<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

ARDISTAN A DŽINISTAN II
Na hoře Alláhově

kompletní kniha (e-book)

 

Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 161 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

KAPITOLA PRVNÍ
Vzhůru do boje!

Události posledních dnů se sběhly všechny tak překotným tempem, že vzpomněl-li jsem, že to bylo v pondělí, kdy byl Halef zajat Usuly a jejich šejk mnou, a že dnes je čtvrtek, tedy za necelé tři dny ujíždíme již s Halefem na dějiště událostí, které náš příchod mezi Usuly vyvolal, nemohl jsem tomu ani věřit. Vím ze skutečnosti, že následuj í-li události tak závratným tempem za sebou, nebývá nikdy výsledek uspokojující. Jistě pouze proto, že člověk touto překotností přestává být pánem těchto událostí, neboť ztrácí potřebný přehled. Pokud se toho týká, neztratil jsem jej, bohudíky, naopak starým cvikem jsem si zvykl rychle myslet i jednat a proto jsem cválal bezstarostně po boku svého Halefa a spoléhal se na to, co v budoucnosti dá Bůh a naše osvědčené štěstí. Halef byl neobyčejně vážný. To, co zažil včera večer a v noci na chrámové věži, udělalo na něho tak hluboký dojem, že se tím neustále v myšlenkách zabýval, ačkoliv se snažil skrýt své pravé duševní rozpoložení přede mnou tím, že se ustavičně obíral svými dvěma psy. Vyptal se před naším odjezdem podrobně na jejich výcvik a pokoušel se je ve všech kouscích jejich umění náležitě vyzkoušet. Těšilo mne, že prokázali svoji mimořádnou užitečnost. Avšak moji obři Acht a Ucht stáli v každém ohledu vysoko nad nimi. Dovedli napadnout muže i zvíře v kterékoliv situaci. Dovedli strhnout cválajícího jezdce z koně, poslouchali každý rozkaz bezpodmínečně a ihned. Ale co dělali, nečinili ze zvyku, ale s porozuměním a rozvahou. Dovedli téměř s pravou lidskou inteligencí rozeznávat špatné prostředky od dobrých a v sledu událostí se jistě ukáže, že dovedli mnohdy lépe a moudřeji jednat než já sám.

Všichni čtyři psi měli zvláštní řemení, na němž bylo upevněno jakési sedélko, na kterém nesli svoje vlastní zásoby, a každý měch s vodou. Voda byla vzata do zásoby pro krajinu, která leží za hranicemi země Čobanů. Břemeno, jež psi nesli, bylo vypočteno tak, že jim nijak nepřekáželo. Naopak se vždy těšili, kdykoliv jsme jim je připínali. Nedávali však své radosti průchod hlasitým štěkáním, ale pouze posunky, které byly více než výmluvné. Největší jejich předností bylo právě to, že dovedli neustále zachovávat naprosté ticho. Často jsme se ocitli v situacích, kdy jakýkoliv zvuk se mohl stát osudným a proto jen když jsem si byl jistý našim bezpečím, dal jsem těm dobrým zvířatům příležitost, aby se podle chuti mohla vyštěkat.

Pokud se týkalo naší výzbroje, je všeobecně známá z mých knih a o našich koních není třeba ztrácet slova. Sami jsme byli zdraví jako buci a jeli jsme s chutí a radostně za svým posláním, plni touhy po nových dobrodružstvích a více snad nelze ani od syna chudého krušnohorského tkalce a potomka chudičké, severoafrické beduínské rodiny očekávat.

Jeli jsme vesele celý den s malou polední přestávkou a teprve k večeru jsme se začali ohlížet po nějakém příhodném místě k odpočinku.

Tou dobou začali moji psi Acht a Ucht jevit jakýsi nepokoj.

Zastavili jsme se, i psi se zastavili. Hu a Hi se chovali naprosto nepokojně, ale Acht a Ucht se na mne dívali jaksi tázavě, jako by chtěli říci: "Proč zde zastavujeme? Proč nejedeme ještě dále?" Mělo to jistě svůj význam. Ucht pokročil ještě o několik kroků, zdvihl pravou nohu, zavrtěl chvostem a když vtáhl do nozder vzduch, znovu se očima obrátil ke mně.

"Tam vpředu se asi něco děje!" řekl Halef.

"Ano, jsou tam lidé!" přisvědčil jsem.

"Mám tedy zůstat se psy a koňmi zde?"

"Ano. A já se půjdu podívat, o co se jedná. Postarej se, aby zde bylo naprosté ticho!"

Jeli jsme ten den neustále podél říčního koryta, které bylo z obou stran lemováno stromovím a keři, místy i dost hustým lesem, plným soreových stromů, které dávají výbornou pryskyřici, jež je i na evropském trhu hledaným zbožím. Jejich dřevo je však pro topení příliš mokré, špatně hoří a vydává velice nepříjemný zápach. Je naprosto nemyslitelné použít toto dřevo ke kuchyňským účelům. Pečeně nad ohněm živeným tímto dřevem načichne jeho vůní tak, že ji lze jíst jen z velikého hladu a s odporem.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se tak chvíli plížil podél stromů, pátraje zrakem i čichem, a najednou ucítil zápach, který nemohl pocházet od ničeho jiného než od pečínky, pečené na právě popsaném dříví. Moje zvědavost ovšem vzrostla a se zatajeným dechem jsem se plížil dál. Zápach byl stále intenzivnější a proto jsem zdvojnásobil svoji opatrnost. Že lidé, kteří pečou svoji pečínku na tomto ohni nejsou ani Usulové, ani Čobani, jsem byl pevně přesvědčen. Byli to patrně lidé, kteří dávno vyrostli ze zdejších úzkých poměrů a zapomněli proto nadobro, jak je třeba připravovat šťavnatou pečínku pod širým nebem.

Když jsem se vzdálil od Halefa asi na míli, spatřil jsem konečně oheň. Je nutné se vžít do toho, jak jsem se cítil šťastným, že jsem se stal majitelem dvou psů s tak bystrými smysly! Tím více jsem se ovšem divil lidem, kteří si tu na břehu řeky zapálili oheň, nad nímž by mohli upéci celého vola a nenapadlo je přitom, že jednají velice neopatrně. Řeka tu tvořila velikou, do daleka otevřenou dráhu a oheň musel být proto z veliké dálky patrný. Kdyby zde nebyla náhodou zátočina, viděli bychom i my oheň jistě už před hodinou prostým zrakem. Možná, že tito lidé nepotřebovali, aby se skrývali, proto tím více bylo nutné, abych zůstal skryt já před nimi. Bylo nutné nejdříve zjistit, kdo jsou, a teprve pak jednat.

Zatím se již zcela setmělo, oheň mne oslňoval a proto se stalo, že jsem i řeku ztratil z dohledu.

Když jsem se připlížil pokud možno až k ohni, skryt za velikým stromem, pozoroval jsem, že u ohně panující číslicí je šestka. Napočítal jsem šest mužů, šest koní a šest velbloudů. Tábořili zde jistě již několik hodin. Oheň živili skutečně smolnými suky soreového dřeva. Velbloudi byli těžcí - soumaři. Břemena měli sňata. Leželi zde volně a nespoutáni a přežvykovali. Nesli slušný počet měchů s vodou a několik balíků. Dokonce se mně i líbili. Byli to persko-indičtí kříženci, ale pouze perská část byla ušlechtilá, ne však ta indická. Kdo si troufá jezdit na bělouších zářící bělostí, nemá buď zlé úmysly, nebo je nezkušený a hloupý člověk! Čtyři z těchto mužů byli podřízení. Bylo to patrné na první pohled. Zabývali se částečně zvířaty, částečně i pečením nad ohněm. Pekli antilopu druhu čikara, která již ovšem byla zapáchajícím čoudem dřeva nadobro zkažena. Ostatní dva muži byli pány. Seděli opodál opřeni o kmen mohutného stromu, vzdáleni od ohně, zvířat i lidí, jako by se báli, aby se dotekem s nimi neznečistili. Takové separování je obvyklé jen v kastovnické Indii! Kdo tedy asi byli tito dva lidé? Oba byli opásáni křivými šavlemi v kožených pochvách, ale kování, kruhy na těchto pochvách a přezky na řemení a opascích, jakož i ostatní kovové součástky byly z ryzího zlata. Jejich opasky a pažby pistolí se svítily polodrahokamy. Na rukou jim zářily obrovské diamanty, rubíny a safíry. Jejich turbany ovázané po indickém způsobu byly okrášleny perlovými šňůrami a jeden z nich, který měl na nose brýle, dokázal dokonce i to, že do jejich zlatého kování, právě nad ušima, si dal zasadit po diamantu velikosti dozrálé čočky. Zdál se být vznešenější než druhý. K čemu v pustině tolik nádhery? Oba muži byli oděni do oděvů z onoho nekonečně jemného, běložlutě svítícího tkaniva, které v hindustánských písních bývá vychvalováno jako "setkaný vzduch"! Jak si to jen všechno srovnat v hlavě?

Prosím, aby mne laskavý čtenář neposuzoval nijak křivě, vyslovuji-li tuto otázku. Byl jsem k ní nejen oprávněn, ale dokonce i vázán. Oněch šest mužů přišlo ze severu, ne od Čobanů, ale z mnohem větší vzdálenosti. Jeli k jihu, tedy k Usulům. Kdo byli a co tu chtěli?

Za územím Čobanů leží Džunubistan a dále Ardistan a odtamtud právě tak jako z Vídně do Berlína mohlo přijít jen něco zlého. Zvláště touto dobou, kdy se chystali Čobani ke vpádu na cizí území. Měli snad úmysly těchto lidí souvislost s tímto vpádem? Musel jsem je vyslechnout. Tma mi propůjčila plášť neviditelnosti a proto jsem se beze strachu připlazil až za kmen, u něhož seděli a pohodlně jsem se rozložil na vlhkém mechu jako na pohovce. Jen strom mne dělil od obou mužů. Nemluvili hlasitě, ale jen polohlasem, ale přece tak jasně, že jsem všechno dobře slyšel. Právě když jsem zaujal svou pohodlnou pozorovací pozici, odřízl jeden ze sluhů z antilopy dva kusy masa a položil je na lesklý, jistě zlatý podnos. Přidal k tomu dva malé, již dříve upečené koláče a nesl podnos oběma pánům. Jeden z nich měl patrně hlad. Vytáhl z opasku nůž, aby se neprodleně pustil do jídla. Ten druhý, s diamantovými brýlemi, mu však zadržel ruku a řekl:

"Tak ne! Zakazuji ti to! Nezapomínej, že jsi nejvyšším ministrem džunubistanského šejka a že patříš k nejušlechtilejší kastě lidské společnosti! Nesmíš se dotknout žádného jídla, které bylo upraveno rukou nižší kasty dříve, než bylo požehnáno kněžskou rukou."

"Vím, ale na cestách je to snad dovoleno?" odpověděl káraný.

"Jen tenkrát, není-li přítomen kněz. Já jsem však nejen knězem, ale nejvyšším ze všech knězi na světě. Jsem mahaláma Džunubistanu! Jsem dokonce ještě více! Jsem bohem! Jakmile zemřu v jednom tělesném životě, zrodím se ihned zase znovu a opět jako bůh! Bylo by to tedy nejen desaterým, ale sterým, dokonce tisícerým hříchem, kdybys v mé přítomnosti jedl jídla připravená rukou nižší kasty, aniž bys je dal posvětit! Podej mi jídlo, zbavím je hříchu, abychom je mohli pojíst!"

"Ministr" mu tedy podržel podnos pod bradou a mahaláma nad ním udělal několik tajemných, žehnajících posunků, načež začali oba jíst. Mlaskali jako jistá zvířátka, což mělo znázornit jejich vznešenost. V oněch krajinách, čím je kdo vznešenější, tím hlučněji a ne-způsobněji si při jídle počíná. Oba hltali maso i pečivo, téměř aniž by je kousali, a dali si podat ještě dvakrát znovu nové porce, které opět jako první byly požehnány. Mezi jídlem nepadlo jediné slovo. I sluhové jedli, ale protože to byli lidé opovržení a méněcenní, jedli tiše a způsobně a působili přitom mnohem lepším dojmem než jejich páni.

Moji čtenáři mne znají, že jsem slovo náhoda vyškrtl ze svého slovníku. Nemohu proto tvrdit, že to byla právě příznivá náhoda pro mne, že jsem hned z prvních slov těchto mužů poznal, kdo jsou. Jeden z nich se prohlásil sám být džunubistanským mahalámou. Mahaláma znamená asi tolik jako velekněz. Ale to není ještě všechno! Označoval se dokonce "nejvyšším ze všech knězi světa". Možná, že se tu a tam najde někdo, kdo bude jeho tvrzení považovat za neskromné. Ten druhý byl pak "nejvyšším ministrem" šejka Džunubistanu. Tak vysoce postavené osoby snad ještě nikdy nenavštívily území Usulů. Co tu asi tito lidé chtěli? Přiznám se, že jsem byl nedočkavý dozvědět se o tom něco bližšího, ale nezdálo se, že by vysoce postavení pánové měli chuť vyjádřit se o tomto tématu. I po jídle zachovávali nějakou chvíli úplné mlčení. Pak hovořili velmi jednoslabičně o obyčejných věcech, které mne nezajímaly. Zato sluhové, kteří dokončili jídlo a nyní seděli pohromadě, kouřili tabák a přitom se pustili do hovoru, který se stával stále hlasitějším, takže jsem mu alespoň zčásti rozuměl. Bavili se o průběhu své nynější cesty. Zdálo se, že nemají tušení o hlavním účelu cesty, ale že má zůstat utajena Čobanům jim bylo známo. Také věděli, že Čobani chtějí vojensky vtrhnout na území Usulů. Čobani za tím účelem stáhli své bojovníky do středu země a ponechali její okraje bez ochrany. Proto se Džunubům podařilo projet západním pobřežím, aniž by byli jen jedenkrát zpozorováni. Za svůj úspěch také děkovali té okolnosti, že si na cestu vzali dostatečnou zásobu měchů s vodou, takže nemuseli docházet k řece, aby napojili sebe i zvířata. Předevčírem přenocovali v Katarské šíji. Zítra pak, po třetím noclehu, doufali dojet do Usuly.

Když se služebnictvo dostalo v hovoru až na tato místa, cítili také pánové potřebu něco do toho promluvit, ale jen mezi sebou, aniž by byli sluhy slyšeni. Ležel jsem ovšem dost blízko, abych slyšel polohlasně vedenou rozmluvu. Nejprve začal "ministr" otázkou:

"Jen kdybychom měli i nadále takové štěstí, jako až dosud. Čobani nás neviděli. Zdalipak nás zahlédnou Usulové?"

"Tělesně ovšem, neboť to chceme, ale duševně nikoliv!" odpověděl mahaláma.

"Myslíš, že nás mohou spatřit, ale nesmějí nás prohlédnout?"

"Ano, tak to myslím."

"Nic není lehčího než to! Šejk je hlupák. Jeho žena je chytřejší, ale bez schopnosti někomu nedůvěřovat. Bude nám věřit také, že si přejeme jen štěstí jejího národa. Jak je to však s kněžkou, slyšel jsem, že má veliký vliv."

"Nevěřím tomu," řekl mahaláma pohrdlivě. "Jaký vliv by mohla mít žena jako kněžka?"

"Pak je tu ale její muž, kněz a kouzelník!"

"Ani toho se nemusíme bát. Je to pouhý odlesk, nebo ještě lépe, stín své ženy! A jaké to mají náboženství! Bůh, který zůstává duševně skryt! Který se nikdy neukazuje, nikdy se nerodí, jako jsem se já narodil a budu se znovuzrozovat! Kde mne vidí, vidí boha. Kdo se mnou mluví, mluví s bohem! Kdo tedy má mne, má i boha! Koho však mají Usulové? Nic, nulu, páru, neviditelný přízrak, to je jejich bůh! Sahar je jediný člověk mezi nimi, o němž by se dalo soudit, že je s ním možné promluvit. Čím je však proti mně, který se tu zjevuji jako skutečný bůh ve vlastní lidské podobě? Jestliže se jen odváží otevřít ústa, zničím ho několika slovy, že zmlkne a už nepromluví! Sestoupil jsem z nebe, abych se vždy znovu a znovu rodil do té doby, než lidstvo zbavím strastí pozemského života. To se stane tenkrát, až všechno živoucí ze země přejde do nirvány. Až se tak stane, bude moje světské poslání skončeno a já opět vystoupím mezi hvězdy, abych tam pokračoval v žití. Na této své vykupitelské cestě jsem se dostal nyní až do Džunubistanu a zamýšlím k němu připojit území Čobanů a Usulů. Náš šejk mne pochopil. Spojí svoji pozemskou moc s mojí duchovní a duchovní mocí. A učiní-li to, dobude veškerý okrsek země, který leží jižně od nás. Utvoříme nyní s Usuly spolek. Povíme jim, že jim Čobany přiženeme do země. A až Čobany a Usuly mezi sebou rozdrtíme jako mezi dvěma mlýnskými kameny, rozmačkáme je a rozmělníme, vtrhneme do jejich země, přičemž budeme dbát na to, aby i oni byli Čobany ze země vytlačeni. Vtáhneme do jejich země, obsadíme ji a prohlásíme se v ní pány -"

"Předpokládejme, že se nám nyní podaří nalézt tam víru!" vpadl mu ministr do řeči.

Mahaláma pohlédl na ministra tak zdrcujícím pohledem, jako by ho chtěl na místě zrakem zničit. Zachoval po celou minutu roztrpčené mlčení a pak se zvláštním důrazem odpověděl:

"Jako by se vůbec mohl nacházet člověk, který by mi dovedl nevěřit, promluvím-li s ním! Jsem mahaláma z Džunubistanu, nejvyšší ze všech knězi světa! Pamatuj si to! Jako zevnější lesk našich osob okamžitě získá Usuly pro sebe, právě tak se před námi skloní i duše, jakmile se objevím, abych s nimi promluvil. Pomysli jen na čest, na nesmírnou čest, kterou jim prokážeme, když se u nich objevíme a obšťastníme je svou přítomností!"

"Kdybychom přicházeli s velikým, skvělým průvodem, způsobili bychom větší dojem!"

"Zajisté! I když bychom stáli duševně nejvýše, nesmíme zanedbávat svůj zevnějšek. Sám Bůh potřebuje tělesný svět, chce-li být zbožňován. Tentokrát jsme museli však komonstvo nechat doma, abychom nebyli zpozorováni Čobany. Bylo nevyhnutelné zachovat nejpřísnější tajemství. Ale i to má své výhody nemalé ceny, jen když jich dobře použijeme. Čeho se nedostává na nádheře a skvělosti, to získáme desetkrát na přízni a důvěře. Ať tito nízko stojící lidé věří v humanitu, milosrdenství a pozemský mír. Nejsou zralí. Zděsili by se, kdyby znali pravdu. Láska je největší lež na světě a jen nenávist je pravdivá. Každý tvor je egoistou, dbá jen na sebe. I Bůh! Čím vyšší stvoření, tím vyšší je jeho egoismus. Nejvýše je pak vyvinut u bytosti nejvyšší, u Boha! Bláznovstvím je označovat Boha Otcem. Je pouze ničitelem všeho, nic víc! Nedává život, ale smrt, ne mír, ale jen boj, svár a ničení. Když stvořil vesmír, zničil sebe. Duch se proměnil ve hmotu, Stvořitel se stal stvořením. Aby se opět stal Bohem, musí hmotu znovu proměnit v ducha, musí zničit stvoření, krok za krokem v pořádku, v jakém vzniklo. To není láska a život, ale nenávist, smrt a zničení, nekonečná, věčná světovražda! Čím víc Bůh roste, tím menší se stává jeho stvoření! V okamžiku, kdy bude zničen poslední zbytek vesmíru, vyroste Bůh nejvýše. Proto je blaženým člověk, který nebaží po slávě světské, ale po velikosti Boží! Bude se stávat stále vzdušnějším, stále lehčím, až se jeho existence rozplyne v Bohu. A toto naprosté mizení v Bohu je naše nejvyšší blaženství, je náš konec - to je nirvána!"

Mezi řečí změnil své místo a odsunul se poněkud stranou. Proto jsem viděl nyní jeho obličej pouze ze strany, ale když se obrátil k ministrovi, viděl jsem mu přímo do obličeje. Byl to krásný, mužný obličej se stříbrolesklým vousem, ale měl vadu, která mu všechnu krásu opět odnímala. Šilhal totiž, a to tak strašným způsobem, že to muselo být nápadné i člověkovi, který nemá ve zvyku hledat chyby ve tvářích svých bližních. Prozrazoval-li již svým zevnějškem, že není obyčejným mužem, prozrazovala i jeho řeč, že nechodí denními cestami obyčejných smrtelníků, ani v duchovním světě. O čem zde mluvil, bylo jeho pevným přesvědčením, ačkoliv by ho za podobné řeči v Evropě zavřeli do blázince. Mahaláma byl tak vychován a tak vyrostl ve víře, jako všechny národy Východu, které jsou zvyklé přehánět jinak zcela zdravé názory až do nemožností. Mahaláma trpěl náboženskou přepjatostí. Já jsem pak v něm v tomto okamžiku viděl ne hlavu četné náboženské sekty, ale mocného a velmi zajímavého soka svých přátel, který je přišel obelstít a oklamat o jejich samostatnost. A právě nyní, v okamžiku, kdy skýtali svému rafinovanému nepříteli tolik a tak nebezpečných slabin, z nichž je bylo možné napadnout! Nemohl jsem se ani v nejmenším rozmýšlet, co nyní udělám. Věděl jsem, koho mám před sebou. Znal jsem dokonce záměry, které tito dva muži sledovali. Naskýtala se jen otázka mám-li zůstat, nebo se opět odplížit. Možná, že bych se mohl dozvědět ještě víc. Nyní se mahaláma obrátil k sluhům a řekl:

"Nadešla hodina noční modlitby!"

Jeden z nich vstal a přinesl gong, který ležel vedle zavazadel. Pak odstoupil stranou, poklonil se ke všem čtyřem světovým stranám a při každé pokloně udeřil třikrát na zvučnou, kovovou mísu. Pak poklekl a modlil se. Také ostatní poklekli, sepjali ruce a mručeli předepsané modlitby. Jen mahaláma se nemodlil. Vždyť byl sám bohem! Modlit se sám k sobě považoval za nesmysl, ale sám sebe prohlašovat bohem neuznával za bláznovství! Ale přesto na mne působila modlitba těchto lidí povznášejícím dojmem, takže jsem jí tiše přihlížel. Stejně tiše se choval i mahaláma. Takoví přepjatí tvorové mají již v povaze, že při všem zlu, jehož jsou původci, dovedou zachovávat největší klid a tvářit se jako pouhá neviňátka. V Evropě byl prototypem podobného netvora zbabělý německý hrdina - excísař Vilém. A mahaláma tu nyní seděl v přísvitu ohně, který osvětloval jeho stříbrem protkávaný plnovous a dodával jeho očím krvavý lesk. Zdálo se, že se ponořil hluboko do svého vlastního božství a že tone ve vnitřní blaženosti. Nebylo již pomyšlení, že bych se mohl z jeho úst dozvědět něco nového. Opustil jsem proto svoje pozorovací místo a odplížil se právě tak opatrně, jako jsem se připlížil.

Brzy jsem se dostal pod pláštěm noci, která byla ten den zvláště tmavá, k Halefovi. Posadil jsem se k němu a podal mu zprávu. Jindy by mne snad Halef v řeči nejméně desetkrát přerušil, ale tentokrát mne vyslechl mlčky až do konce. Když jsem skončil, šibalsky se usmál a řekl:

"Tak to je tedy sám Pán Bůh! Všemocný a vševědoucí Stvořitel nebes i země! Zajmeme tedy jednou také Pána Boha a přivážeme mu ruce k nohám! Pak ho připoutáme na koně, aby ho nemohlo napadnout zmizet! Kterému člověkovi se něco podobného už někdy přihodilo?"

"Tobě jistě ne!" odpověděl jsem.

"Ne, opravdu! Alláh se ještě nikdy tak nespletl, aby mi vběhl do rukou. Ale teď přece přišel! Sedí zde u svých velbloudů a koní! A nyní půjdu a ukáži mu, že hádží Halef Omar, šejk Haddádů, dovede popadnout za krk i Stvořitele a vládce vesmíru!"

"To ne, necháš ho tak!"

"Že ne? Já? Ani mně nenapadne! Jako přítel a spojenec Usulů je musím chránit a varovat! A to také udělám, neboť je to moje povinnost! Bránil bych je i proti šejtanovi, kdyby přišel a chtěl jim škodit! A zastanu se jich také před tímto falešným pámbíčkem, který je chce obelstít! Pevně ho podržím a nedovolím mu pokračovat v cestě!"

Promluvil tato slova velmi rozhodně, já však znovu opakoval:

"Ne, necháš ho tak!" a připojil jsem k tomu: "Dokonce ani nepůjdeš tam, kde táboří. Ani jej neuvidíš, ani s ním nebudeš mluvit!"

"Že jej neuvidím? Že s ním nebudu mluvit?" zeptal se mne udiveně. "Ale vždyť musíme rozhodně za ním a zajmout jej!"

"Ne, to nemusíme a také to neuděláme. Naším úkolem nyní je, pokud možno co nejrychleji dostihnout Katarské šíje, abychom učinili přípravy pro věci, které budou následovat. Myslíš, že se při tom můžeme vláčet se zajatci?"

"Hm!" zamručel Halef. "To je pravda, je jich šest a my jsme jen dva! Ale přece je nemůžeme nechat běžet?"

"Proč ne?"

"Protože, poněvadž hm, ovšem! Kdybychom věděli, padnou-li do rukou džirbanimu a naloží-li s nimi právě tak, jako bychom s nimi naložili my dva!"

"Jsem přesvědčen, že to udělá!"

"Já ne."

"Pak už to nezměníme. Je vlastním pánem, ať dělá jak se mu zlíbí."

"Pak tedy chci doufat, že tohoto mahalámu popadne a přivede nám ho s sebou do Katarské šíje, kde ho pak pořádně vezmeme na paškál, abychom mu ukázali, že ho pošleme na nejrychlejším hedžínovi do jeho nirvány, nebude-li nás poslouchat. Ale přesto ho uvidím, vždyť se s ním budeme muset ráno setkat."

"Ne. Učiníme tak již dnes."

"Za této tmy?"

"Ano. A sice ne podél řeky, ale obloukem lesem je objedeme."

"To bude velmi nepohodlná cesta. Budeme vrážet do stromů!"

"Ano, to by se ovšem stalo, kdybychom tuto zacházku podnikli pěšky, vedouce koně za sebou. My však pojedeme. Víš přece, že koně vidí v noci lépe než my. Les má podrost jen na pokraji. V hloubce je mezi stromy dost prostoru, aby projel jezdec na koni. Je tu ostatně při břehu dost mlází. Stačí, uřízneme-li si každý dlouhou tyčku a budeme-li ji používat jako plži tykadel, abychom se vyhnuli nárazům na stromy, kterých se tak bojíš."

"Velmi dobře, sidi! Z emíra Kary ben Nemsiho a šejka Haddádů se stanou dva plži s tykadly u koňské hlavy! Sidi, to provedeme, a sice hned!"

Brzy nato jsme již klusali každý vyzbrojen dlouhým výhonkem, které Halef na pokraji lesa uřízl, v značném oblouku lesem, kolem nicnetušícího poselstva z Džunubistanu. Naše "tykadla" se výborně osvědčila a rovněž tak se osvědčila i mlčenlivost a ostražitost našich psů a koní. Jeli jsme tak několik mil lesem, až jsme se opět dostali k řečišti a zde jsme se konečně utábořili na noc, aniž bychom však rozdělali oheň.

Nebudu laskavého čtenáře nudit dlouhým popisováním cesty a krajiny, kterou jsme projeli následující den, neboť vím, že touží více po událostech, na které však tato cesta nebyla bohatá. Začnu tedy s vyprávěním od té doby, kdy jsme zpozorovali, že vody v řece očividně ubývá, že se ztrácí a že koryto zvolna vysychá. Místy jsme pozorovali již i holé dno řečiště, takže se tu tvořily celé ostrovy, čím dále k severu, tím hojnější. Pak následovaly dlouhé lavice, prorvané jen strouhami, které se později už měnily jen v pouhé louže. Voda v těchto loužích chutnala odporněji a odporněji, až byla naprosto nepoživatelná a zdraví škodlivá. Halef se zatvářil velmi starostlivě a řekl:

"Sidi, dopustil jsi se veliké chyby!"

"Jaké?" zeptal jsem se.

"Měl jsi tam, kde byla ještě voda k pití, zastavit a naplnit naše měchy vodou."

"Kdo? Já?"

"Ano, ty!"

"A ty ne?"

"Ne, já ne! Co je mi vlastně po chybách, kterých se dopouští jiný? Nejsem přece povinen vymýšlet si nějaké chyby, to přenechám tobě."

"Dobrá!" zasmál jsem se. "Přemýšlej tedy alespoň, jakým způsobem bychom mohli tuto chybu napravit!"

"Ano, sidi, udělám to. A jsem přesvědčen, že to nebude dlouho trvat a najdu pomoc."

Od této chvíle se tvářil velice vážně a přemýšlivě, abych poznal, jak se snaží zjednat nápravu mé chybě. Chvílemi zhluboka vdechl, nebo si vzdychl. Otázka pitné vody stála již mnohého londýnského, pařížského, berlínského i římského primátora mnohou bezesnou noc. Můj hádží Halef měl nyní hlavu přeplněnou podobnými starostmi. Konečně, asi po hodině hlubokého přemýšlení, si mlaskl jazykem a zajásal:

"Hamdulilláh! Už to mám! Pojď, sidi, pojď!"

Otočil svého koně a chystal se odjet toutéž cestou, kterou jsme přišli.

"Kampak?" zeptal jsem se.

"Zpět! To je samozřejmé, že zpět! Je to to jediné, co se může stát!"

"Dokaž mi to!"

"K čemu důkazy? Káže tak přece zdravý lidský rozum!"

"Co káže?"

"Že musíme obrátit a jet opět tam, kde je voda ještě k pití, abychom tam naplnili své měchy vodou!"

"Hm! A na tohle jsi přišel teprve teď?"

"Ano, teprve teď! A jsem velice šťasten, že mně to napadlo. Ty snad ne? Kdyby nebylo mého nápadu, nenapili bychom se dnes vůbec vody."

"Trvá to tedy hodinu, než ti napadne to, co musí napadnout zdravý lidský rozum ihned. Jakýpak jsi to měl rozum před hodinou?"

"Tvůj jistě ne, efendi! Protože tobě by jistě nenapadlo, abychom zase obrátili."

"To jistě ne!"

"Pojď tedy a vraťme se spolu! Povedu tě tam, kde jsme dnes ráno pili! Tam byla voda ještě dobrá."

"Máme se tedy vracet šest hodin! Vždyť už je poledne! Děkuji pěkně!"

"Nechceš se se mnou vrátit?"

"Ne!"

"Pojedu tedy sám!"

"Učiň tak, Halefe! Ale neutop svůj zdravý lidský rozum v pitné vodě. Budeš ho ještě potřebovat, abys mne během tohoto roku dohonil!"

Halef zůstal stát, já však popohnal koně a cválal jsem dále, následován svými psy. Brzy jsem však za sebou zaslechl hlasité oddechování Halefových psů a hned nato ostrý cval jeho koně. Dohonil mne a sotvaže se ocitl po mém boku, začal s vyčítavým nářkem:

"Sidi, s tebou už to není k vydržení! Chceš nás snad násilím vehnat do zkázy, chceš, abychom zahynuli žízní?"

"Chceš snad věčně zůstat v usulských bažinách a rašeliništích?" odpověděl jsem.

"K čemu tato otázka? Nechápu ji!"

"Nuže, řekni mi tedy, kam směřujeme?"

"Nejprve do Katarské šíje a pak na území Čobanů."

"A chceš snad každý den jet zpět, abys přinesl vodu?"

"Jistěže ne! To bychom se nedostali ani o krok kupředu!"

"Ale vodu tam budeme přece také potřebovat?"

"Jistě nějakou najdeme!"

"Kde?"

"Znáš tam snad vodní prameny?"

"Ne!"

"Nevím. Spoléhám se na tebe."

"Ach tak! Proč se nespoléháš na svůj zdravý rozum?"

"Alláh il Alláh! Posmíváš se mi? To je posměch! Není to od tebe pěkné!"

"Není-li to pěkné, je to jistě velmi správné. Kdo má jednou zemi bažin za sebou, má raději leknout žízní, než se znovu vrátit do bahna, aby ukojil svou obyčejnou žízeň! Voda je všude, i v nejpustší a nejvyprahlejší poušti. Je třeba jen dokázat ji najít. A že je voda v poušti lepší než z bahnité a rašelinité půdy, víš jako dítě pouště lépe než já."

"Samozřejmě!" přisvědčil Halef. "Ty však mluvíš, jako bys s tou dobrou, písčitou vodou již počítal?"

"Také to dělám! Podle zákonů, tobě ovšem neznámé feni mí-zání meža, které se u nás říká hydrostatika a podle pravidel -"

"Mlč!" vpadl mi Halef do řeči a zacpával si uši oběma rukama.

"Nechci nic slyšet o téhle tvé fen mízání meža právě tak, jako nechci slyšet o ostatních tvých vědomostech! Nic jiného přitom člověk beztoho nemůže získat, než že se bídně vydrápe z podvědomí do nadvědomí, aby se pak zase zřítil dolů! To jsem už zažil! Nebudu-li žíznivý, napiji se z pramene vody a ne z feni mízání meža, proto tě prosím "

Odmlčel se. Spatřil něco, co ho připravilo o řeč. Bylo to světlé místo ve starém, tmavém rašelinitém říčním korytě. Nic jsem neříkal a jen jsem se smál. Když se na mne opět podíval a spatřil můj úsměv, sklopil opět oči a přiznával se svým milým, upřímným způsobem:

"Sidi, jsem osel, velbloud, ušatý osel a dvouhrbý velbloud, zkrátka: jsem mezulán, nejpolitováníhodnější pitomeček, kterému se ve zdravém lidském rozumu teprve za celou hodinu rozbřeskne. I pak z toho nic moudrého nevzejde, ale vždy veliké oslovství! Tohle světlé místo je písek, je to pravda?"

"Domnívám se tak. Prohlédněme šije zblízka! Blížíme se k soutěsce. Myslím, že budeme v šíji ještě před večerem."

Seskočili jsme z koní a šli k tomu místu v řečišti. Byla to skutečně písčina. Písek byl suchý jen na povrchu, ale čím dále do hloubky, tím byl vlhčí. Halef velmi rád napravoval svá pochybná mínění a to se stalo i zde. Spěchal ke koním a odepjal tu oba své kovové, arabské, střevícovité třmeny. Byly svým tvarem výborně přizpůsobeny k hrabání v písku. Každý jsme se ozbrojili jedním. Zakrátko jsme vyhrabali v písku díru, která se záhy naplnila jasnou a velmi dobře chutnající vodou. Byla to voda překapaná písečnou vrstvou. Napili jsme se oba dostatečně. Pak byli napojeni psi a nakonec jsme jámu rozšířili a napojili koně. Voda naši jamku opět rychle naplňovala a když se ustálila, mohli jsme jí naplnit i své měchy do zásoby. A to všechno jsme provedli v necelé půlhodině. Pak jsme opět nasedli na koně a jeli dále. Halef se velice styděl, když se znovu přiznával:

"Jak rychle a pohodlně jsme to všechno odbyli! Já bych k tomu potřeboval nejméně dvanáct hodin, než bych tě dohonil a přinesl vodu!"

"Kdybych ovšem na tebe čekal, pak ano! Jel bych však dále a ty bys mne za dvanáct hodin jistě nedohonil. A kromě toho musím podotknout, že teď máme dobrou, čistou písečnou vodu, kdežto ty bys přinesl rašelinitou vodu."

"Myslíš, že najdeme vodu i na druhé straně, za soutěskou?"

"Doufám!"

"Ale tamější poušť má špatnou pověst, je to prý největší suchopár na světě!"

"Tomu nevěřím. Myslím, že je lepší než její pověst. Je na severu ohraničena horami, za nimiž a nad nimiž se kupí džinistanská pohoří. Vzniká tam tedy jistě tak silný vodní tlak, že postačí i pro území Čobanů. Ostatně jsem našel na mapě, kterou mi dal džirbani, zvláště zaznamenaná místa, o kterých jsem přesvědčen, že to jsou vodní nádrže. Mapu kreslil jeho otec, který poušť mnohokrát procestoval a proto ji také dobře znal. Říká se, že za zdar svých cest děkoval jedině bystrému čichu svých psů. Nechci to popírat, ale připojuji, že to byla právě znalost vodních stanic, která mu posloužila ještě mnohem lépe než jeho čtyřnozí průvodci. Myslím, že ani netušíš, jakou to bude mít pro nás důležitost."

"Pro nás? Jak to?"

"Chceme přece zvítězit nad Čobany. Je to tak?"

"Ovšem. Ale my si je chceme i podrobit a zmocnit se jejich země."

"Velmi dobře! Čeho je však k podobnému vítězství třeba?"

"Statečnosti."

"Nic víc?"

"Ovšem, ještě mnohem více! Odvahy, lsti, chytrosti, cvičení, vytrvalosti, obratnosti a ještě mnoho jiného. Sidi, ty se usmíváš? Děláš si ze mne legraci. Přiznej se!"

"Poněkud, ovšem. Tenhle tvůj výpočet se hodí i k obyčejné pranici ve dvou. Jak je nám od včerejška známo, nejedná se jen o boj mezi Usuly a Čobany, ale i o vmísení se Džunubů do událostí. Vítěze ovšem znám už dnes."

"Tím jsme ovšem my!"

"Oho! Pravý vítěz se jmenuje docela jinak než my!"

"Znám ho?"

"Ano."

"Jak se jmenuje?"

"Vodní měch."

"Vodní !?"

Druhé slovo mu uvázlo v hrdle. Podíval se mi zcela nechápavě do obličeje. Pak ale, jak se zdálo, se mu chápavost poněkud vracela. Zavřel ústa, která prve nechal otevřená, přisvědčil a s lišáckým výrazem v obličeji dokončil větu:

"...měch! Zcela správně! Vodní měch! Kdo má dost vody, vydrží déle. Proto jsi tedy objednal ty tisíce měchů na vodu! Myslím, sidi, že jsi dostal, pokud se týká těchto měchů na vodu, vnuknutí!"

"Možná, že se ani nemýlíš, když tomu říkáš vnuknutí."

"Kde však vezmeme to potřebné množství vody, abychom všechny tyto nádoby naplnili?"

"Myslíš pro takové množství lidí a zvířat. Neboť tito jsou přece hlavní a měchy jen vedlejší věcí."

"Je mi úzko, pomyslím-li na to!"

"Mně ne!"

"Ale ty sám právě neseš zodpovědnost! Budeš schopen dostát povinnosti?"

"Pravděpodobně. Mám tři spojence, kteří mne nezklamou."

"Poslyš, sidi, jak se to tváříš, když říkáš tato slova? Znám tento výraz obličeje! Podíváš-li se na mne tímhle způsobem, máš vždy za lubem nějaké čtveráctví! Myslíš snad jedním z těch spojenců mne?"

"Ne, můj milý Halefe, bohužel nikoliv. Tolik vody, kolik bude potřeba, bys mi mohl asi sotva zaopatřit."

"Jistě, že ne! Ale také ty nemáš hůl, jako kdysi Músa, když vodil židy po poušti, aby jí dovedl vyrazit ze skály pramen vody!"

"Mám dokonce tři takové hole!"

"Co? Jakže? Myslíš to ovšem jen obrazně?"

"Ovšemže. Myslím na naše tři spojence. První z nich je naše mapa, kterou mi dal džirbani a kterou mám tady v kapse. Myslím, že se nade všechno očekávání osvědčí."

"Jestli se totiž nemýlíš!"

"Mýlím-li se, nebo ne, se ukáže ještě dnes před večerem. Ne-klamu-li se, pak má tato mapa nedocenitelnou hodnotu."

"Ví o tom džirbani?"

"Ne. Jedná se o záhadné značky Džinistance, které jsem na mapě odkryl. Pokud jsem si je vyložil správně, nebudeme nikdy trpět žízní."

"A druhý spojenec?"

"Druhým spojencem je mi moje pochybnost o tom, že by poušť

Čobanů byla tak vyprahlá, jak se říká. Jak jsem ti již pravil, ukazují zákony feni mízání meža na to, že "

"Alláh mi buď milostiv!" vpadl mi rychle Halef do řeči. "Nech mne s tou svou feni mízání meža už jednou na pokoji a raději mi řekni jméno třetího spojence!"

"Třetím mým spojencem jsou džinistanské sopky."

"Ohnivé hory?"

"Ano."

"Ty, které se nám každý večer zjevují v plamenné záři?"

"Tytéž!"

"Ony - tvými spojenci? To nechápu!"

"Musíš uvážit, že tyto hory nechrlí oheň jen v noci, kdy to vidíme, ale neustále, tedy i ve dne. Výbuchy těchto sopek se opakují, jak mne Taldža informovala, vždy v přestávkách jednoho století, a vzpomínám si, že jsem se v knihovně Marah Durimeh dočetl, že vyschlá řeka Sul, která se podle pověsti musela vrátit do svého pramene, dělá v každém století pokus vyprýštit opět z ráje do svého starého řečiště. Obě tyto pověsti mají jistě nějakou souvislost. Jedno bude příčinou nebo následkem druhého."

"Že hory chrlí oheň, když řeka začne vlhnout?" zeptal se Halef vážně.

"Ó ne," smál jsem se. "Právě naopak. Řeka dostane vodu, když začnou pracovat sopky. Jen si představ ono množství věčného ledu, které je na vrcholcích těchto hor nakupeno. Tento led bývá často srovnáván se smrtí, ale chová v sobě nekonečné množství života. Jenže na to musí být krátkozrací lidé dříve upozorněni. Po měsíce trvající vulkanická činnost hor rozpouští tento věčný led a tím je možné snadno vysvětlit, že řeka ožívá. Není tedy třeba víc, než abychom krajinu, kterou budeme projíždět, posuzovali podle pravidel vas úl arze, čili také ilmi tabakat arze, čili zeměpisu. Učiníme-li tak "

"Mlč, zmlkni!" vpadl mi Halef do řeči. "Potřebujeme vodu, ale nepotřebujeme ani vás úl arz, ani ilmi tabakat arz. Měj ohled k mému podvědomí, sedím-li nahoře, a smiluj se nad mým nadvědomím, ležím-li dole, ale ušetři mne svými vědami, kterým nejdou naplnit ani měchy a jež nelze ohřát v konvici!"

"Dobrá, milý Halefe! Chtěl jsem ti jen vysvětlit, že není těžké rozeznat v zemi, která její část může v sobě chovat vodu. Že nějakou najdeme, jsem pevně přesvědčen. Džinistanské sopky, jejichž věčný led se právě rozpouští, pomohou člověkovi, aby zahrnut jejich dary dokázal touto pomocí více než šavlí!"

Halef zazářil v obličeji a zvolal:

"Efendi, víš, že nenávidím zbabělost, že však naproti tomu miluji statečnost a že se nedovedu bát žádného nepřítele. Boj, má-li poctivé důvody a je-li dobře veden, je pro mne rozkoší. Ale mám stejný názor jako ty, že mír je mnohem lepší. My oba, ty i já, jsme sklidili již dost věčné slávy. Je nám proto dovoleno toužit po míru, aniž bychom mohli být podezříváni ze zbabělosti. Můžeme tedy odejít z těchto krajin, kde vládne ustavičná nesnášenlivost a věčný boj. Můžeme si vystavět sídla, do nichž nebudou mít svár a nenávist přístup. Vrátím se ke své Hanne, nejkrásnější květině, která oblažuje svět svou vůní a přinesu jí deset velbloudích nákladů koberců, pokrývek, šálů a pláten, abych jí vystavěl ten nejkrásnější stan, který kdy svět spatřil. A také ty se vrátíš jednou domů ke své ženě, kterou jmenuješ svou duší. Přineseš jí - a poslouchej, sidi, co jí vlast ně přineseš? Vy přece u vás ne bydlíte ve stanech, které je možné sestavit z bavlněných látek a koberců, ale v domech a poslyš, sidi, z čeho vlastně stavíte své domy?"

"Z kamene a cihel, z trámů, prken a tak dále."

"Čím je pokrýváte?"

"Břidlicí, taškami, prejzy, krytinovou lepenkou a tak dále."

"A bývá kolem domů zahrada?"

"Kolem mého domu ano."

"A jak se nazývá takový dům, stojící uprostřed zahrady, vystavěný jen pro potěšení?"

"Nazývají ho obyčejně vilou."

"Dobrá, potom se tedy nebudeš z Arábie vléci s koberci, šály a plátny, což by pro tebe nemělo vůbec žádnou cenu, ale přivezeš s sebou tohle "

Roztáhl všech pět prstů levé ruky a zatímco jsme klusali dále, začal na nich pravým ukazováčkem vypočítávat pěkně popořádku následující položky:

"Nejprve deset velbloudích nákladů cihel a kamene, atd. Za druhé deset velbloudích nákladů trámů, tašek, šindelů a prejzů, lepenky a tak dále. Za třetí deset nákladů prken, hřebíků a klihu. Za čtvrté deset nákladů vápna, písku a plechu, a konečně za páté deset velbloudích nákladů svaté země z Mekky, Medíny, Jeruzaléma a Kairvánu, na níž postavíš ženě svého srdce vilu. Také do zahrady, která bude obklopovat dům, můžeš utrousit tuto zem, protože má neocenitelnou vlastnost, že odhání od domu dravá zvířata a zlé lidi."

"Dobrá, udělám to," přisvědčil jsem vesele. "A co mám ještě vzít s sebou?"

"Víc již nic, protože když jsem počítal za páté, byl jsem již se svými prsty hotov. Spokoj se tedy jen s tím, co jsem ti vyjmenoval. Bude toho dost. Představ si, že to bude pětkrát deset velbloudů, tedy padesát! Povedeš-li jen tohle stádo z Persie, Arábie a Egypta až k vám domů, budeš mít po cestě tolik práce, že na ni sotva budeš sám stačit. Pomysli jen na krmení, napájení a tak dále! Proto ti neradím, abys snad chtěl brát s sebou více a myslím naopak, že bude lépe, spokojíš-li se s málem! Skutečně moudrý muž nežádá nikdy od Alláha velmi mnoho!"

"Zvláště jedná-li se o prkna, trámy, cihly a šindele!"

"Mlč! Netrop si z té vily žerty! Myslím to zcela vážně! Máš vůbec ve zvyku dělat si ze mne smích, mluvím-li vážně, a brát mne jen tenkrát vážně, žertuji-li. Tohle si zakazuji a podívej se, sidi, tady hořel oheň!"

Zastavil se a já také. Nacházeli jsme se stále ještě při řečišti. Na pravé straně jsme měli les jako včera, ale protože řeka byla vyschlá, nebyl již tak hustý jako dříve. Dole v řečišti byla kalná louže, ze které asi ti, kteří tu seděli kolem ohně, pili a napájeli i svá zvířata. Byli to jistě Džunubové, které jsem včera pozoroval. Ani jsme neslezli z koní. Že tu poselstvo zastavilo, nebylo pro mne důležité. Přeletěl jsem místo jen zběžně zrakem a jel opět dál. Halef se ale ještě na krátkou chvíli zastavil, a pak teprve přijel za mnou. Byl však nepokojný. Vrtěl se v sedle a neustále se ohlížel.

"Co je ti?" zeptal jsem se ho.

"Vlastně nic, docela nic," odvětil. "Ale mám takový divný pocit."

"Jaký pocit?"

"Jakoby tušení."

"Tušení?"

"Že jsme se tam přece jenom měli zastavit."

"Vyčítá ti snad svědomí, že jsme zapomněli něco dobrého udělat?"

"Ano, mám takovou úzkost! Něco podobného tu bude."

"Znám to! Obrátíme a podrobíme místo dokonalé prohlídce. Jsem přesvědčen, že najdeme něco, co nebude bez významu."

Obrátili jsme. Když jsme dojeli na místo, seskočili jsme z koní a prohlíželi tábořiště, ale nic jsme nenašli. Opakovali jsme prohlídku, ale zase nadarmo. Stopy byly sice z předešlého dne, ale byly dobře patrné, neboť Džunubům vůbec nezáleželo na tom, aby je zahlazovali. Dva sluhové napájeli dole u louže zvířata. Ostatní dva seděli nahoře na břehu a dívali se na jejich práci. Oba pánové seděli stranou na pokraji lesa v mechu, na místě, které se vyznačovalo zvláštní hnědou barvou a aksamitovou kyprostí. Odhozené šlachy a kosti nasvědčovaly tomu, že zde bylo pojídáno maso. Nic jiného se prostě nedalo zjistit. Šel jsem tedy k svému koni a vzdal jsem se marného pátrání. Tu mne Halef varoval:

"Efendi, počkej ještě! Je mi teskno, strašlivě teskno, vidím-li, že odtud pospícháš. Musí tu něco být, co se musíme dozvědět, zcela určitě tu něco je! Nikdy v životě mne nepřepadl takový strach, jako právě v této chvíli! Jen se na mne podívej!"

Přistoupil ke mně, abych si ho mohl prohlédnout. Spatřil jsem, že má vlhké tváře a že se mu nad obočím leskne pot.

"To je pot úzkosti!" řekl Halef a otíral si čelo. "Nikdy jsem nepociťovat tolik neklidu jako v tomto okamžiku. Srdce mi bije tak hlasitě, že to uvnitř slyším! Prosím tě, hledejme ještě jednou!"

"I mne se zmocňuje strach! Taková vnitřní pohnutí mívají své dobré příčiny. Počínejme si tedy opatrněji. Hledali jsme až dosud jenom vestoje. Klekněme si tedy na zem. Lze-li tu něco důležitého najít, bude to ležet asi tam, kde seděli oba pánové. Pojď tedy!"

Vrátili jsme se k označenému místu, poklekli jsme a začali hledat nyní nejen zrakem, ale i hmatem. Sotvaže jsme se dali do práce, již Halef vykřikl:

"Hamdulilláh, už to mám!" a současně dodával: "Tuhle to leží v mechu!" A v nejbližším okamžiku jsme vytáhli spojenými silami ze země nůž, který vězel až po střenku v mechu. Tato střenka byla sice kovová, ale ztmavlá, zestárlá, zarezavělá, či pokrytá měděnkou, takže měla stejnou barvu s mechem a naprosto se v něm ztrácela, pohlížel-li člověk shora. Teprve když jsme poklekli a pozorovali mech ze strany, mohli jsme střenku spatřit. Želízko nože bylo naproti tomu lesklé a ostré, jako by teprve dnes vyšlo z dílny nožíře. Bylo také z nejlepší staroindické ocele. Ostřím by člověk mohl proseknout volně visící vlas. Při bližším ohledání jsem spatřil, že na střence jsou patrná jakási znamení, čárky a tečky ve zvláštních seskupeních, nedal jsem si však v první chvíli práci, abych se zabýval jejich luštěním. Naše pozornost byla ihned upoutána silným, zvláštním hřbetem želízka, které mělo pravoúhlé zářezy různé velikosti a délky, různé šíře a hloubky. Nemohu to objasnit jinak, než že poukáži na moderní klíče k cestovním kufrům, které jsou také opatřeny podobnými zářezy, jež korespondují s výčnělky v zámku a přesně do nich zapadají. Toto zvláštní želízko nebylo do střenek pevně zasazeno, ale dalo se pomocí zvláštního pera ohnout jako u zavíracích nožů.

"Nůž, kapesní nůž!" řekl Halef. "Ten zastrčil jistě buď ,nejvyšší ministr' nebo ,nejvyšší ze všech knězi světa' mezi jídlem do mechu a pak ho tu zapomněl. Patří-li druhému z nich, pak bychom měli nůž, s kterým večeří Pán Bůh! Tu máš, vezmi si ho, sidi, a tady ještě něco k němu."

Podal mi nůž a pak mi vtiskl na rty pořádnou hubičku. Když jsem se na něho tázavé zahleděl, omlouval se:

"Promiň mi tu hubičku, sidi. Nemohl jsem jednat jinak. Musel jsem ti ji dát. Z vděčnosti, že jsi dovolil ještě jednou hledat. Mám v sobě cosi, co nepatří k mému já. Toto něco se nesmírně těší, že jsme tento nůž nalezli. Byl určen pro nás. Jeho majitel byl přinucen k tomu, aby ho zde zastrčil do mechu a pak ho zapomněl. Toto vnitřní něco mi říká, že tento nůž má pro nás obrovskou cenu, kterou nemůžeme nyní ještě tušit. Jsem rád a šťasten, že jsme ho nalezli. Proto jsem tě musel políbit. K čemu však jsou ty zářezy ve hřbetě želízka? To jsem u jiného nože ještě nikdy neviděl. Dovedeš uhodnout jejich účel?"

"Ano."

"K čemu slouží?"

"Tento nůž byl kdysi obětním nožem pro menší oběti a zároveň klíčem k chrámu, v němž byly přinášeny."

"Klíčem? A jak se jím otvíralo?"

"Podívej, takhle! Nůž se otevřel a želízko vstrčilo do zámku. Pak se stiskem tohoto pera nůž napůl zavřel, takže střenka tvořila jakousi páku, kterou se v zámku otáčelo tak dlouho, až se otevřel."

Halef přihlížeje, jak nůž otvírám a zavírám, abych mu zacházení s ním znázornil, zvolna potřásal hlavou a řekl:

"Je to velice zajímavá věc, ale mnoho naděje v ni neskládám. Máme sice klíč, ale chybí nám k němu zámek. A kdybychom i měli zámek, kde vezmeme chrám, který k němu patří? Chrám stál ve staré Indii. Stojí dosud? A kde? S tímto klíčem se to má asi právě tak jako s ostruhou, kterou si někdo připne k botě a nemá k ní koně.

My jsme však na tom ještě hůře, neboť koně je možné opatřit si mnohem snáze než starý hinduistický pohanský chrám, který i když dosud stojí, bude jistě již v sutinách. Těším se sice velice, že mne mé vnitřní tušení nezklamalo a že jsme tento klíč našli, ale mnohem více by mne těšilo, kdybychom raději našli chrám a očekával nás nyní již jen nález klíče k němu!"

"Žádáš příliš mnoho. Mně stačí to, co mám!"

"Tedy klíč?"

"Ne! Neboť nemáme jen klíč, ale mnohem více."

"Rád bych věděl co?"

"Nikoliv co, ale koho! Totiž toho, kdo sem tento klíč zastrčil. Ať už to byl mahaláma nebo ministr, je lhostejné. Než mi bude podán protidůkaz, budu přesvědčen, že majitelem tohoto nože byl mahaláma. Není vyloučeno, že je mu i známo, ke které budově tento klíč náleží. Je-li to tak, dozvíme se od něho bližší, neboť se s ním opět sejdeme. Pak se ukáže, přinese-li nám dnešní nález nějaký užitek nebo ne."

"Jenom ho dobře schovej, sidi!" napomínal mne Halef. "Můj vnitřní hlas mi říká, že nám může přinést užitek!"

Pak jsme jeli dále. Tvářnost krajiny se očividně měnila. Stromy řídly a rašelinitá půda začala zřejmě již ustupovat půdě písečné a kamenité. Jen tam, kde se utvořil ostrůvek živné půdy, stály ještě skupiny stromů, ovšem stále řidší a řidší.

Halef, jak se zdálo, tuto změnu nepozoroval. Těkal sice neustále očima kolem, ale jeho pohled byl naprosto bezvýrazný. I jeho pohyby, které vyžadovaly řízení koně, byly naprosto mechanické. Přemýšlel a přemýšlel, chvílemi vyrážel z hrdla jen trhané výkřiky, tu radostné, tu mrzuté. Konečně se však přece rozhlédl po krajině a zvolal:

"Mášalláh! - zázrak Boží! Za tu dobu, kdy jsem zpytoval své nitro, se krajina docela změnila! Je zcela jiná a krásnější, mnohem krásnější!"

"Krásnější? Skutečně?" zeptal jsem se.

"Skutečně krásnější!" odpověděl Halef. "Les zmizel, řeka zmizela! Stromy, keře, traviny zmizely! Žírná země zmizela! Nic není vidět než písek, jen písek a písek!"

"A tomu říkáš krásnější?"

"Samozřejmě! Právě tak, jako to vypadá zde, vypadá i mé rodiště! Tak vypadá Moghrebská poušť! A všechno, co člověkovi připomíná mládí, nejšťastnější dobu života, se nám jeví krásnějším než je to ve skutečnosti. Do cvalu! Do cvalu, sidi!"

Vyrazil se svým koněm vpřed a já ho velmi rád následoval. Letěli jsme pouští jako ptáci. Ben Ríh rozkoší supěl, psi hlasitě štěkali a všemožným způsobem dávali najevo svou radost. Jen můj ušlechtilý Syrr byl tichý, ale každý skok, každičký jeho pohyb byl výrazem jeho vnitřní radosti.

Jeli jsme s Halefem těsně u sebe.

"Podívej se, sidi!" řekl najednou Halef a ukazoval před sebe. "Vidíš to?"

"Ano," odpověděl jsem.

"Jak je to nádherné! Co to asi je?"

Před námi to blýskalo, zářilo, svítilo a žhnulo, jako by uprostřed pouště stál nějaký maják, který však neměl světlo jen na cimbuří, ale svítil celý ve všech svých částech. Tento oheň však neplápolal, ale vydával jen krátké záblesky. Vyjímalo se to, jako by tam před námi ležel obrovský diamant, na jehož fasetách pracovalo celá století tisíce brusičů. Po temnotě pralesa skýtalo to hýření paprsků pro člověka nezapomenutelný pohled.

"Co to asi je?" zeptal se Halef a přitáhl koni uzdu, aby v pomalé jízdě déle užil nádherného divadla.

"Poezie božské víry by ti odvětila, že je to zázrak! Přísná věda by ti však vysvětlila, že zde před námi stojí slídovitá hora, prostoupená tak silně vrstvami lesknoucí se slídy, že slunce, obrážející v jejích ploškách své paprsky, působí tuto blýskavici."

"Tak? Tohle je tedy vědecké vysvětlení?"

"Ano."

"Pak tedy té své vědě vyřiď, že jí nedovolím, aby mi zmenšovala zázrak, který tu vidím před sebou. Co to je slída, mne nezajímá, ale rád bych věděl, kde se zde vzal uprostřed pouště tento obrovský skalní útes."

"Patrně ještě nejsme ve středu pouště. Blížíme se zřejmě k soutěsce, o níž je nám známo, že se skládá ze skalních útesů, které děkují za svůj vznik nějaké přírodní události. Patrně je tato slídová skála jakousi přední stráží z těch dob ach, pohleď! Teď začíná tmavnout. Vidíš tu postavu?"

Nad vlhkým územím, které leželo nyní za námi, vyvstal mrak, který zastínil slunce. Hora na chvíli ztemněla, takže ostře vystoupily její kontury a jejich podoba.

"Melek!" vykřikl Halef. "Melek - skutečně anděl, jen pohleď, sidi, že je to anděl!"

Halef mne upozorňoval dále:

"Podívej, má křídla a v ruce palmu míru! Stojí na podstavci vytesaném ze skalních balvanů!"

Bylo to tak, jak Halef řekl. Kamenný kolos měl podobu anděla. Když jsem to spatřil, sáhl jsem do kapsy a vytáhl mapu, kterou mi dal na cestu džirbani.

"Co chceš? Proč se zastavuješ?" zeptal se mne Halef.

"Abych se zeptal mapy. Řekl jsem ti již, že se ještě dnes večer objeví, klame-li nás. Nuže, čas se dostavil!"

"Nejednalo se však při tom o blýskání tohoto kamene, ale o vodu!"

"Nebudu se také starat o blýskání, ale pouze o vodu."

Popohnal jsem svého koně těsně k jeho koni, rozložil mapu a pokračoval:

"Zde je Katarská soutěska, která tvoří hranici mezi územím Usulů a Čobanů. Území Čobanů je z větší části pustinou. V této poušti vidíš řadu míst, táhnoucích se od jihu k severu, která jsou všechna označena arabskými písmeny mím a há. Poznáváš je?"

"Ano," přisvědčil Halef. "Co znamenají tyto body? Co je na těchto místech?"

"Nevím."

"Ale zdá se mi, že něco tušíš?"

"Zajisté. Tyto body, které vedou právě středem pouště, mají jistě nějaký význam a svoji důležitost. A copak je v poušti to nejdůležitější?"

"Voda?"

"Ovšem! Domnívám se proto, že na těchto místech bude voda a sice voda čistá a pitná, nezkalená solemi."

"A co by znamenala ta písmena m. h.?"

"Maja hilve - pitná voda! Jinak to ani nemůže být. Nemyslíš si totéž, Halefe?"

"Ano, myslím si totéž. Tyto body leží na cestě, kterou se obyčejně ubíral Džinistanec do svého domova. Pro sebe tyto poznámky asi sotva potřeboval, ale zanechal je pro svého syna, jemuž mohly prospět."

"Nemýlíš-li se, máme vítězství pojištěno, neboť máme to nejdůležitější - vodu."

"Pojď tedy! Doufám, že ji najdeme!"

Jeli jsme dále. Mrak zatím přešel, proto opět "anděl" zazářil, a tu jsem spatřil něco, co mne naplnilo velikou radostí. U paty skaliska, které stálo uprostřed pouště, rostlo několik stromů a keřů. Kolem nich byl patrný zelený trávník, který byl tím šťavnatější a svěžejší, čím blíže byl k "andělovi".

"Sidi, měl jsi přece jenom pravdu. Je zde skutečně voda," řekl Halef a pobodl svého koně do klusu, aby se ke skalisku dostal dříve. Já jsem však zachoval dosavadní rychlost. Věděl jsem, co zamýšlel. Chtěl dorazit k vodě přede mnou, aby se mohl chlubit, že ji objevil. Obyčejně však při takových příležitostech dociloval pravý opak toho, čeho chtěl dosáhnout. A tak tomu bylo i tentokrát. Když jsem dojel až k "andělovi", sesedl již Halef z koně a obíhal kolem, hledaje pramen, ale po vodě tu nebyla ani památka. Trpělivě jsem čekal, až se konečně přiznal:

"Nic nenacházím! Mýlili jsme se."

"Nemyslím," odpověděl jsem.

"A přece! Kdyby zde byla nějaká voda, musela by přece být vidět!"

"A proč bys ji chtěl vidět zrovna ty? Jsi na to dost chytrý?"

"To si myslím!" vyhrkl Halef.

"Skutečně? Přemýšlel jsi tedy dřív, než jsi hledal?"

"Ne. Pouze jsem hledal, nebo to nestačí?"

"Ano, stačí to ovšem k tomu, aby nebylo nic nalezeno. Myslím, že nebudu vůbec hledat, možná, že ani neslezu ze sedla a přece najdu vodu. A víš proč? Protože budu uvažovat, aniž bych se pustil do hledám naslepo."

"Dovolíš mi, abych uvažoval s tebou?"

"Ano. Dva dokáží vždy více než jeden."

"Dobrá, dovol tedy, abychom začali s přemýšlením! Kdo začne dříve? Já, nebo ty?"

"Samozřejmě, že ty, neboť jsi tu byl dříve než já."

"Děkuji ti, sidi! Ale při přemýšlení je mnohem lepší, začneš-li ty a já potom věc potvrdím. Neboť na dotvrzení záleží skutečně nejvíce!"

"Zajisté! Začneme tedy! Přesvědčíš se, jak brzy narazíme na vodu, aniž bychom museli dlouho hledat. Nejprve mi řekni, kde je ji možné najít?"

"Zvláštní otázka!" odpověděl udiveně. "Je samozřejmé, že v zemi. Snad bys ji nechtěl hledat v tom oblaku, který ostatně už přeletěl!"

"Nevtipkuj a přemýšlej! Co je nám platná voda v zemi, potřebujeme ji zde, nahoře!"

"To vím právě tak dobře jako ty! Bude zde jistě místo, které vede dolů!"

"Ale kde?"

"To nevím."

"Hledej je tedy!"

"Hledat? Já? Nechápu tě, efendi! Nejprve se mi vysměješ a vyrušíš mne v hledání, když už jsem téměř u pramene, a teď řekneš: hledej! Sám tím budeš vinen, nenajdeme-li nic!"

"Nerozumíš mi. Nemyslím, že bys musel vodu právě najít, ale chci, abys přemýšlel. Dívej se pouze otevřenýma očima! Prohlédni si tuto skálu! Myslíš, že její podoba s andělem je jen nahodilá? Čím více ji pozoruji, tím více jsem přesvědčen, že zde napomáhaly lidské ruce. Voda v poušti je záchranným andělem poutníka. Tato skála pak měla tvar, z něhož bylo velmi snadné anděla vytesat. Bylo to ovšem provedeno jen hrubým, neumělým způsobem, jak zde vidíš. Stojíme tu podle všeho před prastarou studnicí, určenou jen pro přátele. Pro cizince je však přístup k vodě skryt."

"A ty jej chceš najít? Po tak dlouhé době?"

"Možná, že jsem jej už našel!"

"Oho!"

"Ano! Vchod k vodě nemůže být někde daleko, ale zde, nablízku. Vede shora dolů a je patrně zavalen kamenem. Kdyby byl zde v trávě, nebo zavát pískem, jistě bys ho už našel. Nebude tedy dole ale nahoře, na skále."

"Cože? Myslíš, že do skály vede nějaký vchod?"

"Ano, určitě!"

"Musím tedy hledat!"

"Dole ovšem nikoliv. Otvor bude nahoře."

"Mášalláh! Jsi snad vševědoucí?"

"Ne. Ale mám otevřené oči a přemýšlím! Skála je jen zdánlivě nepřístupná, ale zde, na zadní straně, jsou vyhloubeny ve skále otvory, do nichž je možné opřít ruce i nohy. Troufal by sis vyšplhat nahoru?"

"To je samozřejmé! Dávej pozor, jak tam hned budu!"

Ve chvíli byl Halef nahoře. Rozhlédl se a volal:

"Nevidím zde žádný příklop!"

"Kdyby byl příklop tak hloupě zpracován, aby ho bylo hned na první pohled vidět, mohla zůstat studna otevřená! Plošina, na které nyní nahoře stojíš, bude asi zaváta pískem?"

"Ano, je! Skoro na prst vysoko!"

"A je povrch písku nedotknut?"

"Ano. Je tu jen pár ptačích stop, jinak nic."

"Posledním hostem tu tedy byl Džinistanec, když tudy odváděl svou ženu! Otvor vedoucí do studnice tedy asi bude na straně kamene buď vpravo, nebo vlevo."

"Proč by nemohl být uprostřed?"

"Protože se tu nemůže jednat o pramen, ale o cisternu, k níž je nutné sestupovat po schodech."

"Mám tedy hledat nejdříve po stranách?"

"Ano."

"Dobrá, tedy nejprve zde vlevo!"

Halef vylezl na skalisko z levé strany. Stál tam dosud, odvázal svůj šál, který mu jinak sloužil jako opasek, několikrát jej složil a začal jím smetat navátý písek. Když odmetl již pěkný kus místa, prohlásil:

"Zde nic není. Pokusím se hledat naproti, na druhé straně."

Sotvaže však začal odmetat písek z pravé strany, již přestal, sklonil se k zemi a pozoroval ji:

"Zde něco je, sidi! Něco, co pochází z lidské ruky, ne od přírody."

"Copak?" zeptal jsem se.

"Obrazec o třech rozích."

"Jaký rohatý obrazec?"

"Neptej se tak nemoudře, sidi, obrazec o třech rozích! Jinak to nelze vyjádřit!"

"Ale obrazec přece musí mít nějaký tvar!"

"Ne, nemá tvar, jen tři rohy!"

"To je zvláštní! Počkej! Vylezu nahoru!"

"Tak pojď! Ale neuvidíš nic jiného než já!"

Seskočil jsem z koně a vylezl stejným způsobem jako Halef nahoru. Když jsem k němu přistoupil a spatřil místo, které našel, musel jsem vyprsknout smíchem.

"Tomuhle se přece neříká, že je to obrazec o třech rozích!" opravoval jsem ho.

"A jak se tomu tedy říká?" zeptal se Halef.

"Prostě - trojúhelník!"

"Aha, chceš mne zase porazit nějakou svou vědou? Ale tentokrát nepochodíš!" řekl Halef. "Podívej se semhle na ten kámen! Je to obrazec nebo ne?"

"Ano, je to obrazec," odvětil jsem rozveseleně.

"Mám tedy pravdu! Dále: kolik má ten obrazec rohů? Snad čtyři nebo pět?"

"Ne, jen tři!"

"Mám tedy zase pravdu! Opakuji proto co nejslavnostněji: je to obrazec o třech rozích. Ale moudřejší člověk je vždy i šetrnější a proto se snížím k tvému vědeckému názvosloví a zeptám se tě: kdo tento trojúhelník zhotovil?"

"To můžeme ihned zjistit."

Klekl jsem a začal nožem očišťovat vnitřek trojúhelníka, který byl zanesen pískem a na němž se působením dešťů usadila dost silná vrstva tvrdé kůry. K mému údivu se objevil polovypouklou prací provedený symbol Boha-otce, tak řečené "Boží oko", provedené s jemností prozrazující skutečného umělce.

"To je oko!" zvolal Halef. "Pravé, skutečné oko! Ptám se tě, co to znamená?"

"Pokud je mi ze Sitary známo, užívá tohoto znamení jako pečeti džinistanský emír," odpověděl jsem. "Tohoto anděla tedy ne-zhotovili ani Usulové, ani Čobani, ale vznikl na popud z Džinistanu. Proč, kdy a jak se to stalo, nám může být lhostejné. Zbývá nám jen rozluštit, co toto oko na tomto místě znamená."

"To se dá přece lehce uhodnout! Naznačuje zde tvůrce studnice."

"Ó ne! Kdyby mělo oko tento účel, bylo by jím označeno jistě docela jiné místo. Pak by bylo toto oko jistě zdola vidět. Myslím naopak, že tímto znamením je označen vchod do studnice. Myslím, že oko je vytesáno právě uprostřed příklopu studnice. Musíme tedy hledat kolem dokola, abychom našli spáru, do níž příklop zapadá a pak budeme mít vchod odkryt."

Halef se ihned pustil do hledání, odmetal kolem písek, ale hledal marně.

"Nic tu není, sidi," tvrdil.

"A co oko?"

"To je ovšem něco!"

"A poslouchej!"

Zaklepal jsem poblíž oka na kámen a učinil jsem tak i v jisté vzdálenosti od něho.

"Zde to zní ovšem jinak," přiznával hned hádží.

"Nejenže to zní jinak, ale také to jinak vypadá. Podívej se sem!"

Odkryl jsem přitom opět o kus skály více a zpozoroval jsem, že je tu skalisko docela jiného složení. Rozdíl nebyl sice veliký, ale přece mi neunikl. Porovnával jsem, oklepával, až jsem dospěl k potěšujícímu výsledku:

"Tento Džinistanec byl nad jiné moudrý a opatrný muž. Dovedl počítat s možnostmi, na které by sotva kdo jiný pomyslel. Polil příklop studnice vodou a pak jej pokryl pískem. Tím zmizely všechny stopy po příklopu, takže je nemožné prostým okem jej spatřit. Vítr pak udělal ostatní a stopy nadobro zahladil. Přines vodu, Halefe, přines vodu! Slez dolů a přivaž mi jeden naplněný měch na mé laso! Vytáhnu jej sem nahoru a pak se přesvědčíš, jak se nám brzy odhalí tajemství ,andělské studnice'!"

Halef tedy slezl rychle dolů a udělal, co jsem uložil. Pak opět vylezl ke mně. Polili jsme kámen kolem oka vodou a začali znovu pracovat a po nepatrné námaze se objevilo, co jsem očekával. Obrysy příklopu studnice vystoupily ostře a určitě na světlo. I v tom jsem se nemýlil. Nyní nastala nová práce, a jak se zdálo, opět bezvýsledná, totiž odstranit kámen. Halef brzy zmalomyslněl a řekl:

"Tak už zde opět sedíme jako dva velbloudi, přežvykujeme a díváme se jeden na druhého! Jsem s ostrovtipem v koncích a ty patrně také!"

"Já ještě dlouho ne! Ani mně nenapadá vzdát se hry! Vyzdvihnout tuto desku může jenom mechanická síla. Nástroje jsou přitom vyloučeny. Není tu ani klíčová dírka, ani skulina, do níž by bylo možné zasadil páku. Plotna, která leží před námi, se tedy dá ovládat jen vlastní váhou. Ale jak? Na válcích, nebo na kolečkách? Ne! Dá se posunovat? Ne! Patrně se tedy jedná o jednoduché a velmi lehké přesunutí těžiště, k čemuž nebude třeba ani síly, ani námahy! Pro člověka, který věc zná, je jistě směšné, přemýšlíme-li tak dlouho a nemůžeme dojít k cíli!"

"Tomu chlapíkovi, dopadnu-li ho, že se nám vysmívá, otluču svůj karabáč o obličej!" zlobil se Halef svým žertovným způsobem a poněkud ironicky dodával: "Prosím tě, zeptej se svých věd, na něž nedáš dopustit, snad nám pomohou z rozpaků."

"Snad? Říkám ti, že nám určitě z nich pomohou! Nesmím však být hloupý a obracet se na ty nepravé."

"Jakpak se jmenují ty čarodějky?"

"Jsou jen dvě: ilm tabižat a džery eskal, u nás je nazývají fyzika a mechanika. Už jsem se s nimi ostatně radil, neboť otázky, které jsem prve pronášel, jsem pronášel k nim."

"A neodpověděly?"

"I ano! Řekly mně, že se jedná jen o nejjednodušší a naprosto nenamáhavé přesunutí těžiště. Bude tedy třeba jen vypátrat, kde těžiště leží a kam je máme přesunout."

"Potom si tedy rozdělme práci. Hledej těžiště a já je pak přesunu kam bude třeba. Tohle těžiště je tedy strážným andělem Džinistancovy studnice?"

"Ano, je to tento strážný anděl," zvolal jsem, neboť Halef mne přivedl bezděky na novou myšlenku. Prohlédl jsem si nyní důkladně anděla a zeptal se malého hádžího:

"Jakou podobu má plotna, přikrývající vchod do studnice?"

"Je čtverhranná."

"Kolik tedy musí mít hran?"

"Čtyři. To je přece samozřejmé!"

"Ukaž mi tedy tyto čtyři hrany!"

Ležel zde před námi čtyřůhelník, ale byl zřejmě ohraničen jen ze tří stran. Čtvrtá hrana naprosto nebyla patrná, neboť splývala v celek s okrajem andělova roucha. Nebyla tu ani spára, ani trhlina, jež by dělily příklop od záhybu řízy. Obojí, plotna i říza, tvořilo celek, patřilo k sobě. To jsem nyní postřehl a pak ještě něco kromě toho. Halef vyhověl mému přání a sčítal strany čtyřúhelníku, přičemž na každou ukazoval:

"Zde je první, zde druhá, zde třetí a zde "

Tu se odmlčel, neboť nyní také zpozoroval, co jsem já postřehl už prve.

"Sidi, čtvrtá strana chybí," oznamoval.

"Nechybí, je jen trochu výš, patrně nahoře nad záhybem šatu," odpověděl jsem. "Nevšimli jsme si totiž, že písečná kůra pokrývala i dolní část andělova šatu až do určité výše."

"Mášalláh!" zvolal Halef a prohlížel a poklepával toto místo. "Je to pravda! Sem tedy s vodou, musíme mít jistotu!"

Chopil se opět měchu, navlhčil písečnou kůru a začal ji oškrabovat. Stalo se, jak jsem očekával. Objevily se až dosud skryté obrysy a vyšlo najevo, že plotna netvoří plochu, ale pravý úhel. Dost malý tlak na svislý záhyb andělova šatu postačil, aby těžiště bylo posunuto dovnitř a příklop se nadzvedl.

"Sidi, tvoje vědy přece jenom nejsou tak hloupé, ale že je možné záhybem andělovy řízy zdvihnout poklop, jsi přece jen zpozoroval mým upozorněním. Co se má nyní stát?"

"Vtlač kolmý díl příklopu dovnitř!" vyzval jsem ho.

Pokoušel se o to, ale nemohl to dokázat, protože se při tom postavil na příklop. Když jsem jej však upozornil, že se musí postavit stranou a teprve potom vtisknout těžiště dovnitř, učinil tak, načež zpozoroval, že po nepatrné námaze vchod ke studnici skutečně otevřel. Stál zde s ústy otevřenými dokořán a nemohl pochopit tento zdánlivý div.

"Hamdulilláh! Sidi, ty jsi skutečně kouzelník a čaroděj!" divil se upřímně.

Prohlíželi jsme si vchod ke studnici. Byly tu schody. Pevné, zprava doleva ve skále vytesané stupně. Nebyly ani trochu vlhké a chladivý vzduch, který nás zdola ovanul, nebyl nijak cítit plísní a podobnými věcmi. Halef chtěl okamžitě sestoupit. Zadržel jsem ho, abych jej upozornil na chování našich psů, kteří radostně a hlasitě štěkali a začali vyskakovat na skálu.

"Podívej, jak větří vodu," řekl jsem.

"Ano, zdá se tak," odpověděl. "Navrhuji však, abychom s nimi provedli zvláštní zkoušku."

"Proč?"

"Protože mohou štěkotem a skákáním také dávat najevo pouhou potřebu být u svých pánů."

"Dobře, slezeme tedy dolů!"

Učinili jsme tak. Ale když jsme k nim sešli, ani v nejmenším na nás nedbali a zdvojnásobili své skoky a svůj štěkot. Nemohli se ovšem vyšplhat na skálu, neboť zde nebyly stupně, a kdyby se i dostali nahoru, jistě by nám při sestupu do štoly překáželi. Dali jsme jim proto najevo, že jsme jim porozuměli a že víme, co nám svým chováním naznačují. Psi se okamžitě upokojili a opět ulehli vedle koní.

Pak jsme znovu vystoupili na skalisko a vešli do otvoru. Vnitřek byl rozdělen na několik částí, které mohly navazovat poschodími. K nejvyššímu patru vedlo právě dvacet schodů. Když jsme sestoupili na poslední stupeň, pronikalo k nám denní světlo již jen jako pouhé šero. Když si však naše oči na toto šero zvykly, mohli jsme se tu dobře rozhlédnout. Po pravé straně zde stála veliká kamenná kostka, na níž ležela tenká kamenná plotna, která se dala posunovat. Když jsme ji poněkud odsunuli, zjistili jsme, že kostka je dutá a že se vlastně podobá jakési schránce či bedně, v níž byly uschovány různé předměty, které však vzbudily náš nejvyšší zájem. Nahoře ležely svitky silné kůže, nahoře i dole pevně ovázané, aby jejich obsah byl chráněn před vlhkem. Otevřeli jsme jeden. Byla v něm silná, velmi dobře zachovalá svíčka z nečištěného včelího vosku. Vybalili jsme ještě dvě a všechny jsme pak rozsvítili. Byly opatřeny silnými knoty a poskytovaly nám dostatek světla. Kromě svíček zde byl prastarý smyčcový třecí přístroj k pořizování ohně. Neupotřebili jsme ho, protože jsme měli zápalky. Byly tu i provazy a lana, měchy a podobné věci, jejichž účel odpovídal místu nálezu. Byly zde i silné kožené řemeny značné délky, jejichž účel nám hned nebyl dost jasný. Brzy jsme však poznali, že mají sloužit k opravě čerpacího zařízení, které nám také brzy padlo do očí.

Uprostřed veliké podzemní místnosti, v níž jsme se nacházeli, stálo totiž široké skalní koryto, na jehož obou koncích bylo umístěno po velikém kole. Bylo-li otáčeno jedním kolem, pohybovalo se zároveň i druhé kolo. Přes obě kola byly přehozeny řemeny, na nichž v jistých vzdálenostech od sebe byly upevněny džbány, které vyvážely zdola vodu a otáčením byly zbavovány svého obsahu právě nad kamenným korytem a na jeho druhém konci se vracely opět pod zem. K opravě tohoto řemene, který nesl džbány, byly určeny kožené řemeny, jež jsme ve schránce objevili, uschovány jistě již po několik století. Tvůrce této studny nedal jistě svůj rozhled omezovat časem. Kdo to však byl a čím byl? Vysoko nad schodištěm, jímž jsme sestoupili, jsem viděl kamenné znamení džinistanského emíra a nad ním starým písmem brahmánů vyryto jediné slovo: Postaveno. Toto slovo tvořilo počátek věty. Její pokračování a dokončení jsme našli při sestupování do dolních pater, což nám bylo usnadněno světlem svíček. V druhém patře bylo totéž zařízení jako nahoře, jenže zde bylo o řemen, který přicházel shora, více. Nad schodištěm bylo pod stejným znamením jako nahoře napsáno k vítězství. O patro níž bylo opět totéž zařízení a nad schodištěm nápis v boji. A zcela dole jsme konečně nalezli vodní nádrž, jejíž obsah by stačil pro několik set lidí i zvířat. Z této nádrže byla voda vyzdvihována čerpacím přístrojem od koryta ke korytu v horních patrech. Tím se dostávala do styku se vzduchem, z něhož čerpala kysličník uhličitý, který jí dodával občerstvující chuť. Nad schodištěm pak byl nápis za mír, čímž byla doplněna věta, která v celku zněla: Postaveno k vítězství v boji za mír.

Byli jsme oba hluboce dojati. Objev studny džinistanského emíra uprostřed pouště byl pro nás událostí veliké důležitosti.

Ochutnali jsme vodu hned dole. Byla čerstvá a bez nějaké příchuti, ale chutnala nějak mdle. Začali jsme tedy otáčet koly. Myslel jsem, že se to neobejde bez skřípotu a vrzání, ale mýlil jsem se. Osy kol se pohybovaly v tlusté vrstvě omastku, který byl sice zaschlý, ale třením se ihned rozehřál, takže se stroj pohyboval naprosto tiše. Voda byla zatím vážena z koryta do koryta a když jsme ji pak nahoře ochutnali, docela se vyrovnala tekoucí pramenité vodě. Byla to mnohem lepší voda než ta, kterou jsme měli s sebou. Vypustili jsme tedy vodu z měchů a naplnili je vodou z emírovy studny. Také koním a psům jsme dali dosyta napít. Pak jsme opět uzavřeli vchod ke studni uvedením příklopu do původní polohy.

"Neposypeme také kámen pískem zvlhčeným vodou, abychom zakryli stopy?" zeptal se mne Halef.

"Ne," odpověděl jsem. "Před nepřáteli není třeba studnu ukrývat, protože ji nenajdou a pro přátele je určena. Tato studna nás zbaví velikých starostí, Halefe, a najdeme-li takových studnic na další cestě ještě několik, jak doufám a věřím, zvítězili jsme již z poloviny nad Čobany. Katarská soutěska je již jistě nedaleko a tato studna v její blízkosti má pro nás veliký význam."

"Skutečně myslíš, že jsme se již tak velice přiblížili k soutěsce?"

"Ano."

"Ale nevidíme po ní ještě ani stopu?"

"To vím, ale vidíme její opak!"

"Její opak? Co je to?"

"Moře!"

"Alláh, valláh! Copak je vidíš?"

"Ano."

"Kde?"

"Vpravo, přímo na východě. Dívej se ven, zcela ven z pouště!"

"Vždyť to dělám. Ale nevidím nic než písek pouště, zbarvený na západě večerním červánkem."

"A pak? Ještě dále?"

"Pak vidím jen oblohu, která je při zemi jakoby lemována stříbrem."

"A toto stříbro je právě moře. Kdyby stálo slunce na východě, byl by tento, nyní světlý pás, temný. Protože je tedy moře již vidět, mohu se domnívat, že do soutěsky již nemáme daleko."

"Jak dlouho již vidíš moře?"

"Teprve několik okamžiků. Mezi řečí náhodou padl můj pohled tam na východ. Kdybychom se nenacházeli zde nahoře u sochy, snad bych to také ještě nepostřehl. Slezme a pojedeme dál!"

Zdola bylo ovšem moře sotva patrné, ale čím dále jsme jeli, tím zřetelněji se na obzoru odráželo. Jeho pruh se rozšiřoval a ztrácel tím ovšem svůj stříbřitý lesk. Konečně bylo vidět zcela zřetelně mořskou hladinu. Dokonce jsme brzy viděli i její pohyb. Vypadalo to, jako by dýchala. Tou dobou se měnila i půda pod námi. Písek se pomalu měnil v kamenitou drť, pak následovaly menší a později větší kameny a valouny, které se pomalu měnily ve skaliska, jež po nějakém čase rostla do výše. Skaliska byla roztroušena, ale brzy se k sobě přibližovala a houstla, přičemž začalo zřetelně vystupovat staré, vyschlé řečiště. Bylo hluboké a jeho stěny příkré, na dně jeho koryta se válely kameny s ohlazenými hranami, na nichž bylo patrné, že je zakulatila voda. Na březích se pak tyčily neustále vyšší a vyšší skály. Moře jsme ztratili z dohledu, neboť bylo kryto kulisami skal, ale zato již začínala mezi skalisky vegetace. Objevovala se sporá zeleň, která věštila blízkost moře. Stromy zde ovšem vidět nebyly, jen řídká křoviska a trochu trávy.

Nakonec se skály k sobě přiblížily tak těsně, že to vypadalo, jako by tu nějaké plemeno gigantů před staletími vystavělo tunel, jímž sice chtělo šíji uzavřít, ale popřálo v něm řece průchod. Na jednom balvanu zde byla vyryta slova: Fum es sachr, což znamená asi tolik, jako ,k skalnímu ústí'. Průměr tohoto skalního ústí byl sotva o pět nebo šest kroků širší než koryto řeky. Z obou stran však vystupovaly skály do takové výše, že jen na jediném místě bylo možné pěšímu člověkovi je překonat. Seskočili jsme z koní a vylezli jsme nahoru. Důvod, který nás sem přivedl, nám přímo ukládal důkladně se obeznámit zvláště s tímto důležitým místem. Oba Halefovi psi zůstali u koní, ale moji psi, sotvaže postřehli náš úmysl vyšplhat se na skály, dávali nám tichým mručením najevo, že by se tohoto výstupu také rádi zúčastnili. Počínali si tak roztomile, že jsem s tím souhlasil. Cíl naší cesty byl nahoře ve vysokých horách a proto bych rád zjistil, jak umějí psi šplhat. Měl jsem z nich radost. Dovedli využít každého výstupku, každé trhliny ve skále jako opory a skákali ze skaliska na skalisko jako kamzíci. Neskákali však bezmyšlenkovitě, ale kryli se a větřili dříve, zdali snad někde nablízku nečíhá nebezpečí. A při veškeré opatrnosti byli nahoře dříve než my oba. Dokonce, jak se zdálo, uložili si vyhledat pro nás nejsnadnější a nejbezpečnější cestu. Znovu jsem poznal jejich velkou cenu, neboť při poskytování vůdcovských služeb nesli oba na zádech svá břemena! Ted' tu stáli na nejvyšším bodě skalisek, právě nad Fum es sachr, těsně se k sobě tiskli a vrtěli ohony, zatímco my jsme teprve překonávali poslední čtvrtinu své cesty. A všechno konali naprosto tiše, aniž by, jako jiní psi, štěkotem dávali najevo svou radost. Byli to psi nejušlechtilejšího plemene a přísně vychovaní.

Nahoře nás čekalo překvapení. Ještě jsme ani nedospěli na vrchol skaliska a již jsme spatřili mezi rozestupujícími se špicemi útesů - moře, modré, širé moře. Když jsme pak vylezli až tam, kde na nás čekali moji psi, vykřikl Halef překvapením. Moře, které využilo výřezu v pevnině, utvořilo zde záliv a tříštilo své vlny o skaliska právě u paty skály, na níž jsme stáli.

Byl to úchvatný pohled, který doplňoval v pozadí sloup dýmu vystupující z džinistanských sopek. Halef přirovnal přiléhavě tento sloup dýmu k tomu, do něhož se halil biblický Jehova, když ukazoval cestu izraelským synům na pouti do zaslíbené země.

"Podívej," upozornil mne najednou Halef. "Podívej na tu bránu právě před námi!"

Asi na půl hodiny cesty před námi se vypínala do výše právě taková skalní brána, jako byl Fum es sachr, na němž jsme právě stáli. Pokud jsme se k ní chtěli dostat, museli jsme ovšem opět slézt dolů, neboť shora s ní nebylo žádné spojení. Obě brány pak uzavíraly soutěsku tak, že stačilo obě zahradit a živá duše nemohla vyjít z údolí. Byla to tedy dokonalá past, právě taková, jakou jsme si představovali, dokonce snad naše představy předstihla. Kdyby byla v řece voda, zůstal by, jak již bylo řečeno, sotva třímetrový pruh, po němž by bylo možné projít. Celou soutěsku pak bylo možné zhora znamenitě vojensky ovládat. Slezli jsme opět ze skal, nasedli na koně a projeli nyní skalním průchodem. Z druhé strany nebylo možné skálu překonat. Také protilehlá brána se nedala zevnitř sešplhat.

Radovali jsme se nad úspěchy dnešního dne a našli si ještě před večerem noční tábořiště. Nebyla zde ovšem tráva, ale písečné závěje nám přece měkce podestýlaly. Nakrmili jsme koně ze zásob, jež jsme vezli s sebou, psi dostali každý kus masa a pokud se týká nás, bylo o nás Taldžou dostatečně postaráno. Jen vodou jsme šetřili. Mezi jídlem jsme si připomínali, jak tudy nedávno projel nejstarší princ Čobanů se svými průvodci a brzy po něm mahaláma a džunubský ministr. Nebezpečí tedy hrozilo jen od severu, ale naši psi byli pro nás bdělými strážci. Uložili jsme se tedy pohodlně do písku a zcela se svěřili ochraně svých zvířat. Oheň jsme však nezažehli.

Nastala noc, ale její temnota netrvala dlouho. Přibývající měsíc vystoupil na nebi. Halef se začal tiše modlit, já rovněž. Právě jsem v duchu dořekl amen, když vtom se nad námi hlasitě rozezvučel do tiché noci mohutný hlas:

"Já Kudáh, já Kudáh, já Kudáh - ó Bože, ó Bože, ó Bože!"

Zdálo se, jako by hlas přicházel shůry, jako by tento nádherný alt zazníval přímo z nebes. A krásnému altu odpovídal mužný baryton:

"Já Kudáh, já Kudáh, já Kudáh - ó Bože, ó Bože, ó Bože!"

"Sidi, co je to? Kdo je to? Jak sem přichází?" vyptával se mne Halef a usedl na svém písečném loži.

"Ticho!" žádal jsem ho. "Poslouchejme dál!"

"Myslíš, že se to bude opakovat?"

A jako na odpověď zaznělo tentokrát v duetu:

"Já Kudáh, já Kudáh, já Kudáh - ó Bože, ó Bože, ó Bože!"

Znělo to tak nadpozemsky! Tak záhadně, jako by se nad námi ve výšinách rozezpívali duchové. Hlasy obou pěvců byly tak jadrné, tak libozvučné, že bychom sotva našli v Evropě takový alt či mezzosoprán a takový baryton. Jednalo se tu o pěvce a pěvkyni, kteří stáli vysoko nad námi na plošině skalní brány. Zpívali chvalozpěv k oslavě Alláha, který začínal a končil trojím oslovením Alláha: "Já Kudáh!"

Zpěv dozněl a Halef se marně namáhal, aby mne přinutil k hovoru. Jeho obvyklé dotazy vyzněly nadarmo. Usnul jsem.

Ve spaní se mi zdálo, že vidím pěvce a pěvkyni stát na skalisku nad námi, dokonce jsem i zřetelně slyšel jejich líbezný zpěv. Hluboce jsem si vzdychl ze spaní. Čerstvý ranní vzduch mi vproudil do plic. Otevřel jsem oči a probudil se. První můj pohled padl na skalisko nad námi. Nestáli tam sice pěvci, které jsem viděl ve snu, ale zato jsem zřetelně slyšel jejich hlasy. Nezněly tak zblízka, jako se mi zdálo. Pohlédl jsem výše až na nejvyšší vrchol skály a nyní jsem je zřetelně spatřil. Stáli na plošině nad branou, na smělém, do prázdna trčícím výstupku, přímo nad propastí. Jistě netrpěli závratí, že se mohli něčeho podobného odvážit. Byl to muž a žena, jejichž stáří nebylo možné pro vzdálenost určit. Jejich bílá, řasnatá roucha vlála v ranním větříku, který vál ovšem tam nahoře silněji, než u nás v ochraně kotliny. Ozářeni ranními červánky vypadali, jako by ne jejich roucha, ale oni sami byli v pohybu a jako by chtěli skálu opustit a snést se k nám.

"Sidi, uvidíš, že ti dva ještě seskočí dolů!" řekl Halef, který byl již čilejší než já a vyskočil z lože. A již rozhodil rukama a začal křičet nahoru, že se to rozléhalo, aby pro lásku Alláhovu dali pozor a nespadli dolů, že je možné k nám zcela pohodlně sejít.

Zpěv umlkl. Pěvci naslouchali. Sice ho viděli a slyšeli, že něco mluvil, ale slovům nerozuměli. Halef tedy přiložil ruce k ústům a znovu opakoval svou výstrahu. Nyní mu bylo porozuměno. Zpěvačka rovněž přiložila ruce k ústům a zavolala na nás:

"Počkejte tedy! Přijdu dolů!" Pak oba odstoupili z nebezpečného místa, na němž stáli a zmizeli. Halef si spokojeně oddychl:

"Alláhovi buďte vzdány díky! Už jsem se na to nemohl dívat! Každým okamžikem jsem je viděl padat dolů. Mohu teď už o nich mluvit? Včera večer to bylo zakázáno!"

"Protože máme šetřit tak hluboké vnitřní vzněty! A také nyní, milý Halefe, bys udělal lépe, kdybys nerušil jejich ranní píseň před ukončením."

"Promiň, efendi! Nemohl jsem to déle vydržet. Myslel jsem, že každou chvíli spadnou. Pověz, kdo to asi může být?"

"To nevím. Jejich řeč není znečištěna nářečím, zní čistě a správně. Tak se vyjadřují jen vzdělaní a vznešení lidé. Ostatně uvidíme. Řekla, že sem přijde. Pojedeme jí několik kroků vstříc."

Rychle jsme se upravili, osedlali koně a vyjeli směrem k bráně, což vyžadovalo jen zanedbatelný čas. Za celou tuto cestu jsme nenašli ani vlevo, ani vpravo v řečišti místo, které bylo schůdné, nebo se dalo překonat. Past tedy byla dokonalá. Také oba pěvci se nemohli touto stranou dostat nahoru. Cesta, kterou se k nám zpěvačka ubírala, musela být stranou, nebo za branou.

Projeli jsme tedy branou. Pak jsme se po několika krocích zastavili, abychom vyčkali příchodu oné ženy nebo dívky.

Minulo několik minut. Nikdo nepřicházel. Halef se stával netrpělivým. Mínil, že by bylo dobře postoupit ještě kus cesty dále. Radil jsem však, abychom setrvali.

Stál jsem nepohnutě na místě, ale Halef jezdil nepokojně sem a tam. Najednou jsem zpozoroval, že učinil překvapený pohyb rukou k obličeji a udiveně se zadíval kamsi nahoru.

"Co se děje?" zeptal jsem se.

"Spadl na mne kamínek," odpověděl.

Po nějaké chvíli udělal opět podobný pohyb a za chvíli ještě jeden.

"Sidi, někdo hází," řekl a díval se pátravě nahoru. "Míří velmi dobře a sice právě na můj obličej. Tam nahoře někdo je!"

"Sotva! Tam nahoru se lidská noha nedostane a také by se odtamtud nedostala!"

"A přece tam musí někdo být, neboť kamínky přicházejí shora. Kdo se to odvažuje se mnou žertovat?"

"Děvčátko! Milé, čilé, asi sedmnáctileté dítě!"

"Vidíš ji snad?" zeptal se rychle.

"Ne," odpověděl jsem.

"Jak tedy můžeš vědět, že je milá, čilá a sedmnáctiletá?"

"Protože by sotva nějaká starší žena byla tak milá a čilá, aby s tebou žertovala."

"Ano, to je ovšem pravda. Víš už snad také, jak vypadá?"

"Tak trochu."

"Jak to?"

"Posuzuji ji podle síly a plnosti a přece neobyčejné měkkosti jejího hlasu, neboť se domnívám, že je to ta zpěvačka, která nám slíbila, že sejde dolů. Je zvyklá zhluboka dýchat, dovede dobře šplhat, nezná závrať. Řekni, co je z toho možné soudit?"

"Hm!" odpovídal dost rozpačitě. "Nechtěl bys mi to říci raději sám?"

"Ne, raději bych to slyšel od tebe."

"Dobrá dobrá tedy usuzuji z toho, že má bystré oči, smělý, vyčnívající nos, široká ústa a vyvinuté, rozšířené hrdlo, z něhož vycházejí ony líbezné zvuky, že má důkladná, široká záda a silná ramena, pevné, lezecké boky -"

Halef byl přerušen. Ozval se krátký, veselý smích. Halef se opět podíval do výše a zeptal se:

"Slyšel jsi to, efendi? Směje se vlastním bokům! Tohle mi připadá jako "

Teď se přerušil sám, sáhl si rychle rukou k obličeji a pokračoval:

"Už zase hází! A sice ne jedním kamínkem, ale hned celou hrstí! Seskočím, musím ji chytit!"

Vyhoupl se ze sedla a ostrým zrakem pozoroval mohutný pilíř skalní brány, před nímž jsme zastavili. Skutečně se domníval, že tam nahoře je skryt neznámý šotek. Já však, dobře pozoruje, ze které strany kamínky přilétaly, jsem věděl, že dívka je skryta po straně pilíře, kde bylo nakupeno množství skalních úlomků do výše asi čtyř metrů. Za úlomky se zvedala skalní stěna kolmo do výše, tak, že by se na ni ani veverka nevyšplhala. Tam se tedy jistě také dívka nemohla vyšplhat.

Obrátil jsem tedy svého koně ke skupině skalních útesů.

"Sidi!" zaznělo odtamtud tiše. "Kdepak jsi? Pojď sem!"

Nikdo se neobjevoval. Přijal jsem tedy žert a slezl z koně, abych ji našel.

"Sidi!" ozvalo se tu opět zleva. Když jsem však na ono místo přišel, stál jsem před holou skalní stěnou a neviděl jsem živého tvora. "Efendi!" ozvalo se opět zprava. Prodral jsem se tedy skalními útesy vpravo a opět jsem spatřil jen holou stěnu, nic jiného.

"Sidi efendi" a "efendi" a "sidi" znělo to opět zprava i zleva, ale skřítka, který si tu ze mne tropil žerty, nebylo vidět a nebyl k polapení. Halef teď musel uznat, že se mýlil. Přidal se ke mně a hledali jsme spolu, ale bez úspěchu.

"Stala se neviditelnou!" smál se, ale trochu zlostně.

"Ne, je jen bosa, kdyby měla střevíce, museli bychom ji slyšet."

"Ale muž jako ty by neměl dopustit, aby ho vodilo děvče, sotva sedmnáctileté, tak dlouho za nos!"

"To je ovšem pravda. Chytím ji tedy nejdéle ve dvou minutách!"

Vyzývavý, tichý smích se ozval opět z levé strany a po chvíli šeptal hlas vpravo: "Tedy ve dvou minutách, sidi!"

"Možná, že i za minutu!" odpověděl jsem. "Dej si pozor!"

Tušil jsem místo, z něhož dívka volala, ale popřával jsem jí až dosud radost vidět nás marně hledat. Nyní však, kdy se jednalo o důkaz, že dovedu dodržet dané slovo, jsem začal teprve hledat důkladně. Až dosud jsem chodil mezi skalami vzpřímeně, nyní jsem klekl na kolena, neboť jsem si byl jistý, že je zde někde při zemi otvor nesnadno přístupný a shora neviditelný, jímž dívka vždycky proklouzne mezi skalní stěnou, aby si z nás tropila žerty na druhé straně. A brzy jsem našel těsně při zemi otvor do skalní rozsedliny, obratně zamaskovaný kamenem. Otvor byl úzký, ale přitom dost široký, aby ne příliš tělnatý člověk pohodlně prolezl. Vlezl jsem tedy do otvoru a brzy jsem jím prolezl na druhou stranu, kde jsem se skryl za přečnívajícím balvanem. Netrvalo dlouho a spatřil jsem dívku, jak prolézá otvorem, kterým jsem prolezl sám! Když vylezla, vztyčila se a zasmála se zvonivým smíchem hrdličky. Již pro tento smích bych si ji musel zamilovat. Ustoupila pozpátku o krok a při tom o mne zavadila. Chtěla okamžitě prchnout, ale tu jsem se vztyčil.

"Sidi! Efendi!" zvolala polekaně a zčervenala v ušlechtilém, krásném obličeji.

"Tedy v jediné minutě! Držel jsem slovo?," zeptal jsem se.

"Ano," odvětila a udiveně mne pozorovala rozšířenýma očima. "Tvým zvykem je vždy plnit slovo!"

"Jak to víš?"

"Vidím ti to na očích. Odvážila jsem se házet jen na tvého společníka, ne však na tebe. Jak se jmenuje ten maličký muž?"

"Hádží Halef Omar."

"Zeje hádžím? Tedy zbožným mužem? To se mi líbí. Kdybych to tušila, nežertovala bych s ním. Když jsem ho však spatřila zblízka, nemohla jsem se zdržet, abych si s ním nezažertovala!"

"Miluje žert, ale zahrávat sebou nedá. Je to statečný, věrný a zcestovalý muž, nejvyšší šejk proslulého kmene."

"Kterého národa?"

"Z národa Arabů."

"Z druhé strany moře?"

"Ano."

"Tedy - Arab! Z druhé strany moře!" opakovala pro sebe, jako by to mělo pro ni zvláštní, osobní význam. "Jsi také Arab?" "Ne. Jsem Evropan." "Evropan?" vykřikla. "Ze které země? Promiň, efendi, že se tak vyptávám."

"Znáš evropské země?" "Také jejich národy. Můj otec mne tomu naučil. Zná velmi mnoho, snad všechno." "Jsem Almání." "Jak to mého otce potěší, že si bude moci pohovořit s Evropanem, má Evropany rád. Bude-li se mne ptát na tvé jméno, co mu mám odpovědět?" "Nazývají mne Kara ben Nemsi."

"Můj otec se nazývá Abd el Fadl a mně říkají Marhamé." "Byli jste to vy dva, kteří včera večer a dnes ráno zpívali?" "Ano. Znáš to, co jsme zpívali?" "Ne."

"Je to ranní a večerní džinistanská modlitba. Zpíváme ji denně." "Znáš tedy Džinistan?"

"Je mou vlastí. Rod Fadlů je tam usazen již od počátku lidstva. Otec je věrným sluhou tamějšího vladaře. Byl jím vyslán, aby -"

Odmlčela se, jako by něco prozradila, co mělo zůstat tajemstvím, a pak pokračovala:

"Teď bydlíme zde nad skalní branou a čekáme, až dojde splnění toho, co nám bylo předpovězeno."

Promluvila tato slova s přízvukem, který mne nutil k nové otázce:

"Myslíš snad předpověď, která by pocházela ze Sitary?"

Tu zdvihla hlavu a její zrak utkvěl na mně s nejvyšším napětím, když mi předkládala další otázku:

"Znáš Sitaru, efendi? Znáš?"

"Znám."

"Ale neznáš její panovnici!"

"I ji znám!"

"Podle jména?"

"Osobně."

"Viděl jsi ji?"

Vyptávala se pomalu a kladla na své otázky velikou váhu. Její těžké, dlouhé řasy přitom zastiňovaly pohled plný zvědavosti a tajené radosti.

"Nejen, že jsem ji viděl, ale také jsem s ní mluvil. Byl jsem jejím hostem."

"V Ikbálu?"

"Ano, v jejím domě."

"Tys u ní bydlel?"

"Ano."

"Přicházíš snad od ní? Vyslala tě snad?"

Dívka tonula v nadšení, ale ovládla se, když jsem se jí ptal:

"Proč to chceš vědět?"

"Promiň, sidi, vím, že jsem dosud velmi mladá k podobným otázkám. Ale prosím tě, abys mi dovolil, abych se tě směla dotknout!"

"Rád! Jen se dotkni!"

Domníval jsem se, že sáhne po mé ruce, ona tak však neučinila, ale přistoupila ke mně, zaklepala mi konečky prostředního prstu a ukazováčku na hruď, naklonila ke mně hlavu a poslouchala.

"Má ho, má ho!" jásala hlasitě. "Myslela jsem si to! Tušila jsem to! Má ho!"

"Copak mám? Co?"

"Štít! Můj hmat se neklame! Nebo je snad deska, která kryje tvoje srdce, něčím jiným než štítem, který ti dala vládkyně Sitary?"

"Je to ovšem její štít. Víš, jak se jmenuje tato panovnice?"

"Marah Durimeh! Musím pryč! Musím k otci! Musím mu ohlásit, že "

Nemohla dokončit větu, kterou právě nakousnula, neboť v tomtéž okamžiku se udalo něco, co vážnost okamžiku proměnilo v nejžertovnější situaci. U našich nohou totiž, zcela dole při zemi, se cosi začalo pohybovat. Objevila se Halefova hlava. Pak se objevily i obě ruce a paže a konečně se vysunula i ramena ven z díry. Halef viděl jen naše nohy a vůbec jen spodní části těla a proto opřel hlavu o lokty a pohlížeje vzhůru, hledal i naše obličeje. Vypadalo to velmi komicky a proto jsme se dali do smíchu a zapomněli na vážnost okamžiku.

"Vy se smějete?" zeptal se, neboť nevěděl, má-li nám přizvukovat nebo se zlobit. "Mně se tahle příhoda nezdá tak směšná jako vám! Naopak, hledím na věc velice vážně!"

"Vážně?" zeptala se ho Marhamé, aniž by se přestala smát, když ho spatřila, jak vězí polovinou těla v díře. "Pročpak?"

"Jako na důkaz! Sidi dokázal, že tě dopadne v jediné minutě. A já také prokázal, že k tomu nepotřebuji více času. To přece zasluhuje uznání! Nebo snad ne?"

"Ovšem!" řekl jsem vesele. "Jak jsi našel cestu sem?"

"Nejchytřejším a nejjednodušším způsobem. Plížil jsem se, aniž bys to pozoroval, za tebou! Ale - odkudpak tenhle šotek ví, že jsi můj sidi? Slyšel jsem ji, jak volá i efendi!"

"To jsem neslyšela teprve zde, ale již předtím, venku," odpověděla. "Jmenoval jsi ho dost hlasitě sidim a efendim, když jsi neustále pohlížel k nebesům. Nyní, jak se mi zdá, jsi opět přilnul k zemi!"

"K zemi? Jak to?" zeptal se Halef. ,Ach tak-! Vězím ještě v ní!"

Vylezl a vztyčil se v celé své maličkosti. Ale sotvaže pohlédl na dívku stojící před ním, udělal něco hluboce dojímavého. Nejdříve o krok odstoupil a prohlížel si ji přimhouřenýma očima. Jeho obličej přitom na sebe přijal výraz nevýslovné něhy. Najednou přistoupil k ní, políbil lem jejího roucha, obrátil se ke mně a řekl:

"Je krásná! Je velmi krásná, sidi! Nekonečně krásná!"

Dívka se nezačervenala. Neodpověděla také, jak by odvětila jiná dívka, ale řekla právě tak vážně a upřímně jako on:

"Nevidí mne, dívá se pouze na moji duši a proto tak mluví!"

"Na tvoji duši?" zeptal se Halef. "Ano, také ji vidím, ale myslel jsem především tvoji postavu. Právě tak musela kdysi Marah Durimeh stávat před těmi, kteří měli štěstí poznat ji, když byla ve tvém věku!"

Dívka pak řekla:

"Políbil jsi mé roucho. Tento polibek nepatřil mně, ale jí. Všechno, co na nás vidíte krásného, všechno oblažující a povznášející, přichází od ní. Vracím jí tento svatý polibek v onom, jenž ji zná."

Přistoupila rychle ke mně a přitiskla své rty na lem mého rukávu. Pak pokračovala:

"Otec se vás ptá, má-li přijít dolů, nebo chcete-li raději vystoupit k němu nahoru?"

"Vystoupíme k němu," odvětil jsem, "neradi bychom však nechali stát své koně tak, aby je někdo, kdo by sem mohl přijít, hned spatřil."

"Znám místo, které se dobře hodí pro nějako úkryt," řekla Marhamé. "Leží docela nedaleko. Ukáži je Halefovi. Postačí, půjde-li se mnou. Ty však, efendi, vystupuj napřed! Nemůžeš zabloudit a my tě brzy dohoníme."

Přisvědčil jsem. Spatřil jsem jen Halefa, jak se shýbá, aby opět vlezl do otvoru a pak jsem začal vystupovat na skálu.

Cesta nahoru vedla klikatou stezkou mezi skalními rozsedlinami a výběžky. Při vystupování vzhůru jsem myslel na to líbezné stvoření, s nímž jsme se zde setkali, i na jejího otce. Jmenovala se Marhamé, to znamená Milosrdenství, a on se nazýval Abd el Fadl a byl potomkem starého ušlechtilého pokolení Fadlů - to znamená Dobráků. Mnozí synové tohoto rodu byli osvícenými panovníky, průkopníky věd i umění. Kdo studuje dějiny lidstva od jeho vzniku, ví, jak veliký počet skvělých a vlivných mužů se nazýval Fadl, Ibn Fadl, nebo Abd el Fadl. A teď zcela nečekaně jsem se měl s jedním z tohoto slavného rodu setkat. Měl jsem se setkat s člověkem, který byl vyslancem džinistanského emíra a bydlel tou dobou se svou dcerou na výšinách skalní brány! Jaký to asi mělo účel či důvod?

Nemíním popisovat krásu Marhamé, pravá krása se nedá vůbec popsat. Chci jen podotknout, že nebyla oděna způsobem, jak se odívají vznešení lidé. Byla oblečena obyčejně a chodila bosá, jak jsem tušil. Proto, a také proto, že tu byla půda pokryta hrubými kamínky, nenašel jsem prve její stopy. Jednoduchý orientální šat měla přepásaný koženým pasem. Byl zhotoven z jednoduché lněné tkaniny, ale vynikal sněžnou bělostí, což je třeba zvláště zdůraznit, zde, kde byl úplný nedostatek vody. Nespletené vlasy jí spadaly do týla, sepjaty jen v záhlaví pentlí propletenou květy. Všechno ostatní, o čem by bylo třeba se zmínit, poznáme v proudu dalšího vyprávění. Nedošel jsem ještě daleko a již jsem zaslechl za sebou šramot. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem Achta a Uchta, své psy, kterým dal Halef svolení, aby mne následovali. Přiběhli a tázavě na mne hleděli. Porozuměl jsem jim, že by chtěli běžet napřed. Pohladil jsem je a dal jim na srozuměnou, aby zůstali při mně. Viděl jsem, že je to těší.

Cesta mne vedla vzhůru, chvíli vlevo, chvíli vpravo, a tu jsem pod sebou zaslechl hlasy. Byl to Halef s Marhamé. Neviděl jsem je, ale slyšel každé jejich slovo. Právě mluvil Halef:

"Dovedeš být velice vážná a také z míry veselá, právě tak jako já. Proč jsi po mně házela?"

"Napadlo mne to jen tak. Něco mě k tomu nutilo, nemohla jsem odolat. Vypadal jsi tak bojovně - krotkým a tak - tak - povzbuzujícím k žertu!"

"Povzbuzujícím k žertu? Mášalláh! To zní právě tak, jako bys řekla směšným! Musím tě velmi vážně poprosit, abys své mínění o mně změnila! Kdybys věděla kdo jsem "

"Vím to!" vpadla mu do řeči.

"Skutečně? Kdo tedy jsem?"

"Jsi šejkem proslulého kmene!"

"To je pravda!" přiznal se pyšně Halef.

"Jsi Arab!"

"Ovšem! Ani bych si nepřál být někým jiným!"

"Jsi statečný, věrný a zcestovalý muž."

"I to je ti známo? Vidíš, tohle se mi od tebe líbí. To je velmi pěkné, že to víš. Ale kdo ti to řekl?"

"Efendi!"

"Ach - to jsem si mohl myslet! Tedy on ti to sdělil? A právě tak, jak jsi mi to opakovala?"

"Ano, právě tak."

"Statečný, věrný, zcestovalý muž?"

"Ano."

"Alláh mu žehnej! Nikdy nelže. Mluví vždy čistou pravdu. A zvláště tenkrát, chválí-li mne! Je velikým znalcem lidí. To vidíš už z názoru, kterým na mne pohlíží."

"Ovšem! Jeho znalost lidí je zajisté větší než tvoje!"

"Oho! Z čeho tak soudíš?"

"Protože jeho názor na tebe je mnohem správnější než tvoje mínění o mně."

"Jak to myslíš? Kdo ti namluvil tuto nepravdu?"

"Ty sám!"

"Ne!"

"Přece!"

"Dokaž mi to!"

"Ihned! Pomysli jen na můj směle vyčnívající nos!"

"Alláh valláh! Jaké jsem se to dopustil chyby!" vykřikl Halef zkroušeně.

"Na má silná, široká ústa!"

"Ó, smutku!"

"Na můj silný, tlustý krk!"

"Ó, zármutku!"

"Na mohutná ramena a záda!"

"Ó, bído!"

"Na silné, lezecké boky!"

"Zadrž! Zadrž! To byla pouze domněnka! Tak jsem mluvil pouze proto, že jsem tě neviděl před sebou. Člověka můžeme posuzovat správně teprve pak, stojí-li před námi. Moje nyní tebou uražená znalost lidí mne nutí, abych ti řekl, jak o tobě soudím teď, když tě vidím před sebou. Začnu u nejnižší říše, totiž u říše kamenné, pak přejdu k říši rostlinné, konečně mezi živočichy, lidi a nakonec mezi anděly, až skončím v říši hvězd."

"Napínáš mne!" ujišťovala jej.

"Ano, to věřím. Poslouchej tedy. Jsi nejkrásnější drahokam na světě. Neexistuje jaspis, ametyst, rubín ani diamant, který by se ti mohl vyrovnat! Prosím, nespěchej tak najednou, pročpak jsi se zčistajasna tak rozběhla?"

"Chci dohonit efendiho."

"To není naprosto třeba. Dohoníme ho i nahoře dost brzy. Tedy!

Jsi nejnádhernější mezi všemi květinami. Neexistuje fialka, sedmikráska, lilie, je by - neutíkej mi, počkej přece! Tulipán a růže, kterou bych mohl s tebou srovnat! Pomaleji, pomaleji, nebo tě nebudu moci následovat!"

"Dělej tedy větší a rychlejší kroky!" zavolala na něho dozadu.

Protože si pospíšila, aby jej předběhla, namáhal se a neustále zesiloval hlas, když nyní přecházel do živočišné říše:

"Jsi nejkrásnější ze všech motýlů - zlatý, třpytný brouček - šveholící slavík nádherná rajka - rozkošná - ale zůstaň přece stát! Vždyť mi již dochází dech!"

"Jsem-li motýlkem a ptákem, musím přece letět!" žertovala Marhamé.

Soudě podle hlasu, předběhla ho již tak daleko, že již nestačilo hlasitě mluvit, bylo třeba již volat:

"Přestanu již tedy se zvířaty a přejdu k lidem! Jsi dítětem něhy a laskavosti - dcerou souměrnosti a krasocitu - poslouchej mne přece! Počkej na mne na rohu! - sestrou vděku, plnost a pastvy očí jsi princeznou, mladou královnou, u jejíchž nohou ó smutku ó zármutku ó bído, ó bolesti, zastav se přece!

Zmizela za rohem! A já jí ještě neřekl, že je andělem, že je do konce hvězdou, hvězdou, která..."

Více jsem už neslyšel, neboť vtom se za mnou ozvalo:

"Efendi, vidíš mne? Už jdu!"

Ohlédl jsem se. Zahnula již kolem posledního výběžku, takže Halef ji už nemohl vidět, ale já právě naopak. Zastavil jsem se a nechal ji k sobě dojít. Její obličej zářil radostí a z očí jí sálal přebytek radosti ze života, který v její nynější osamělosti ohrožovala zkáza. Dělo se jí, jako veliké přítelkyni lidu, totiž milosrdnosti, jejíž jméno nesla: nemůže-li obžalovat, mizí sama v sobě.

"Byla jsem s tvým hádžím pohromadě jen deset minut, ale znám již dokonale všechny jeho skvělé vlastnosti a přednosti. Znám i Hanne, nejkrásnější mezi všemi květinami, i Karu ben Halefa, jeho syna, který jednou bude mnohem proslulejším než jeho veliký otec.

Utekla jsem mu, efendi, neboť měl v úmyslu vychvalovat mne až k nebesům. Získal si však celé mé srdce velikou láskou k tobě!"

Díval jsem se ze strany do jejího krásného obličeje, když mluvila tato slova. Tvářila se přitom jako by nevyjadřovala nic neobyčejného. Hovořila-li tímto tónem pravidelně se svým otcem, čekala mne nyní radost poznat Orientálce vznešených myšlenek.

Cesta byla nyní na mnohých místech tak příkrá nebo tak úzká, že Marhamé musela jít napřed. Zavádět rozmluvu bylo tedy velmi nepohodlné. Ale i tak upoutávala veškerou moji pozornost. Její každý pružný, krásný pohyb zaměstnával můj pohled. Připadala mi, jako by byla básní, živou znělkou, napsanou samým Bohem v mase a krvi, aby se ke kráse jejího jména družila i krása tělesná.

Krátce než jsme dorazili nahoru nás dohonil Halef. Pospíšil si, aby nezmeškal mé setkání s Abd el Fadlem. Viděl jsem na něm, že má na jazyku žertovnou poznámku, ale slovo mu zůstalo na rtech při pohledu, který se nám naskytl. Stáli jsme nyní na jednom z východních pilířů skalní brány a museli jsme přelézt jen příčnou plotnu, která nahoře tvořila jakési klenutí. Když se to stalo, viděli jsme z obou stran nekonečné moře a před sebou i za sebou zdánlivě právě tak širou poušť. Ani lodička, ani člun neoživovaly moře, které se dnes nepohybovalo jako včera, dlouhými, modrými vlnami, ale hýřilo tmavozelenou barvou a tříštilo své vlny v bílé pěně o skaliska. V poušti za námi jsme neviděli nic, než na obzoru zcela nepatrný pahrbeček, očima sotva viditelný. Byla to andělská studnice. Před námi pak ležela jen širá poušť, na severu uzavřená sloupy dýmu džinistanských sopek. Halef se posadil a řekl:

"Sidi, nemohu zůstat vzpřímen, dostávám mozkovou závrať. Musím se posadit, jinak bych sletěl dolů. Nemáš stejný pocit?"

"Poněkud ano! Ale doufám, že je to jen přechodné."

"To ne. U mne to nepřejde. Cítím, že zde nemohu zůstat, že musím dolů. Moře zde na mne zprava i zleva otevírá chřtán, aby mne pohltilo!"

Obrátil se k Marhamé a řekl:

"Jaké to musíš mít ty a tvůj otec nervy! Sedím tu uprostřed brány a mrazí mne na celém těle a vy jste včera i dnes při zpěvu stáli až docela na nejzazším výběžku nad mořem. Já bych se tam již v prvním okamžiku zřítil!"

"Jsme na to zvyklí," odvětila prostě. "Nelze zaměnit pevnou skálu se záludnou, pohyblivou vodou."

"Nastudoval jsem si při výstupu řeč na uvítanou, kterou jsem chtěl tvému otci přednášet. Nyní zde bohužel sedím a nemohu ji přednést! To mne srdečně bolí!"

"Dovol tedy, abych sňal tuto bolest z tvého srdce! Vstaň a pojď! Povedu tě!"

"Ty? Mne? Hm! To by snad mohlo jít! Ale budeš mne při tom pevně držet?"

"Tak pevně, že nebudeš moci ani zavrávorat! Podívej, tamhle na nás otec již čeká. Pojď!"

Jak jsem se již zmínil, byl tu na vrcholku brány pahrbek z kamenité tříště, spoře porostlý křovinami. Tyto křoviny zapouštěly své kořeny do kamenného klenutí brány. Jak zde mohly živořit bylo pro mně až dosud hádankou. Nyní jsem spatřil, že tato hromádka kamení je vlastně chatrčí. Abd el Fadl z ní právě vystoupil. Byl bosý jako jeho dcera a také tak prostě, ale sněhobíle a čistě oblečen. Jednoduchému, háiku podobné roucho bylo v bocích přepásáno provazcem. Na hlavě měl uvázaný šátek z nejlacinějšího plátna takovým způsobem, že mu konce spadaly na obě ramena, což jsem u nikoho předtím neviděl. Nad čelem měl šátek spojen jehlicí, jejíž hlavici tvořila obyčejná olověná kulka z pušky.

Abd el Fadl měl vysokou, ušlechtilou postavu. Jeho klidné a jisté pohyby prozrazovaly pevnost charakteru a jasnost o vlastní bytosti. Měl obličej muže šedesátníka, který se uvnitř cítí ještě mladíkem. Rodinná podoba s krásnou dcerou se nedala vůbec zapřít. Měl všechny její rysy, jenže určitějšího a zralejšího rázu. Z výrazu jeho obličeje a z celé bytosti vyzařovala dobrota, trpělivé sebeovládání a přející rytířskost, jimiž mne okamžitě pro sebe zaujal, a sice ne snad pro tento jediný a první okamžik, ale provždy.

Naše shledání a pozdrav se utvářely zcela jinak než by se dalo tušit, a zvláště naprosto jinak než jak si je představoval hádží. Halef, sotvaže se stařec objevil, vstal ze svého sedadla, podal Marhamé ruku a nechal se jí dále vést. Ale pohled na moře vzdouvající se v hlubině odňal jeho krokům veškerou pevnost. Halef vrávoral jako opilý. Rozepjal volnou ruku a natáhl ji daleko od sebe, klátil s ní, jako by v ní držel tyč k udržení rovnováhy. Následoval jsem se psy pomalu za ním. Tak jsme se pomalu blížili k otci naší mladé průvodkyně, který nás pozoroval. Halef se vůbec nedovedl odhodlat k mlčení. Chtěl spustit svou řeč a zavolal na něho ještě dříve, než jsme se k němu přiblížili:

"Blížíme se k tobě, ó majiteli této pevné skalní brány - no-fuj - vždyť se to tu všechno chvěje! - abychom ti řekli, že nás tvoje dcera - Alláh valláh, ona mne nechá spadnout dolů! - k tobě doprovodila, abychom se naučili znát tebe a - ty nás - ouvej! - ouvej! - Představuje ti nás oba - ó hrůzo - ó zděšení -! Mně se zdá, že se brána proboří ještě dříve než dokončím svou řeč! - Doufám, že od tebe dostaneme žádoucí zprávy. Především - hamdulilláh - Alláhu buď děkováno! Tuhle je otevřená chatrč, čiň se, ať už jsme uvnitř! Pak snad nebudu vidět tu spoustu vody pode mnou! Efendi, dopověz to! Já si musím zase sednout!"

Halef domluvil, zavrávoral a pak jako opilec, když si nejdříve namířil na cestu ukazováčkem, vpadl do chatrče, kde se otočil kolem své osy a padl plnou váhou těla na zem.

"Tak, zde jsem!" řekl a zhluboka si oddechl. "A hned tak nevstanu!"

Cítil jsem v nitru, že bude třeba omluvit se Abd el Fadlovi za toto divné představování našich osob, dokonce jsem se i poněkud styděl, ale Halefův vpád do chatrče měl v sobě tolik roztomilé komiky, že mi povážlivě polechtal bránici. Dusil jsem sice smích, ale Marhamé se sama hlasitě smála a Abd el Fadlovi pohrávalo v jinak vážném obličeji tolik veselí, že jsem se ani nedostal k tomu, abych mohl vyjádřit svoje rozpaky, zvláště když stařec hlasem plným promíjející dobroty řekl:

"Není první. Tohle se tu stává skoro každému. Není každému člověkovi dáno snést najednou hloubku i výšku, aniž by ztratil vlastní rovnováhu."

Mluvil právě tak slibným a obsažným způsobem, jako jeho dcera. Přitom pozoroval pozorněji Achta a Uchta, nežli Halefa a mne. Oba psi jej, jak se zdálo, velmi zajímali. Přesto však ještě ke své řeči připojil větu:

"Tvůj průvodce není zrozen na výšinách hor."

"Ne," odvětil jsem. "Jeho vlastí je rovina pouště. Proto postrádá zde na tvých výšinách pocit rovnováhy."

"Je to Arab," doplnila Marhamé, "je šejkem proslulého kmene. Jmenuje se hádží Halef Omar ben hádží Abúl Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah."

Její otec neposlouchal tuto dlouhou řadu jmen. Utkvěl svými zraky na psech.

"Promiň," prosil mne, "že se nezdvořile zabývám dříve těmito psy než lidmi! Přikládám jim však velikou důležitost. Viděl jsem pár psů, ne tyto zde, ale podobné, kteří byli z jihu na sever posíláni darem "

"Pár psů byl poslán do Džinistanu, jiný pár do země Usulů," vpadl jsem mu do řeči.

"A tito zde?" zeptal se rychle.

"Tito jsou kříženci obou ras," odpověděl jsem.

Ustoupil o krok a podíval se na mne zářícím pohledem, načež se vyptával dále:

"Jsou tvým majetkem?"

"Ano. Byli mi darováni."

"Darováni?" vykřikl radostně. "Potom bys tedy byl - potom jsi--?"

Netroufal si započatou větu domluvit, ale jeho dcera rychle vpadla do řeči:

"Je to on, drahý otče! Na svých prsou nese štít! Slyšíš?"

Přistoupila ke mně a zaklepala mi na prsa, takže bylo zřetelně slyšet zvuk kovu. Pak zaklepala i na otcova prsa a já slyšel stejný zvuk. Nyní přelétl blahý úsměv přes starcovy rty, ale nepromluvil mnoho slov. Vzal mne za ruku a jen řekl:

"Buďte vítáni! Pojď se mnou a zaujmi své místo."

Dovedl mne k měkkému, zelenému drnovému sedátku vedle chatrče a požádal mne, abych se zde posadil. Učinil jsem tak, aniž bych si přitom myslel něco zvláštního. Acht a Ucht usedli ihned po mé pravici a levici. Pak stařec řekl:

"Prosím, omluv nás na chvíli, pak ti budeme k službám. Pojď mé dítě!"

Vzal svou dceru za ruku a odešel s ní tak daleko, pokud sahal skalní výstupek. Bylo to totéž místo, na němž stáli při svém zpěvu. Když se tam ubírali, mluvila Marhamé k svému otci. Zřejmě jej krátce informovala o tom, co se dozvěděla od Halefa i ode mne. Pak stáli těsně u sebe, ona s hlavou na jeho rameni, tiše a bez hnutí, hledíce do pozemských dálav a také vzhůru, k nebi, s nímž hovořili aniž by ztratili jen jediné slovo.

"Sidi, myslím, že se modlí," řekl Halef.

Neodpovídal jsem. Bylo zde nahoře tak zvláštní, posvátné ovzduší.

Když se ke mně otec s dcerou vrátili, měli oba zvlhlé oči. V jejich obličejích jsem četl starostlivou otázku. Otec se usadil u mých nohou a dcera poodešla skromně stranou na místo, z něhož mohla slyšet každé naše slovo. Abd el Fadl začal:

"Dcera mi řekla, že jsi přijel z Evropy, že tě nazývají sidi či efendi. Dovolíš, abych tě také tak nazýval?"

Přikývl jsem hlavou. Abd el Fadl pokračoval:

"Máš štít, i já jej mám. Není třeba, abychom se znali a přece se známe! Kým nebo čím jsi ve své vlasti a jaké místo zaujímám já ve své domovině je lhostejné, není nutné, abychom se tím v této chvíli zabývali. Prosím, sděl mi, kdo ti dal štít, abych věděl, byla-li to skutečně Marah Durimeh!"

"Ona sama. Dala mi jej v Ikbálu, když jsem tam byl se svým hádžím Halefem Omarem hostem. Dala míjej spolu s rozkazem, abych navštívil Džinistan."

"Pak jsi ten, jehož očekáváme, ale ne samotného. Ještě někdo má být s tebou, jenž také ponese na prsou štít."

"I ten přijde v několika dnech za mnou."

"Kdo je to?"

"Mladý muž ze země Usulů. Jmenují ho tam džirbani."

"Prašivec? A považují jej také za blázna?"

"Ano."

"Alláhu buďte vzdány díky! A tobě pak za tuto zprávu!"

Pak se zadíval na svou dceru, radostně na ni kývl a pokračoval: "Je to on, je to on! Není snad na světě myšlenky, jež by nebyla ve dnech svého zrození považována za bláznovství. Zdá se, že hodina splnění se již přibližuje. Pohoří plane v plamenech. Ledy severu táhnou k jihu. Poušť se naplňuje jídlem i nápojem. Šílenství, které nám má přinést mír, může přijít! Jakým způsobem však přijde?"

Poslední slova opět platila mně. Nemohl jsem je však zodpovědět, neboť Halef rychle spustil a sice ve svém obvyklém květnatém způsobu:

"Nepřijde maličký, ale veliký, ne sám, nýbrž v čele velikého vojska, ne jako prosebník, ale jako velitel, kterého musí celý svět poslouchat."

"V čele vojska?" zeptal se Abd el Fadl.

"Ano."

"Proti komu?"

"Proti Čobanům. Přitáhnou, aby Usuly přepadli a oloupili.

Usulští hrdinové, kterým doma přezdívají Hukarové, jim táhnou pod vedením džirbaniho vstříc. Obě vojska se setkají právě zde, v této soutěsce "

"Kdy - kdy?" přerušil jej Abd el Fadl.

"V několika dnech. Vyjeli jsme sem napřed, abychom si soutěsku prohlédli a podali zprávu o blížících se Čobanech."

"Tedy válka?" zvolal Abd el Fald a zděšeně spráskl ruce nad hlavou. "Válka v krveprolití! Protože jen krví je možné dosáhnout míru?"

"Ne, nebude prolita krev!" přerušil jej Halef. "Chceme zvítězit lstí a dobrotou, ne nenávistí a krví."

"To je nemožné!" zvolal Abd el Fadl, "chceš nás jen zkoušet?"

"Jakže? Že je to nemožné? Říkám ti, že jsme v těchto věcech nadmíru zkušení a že tímto způsobem dobudeme vítězství. Chci vám vyprávět, poslouchejte!"

Chtěl jsem již otevřít ústa, abych mu v tom zabránil, ale Halef mne rychle předešel:

"Mlč, sidi, mlč! Prosím tě! Dovedeš všechno, ale mluvit nedovedeš! Mně však Alláh svěřil dar jazyka a moc ovládat svět ústy.

Jsi tedy povinen mlčet a mne nech mluvit. A ostatně víš, že jsem nemocen, že trpím závratí a že musím sedět v téhle chatrči, abych se z výšin nezřítil do tlamy moře. Nemocným pak musíme být po vůli, aby se mohli opět uzdravit!"

"Pokud se toho týká," odpověděl jsem se smíchem, "dovedu tě uzdravit, aniž bych "

"Ne, bez mluvení to nepůjde!" vpadl mi do řeči. "Smím tedy?"

"Prosím, nech ho mluvit," zastal se Halefa Abd el Fadl. "Líbí se mi také ten tvůj proslulý hádží Halef Omar!"

"I mně se líbí!" usmívala se Marhamé a prosila mne čtveráckým sevřením víček o shovění. Tím mne nadobro odzbrojila.

"Mluv tedy!" přikývl jsem Halefovi. "Ale počínej si milostivě!"

"Učiním tak milostivě, že tě moje dobrota nejen pohne, ale i překoná," odpověděl Halef.

A držel slovo. Vyprávěl sice svým poetickým způsobem, ale ne-nadsazoval. Mluvil odborně a objektivně, jak jsem ho ještě nikdy předtím neslyšel mluvit. Nevynechal nic z našeho dobrodružství zažitého mezi Usuly, ani pokud se týkalo naší jízdy sem, takže když skončil, byl Abd el Fadl dokonale informován o všem, co vědět měl a musel. Když Halef dokončil, obrátil se ke mně:

"Nuže, sidi, jsi se mnou spokojen? Myslím, že nemáš mé řeči co vytýkat?"

"Mluvil jsi dobře, velmi dobře!" pochválil jsem ho.

Přikývl mi milostivě a jako by mi odpouštěl, načež se zeptal Marhamé, a tvářil se přitom neobyčejně čtverácky:

"A ty? Jsi také spokojená?"

"Ano," ubezpečovala ho.

"Ne! Jistě nejsi!" tvrdil opět on.

"Proč bych nebyla?"

"Protože jsi na mého efendiho úkradkem mrkala! Myslela jsi, že to nevidím, ale velmi dobře jsem to zpozoroval. Proto jsem mluvil způsobem, jak obyčejně mluvívá Kara ben Nemsi, nějak mluví hádží Halef, který je svým řečněním proslulý. Slyšela jsi tedy jeho, ne mne! To je moje pomsta za to mrkání! To máš z toho!"

Otec i dcera naslouchali s velikým napětím. Řeč udělala na starce neobyčejný dojem. Neříkal nic. Vstal a kráčel pomalým krokem tam, kde stál před chvílí s dcerou, která mne nyní prosila:

"Promiň mu jeho počínání. Je hluboce dojat, vzdaluje se, aniž by mohl promluvit. Modlili jsme se prve k Alláhovi, aby ten, kterého očekáváme, nebyl mužem krve a násilí, ale hrdinou dobroty. A nyní, když jsme slyšeli, že se naše prosba vyplňuje, odešel otec, aby vzdal Alláhovi díky. Vždy si tak počíná, nemůže jinak! Již dlouhou dobu jsme vás očekávali. A jak jsme se na váš příchod těšili, nemohu ti ani vypovědět. Ale koberec, na němž sedíš, ti to povídá sám."

Ukázala rukou na drnové sedátko. Podíval jsem se také na zelenavou plochu, kterou jsem nyní tíží svého těla pomačkal. A tu mně najednou napadlo něco, na co jsem před chvílí, když jsem se usazoval, nepomyslel. Rychle jsem vstal.

"Tento koberec!?" zvolal jsem. "Je drahocenný v této krajině! Máte zde vodu?"

"Střádáme rosu a pijeme šťávu narasových plodů," odpověděla.

"Ale tato tráva zde přece dříve nebyla. Naseli jste ji zde?"

"Ano. Přinesli jsme semeno z dálky."

"A čím jste ji svlažovali?"

"Rosou, kterou jsme nepili proto, aby tráva mohla růst."

"A pro koho měla vzrůst?"

"Pro pro pro..."

Nevyslovila se ihned. Nejdříve se ohlédla, jako by se bála, aby ji neslyšelo nepovolané ucho.

"Nesmím o tom mluvit. Je to tajemství. Ale řekla bych to jen tobě - tobě samotnému. Otec se sem nedívá a tvůj Halef to také nezaslechne. Ale o to tě prosím, nezmiňuj se o tom ani živé duši!"

Přistoupila zcela těsně ke mně, položila obě ruce k ústům a zašeptala mi do ucha:

"Pro - nového džinistanského emíra!"

"Copak starý emír zemřel?" zeptal jsem se rychle.

"Ó ne - Alláh ho zachovej!"

"A přece již je nějaký nový?"

"Doufáme, že je!"

"To je zvláštní! A jemu je určen tento skvostný koberec?"

"Ano."

"Copak sem přijde?"

"Splní-li se předpověď, potáhne touto úžinou."

"A proč jsem se já musel posadit na tento pro něho připravený koberec? Já přece nejsem emírem!"

"To nemůžeš vědět!"

"Že ne?" zeptal jsem se udiveně. "Evropan se přece nemůže stát džinistanským emírem?"

"A proč by nemohl? Jen je-li tím pravým!"

"Jen tím pravým? Nerozumím ti!"

"Však mi porozumíš. Otec se vrací. Prosím, nyní mlč! Nic jsem ti neřekla!"

Přivedlo mne to vůči Abd el Fadlovi do rozpaků. Nemohl jsem se odvážit znovu usednout na zelenou lavičku. Každého stébélka by mi bylo líto, nehledě k tomu, že jsem to nebyl já, jemuž bylo sedadlo určeno. Když mne pak stařec opětovně prosil, abych se posadil, udělal jsem to, ale vedle lavice na zem. To vzbudilo jeho pozornost. Pozoroval mne i svoji dceru a spatřil, že se v rozpacích začervenala.

"Proč usedá efendi jinam?" zeptal se.

"Protože jsem mu to řekla," přiznala se ihned a prosebně sepjala ruce.

"Co jsi mu řekla?"

"Že lavička je určena pro nového džinistanského emíra."

Tu zdvihl jen ukazováček, jiný trest neznal, obrátil se ke mně a řekl:

"A ty se nepovažuješ za nového emíra?"

"Ani za nového, ani za starého," odpověděl jsem s úsměvem.

"Kdo je starým emírem, víme určitě, kdo však bude novým emírem, nemůže dnes ještě nikdo vědět!"

"Já to však jistě nejsem!"

"Víš to tak určitě?"

"Ano!"

"Ne! Neboť ještě nikdy se nový džinistanský emír nenarodil v Džinistanu a nebyl tam vychován!"

"Ale v Evropě se nenarodil jistě ještě nikdy!"

"A přece! Nic nemůže bránit tomu, aby k nám nepřišel třeba i z Ameriky! Džinistan má své zvláštní zákony. V tomto případě ovšem vím, že nejsi novým emírem, ale tvůj příchod souvisí tak těsně s jeho příchodem, že jsem tě nemohl posadit jinam než na místo určené pro něho. Ty jsi přišel na myšlenku překvapit zde Čobany. A od tebe vyšlo i předsevzetí zvítězit nad nimi bez prolití krve. Proto se mi zdá, že mnohem spíš patříš na toto místo ty, než ten, jehož očekáváme. Z toho, co vyprávěl šejk Haddádů, soudím, že jste muži, kteří dokáží co slibují a prosím tě, abys využil i naši pomoc, budeš-li ji potřebovat."

"Prosím vás o tuto pomoc. Ovšem musím si položit podmínku, kterou bude nevyhnutelné splnit."

"Jaká je to podmínka?" zeptal se.

"Mlčenlivost. Ať je vzbuzeno domnění, že všechno to, co se zde bude dít, vychází od džirbaniho. Ať se nemluví o nás, ale o něm. Jemu ať náleží sláva i zásluha. Vychvalovat a oslavovat nás ať nikoho ani nenapadne!"

"Mášalláh!" zvolal Abd el Fadl. "Copak je u vás, ve tvé vlasti, také nějaký Džinistan?"

"Jak to myslíš?" zeptal se Halef, který tento výraz ihned nepochopil.

"Džinistan u vás v Arábii. Myslím tím kruh lidí pokročilejších a vznešeněji myslících. Kde je jeden zavázán stát se andělem strážcem svého bližního, aniž by tento měl o tom tušení. Neboť tak se jeví naše předsevzetí! Chcete se zajisté stát andělskými strážci džirbaniho, aby se však o tom nikdo nedozvěděl. Jednáte tak v džinistanském smyslu, že vám k tomu rád propůjčím svou pomoc a s ní ovšem i naši mlčenlivost. Jen bych rád věděl, jak a jakým způsobem vás máme podporovat. Mnoho vám ovšem nebudeme moci poskytnout, neboť jak vidíte -jsme chudobní."

"Jako boháč často bývá chudší než chudák, tak chudák často bohatstvím předstihuje boháče," odpověděl jsem mu na to. "Možná že nám budete moci poskytnout víc než tušíte. Chci ti říci, jak si představuji setkání Čobanů s Usuly. Pak se lehko ukáže, zdali a čím nám můžete prospět."

Sdělil jsem mu všechno, co již čtenář ví, a připojil k tomu některé myšlenky, které mně od včerejška již zde na místě napadly. Nejenže přisvědčil, ale cítil se i nadšeným pro věc. Ani jej nenapadlo byť i jen maličkost na mém přesvědčení měnit. Pak připojil:

"Jsem ti neskonale vděčný, sidi, že jsi nás uznal za hodné sdělit nám tyto skutečnosti i myšlenky. Nyní víme, že můžeme ke zdaru také přispět svou hřivnou. Naše pomoc se nemůže rozšířit na dvě území, na samu soutěsku a na čobanskou step a poušť, kterou jsem v životě již tolikrát projel a prošel, že bys sotva našel druhého člověka, který by ji znal lépe než já sám. Šíji známe oba podrobně. Měli jsme dost času, abychom poznali zde v soutěsce každý kámen. Dovolíš, abych ti učinil návrh?"

"Prosím, vyslov jej!"

"Dnes již nepojedete dále, ale zůstanete zde až do rána. Soutěska má pro vás tak velikou důležitost, že si ji nesmíte prohlédnout jen zběžně. To se stane pěšky, vaši koně si odpočinou. Dopoledne projdeme jednu, odpoledne druhou polovinu šíje. Marhamé zůstane zde, aby nám připravila polední jídlo i večeři."

"K této večeři jí mohu poskytnout maso i jiné potřeby," vpadl jsem mu do řeči.

"Děkujeme ti!" odpověděl stařec. "Vaše zásoby nemají být ztenčeny. Nebudeme hladovět. Moře nám dává výborné ryby, z pouště máme manu a na pobřeží rostou narasová jablka, která i vám budou znamenitě chutnat. Zítra zde však šejk Haddádů zůstane s Marhamé, protože máte jen dva koně. My dva spolu pak pojedeme k severu, abychom udělali průzkum proti čobanským bojovníkům. Krajinu znám dokonale. Budeme tedy podle všeho mít více úspěchu, než kdybys jel sám s Halefem, a jeho bude spíš zapotřebí zde, pro případ, že by se tu v naší nepřítomnosti něco stalo."

Tento návrh se hádžímu tak zalíbil, že bez dlouhého přemýšlení zvolal:

"Alláh, valláh, talláh! Tak to bude opravdu skvělé! Zůstanu zde zítra po celý dlouhý den! Rád se pak podívám, kam Marhamé přede mnou uteče, až jí budu vypočítávat všechny své diamanty, květiny, rajky, princezny a anděly! Souhlasím tedy! Ty ovšem rovněž, efendi! Nebo snad ne?"

"Ano."

I já vyslovil svůj souhlas, třebaže z jiných důvodů než on. Tento otec s dcerou nám byl poslán Prozřetelností vstříc! Měli sice svá tajemství, která nám ovšem nemohla být hned v první hodině našeho seznámení jasná, ale to pro mne nebylo důvodem, abych jejich dobrotu a pomoc odmítl. A na čem jsme se dohodli, to jsme také provedli. Vyšli jsme, abychom sestoupili dolů. Halefa jsme sice museli opět přes plošinu vést, ale závrať i u něho pominula, jakmile již neviděl moře.

Když jsme došli dolů, zavedla mne Marhamé k úkrytu našich koní. Bylo to chytře volené místo a mohlo se skutečně nazývat bezpečným útulkem. Odsedlali jsme nejen koně, ale i své psy, kteří nás měli následovat a proto byli zproštěni břemen. Zásoby vody a jídla jsme předali Marhamé, také své zbraně, kromě mé henryovky. Stačilo vzít s sebou jen ji, protože se nám sotva mohla naskytnout potřeba vystřelit. Dopoledne jsme strávili tím, že jsme si prohlédli do nejmenších podrobností tu část soutěsky, kterou jsme včera projeli. Odpoledne následovala prohlídka druhé poloviny, která ležela před námi a kterou měli přijít Čobani. Není nutné, aby tato kamenitá šíje byla zvláště popisována. Byla zde některá tak úzká místa, že mohlo být mluveno ze břehu na břeh a bylo rozumět každé slovo. Největší šíře soutěsky se dala projít za necelou čtvrthodinu. Břehy soutěsky spadaly do moře tak příkře, že bylo zcela nemožné po nich slézt nebo sešplhat. Chtěl-li Abd el Fadl rybařit, zašel si na nejzadnější jižní konec šíje, tam, kde hraničila s územím Usulů. Tam měl mezi skalami uschovaný malý proutěný vor, na němž mohl podnikat krátké vyjížďky na vodu, ovšem jen tehdy, bylo-li moře tiché a klidné, ne však za bouře a vlnobití. Tam měl také vybudovánu malou nádržku, ve které přechovával ulovené ryby na dobu, kdy nebylo možné vydat se na moře. A na téže straně, nikoliv však u vody, ale hezký kus cesty do vnitrozemí, se nacházela napůl umělá, napůl přírodní plantáž jistého druhu jabloní, který nazýval narasy. Bylo tam tolik stromů, že plody z nich by mohly naplnit i několik vozů. Tyto plody, velikosti velké švestky, někdy až i malé dýně, mají jako nezralé hořkou chuť, ale později, když dozrají, jsou velmi chutné a aromatické. Sušené mohou být uschovány a poskytují výbornou stravu. Jejich semena chutnají jako ořechy a mají i jejich výživnost. Včera jsme tudy nedaleko projeli a nezpozorovali jsme ani stopu po této plantáži a neměli ani tušení, že je nablízku otevřený koš plný chleba, který v této vysušené poušti mohl zasytit množství lidí.

Z těchto plodů nám na poledne upravila Marhamé jídlo, které bych mohl označit jako znamenitou pochoutku. K tomu jsme měli ryby a jistý druh chleba z many, který se skládá ze škrobovitého thaliu, druhu lecanory, jež v pustých krajích přichází často nejen ojediněle, ale i v obrovských množstvích. Tato malá thaliová zrnka jsou podobná pšeničným zrnům, jsou však tak lehká, že je dovede vítr odvát daleko do pouště, kde je nashromáždí v prohlubních. Říká se tomu pak, že padala mana. V pouštích jsou prolákliny a prohlubně, které, naplněny vodou, by vytvořily značné rybníky a jezera. Není v nich však voda, ale jsou naplněny semeny lecanory, která vítr na sebe tak upěchoval, že je pak už nemůže zdvihnout a rozvát. Semena tu pak leží zaváta pískem pouště a jediné takové přírodní skladiště, bylo-li včas objeveno, dovede zachránit před hladem celou karavanu. Abd el Fadl mi sdělil, že jedna taková manová komora leží sotva půl hodiny odtud na severovýchodě soutěsky. Odkryl ji jen náhodou, neboť neměl psa.

"Copak jsou psi také vycvičeni k hledání many?" zeptal jsem se.

"Ano," odvětil stařec. "Není ti to dosud známo?"

"Ne! Nikdy jsem o tom neslyšel. Který druh se k tomu hodí?"

Jeho obličej na sebe přijal zcela nový výraz. Zakýval několikrát významně hlavou a zeptal se:

"To však víš, že psi Usulů dovedou hledat vodu?"

"Ano."

"Právě tak dobře dovedou hledat psi v Džinistanu chléb. Usulský pes se nezastaví, běží-li kolem many a také to ani nezpozoruje. Džinistanský pes, je-li čistokrevný, však ihned naleziště many ohlásí. Takových psů ovšem není právě mnoho a proto také mají značnou cenu."

Když mi to vykládal, rozbřesklo se mi v hlavě.

"Ach, proto tedy to křížení!" zvolal jsem. "Mělo být docíleno psů, jejichž čich by byl zařízen na obojí, nejen na vodu! Jak je ten emír prozřetelný a jak předvídavý! A první pár těchto nových psů jsem dostal právě já darem, jenž -"

"První pár?" zeptal se mne stařec.

"Ovšem!"

"Ó ne! Džinistanský emír byl první, kdo obdržel párek psů od šejka Usulů. Ihned provedl zkoušku a když se osvědčili, odvděčil se darem dvou exemplářů ušlechtilé džinistanské rasy. Prvním, který tuto novou rasu měl ve svém majetku, je tedy on."

"Jak se jmenuje? Dosud jsem neslyšel jeho jméno. Mluví se vždy jenom o džinistanském emírovi, nikdo však nevysloví jeho jméno."

"Protože nemá jméno!"

"Že nemá jméno?" vykřikl Halef udiveně. "Jméno je přece hlavní věcí! Pomysli například na moje jméno!"

"To je zvykem ve tvé vlasti, v mé nikoliv."

A tím se musel Halef spokojit.

Když jsme k večeru skončili prohlídku soutěsky a já si mohl myslet, že ji dokonale znám, vyslovil jsem Abd el Fadlovi své nejvyšší uspokojení, pokud se týkalo polohy i uspořádání šíje. Místo nemohlo být pro naše účely lépe voleno. Dostaneme-li Čobany mezi vchod a východ ze soutěsky, můžeme si být kýženým výsledkem jisti. Jediné přání, které jsem vyslovil, bylo, abych našel i spojovací cestu nahoře na skalách, která by nám umožňovala spojení mezi skalní branou a vchodem do soutěsky. Kdybychom měli takovou cestu, po které bychom se mohli mezi sebou dorozumívat, aniž by to dole uzavření nepřátelé pozorovali, mělo by to pro nás velkou cenu. Když stařec toto mé přání uslyšel, zatvářil se velmi spokojeně a řekl:

"Existuje zde podobná cesta. Vede výšinami nad vchodem ke skalní bráně. Nepostřehl jsi tuto cestu, neboť není vyšlapaná, protože ji nikdo nepoužívá. Já i dcera přecházíme obyčejně vždy jen dolem, nikdy tudy horem na druhou stranu."

"Je možné sejít odtud přímo dolů?"

"Není. Brání tomu dole kamenná plošina."

"A nezkusili jste nikdy prorazit si tamtudy cestu?"

"Ne, neboť kámen je příliš tvrdý a nebyly k tomu nástroje. Chceš to místo vidět?"

"Prosím, ukaž mi celou tuto skalní cestu. Pak hned poznám, zdali nám stezka, která nevede až dolů, může být užitečná nebo ne."

Tak jsme se domlouvali v úkrytu u mých koní, o které se Marhamé během naší nepřítomnosti pečlivě starala. Měli nasypáno manové zrní a měl jsem radost, když jsem pozoroval, jak jim toto nezvyklé krmivo chutná. Dokonce se zdálo, že je pro ně lahůdkou. Tím byla rozluštěna velmi palčivá otázka týkající se zásobování našich koní v poušti.

Pak jsme prohlíželi již zmíněnou horskou stezku. Bez překážky jsme se dostali až na kamennou plošinu, o které Abd el Fadl mluvil. K plošině vedly jakési do skály vydlabané, zvětralé, ale přece schůdné stupně, které byly tak skryty ve skalním korytě, že zdola nebylo sestupujícího vidět. Plošina byla jistě čtyři metry nad zemí, ale člověk, který na ní ležel, mohl pohodlně vyslechnout lidi hovořící pod ní, aniž by byl spatřen. To pro nás ovšem mělo značnou důležitost. K mému účelu, vniknout v případě potřeby mezi nepřátele, se tato plošina skvěle hodila, neboť zde bylo dost skalních výstupků, na něž bylo možné upevnit laso a bezpečně se spustit dolů. O tomto svém úmyslu jsem ovšem nyní nemluvil. Později, kdyby bylo nutné toto opatření, bylo dost času sdělit záměr ostatním. Když jsme došli opět na skalní bránu, sklánělo se slunce již na západ, ale rád bych věděl, jaký je Abd el Fadl jezdcem a také bych se rád zásobil pro zítřejší jízdu čerstvou vodou. Proto jsem mu navrhl, aby ještě před setměním se mnou dojel ke skále s andělem, o němž sice věděl, ale neměl tušení, že se pod ním nalézá nádrž výborné vody. Byl ovšem ihned ochoten přistoupit na můj návrh, a to tím spíše, že byl velmi zvědavý prohlédnout si starou vodárnu. Vyprázdnili jsme pak veškeré měchy na vodu pro Marhamé a vzali s sebou všechny psy, abychom mohli přinést opět celou zásobu vody s sebou.

Abd el Fadl sice vyšel ze cviku, ale nebyl proto špatným jezdcem. K andělovi jsme dojeli brzy, ale zdrželi jsme se tam nad očekávání dlouho. Abd el Fadl si podrobně prohlížel zařízení studnice a řekl mi, že "v městě mrtvých" stojí podobný anděl, aniž by kdo tušil, jakým účelům sloužil, dokud bylo "město mrtvých" ještě obydleno. Na mou otázku, co se nazývá "městem mrtvých" a kde toto město leží, řekl, že je to staré hlavní město Ardistanu, které muselo být náhle opuštěno, když "řeka míru" obrátila svůj tok a zmizela v Džinistanu a Džinistanem v ráji. Tato znamenitá a krásná zřícenina že sice neleží na naší cestě do Džinistanu, ale že nám přece radí, abychom ji navštívili, protože v celém životě již nebudeme mít příležitost spatřit něco tak hrůzně krásného.

Když jsme se opět vrátili nad skalní bránu, povečeřel jsem se starcem a jeho dcerou, zatímco Halef si odnesl večeři dolů s vysvětlením, že to dělá kvůli koním. Zatím se mu však zdálo nebezpečí závrati v noci mnohem větší než ve dne. Já ovšem dal přednost výšinám, z nichž byl právě tak úchvatný pohled na oblohu jako z cimbuří usulského chrámu.

Když jsme odjeli s Abd el Fadlem k "andělské studnici", využil Halef příležitosti a sdělil Marhamé, že jsem spisovatelem a všechno, co se tohoto mého zaměstnání týkalo, co sám věděl. Marhamé ovšem vyprávěla vše opět svému otci, jehož to velice zajímalo a který se mne ptal hlavně na obsah mých knih. Řekl jsem mu podle pravdy jaké knihy píši a jakou mají většinou tendenci. Marhamé radostně spráskla ruce a zvolala:

"Pak tedy píšeš o věcech, o nichž i můj otec již velice mnoho napsal! Budeš jistě v Džinistanu milým a vítaným hostem v našem paláci, kde v knihovně spatříš otcovy knihy -"

Mluvila by ještě více, ale tu spatřila otcův přátelsky káravý pohled a začervenala se. Patrně neměla prozradit, že člověk, zde tak chudě oděný, byl doma majitelem zámků a paláců a nejvyšším hodnostářem říše. Abd el Fadl se pokusil setřít dojem jejích slov právě skromným tónem:

"Napsal jsem, upřímně řečeno, jen jedinou knihu, s níž nejsem ještě ani hotov. Bohatství tématu vyžaduje mnoho svazků."

"Smím se dozvědět název?" zeptal jsem se.

"Mohl by, podle našich zákonů, znít jinak než mé jméno? Ty sis vzal za úkol v cestopisných románech dokazovat, že v jakémkoliv sběhu života zůstává pravým vítězem vždy lidskost, pravá humanita. Já tvrdím totéž o skutečné, člověka důstojné dobrotě! Já i ty jsme bratry! Naším otcem je rozum a matkou dobrota. Jednejme tedy spolu jako bratři a prosme všechny své čtenáře, aby jednali stejně!"

Podal mi ruku. Jak radostně jsem mu ji stiskl!

Náš hovor se pak točil až do spánku kolem tohoto tématu.

Když jsem se ráno probudil, tonul již východ v záři červánků a Marhamé měla přichystanou snídani. Pojedli jsme a pak sestoupili dolů k Halefovi, který na nás již čekal. Koně i oba moji psi byli osedláni. Jeho psi ovšem zůstali s ním. Vypočítal jsem, že se zdržíme svou výzvědnou jízdou dva dny. Jeden den na cestě tam a druhý zpět. Podle všeho bude asi třeba v těchto dvou dnech ujet nejméně čtyři obyčejné denní jízdy. Že to naši koně vydrží jsem byl přesvědčen, vydrží-li to i můj průvodce se mělo teprve ukázat.

Dal jsem Halefovi pokyny pro všechny případy, které mohly nastat. Marhamé naslouchala velmi pozorně a v jejích očích se zračilo takové pochopení, že jsem poznal, že se na ni lze spolehnout právě tak jako na mého hádžího. Abd el Fadl dnes nebyl bosý. Doplnil svůj chudičký zevnějšek koženými jezdeckými punčochami. Místo provazem byl opásán širokým lněným pasem, za nímž trčel nůž a hlavně dvou bambitek. Když jsem tyto zbraně zasáhl pohledem, řekl, jako by mne odprošoval:

"Nejsou určeny pro útok, ale k obraně, kdyby byla nutná."

Slunce právě vystupovalo nad moře, když jsme se krátce rozloučili a vyjeli. Neočekávali jsme, že pojedeme vstříc nebezpečím. Naše měchy byly dobře naplněny a potravy jsme s sebou měli také dostatek: nouze nás tedy nečekala. Hned na počátku jízdy mně moji psi opět způsobili velikou radost, o čemž se musím zmínit, protože tato příhoda měla mít vztah i do budoucnosti. Nevzdálili jsme se, jedouce přímo na sever, daleko od soutěsky, když se najednou Acht i Ucht zastavili a začali výt. Posunky nás prosili odbočit vlevo. Abd el Fadl se usmál.

"Udělej jim po vůli!" řekl. "Chtějí se ti pochlubit, co dovedou. Poprvé v životě, a jak se mi zdá, s naprostou jistotou."

Následovali jsme psy udaným směrem. Již za chvíli se zastavili a očenichávali zem, načež se pustili do hrabání a sice na místě, kde stopy ukazovaly na to, že tu již někdo hrabal před námi.

"Co je to tu?" zeptal jsem se. "Snad mana?"

"Ano," odpověděl můj průvodce. "Je zde ložisko many, o kterém jsem se ti včera zmínil a z něhož již delší dobu těžíme. Byl jsem velice zvědavý na to, naleznou-li toto místo a upozorní-li nás na ně. Že to udělali, mne upokojuje pro budoucnost. Pokud jsou tito psi u nás, nebudeme trpět hladem. Pusťme se nyní opět klidně svým původním směrem!"

Chtěl jet dále, já však seskočil, abych své inteligentní psy pochválil. Nabral jsem pod pískem hrst zrnek many, podržel jim je před očima a několikrát opakoval slovo mana, až psi pochopili, že se tak nazývá věc, kterou našli. Vrtěním ohonů a několika skoky mi dali najevo radost nad tím, že mne pochopili. Teprve potom jsem opět nasedl a následoval Abd el Fadla, který zatím ujel již kus cesty napřed.

Jeli jsme až do poloviny dopoledne podél vyschlého řečiště, jež tvořilo nejzápadnější linii, které by se mohlo vojsko Čobanů dotknout. Ti však patrně zvolili cestu obloukem dále na západ, kde jim byla východiskem oáza, která byla zaznamenána na mapě Džinistance a jež mohla poskytnout jejich dobytku a koním poslední příležitost k pastvě, neboť zdejší krajina již byla vyprahlou pouští. Proto jsme nyní odbočili v pravém úhlu přímo na západ., abychom v každém případě dosáhli svého účelu. Neboť přešli-li již Čobani, museli jsme v každém případě přijít na jejich stopu a poznat tak, že jsou již před námi. Nenajdeme-li stopy, pak bychom věděli, že jsou ještě na cestě a mohli jsme klidně vyčkávat jejich příchodu.

Odpočinuli jsme si jen jedenkrát a sice v největším poledním žáru, ale pak jsme se rozhodli neslézat ze sedel dříve, dokud nás k tomu nepřinutí zvláštní okolnosti. Koně zasluhovali velikou pochvalu a Abd el Fadl také. Osvědčil se znamenitě. Ujeli jsme nyní kus cesty, který by vojsko Čobanů neurazilo ani za dva dny a po skutečné únavě dosud nebyla ani stopa. A pak jsme jeli ještě několik hodin, až se v dosud jednotvárné krajině začaly objevovat pahrbky, které arabský beduín nazývá šiván el handal.

Tento výraz znamená asi tolik jako kolokvintový stan a je tak volen proto, že tyto vyvýšeniny mají obyčejně podobu menšího, mnohdy však i obrovského stanu a děkují za svůj původ kolokvintám nebo jiným podobným rostlinám pouště. Písek pouště nachází odpor v ratolestech těchto rostlin a je nucen je úplně zavát. Rostlina pak vyhání nové a nové větve a ratolesti po stranách i do výše a písek je opět přikrývá. Z tohoto boje mezi větrem a pískem, pouště s vegetací vznikají pak ony pahrbky v podobě okrouhlých, mnohostěnných stanů, často velmi vysoké. Krajina, zpestřená takovými pahrbky, se podobá nějakému stanovému táboru, čímž se dá nováček snadno oklamat. Ale i na znalce působí domnělý tábor zvláštním dojmem. Kdo se ocitne mezi těmito pahrbky, má pocit, že se každou chvíli může za některým z nich vynořit nepřítel, nebo jiné nebezpečí, což působí velice tísnivě. Neměl jsem původně chuť přenocovat uprostřed těchto pahrbků, ale okolnosti nás k tomu donutily. Vyhledali jsme tedy mezi nimi dobře kryté místo a zde jsme rozložili noční ležení. Napojili a nakrmili jsme svá skvělá zvířata a po večeři jsme rovněž ulehli k spánku.

Podle stavu hvězd ještě nebyla půlnoc, když mne moji psi probudili. Mělo to jistě důvod. Posadil jsem se a naslouchal. Nebylo nic vidět, ani slyšet. Zato jsem ucítil zvláštní hořce ostrý zápach, pro mne neznámého původu, sice slabý, ale pro můj čich přece zřetelný. Místo, z něhož vycházel, nebylo v naší blízkosti, nemuseli jsme se tedy obávat, že budeme nalezeni. Poznal jsem, že je to kouř ohně. Jednalo se tedy o lidi v naší blízkosti, které bylo nutné pozorovat, abych se dozvěděl kdo jsou a co zde chtějí. Vzbudil jsem tedy Abd el Fadla a sdělil mu všechno potřebné. Pak jsem odešel veden kouřem, který, čím více jsem se vzdaloval od našeho ležení, tím byl cítit pronikavěji. Psy jsem nechal u starce, neboť jsem je nepotřeboval.

Zakrátko jsem již poznal, jaký je to zápach. Lidé, jistě nezkušení, vyhrabali uschlé kořeny kolokvint a použili je jako palivo. Proplížil jsem se mezi celou řadou písečných pahrbků a konečně jsem spatřil tři lidi, sedící kolem malého ohně, který více zapáchal než hořel. Poznal jsem, že neměl jiný účel, než aby na něm byla uvařena káva. Právě ji dovařili a proto také nechali oheň zvolna dohasínat. Měsíc, který se nám ještě na usulském území jevil jako srpek, tvořil nyní na nebi jasný půlkruh a jeho světlo zcela stačilo, abych pozoroval co se dalo pozorovat, třebaže nebylo možné hned napoprvé rozeznat všechny podrobnosti a maličkosti. Co jsem nemohl rozeznat hned, spatřil jsem tím jasněji následující ráno, a proto mohu již nyní popsat novou známost, kterou jsem zde viděl sedět před sebou.

Začnu se zvířaty. Velbloudi nebyli dvou, ale pouze jednohrbí. Jejich štíhlá a vysoká stavba těla prozrazovala, že to nejsou soumaři, ale jezdečtí velbloudi, dokonce letouni. Nyní jich však nebylo použito k jízdě, ale k nesení břemen. Poznal jsem to podle nákladních sedel, která nyní odepjata ležela vedle nich. Jejich náklad tvořily měchy na vodu, zásoby, něco šatů a pokrývek. Protože byl zvolen tento druh velbloudů, dalo se snadno uhodnout, že se jedná o spěšnou cestu. Dva z koní mi připomínali složením těla koně u nás zajatých Čobanů. Nebyli to snad závodní koně, ale jistě dobří a vytrvalí běžci. Třetí kůň byl ušlechtilejšího rázu. Patřil ke stejné rase jako bělouš mahalámy a ministra Džunubů, byl to čistokrevný perský běžec. Pokud se týká tří mužů, byl jeden z nich podle zevnějšku zcela obyčejným člověkem. Jeho oděv se skládal jen z šátku, který měl na hlavě a košile, podobné haiku. Seděl stranou a byl to, jak jsem se druhý den dozvěděl, najatý vůdce ostatních dvou. Oba ostatní seděli spolu u ohně. Jeden z nich uvařil kávu a nyní ji naléval z bronzové konvice do malých šálků. Činil tak s malou obratností. Bylo na něm patrné, že je zvyklý dělat jiné věci než vařit kávu. Nebyl to obyčejný muž. Byl oděn krojem zámožného kočovníka a zelená barva jeho turbanu ukazovala na Prorokova potomka, jemuž patří čestný titul šaríf. Byl to již starší muž a choval se ke svému společníkovi s tak nápadnou laskavostí a pozorností, že jsem z toho mohl usoudit na vyšší postavení mladíka, jemuž sloužil. Tento mladík mi hned na první pohled připadal nějak známý. Zdálo se mi, že jsem ho již někde viděl. Jeho stáří se dalo odhadnout asi na třicet let. Měl bílý turban, kalhoty, vestu, kazajku a plášťový přehoz pestrých barev, k tomu kožené polobotky s ostruhami velikých kol. Dva černé copy lemovaly jeho hezkou, sympatickou tvář a dodávaly jí mužný, dokonce hrdinný výraz. Ozbrojen byl stejně jako dva ostatní puškou, šípy, lukem, noži a kopím. Když jsem ho tak pozoroval, pociťoval jsem, že patří k tomu druhu lidí, které musí mít člověk hned od prvního spatření rád, ať již chce, nebo nechce.

Jeho dva copy mi prozradily odkud přichází a proč je mi tak známý. Právě takové copy měl také náš zajatec Palang-prvorozenec, nazývaný Pardál, princ národa Čobanů. Muž sedící přede mnou byl sice o několik let starší než on, ale vnucoval svou postavou myšlenku, že je jeho příbuzným. V každém případě se mi však líbil více než Pardál. Z této podoby a podle silné stavby jejich koní jsem usuzoval, že tito lidé nemohou být nikým jiným než Čobany.

Bylo-li toto moje domnění správné, měli jsme zde co dělat s přední stráží či s vyzvědači, kteří jedou před vojskem. Ale tato myšlenka se mi nezdála docela přijatelná. Neshodoval se totiž čas. Znal jsem přece den, který chtěli Čobané projet Katarskou šíjí. Jestliže měl být tento čas dodržen, museli již postoupit mnohem dál než tito tři muži, které jsme zde měli před sebou. Bylo přece mým úmyslem dostat se jim dnes do zad, abych z jejich stop vyčetl všechno potřebné. Pro naše rychlé koně by pak bylo hračkou opět je předjet.

Oba muži pili nyní kávu. Nesli šálky téměř současně k ústům. Účinek se proto u obou hned také téměř současně dostavil: oba ihned nápoj vyplivli.

"Fuj!" zvolal šaríf, "Alláh zatrať tuhle hořkost! Kdo by tohle mohl pít?"

V obličeji se mu zračil největší odpor, když odhazoval koflík i s kávou do písku.

"Varoval jsem tě," řekl s úsměvem mladý muž a odkládal svůj koflík, ne však tak zlostně jako on. "Vždyť jsi dnes vařil kávu poprvé v životě."

"A ještě k tomu na takovém ohni!" zlobil se šaríf. "Jak jen může být káva tak neprozřetelná, že do sebe přijme chuť i zápach kolokvint! Nezlobím se kvůli sobě, ale kvůli tobě. Odpusť mi, ó princi!"

Princ? Toto slovo mi bylo hned nápadné. Princem nazývali i Pardála, který se dokonce označil i jako prvorozený. Neuznával svého staršího bratra, protože tento sice pocházel od jednoho otce, ale z křesťanské matky. Bylo známo, že se snažil tohoto svého bratra zbavit následnictví a kdyby se mu to snad nemělo podařit, založit si jinde svoje vlastní panství. Tato roztržka byla příčinou toho, že Pardál pobýval jen zřídka doma u svých lidí. Žil většinou na dvoře emíra z Ardistanu a vyprávělo se, že je zvláštním oblíbencem tohoto vojensky smýšlejícího vládce, který ho vyznamenával svou naprostou důvěrou.

Že Pardál vyjel jako zvěd do území Usulů nebylo možné vykládat jako zvláštní lásku k vlasti či vlastenectví. Spíš by se dalo soudit, že má jakési záludné záměry proti otci a bratrovi, proti šejkovi a jeho následníkovi.

A tento skutečný Ilkevlad, tento pravý prvorozenec, byl každým velice chválen. Byl všeobecně oblíben. A v každém způsobu vynikal nad druhým princem, nad Pardálem. Byl to snad on, s nímž jsem se zde uprostřed pouště setkal? Jaké by to bylo pro nás štěstí, kdyby tomu tak bylo! Rychlé, energické využití této náhody mohlo mít pro nás vysoce příznivé následky!

Šaríf chtěl kávu, která se dosud nacházela v konvici, vylít. Průvodce však poprosil, aby ji směl vypít. Dostal ji. Oba pánové si však nacpali své čibuky, aby zápach kolokvint přehnali vůní tabáku.

"Učiníme jen několik tahů, pak musíme spát," řekl princ. "Musíme opět před východem slunce odtud vyrazit. Doufáš, že ještě před zítřejším západem slunce dorazíme do Katarské soutěsky?"

"Ano," odpověděl šaríf.

"Pak nesmíme cestou dělat zastávky," vpadl vůdce do řeči. "Odtud je do soutěsky tak daleko, že by naši bojovníci potřebovali dva dny cesty, aby tam dorazili. Myslím, že my to se svými dobrými koňmi a velbloudy v jednom dni dokážeme, ale zvířata budou tak unavená, až tam dojedeme, že pak nebudou moci dál."

Nyní se princ začal vyptávat:

"A kdybychom našich tisíc bojovníků dohonili, kdybychom jeli po jejich stopě, místo touto přímou cestou?"

"Teprve pozítří," odpověděl šaríf.

"Bylo tedy moudré, že jsme nastoupili tuto přímou cestu, ačkoliv jsme na celé té pouti nenašli jediné zelené stéblo pro naše zvířata. Doufejme, že naši bojovníci nebudou cestou strádat! Jinak se tažení protáhne a přijdeme velice pozdě, než abychom mohli bratra zachránit. Jaké štěstí, že průvodci, od kterých se oddělil dříve než byl zajat, jeli za ním! A jak moudré od nich bylo, že se nezdržovali zbytečnými plány na záchranu a jedním dechem dojeli k otci, aby ho informovali o bratrově nehodě! Bratr se chtěl postavit do čela vojska. Nyní však, když je zajat, musel otec převzít velení a mne jako nejmírumilovnějšího z celé rodiny zanechal doma, abych ho zastupoval ve vládě. Dnes se nejedná o pouhou výpravu za kořistí, ale o dobytí a porobu celého Usulistanu. Jak rád bych byl při tom, abych mírnil hrůzy války a láskou dosáhl toho, co jinak vyžaduje tisíceré oběti na životech! Běda Usulům, zvítězíme-li! A že zvítězíme, o tom není pochyb! Já bych jim odpustil, dokonce si myslím, že je zcela správné, že mého bratra zajali. On však nezná milost a krvavě jim to splatí. Nebude šetřit životy našich bojovníků, aby se Usulům pomstil. Dojde k bojům, které si i na naší straně vyžádají velké oběti na životech. A přece právě teď potřebujeme lidí více než jindy "

"Ano, Džunubové, Džunubové!" vpadl mu šaríf do řeči.

"Ovšem, Džunubové! Kdo by si pomyslel, že s nimi tak náhle vypukne válka! A právě nyní, kdy tisíc našich nejlepších a nejspolehlivějších bojovníků odešlo na jih s otcem v čele! A on o tomto nebezpečí vůbec nic neví. Mohl jsem ho snad o tom informovat poslem?"

"Ne, jistěže ne!"

"Pravda! Věc je velmi důležitá. Musím mu sám přinést tuto nemilou zvěst a z jeho úst vyslechnout rozkazy, jak se zachovat a co nařídit. Nejmoudřejší by bylo, kdybychom si pospíšili a snažili se zmocnit Usulů náhlým přepadením. Ne se dlouho radit a uvažovat, ale rychle vpadnout do města, jako zloděj v noci. Jsem přesvědčen, že by se město vzdalo, aniž by se pokusilo o odpor. To by nám pak umožňovalo jednat milosrdně a lidsky. Také můj bratr by byl ihned osvobozen a mohl by dokončit obsazení Usulistanu, zatímco otec by se s nejlepšími bojovníky obrátil proti Džunubům. Příteli, cítím, že se blíží veliká, ale také těžká doba. Jedná se o to, pochopit tuto dobu správně."

Vyskočil ze svého sedadla a mluvil nadšeně dál. Při řeči se několikrát přiblížil ke mně tak, že bych se ho mohl dotknout rukou. Kdyby postoupil jen o krůček dále, musel by mne vidět. Uznal jsem proto za vhodné opět se vzdálit. Slyšel jsem již dost a co jsem neslyšel, to jsem si dovedl domyslet. Ostatně jsem byl již rozhodnut, že si s tímto nádherným člověkem zítra ráno pohovořím ještě jinak, než jak mluvil nyní se svým šarífem. Odplížil jsem se tedy ze svého stanoviště a odešel zpět k našemu ležení, kde mne očekával Abd el Fadl.

Jak se podivil, když jsem mu oznámil, co jsem viděl a slyšel. Když jsem svou zprávu dokončil, na chvíli se zamyslel a potom řekl:

"Co soudíš, efendi, o jejich plánu?"

"Myslím, že totéž, co ty! Zmýlí se!"

"To ovšem myslím také. A jak jsi se rozhodl jednat dnes?"

"Uložíme se a klidně se vyspíme!"

"Aniž bychom se dál starali o prince?"

"Ano."

"Nenajde nás?"

"Ne. Neležíme ve směru, kterým se bude ubírat. On pojede k jihu - my ležíme od něho na západ. Chtěl by vyrazit ještě před východem slunce, nebude tedy mít čas dlouho se zde zdržovat."

"Chceš jej tedy propustit, aniž bys s ním mluvil?"

"Ano."

"A chceš pátrat dál po stopách Čobanů?"

"Ne. Tento princ má pro mne větší cenu než tisíc stop, které bychom ještě mohli objevit. Nebudeme dál hledat, neboť jsme již našli více než dost. Obrátíme a pojedeme za ním."

"Abychom jej zajali?"

"Proč? Špatný je ten policista, který by se chtěl zbůhdarma vláčet s člověkem, který sám jede do vězení. Jen v případě nejvyšší potřeby bych použil násilí, v případě, který by snad teprve mohl nastat. Jen klidně usněme!"

"Ale až se probudíme, bude princ už pryč!"

"To nijak nevadí."

"Snad odjede někam docela jinam než teď předpokládáš! Může snadno změnit své rozhodnutí."

"Pojedeme tedy jednoduše za ním. Nyní, když ho jednou mám na očích, už ho z nich neztratím!"

"A jsi si tak jistý, že ho dovedeš následovat, aniž by tě spatřil?"

"Naprosto! Jak se věci mají, bude jeho stopa rovná jako dlouhá nit, kterou budu neustále držet ve svých rukou. Dobrou noc, milý příteli!"

"Dobrou noc, efendi!" řekl stařec a zhluboka vzdechl. "Jestliže jsi toho názoru, že můžeš být klidný a důvěřivě usnout, jsem téhož mínění. Alláh ať nám dopřeje klidu! Nejen pro tuto jedinou noc!"

Usnul jsem opět brzy a tak tvrdě, že mne Abd el Fadl musel ráno budit.

"Vstaň, efendi!" řekl. "Princ je už dávno na cestě."

"Jak to víš?" zeptal jsem se.

"Domnívám se tak, neboť slunce již dávno vyšlo na obzor a on chtěl vyrazit ještě před jeho východem. Nechceš se přesvědčit?"

"Ihned!"

Zašel jsem tedy na místo, kde jsem včera prince viděl. Bylo prázdné. Zato zde byly veškeré stopy po táboření. Čemu Indián říká jezdit "válečnou stezkou", to je pro tyto lidi španělskou vesnicí. Od tábořiště se táhla tak patrná stopa, že bych se po ní mohl bezpečně pustit i v noci. Byla to skutečně pevná, nepřetržitá nit, o které jsem v noci hovořil.

Naši koně šli samozřejmě rychleji než koně Čobanů a proto netrvalo dlouho a spatřili jsme je před sebou. To se opakovalo často a stále stejně, že nás to začalo nudit a proto jsme se rozhodli, že je předhoníme. Odbočili jsme tedy stranou a ve velikém oblouku jsme tryskem Čobany objeli, aniž by měli tušení, že jsme jim nablízku. Naši koně letěli jako vlaštovky a Abd el Fadl se o nich rozplýval chválou. Vypočítal jsem, že i když v poledne uděláme zastávku, dojedeme do soutěsky ještě o dvě hodiny dříve než princ se svými průvodci. Bylo krátce před polednem, když se z pravé strany od nás vynořila skupina jezdců, která pro nás byla hádankou. Zpočátku jsme jen poznávali, že je to tlupa a nemohli jsme rozeznat jednotlivce. Když se jezdci poněkud přiblížili, napočítali jsme jich osm. Směřovali k jihu a jejich cesta se musela křížit s naší cestou. Když nás spatřili, zamířili rovnou k nám. Za nimi se brzy nato vynořila nová tlupa, která se skládala z mnoha velbloudů a jen tolika jezdců, co jich bylo třeba, aby velbloudy udrželi pohromadě. Byli to nosiči vody pro osm předních jezdců. Přední jezdci měli skvělé perské koně. Všichni, až na jediného, který jel na bělouši, jeli na koních temné barvy. Ten, který seděl na ušlechtilém běloušovi, jel o několik kroků před ostatními. Byl to člověk s velmi dlouhýma nohama, ale zato s velice krátkým tělem. Jeho nohy se mohly pod koňským břichem skoro dotýkat. Jeho tělu se však nedostávalo tolik výšky, že to vypadalo, jako by na koni seděl nevyvinutý sedmnáctiletý mladík. Příroda i umění se však pokusily nahradit jeho nedostatky marciálním výrazem v obličeji, který byl lemován neobyčejně dlouhým plnovousem. Stejnému účelu sloužila i vysoká vojenská kožešinová čepice, na níž se tyčil vysoký chochol z rajčího peří. Také sedm jeho průvodců mělo podobné čepice, jen jejich chocholy byly menší a menší, takže šestý měl již za čepicí jen jediné péro a sedmý byl bez chocholu. Byly tak patrně odlišeny stupně jejich vojenských hodností. Tito lidé působili velmi bojovným dojmem. Byli oděni sice orientálsky velice pestře, ale jejich úbory byly zcela stejné, takže jsme je mohli považovat za uniformy. Ozbrojeni byli veškerými v Orientě obvyklými palnými, bodnými a sečnými zbraněmi. Výjimku tvořil jen ten, který seděl na bělouši. Měl totiž jen skvostnou šavli a za pasem pistoli, jinak nic. Když dojel se svými lidmi až k nám, zavelel pánovitě "Stůj!". Jeho jezdci okamžitě poslechli. My dva jsme však jeli dál.

"Stůjte!" vykřikl nyní i na nás.

Dělali jsme, jako když neslyšíme.

"Stůjte!" vykřikl, tentokrát dokonce již přímo zařval. Jeli jsme však dál. Nyní se pustil za námi, ostatní však zůstali stát.

"Proč neposloucháte?" zahřměl na nás. "Zastavte, říkám, zastavte!"

Jeli jsme však přesto dál. Přibočil se tedy až k nám a pokračoval:

"Jste snad hluší, mluvte! Slyšíte, nebo neslyšíte?"

Odpověděl jsem mu, třebaže se ptal posměšně:

"Nejsme hluší a slyšíme dobře."

"A proč tedy neposloucháte?"

"Kdo jsi, abychom tě museli poslouchat?"

"Řekni mi dříve, kdo jsi ty!"

"Usul."

Odpověděl jsem mu pravdivě, neboť jsem se skutečně stal Usulem.

"Že jsi Usul?" zeptal se udiveně a měřil si mne zvědavýma očima. "Představoval jsem si Usuly docela jinak! Jedu k mm. Přijíždím z Džunubistanu. Víš, že před několika dny k vám přišli dva velmi vznešení páni z Džunubistanu?"

"Ano, vím to velmi dobře."

"Dozvěděl jsi se kdo jsou?"

"Nejvyšší ministr a mahaláma, nejvyšší ze všech knězi."

"Správně! Jak byli přijati?"

"Přiměřeně k svému vysokému postavení a svým úmyslům."

Obličej tazatele se vyjasnil a jeho hlas se vzdal zlostného tónu, když promluvil:

"To mne těší! Ale ty jistě nevíš, co u vás chtějí?"

"Proč bych to nevěděl? Chtějí s námi uzavřít spolek, spolek proti Čobanům."

"Alláh!" vykřikl voják. "I to se shoduje! Kdo ti to řekl?"

"Oni sami."

"Oni sami? Je to pravda?"

Nyní si mne prohlížel ostřeji než prve.

"Proč bych povídal něco, co není pravda?" zeptal jsem se ho ostřejším tónem.

"Promiň! Oba vysocí hodnostáři toto nemohou sdělovat obyčejnému Usulovi!"

"Řekl jsem ti snad, že jsem obyčejný Usul?"

"Ne! A vaši koně ! Mášalláh! Jaká to jsou skvostná, skvělá zvířata! Myslel jsem, že vy, Usulové, chováte jen tlusté, beztvárné obludy, které se podobají nosorožcům a hrochům."

"Co se toho týká, dozvíš se o nás ještě mnoho jiného, čemu se budeš divit!"

Prohlížel si mezitím, co jsme dále klusali, neustále pozorněji naše koně. Jejich vysoká cena mu zřejmě imponovala, ale moje ne zcela domorodé vzezření a chudičký úbor mého průvodce ho mátly. Přece však dospěl k výsledku:

"Takové koně, jako jsou tito zde, může mít jen bohatý a vznešený Usul. Prosím, řekni mi, kdo jsi!"

"U nás je zvykem nejdřív se dozvědět s kým mluvíme," odmítl jsem ho.

"Měl bych to vlastně zamlčet, ale protože slyším, že jsi zasvěcen do tajemství, myslím, že je dovoleno podat ti o tom zprávu. Jsem totiž terib ve tabrik kuvveti harbie fenide mahír kismene z Džunubistanu."

Zastavil jsem svého koně a řekl:

"Je-li tvůj titul ještě delší, pak promiň, že tě vyrušuji. Ohlédni se po svých lidech! Čekají na místě, kde jsi jim poručil zastavit, na tvé svolení k jízdě. Nedáš-li jim toto svolení co nejdříve, zmizíme jim z dohledu ještě dříve než doříkáš svůj titul do konce!"

Vojáci skutečně stáli dosud na místě, na němž se zastavili a dívali se za námi, aniž by si troufali následovat svého představeného. Ten pak přeslechl ironii skrytou v mých slovech, zdvihl ruku a vykřikl:

"Kupředu, kupředu, povoluji to!"

Pak teprve se opět rozjeli. Také my jsme se rozjeli, přičemž nám sdělil, kdo jsou jeho průvodci:

"Kdo jsem já, již víte, totiž, že jsem nejvyšším důstojníkem v Džunubistanu. Na vyjížďkách, jako je tato, mne mají doprovázet také všechny součásti armády. Proto tu vidíte jednoho generála, jednoho plukovníka, majora, setníka, poručíka, poddůstojníka a prostého vojáka."

"Pak má tato tvoje jízda vysokou vojenskou nebo strategickou důležitost?" vyptával jsem se.

Jeho celý dlouhý titul se totiž dal vyjádřit jediným slovem stratég. Byl to, chceme-li se vyjádřit evropsky, náčelník generálního štábu džunubistanského šejka.

"Ano, dokonce velice!" zvolal, udeřil rukou na šavli a popohnal koně k demonstrační lancádě. "Že vás mají Čobani přepadnout, to přece víš?"

"Ovšem."

"A že vám chceme proti nim pomoci, také?"

"Jistě."

"Podobné svazky je nutné dobře tajit. Náš šejk, který je, jak známo, velmi proslulým diplomatem, se však vzdal tohoto tanůstkářství. Máme v blízkosti šejka Čobanů své nejlepší zvědy. Tak jsme se dozvěděli, že poslal svého syna Pardála na zvědy do Usuly. Šejk má ještě staršího syna, který je velmi moudrý člověk, jehož se jako otcova rádce velmi obáváme. Dokud je on a šejk doma, jsme nuceni vydržovat dvě vojska. Jedno, abychom pozorovali je, a druhé vám na pomoc jako spojenci. Proto jsme vymýšleli prostředek, jak bychom donutili šejka i jeho syna zúčastnit se výpravy do Usulistanu. S Čobany, kteří by pak zůstali bez vůdce, bychom měli lehkou práci. Ale žádný prostředek jsme nenašli. Pak nám poslal jeden z našich zvědů rychlou zprávu, že Pardál byl v Usule zajat a že sám šejk v čele vojska spěchá do Katarské úžiny, aby Usuly přepadl a vysvobodil syna. Jak nám byla tato zpráva milá, si můžeš snadno domyslet! Nyní se ovšem jednalo o to, odstranit i staršího prince. Byli jsme přesvědčeni, že toho dosáhneme, pro-zradíme-li spojenectví s vámi. Jakmile se princ dozvěděl, že vám jdeme na pomoc, byl nucen ihned o tom informovat otce, a sice podobně, neboť takové zprávy nesvěřujeme poslům -"

"A podařilo se mu to?" vpadl jsem mu do řeči.

"Nevím, nebyl čas, abych čekal na výsledek," odpověděl stratég. "Jsem přesvědčen, že princ je touto dobou jistě na cestě. Není však na cestě jen on, ale i já! Protože je šejk i jeho syn vzdálen ze země, nemusíme mít na severu pozorovací vojsko. Naše vojsko se mohlo sjednotit a vytáhnout dohromady ke Katarské úžině vám na pomoc. Já jsem pak spěchal napřed, abych vaše porady s naším ministrem a s mahalámou, kdyby snad dosud nevedly k cíli, dokončil. Možná že to bylo právě dobře, že jsme se potkali již cestou. Co tomu říkáš?"

Tvářil jsem se, jako bych se hluboce zamyslel a zpočátku jsem neodpovídal. Chtěl jsem získat čas. Nepředvídané události a zápletky se tu na nás v pravém slova smyslu řítily, takže bylo skutečně třeba uvažovat. Vypadalo to, jako by tam, na severu, vládla nějaká ještě mocnější ruka, která tyto události vrhala jako koule na kuželky, a my jako stavěči byli určeni k tomu, postavit v pravý čas každou kuželku na správné místo.

Veliký stratég se dopustil neméně veliké chyby, aniž by o tom měl nejmenšího tušení. Prozradil mi v proudu další řeči, že posel, který nesl Čobanům zprávu o spolku Usulů s Džunubistanem, měl uloženo, aby ji vyřídil synovi Šéfa el Berinze, a chytrou otázkou se zapletl tak, že prozradil i to, že syn tohoto hodnostáře byl vlastně džunubským vyzvědačem na dvoře šejka Čobanů. A jeho otec byl přece naším zajatcem. Z toho se daly odvodit takové závěry, že jsem si na ně v prvním okamžiku ani netroufal pomyslet.

Události se na nás hnaly skutečně překotným tempem a začal jsem se již v nitru obávat, dojde-li džirbani s Usuly do úžiny včas, nebudou-li tam nepřátelé dříve. Ale veliký stratég s dlouhým titulem mi nedal čas k přemýšlení, neboť neustále mluvil:

"Nyní, když jsem vám řekl, kdo jsme my, čekám tutéž zdvořilost od vás. Prosím tedy, abyste mi podali žádané zprávy!"

S touto výzvou se obrátil k Abd el Fadlovi. Stařec odpověděl:

"Jmenuji se Abd el Fadl."

"Jsi také Usul?"

"Ne!"

"Kdo tedy?"

"Mou vlastí je Džinistan."

Stratég vyskočil v sedle pokud mu to jen krátké tělo dovolovalo a zvolal s výrazem největší nedůvěry:

"Jsi tedy Džinistancem, naším nepřítelem? A vydával jsi se za Usula?"

"Kdy to učinil?" zeptal jsem se. "Vždyť jste spolu ještě nepromluvili ani slovo?"

Stratég mi přísně odpověděl:

"Protože jsi sám Usulem, musel jsem samozřejmě i jeho považovat za Usula! Teď prosím, abys mi sdělil i svoje jméno!"

"Nazývají mne Kara ben Nemsi."

Sotvaže jsem to vyslovil, zarazil rychle koně, uchopil mého za uzdu a ještě přísněji se zeptal:

"Ben Nemsi? Snad ani ty nejsi Usulem?"

"Jsem jím," odpověděl jsem.

"Ale tvoje jméno poukazuje na docela jiný původ! Kde jsi se narodil?"

"V Džermanistanu."

"Který leží mezi Inglistanem, Frankistanem, Rusistanem a Hispanistanem?"

"Ano."

"Pak nejsi Usulem a obelhal jsi mne!"

Při jiné příležitosti bych toto slovo ostře odmítl, ale tentokrát jsem na ně klidně odpověděl:

"Nenarodil jsem se sice Usulem, ale tebe jsem neobelhal. Stal jsem se Usulem, protože si to Usulové přáli."

"Kdo se nenarodil Usulem, nemůže být Usulem a nemůže se jím také nikdy stát! Nevěřím vám. Usulové nejsou tak malí jako vy a nemají tak nádherné koně. Ostatně nepřicházíte ze země Usulů, ale jedete k nim. To znamená, že jedete z území Čobanů. To je velice podezřelé. Jste buď Čobani, nebo jejich přátelé a spojenci. Snad přece zůstal starší princ doma a vy jste poslové, kteří nesou jeho otci zprávu o našem spolku s Usuly!"

"Uvědom si, že vím, že váš nejvyšší ministr a mahaláma odjeli k Usulům! Musím tedy být Usulem!"

"To ne! Neboť syn Šéfa" tu se zamlčel a opravil se: "Náš vyzvědač u Čobanů věděl, že jsme ty dva poslali napřed. Vyřídil to zajisté princi a od něho jsi se to také dozvěděl. O, však jsem tě prohlédl! Musím se pojistit! Zatýkám vás! Doufám, že nebudeš klást odpor, který by ti ovšem přišel draho! Jsem terib ve tabrik kuvveti harbie fenide mahír kismene džunubské říše! Rozuměl jsi?"

"To mně neimponuje!" odpověděl jsem.

"Je nás zde osm a vy jste jen dva, rozmysli si to!"

"Ani to by mi nezabránilo, abych se bránil, kdybych se vůbec chtěl bránit. Byla by to ostatně hloupost, neboť vy i my jedeme k Usulům a tam se věc ihned vysvětlí. Není tedy třeba, abych kladl odpor."

"Také si to myslím. Zdáš se být, odečtu-li tvou podezřelou osobu, člověkem v jádru slušným a rozvážným, s nímž není třeba jednat jako se sprostým darebákem. Měl bych ti vlastně odebrat zbraně, ale neudělám to, slíbíš-li mi, že se budeš považovat za našeho zajatce a že se nepokusíš o útěk."

"Slibuji ti obojí."

"Tvůj společník rovněž?"

"Ano," odpověděl Abd el Fadl.

"To stačí!" rozhodl stratég. "Zajisté víte, že člověk mého postavení se nemůže stýkat s lidmi, kteří jsou jeho zajatci. Odjedu tedy z vaší blízkosti. Utvoříme dva oddíly. Čtyři z nás pojedou napřed, vy uprostřed a čtyři z nás průvod ukončí. Nastupte tedy na své místo!"

Stalo se, jak si přál. On sám s generálem, majorem a plukovníkem jel v čele. Setník, poručík, poddůstojník a voják jeli za námi, a my, my jsme tedy byli zajatci!

Pak se náš průvod opět hnul kupředu. Nikdo nemluvil, ani Abd el Fadl! Viděl jsem při jízdě vedle něho aniž bych se na něj zdánlivě nedíval, jak mne po cestě opakovaně pozoruje. Konečně vyjádřil své myšlenky otázkou:

"Chceš skutečně tímto způsobem jako zajatec jet dále, efendi?"

"Ano," odpověděl jsem.

"A co tomu řekne tvůj Halef? Podle toho, jak tě vylíčil mé dceři, jsem očekával, že se zachováš docela jinak."

"Pak mne tedy vylíčil špatně."

"Co bys však dělal, kdybys skutečně nebyl Usulem, ale přítelem Čobanů?"

"Vysmál bych se muži s nekonečným titulem a jeho hodnostářům také. Ale za těchto okolností k tomu nemám nejmenší důvod. Zkazil bych si tím potěšení, které nás doma čeká. Tímto doma ovšem myslím Katarskou soutěsku a s ní tvou chatrč."

"Potěšení? Jaké potěšení?" zeptal se stařec.

"Shledání s našimi různými zajatci. Za zajatce ovšem předem považuji i všechny zde přítomné, které jsme však ještě nezajali."

"I těch osm důstojníků?"

Myslel těch osm před a za námi jedoucích operetních vojáků.

"Ano," přisvědčil jsem. "Bude to přece velice zajímavý pohled, až se shledají oba princové Čobanů, nebo až si naši nynější průvodci budou muset přiznat s nejvyšším ministrem a mahalámou dohromady, že jednali hloupě jako děti."

"A až postavíš proti sobě Čobany a Džunuby a přinutíš je, aby si navzájem doznali, jak chtěli jedni druhé obelstít a porobit, jak budou zahanbeni!" vpadl rychle Abd el Fadl do řeči, protože všechno pochopil. "Ano, máš pravdu, sidi, čekají na nás velmi zajímavé scény, které budou moci začít již dnes. Jsme totiž už velice blízko soutěsky, nejdéle za hodinu tam budeme. Kdopak to ale je tamhle v dálce?"

Ukázal před sebe, odkud se k nám blížilo tlusté, čtyřnohé zvíře, na němž cosi sedělo. Běželo rovnou k nám. Brzy jsme poznali tlouštíka Šmíka a na něm Halefa. Abd el Fadl se nemýlil. Zajímavé okamžiky nám nastávaly již dnes. Také důstojníci spatřili tyto dvě bytosti, které se k sobě naprosto nehodily a ten pohled v nich vzbudil velikou veselost. Neměl jsem jim to za zlé, neboť Abd el Fadl a já jsme se smáli také.

"Hamdulilláh!" jásal Halef. "To jsi ty, sidi, ty? Zachraň mne, zachraň mne! Ta mrcha se splašila! Bestie blázní! Zadrž tu lokomotivu - zadrž ji!"

Kůň se zatím přiblížil ke mně.

"Šmíku!" zavolal jsem na koně. "Šmíku - tlouštíku!"

Kůň poznal můj hlas. Setrvačnost mu sice nedovolila, aby se zastavil a proto se hnal ještě dále kolem mne, ale pomalu zvolňoval běh a pak se vrátil poklusem k nám. Jeho projevy radosti nad shledáním se mnou rozveselily důstojníky tak, že jejich smích vůbec nebral konce. Jen hrdina celé této příhody, Halef, se hlasitě nesmál.

Neměl nám však za zlé naši veselost a pozoroval nás s tichým úsměvem.

Konečně přistoupil ke mně a řekl:

"Děkuji ti, sidi! S tebou se ten prakůň vrhl kdysi do vody, se mnou chtěl objet v pěti minutách zeměkouli. Kdopak jsou tito veselí lidé?"

Složil jsem ruce dohromady, což v posunkové řeči Haddádů znamená: "pozor na jazyk!". Udělal jsem to proto, aby Halef nic ani slovem neprozradil a pak s pokynem na stratéga jsem řekl:

"Tento zde je terib ve tabrik kuweti harbie fenide mahír kismene šejka Džunubů, a tito jsou jeho důstojníci."

Halef byl celý udivený, když uslyšel tuto zprávu, ale nedal na sobě podivení znát, jen blýskl očima po krátkém tělíčku stratéga a prohodil:

"Jeho titul je delší než on sám. Kdyby seděl na tlustém Šmíkovi, nevypadal by královštěji než já! Neměl bych s ním měnit? Jeho bělouš se mi zamlouvá!"

"Mlč!" obořil jsem se na něho se zdánlivým hněvem. "Vyprošuji si, abys měl úctu k těmto hrdinům! Jsme totiž jejich zajatci!"

"Jeho? Jejich zajatci? Zajatci této hrstky lidí - ty?" zeptal se.

Rozhlédl se kolem, nejprve překvapeně, pak se mu ale začala jasnit tvář, začal mu v ní zahrávat šotek, což jsem dobře znal a hned jsem věděl, že vymýšlí nějaké čtveráctví. Tu se však k vlastní škodě stratég zeptal:

"Kdo je ten malý chlapík, ten človíček, který se odvažuje říci, že by chtěl se mnou měnit?"

"Kdo jsem?" odpověděl Halef. "Jsem obdivovatelem tvého bělouše! To jsem ti již řekl! Dej ho sem! Ukáži ti, jak rychle skončí zajetí mého efendiho!"

Rychlým skokem se oddělil od prakoně, kterého nechal stát a druhým skokem již seděl za stratégem na koni. Poklekl na kolena, vyhodil jezdce ze sedla a ze třmenů a svrhl ho na zem. Pak dosedl pevně v sedle, chopil se otěží, ujížděl pryč a volal na mne:

"Výměna je provedena. Ať teď jede na Šmíkovi!"

Odjížděl cvalem směrem k soutěsce. Svržený stratég vyskočil ze země a provedl to nejhloupější, co mohl udělat, zavolal totiž na své lidi:

"Za ním! Za ním! Ihned! Chyťte ho! Sestřelte ho! Přiveďte mi mého koně!"

Poslechli ho. Odjeli odtud, ale přesně podle hodnosti. Nejprve generál a obyčejný voják jel poslední. Každý z nich čekal, až představený začne s honičkou. Tím však Halef získal tak značný náskok, že než se poslední voják odhodlal k pronásledování, mizel již skoro na obzoru. Muž s dlouhým titulem začal naříkat:

"Oni ho nedoženou! Nedostanou ho! Musím rychle za ním! Můj kůň je ztracen! Dolů z koně! Okamžitě slez!"

Tento rozkaz nebyl dán mně, na mne si očividně netroufal, ale Abd el Fadlovi. Ten se na mne tázavě podíval, má-li sestoupit a půjčit mu ben Ríha. Ukázal jsem na Šmíka a odpověděl jsem stratégovi:

"Tito koně patří nám. Vezmi si usulského koně!"

"To nechci!"

"Pak tedy zůstaň sedět!"

Popohnali jsme koně. On však popadl uzdu koně Abd el Fadla a zvolal:

"Sem s hřebcem! Jste mými zajatci a musíte poslouchat!"

Stařec mu však vytrhl uzdu z ruky a odjížděl. Následoval jsem ho. Když to Šmík spatřil, hodil hlavu do týla a začal naříkat. Nechtělo se mu s námi. Stratég ale dostal strach, běžel k němu a vyšplhal se mu na hřbet. To prakoně dopálilo. Sotvaže ucítil na hřbetě cizího jezdce, vztekle zaburácel a pustil se za námi. Je samozřejmé, že s námi nemohl držet krok a proto burácel stále hlasitěji.

Učinil jsem komedii náhlý konec. Zašeptal jsem našim koním tajemné heslo a teď začal let o závod. Zanechali jsme stratéga daleko za sebou a nyní jsme předháněli jeho suitu jednoho po druhém, nejprve vojáka, pak poddůstojníka, všechny důstojníky až do generála a zbýval nám už jen Halef, kterého jsme dosud neviděli. Tak daleko byl před námi.

Ačkoliv setkání se Šmíkem bylo velmi komické, museli jsme na ně hledět přece jenom vážně. Za námi přicházela vojska našich nepřátel, ale tato mi v tomto okamžiku nedělala mnoho starostí. Věřil jsem ve vítězství. Více mne znepokojilo objevení se mého hádžího a prakoně. Kde byl Šmík, byl jistě i šejk Usulů, jeho pán. Proč přišel? Co tu chtěl? Byl tu již také džirbani? Stalo se patrně něco velmi důležitého, jinak by Halef jistě soutěsku a Marhamé neopustil, aby nám jel do pouště naproti. Tušil jsem, že nás tato šílená jízda nese vstříc důležitým událostem, a že mne toto tušení neklamalo, se ukáže během dalšího vyprávění, které vlastně teprve nyní začíná

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist