných oblastí, na něž se vztahoval její vliv. Emír z Džinistanu se těšil její zvláštní ochraně. Posel, který se rychle blížil k přístavu, protože mu příznivý vítr vál do plachet, přijížděl od něho. Zpráva, kterou přinášel, musela být velmi důležitá, neboť Marah, když vstala ze sedadla a zaclonila si oči rukou, nahnula se daleko přes balustrádu terasy. Stopovala blížící se člun jistě celou minutu s napjatou pozorností, a pak prohlásila:

"Ano, je to on!" A hluboce si oddechla a připojila: "Teď bude rozhodnuto!" Pak opět usedla na své místo, zahleděla se zamyšleně před sebe a když se po chvíli obrátila ke mně, zeptala se:

"Musíš domů, sidi, nebo nemusíš?"

"Nemusím nikdy," odvětil jsem.

"Vím," přisvědčila přívětivě. "Snad je právě dobře, že jsi ještě zde, žes nás neopustil."

"Dobře? Pro koho?" tázal jsem se.

"Pro tebe, pro mne, jmenovitě také pro emíra z Džinistanu."

Teď jsem opět já vyskočil ze svého sedadla a překvapeně zvolal:

"Pro nás, i pro něho? Jak to? To je hádanka, kterou bude třeba vysvětlit!"

Obrátila na mne zrak a pronikavým pohledem zdála se pronikat celou mojí bytostí, načež odvětila:

"Největší hádankou jsi ale ty sám. Jestliže rozluštíš hádanku vlastní bytosti, rozluštíš i onu emíra z Džinistanu. Posaď se! A vyčkej, až promluvím s poslem!"

Byl to už její zvyk, odpovídat na problém problémem. Ráda rozdávala duševní dny, ale neplýtvala jimi lehce, nýbrž člověk si je musel osvojit vlastním důmyslem. Že jsem hádankou, rozumí se samosebou. Každý člověk je hádankou. Kdo to uznává, začal ji už luštit. Odpovědí na otázku lidství - je život. Kdo umírá, aniž by to shledal, nežil, jen živořil a stane se jen mrvou, ničím jiným.

To, co se zpočátku zdálo jen bodem, se zatím zvětšilo. Objevila se bílá plachta. Pak se ukázalo, že jsou to tři plachty. Později jsem postřehl, že člun má dva stěžně, na kterých byly křížem napjaty plachty. Nikdy předtím jsem neviděl takovou sestavu plachet; byla však velmi praktická. Přední plachta rozrážela vzduch jako šroub a obě plachty na zádi stály tu jako pluh ostřím obráceny dopředu, dozadu však rozšířeny a otevřeny, že ani nejmenší částečka tlaku vzduchu nezůstala nezužitkována.

Člun byl obsluhován jen dvěma lodníky, z nichž jeden řídil plachty, druhý kormidlo; jejich velitel stál zcela vpředu na lodní přídi. Vysokorostlý, s rukou pyšně v bok opřenou, bíle oděný, s turbanovým šátkem vlajícím ve větru, podobal se v osvětlení zapadajícího slunce málo pozemskému poslu, spíše vypadal jako některá z těch nadpozemských bytostí, o kterých prastaré, orientální pověsti vypravují, že se se svými plavidly náhle vynořují z hloubi vod, aby při přistání v pozemských přístavech přinesly lidem pozdrav z věčnosti a požehnání nebes.

A teď, kdy se člun blížil k přístavu, nadešel okamžik, kdy se slunce skrylo za obzor. Vším tím světlem, jež stříbřilo hladinu vod, mihl se průhledný, fialový stín. Veselost dne ustoupila naráz vážnosti blížícího se večera. Z blízké mešity se ozval křik muezzina:

"Hajá es satá!" "Hajá es feláh!" "Vzhůru k modlitbě!" "Vzhůru k spáse!"

Slunce se ponořilo do moře! Chvíle zkázy nastává a s ní i hodina modlitby! Alláh je veliký! Alláh je veliký!

Z prostranství sem pak zazníval hlas předříkávače:

"Ve jménu nejmilostivějšího Alláha! Čest a chvála budiž Alláhovi, Pánu světa, Všeslitovníkovi, který bude vládnout v den osudu! Tobě chceme sloužit, k Tobě volat, abys nás uvedl na cestu první, na cestu těch, kteří se těší Tvé milosti "

Dále jsme už nemohli slyšet, neboť zvony chrámu vpadly kovovými hlasy a přerušily všechno ostatní nádherným akordem večerního klekám. Pak vstala Marah Durimeh a my s ní. Sepjali jsme ruce. Ona však ukázala na věž, ze které zněly zvony, a promluvila:

" Toť onen zvuků mocných proud, toť onen zvuk, který všechny váže v dluh, jenž nese klid a štěstí - v každý kout; bud věky věků žehnán dobrý Bůh!"

V tom okamžiku dostihl člun přístavu. Posel spatřil svoji velitelku na terase. Pozdravil ji vztažením obou paží. Pak poklekl na přídi a sepjal ruce, aby se před ní sklonil, právě tak, jak se celý svět sklonil před Stvořitelem. Dojem, který tato večerní modlitba činila, nelze vypsat. Ty na nebi, i na zemi odumírající barvy! Temné pozadí hrozivého pohoří! Ono stále magičtější a mystičtější zabarvení moře! Znění zvonů právě na místech, kam kromě mne evropský člověk nohou nevkročil! Především však vysoko vztyčená postava velitelky! Její čelo, šíje, oči! Jak často se vyslovil Halef Omar, když o ní přemýšlel: "Není obyčejnou ženou; je královnou. Je to džina, duše, duch. Dokonce ještě více: není jenom duší, nebo duchem, ale paní a velitelkou všech duší a všech duchů, kteří vůbec jsou. Alláh ji požehnej!"

Pokusil se, aby ji tímto způsobem pochopil a přiznávám se, že jsem mu nikdy neodporoval, kdykoliv se o to pokoušel. A právě nyní v tomto okamžiku mne ovládlo cosi, co bylo víc než pouhým tušením, že v této nevyrovnatelné ženě vznikají též myšlenky, úsudky a síly, jež moje školská psychologie nemůže pochopit. Cítil jsem se bezradným, důvěřivým dítětem, které poprvé přijde do divadla a nepochybuje ani v nejmenším o tom, že kouzelný svět, který se mu tu jeví, je pravou skutečností. Lidská duše jeví svou činnost v každém člověku, v mnohých jednotlivcích i zcela výlučným způsobem. V Marah Durimeh vystupovala na prostřednost. A muž, který tu na konci svého člunu klečel, mi připadal jako posel z vyšších světů, jenž přichází zachránit lidstvo, které ve svých duších úpí po osvobození z ohrožení života.

Zvony umlkly. Modlitba dozněla, soumrak se skláněl z horských štítů. Muž, který se modlil ve člunu, se vztyčil a zamířil s člunem ke břehu. Pak vystoupil a zmizel mezi domy na cestě, která vedla k nám. Zakrátko byl hlášen jeho příchod panovnici. Marah odešla, aby ho vyslechla. Osaměl jsem se Šakarou. Šakara se mě snažila svým sesterským způsobem připravit na věci, které mne čekaly. Promluvila:

"Snad by bylo lepší, kdybys nás už opustil. Bojím se, že ti panovnice svěří těžkou úlohu!"

"Snad něco nemožného?" otázal jsem se s úsměvem.

"Ne; to neudělá."

"Pak se nestarej, Šakaro! Od té doby, kdy jsem zaslechl jméno emíra z Džinistanu, doufám a dokonce si přeji ještě zůstat."

"Čeká tě však namáhavá cesta!"

"Kam však, když ne domů?"

"K emírovi."

"K němu?" otázal jsem se právě tak radostně, jako udiveně.

"Ano, skutečně k němu. Nebyl jsi ještě v Džinistanu. Víš však, kde leží?"

"Ano."

"A jak je tam těžký přístup?"

"Jsou tu jen dvě možné cesty: buď od Madary, a ta je hrozně dlouhá, nebo je zapotřebí projít celým Ardistaném. Tato cesta je snad kratší, ale nebezpečnější."

"Mnohem nebezpečnější! Znáš emíra z Ardistanu?"

"Ne, ale slyšel jsem o něm."

"Co?"

"Že je to násilník a tyran "

"Miluje válku a nenávidí mír," vpadla mi živě do řeči. "Všichni zdraví muži jeho říše jsou vojáky. K emírově práci přidržuje jen nemocné a nuzáky."

"Je to sice smutné, ale mne se to netýká. Nepojedu k němu, ale k emírovi z Džinistanu. A kdybych k němu jel, nemohly by mi jeho bojovné sklony překážet. Myslím spíš, že by mi tato cesta mohla přinést více užitku než škody."

"Za obyčejných poměrů určitě. Ale i pak je pro Evropana v nejvyšším stupni nebezpečné překročit hranice jeho říše. Nenávidí vše, co přichází ze Západu; zvláště však nenávidí obyvatele západních zemí. Kdyby se doslechl, že jsi Evropan, pak "

Nemohla dokončit započatou větu, neboť se vrátila Marah Durimeh. Byla naprostou paní své bytosti, ale i přesto prozrazovala svým chvějícím se hlasem veliké vnitřní rozčilení.

"Slyšení je na okamžik přerušeno," pravila. "Posel mi má ještě mnohé co říci. Přijde ještě jednou. Pro tuto chvíli jsem byla nucena vrátit se k vám, abych vám sdělila, že obrovské neštěstí, jehož jsem se obávala a jemuž jsem chtěla zabránit, se stalo skutkem."

Zděšena spráskla Šakara ruce a otázala se:

"Je tedy válka?"

"Ano - válka!" přisvědčila Marah Durimeh.

"Kdo a s kým?" otázal jsem se.

"Ardistan s Džinistanem."

"Je už vypovězena?"

"Vypovězena? Jaké je to slovo! Předchozí vypovězení války je obvyklé jen mezi civilizovanými národy a panovníky. Emír z Ardistanu je však barbar. Vyrazí, kdy se mu zlíbí, aniž by se dříve ptal anebo něco ohlašoval. Mohu tedy k tvé otázce dát jen jednu odpověď: válka bude, ale dosud ještě nezačala. Chtěla jsem jí zabránit a emír z Džinistanu rovněž; naše snahy však vyzněly naprázdno. Nyní však musíme rychle jednat, já i on. Potřebuji muže, na kterého bych se mohla spolehnout; potřebuji jej hned, ihned! Potřebuji muže, který není chytrácký, ne lstivý, ne tichošlápek, ale poctivec, moudrý, ale právě tak moudrý, aby se nedal nejlstivějším chytrákem ani oklamat, ani podvést!"

Po těchto slovech se obrátila ke mně s otázkou:

"Znáš podobného muže, sidi?"

"Ne," odvětil jsem.

"Opravdu ne?" usmála se.

"Opravdu ne?" odvětil jsem vážně a přesvědčivě.

Poté vpadla Šakara do řeči:

"A přece, znám jednoho! Jsi jím ty sám!"

"Mýlíš se, miláčku, mýlíš se!" odmítal jsem ji. "Člověk tak moudrý, aby ho neobelstil ani největší chytrák, vůbec neexistuje; neviděl jsem dosud podobného a také ho už neuvidím. Znám však jednoho, který se bude ze všech sil snažit, aby jednal rozvážně, moudře a co nejstatečněji - a tím jsem ovšem já sám. Jestliže, paní, v tomto okamžiku neznáš člověka lepšího, pak prosím, raději mi svěř své poslání!"

Poslední slova platila Marah Durimeh. Neodpověděla mi ihned. Přistoupila k okraji terasy a dívala se do dálky na moře i na nebe temně modře zbarvené, na němž začaly poskakovat první hvězdy. Šakara uchopila moji ruku a když ji jemně stiskla, šeptala:

"Děkuji ti! Tak to bylo správné. Je pohnuta, ty ani nevíš jak. Tomu lidé říkají láska."

Po chvíli se panovnice obrátila opět k nám a odpověděla:

"Ano, ty půjdeš, sidi, jen ty! Tušila jsem, že se mi dobrovolně nabídneš, aniž bych tě musela vyzývat. Stalo se. Těší mne to a raduji se jako zřídkakdy. Nevíš, jak jsem ti povděčna, nemohu ti to ani vyslovit, jak bych si přála. Musíš si vděk získat sám v Ardistanu a Džinistanu, kde ti vstříc bude zářit svým květem na všech cestách. Jistým způsobem se ti však odvděčím už dnes tím, že ti povím, proč k svému poslání volám právě tebe. Pojď sem ke mně!"

Přistoupil jsem k ní. Uchopila mne za ruku, ukázala k nebesům a pokračovala:

"Když jsem tu stála poprvé a neodpovídala ti, mluvila jsem s hvězdami. Pohleď vzhůru k obloze! Nesvítí tu hvězdy tvého domova, ale hvězdy jihu. Tam vidíš Pannu, Havrana, Pohár i Kalich. Zde opět Srdce, Kompas a Loď, jinde Antara, Kndidlo a Kříž. Nebyly to však tyto hvězdy, s nimiž jsem mluvila. Moje astrologie je jiná. Nečerpám ji z viditelné oblohy, která se tu klene nad námi, ale při upírání pozemského pohledu na souhvězdí, které jsem ti jmenovala, ozbrojuji svůj zrak pro obzor duchovních a nadpozemských světů, a tu se mi stávají viditelnými i hvězdy, které nespatří zrak jiného smrtelníka. I tvou hvězdu jsem viděla, i svou vlastní hvězdu. Chceš, abych ti ji ukázala?"

Byl to zvláštní, dokonce řekněme nevšední okamžik! Stála přede mnou jako některá z věštkyň starověku, z doby, kdy byla stavěna babylonská věž. Její oduševnělé rysy byly řezány jako z alabastru. Dlouhé, silné, stříbro vité copy po obou stranách hlavy jí splývaly až k zemi. Její hlas zněl jakoby z jiného světa. Zdála se rozšiřovat kolem sebe zvláštní vůni, zvláštní atmosféru, pro kterou neexistuje pravé pojmenování v žádném z mnohých lidských jazyků. - Nerozuměl jsem úplně tomu, co mluvila, ale téměř jsem tušil její myšlenky. Proto jsem prosil:

"Ano, ukaž mi tu hvězdu!"

"Spatříš a uvidíš ji," odpověděla. "Ale ne tak, abych ti na ni prstem ukázala a řekla: tam nahoře, to je ona! Neboť svou hvězdu si musíš vyhledat sám. Bude-li v tom vůle Boží, Pána Všehomíra, spatříš svou hvězdu v Džinistanu, jakmile tam nad tvou hlavou zazáří. Neznáš tuto zemi a také v Ardistanu jsi ještě nebyl. Zavedu tě do knihovny, kde ti předložím knihy i mapy, z nichž se můžeš poučit. Předem ti však musím něco nesmírně důležitého sdělit. To musíš vědět, jestli se má tvé poslání v Džinistanu setkat s úspěchem. - Posaďme se tedy, prosím!"

Usedli jsme opět a Marah Durimeh začala:

"V západních zemích by se bezpochyby tomu, co ti chci sdělit, smáli. Pro mne však je to vážné. Vtipkovali by snad: ,Stará kurdská bába chce rozhodovat o politice, o vysoké politice a civilizaci!' Já se však řídím slovem jediného Boha, které na polích před Betlémem zaznělo zvěstováním vojsk nebeských: Chvála Bohu na výsostech a na zemi mír. Aby Bohu byla vzdána čest a chvála, jež mu patří, o to se ve své vševědoucnosti postará nejlépe sám. Aby však zavládl mír na zemi, to musí být naší největší snahou, které musíme být poslušni."

"Kdy však nastane slibovaný mír?" zeptala se Šakara. "Snad nikdy!"

"Nastane!" odvětila panovnice důrazně. "Musí nastat, neboť to chce Bůh!"

"Tisíciletí přešla, aniž by přišel!"

"Tisíciletí však už nepřejetou!"

"V severních zemích počínají už nové proudy," vpadl jsem jim do řeči. "Nejšlechetnější muži a ženy se spojili, aby míru připravili nové cesty."

"Aby mu připravili nové cesty?" otázala se Marah Durimeh. "V severních zemích? Vím, vím! Co však mohou spravit nejkrásnější podněty nejšlechetnějších lidí, jestliže nejsou dány tak velké, tak obrovitě do očí bijící pokyny, které nám uděluje sám život? A kdyby se i sto císařoven a tisíc královen spojilo, aby pozdvihly své hlasy pro tak řečený věčný mír, kam by stačil sbor jejich hlasů proti nepřetržitému hroznému řevu krve, která od počátku světa až po naše dny byla prolita, aniž by se v jediném roce mohlo říci, že byl mír na zemi."

"Panovníci a knížata obesílají mírové konference," řekl jsem,

"na kterých "

"Na kterých organizují budoucí válku, a ne mír!" přerušila mne Marah Durimeh.

"Humanizují válku!"

"Totiž chtějí zabíjet rychleji a bezbolestně, ale - chtějí zabíjet! Říkám ti, milý příteli, že pyšná válka se nikdy nesníží k ubohému míru, aby mu podala ruku, ale naopak, mír se musí povznést k ní, aby ji, věčně odporující, srazil z krvavého trůnu. Jestliže má válka železnou ruku, je nutné, aby mír měl ocelovou pěst! Jen moc může imponovat, jen skutečná moc! Chce-li imponovat mír, ať hledá moc, ať si moc opatří! Vidíš, že mír nemůže být nikdy ve skutečnosti mírem. Bude jím jen tak dlouho, dokud bude mít moc, aby jím byl skutečně. Musí stát ustavičně na přední stráži. Jakmile se dá překvapit a přepadnout, nastoupí na jeho místo nepřítel. Výstroj Země a všech jejích národů byla až dosud zařízená jen pro válku. Jako by nebylo možné stejným, ba mnohem důraznějším způsobem zbrojit k míru! Chápeš, co myslím?"

"Rozumím ti," odvětil jsem. "Válka nebo mír. Kdo z obou projeví větší moc, bude panovat. Odkud však bere válka svoji moc?"

"To spatříš v Ardistanu. Dnes a v tomto okamžiku není možné rozšiřovat řeč o těchto otázkách. Slovy se nedá vůbec mnoho dokázat, ale činy. U vás ovládáte válečnou vědu teoreticky i prakticky. Ovládáte i mírovou vědu, ale jen teoreticky. Jak je třeba vést válku, ví u vás každý. Jak zavést mír, neví nikdo. Máte stálá vojska připravená k válce, která do roka stojí miliony. Kde však stojí vaše mírová vojska, která by nestála ani jediné para, ale přinesla by vám miliardy užitku? Kde jsou vaše pevnosti míru, vaši maršálové míru, vaši míroví důstojníci? Více se zatím nechci tázat. Neboť veškeré tyto otázky ti před oči postaví Ardistan, abys odpověď k míru našel v Džinistanu, ovšem jen tenkrát, budeš-li stopovat události s otevřenýma očima. Tvá cesta do těchto zemí má být cestou zkušební a studijní, a cokoliv si tam duševního osvojíš, to považuj jako odměnu za ochotu, se kterou se mého poslání ujímáš. Obě tyto země ti dají dost zřetelný obraz celého světa, jeho obyvatel a všech možných poměrů, v nichž stojí různé národy proti sobě. A jestliže se ti naskytnou hádanky, které nebudeš moci rozluštit, pak si vzpomeň na obraz, který ti nyní postavím před oči."

Učinila významný a pomalý pohyb rukou k východu a pokračovala:

"Tam vzadu se probudila žlutá rasa z dlouhého spánku. Počíná si teprve protírat oči, počíná teprve volně dýchat. Běda, vyskočí-li jednou z lože a uvědomí si svou sílu, začne dokazovat, že má totéž právo na život jako ostatní!"

Když ukázala k západu, mluvila dále:

"Tam naproti leží Amerika, kterou chytře označujete jako ,Nový svěť. Tam žije rudý muž, o kterém jste přesvědčeni, že je obětován zkáze. Tento rudý muž nevymře. Ani Portugalec, ani Španěl, ani Yankee nebo Angličan nemá moc, aby ho zahubil. Němce se bát nemusí, ten si svou rozpínavostí připravuje zkázu sám. Zdánlivě vymírající Indián vstane z mrtvých. Jen mocný a světodějný zákon nařizuje, aby člověk mečem porobený pluhem vítězil. Současný Yankee zmizí a na jeho místě vznikne nový člověk, jehož duše bude evropsko-indiánská. Tato nová, americká rasa bude duševně i tělesně vysoce nadána a její vliv se neomezí na západní polokouli. Zmocní se všech duchovních hybných sil Starého světa a běda Evropě, nebude-li se moci postavit na odpor jinak, než svými starými kulturními hříchy a svými - starými děly! Neboť i v Orientě už to kvasí. Protahuje končetiny, zkouší svalstvo a sílu svých paží. Mysleli zajisté: co dokázalo Japonsko, dokáži také! Oh, islám, jeho mohutná postava dříme na hrudi Evropy, Asie i Afriky, nebojí se zdánlivé přesily severních zemí. Vyvažuje přesilu evropských zbraní. Dejte tu všem dobré vůdce a zvítězí. A když nezvítězí, bude jeho zkáza i vaším zánikem. Žlutá rasa se pak rozdělí s americkou rasou o celý svět. A proč? Protože severské země nebyly dost veliké, spravedlivé a šlechetné, aby domnělé sféry svých zájmů podrobily humánnímu přezkoušení a smířily se s Orientem!"

"Smířily se s Orientem?" tázal jsem se. "To není správné. Je třeba říci, usmířit Orient samy sebou, neboť Orient je stranou uraženou a potlačenou. Téměř všechno, co severní země dnes nazývají svým vlastnictvím, přijaly od Orientu. Mají dnes jeho víru, jeho vědy, jeho veškeré vzdělání a smýšlení, jeho úrodu, jeho plody, veškerý základ jeho vnějšího i vnitřního života. I to, co od něho přímo nepřejaly, vzniklo alespoň z jeho pohnutek. Jak nezměrný je dík, který jsme mu dlužni! A jak jsme se mu odvděčili? Jak a čím?"

"Tážeš se velmi správně, velice správně!" odvětila Šakara. "Jak jste se nám odvděčili a čím? Když jsme vám dali všechno, co jsme nazývali svým, kromě země, která ovšem nepatří nám, ale Bohu, přicházíte znovu a všemožnými zbraněmi, lstivě nám chcete urvat i ji! Kdyby vám Orient nedal nic jiného, než onu jedinou, věčně pravdivou větu: Bůh je láska a kdo v lásce přebývá, přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm - pak byste mu za ni nemohli zaplatit ani všemi slunci, měsíci a hvězdami, co jich nese báň nebeská, vy však jste se neodvděčili nejen za tuto větu, ale za nic z ostatního, co jste obdrželi, ani jediným činem, ale krví, válkou, závistí a nenávistí."

"Kdybys takto mluvila v západních zemích, vysmáli by se ti, Šakaro," namítl jsem. "Tam jsou zvyklí říkat právě opak toho, co jsi tu pravila. Jsou přesvědčeni, že prokazují Orientu dobrodiní za dobrodiním, přicházejí aby "

"Aby mu vnutili svou lásku o kterou nestojí, protože je falešná," vpadla Marah Durimeh. "Nemluvím o poslání evropské politiky, ale o její lásce k bližnímu. Jmenuj mi jediné srdce, jehož by si dovedla získat! Není jediné, ani jediné. A je to přece největší, nejsvětější a nejdůležitější úlohou severských zemí, získat si srdce Orientu, chtějí-li zabránit válkám v budoucnosti, z nichž by potom vyšly vítězně."

"Ale jakým způsobem?" tázal jsem se.

"Tak se tážeš ty, který jsi už dávno na cestě, abys toto všechno získal. Ve všech knihách, které jsi napsal, hlásáš lásku k Orientu! Ze všech tvých spisů se usmívá duše Orientu - toužebně i bolestně! Je to úsměv se slzami v očích! Kdybys byl sám Západem nebo Severem, získal by sis Orient rychle, neboť jej miluješ a nepřicházíš, abys z něho kořistil. Ale ty jsi výjimkou, ostatní jsou úplně jiní, mimo těch, kteří by tu působili tvým způsobem. Ať jsou sem posláni umělci, kteří by se naučili Orient milovat. Ať jsou sem vysláni učenci, ale nejen proto, aby kopali v Babylóně a hledali staré kameny, ale i proto, aby probouzeli dřímajícího ducha Orientu. Cesty vedoucí vás k nám nebudou nadále válečnými stezkami, ale cestami míru! Dejte zmizet vojenským transportům a zásilkám zbraní! Obchod ať vzkvétá! Smířlivost nechť putuje sem i tam, aby vyrovnávala sváry, napravovala škody a rozšiřovala požehnání! Pak se člověk stane hodným člověkem. A jestli jednou nadejde veliká a těžká hodina, kdy v dalekém Západe a dalekém Východě zazní osudná otázka, zda válka nebo mír, pak Orient spojený se severskými zeměmi, jako nepřemožitelní a svět ovládající přátelé, zabrání národům v prolévání krve a donutí je, aby nechali své meče zrezavět!"

"A kdy se tak stane?" otázal jsem se. "Bude to brzy, nebo později?"

"Jdi do Džinistanu, tam udeří hodina," odvětila. "Teď však jsem s předmluvou hotova a svěřím ti už své poslání, krátce a stručné. My lidé nezískáváme mír, který je darem z nebes, nezaslouženě a zadarmo. Musíme se ukázat hodni tohoto míru. Chopit se ho, když nám byl darován a provždy jej zachovat. A v našem případě máš to být ty, kdo mu půjde vstříc."

"Míru že půjdu vstříc? Já? Mluvíš o obrazu?" otázal jsem se.

"Ó ne," odvětila. "Nejedná se tu o obrazy, ale o skutečnost! Bylo určeno, že současná válka, která vypukne, má být také poslední válkou mezi Ardistanem a Džinistanem. Udělala jsem vše, abych jí zabránila, ale moje práce vyzněla naprázdno. Emír z Ardistanu prosadí vždy svoji vůli. Proto mu nyní já dám pocítit svoji vůli! Nutí-li Džinistan do války, nutí k ní i mne a já přijímám jeho vyzvání. Ale moje válečná taktika je jiná než jeho. On chce prolévat krev, já to nechci. Dokáži tomuto muži, že ho zničíme, aniž by z naší strany vyšla jen jediná rána z pušky. Bylo by také rozumné, obětovat život, třeba jen jediného šlechetného člověka, za život krvežíznivého násilníka? Mám snad ty, kteří mne milují a které miluji i já, hnát proti tygrovi? Ne! Můj válečný plán zní: šelmou proti šelmě, pardálem proti pardálovi. Ano, opakuji ještě jednou: pardálem proti pardálovi! Nechápeš to snad ještě nyní, ale pochopíš to brzy, koho a co tím myslím. Vím, že neznáš strach, efendi. Přesto přece se tě pro všechny případy ptám: nevzbuzuje i v tobě emír z Ardistanu pocit tesknoty?"

"Ne," odvětil jsem.

"Budeš mít dost odvahy vyhledat ho v jeho hlavním městě Ardu, abys s ním promluvil?"

"Jestliže se jedná o spravedlivou věc, zajisté!"

"Je spravedlivá! Shledáš se tam v Ardu s emírem z Džinistanu!"

"S ním?" otázal jsem se udiveně. "My oba, protivníci ardistanského emíra?"

"Ano."

"V hlavním městě svého nepřítele?"

"Ano."

"Snad ke konci války jako vítězové?"

"Ne! Uprostřed války! Úplně bez ochrany! Jen ty s hádžím Halefem Omarem a on s dvěma nebo třemi průvodci. V doupěti tygra, které je zároveň pardálovým doupětem, o němž jsem právě mluvila."

"Tvoje vůle je vždy pravá a nejlepší. Jsem k tomu ochoten."

"Děkuji ti. Emír z Džinistanu sestoupí ze svých hor, aby přinesl Ardistanu mír, aby nad ním zvítězil bez jediného máchnutí mečem. A ty máš k němu vystoupit od Usulských močálů, abys Ardistan a jeho vládce připravil na jeho příchod. Nelekej se, příteli! Ano, dozvíš se sice něco zvláštního, ale toto zvláštní je zde už dávno uznáno za skutečnost, zatímco to, co doma bylo považováno za něco přirozeného, zvrhne se ve zvláštnosti. Jsi tedy ochoten podniknout tuto cestu pro mne, efendi?"

"Z celého srdce rád," ubezpečoval jsem jí podle pravdy a rozradostněn ve svém nitru.

"Pojď tedy se mnou do knihovny, abych ti podala obšírné vysvětlení a abys mohl nahlédnout do knih, map a plánu, což bude pro tebe nejlepší přípravou."

Odešli jsme spolu z terasy do knihovny, kde mne obšírněji poučila o mé úloze a kde vyhledala z knih i ta díla, která mi mohla být prospěšná na budoucí cestě. Pak udělila rozkaz, aby byla plachetní loď Viláde pro mne na zítřek připravena k odplutí. Potom zavolala posla, který se dnešního dne z Džinistanu vrátil. Rozmluva s ním mi byla velice prospěšná. O půlnoci jsem konečně osaměl a zašel jsem pak, jak jsem to dělal vždy před spaním, k našim koním. Byli tak zvyklí na tuto mou návštěvu, že by snad bez ní ani neusnuli. Nebyli sami. Halef byl u nich. Seděl v trávě. Pozdravil jsem ho, ale nedostal jsem odpověď. Pozdravil jsem podruhé, ale Halef mlčel. Pozdravil jsem tedy potřetí. Halef opět mlčel. Řekl jsem:

"Dobrou noc, Halefe!" a tvářil jsem se, jako bych chtěl odejít. To účinkovalo. Rychle za mnou vykřikl:

"Dobrou noc, sidi! Ale nemysli si, že mne snad tímto způsobem přinutíš mluvit! Mlčím!"

"Proč?"

"Protože se hněvám!"

"Na koho?"

"Na tebe! Nebo snad myslíš, že na koně? Ti mají větší vzdělání, lepší srdce a znají lepší formy společenského styku, než ty! Kdybys byl mou ženou, řekl bych ti třikrát po sobě: jsme rozvedeni! A musel bys pak můj harém opustit. Mohl by ses pak usídlit ve stanu jiného muže, na tom by mi nezáleželo, ale ke mně už bys nesměl!"

"Tak velmi se tedy zlobíš?"

"Ano, tak velice! Nebudu už s tebou mluvit!"

"Jak slyším, tak mluvíš!"

"Nemluvím s tebou, ale sám k sobě, neboť pak bys odešel a já bych nevěděl, na čem jsem. Nebo snad nemám nic zjistit, nic slyšet a nic vědět? Nic, už vůbec nic?" vyskočil z trávy a když přistoupil ke mně, pokračoval:

"Sidi, víš, jak tě miluji. Stavím tě i třikrát, pětkrát, dokonce i desetkrát výše, než nejkrásnějšího jízdního velblouda - bišarína. Moje úcta k tobě je vyšší, než nejdelší kůl v mém stanu. A moje věrnost k tobě je nekonečnější než bezedný džbán. Po tvém boku sjezdil jsem všechny země světa, až na několik, které neležely právě nablízku. Hladověl, žíznil, potil se, i mrzl jsem s tebou. Zlobil jsem tě a tys zlobil mne. Tím se naše duše spojily těsněji, než dva mezci nesoucí společné břemeno. A tento krásný duševní svazek chceš rozbít, rozdvojit, zacházíš s ním jako s kurdskými kalhotami, jejichž nohavice odděluješ od břicha až po záda! Co jsem ti udělal, že nechceš nic vědět o našem společenství? Žádám odpověď, okamžitou odpověď! Nesmíš mi ji odpírat! Nestojí před tebou obyčejný člověk. Jsem hádží Halef Omar, nejvyšší šejk Haddádů, velkého a proslulého kmene Šammárů. Copak to nevíš?"

"Vím to. Ale proč jsi pojal proti mně tak hrozný hněv, to nevím."

"Ne? Skutečně to nevíš? Copak bych dostal špatné zprávy? Sidi, buď tak laskav a ohlédni se. Vidíš tam v přístavu onu velikou loď, ozářenou měsícem?"

"Ano."

"A vidíš světla, které se pohybují na palubě a v nitru lodi?"

"Ano. Záklopky jsou všechny osvětleny."

"Jsou to lidé, kteří připravují plavidlo k odplutí. Víš, kam popluje?"

"Do Ardistanu."

"A koho tam poveze?"

"Proč bych to nevěděl, jestli o tom už víš i ty."

Maličký zlostný mužíček mi chtěl číst levity. Měl v sobě velikou, lehce vznětlivou samolibost. Zaslechl, že pojedeme zítra do Ardistanu, místo abychom se vrátili do vlasti a protože jsem k němu hned nepřiběhl, abych ho o tom informoval, byl uražen. Že zajdu ještě ke koním, věděl určitě. Proto se tu posadil, aby na mne počkal a učinil mi malé mravokárné kázání. Takové scény se často opakovaly, ale já mu dovedl vždy čelit a vyložil mu celou věc humoristicky, takže ho toto vysvětlení uvedlo v nemalý údiv. A tak tomu bylo i tentokrát.

"Ano, i já o tom vím, i já," vykřikl jsem se zřejmou předhůzkou. "Ale nevím to od tebe, ale od cizích lidí!"

Pak se zarazil. Tušil, že bych mohl obrátit hrot proti němu. Pak pokračoval:

"Abych se to dozvěděl od tebe, musel jsem jít nejprve sem, ke koním!"

"Já také! A bylo to přece tvou povinností, jakmile jsi to zjistil, přijít ke mně! Místo abys tak učinil, necháš mne běhat za sebou! To si zakazuji, Halefe, to si zakazuji!"

"Má povinnost ! Hned k tobě ! Zakazuješ si to !

Efendi, já zdřevěněl! Prosím, dovol, abych byl dřevěným jako dřevo! Přišel jsem sem, abych ti metal blesky svého rozhořčení do tváře a teď je nemohu metat, protože je metáš do tváře ty mně. A nejhorší přitom je to, že se mi zdá, jako bys měl právě tak pravdu, jako já!"

"Jako ty? Co tě napadá! Je-li nutno běhat, kdo má běhat? Já za tebou, nebo ty za mnou?"

"Ty ne, já mám běhat!" přiznal se poctivě.

"A přece jsi nepřišel za mnou, ale já musel vyhledat tebe! Halefe, Halefe, dříve tomu tak nebývalo, dbal jsi více na své povinnosti! Jindy bys oběhl celou zeměkouli, jednalo-li se o důležitější vysvětlení. Dnes jsi se posadil líně do trávy a čekal, až přijdu k tobě!"

Pak ustoupil ještě o krok, spráskl ruce dohromady a zalkal:

"Líně do trávy! Líně, líně! Je něco takového vůbec možné? Já a lenost! Ale běžel jsem skutečně sem, místo za tebou! Seděl jsem skutečně v trávě! A čekal jsem vskutku na tebe! To nelze popřít, ačkoliv tu stojíš přede mnou jako člověk, který mne chce posadit na turban mých myšlenek, místo aby mi ho dal na hlavu! Mám zmatek ve schránce svých myšlenek a prosím tě, abys mi odpustil, že jsem se nic od tebe nedozvěděl."

Musel jsem se přemáhat, abych se tvářil vážně a otázal jsem se ho:

"Kdopak ti to řekl?"

"Nejvyšší velitel lodi, když kolem mne kráčel na palubu. Mluvil jsem s ním. Poplujeme tři dny, než spatříme břehy Ardistanu. Víš, jak dlouho se tam zdržíme?"

"Ne. Možná, že měsíce, snad léta uplynou..."

"Alláh, Alláh! I léta, říkáš?"

"Ano. Vím, že jsi se těšil, že spatříš brzy domovinu -"

"Nejen domovinu," vpadl mi do řeči, "ale i Hanne, svou ženu, nejkrásnější a nejlíbeznější ze všech květin světa. A Karu ben Halefa, syna svého srdce, kterého jsem vychoval v nejlepšího a nejmoudřejšího člověka pod sluncem."

"A teď nepůjdeš domů, ale se mnou do Ardistanu a Džinistanu. Je mi tě líto!"

"Líto? Ne! Přiznám se, že bych se raději vrátil k ženě a dítěti, jsou však dvě věci, které je nutno uvážit: jsi tu předně ty a je nemožné, abych tě opustil. Pojedu s tebou tak daleko, až zmizí zem pod kopyty koní a pak ještě mnohem, mnohem dále! A pak je tu radost z nebezpečí. A nebezpečí na nás bude číhat mnoho, víc než si myslíš a tušíš. To ti předpovídám!"

"Opravdu?"

"Ano. Nikdy jsem tam sice nebyl, ale byli tam lidé, kteří mi o tom vyprávěli, mnoho vyprávěli a jejich vyprávění by mi nahnalo děs a hrůzu, kdybych - kdybych právě nebyl hádží Halef Omar, nejvyšší šejk Haddádů ze slavného a proslulého kmene Šammárů. Víš přece, efendi, že Haddád nezná strach, jako i ty jej neznáš. Proto ti mohu vyprávět, co jsem o Ardistanu a Džinistanu slyšel sám. Někomu jinému bych to musel zamlčet, jinak by se strachy z vlastní kůže vytřásl. Smím tedy?"

"Ano."

"Tedy poslouchej!"

Naši koně leželi před námi a očekávali každodenní laskání. Usedli jsme k nim, Halef k Assilu ben Říhovi a já k Syrrovi, který mi něžně olizoval ruce a tím mne prosil, abych jej škrabal na krku a v hřívě.

"Ardistan a Džinistan spolu sousedí," začínal Halef svou zprávu, "nebo vlastně leží nad sebou. Neboť Ardistan leží u moře a je prostoupen jen mírnou pahorkatinou. Džinistan však leží v nejvyšším pohoří světa. Skutečnou hranici mezi těmito dvěma zeměmi nezná nikdo; je neurčitá. Emír z Ardistanu je vtělený ďábel a emír z Džinistanu vtělený anděl."

"Copak mohou být lidé anděly nebo ďábly?" otázal jsem se.

"Ano," odvětil. "Neboť Hanne, má žena, nejskvostnější perla všech moří a řek, je anděl. To vím a to mohu také odpřisáhnout. A jinak je ti přece známo, že jsou ženy čertice. A jako se ženami, tak se to má i s muži. Jestliže chceš dát pravdě průchod, musíš přiznat, že jsem andělem a z vděčnosti ti chci prokázat tutéž službu. Ostatně vypravuji, co jsem slyšel a jestli tomu chceš věřit, je to vlastně tvou věcí a ne mojí. Já tomu nevěřím!"

"A nebojíš se?"

"Bát se mám? A koho? Snad emíra z Džinistanu? Ten je andělem a z andělů nejde strach. Nebo emíra z Ardistanu? Ten je ďáblem a já po celý život v sobě nosil jen jedno přání, poznat ďábla. A nyní, když toto přání se má vyplnit, bych se ho měl bát? Naopak, těším se na něho! Ostatně, ať je ďábel nebo anděl sám, to může být jedno; nám ale neuškodí ani jeden, ani druhý, neboť všechno, co nás má potkat, je psáno v knize života a jen Alláh sám může v ní něco změnit; ale toho ani nenapadne, aby se kvůli tobě nebo kvůli mně zvlášť namáhal. Tys tedy o těch krajinách dosud nic neslyšel, ani nečetl?"

"Nic určitého. Ale Marah Durimeh mi před chvílí dala mapy a knihy, v nichž najdu poučení. Vezmu si je s sebou na loď a prostuduji je během několikadenní plavby."

"A pak je chceš vléci s sebou?"

"Ne! To by byla pošetilost!"

"Já na takové věci vůbec nic nedám. Mapy jsou kresleny inkoustem a inkoust se, jak známo, rozlévá na všechny strany, jak je mu libo. A s knihami se to má právě tak. Psát knihy je trpká práce. Jen hlupáci ji mohou podnikat. Kdo něco ví, ten to jednoduše poví a nepodniká zbytečnou námahu, aby to opisoval, pak otiskoval a konečně předčítal. Proto je mi každá kniha, kterou vezmu do ruky, důkazem, že ten, kdo ji opisoval, byl osel. A s výrobky tak politováníhodných bytostí by ses neměl vláčet ani na loď! Jsem skutečně zvědavý na bláznovství, které je v těchto knihách sepsáno. Jsi-li moudrý, dáš na má slova a nebudeš se mrtvými písmenkami zaměstnávat. Už jsi do knih nahlédl?"

"Ano."

"A četl jsi?"

"Ano."

"Stojí tam něco o létajících lidech?"

"Ne."

"O lidech s hlavami krokodýla?"

"Ne."

"Pak nemají tyto knihy cenu! V Ardistanu žijí lidé, kteří dovedou ronit krokodýlí slzy. Z toho následuje, že musejí mít i hlavu krokodýla. Krokodýlí slzy jsou jedna jako druhá asi ve velikosti pštrosího vejce."

"A podkládají se tam slonům do hnízda, aby je vyseděli, je to pravda?"

"Ty se směješ?" horšil se Halef. "Směješ se tak vážným věcem? Měj se na pozoru, efendi, měj se na pozoru! Knihy už popletly mnohý lidský mozek. Jak jsou knihy škodlivé, můžeš posoudit už z toho, že kdo se do knihy zblázní, ulehne obyčejně na pohovku, aby ji četl, a pohovka slouží přece výhradně k odpočinku nebo ke spaní. Prosím tě ještě jednou, nech se varovat! Snad v tvých knihách ani nestojí, že je Ardistan zemí blech, vší, štěnic a vojáků?"

"Ovšem, že ne!"

"Pak je zahoď, efendi, zahoď je, neboť kniha o Ardistanu, která se nezmiňuje o všech těchto věcech, nestojí za nic. Seber myšlenky do hrsti a poslouchej, co ti říkám! Popíši ti nejen obě země, ale i obyvatelstvo, zvířenu, rostlinstvo a vše ostatní, co máš vědět a ještě nevíš. Jen poslouchej! Uslyšíš to, co chovám ve své moudré hlavě; má to tisíckrát větší cenu, než všechny tvé knihy a mapy dohromady, Tedy - dej hezky pozor!"

Halef pak spustil přednášku tak příšerného obsahu, jako by si veškeré zeměpisné, dějepisné a přírodopisné nemožnosti uschoval schválně pro tuto půlnoční hodinu jen za tím účelem, aby mi rozum popletl. A vše to prováděl tak vážně a s takovým přesvědčením, jako by se jednalo o spásu duše nebo o jinou z nejvyšších met lidských snah. Slyšel a přečetl jsem mnoho fantastického, ale jeho vypravování bylo vrcholem veškeré fantazie. Proto, když skončil, mlčel jsem delší dobu, neboť jsem nenalézal slov, abych vyjádřil svůj obdiv nad vším tím nesmyslem, který mi chtěl vnutit. On ovšem si mé mlčení vysvětloval jinak.

"Je pravda, sidi, že jsi celý bez sebe?" zeptal se. "Mé vědomosti tě nadobro omámily. Krásu mé řeči, vznešenost mých obrazů, nezvratitelnost pravdy, kterou jsem ti odhalil, nevyváží svým obsahem všechny knihy světa, ať už psané nebo tištěné! Ale unavila mne dlouhá a namáhavá řeč. Tebe ne?"

"Ne, protože jsem mlčel."

"Pak tu můžeš ještě zůstat, ale já půjdu spát."

"Poděkujme Alláhovi!"

Chystal se už povstat, ale při těchto mých slovech se zase svalil do trávy a tázal se:

"Jak jsi to teď mínil? Co jsi chtěl těmi slovy říci?"

"Že si už skutečně zasloužíš klid, který poskytuje spánek."

"Tak! To je ovšem něco jiného! Člověk z tebe není moudrý, jak to myslíš. Používáš někdy zcela jiné, opačné výrazy, které by si mohl ten, kdo tě poslouchá, špatně vykládat. Tak se vedlo nyní i mně; teď však jsem už spokojen. Lejltak mubarek - budiž požehnána tvoje noc!"

Nyní teprve vstal.

"I tvoje noc," odvětil jsem.

Poodešel asi dva nebo tři kroky a najednou se v zamyšlení zastavil a obrátil se ke mně:

"Jsem velice rád, efendi, že zítra odcestujeme a že už se tu nezdržíme."

"Proč?"

"Nelíbí se mi tu!"

"To je nevděčnost, Halefe! Nikde nám nebylo poskytnuto takové pohostinství jako zde."

"Pravda! Co však je mi platná pohostinnost, neskýtá-li se mi právě to, co je mi nejmilejší."

"Co tím chceš říci? Co se ti zde nedostává?"

"Vážnost."

"Aj, vážnost? Jak to myslíš? Myslím, že se tu pohybujeme ve velice vážném okolí."

"Také jsem si to myslel, ale byl jsem brzy vyléčen z klamu. Není tu žádná vážnost!"

"Tak?"

"Ano. Všichni se tu smějí, všichni, všichni!"

Teď jsem mu ovšem ihned porozuměl. Zlobil se, že jeho přehánění zde bylo přijímáno jako takové, jaké skutečně bylo a že se nikdo nenamáhal, aby to skryl.

"Že se smějí?" otázal jsem se. "Čemu se smějí? Komu? Snad ne mně?"

"Tobě, sidi? To bych jim neradil, to bych hned do toho začal mlátit! Ó ne, ale mně se vysmívají, mně! A proto bys měl začít do nich bít ty!"

"Velmi rád, kdybych to totiž viděl!"

"To je právě to, co mne zlobí. Ty to nikdy nezpozoruješ. K tobě se chovají uctivě, před tebou se skrývají, ale přede mnou ne! Čím krásnější a obdivuhodnější jsou věci, o kterých jim vypravuji, tím méně jím dávají víry a tím více se smějí. To je podlost, to je urážka. Tím se probouzí u mne vztek, který musím polykat, neboť jako host nesmím být hrubý. A z toho ustavičného vzteku bych mohl onemocnět. Kazí mi to chuť k jídlu, neboť mám žaludek přeplněný vztekem. Schnu a ztrácím na váze. Cítím stále více a více, že sem nepatřím, jsem velmi vznešeným pro lidi, mezi nimiž se tu musím pohybovat. Proč nebydlím, jako ty, nahoře, u Marah Durimeh a u Šakary? Ty se nesmějí! Proto se raduji, že odcestujeme. Lejltak sa'ide - tvoje noc budiž šťastná!"

Odcházel.

"I tvoje budiž šťastná," odvětil jsem.

Halef opět zastavil.

"Efendi, dovolíš mi ještě otázku?"

"Ano, ale jen když mi slíbíš, že pak už půjdeš spát!"

"Půjdu, opravdu!"

"Mluv tedy!"

"Dřívější mi povoloval nosit v opasku karabáč z hroší kůže. Činilo mne to blaženým, neboť když už každý kolem nás ztratil rozum, můj karabáč ho vždycky měl. Pojednou jsi se však přerodil na humanistu. Zakázal jsi mi karabáč nosit. To mne bolelo, protože bolest, kterou působíme nepříteli, dělá radost přátelům. Od té doby, kdy jsi mi rozkázal uschovat můj karabáč, nezažili jsme už žádné dobrodružství. A sám jsi též odložil své pověstné pušky. Těžkou pušku-medvědobijku a pětadvacetiranovou opakovačku henryovku, s nimiž jsi nás zachránil před tolikerým nebezpečím. Odřekl jsi se zbraně a chtěl jsi spoléhat jen na lásku a humanitu. A víš, jaký to mělo následek a co se pak stalo?"

"Vím to velmi dobře," přiznal jsem se.

"Nuže, co tedy?"

"Statečnost byla vystřídána opatrností. Nezažili jsme pak už nic."

"Ano, tak je tomu. Humanita nás připravila o dobrodružství. Nepotkalo nás už nic pamětihodného. A teď přijde moje otázka: Bude tomu také tak v Ardistanu a Džinistanu? Nařídíš i tam zbraním mlčení?"

"Ne," odvětil jsem, třebaže mi dala Marah Durimeh opačnou instrukci. Naskytly se mi pádné důvody, které mi kázaly takto mluvit.

Maličký Haléř vyskočil radostí na půl sáhu od země, uchopil mne za ruku a volal:

"Ne, skutečně ne, efendi?"

"Řekl jsem, ne!"

"Proč?"

"Protože by bylo nerozumné odkládat zbraň v zemi, jako je Ardistan. Jsem si jist, že by to znamenalo naši smrt."

"Hamdulilláh! Hamdulilláh! Budeme zase střílet! Budeme bodat! A budeme zase vyplácet!"

Otočil se pětkrát nebo šestkrát kolem své osy a udělal přitom pohyb, jako by měl v ruce bič.

"Budeme vyplácet?" zeptal jsem se a tvářil se, jako bych mu nerozuměl.

Halef odpověděl:

"Chceš tedy, abych medvědobijku, henryovku, lovecký nůž a revolvery zase vybalil?"

"Ovšem!"

"A mou dobrou arabskou pušku, pistole a dvojku, kterou jsi mi daroval, také?"

"Ano, povlečeme opět s sebou celý arzenál!"

"A víš, co k tomu arzenálu také patří? Zcela určitě patří?"

"Co?"

"Karabáč, bič z hroší kůže!"

"Oho!"

"Ano, můj karabáč!" jásal. "Víš přece právě tak dobře jako já, co jsem pomocí svého karabáče dokázal! Činí neposlušné poslušnými, pyšné skromnými, nevěrné věrnými, pochybovačné věřícími, lakotné štědrými, hrubce zdvořilými, pomalé rychlými, zlostné klidnými a když je zapotřebí, křísí i z mrtvých! Sidi, mluv, mohu jej vybalit?"

Sehnul se ke mně, hladil mne mazlivě po tváři a prosil svým nejlíbeznějším hlasem:

"Sidi, jestli mne máš jen trochu rád, musíš svolit, abych zase znovu nosil svůj karabáč! Prosím tě, prosím snažně!"

Kdo zná mého malého hádžího Halefa, jistě se nediví jeho prosbě. Nevytryskla jistě ze špatného pramene a opírala se o vlastnosti orientálních poměrů. A kdo zná mne, pochopí, že jsem se odhodlal jen z dobrých důvodů k odpovědi, kterou ode mne dostal:

"Nos si ho tedy, Halefe, jen ho nos!"

"Smím?" zeptal se hlasem, který téměř radostí selhával.

"Smíš. Ale podmínkou je, že ho nepoužiješ nikdy proti mé vůli!"

"Velmi dobře, velmi rád! Děkuji ti, sidi, děkuji ti! Jak se z toho těším! Je to největší radost, která mne potkala na těchto místech, kde jsem se až dosud musel jen zlobit! Smím tedy práskat darebáky, vyprašovat kanduš ničemům, obludám a vyvrhelům! Jsem nadšen! Musím jásat! Musím tančit a skákat! A ty, sidi, budeš skákat se mnou! Pojď, pojď!"

Uchopil mne a nutil povstat. Chtěl se mnou točit v kole. Bránil jsem se mu a tak jsme způsobili hluk. Koně vyskočili. Syrr hleděl na vše bez rozčilení, Assil ben Ríh však hlasitě zařehtal, když viděl svého pána v tak radostném rozčilení. To mne od Halefa osvobodilo. Pustil mne a obrátil se k svému vraníkovi.

"Dobře, Assile, dobře! Nechce-li se mnou tančit efendi, budeme tančit spolu. Máš víc rozumu než on. Pozor tedy, dáme se do toho!"

Vyskočil jako pérem vymrštěn koni na hřbet, hnal ho několikrát v kruhu kolem a odcválal pak do měsíční noci. Syrr opět ulehl. Rozloučil jsem se s ním a vrátil se opět do svého příbytku. Nesmějte se tomu prosím, že říkám, ,rozloučil jsem se s ním' - s koněm. Tak ušlechtilé zvíře jako Syrr je zcela jinou bytostí než obyčejný kůň našeho domácího plemene, má také docela jiné náklonnosti, zvyky, a musí s ním být proto zcela jinak zacházeno. Vrátíme se ještě častěji na toto zvláštní a vysoce zajímavé téma.

Nemohl jsem spát, dokonce jsem ani neulehl. Pouhé pomyšlení, že bych mohl spatřit obě záhadné končiny světa, by ve mně kdykoliv vzbudilo obrovský zájem. Zde se pak jednalo o víc než pouhou bezvýznamnou cestu. Dostal jsem důležitý úkol. Byl jsem pověřen Marah Durimeh skutečným diplomatickým posláním. A to probudilo ve mně pocit velikého závazku a neobyčejné zodpovědnosti. Nenabyl jsem proto klidu dříve, dokud jsem nevešel do knihovny, kde jsem proseděl do rána nad knihami a mapami, abych si později mohl přiznat, že jsem nic neopomněl, co bylo nutné, abych mohl splnit požadavek na mne kladený.

I Marah Durimeh a Šakara byly brzy ráno vzhůru. Čekaly v knihovně. Odtud jsme šli na terasu k snídani. Zde jsem se dozvěděl, že Viláde odpluje přesně v poledne. Šakara mne měla doprovodit přes moře a být mi společnicí až do našeho vylodění, aby mi mohla v případě potřeby podat ještě nutná objasnění, některých ne dosti jasných otázek; pak se měla ihned vrátit do Ikbálu.

Když jsme začali balit cestovní potřeby, přiložila Marah Durimeh některé předměty, o kterých byla přesvědčena, že nám mohou být k užitku. Mezi těmito věcmi se nalézal i kovový, leskle hlazený náprsník, určený k ochraně srdce a plic. Nebyl to pancíř pro celý trup, ale byl zpracován ze zvláštního ohebného kovu, vlastně z kovové slitiny, jejíž složení mi bylo naprosto neznámé. Tento štít bylo možné zcela pohodlně nosit pod tenkým oděvem, aniž by byl nápadný nebo překážel pohybům.

"Tímto ochranným štítem se opatříš ještě dříve, než vejdeš do Ardistanu," pravila Marah Durimeh.

"Myslíš, že nám tam bude hrozit tak veliké nebezpečí?" otázal jsem se.

"Nebezpečí vám budou hrozit mnohá a těžko překonatelná," odvětila. "Nemám o vás strach, překonáte je všechna. Tento štít je sice určen také k tvé ochraně, má řemení, jímž se dá na hrudi upevnit, ale bude také znamením tvé totožnosti lidem, se kterými se setkáš."

"Smím se snad už dnes dozvědět, kteří lidé to budou?"

"Ne. Chci, abys cestoval svobodně, žádné jméno tě nesmí vázat."

"Jestliže mne poznají podle štítu, podle čeho poznám já je?"

"Budou opatřeni právě takovým štítem. Je to štít černých oděnců a džinistanských bojovníků. Nos jej, ale nemluv o něm. Kdyby se ti někdo svěřil, že podobný štít nosí, pak mu sděl, že jsi také dostal podobný a sice přímo od Marah Durimeh. Budete si pak moci věřit a spoléhat jeden na druhého, kdyby přišlo nebezpečí."

Když se přiblížila doba odjezdu, dopravili jsme své koně osobně na loď, neboť měli takovou cenu, že je nebylo možné svěřit cizím rukám. I Šakara byla přítomna a Marah Durimeh nás doprovázela na loď prostě a skromně, jako kterákoliv z těch obyčejných žen, které nás cestou potkávaly a uctivě zdravily. A prosté bylo i naše rozloučení. Dlouho ještě stála na břehu a kynula nám rukou, pak, když už loď kotvy vytáhla, odešla, aby se brzy opět objevila na terase a sledovala tak dlouho naši plavbu a kynula nám znovu na rozloučenou, dokud jí loď nezmizela z očí. Konečně i nám zmizel z očí palác, město, temné pohoří a celá Sitara, kterou jsme se naučili znát a milovat, neviděli jsme nic než širé móře, jehož vlnám a rozmarům jsme se důvěřivě svěřili.

Jindy bych se jistě staral o loď, o její posádku a celé zařízení, ale tentokrát jsem neměl k těmto věcem čas. Musel jsem využít každé minuty, abych se poučil. Knihy, které jsem vzal s sebou, musely se opět vrátit se Šakarou. Pročítal jsem je tedy pozorně a činil si výpisky o věcech, které jsem považoval za důležité a Šakara mi při tom pomáhala. Když uplynuly tři dny, měl jsem již silný sešit poznámek, jejichž cenu nebylo možné odhadnout. S její pomocí jsem se dovedl na každém místě a za jakékoliv příležitosti orientovat.

Za celé tři dny jsme nepotkali jiné plavidlo a blížili jsme se ustavičně k cíli své plavby. Mohli jsme očekávat, že kolem poledne čtvrtého dne spatříme už břehy Ardistanu, ale ani zde jsme nepotkali jedinou loď, dokonce ani člun nebo bárku. Příčinou toho bylo naše rozhodnutí, vyhnout se jakémukoliv přístavu. Naše vylodění se mělo provést naprosto tajně a proto jsme zvolili k přistání opuštěnou část pevniny, která se zdála z moře přístupnou, ale kde jsme objevili přece malý záliv, který sice nedovoloval vyhodit kotvy, ale stačil k tomu, abychom se dostali i s koňmi a zavazadly na břeh. Země tu padala všude kolmo a hluboko do moře, takže neexistovalo lodní lano, jehož délka by ke dnu stačila.

Krátce po poledni se před námi vynořila temná čára, ke které jsme se, poháněni příznivým větrem, neustále blížili. Byl to Ardistan, nízká, močálovitá a bahnitá pevnina.

Plachty byly svinuty tak, že se rychlost lodi zmírnila. Přiblížili jsme se k zemi až na polovinu námořní míle. Pak byla loď stočena, totiž kormidlo bylo uvedeno do takové polohy, že bylo zabráněno účinku větru. Veliký člun, v němž byli přivázáni naši koně, byl spuštěn na vodu. Koně byli úplně klidní. Seděli u nich ostatně veslaři. Spustili padací schůdky pro nás a sestoupili jsme s Halefem a Šakarou, která chtěla řídit kormidlo. Nebyl to právě s ohledem na koně lehký manévr, ale podařil se nám. V zálivu, zcela blízko u břehu, stálo několik osamělých stromů a ty nám umožnily, že jsme mohli člun připoutat tak, aby koně bez nehody mohli být dopraveni na břeh. Oba byli osedláni, nyní jsme mohli jen nasednout,

Hádží Halef se rozloučil se Šakarou dlouhou květnatou řečí. Pak jsem jí i já podal ruku. Nepromluvila ani slovo, ale její rty se třásly a oči jí zvlhly. Pak dala znamení, aby byl člun odražen od země. Vody hlubokého, tajemného moře nás rozdělily!

Jako bychom měli společné myšlenky, vtom na mne zavolala:

"Efendi, kdybys byl blízko nebezpečí, nebo kdyby slzy pozemského žalu tě hrozily zatopit svým přívalem, neztrácej odvahu a buď ujištěn, že Marah Durimeh a Šakara jsou ti všude nablízku a že nad tebou bdí. Na shledanou!"

"Na shledanou," zavolal jsem i já a "Nasuf vusak, na shledanou!" volal i Halef. Člun pak šipkou přeletěl od pevniny k lodi. Oba jsme stáli na břehu a sledovali zrakem člun. Spatřili jsme, jak dorazil k boku lodi, jak byl vytažen. Viláde opět naplno rozepjala plachty a otočila se pod tlakem větru a jako bílý obláček se vznesla vlajka na špici hlavního stěžně - poslední pozdrav pro nás na cestu.

Vedle mne se ozvalo špatně tlumené zaštkání. Halef se dal do pláče.

"Nesměj se mi, sidi!" pravil. "Nechci už nic slyšet o Sitaře, protože se mi tam jen posmívali, ale brečet přece musím. K čemu by měl člověk slzy? Přece ne proto, aby je nechával téci dovnitř, když se jim chce na světlo. Nadávám sice občas na obyvatele této země, ale přece je mám rád! Zvláště Marah Durimeh a Sakařů! Hle, loď odjíždí! Teď si tady sednu a nehnu se dříve, dokud mi nezmizí z očí!"

Tyto věty ze sebe vyrážel po částech a velmi plačtivým tónem. Věděl jsem, jak hluboko pojal Sakařů, naši mladou, šlechetnou přítelkyni, do svého srdce. Rozloučení s ní ho hluboce dojímalo. Usedl doopravdy na zem, třebaže tu byla půda velice vlhká a díval se za lodí, dokud nezmizela za obzorem. Pak vstal a pravil:

"Už to přešlo! Rozloučení sice působí bolest, ale nejsme děti, jsme muži! A především víme, že máme před sebou zem plnou zvláštností a dobrodružství, kterou neznáme. Musíme se tedy sebrat a dívat se pěkně ostře před sebe a ne na to, co už je za námi. Máš všechny svoje věci pohromadě, sidi?"

"Ano," odvětil jsem.

"Nic jsi nezapomněl?"

"Ne."

"Ovšem, moje otázky jsou zbytečné, neboť jsi nikdy nebyl zapomnětlivý! Ale dovol mi otázku o tvém pancíři: měl jsi ho obléci dříve než vstoupíš na tuto zem. Učinil jsi tak?"

"Ano."

"A opisy, poznámky, výpisky z map a plánů a tisíce jmen a názvů, které sis zaznamenal? Na ty jsi snad také nezapomněl?"

"Ne."

"A kde je máš?"

"Zde v náprsní kapse. Přivázal jsem si právě ochranný štít na prsa a přitáhl kamizolu přes vestu. Opisy a poznámky ležely vedle mne. Dal jsem je do kapsy, když v tom přišla Šakara a pak - a -- a - ale ne, zmýlil jsem se! Nevzal jsem je k sobě, pouze jsem chtěl. Šakara mne vyrušila a já nechal všechno ležet a -"

"A teď to leží ještě; kde to leželo?" vpadl mi Halef do řeči.

"Ano - ne - ne - to není možné! Nemohu tomu věřit! Poznámky mají pro mne velikou důležitost, než abych je zapomněl, není, a není to možné!"

Prohledával jsem náprsní kapsu, tam ale nebyly. Hledal jsem i v ostatních kapsách, nadarmo. Zapomněl jsem je na lodi, zcela určitě jsem je nechal ležet na lodi!

Zapomněl jsem zápisky, které jsem si s tolikerou pílí pořídil a které mi měly být jediným vodítkem do neznáma. Halef právě nedávno prohlásil, že jsme muži, ale bez těchto poznámek se mi zdálo, že jsme spíše bezmocnými dětmi, které může překvapit nyní jakákoliv příhoda a jimž se může stát mistrem jakákoliv náhoda. Rozpačitě jsem usedl na vlhkou zem vedle Halefa.

"Tak! Teď tu sedíš právě tak krásně jako před chvílí já! Schází jediné, aby ti také začaly padat kapičky z očí na líce, jako mně! Tedy zapomněl jsi je? Určitě zapomněl?"

"Bohužel, ano!" přiznal jsem se.

"Vždyť jsem si to myslel!" pokračoval, "býval jsi odjakživa zapomnětlivý! Strašlivě zapomnětlivý, co tě znám!"

"Oho!" odmlouval jsem mu.

"Ano, ano!" nepřestával tvrdit Halef. "Máš sice celou řadu ještě jiných chyb, milý sidi, ale zapomnětlivost je z nich největší a také jí asi zůstane! Víš to tak dobře jako já, co jsem si s tebou dal už práce, abych tě z této chyby vyléčil, ale byla to mamá námaha. Něco podobného není sice pro rozumného muže, jakým jsem já, příčinou k hněvu, ale přece to zarmucuje, a zvláště mne, že to právě musím být já, který je nucen odhalovat tvoje chyby a nedostatky. Jak jsi mohl svoje poznámky zapomenout na lodi, skutečně nemohu pochopit. Hledám příčiny tohoto tvého vnitřního nedostatku. Ty bys je jistě neodkryl, ale mému známému ostrovtipu se to jistě podaří. Mohu ti je jmenovat, efendi?"

"Ano," odvětil jsem.

Kdo mne a mého hádžího Halefa zná, ví, proč jsem si mlčky dával líbit jeho káravá kázání. Měl mne skutečně rád a doopravdy mne ctil, ale ustavičná a nekonečná láska se mu přece jenom trochu zdály nudné a proto používal někdy příležitosti, aby mi mohl na pět minut dát pocítit také trochu rozhořčení a hněvu. Měl to v povaze, ale pak se stal opět starým, milým a poslušným Halefem, který byl ochoten vyhovět každému mému přání a šel by pro mne ochotně i na smrt. Ostatně v tomto případě jsem skutečně zasloužil ostrou výtku a proto jsem ponechal věcem, které měly přijít, volný průběh.

"Příčiny jsou dvě." pokračoval Halef. "Dovedeš je snad uhodnout?"

"Ne."

"Budu ti je tedy jmenovat, aniž bych zbytečně namáhal tvůj rozum. Buďto je to hloupost, nebo se už u tebe ohlašuje stáří. Chápeš, jak to myslím?"

"Dosud ne."

"Pak to tedy není stáří, ale hloupost. Pro všechny chyby, které člověk spáchá nebo spáchat může, se sluší hledat příčinu buď v hlouposti nebo v starobě. Nemusíme tedy pátrat po jiných příčinách. Jsi stejně starý jako já. Proto vím zcela bezpečně, že u tebe nelze mluvit o stárnutí. Jedná se tedy, jestli pátrám po příčině tvých chyb, jedině o hloupost. A protože jsou to u tebe vrozené chyby, musíš mít vrozenou i hloupost. Rozuměl jsi mi?"

"Ano."

"To se divím, kdo je od narození hloupý, nechápe obyčejně tak rychle, jako jsi teď pochopil ty mne. Těším se však z toho; neboť smím doufat, že pochopíš i to, co ti chci ještě dále říci."

Opřel pažbu své pušky o zem, podepřel se o ni rukama a pokračoval:

"Je ti snad známo, efendi, že jsme byli vysláni do Ardistanu, abychom podstoupili veliká hrdinství a byli zúčastněni obrovských dobrodružství, která by nemohl prožít jiný smrtelník, než právě my dva. Kdybys měl nyní v kapse své plány, mapy a poznámky, snad bys nezklamal důvěru, kterou v tebe klade Marah Durimeh. Protože jsi je ale pozbyl, připustíš snad, že nejsi schopný konat, co se od tebe žádá, zvláště vezmeš-li v úvahu své vrozené chyby a nedostatky. Z toho ovšem jasně vyplývá, že jsem to nyní jedině já, na něhož se můžeme oba spolehnout. Veliké činy nebudeš ode dneška vykonávat ty, ale já! A proslulá dobrodružství nebudeš prožívat ty, ale opět jedině já sám! Dřívější byl hlavní věcí ty a já býval pouze věcí vedlejší. Teď jsme si však vyměnili úlohy: já jsem hlavní osobou a vedlejší osobou jsi ty. Přiznáváš, že mám pravdu, efendi?"

"Velmi rád!" odvětil jsem.

"Velmi rád?" otázal se Halef a vrhal na mne nejistý pohled. "Tón, kterým jsi to řekl, se mi ani trochu nelíbí! Myslel jsem, že jsi to mínil poctivě!"

"V nejvyšší míře poctivě!" ujišťoval jsem ho. "Je to pro mne přímo rozkoší, jestliže nyní zjišťuji, že se stáváš hlavní osobou."

"Rozkoší? Jak to?"

"Protože nyní nemusím o ničem přemýšlet a uvažovat a na nic odpovídat. Budu nyní činit jen to, co ty rozkážeš."

"Hm!" zamručel Halef, "Že už nechceš myslet? Docela vůbec?"

"Docela vůbec!" ubezpečoval jsem ho. "Při své vrozené hlouposti mám nehoráznou radost, že za mne teď budeš myslet sám!"

"A odpovídat mám také za všechno?"

"To se rozumí. Já jsem vedlejší osoba!"

"Hm! Jen kdybych věděl, jak to myslíš, jestli poctivě, nebo úskočně! Jsi totiž, pokud se tvé vrozené hlouposti týče, občas docela nebezpečným člověkem. Možná, že mne chceš tímhle způsobem uvést do pokušení. Protože mi však nemůžeš upřít, že jsi zapomněl své plány a mapy, zůstane nyní u toho, co jsem řekl, já jsem hlavní a ty vedlejší osobou! Budu tedy na celé této cestě rozkazovat a ty budeš poslouchat. Nebo ne?"

"Ano."

"Nuže vstaň tedy ze země a vyskoč na koně. Vyjedeme!"

Vstal jsem. Oba jsme se, když jsme seděli na vlhké půdě, zamazali. Halefa to velmi zlobilo, neboť miloval čistotu.

"Alláh il Alláh! Teď se nám přilepilo celé tohle bahniště na šaty!" vykřikl zlostně. "Tak vypadá Ardistan, právě tak mi ho popisovali. U nás doma je i poušť tak čistá, že si věřící v nedostatku vody ruce před modlitbou omývá pískem. Kdo však vstoupí do Ardistanu, utone hned na prvním kroku v blátě, jehož se nezbaví, dokud nepřeskočí hranice Džinistanu! Pospěšme si, abychom měli tuto špínu a tohle bahno za sebou!"

Vyskočil na koně. Následoval jsem jeho příkladu. Halef pak očekával, že pojedu napřed. Učinil jsem však záporný posunek a vyzval ho:

"Ukazuj teď ty cestu, jsem pouze vedlejší osobou!"

"Dobrá, to také učiním!" odvětil Halef sebevědomým tónem, ale již méně sebevědomě dodával: "Ale proto přece nemusíš jezdit za mnou a můžeš se držet po mém boku. Znáš mne přece a víš, že i jako hlavní osoba dovedu být velmi upřímný a srdečný!"

Maličký chytrák mne chtěl mít po boku, aby se mohl řídit podle mne. Nepřistoupil jsem však na jeho návrh a zůstal jsem druhým v řadě. Uvedlo ho to do nemalých rozpaků. Neměl ani zdání o mých úmyslech a proto byl naprosto neschopen určit třeba jen směr naší jízdy.

Proto se již za krátkou dobu obrátil ke mně s prosbou:

"Efendi, řekni mi alespoň, jestli jedu takhle dobře?"

"Dobře," odvětil jsem. "Jen stále rovně za nosem!"

"Ale přijde-li do cesty močál?"

"Objedeme ho."

"Zdá se, že tu jsou samé močály. To je hrozné! Koně zabředají po kolena!"

"Abychom přejeli tuto močálovitou krajinu, potřebujeme tři dny času."

"Tři dny? Alláhu, smiluj se! Jací jsou tu lidé?"

"Nejsou tu lidé. S lidskými tvory se můžeme setkat až na druhé straně této nížiny."

"Jakého jsou původu?"

"Patří ke kmeni Usulů."

"Kmeni Usulů? Víš to jistě?"

"Ano!"

"Myslím, že jsi své poznámky zapomněl! Nemůžeš proto nic vědět!"

"Proč bych nemohl? Zapamatoval jsem si mnoho z toho, co jsem v knihách Marah Durimeh četl a podle map si ověřil."

"Zapamatoval?" otázal se Halef. "Sidi, to není pravda, tomu nevěřím!"

"Pročpak ne?"

"Protože to vím lépe! Vždyť jsem ti už vypravoval, že Ardistan znám a to velice podrobně. Proto jsem teď hlavní osobou a jedu napřed! Každý, kdo v této zemi byl, ví, že je to země zapomenutí."

"Jak to?"

"Kdo přestoupí jednou její hranice, zapomene ihned, kdo je, co je, kde byl a čím byl."

"Kdo ti tohle pověsil na nos?"

"Pověsil na nos? Prosím, neurážej mne! Mluvil jsem s mnohými a mnohými lidmi o Ardistanu. Nejmoudřejší z nich byl jakýsi starý, učený a mnoho zcestovalý derviš, který se tam zdržoval více než deset let a proto tuto zemi také dokonale znal. Řekl mi, že se to s Ardistanem má stejně, jako s lidským životem vůbec."

"Jak tohle myslíš?" ptal jsem se.

"Hned ti to vysvětlím," odvětil Halef. "Připustíš snad, že oba nepocházíme z Ardistanu, ačkoliv se tu nyní nacházíme?"

"Ano."

"Také snad připustíš, že jsme nepovstali ze země, ačkoliv po ní chodíme?"

"Zajisté!"

"A víš snad, kde jsi byl předtím, než jsi se zde narodil?"

"Ne."

"Ale tenkrát, když jsi se ještě nalézal tam, kde jsi tenkrát byl, jsi o tom věděl?"

"Pravděpodobně!"

"Pak jsi to tedy zapomněl v onom okamžiku, kdy jsi se narodil. Onen starý derviš tvrdil, že je země vlastně trestnicí pro stvoření, která nechtěla Alláha poslouchat. Jakmile vstoupila branou zrození do tohoto života, zapomněla ihned na vše, co bylo předtím. Nevědí pak, kým a čím byla dříve a mohou se jen naprostou poslušností, neochvějným vyznáváním víry, pracovitostí a dobrými skutky opět dostat tam, odkud přišla. Věříš tomu, efendi?"

"Náhledy starého derviše jsou velmi zajímavé, třeba však o nich přemýšlet."

"Přemýšlej tedy! Onen derviš také vyprávěl, že v lidském životě nastanou okamžiky, kdy vzpomínka na bývalý život zazáří pojednou v mysli člověka jako blesk, ale právě tak rychle opět zajde."

"A to že má tak velikou podobnost s Ardistanem?"

"Ano. Je to kraj zapomnění, jako země. Ano, dokonce se tvrdí, že život v Ardistanu skýtá pravý obraz pozemského života. Usmíváš se, efendi? Copak to, co říkám, nezaslouží pozornost?"

"Jestli zaslouží nebo ne, na tom nyní nezáleží. Víš, kdo jsi?"

"Ano; k čemu však tahle otázka?"

"A jestlipak víš, kde jsme byli včera?"

"Ano."

"A předevčírem a po celé týdny a měsíce před tím?"

"Ano."

"Tedy jsi to nezapomněl?"

"Ne."

"Jak tedy může být Ardistan krajinou zapomenutí?"

Náhle zadržel koně, zadíval se zamyšleně do prázdna a mručel:

"Ano! Tvá otázka není zrovna hloupá, ani vrozeně hloupá. Snad si pletu jedno s druhým. Nebo se snad nevyjadřuji správně. Snad zapomnění nepřichází hned najednou, snad se dostavuje ponenáhlu. U tebe už to začalo, neboť to přece musíš přiznat, že jsi své zápisky a mapy zapomněl na lodi. Nehádejme se tedy a vyčkejme, zmizí-li nám paměť nebo ne. Vraťme se raději ke kmeni Usulů, o kterém jsme mluvili. Znáš je snad?"

"Ne," odvětil jsem, když jsme opět koně pustili do klusu.

"Buď rád, že jsem nyní hlavní osobou! Beze mne bys byl naprosto ztracen, kdybys mezi ně zabloudil. Já totiž vím, jak se mám na ně dívat. Slyšel jsem o nich. Měj se na pozoru, efendi! Usuové jsou totiž národem obrů. Mají nohy jako sloni. Jejich paže jsou tak dlouhé a silné jako dvacetileté kmeny. Jejich vlasy jsou tak husté a dlouhé jako hříva. Oči jim září jako lucerny. Jejich hlas přehluší hlas hromu a když se rozzlobí, chvěje se pod nimi země. Bydlí v přepevných hradech, které jsou vystavěny jedině ve vodě. Žijí jen z loupeže a vraždy. Nevěří ani v Alláha, ani v šejtana a kdo se s nimi dostane do hádky, je naprosto ztracen."

"Tohle zní tak naprosto uspokojivě, že se tě musím zeptat, kdo ti to vyprávěl. Snad také ten starý, zbožný derviš?"

"Ne, to vím od jiných, ale neméně věrohodných osob. Zvítězit nad mužem z kmene Usulů je naprosto nemožné. Proto také tělesná stráž ardistanského emíra je sestavena jen ze samých usulských obrů, z nichž každý jednotlivec dovede v boji zastoupit i třicet mužů najednou."

"Pak je tedy dobře, že nás není třicet, ale že jsme jen dva!"

"Pročpak?"

"Protože se nikdo z nich nepokusí si s námi něco začít!"

"Neposmívej se, sidi! Co vím, to vím, a co vyprávím, je pravda! Ostatně, jako vedlejší osoba se vyjímáš velice uboze, směješ-li se tomu, co vypráví hlavní osoba co je to? Co se to děje?"

Tyto otázky vyrazil bezděky ze sebe, neboť jeho kůň se zastavil a výstražně zafrkal. Také můj Syrr se zastavil, ale nejevil žádnou známku strachu. Kopal a hrabal nohama kolem sebe a tvářil se spíš, jako by chtěl nějakého nepřítele roznést na kopytech. Oči obou koní se obrátily vlevo. Nespatřili jsme hned, o co se jedná. Byli jsme v hustém bažinatém lese, jehož stromy stály dost řídce od sebe, ale jejich vzdušné kořeny, splývajíce z větví, tvořily tak hustou oponu, že nebylo snadné pohlédnout daleko před sebe. Díval jsem se v tu stranu, kam hleděli naši koně a konečně jsem spatřil, že se jeden z těchto vzdušných kořenů podivným způsobem pohybuje. Halef to spatřil současně se mnou. Ulekl se, rozepjal ruce a vykřikl:

"Had! Obrovský had! Nejméně deset metrů dlouhý! Vidíš jej efendi?"

"Ano," odpověděl jsem. "Je to krajta tygrovitá."

"Musím ji okamžitě sestřelit, nebo nás pohltí i s našimi koňmi!"

Chopil se pušky, aby vykonal svůj úmysl. Dobrý Halef jako obyčejně opět jednou přeháněl. Bylo sice již tvrzeno, že krajty dosahují délky šesti i více metrů, ale tato nebyla jistě ani čtyři metry dlouhá. Že by nás i s koňmi spolkla, bylo opět jedno z těch malých přehánění, kterých byl Halef velikým milovníkem. Had visel na stromě za ocas a pohyboval přední částí těla a hlavou tak, jako by chtěl něco ve vzduchu chytit. Dělal to proto, že byl jistě rozčilen naším objevením. Nemohli jsme sice vidět kam směřuje svým zrakem, ale bylo jisté, že nás zpozoroval. Připravil jsem si henryovku, abych pomohl, kdyby se Halefova kulka minula cíle. Nedalo se tu lehce mířit, neboť hlava krajty byla v neustálém pohybu. Proto také Halef chybil a já trefil teprve druhou ranou. Hlava hada, kterou kulka proletěla, opsala ve smrtelné křeči kruh, pak plaz visel několik vteřin nehybně z větve k zemi. Najednou se však začaly uvolňovat jeho závity, dosud pevně objímající větev a nakonec spadlo celé tělo dolů. Seskočili jsme s Halefem z koní a spěchali k němu.

"Sláva nám!" zvolal Halef. "První veliké dobrodružství v Ardistanu jsme šťastně překonali, aniž by nás to stálo život! Netvor je mrtev, jeho život vyprchal naším příchodem. Chtěl nás sežrat a teď sežereme my jej! Ó, štěstí! Ó slávo! Ještě dobře, že ta obluda neměla nohy, jinak by, když by nás spatřila, jistě tryskem utekla! Jen na ni pohleď, sidi! Jaká je to obluda, jaký drak, jaká příšera, jaký netvor, jaký výplod pekel, jen pohleď na tohoto klacka, psího syna, vyvrhela, darebáka a lidožrouta! Podívej se na tu tlamu a na jeho zuby! Jestlipak víš, že takový had dovede spolknout celého vola ?"

"To snad přece ne, milý Halefe?" přerušil jsem se smíchem jeho dlouhou řeč.

"Nu, když ne vola, tedy pořádnou krávu jistě!" slevoval Halef v přehánění.

"Ne."

"Tedy tele?"

"Také ne!"

"Jehně?"

"Ani jehně ne! A na člověka se odváží leda omylem."

"Skutečně?"

"Ano!"

Nyní udělal velmi zklamaný obličej a začal naříkat:

"Pak to tedy není vůbec hrdinství, co jsme tu podnikli!"

"Bohužel, není!"

"Jaká škoda, věčná škoda! Nemohla ta bestie být dvacetkrát delší a desetkrát tlustší než je? Pak by byla i naše sláva dvacetkrát delší a desetkrát tlustší! Proč jsme ji tedy zastřelili? Může se jíst?"

"Ano! Černoši rádi jedí hady."

"Alláh mne chraň! Nejsem černoch!"

"Vezmeme si tedy kůži."

"K čemu?"

"Dají se z ní vyrábět boty, tašky a také sedlové pokrývky."

"Sedlové pokrývky? To se hodí! U nás doma nežijí obrovští hadi. Přijdu-li domů s takovou pokrývkou, roznese se moje sláva široko daleko do světa a budou mne chválit všechny národy. Kůži chci mít, kůži!"

Stáhli jsme pomocí svých nožů hadovi rudě a hnědě žíhanou pokožku a pak pokračovali v jízdě. Kůži vzal Halef k sobě. Považoval ji za svou kořist, ačkoliv jsem hada zastřelil já. Nenamítal jsem nic proti tomu. Setkání s hadem mi vyneslo víc než pouhou hadí kůži, totiž radost z mého Syrra, který nejevil nejmenší strach, když uviděl plaza, jehož předtím nikdy neviděl. Tato jeho nebojácnost pro mne měla velikou cenu.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist