<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karl May

ARDISTAN A DŽINISTAN II
Na hoře Alláhově

kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   2   >

 

KAPITOLA DRUHÁ
Ve spolku s přírodou

Když jsme předhonili džunubské důstojníky, ocitli jsme se již v geologické oblasti soutěsky. Písek se zde střídal s pevným kamenem. Kolem ležely úlomky skal. Tvořily se vyvýšeniny, nejprve porůznu, později pak ve větším a větším množství, čím dále jsme dojížděli. A tu jsme spatřili Halefa, nejdříve jako maličký bod na obzoru, ale protože jsme se k němu rychle blížili, mohli jsme brzy rozeznat jezdce na koni. Nejel již tryskem, ale klusem. Proto jsme také zmírnili běh svých koní, a to tím spíše, protože jsme spatřili, že se Halef zastavil, aby na nás počkal. Když nás spatřil, rozesmál se na celé kolo.

"Vylezl si na tlouštíka?" volal již zdálky otázku.

"Ano," odpověděl jsem.

"Buď mu tedy Alláh milostiv! Co to znamená sedět na takové obludě, o tom mohou vyprávět jen mé klouby a kosti. Bohužel jsem to jen já sám, kdo má pravý požitek z jejich vyprávění. Kde jsi přišel do styku s těmi lidmi a proč tě zajali? Nebo vlastně, proč jsi dopustil, abys byl jejich zajatcem, sidi?"

"Všechno se brzy dozvíš, milý Halefe. Nejdříve nám však řekni, jak tě napadlo jet nám vstříc a ještě k tomu na Šmíkovi, který by měl být přece v hlavním městě a ne zde?"

"Musí být tam, kde je jeho pán!"

"Správně řečeno! Hned jsem si také myslel, sotva jsem tě spatřil, že šejk Amin asi přijel za námi."

"Nejen on, ale i Taldža, jeho choť!"

"I ona? Copak se stalo?"

"Něco neobyčejně důležitého. Hned uslyšíš!"

Toto "hned" se nedalo u Halefa nikdy brát doslovně. Záležitostmi, které považoval za důležité, se malý hádží zabýval rád hodně dlouho. Učinil proto mezi jízdou uměleckou přestávku a pak začal s otázkou, která s tím neměla zdánlivě nic společného:

"Sidi, jestlipak víš, že Ardistan, ačkoliv sahá až k moři, nemá přístavy a postrádá proto i lodní plavbu?"

"Ano. Jen občas se odváží některý indický Číňan nebo sundský Malajec na své lehce stavěné džunce k nehostinnému pobřeží Ardistanu, aby zde vyměnil zboží s nepočetnými obyvateli těchto končin."

"Zcela správně, efendi! A s podobným Malajcem také přišel ten sluha."

"Který sluha?"

"Který? Ach, pravda! Ty to ještě nevíš! Tedy poslouchej!

Ardistanský emír vypověděl nyní emírovi z Džinistanu konečně válku, otevřeně a zpříma, nebo - jak se to říká u vás v západních krajinách?"

"Úředně, oficiálně."

"Ano, tak je to správně: úředně, oficiálně. Že oba synové šejka Usulů slouží v tělesné stráži ardistanského emíra, je ti známo?"

"Ano. Myslím však, že i při tomto svém postavem jsou sami střeženi, místo aby někoho střežili. Nedomnívám se však, že by byli veliteli, ale spíš rukojmími, která mají šejka Usulů podřizovat emírově vůli."

"Tato domněnka je, tuším, správná. Oba šejkovi synové totiž náhle zmizeli. Emír žádal, aby mu šejk poslal tisíc usulských bojovníků na pomoc proti Džinistanu. Synové se zdráhali něco podobného od otce vymáhat a vyjádřili se, že Usulové nemají nejmenší důvod, aby vystupovali nepřátelsky proti emírovi Džinistanců. Hned nato v noci, když všichni ještě spali, byli zajati a s jedním sluhou, který se u nich nalézal, tajně odvezeni. Kam je vezou, jim nikdo nesdělil. Sluha však myslí, že je zavezli do "města mrtvých", které je už odedávna místem, kam posílá ardistanský emír sobě nepohodlné osoby, které mají zmizet ze zemského povrchu. Byli přivázáni na koně. Jízda trvala velmi dlouho. Druhý večer se podařilo sluhovi uprchnout. Dostal se na pobřeží a byl přijat džunkou malajského námořníka, který, když mu byla slíbena hojná odměna, svolil přepravit jej po moři a pak řekou vzhůru a dopravil jej také skutečně skoro až do Usuly. Dorazil do města právě ve chvíli, kdy džirbani se svými Hukary odtamtud vyrážel. Ihned byla svolána rada starších a bylo usneseno rychle následovat džirbaniho a domluvit s ním a s tebou všechno potřebné. Úzkost dala rodičům křídla. Dorazili sem dnes ráno."

"A džirbani?"

"Již včera večer."

"Ne však s celým vojem Hukarů, to by přece nebylo vůbec možné!"

"Ne, přišlo jich s ním jen několik. Ostatní pak dorazili během noci podle zdatnosti svých koní, jeden po druhém nebo v hloučcích. Nedopřál si ani odpočinek a ihned během noci učinil opatření, s nimiž budeš jistě radostně souhlasit. Po cestě zřídil stanice, které ho neustále spojují s hlavním městem. Podobné stanice zřídil i na cestě k řece, aby stále dodávaly čerstvou vodu a přijímaly zpět prázdné měchy na vodu. Dovedl jsem ho také již k ,Andělské studnici', které si velmi cení. Prohlédl a prozkoumal i cestu od skalního otvoru až ke skalní bráně -"

"I skrytou stezku?" přerušil jsem ho.

"I tu. A pak se vyjádřil, že nemůže být lepší past než jakou zde utvořila příroda. Jeho Hukarové jsou již tak přesně rozestavení a vyzbrojení rozkazy, jako by nepřítel byl již v dohledu. Myslím, že nebudeš muset nic dalšího nařizovat. Budeš spokojen."

"A jak to vypadá s Palangem a jeho oběma společníky?"

"Ty jsme strčili do skalní rozsedliny, ze které nemohou uprchnout a můj Hu je u nich na stráži."

"A co nejvyšší ministr a nejvyšší kněz z Džunubistanu?"

"Ti jsou v jiné rozsedlině a hlídá je Hi."

"Jsou tedy také zajati?"

"Samozřejmě! Cestou se setkali s džirbanim, který je přinutil, aby se s ním vrátili, protože právě on je osobou, která může vyhovět jejich přáním. Věřil v jejich počestnost a zacházel s nimi proto přiměřeně jejich stavu. Sotva se však ode mne dozvěděl o jejich pravých úmyslech, zavřel je právě tak pěkně jako trojici zajatých Čobanů."

"Viděli se Čobani s Džunuby navzájem?"

"Ano. Nebylo možné tomu zabránit."

"A proč jsi nám nyní jel vstříc, stalo se tak z vůle džirbaniho?"

"Ne, ten si to nepřál. Ale šejk a jeho žena mne nutili, abych ti jel naproti. Mají strach o své děti a domnívají se, že jim poradíš lépe než džirbani. Nemohl jsem odolat jejich prosbám a jel jsem proti vůli džirbaniho a sice na Šmíkovi, protože jsem musel vyjet tajně. Raději bych jel na některém koni Čobanů nebo Džunubů, ale to by mne prozradilo džirbanimu. A ta tlustá obluda byla chyt-řejší než já. Chtěl jsem jet k severovýchodu a on se se mnou splašil na severozápad, tak jsem tě našel!"

Mezitím co nám Halef podával svou zprávu, dojeli jsme již tak daleko, že jsme viděli moře a hřbet skalnatého pohoří soutěsky před sebou, a než jsem já informoval Halefa o všem, co jsme se cestou dozvěděli, vjeli jsme již do soutěsky, kde se nám také objevila přední stráž Hukarů, skrytá za balvanem. Byl to Irád, nám již známý vůdce Hukarů a jeho osm lidí. Postavil sám sebe na toto nebezpečné a důležité místo, aby měl jistotu, že se nestane nějaká chyba. A právě když jsme s ním rozmlouvali, přijel džirbani s malým oddílem, aby si prohlédl tuto část bojiště. Byl to nejsrdečnější stisk ruky, který jsem v životě pocítil, když mne pozdravoval. Před Abd el Fadlem se však slavnostně sklonil a to hluboko jako před osobou vyšší urozenosti. Bylo mi to nápadné. Několik vzájemně vyměněných otázek a odpovědí nám postačilo, abychom se dorozuměli a pak mne prosil, abych si s ním prohlédl postavení jeho vojska. Vyhověl jsem mu, ačkoliv bych byl raději přítomen při žertovném zajímání džunubských důstojníků, které muselo nastat již v nejbližším okamžiku. Poučil jsem Iráda, jak si při tom má počínat a Halef mne se slibným úsměvem na rtech ubezpečil, že pokud se této věci týká, mohu být bez starosti, protože zde sám zůstane, aby se postaral o náležité slavnostní uvítání těchto pánů.

Džirbani zde zanechal své průvodce, aby při zajímání Džunubů pomohli. Jel na ušlechtilém mahalámově bělouši, který se vyznamenával takovou rychlostí, že jsme mohli obhlídku provést v nejkratším čase. Byl jsem totiž přesvědčen, že se starší princ Čobanů bude snažit, aby ještě před soumrakem dorazil do soutěsky a chtěl jsem být rozhodně při tom, až i on bude zajímán. Bylo tedy nutné neztrácet čas.

Jeli jsme nejprve ke skalní bráně, kde jsem pozdravil Marhamé. Zde stála stráž třiceti mužů, která však měla nařízeno ustoupit při přiblížení se nepřátel. Odtud jsme jeli ke vchodu do soutěsky, kde stála podobná stráž. Zde bylo místo, které muselo odolat nejprudšímu nárazu Čobanů, pro tuto chvíli však třicet bojovníků stačilo. Hlavní oddíl Hukarů ležel poněkud dále v pozadí, totiž tam, kde soutěska na své jižní straně začínala. Našli jsme tu válečný tábor v pravém i romantickém smyslu toho slova.

Zpráva o zajetí šejkových synů rozmnožila džirbaniho vojsko na tisíc dvě stě mužů. Od tábora se táhly řetězy stanic k vodě a do hlavního města, o nichž se již Halef zmínil. A třetí řetěz byl veden k "Andělské studnici", odkud byla dodávána pitná voda.

V táboře jsme se setkali a srdečně pozdravili také s šejkem a jeho chotí. Toto setkání však bylo jen krátké, neboť bylo nutné, abych se opět odebral ke vchodu soutěsky, odkud se dalo očekávat, že přijde všechno, co nám nyní nastávalo. Předtím jsem se však podíval i na skalní rozsedliny, ve kterých seděl Pardál se svými oběma průvodci a oba Džunubové. Přesvědčil jsem se, že není možné z těchto vězení uniknout, zvláště proto, že před každým bděl jeden z Halefových psů. Bylo zde v skalnaté pustině i dost jiných podobných soutěsek, z nichž jednu jsme určili za vězení pro mladšího prince Čobanů, kterého jsme nechtěli se starším bratrem svést dohromady. Vedly nás k tomu částečně čistě lidské, částečně i diplomatické důvody, které nám přikazovaly nesdělit mladšímu, že je zajat i starší princ.

Pak jsme jeli ke vchodu do soutěsky a již cestou jsme se přesvědčili, že se strážci pod vedením Halefa obratně a s humorem zhostili svého úkolu. Nedojeli jsme totiž ještě ani k bráně, když nám přijížděl naproti obrovitý strážce na koni džunubského generála, kdežto pan generál klusal vedle něho, dobře spoután a ruku měl přivázánu k jezdcovu třmeni. Dopravili jsme ho k mahalámovi a nejvyššímu ministrovi. Jeli jsme velmi vážně kolem něho a tvářili jsme se, jako bychom jej vůbec neviděli. V duchu jsem se však musel smát, když jsem si vzpomněl na napomenutí, které mu svým obvyklým ironickým způsobem dával asi Halef na cestu. A za chvíli jsme pak potkali plukovníka, vedeného při třmeni koně jiného Usula, a za plukovníkem potom následoval stejným způsobem major, setník i poručík a poddůstojník. K bráně jsme pak dojeli právě v okamžiku, kdy poutali vojáka.

"Jsi s námi spokojen, efendi?" zeptal se Halef. "S těmito jsme hotovi. A teď se podívej tamhle ven do pouště! Tam přijíždějí ještě ti poslední dva, ale ne spolu, nýbrž pěkně za sebou!"

Pohlédli jsme směrem, ze kterého jsme předtím přijeli a spatřili jsme tlustého Šmíka, který se sklopenou hlavou cválal k nám svým svérázným poklusem a za ním běžel ve slušné vzdálenosti stratég a natahoval své dlouhé nohy ze všech sil. Čepici s rajčí ozdobou držel v jedné ruce a šavli nesl v druhé ruce. Jinak by nemohl takový vytrvalý běh podniknout.

"Podívejte, jak přichází!" upozorňoval Halef Hukary. "Je to terib ve rabrik kuweti harbie fenide mahír kismene statečného šejka Džunubů! A "

Zarazil se uprostřed řeči, která by jistě skončila satiricky. Spatřil totiž na obzoru poněkud vpravo skupinu tří jezdců, která se rovněž blížila k soutěsce.

"Kdo tohle může být?" zeptal se.

"Starší princ Čobanů se svým přítelem a průvodcem," odpověděl jsem.

"Hamdulilláh! Pak tedy bude naše denní práce skončena! Jak je dobře, že přichází ještě před soumrakem! Jak s ním máme zacházet?"

S touto otázkou se neobrátil ke mně, ale k džirbanimu, neboť jsem mu nakázal, aby se ve všem řídil jeho úsudkem a aby jej považoval za nejvyššího vojevůdce. Odpověď zněla:

"Tak, jak je nutné zacházet s dobrým člověkem, i kdyby byl třeba naším protivníkem. Nechci Čobany zničit, chci naopak z nepřátel učinit přátele. A na tohoto prince při tom právě nejvíce spoléhám. Vítězství se však stává teprve tehdy vítězstvím, jsou-li všichni nepřátelé zničeni a jestliže z nich nezbyl ani jediný. V dávných dobách bylo usilováno o zničení nepřátel nejkrutějším způsobem -smrtí. Dnes je možné dojít k cíli lidštějším způsobem, proměníme-li totiž nenávist v lásku a protivníky v přátele. Tento způsob zvolíme my. Chci vítězit láskou, ne proléváním krve a smrtí!"

Zatím se Šmík přiblížil tak, že nás nejen viděl, ale také poznal. Nabažil se cizího jezdce a svrhl ho cestou. Nyní však, když spatřil známé tváře, vyrazil radostný ryk, jak už to bylo jeho zvykem. Šel jsem mu několik kroků vstříc, abych ho pohladil, přičemž tlouštík točil ohonem jako mlýnkem. Krátce nato k nám dorazil i stratég, ovšem pěšky. Sotva popadal dech. Když spatřil Halefa a mne, zastavil se se supěním před námi a spustil na nás hromobití, které ovšem bylo brzy přerušeno: dva obrovití Hukarové jej popadli pod pažemi a táhli ho tam, kam předtím odvedli jeho podřízené.

Slunce se blížilo k západu, když dojížděl k místu, kde jsme se nacházeli, i princ Čobanů. Seskočili jsme zatím z koní, schovali je a sami jsme si také našli úkryt za útesy, abychom nebyli hned spatřeni. Trojice jezdců se považovala za zcela v bezpečí. Způsobili jsme jim tedy veliké překvapení, když jsme vystoupili ze svého úkrytu a utvořili kolem jejich koní tak hustý kruh, že nemohli z místa.

"Usulové!" vykřikl princ, který okamžitě podle zjevu lidí, kteří ho obstoupili poznal, ke kterému národu náležejí. "Kdo jsi ty?"

S touto otázkou se obrátil k džirbanimu, který především uchopil jeho koně za uzdu, aby ho dostal do své moci.

"Říkají mi džirbani," zněla odpověď.

"Ty jsi džirbani?" řekl na to princ a prohlížel si jej upřímně pátravým pohledem. "Nikdy jsem tě ještě nespatřil a přece jsem měl o tobě zcela jiné mínění než pošetilí lidé. A nyní, když tě vidím před sebou, líbíš se mi a chtěl bych přísahat, že jsem se v tobě nezmýlil. Co mi chceš? Proč se kupíte kolem nás?"

"Abychom vás zajali."

"Z jaké příčiny? Nemáte důvod ani právo vystupovat proti nám násilně. Katarská soutěska leží mezi naší a vaší zemí. Jen její jižní polovina patří vám, severní je naše. Jsme zde na severní polovině, tedy na našem území. Jak se můžete odvážit nás zajímat?"

"Protože vjíždíte do soutěsky, abyste jí projeli a přepadli nás."

"Znáš mne?"

"Ano. A chci splatit tvou upřímnost svou upřímností, říkám-li, že k tobě chovám úctu. Ale zajali jsme tvého bratra, když k nám přijel na výzvědy, a víme všechno. Poznáš, že nejsem nepřítelem ani tvým, ani tvého kmene, prozatím si však musím tvou osobu zajistit."

"Jakým právem právě ty?"

"Jsem vojevůdcem Usulů!"

"Ty? Ty? Vojevůdcem Usulů?" zeptal se udiveně princ. "Od které doby začali Usulové jednat rozvážně a moudře?"

Tu předstoupil Irád a odpověděl místo džirbaniho:

"Od té doby, kdy se rozhodli přejít z obrany do útoku. Jmenuješ se Sádik a jsi prvorozeným princem Čobanů. Mne nazývají Irád a jsem zástupcem vrchního vůdce Usulů. Nic se ti nestane. Jsi zajatcem jen pro dnešek. Pojď a nebraň se!"

Princ a jeho průvodci byli tak obklopeni obrovitými Usuly, že jim nezbývalo nic jiného, než dobrovolně uposlechnout, aniž by mohli pomyslet na odpor. Když byly na noc uděleny potřebné rozkazy, projeli jsme opět celou soutěskou až do tábora. Tam zatím zřídili pro šejka stan, před nímž na nás čekali s večeří. Pozváni byli Abd el Fadl, Marhamé, džirbani, hádží Halef a já. Džirbani myslel, že Abd el Fadla znám, teprve na zpáteční cestě do tábora poznal, že to tak není. Zeptal se mne:

"Kdy jsi spatřil Abd el Fadla poprvé?"

"Teprve před několika dny zde," odpověděl jsem.

"Víš, kdo to vlastně je?"

"Nevím."

"Poslouchej tedy a žasni: je to halimský kníže. Bohatstvím se mu nikdo v celém Ardistanu nevyrovná. A přesto vidíš, že je to jednoduchý, skromný muž, jehož pýchou a domýšlivostí předčí mnohý žebrák. Složil nějaký slib, jakého druhu nikdo neví, neboť o tom nikdy nemluví. Je to tajemství, které sdělil jen své dceři Marhamé, kterou nadevše miluje."

"Není tedy jeho jediným dítětem?"

"Ne. Má ještě jiné syny a dcery, kteří žijí na výsostech trůnu. Jestli ten se nás ujme, bude nám pomoženo!"

Dnešní večeře byla znamenitá proto, že při ní vůbec nebyl simsem. Pili jsme pouze vodu. Pozvání k večeři bylo nad jiné srdečné, ale mělo i účel vložit nám na srdce osvobození obou šejkových synů. Šejk sem přijel s pevným úmyslem, aby přinutil ardistanského emíra k vydání svých dětí. Stálo nás to mnoho přemlouvání, než jsme ho mohli přesvědčit, že nám bude při této akci spíš na závadu než k prospěchu. Jeho dobrá a rozvážná žena nám při tom statečně pomáhala. Věděla, že je celou svou bytostí pouhým Usulem, který za hranicemi svého území nemůže počítat s poslušností svých lidí a proto i s úspěchem svého podniku. Měl jsem upřímnou radost, když se nám s její pomocí podařilo přemluvit šejka, aby se vzdal svého záměru a vrátil se opět domů. Svolil, ovšem s podmínkou, že se vrátí až po úplném vítězství v Katarské soutěsce.

Zvláště mne pak těšilo, když jsem zpozoroval, že se šejk dnes, po tak málo dnech, chová k džirbanimu již zcela jiným způsobem než se dělo dříve. Nyní, kdy již neporoučela hrubá moc, kdy duch ovládl Usuly, začal i šejk uznávat práva džirbaniho. O Abd el Fadlovi a jeho dceři se toho dne mnoho nemluvilo. Stáli jsme před rozhodujícími událostmi, které se měly odehrát právě uprostřed Katarské soutěsky. Její popis je čtenáři již z předchozí kapitoly znám, není tedy třeba líčit jej znovu. Že tato soutěska byla dokonalou pastí, je každému jasné.

Bylo mým přáním, aby nebyla přelévána krev, ale když jsem se vmyslel do nadcházející situace, zdálo se mi být velmi přirozené, že alespoň na obou koncích této pasti nebude možné zabránit potyčce. Dalo se totiž předpokládat, že se budou Čobani namáhat zde, nebo na druhé straně, vynutit si průchod. Že to budou pokusy právě tak marné, jako krvavé, je samozřejmé. Když jsem se mezi jídlem džirbanimu zmínil o této věci, odpověděl:

"Nestarej se! Nepoteče ani kapka krve. Už jsem provedl přípravy a nepostřehl jsi je pouze proto, že se ti k tomu nedostával čas. Po jídle ti je ukáži. Spojil jsem se se všemi čtyřmi živly "

"Tedy s ohněm, vodou, vzduchem a zemí?" přerušil jsem ho.

"Ano, a tito naši čtyři spojenci jsou, jak vidím, pevně odhodláni ujmout se rázně naší věci."

Když takto hovořil, přelétl pátravým pohledem moře i oblohu.

"O dvou živlech to připouštím," řekl jsem. "Země nám zde vystavěla kamenitou skalní propast a moře přinutí Čobany, aby ji nemohli opustit. Jak je to ale s ohněm a vzduchem?"

"Podívej se na nebe! Měsíc sice září, ale hvězda není vidět ani jediná, ačkoliv jich musí být nad námi tisíce. Obloha se podobá pokojovému stropu, natřenému žlutým, šerým nátěrem. Jen měsíc proniká, ne však, třeba jen jediná hvězda. To může být nápadné jen tobě, který jsi zde cizincem. My však známe dokonale svoji zemi i svoje nebe. Zítra přijde vichřice a pak poznáš, jak nás vzduch bude podporovat."

"A oheň?" zeptal jsem se.

"Oheň nám uspoří střelný prach," odpověděl. "Hned po svém příchodu jsem byl Halefem a Marhamé doveden na skalní bránu a když jsem přehlédl celou past, napadlo mne vchod i východ hájit ne střelným prachem a olovem, ale ohněm. Neváhal jsem a ihned jsem k tomu zahájil přípravy. Část mých Hukarů se musela ihned tryskem vrátit do těch míst, kde začíná les, aby nakácela potřebné množství dřeva a dovezla je sem na svých silných koních. Je ho zde již velká zásoba, ale moji lidé stále ještě pracují. Dnešní noc dopravíme tolik dřeva, kolik ho bude třeba, ke skalnímu otvoru, abychom je zítra, jakmile se setmí, zapálili "

"To je opravdu skvělý nápad," vpadl jsem mu do řeči. "U skalní brány se ovšem stane totéž, jenže tam nebude možné nahromadit dřevo předem, aby nás neprozradilo. Jak si tedy budeme počínat?"

"I tam je už všechno připraveno, nebo spíš přípravy jsou v plném proudu. Tam bude dřevo v podobě malých vorů dopravováno po vodě a tak ukryto, že Čobani, když pojedou kolem, nic nezpozorují. Poznal jsi již, jak Usulové dovedou s podobnými vory skvěle zacházet?"

"Vím to, a musím tě upřímně pochválit. Škoda jen, že nebudeme moci zahradit ohněm i celé vyschlé staré řečiště, neboť tolik dřeva, kolik by tu bylo třeba, není možné v tak krátkém čase nashromáždit."

"Zde nám opět přijde na pomoc voda!" smál se džirbani. "Při tak prudké vichřici, jakou zítra očekávám, se řečiště rychle naplní vodou. Vlny se budou dmout až k pobřeží a skalními trhlinami a rozsedlinami, které vedou až k řečišti, pronikne voda do vyschlého koryta, které se brzy naplní. A při přílivu nepojme ani řečiště všechnu vodu, která se rozleje kolem. Jistě bys zpozoroval na skalní cestě stopy podobných zátop, kdybys uvažoval, že je něco podobného možné."

"To je skutečně obdivuhodné! A podobnou vichřici očekáváš zítra, kdy sem přijdou Čobani, aby zde byli přinuceni k míru? Je to náhoda?"

"Náhoda?" odpověděl džirbani. "Vím, že sám také náhodám nevěříš, sáhibe. Jakmile člověk nesleduje umělé zákony a podřizuje se přirozeným zákonům, které nám dává Nejvyšší, stojí mu příroda jako nejmocnější pomocnice vždy po boku. Vždyť nám byla za pomocnici Nejvyšším předurčena!"

Po večeři jsem se přesvědčil, že přípravy, o nichž se zmínil, jsou skutečně v plném proudu a pak jsem vyjel s Halefem ke skalní bráně. Zde jsme chtěli na stejném místě jako včera přenocovat, chráněni před vichřicí, kdyby se tato rozpoutala již během noci. U skalního otvoru jsme spatřili nakupeno takové množství dřeva, že se zdálo, jako by tu Usulové chtěli ne jen jeden den, ale celé týdny Čobanům zatápět. A to bylo dobře, jak brzy uvidíme!

Můj malý hádží Halef byl dnes proti všemu svému zvyku nápadně mlčenlivý. Vycítil, že to pozoruji, a proto, aby mi podal vysvětlení, řekl:

"Už jsme spolu mnoho prožili, sidi, ale něco tak důležitého, jako dnes, ještě nikdy. Ani dobrodružství v ,Údolí stupňů' mne tak nevzrušilo jako události, které zde nadcházejí. A víš, co je při tom nejzvláštnější?"

"Nuže? Copak?"

"Že džirbanimu musím naprosto důvěřovat. Jindy by musely všechny nitky procházet mýma a tvýma rukama. Kdyby se tak nestalo, nikdy bych s celou věcí nesouhlasil. Dnes je to však jinak a já ustupuji s radostí do pozadí. Přeji džirbanimu jeho velikou odvahu jít samostatně vlastní cestou. Je mi zcela vhod, že nestojíme, jako jindy, v čele. Zůstaneme v týle, abychom jej chránili a pomáhali mu. Jak dvorně se při jídle choval k šejkovi a jeho ženě! A přece jak energicky odmítl pokus nechat si předpisovat, jak by si měl počínat! Řekl, že je zde jen jediný vůdce, totiž on sám. Šejk že je povinen starat se o vojsko. A to že vyčerpá všechny jeho síly tak, že nebude mít čas, aby se staral o jeho taktické pohyby a operace. A šejkova choť mu dala za pravdu. Začíná již cítit svou sílu - vyvíjí se!"

Když jsme se uložili do hebkého písku, zavládlo kolem nás ticho, které také trvalo dále. Spali jsme, jak již bylo řečeno, na tomtéž místě, kde jsme spali včera, ale džinistanská modlitba z výšin nezazněla. Nebyli snad otec s dcerou dnes nahoře, nebo snad mlčeli proto, že zde poblíž stála hukarská stráž? Hukarové se ostatně chovali neobyčejně pokojně. Nerušili nás. A tak jsme usnuli tvrdým spánkem, hlídáni mými psy, kteří se po celou dobu, ani při jídle, nehnuli od mého boku.

Probudili jsme se teprve s ranním rozbřeskem. Dnes byl vlastně velmi důležitý den, který hned po ránu ukazoval, že se nebude dít nic všedního, ale jen věci velké důležitosti.

Když jsme se probudili ze spánku, zaslechli jsme šum a hvízdání vichřice, kterou džirbani včera předpověděl. Její šum a hvízdot nepřestával, ale trval nepřetržitě. Byli jsme v závětří a proto jsme v noci nebyli vichrem ze spánku vyrušeni. Nebe bylo pokryto těžkými mraky, které se zdály spadat až k zemi. Tyto mraky však netvořily kompaktní masu, ale honily se po obloze jako rozedrané cáry koberců, šátků či závojů. Vichřice hnala tyto mraky napříč celou soutěskou, neboť přicházela od východu. Vyzdvihovala mořskou hladinu a hnala vlny do skalních trhlin a rozsedlin, o nichž již byla učiněna zmínka. A z těchto skalních trhlin se pak voda rozlévala kamennými koryty, která si za staletí vyhloubila, k nám, do starého řečiště. Nevtékala tam však jedním proudem, ale po částech, podle nárazů vichřice na vodní hladinu. I když vichr vytlačoval vodu jen v přestávkách, bylo jí veliké množství. Již nyní pokrývala celé dno řečiště a stoupala v něm od minuty k minutě. Vichry pouště pak po léta profukovaly celou soutěsku pískem, který se na jihu v starém řečišti nahromadil tak, že je úplně zatarasil. Voda proto stála, neproudila. Snad později by si mohla prorazit řečištěm cestu, ale k tomu potřebovala větší sílu. Nyní stála několik stop vysoko. Dalo se očekávat, že v několika minutách bude řečiště vodou zcela zaplaveno a pak nám nezbývalo nic jiného, než jak se včera džirbani vyjádřil, ucpat oba schůdné vchody do soutěsky - ohněm.

Právě když jsme vstali ze svého písečného lože, přišla Marhamé. Věděla, kde jsme se utábořili, připravila snídani a přinesla nám ji. Mezi jídlem se k nám dostavil džirbani, který se ubíral k severu, odkud jsme očekávali Čobany, na obhlídku. Doprovodili jsme ho. Ukázal na řeku a pravil:

"Jak vidíš, vichřice je tady. Dokonce tuším, že se změní v uragán. A také voda se rychle rozlévá. Ještě dvě hodiny a budeme my, a všechny živly s námi, připraveni přijmout Čobany jak náleží."

"Kteří až jednou přijedou," dodával jsem, "nebudou jistě ani okamžik váhat, aby vešli do připravené pasti."

"A s žízní se spojí i vichřice, aby je do ní tím rychleji vehnala."

"Zabrání však bohužel mně i Halefovi, abychom jim jeli naproti."

"Ty jsi chtěl -?" zeptal se džirbani.

"Ovšem! V našem čekání na ně není dost jistoty. My bychom vám však jistotu přinesli. Teď se toho ovšem musíme vzdát. Venku v poušti to nyní vypadá docela jinak než zde, kde se nacházíme pod ochranou skal. A také si vzpomínám, že bude přerušena i naše plavba s vory. Nezabrání nám toto vlnobití, abychom nashromáždili dostatečné množství dřeva na této straně?"

"Myslím, že nezabrání. Ještě se na to podívám. Doprava po vodě není možná. Není-li v zásobě dost dřeva, musí být doplněna po tajné stezce, která spojuje skalní otvor se skalní bránou. Pojďme!"

Spali jsme s Halefem tak tvrdě, že jsme neměli ani tušení o přípravách, které byly v noci provedeny. Bylo totiž možné, že by se Čobani mohli dostavit již v noci. Proto poslal džirbani již včera, mezitím co jsme večeřeli, dostatečné množství Hukarů na sever, aby v případě potřeby uzavřeli past. Dokonce vyslal také oddíl jezdců až do pouště, aby nám případné blížení se nepřátel oznámili. A tito lidé leželi i nyní ještě venku a nedbali při tom na vichřici a nesmírné množství písku, které poletovalo vzduchem a zabraňovalo dostatečnému rozhledu po krajině.

Přední stráž Hukarů, která ležela venku v poušti, měla asi čtyři sta mužů, tedy celou třetinu našeho vojska. Byl to jistě ne nepatrný počet. A přece nyní, kdy jsme vyšli, nebylo po nich ani potuchy, tak dobře se dokázali skrýt. Také zásoby paliva byly dobře ukryty. Džirbani, který znal skrýš, mne tam dovedl. Bylo to skutečně neuvěřitelné množství kmenů, pařezů, větví a štěpin. Zdálo se mi, že je dřeva nadbytek a přece se později ukázalo, že ještě nestačilo. Museli přivléci ještě větší množství a sice tajnou stezkou mezi vchodem a východem soutěsky, jak se již dříve džirbani zmínil.

Zde v severní třetině soutěsky velel Irád. Když nás spatřil, vyšel ze svého úkrytu a dál nás doprovázel. Voda v řečišti stále stoupala. Vytí vichřice burácelo zde venku také docela jinak než uvnitř mezi skalisky. A čím dále jsme kráčeli, tím více jsme cítili tlak vzduchu, který se nás zmocňoval. Vichr tak zesílil, že se nám zdálo, že nás každým okamžikem povalí na zem. A když jsme konečně došli až na konec ochranné skalní hradby, proměnil se vzduchový proud v pískové vlny. Zdálo se, jako by vichřice všechen písek pouště vyzdvihla do vzduchu a jako by tu Bůh povětří bičoval celou poletující poušť důtkami o tisíci pramenech.

Jak rád bych se pustil se svými psy do tohoto nečasu, abych příchod Čobanů vypátral. Nevěřil jsem té hrstce Hukarů tam venku, neboť neměli potřebný výcvik a vytrvalost k podobným akcím. Cenil jsem si však příliš vysoko svého ušlechtilého Syrra, který by si při tak těžké službě mohl snadno uhnat zápal plic a zahynout. Vzdal jsem se tedy svého úmyslu, vrátil jsem se s džirbanim a Irádem zpět do Skalní brány a pak jsem s Halefem vyjel k Skalnímu otvoru u východu ze soutěsky, kde stálo připravených čtyři sta Hukarů, aby vyčkávali a vydrželi první náraz chycených Čobanů. Byli k tomu tak dobře vyzbrojení, že nebylo ani pomyšlení, aby se jim jejich úkol nepodařil. Voda v řečišti stála již metr vysoko a přibývalo jí nyní i z druhé strany, neboť vichřice teď začala bičovat moře i ze západu. A protože se řečiště plnilo ze dvou stran, bylo možné dosáhnout Skalního otvoru pouze nepatrnou pobřežní stezkou, kterou bylo snadné zatarasit ohněm. A právě zde stálo těch čtyři sta odhodlaných mužů, po zuby ozbrojených a připravených každým okamžikem k plnění svých povinností.

Pak jsme jeli na jižní konec soutěsky, kde se nacházel, vojensky řečeno, náš hlavní stan. Zeptal jsem se po našich zajatcích a dozvěděl jsem se, že Pardál usilovně žádal se mnou si promluvit. Rozhodl jsem se, že ho ještě během dne navštívím. Především bylo třeba umístit naše koně tak, aby jim nečas neškodil. Brzy jsme mezi skalami našli vhodné místo.

Od okamžiku, kdy byl hlášen příchod Čobanů, bylo ustanoveno následující: Džirbani, jako velitel, měl zaujmout místo pokud možno ve středu našeho postavení. Nalezl si k tomu místo ležící skoro právě uprostřed tajné stezky mezi Skalní branou a Skalním otvorem. Bylo zde převislé, vyhloubené skalisko, v němž bylo dost místa pro dvanáct lidí, kteří byli i v případě lijáku dostatečně chráněni. Odtud bylo vidět na obě místa, kde měly zazářit ohně a bylo snadné vysílat i rychlé posly, kteří by roznášeli rozkazy na různé body bojiště, aniž by byli v hloubce soutěsky ležícími Čobany viděni a snad i chyceni. Džirbani sice prosil mne i Halefa, abychom mu zůstali po boku, ale protože jsem si přál, aby měl naprosto volnou ruku ve svém konání, vyžádal jsem si svolení, abych se mohl odebrat všude tam, kde uznám, že mne bude více zapotřebí.

Bylo právě před polednem, podle evropského času, když se naše přední stráž vrátila z pouště a ohlašovala nám příchod Čobanů. Stateční Hukarové vytrpěli mnoho od vichřice i písku, ale provedli svou úlohu na výbornou. Nebyli spatřeni, ale byli velice unavení. V jakém stavu se nacházeli teprve Čobani! Džirbani se ihned odebral na své stanoviště. Já jsem pak s Halefem přivázal na hřbety svých dvou psů tolik proviantu a vody, kolik nám do zítřka mohlo stačit. Tím jsme se odpoutali od jednoho místa a mohli jsme žít na vlastní pěst. A pak jsme se pustili cestou kolem neustále stoupající řeky ke Skalní bráně. Jak jsme tak procházeli pastí po celé její délce, spatřili jsme, že Hukarové jakoukoliv stopu po sobě i po nás pečlivě zahladili. To mne ještě více upokojilo a nadchlo nadějí než všechno, co jsem dosud spatřil. Od Skalní brány jsme se dali toutéž skalní cestou, kterou jsme poprvé vystoupili nahoru s Marhamé. Nahoře zuřila vichřice takovou měrou, že bylo nutné chvílemi se přidržovat, aby člověk nebyl zachvácen vichrem a smeten do propasti. Dojít až do chatrče Abd el Fadla bylo zhola nemožné. Byli jsme rádi, když jsme objevili k severu otevřenou skalní rozsedlinu, do níž od jihu vanoucí vichr neměl přístup. Zde jsme se usadili a nemuseli jsme dlouho čekat, když jsme je spatřili přicházet. Byl to úzký nepřetržitý proud lidí a koní, na nichž bylo již zdaleka patrné, že jsou k smrti unavení. Tak, jak jsme je viděli my, mohli jsme ovšem být i jimi spatřeni, a proto jsme se rychle odebrali odtud, abychom na jejich příchod počkali v pasti.

Šli jsme již zmíněnou skalní stezkou, až jsme dorazili k džirbanimu, který se zde se svým štábem pokud možno pohodlně zařídil. Zde nablízku byly zmíněné skalní schůdky, které nevedly až dolů, ale pouze k otevřené, již popsané plošině. Nesešli jsme až dolů, neboť jsme se setkali s Marhamé a jejím otcem, kteří seděli na dobře zvoleném místě, odkud, sami nepozorováni, mohli přehlédnout celou soutěsku. Zaujali jsme místo vedle nich a sejmuli svým psům břemena. O naše potřeby bylo nyní postaráno, kdybychom na těchto místech museli zůstat i do zítřejšího rána.

Vzali jsme s sebou dokonce i svoje přikrývky, kdybychom byli nuceni strávit zde noc.

Seděli jsme tak, že vchod do Skalní brány, když jsme se obrátili nalevo, ležel právě před námi. Trvalo to dost dlouho než se v něm objevil první Čoban. Usuzoval jsem, že se asi venku před branou zastavili, kde čekali na příchod šejka, a sice z pochopitelného důvodu, aby počkali na jeho rozkazy pro průchod soutěskou. Soudil jsem správně, neboť první projel branou sám šejk. Sice jsem ho neznal, ale celý jeho zjev i jeho jednání a chování druhých k němu mi ho prozradilo. Jel na silném, kostnatém koni podobné rasy jako Pardálův kůň. Nyní ovšem byl tento kůň se svou sílou v koncích. Byl tak unaven, že mohl jít jen pomalým krokem, dokonce když došel do naší blízkosti, začal klopýtat a nakonec se zastavil, neboť nemohl z místa. Šejk koně nebil a netrápil, měl jen maličké ostruhy, ne podobná mučidla, jaká jsem spatřil u jeho syna a jeho průvodců. Laskal koně, hladil jej po krku a pokoušel se laskavě jej přinutit k další jízdě. To se mi od něho líbilo, ale nemělo to účinek. Kůň sice projevoval nejlepší vůli, ale skutečně se nemohl hnout z místa. Nyní šejk sestoupil. Kůň, který ucítil, že je zbaven břemene, ztratil poslední zbytek uměle udržované energie. Začal se chvět na celém těle a nakonec se zhroutil na zem. Šejk usedl k němu, položil si jeho hlavu do klína a začal jej hladit. Ptal se kolemjedoucích, má-li některý z nich ještě trochu vody v měchu.

"Je to dobrý člověk, sidi," řekl Halef, "miluje svého koně. Tomu se nesmí přihodit nic zlého! Souhlasíš s tím?"

Přisvědčil jsem pouze hlavou. Celou svoji pozornost jsem nyní věnoval lidem, kteří, puzeni žízní, se hnali do soutěsky, aniž by tušili, že se tím olupují o svou svobodu. A hnali se neustále dál do zkázy. Bože, jak byly zničeny jejich obleky, jejich obličeje, jejich koně! V každém záhybu, v každém otvoru bylo plno písku. Ani lidé, ani zvířata, téměř již neviděli na oči. Všechno kašlalo, vzdychalo a supělo. Jen tu a tam se zastavil některý u šejka, aby ho povzbudil slovem, ale vodu neměl už nikdo z nich. Později jsme uslyšeli, jak tito lidé hlasitě zajásali, když spatřili řeku. Jejich radost se však proměnila v hrůzu, když zjistili, jakou obsahuje vodu. A tato hrůza se proměnila ve zděšení, když poznali, že mořskou vodou horní řeky bude zkažena i voda v dolní řece. A přece se tlačili kupředu, když postřehli, že si mořská voda v někdy vyschlém řečišti dosud neprorazila cestu, že stojí. Snad přece nebude ještě řeka na dolním toku zalita mořskou vodou. Tedy jen kupředu, kupředu!

Pak následovala zavazadla. Jezdci na velbloudech s prázdnými měchy na vodu a uhnanými zvířaty. Unavení jezdci, kteří šli pěšky, táhli za sebou na uzdách ubohé koně, kteří hladoví a žízniví již neunesli své pány. A tu najednou zaburácelo z výšin skalní brány několik výstřelů. Venku v poušti by uragán pohltil jejich zvuk. Zde však, kde jeho síla byla lámána skalami, je bylo slyšet. Bylo to námi smluvené znamení, že Čobani došli až k skalnímu otvoru, nemohou však dále, protože Hukarové již zapálili připravenou hranici dřeva. Nyní k nám dolehl obrovský křik, který se přenášel od muže k muži, až jsme rozeznávali i jednotlivá slova. Postup se začal zarážet až se docela zastavil. Shora, totiž od Skalní brány, přicházeli již jen jednotlivci, až do pasti vešel i poslední Čoban. Tu zaznělo i odtamtud několik výstřelů. Když je šejk Čobanů zaslechl, vyskočil a vykřikl do všeobecného zmatku:

"Mlčte, mlčte! Copak se stalo? Proč nejedete dál?"

Hřmot byl tak veliký, že nebylo jeho slovům rozumět. Ale bylo vidět, jak se ptá a jak mu všichni odpovídají. Vznikl tím ještě větší hluk, z něhož k nám dolehla jen jednotlivá slova, jako: "Usulové! Zaskočeni! Voda! Oheň!" Šejk opakoval svou otázku, ale se stejným nezdarem. V té chvíli povstala Marhamé, nikým nevyzvána a jen z vlastní vůle. Uchopila jeden měch s vodou, sestoupila s ním až na otevřenou plošinu, zde ho položila na zem a pokynem dala rozkaz k umlknutí. Schválně říkám, že nedala pokyn, ale rozkaz. Nelze popsat její královský zjev, když tu stála se vztaženou rukou. Šejk ji spatřil první. S výrazem překvapení ve tváři ustoupil nejdříve několik kroků a pak rozkázal, aby bylo ticho. I tento jeho rozkaz zanikl ve všeobecném hluku, ale mnozí sledovali jeho pokyn a když spatřili Marhamé, zmlkli. Její pohled měl moc, kterou pochopí jen ten, kdo sám někdy pocítil nad sebou nadvládu duševně čisté bytosti. Každý pohled byl upřen na Marhamé a třebaže zuřila vichřice, bylo zřetelně slyšet, co svým jasným a čistým hlasem volala na šejka:

"Hoď mi sem nahoru svůj měch na vodu, chci ti dát vodu pro tvého ubohého koně!"

Jeho kůň byl nejžíznivějším a nejunavenějším ze všech. Uhnal jej při tom, když za vichřice neustále objížděl své bojovníky a sháněl je jako bdělý ovčácký pes dohromady, aby se mu nikdo z nich neztratil.

"Vodu pro mého koně?" zvolal k ní nahoru. "Ano, dej mi ji! Alláh ti požehnej za tvou milosrdenství! Řekni mi, kdo jsi!"

"Jsem Marhamé," odpověděla jednoduše.

"Marhamé? Jsi tedy tou, o níž mluvím. Alláh žehnej Milosrdenství!"

Sejmul měch ze sedla a vyhodil ho k ní. Naplnila jej z našeho měchu, naklonila se z plošiny a podala jej tak daleko, že jej šejk mohl zachytit. Přistoupil hned ke svému koni, aby jej napojil. Marhamé přihlížela s úsměvem jeho počínání. A celé množství Čobanů stojící dole v jediném chumáči, muž vedle muže, vzhlíželo k ní nahoru. Nedělo se tu vlastně nic zvláštního. Dívka podala jezdci vodu pro žíznivého koně. Již tisíckrát viděli něco podobného. Jak se stalo, že právě pohled na tuto dívku působil tak konejšivým dojmem, že všeobecný hluk dole zcela umlkl a proměnil se v hluboké mlčení?

Měch byl vyprázdněn. Šejk se vztyčil ze své shrbené pozice a současně vyskočil i jeho občerstvený kůň ze země. Šejk vzhlédl nahoru k Marhamé, poděkoval jí posunkem a zeptal se:

"Přijalo na sebe Alláhovo milosrdenství pozemskou podobu? Nebo v tomto případě je Marhamé jménem skutečného lidského tvora?"

"Skutečně se tak jmenuji!" odpověděla. "Můj otec mne tak nazval."

"Tvůj otec? Kdo je tvým otcem?"

"Jmenuje se Abd el Fadl."

Tu šejk opět překvapeně ustoupil o několik kroků a zeptal se:

"Snad ne dokonce Abd el Fadl, halimský kníže, který složil proslulý slib?"

"Ano, ten!" přisvědčila.

"Je snad zde?"

"Ano!"

"Mohu s ním promluvit?"

"Ne. Jeho jméno ti samo říká, kým je a co si přeje. Zná jen jedinou panovnici - Dobrotu, které je zakázáno, aby se stýkala s lidmi, kteří loupí, vraždí a chtějí prolévat krev. Jen dvě bytosti s vámi mohou mluvit: Přísnost a Milosrdenství."

"Milosrdenství jsi ty. A kde je Přísnost? Kdo zde velí? Proč jsme zdržováni? Jak se zdá, je skalní otvor obsazen a je nám zabráněno v postupu. Kde je ten, jenž tak učinil?"

"Zde jsem!" ozvalo se vtom vedle Marhamé.

Džirbani sestoupil ze své pozorovací stanice a postavil se po boku Marhamé. Podobal se svým královským držením těla a vznešenými pohyby ve svém koženém obleku Vinnetouovi v obrovském vydání a svou vlající hřívou ne zcela zkrocenému lvu.

"Ty?" zeptal se šejk Čobanů. "Neznám tě, nikdy jsem tě neviděl."

Tázanému nebylo třeba odpovídat. Mezi Čobany se ozval hlas:

"Džirbani! Prašivec, blázen!"

A jiný hlas dodával:

"Ten, který vždy prchal z usulského vězení k nám a chtěl se dostat do Džinistanu. Nikdy jsme ho však nenechali projít!"

"Džirbani! Prašivec! Opovržený! Blázen!" volal třetí i čtvrtý Čoban.

"Opovržený! Prašivec! Blázen!" volaly mnohé hlasy po nich.

"Je to pravda?" zeptal se šejk.

"Že mne nazývají džirbanim, ano," odpověděl bývalý psanec klidně. "Jsem-li však blázen a prašivec, budeš moci posoudit brzy sám. Tvůj syn, nepravý ilkevlad, který není prvorozencem, padl do našich rukou. Tlachavě prozradil vaše plány. Proto jsme vám vytáhli vstříc, abychom vám připravili past. Je nás přes tisíc mužů a držíme obsazený skalní otvor, kterým neprojedete -"

"Past?" vpadl mu šejk do řeči. "Jak se zdá, otvorem skutečně neprojedeme, kdo nám však může bránit, abychom neodešli, kudy jsme přišli?"

"Hlad, žízeň a oheň. Podívej se na tu stranu!"

Ukázal k Skalní bráně. Několik minut postačilo k tomu, dopravit k ní dostatečnou zásobu dřeva a zapálit je. Protože oheň hořel venku, nebylo ho vidět, zato kouř, vháněný větrem do soutěsky, se nyní plazil jako had při zemi směrem k řece. Šejk vyrazil z hrdla výkřik děsu.

"Také tvého druhého syna, skutečného prvorozence, jsme zajali," pokračoval džirbani. "Stalo se to včera večer, když..."

"Mého syna Sádika?" přerušil jej opět šejk.

"Ano."

"To není pravda! Lžeš!"

"Dobře! Mysli si tedy, že lžu!"

"Nemůže být zde. Nevěřím tomu, je doma!"

"Opakuji jen: považuj má slova za lež! A měj i dost hrdosti, abys nemluvil se mnou - s lhářem!"

Obrátil se a pomalým krokem opět vystupoval ke své pozorovací stanici. Také Marhamé opustila plošinu a přidružila se k nám. Schvaloval jsem to. Způsob, kterým si džirbani počínal, byl ten pravý, jímž mohl vzbudit respekt. Šejk ještě několikrát za nimi nahoru zavolal, ale nedostal odpověď. Poté k sobě svolal některé ze svých lidí, patrně radu starších kmene. Posadili se v kruhu kolem něho, aby se poradili. Taková porada, jak je známo, se nazývá džemma. Zde se konala právě před našima očima. Byli vysláni lidé jak ke vchodu, tak k východu ze soutěsky, aby přinesli zprávy o situaci. Když se vrátili, neslyšeli jsme co vyprávěli. Slyšeli jsme, ohlušováni větrem, sotva to, co mezi nimi a námi bylo hlasitě voláno. Jak daleko jsme mohli dohlédnout, pozorovali jsme, že první rozčilení Čobanů již minulo. Nyní sesedli z koní i ti, kteří prve ještě seděli v sedlech. Usadili se na zemi, aby počkali na rozhodnutí džemmy.

Mezitím voda v řece neustále stoupala a džemma tu seděla, dušena kouřem obou obrovských hranic, který se k ní plazil po zemi. Neměla ještě dost jasno o svém postavení a proto určila propátrat okolí. Bylo pátráno po cestách, které by vedly na výšiny, k nám, nejdříve z naší strany. Nebyla nalezena ani stezička. Pak přeplulo několik bojovníků, ovšem na koních, řeku, neboť je nám známo, že Čobani mají odpor k vodě a nejsou námořníci. Říkají, že kdyby si Alláh přál, aby lidé plavali, opatřil by je ploutvemi. Vyhledali si tedy k tomu koně, kteří byli ještě poněkud při síle, bylo jich ovšem velmi málo. Jezdci měli hledat na druhém břehu. Vrátili se však rovněž s nepořízenou. Pak následovala opět delší porada. Pak se vyhouply dva oddíly do sedel. Jeden jel k jihu, druhý k severu. Viděli jsme dobře, jak jezdci směřující k severu dojeli až tak daleko, kde jim kouř zabránil proniknout dále, potom vjeli do vody a pokoušeli se najít cestu tudy. Pozorovali jsme, jak se koně zdráhají. Děsili se mokrého živlu. Neviděli nikdy takové množství vody, byl to pro ně cizí živel. A když konečně jezdci vehnali svá zvířata do vody, brzy je opět obraceli ke břehu, protože po nich z druhé strany stříleli. Čobani nyní pochopili, že odtud není úniku a opět se vrátili k džemmě. Také druhý oddíl se brzy vrátil, rovněž s nepořízenou.

Na radě starších již bylo patrné, že jsou s rozumem v koncích, ale dosud to tyto muže nepřinutilo, aby se vzdali. Byli zarputilými muslimy a proto i fanatiky. Pokoušeli se prorazit, ale marně. Tím, domnívali se, učinili povinnosti zadost. Co se stane dál, přenechávali Alláhovi, který nejlépe ví, co může jít Čobanům k duhu. Jejich fatalismus by se snad nejevil tak zřetelně, kdyby se k němu nepřidružila i úplná únava. Viděli jsme mnohé, jak se posadili a jednoduše složili ruce do klína. Jiní se zabalili do svých pokrývek a uložili se k spánku. Aby pomysleli na to, co bude, až se probudí, k tomu jim chyběla energie. Také jsme pozorovali, že se džemma nemůže nijak rozhodnout. Posunky a výrazy tváří jednotlivých představených nám to zjevně prozrazovaly, i když slova nebyla slyšet. Konečně, jak se zdálo, se na něčem sjednotili. Šejk vstal, přiblížil se k nám a volal na Marhamé. Bylo příznačné, že nechtěl mluvit s džirbanim. Marhamé opět sestoupila k plošině a ukázala se mu. Byl k ní neobyčejně zdvořilý. Připouštěl sice, že je se svými Čobany v pasti, ale zároveň tvrdil, že se mu prudkým nárazem podaří proniknout, třeba i ohněm. Je prý po ruce i dost vody, aby byl uhašen ještě větší žár. Žádal, aby mu byl podán pravdivý obraz celé situace a aby mu bylo sděleno, jaké záměry tím Usulové sledují.

Jak se jen mohl s takovou žádostí obrátit k něžnému stvoření, jakým byla tato dívka? Marhamé mu však odpověděla na místě. A jak mu odpověděla! Ani džirbani, ani já bych mu nedal lepší odpověď. Mluvila pravdivě, obratně a diplomaticky, že jsem žasl. Na každou otázku, kterou jí mezi řečí položil, mu dovedla dát pravou a ráznou odpověď. Mluvila jako advokát, který se předem na každý uskok svého protivníka připravil a neponechává mu ani skulinu, kterou by mohl proklouznout v řečnickém předivu. A přitom mluvila i jako žena, něžně a přátelsky smýšlející, které mnohem více záleží na tom odpouštět než vítězit. Slyšel jsem mnohé proslulé, dokonce veliké řečníky, avšak nikdy jsem neslyšel mluvit tak přesvědčivě, jak dovedla promluvit Marhamé, mluvila-li ze srdce a záleželo-li jí na výsledku věci, které chtěla dosáhnout. Dnes jsem ji slyšel mluvit poprvé a za těžkých okolností. Mluvila s větrem o závod, vichřice jí drala slova od úst. Mluvila k zášti a mluvila k lidem vyčerpaných sil a přece mluvila s nečekaným úspěchem. Později jsem ji slyšel mluvit ještě při mnohých příležitostech, za příznivějších okolností, ale nikdy mně nenapadlo vyrušit ji a ujmout se slova sám. Dovedla mnohdy několika slovy vystihnout více, než bychom dokázali my dlouhými řečmi. Když mluvila k Čobanům, seděl Halef vedle mne. Náhodou jsem na něho pohlédl. Pozoroval jsem na jeho tváři veliké překvapení. Vyvaloval oči, ústa měl otevřená a bylo na něm patrné, že v tomto okamžiku pro něho existuje jen krásná řečnice. Když skončila, zhluboka vydechl a řekl:

"Slyšel jsi, efendi? Mášalláh, považoval jsem se za nepřekonatelného řečníka, ale, jestlipak víš, co jsem?"

"Nuže, co?"

"Bečící ovce, skřehotající vrána, zívající velbloud! Ale takový hlas, takové zvuky a podobné -"

Odmlčel se, aby slyšel šejka, který opět začal mluvit. Šejk, podléhaje dojmu dívčiny řeči, volal k ní nahoru:

"Věřím ti doslova. Vím, že všechno, co jsi nám sdělila, je pravda. Neboť celému světu je známo, že z úst Abd el Fadla a jeho dcery Marhamé nevyjde nikdy lživé slovo. Potvrzuješ tedy, že Sádik, můj nejstarší syn, je ve vašem zajetí?"

"Ano," odvětila.

"Pak si tedy vyžaduji od džirbaniho, od této chvíle počínaje, plné dvě hodiny času, abychom mohli prozkoumat svoji pozici. Jakmile tato doba uplyne, budu opět zde, abych s tebou z tohoto místa opět promluvil. Prosím, řekni mu to!"

Pak odešel se svými rádci, aby si prohlédl vzdálenější místa, která ještě neviděl. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, zdali mu jeho lidé nelhali. Já pak zamýšlel využít této chvíle, abych navštívil Pardála, který si žádal se mnou mluvit. Vzal jsem s sebou Halefa, protože jeho psům byla svěřena stráž u zajatců. Chtěl jsem, aby si zvykli poslouchat jen jeho. Šli jsme skalní stezkou ke Skalnímu otvoru. Cestou jsme mohli dobře pozorovat šejka, jak se svými rádci obchází své lidi a přecházeje od skupiny ke skupině, dorozumívá se se svými lidmi. Kdykoliv jsme přišli na místo, z něhož nás bylo dole vidět, pozorovali jsme, jak si dole na nás ukazují a baví se o nás. Nepřekáželo nám to, naopak, bylo to právě dobře, že pozorovali, jak máme mezi sebou spojení, aniž by nám v něm mohli zabránit. Na těchto výšinách na nás doléhal opět vichr zcela jinak než dole a byli jsme rádi, když nás stezka opět svedla mezi ochranná skaliska. Našich čtyři sta Hukarů při Skalním otvoru mělo dobrou náladu. Měli stejný názor jako my, že Čobanům nezbude nic jiného, než vzdát se na milost a nemilost.

Cíl naší cesty, skalní rozsedlina, ve které ležel zajatý Pardál, byla ještě hlouběji dole. Příroda tu k sobě posunula dva skalní útesy a ponechala mezi nimi tolik místa, že se zde mohlo skrýt dvanáct mužů. Nahoře byla trhlina spojena, podobně jako domeček z karet. Následkem toho bylo světlo jen v jejím popředí, vzadu panovala temnota. A právě v pozadí vězel Pardál se svými dvěma průvodci. Halefův pes Hu je hlídal. Seděl před rozsedlinou a pozdravil nás vrtěním ocasu, svého bezprostředního pána pak ještě zvláště olizováním ruky. Vešel jsem do vězení sám. Halef čekal venku. Palang ležel na zemi, jeho společníci u něho seděli. Povstali, když mne spatřili vcházet a zůstali stát po celou dobu rozhovoru, protože ani já jsem se neposadil a je k usednutí nevyzval. Pozdravil jsem je a zeptal se:

"Přál sis se mnou mluvit. Mluv tedy, poslouchám!"

Bylo to řečeno krátce. Pardál mne přelétl dlouhým a nejistým pohledem než odpověděl:

"Smím tě nazývat jako jiní lidé, efendi?"

"Ano."

"A smím s tebou mluvit tak otevřeně, jak mluvíváme s člověkem, jemuž je pravda nadevšechno? Slyšel jsem totiž, že jsi podobným člověkem."

"Smíš. Dokonce ti to i radím, neboť by bylo marnou snahou, chtít mne obelhat."

Na jeho nikterak nehezké tváři se objevil rys posměšné ukrutnosti a potom řekl:

"Věz tedy především, že tě nenávidím, že tě z duše nenávidím! Že tě tak nenávidím, jako dosud žádného jiného člověka. Ty mne ovšem také nenávidíš?"

"Já tebe? Ne! Lhostejné lidi nikdy nestíháme nenávistí a já jsem kromě toho křesťan."

"Ano, křesťan!" zvolal zajatec a odplivl si. "To znám! A že bych ti měl být skutečně lhostejným, jak říkáš? Jsem princ! Rozuměl jsi?"

"A já jím nejsem! To je jediný rozdíl! Mluv dále!"

"Byl jsem jako všichni princové vyššího stavu nějaký čas na dvoře emíra z Ardistanu. Byl jsem jeho zvláštním oblíbencem a jsem jím ještě nyní!"

"Co je mi po tom? Jen dále, dále! Nemám mnoho času!"

"Jen strpení, šlechetný křesťane! Brzy vzbudím tvůj zájem o věci, o kterých chci s tebou mluvit. Na tom dvoře jsem se totiž seznámil s důstojníkem, který je nyní nejvyšším vojevůdcem Usulů."

"Mýlíš se. Nejvyšším vojevůdcem je dnes džirbani. Ty ovšem myslíš toho starého, zraněného plukovníka, jehož vlhký střelný prach nikdy nechytá a který velí jen invalidům."

"Neposmívej se! Navštívil mne nyní několikrát v mém zajetí a po celé hodiny se mnou rozmlouval. I o tobě."

Nyní jsem opět napjal sluch, aniž bych to ovšem dal na sobě znát. Copak by se snad tento zvláštní hrdina zabýval zradou? K mému upokojení jsem ovšem ihned uslyšel, že tomu tak není. Pouze se zde tlachalo, jinak nic! Princ pokračoval:

"Nemysli si snad, že mnoho mluvil! Z jeho úst nepadlo ani slovo o vašem nynějším tažení sem. Ale varoval mne. Řekl mi, že pokud jsme nepřišli s přátelskými úmysly, spějeme vstříc své zkáze. Od tvého příchodu že vstoupil do Usulů zcela nový duch, víc že nemůže prozradit. Jaký je to duch, mohl jsem až do dnešního dne pozorovat. Víš, jaký den dnes nadešel?"

"Ano, vím to," ujistil jsem ho.

Opřel se loktem o zem, zdvihl horní část těla a zeptal se:

"Ty že víš, kdo sem má dnes přijít? Dnes? V tato místa?"

"Vím to. Všichni Usulové to vědí."

"Ty jsi to vyslechl a prozradil jim to! Říkáš, že jsi křesťan a zatím jsi jen šejtan! A řekni -" opřel se i druhým loktem o zem, zdvihl se ještě víc a pokračoval: "Přišli? Dorazili?"

"Ano, jsou zde," přisvědčil jsem.

"Zde? V soutěsce?"

"Ano, zde! Právě tak, jak to bylo ustanoveno."

"A vy? Copak vy jste učinili? Slyšeli jsme střelné rány a lidský křik!"

"Vpustili jsme je až doprostřed soutěsky. Nyní v ní uvázli. Před nimi jsme obsadili Skalní bránu. Teď nemohou sem, ani tam. Rozbouřené moře naplnilo řeku vodou a u obou průchodů hoří ohně, jimiž lidská noha neprojde. Čobani prodělali v uragánu strašlivý pochod. Hlad a žízeň je napůl umořily. Kůň tvého otce upadl vysílením -"

"Kůň mého otce?" vpadl mi Pardál prudce do řeči. "Copak je otec s nimi? Osobně?"

"Ano, osobně."

"Pak tedy zůstal můj bratr doma! Tím byla vydána země i její lid do rukou toho chlapce! Já zajat! Můj otec rovněž v nebezpečí zajetí! Pak to dopadne zcela jinak, než - než -"

Zapomněl zcela na poraněnou nohu a chtěl vyskočit, zhroutil se však v bolestech k zemi. Tu sevřel pěst a zahrozil mi zuřivě do obličeje, skřípaje zuby:

"A to všechno jsi zavinil ty, jedině ty! Prokletý, křesťanský pse!" Když pronášel tato slova, nebyl jeho obličej jen ošklivý, ale přímo odpuzující. "Co chcete s Čobany dělat?" zařval na mne v pravém slova smyslu. "Co budete dělat? Ven s tím!"

Nemusel jsem mu odpovídat. Mohl jsem se jednoduše vzdálit. Měl jsem však s tímto špatně vychovaným a zkaženým člověkem zvláštní útrpnost, a proto jsem mu odpověděl s naprostým klidem i na tuto bouřlivě přednesenou otázku:

"Chceme nad vámi zvítězit, aniž by vytekla jediná kapka krve. Vzdají-li se nám Čobani bez odporu, chceme s nimi uzavřít mír, který přinese oběma stranám stejný užitek. Nevzdají-li se však, zůstanou zde bez potravy a bez vody tak dlouho uzavřeni, až zahynou."

"Všichni?" zeptal se zlostným tónem.

"Všichni! Od prvního do posledního!"

"Pse!" zaskřípěl zuby. "A tomuhle se říká křesťan! Musím mluvit se svým otcem, dopravte mne k němu ven!"

"Zůstaneš zde!" odpověděl jsem.

"Pak jej přiveďte sem ke mně! Ale dříve než bude uzavřen mír! Rozuměl jsi? Dříve, dříve! Rozkazuji ti to!"

"Červe!"

Řekl jsem pouze jediné slovo, ale postačilo. Chtěl znovu vybuchnout a byl by se rád na mne vrhl, ale jeho průvodci, kteří se strachovali o jeho i svůj osud, jakož i o osud všech Čobanů, mu domlouvali a krotili ho, aby se ovládl. V situaci, jako je tato, prý dosáhne více přívětivostí a poddajností než hrozbami a urážkami. Naslouchal jim se sklopenou hlavou, takže jsem mu neviděl do obličeje. Konečně zdvihl hlavu. Jeho obličej zářil samou přívětivostí. A jeho hlas zněl dobývavě a měkce, když řekl:

"Máte pravdu! Byl jsem pošetilý! Přemáhá mne často nerozvážná zlost. Prosím, podepřete mne, abych se mohl zdvihnout. Chci mluvit s efendim vestoje. Přikazuje to můj vysoký stav i úcta, kterou od nás může požadovat!"

Přezdívku Pardál mu dali plným právem. Dovedl ohrožovat, zuřit a řvát, a v témže okamžiku se začal lísát a hladil svého nepřítele! Za pomoci svých společníků povstal. Mohl stát pouze na jedné noze. Opřel se proto paží o jednoho ze svých průvodců, kterého objal kolem krku a opřel se kolenem raněné nohy o rameno druhého, který se za tím účelem musel posadit. Mezitím jsem se rozhlédl poněkud ostřeji v prostoru než jsem mohl do té chvíle učinit. Obrátil jsem se zády k východu z rozsedliny a měl jsem tedy její zadní tmavou část před sebou. Stál jsem tu sice teprve několik minut, ale moje oči si zatím již na pološero zvykly. Zjistil jsem, že oba o sebe opřené kameny tvořící tento úkryt zanechaly mezi sebou nahoře několik otvorů, které se táhly dále dozadu. A na zemi zde ležely výmětky, které jsem považoval za stopy po netopýrech. Z toho jsem soudil, že rozsedlina se za tímto prostorem táhne ještě dále, aniž by zajatci o tom měli tušení. Nemohl jsem však dále v myšlenkách uvažovat, neboť princ Pardál zaujal zatím již své vzpřímené postavení a začal opět mluvit:

"Prosím, efendi, abys mne vyslechl tak klidně, jak klidně chci nyní k tobě promluvit! Jsi zajisté srozuměn, abych mluvil tak, jak myslím, a nebál se říci pravdu. Ale největší pravdou v tomto okamžiku je, že všechno, co se zde až dosud dělo a bude dít, záviselo a závisí na dvou lidech. Znáš ty dva lidi?"

"Snad mne je naučíš znát sám," odvětil jsem.

"Jsme to my dva, já a ty!"

"Jak to?"

"Nepřetvařuj se! Víš, že mám pravdu! Stav si svého džirbaniho do popředí jak chceš, já budu vidět jen toho, kdo stojí jako vlastní vůdce a velitel za ním - myslím totiž tebe! A mysli si o mně co chceš, ale otevřeš-li poněkud oči, hned poznáš, že jenom moje vlastní osobnost řídí kroky Čobanů! Tu i tam, ty a já, jsme pravými veliteli! Připouštíš, že se nemýlím?"

"Mluv dál," vyzval jsem ho, aniž bych odpovídal na jeho otázku.

Pardál pokračoval:

"Slyšel jsem, že si přeješ mír. I já si ho přeji! Ty jsi však křesťan a já muslim. Výsledek toho je, že naše cesty k uzavření míru jsou rozdílné. Kdo z nás se mýlí, o tom nás může poučit historie. Islám začal bojem a válkou, křesťanství začalo mírem. Kam se dnes jen podíváš, těší se země islámu míru, křesťanstvo však vede na celé zemi válku. Všechny země a všechny národy dnes určitě vědí, že křesťanství, které povstalo z míru, přináší dnes, kam jen zasáhne, válku. Islám však, který byl zrozen ve válce, směřuje vždy k míru! To je přece řečeno správně?"

"Křesťanství i islám, o nichž mluvíš, jsou mi ovšem naprosto neznámé. Prosím, abys pokračoval."

Mluvil nyní tak vřele a přívětivě, že bylo skoro nemožné považovat jej za téhož člověka, který prve vystupoval tak brutálně a hrubě. A mluvil i dále tímto zdvořilým a zamlouvajícím se způsobem:

"Nebuď tak skromný, abys chtěl tvrdit, že o tom všem nic nevíš.

Obojí, skromnost i nevědomost, jsou lži! Já však mluvím pravdu!

Nejsem ani Evropan, ani křesťan, jsem Asiat a mohamedán, vyznavač Proroka. A především můj otec není sluhou a moje matka není služkou - jsem princ! Víš, co to znamená? Můj otec měl čtyři ženy. Moje matka je mohamedánka ze Sahrimy, tedy věřící nejpřísnějšího směru. Jsem jejím synem. Matka mého staršího bratra je křesťanka, Alláh ji zatrať. On se pak tajně přiklání k jejímu učení a ne k víře svého otce. A proto se vzájemně nenávidíme, ačkoliv jsme syny jednoho otce, tedy bratry. Zůstal doma, neboť jeho matka jej nechtěla pustit. Já jsem se však dostal k ardistanskému emírovi a naučil se od něho všemu, co je třeba k válce, tedy vyššímu válečnému umění. Ale nemysli si, že jsem se snad proto stal nějakým otrokem války. Jsem princ a jednou budu panovníkem."

Udělal oběma rukama okrouhlý pohyb, jako by chtěl naznačit, že mu bude jednou podroben celý svět. A pak pokračoval v řeči, rozohňuje se stále víc a víc:

"Zůstal jsem svobodný. Mně ani válka neovládne, protože ji považuji jen za prostředek k vyššímu naplnění. A toto naplnění není nic jiného než - mír. Chápeš to?"

"Ano, chápu!"

"Mluv tedy!"

"Tvoje matka je mohamedánkou, prahne po slávě a moci pro tebe i pro sebe, ale není přitom obyčejnou, nýbrž šlechetnou ženou. Považuje slávu a moc také jen za prostředek, jenže k mnohem vznešenějšímu naplnění. A tímto naplněním je štěstí těch, kterým jednou budeš vládnout, jedním slovem - mír."

"Co jsi to řekl?" zvolal udiveně. "To jsou skoro její vlastní slova! Pro mne existuje válka ne kvůli válce, ale kvůli zcela jiným věcem. Blaženost křesťanů kotví v nebi, tedy v posmrtném životě. Vy toužíte po věčném míru, po míru s Bohem. Islám však touží po pozemském míru všech národů, po míru, který nás oblaží již za tohoto života. A tento mír nelze dobýt ani slavnými bohoslužbami, ani dobrými skutky a milosrdenstvím, tento mír je třeba si vybojovat. Je třeba ty, kteří si ho nepřejí, k němu donutit! Pro mne je tedy válka nejvznešenějším prostředkem k míru, který jen může existovat. Křesťanství je dva tisíce let staré, ale nedalo ještě ani jedinému národu mír, ačkoliv jeho prvním činem byly intrády na pozoun míru a pokoje. Já však, jako muslim, nebudu nikdy mluvit o míru, sevřu raději pěst války, abych jí válku zničil a rozdrtil! Oko za oko, krev za krev, tak zní tvrdý, ale spravedlivý zákon islámu. Vrah ať je zavražděn! Chápeš mne nyní, efendi?"

Co to jen bylo? Tento mladý člověk dovedl přemýšlet a sice hluboce, velmi hluboce. A jak nadšeně tu nyní přede mnou stál! Jeho tváře žhnuly, jeho oči zářily. Rysy jeho obličeje jako by se naprosto změnily, byly úplně vyjasněny. Předtím mne div očima nepohltil a nyní jsem měl pocit, jako bych mu měl stisknout pravici.

"Rozumím," odpověděl jsem. "Jsou to tytéž myšlenky, které probíhaly i mou hlavou, než jsem se přesvědčil o pravdě, než jsem měl jasno před očima!"

"Jasno?" zeptal se Pardál. "U mně se už dávno vyjasnilo, proto se tyto myšlenky také v mé hlavě trvale usídlily, kdežto tebe opustily, neboť křesťanovi nemůže být nikdy jasné -"

Nemohl dokončit, neboť vchod za mnou se zatměl.

"Sáhibe!" zavolal na mne džirbani, který se tu najednou objevil a kýval na mne, dávaje mi znamení, že se mnou musí neprodleně mluvit.

Rozloučil jsem se tedy s princem několika krátkými slovy a spěchal jsem vyhovět přání našeho nejvyššího velitele, který, když jsme se ocitli dost daleko od rozsedliny, abychom nemohli být slyšeni, mi sdělil právě tak důležitou, jako překvapující informaci:

"Přicházejí Džunubové!"

"Džunubové?" zeptal jsem se. "Kteří Džunubové?"

"Celé vojsko!"

"A kdy dorazí?"

"Již v několika hodinách!"

"Bohu díky!"

"Bohu díky?" zeptal se překvapeně. "Nemyslím, že jsem ti přinesl právě radostnou zprávu!"

"Je však skutečně velmi radostná!"

"Opravdu? Vždyť jsme ještě neskončili s Čobany! A to se přece musí stát, má-li se nám podařit přemoci Džunuby."

"Pak si tedy pospěšme! Mluvil jsi o několika hodinách a to je dost dlouhá doba pro člověka, který se naučil využít času. Kdo ti sdělil, že přijdou?"

"Vichřice jim zabránila ležet nečinně v poušti. Zavála by jejich ležení pískem. Mohli jí uniknout jen pokud možno rychlým pochodem. Vyrazili tedy a následovali své napřed jedoucí důstojníky v mnohem kratším čase než bylo předem určeno. Byla to ale strašlivá jízda. Vítr jim vysál vodu z měchů a morek z kostí lidí i zvířat. Přemohla je únava. Museli několikrát odpočívat a nakonec učinili na půl dne zastávku, aby pro zbytek cesty nabrali síly. Několik jezdců však, opatřených velmi dobrými koňmi, bylo vysláno napřed, aby vypátrali, jak to vypadá v soutěsce. A tito dojeli, právě když jsi se od nás vzdálil, až k Skalní bráně, kam mne rychle zavolali, abych je vyslechl."

"Jak jsi je přijal?"

"Jako nepřátele, ačkoliv se tvářili přátelsky. Nemáme čas zapřádat dlouhé diplomatické řeči. A tak jsem jim pohrozil, že je dám bez soudu postřílet, jestli se okamžitě nepřiznají, že nás přišli přelstít. Ani ne tak ze strachu jako z naprosté únavy a vyčerpanosti všechno přiznali a vyzradili sdělení, která pro nás mají veliký význam. Později všechno podrobně povím. Nyní mi ovšem záleželo především na tom, podat ti o tom zprávu a uslyšet od tebe, co říkáš tomuto zrychlenému chodu událostí."

"Říkám, že nám může být vítán."

"Ale Čobani - -?"

"S těmi bude věc vyřízena tak rychle, jak jen si je možno přát. Jak se vede jejich staršímu princi?"

"S tím jsem už krátce mluvil. Nemyslím, že by chtěl vzdorovat."

"Pak mi tedy v rychlosti řekni ještě jedno! Znáš dobře skalní rozsedlinu, v níž je uvězněn Pardál?"

"Ano."

"Myslím totiž, zdali ji znáš v obou jejích částech, přední i zadní?"

"Její přední část ovšem znám, zadní však nikoliv. Copak má nějakou zadní místnost?"

"Nevím to sice bezpečně, ale domnívám se, že ano."

Sdělil jsem mu jednoduché důvody, které mne přivedly k této domněnce. Potřásl hlavou a řekl:

"Proč se tím zabývat? Copak by mohlo mít pro nás nějaký význam, kdyby se rozsedlina prodlužovala ještě někam dozadu?"

"Mohlo by to mít dokonce i veliký význam!"

"Jaký?"

"Zmást Džunuby a přesvědčit Čobany. Mohli bychom se s Čobany schovat do zadní části rozsedliny. Odtamtud je jistě možné přehlédnout přední část. Myslím, že vzadu bude slyšet všechno, co se bude mluvit vpředu. Převedeme tedy jednoduše zajaté důstojníky, mahalámu i ministra Džunubů, do této přední místnosti a prostě jim sdělíme, že je to jejich nové vězení. V zadní místnosti pak zaujmeme místo my s Čobany. Jakmile budou Džunubové myslet, že jsou sami, budou se jistě bavit o tom, proč jsme jim vykázali nové vězení a musel bych být velice špatným prorokem, kdyby při tom nepadlo i několik výroků, z nichž bude Čobanům jasné, že je přišli obelstít."

"Usuzuješ správně!" řekl džirbani. "Tvůj plán je dobrý."

"Navrhuji ovšem, aby do Pardálova žaláře byli převedeni s mahalámou a ministrem pouze nejvyšší důstojníci až do majora, ostatní ať zůstanou kde jsou, protože pochybuji, že by tak vysocí hodnostáři odhalovali svá tajemství před lidmi tak nízkého stavu."

"Ano, i to je moudré! Ale nyní mi řekni, jak se dostaneme do zadního prostoru rozsedliny, pokud se ovšem nemýlíš a existuje-li nějaký!"

"To se, doufám, brzy dozvím. Vyšplhám se nahoru. Tam se již ukáže, je-li má domněnka správná, nebo ne."

Svůj úmysl jsem také ihned provedl a našel jsem nahoře skutečně vchod do zadního prostoru a brzy jsem přesvědčil i džirbaniho, že je v něm slyšet každé slovo promluvené vpředu. Krátce a dobře, nemohl jsem si přát lepší místo k tomuto účelu. Domluvili jsme se pak s džirbanim, že sem necháme převést Pardála a že sem přivedeme i jeho otce šejka. Džirbani byl tímto plánem velmi potěšen a schvaloval ho ovšem do posledního písmene. Halefa jsme ponechali na místě, když jsme ho předtím zasvětili do svého plánu, a pak jsme vystoupili opět nahoru, abychom se odebrali ke skalnímu otvoru, neboť ustanovené dvě hodiny již pomalu končily a dalo se očekávat, že šejk Čobanů bude již brzy žádat o rozmluvu s naším velitelem.

Když jsme pak došli k Abd el Fadlovi, nemuseli jsme již na šejka dlouho čekat. Zanedlouho začal šejk rozmluvu s Marhamé a vyjádřil přání promluvit s oběma svými syny, aby se pak mohl rozhodnout, co bude dělat. S tím jsme právě počítali a proto nám nemohla být jeho žádost proti mysli. Dali jsme tedy k tomu svolení a vyzvali ho, aby vystoupil k nám na plošinu. Aby to mohl provést, vystoupil na hřbet velblouda, kterého dovedli až ke skalní stěně a odtud byl vytažen pomocí mého lasa k nám nahoru. Když pak stál před námi, prohlížel si nás, totiž mne a Marhamé, velmi dlouho a velmi tiše. Pak přeletěl zrakem různé skupiny svých vysílených lidí tam dole a promluvil:

"Ten z vás, který si vymyslel nechat nás vběhnout do této pasti, je buď velice nebezpečným nebo velice prospěšným člověkem. Poctivost mi nařizuje, abych se přiznal, že jsme upadli zcela do moci Usulů, ale jen pro tento okamžik. Alláh je dobrotivý a všemohoucí. Může změnit osud podle své vůle. Co od nás žádáte?"

Tato otázka platila džirbanimu.

"Vzdejte se!" odpověděl tento lakonicky.

"Co myslíš těmito slovy?"

"To pochopíš, jakmile promluvíš s těmi, s nimiž sis přál mluvit. Pojď, následuj nás!"

Vystoupili jsme nahoru na stezku a kráčeli po ní až ke Skalní bráně. Pak jsme opět odbočili dolů a šli podél řeky stranou. Nezastavili jsme se u místa, kde byl uvězněn Pardál, ale zabočili jsme dolů do tábora a pak jsme se sem opět vrátili, neboť jsme si přáli, aby si šejk na vlastní oči všechno prohlédl. Nepromluvil po celou cestu ani slovo, ale očima byl všude a jeho tvář na sebe přijímala čím dál tím starostlivější výraz. Když jsme se pak konečně ocitli opět před vchodem do rozsedliny, kde seděl jeho syn Pardál, vešel jsem dovnitř a promluvil k zajatci:

"Přál sis promluvit se svým otcem -"

"Ovšem, ovšem!" skočil mi do řeči. "Ty jsi však nechtěl svolit!"

"Přivádím ti jej a zcela podle tvého přání ještě před uzavřením míru!"

Džirbani se šejkem vešli za mnou. Džirbani pak připojil k tomu, co jsem sám řekl, jen několik slov:

"Promluvte spolu, ale jednejte krátce! Dávám vám deset minut času, nic víc!"

Pak jsme opět vyšli a nechali je o samotě. Halefovi, který zde čekal, jsme dali instrukce. Vzdálil se, aby v krátkém čase všechno obstaral. Vrátil se a přivedl s sebou dva silné Usuly, kterým bylo rozkázáno, aby po ukončené rozmluvě dopravili Pardála přes skaliska na druhou stranu do zadní části rozsedliny, k níž jsem nahoře objevil vchod. Přál jsem si, aby otec i syn vyslechli Džunuby. Když daná lhůta prošla, vstoupili jsme opět dovnitř.

"Ještě jsme neskončili!" řekl Pardál. "Žádáme o lhůtu celé hodiny, abychom -"

"To je nemožné!" vpadl mu džirbani do řeči. "Řečnění k cíli nepovede. Máte na práci důležitější věc. Máme zde zajaté Džunuby, jímž - -"

"Džunuby?" zvolal Pardál. "A zajaté?"

"Ano."

"Kdo je zajal? Kdy? Kde? Mluv rychle!"

Znělo to ne snad jako překvapení, jako údiv, spíš úzkostlivě a zaraženě vypravil tato slova ze sebe. V jeho obličeji se zračila, jistě proti jeho vůli, jakási starostlivost. Napadlo mě, že syn jednoho z jeho spoluvězňů měl zrádné styky s Džunuby. Věděl snad o těchto věcech, měl snad ruku i v této hře? Až dosud bych sice nevěřil, že by byl schopen spáchat zradu na vlastním kmeni, měl však vý-bojné plány a zabýval se snad tajnými diplomatickými výpočty, které by ho svedly k tomu, aby za zády svého otce podnikl něco, co by sice zavánělo zradou, ale nebylo snad zradou v pravém slova smyslu. Měli-li Džunubové úmysl podvést Usuly i Čobany, proč by nemohl člověk princova postavení chovat úmysl udělat z Džunubů svoje spojence, aby se jim po dosažení svého cíle nakonec vysmál.

Tyto myšlenky mi prolétly hlavou, když jsem jej nyní slyšel tak naléhavě se ptát a spatřil jeho dojetí, které nedovedl skrýt. Džirbani nic podobného nezpozoroval a odpověděl:

"Zajali jsme nejprve mahalámu a nejvyššího ministra, pak také teriba ve tabrika kuweti harbie feminde mahíra kismene s pěti důstojníky, jedním poddůstojníkem a vojákem."

Spatřil jsem, jak se Pardál ulekl, když uslyšel tato slova, ale byl jsem sám, kdo to pozoroval. Jeho otec byl nanejvýš udiven. Hned se ptal:

"Alláh il Alláh! Tito vysoce postavem lidé a nejvyšší důstojníci přišli k vám?"

"Ano."

"Vy jste je zajali?"

"Ovšem."

"Proč? Copak k vám přišli jako nepřátelé?"

"Naopak, jako přátelé. Ale zajali jsme je právě proto, že s vámi smýšlíme poctivě."

"S námi ?"

"Ano, s vámi," přisvědčil džirbani. "Přišli totiž k nám, aby se s námi spojili proti vám."

Tu vpadl princ rychle:

"Je to možné? Je tohle pravda?"

"Nemluvím nikdy lež!"

"Můžeš to dokázat?"

"Právě proto jsme přišli, abychom vám o tom podali důkazy. Opustíte nyní tento prostor. Tam vzadu se nachází ještě jiný, z něhož je možné sem vidět i slyšet všechno, co se tu děje a mluví. Tam nyní dopravíme tebe i tvého otce. Sem však do této přední rozsedliny budou přivedeni zajatí Džunubové, abyste je mohli vyslechnout. Zjistíte, že všechno, co vám říkáme je pravda a že s vámi smýšlíme poctivě. Zde jsou muži, kteří tě ponesou."

Přemístění zajatce proběhlo velmi rychle. Položili ho před jeden z nejníže položených otvorů, kterými bylo vidět do jeskyně, aby měl dobrý rozhled a mohl všechno slyšet. Nosiči se pak vrátili, aby odvedli jeho dva průvodce, které jsme nepotřebovali. My ostatní jsme pak také vyšplhali k němu vzhůru. Vyhledali jsme si každý příhodný otvor a pak očekávali příchod Džunubů. Princ byl velice rozčilen. Jeho rozčilení nemělo jen jediný důvod. K obavám, které se ho, jak již bylo zmíněno, zmocnily, přibyla nová starost. Pozoroval nyní, že všechno, co se v jeho bývalém vězení dělo a mluvilo, mohlo být odtud přehlédnuto a vyslechnuto a nevěděl, že jsem toto místo objevil teprve v poslední chvíli. Myslel proto, že byl i on se svými průvodci pozorován a jejich řeči, jistě velmi upřímné, vyslechnuty, že jsme tedy vnikli do všech jeho tajemství. Neříkal sice nic, ale jeho velký nepokoj prozrazoval, jakými asi myšlenkami se zabývá.

Netrvalo to dlouho a hádží Halef se zhostil úlohy, která mu byla uložena. Džunubové od mahalámy až po majora byli přivedeni bez svých podřízených. Viděli jsme je docela dobře. Nejdříve se chovali tiše. Zaměstnávali se tím, že zaujímali místa podle pořadí a hodnosti. Při tom prokazovali mahalámovi největší úctu, takže jsme jej mohli považovat za nejváženějšího mezi nimi. Prohlédli si svoje nové vězení co nejdůkladněji. Otvory však, které ležely v temnu, nespatřili. Když se konečně usadili, začali se bavit, ale zpočátku o obyčejných, naprosto nedůležitých věcech. Tím byla ovšem vinna neskonalá úcta těchto lidí k mahalámovi. Nedotkli se dříve žádného tématu, o kterém by se on dříve v řeči nezmínil. Tato okolnost křížila naše plány. Chvíli jsme čekali, ale pak promluvil šejk Čobanů, ovšem tiše, aby ho vpředu nebylo slyšet:

"Jsou Lámáni! Zdlouhaví, bezduší, nejapní lidé! Kdo je bude chtít vyslechnout, bude muset čekat hodiny!"

"Budou mluvit, a to hned," odpověděl džirbani, rovněž tlumeným hlasem. "Efendi, prosím, zajdi k nim a přinuť je k řeči!"

"Dáš mi k tomu příslušné pokyny?" zeptal jsem se.

"Ne! Vím, že z vlastní iniciativy, že uhodíš na pravou strunu i beze mne a dříve než já."

Sešplhal jsem tedy z našeho úkrytu a vešel dolů k zajatcům. S mahalámou jednal džirbani zpočátku přátelsky, dozvěděl se proto také o mně, ale ani on, ani ministr mne dosud nikdy neviděli. Důstojníci mne sice viděli, dokonce mne považovali za svého zajatce, ale nevěděli, kdo jsem. Nyní, když už byli delší čas pohromadě, si jistě sdělili navzájem své příhody a mluvili tedy jistě také o mně. Tomu odpovídalo i to, jak jsem byl přijat. Stratég, sotva mne spatřil, zvolal:

"Hle, neposlušný člověk, jehož musím potrestat!"

"Majitel krásného koně, kterého jsem spatřil!" řekl generál, jemuž zajisté více imponoval můj Syrr než já sám.

"Bude to tedy křesťan, o němž mluvil džirbani, dokud nás ještě považoval za své spojence," připojil ministr.

Nejprve jsem se všem lehce uklonil, pak jsem se sklonil před mahalámou poněkud hlouběji, zvlášť, a oslovil ho:

"Jsem nucen vyrušit tě z klidu. Nejvyšší velitel Usulů mne poslal k tobě."

Velekněz svraštil čelo, neboť byl asi zvyklý na hlubší poklony a pokornější slova.

"Kdo jsi?" zeptal se.

"Nazývají mne Kara ben Nemsi "

"Tedy je to skutečně ten křesťan," vpadl mi do řeči obrácen k ministrovi.

"Ano, zcela správně, jsem ten křesťan!" potvrdil jsem jeho slova. "Byl jsem k vám vyslán, abych vám sdělil, proč vám bylo vykázáno jiné vězení. Přejeme si totiž, aby -"

"Co vy si přejete, je mi lhostejné," vyrušil mne opět mahaláma. "Ne vaše, ale moje přání zde musí být v první řadě respektována. Zacházíte zde s námi nejen jako s nepřáteli, ale i jako s lidmi nízkého stavu a já jsem přece mahaláma z Džunubistanu, nejvyšší ze všech knězi světa!"

"Dokončil jsi již větu, kterou jsi začal?"

"Ano. Mám ve zvyku dokončit každou větu, kterou začnu. K čemu tato otázka?"

"Protože i já jsem zvyklý nenechat se v řeči vyrušovat. Nechal jsem tě domluvit, neboť jsem se učil zdvořilosti. Ty jsi mne však za třetinu jediné minuty již třikrát vyrušil. Budeš-li tak činit i dále, budu tě považovat za nejnezdvořilejšího člověka na světě a za celý život se nedostanu k tomu, abych ti sdělil, co ti mám vyřídit."

Když uslyšel tato slova, vyvalil na mne oči, že se zdály být ještě jednou tak veliké než obyčejně a v jeho obličeji se obrážel nejvyšší údiv. Já však klidně pokračoval:

"Právě se nejvyšší ministr šejka Džunubistanu zmínil, že jste byli považováni za spojence Usulů. Bylo vaším úmyslem, aby se to stalo?"

"Ovšem!" odpověděl ministr. "Označili nám tě jako důvěrníka džirbaniho. Nezdáš se jím však být, neboť kdybys jím byl, nemohl by ses takto ptát! Copak ti neřekl, že jsme přišli, abychom uzavřeli s Usuly spolek?"

"Spolek? Proti komu?"

"Proti Čobanům."

"Proč? Jsou snad Čobani vašimi nepřáteli?"

"Nikdy nebyli našimi přáteli od těch dob, co vznikli Čobani a Džunubové. A právě tak dlouho jsou i nepřáteli Usulů. A proto se nám zdálo žádoucí a přirozené, aby se Džunubové s Usuly spojili a společného nepřítele - Čobany - vyhladili a zničili. Nejkrásnější příležitost k tomu se naskýtá nyní, kdy jsme se dozvěděli, že Čobani se chystají projít Katarskou soutěskou, aby přepadli Usuly. Shromáždili jsme ihned svoje bojovníky, abychom se vydali Usulům na pomoc. Náš šejk vyslal nejvyšší lidi svého kmene, totiž mahalámu a mne, k Usulům, abychom je o tom informovali a uzavřeli s nimi přátelský spolek. A náš proslulý nejvyšší stratég se dokonce vydal se svým štábem napřed, aby Usulům sdělil, že naše vojsko již táhne, aby vpadlo v úzké Katarské šíji Čobanům do zad a hnalo je proti kopím Usulů, abychom je rozdrtili a rozmačkali mezi dvěma pěstmi!"

"To že jste chtěli? To že jste udělali?" zeptal jsem se, jako bych se velice divil.

"Ovšem!" odpověděl ministr. "Copak jsi o tom nevěděl?"

"Věděl jsem něco docela jiného! Mám-li však tvým slovům uvěřit, bude třeba, aby mi je potvrdil i mahaláma. Jak se zdá, byli Usulové, pokud se týká vaší dobré vůle a poctivosti, oklamáni. Je tedy nutné, aby mezi vámi a jimi bylo jasno, aby zmizela veškerá nejistota. Proto se ptám nejvyššího kněze Džunubistanu, zdali je ochoten potvrdit to, co zde právě tvrdil nejvyšší ministr."

Bylo možné, že tři naslouchající muži všechno dobře neslyšeli, proto jsem užil této lsti, předložit mahalámovi nejdůležitější body ministrovy zprávy a dát si je od něho ještě jednou potvrdit. Nazval jsem jej nejvyšším knězem Džunubistanu a to jej poněkud se mnou smířilo. Jeho obličej se poněkud vyjasnil, když mi odpovídal:

"Potvrzuji to!"

"Že jsou Čobani vašimi nepřáteli?"

Předložil jsem mu tuto a všechny následující otázky tak pomalu a zřetelně, že nebylo ani možné, aby jim naslouchající nerozuměli.

"Ano," odvětil mahaláma.

"Že je chcete zničit?"

"Ano, jako spojenci Usulů."

"Že jste sem přišli jen z toho důvodu, abyste uzavřeli s Usuly spolek?"

"Ano, je to tak. S Usuly proti Čobanům."

"Vaše vojsko je již na cestě?"

"Ano, tři tisíce mužů."

"Čobani mají být zde v soutěsce vehnáni mezi vás a Usuly a úplně poraženi a zničeni?"

"Ano," odpověděl. "To je pravé slovo, poraženi, zničeni a vyhubeni. Ani jediný nesmí uniknout! Věříš nyní, že jsme přišli jako přátelé Usulů? Vidíš nyní, jak nespravedlivě a nevděčně jednají, zavírají-li nás, své přátele a spojence, jako sprosté zločince a dávají-li nás hlídat svými psy?"

"Ne," odpověděl jsem. "Nevěřím ani jednomu, ani druhému. Nevděčně a nemoudře jste jednali jen vy, nikoliv Usulové!"

"My? Dokaž nám to!" vybuchl ministr.

"Dokaž to!" zvolal velitelsky i mahaláma.

"Dokaž nám to! Dokaž! Dokazuj!" volali i ostatní jeden přes druhého.

"Není nic lehčího," odvětil jsem. "Připustili jste, že Čobani jsou vaši úhlavní nepřátelé a že vám Usulové mají pomoci, abyste se jich zbavili. Už proto vám měla vděčnost kázat, abyste s námi jednali poctivě. Hned však uslyšíte, že jste jednali právě opačně, tedy nepoctivě a nevděčně. A protože každá nevděčnost a nepoctivost je i nemoudrá, odhodili jste daleko od sebe každou stopu moudrosti, když jste večer tábořili tam dole při řece a před spaním mluvili o věcech, které nemělo slyšet ucho Usula. Jel jsem toutéž cestou, ale naproti vám. Viděl jsem váš oheň. Seskočil jsem z koně a připlazil se zcela blízko k vám. Ležel jsem za kmenem stromu, o který jste se opírali zády. Slyšel jsem každé slovo, které jste promluvili. -"

"Ty jsi nás vyslechl?" vybuchl znovu ministr.

"Vyslechl!" vykřikl ještě vyšší pán. "Vyslechl mne, džunubistanského mahalámu!"

"Ano, vyslechl!" odpověděl jsem. "Dokáži vám to tím, že vám budu opakovat všechno, co jsem od vás slyšel."

Učinil jsem tak. Popsal jsem jim celou tehdejší situaci a opakoval jsem jim pak slovo za slovem vše, co tehdy mluvili, dokud jsem ležel v jejich blízkosti. Seděli zde přede mnou zcela tiše a nehybně. Vypadalo to skoro, jako by si ani netroufali dýchat. Netroufali si také vyslovit něco k omluvě, nebo se vymlouvat. Byli jednoduše jako strnulí. A tu se ozval zvláštní, dutý hlas, který zněl jako by mluvil z oblaků nebo z nitra země:

"Efendi, to stačí! To stačí! Nemluv nyní již ani slovo s těmi zrádci, s těmi lháři, s těmi darebáky a holomky. Naplivej na ně. Plivni jim do obličeje! A vyjdi opět ven k nám, k poctivým lidem!"

Džunubové se polekali největší měrou. Vyskočili a křičeli jeden přes druhého. Vyšel jsem opět ven a kráčel jsem kolem Halefa a jeho psa k oběma Usulům, kteří předtím přenášeli prince a poručil jsem jim, aby ho opět přinesli, což ihned udělali. On to byl, který promluvil tím dutě znějícím hlasem. Když ho vyzdvihli z rozsedliny a on mne tu spatřil, ani nečekal až ho ke mně donesou a již zdálky na mne volal:

"Efendi, zvítězil jsi, úplnější zvítězil! Udělám všechno, co si budeš přát! Jsem srozuměn se vším, se vším, co ustanovíte. Dovol jen, abych se jako pes posadil zde vedle vašeho psa a hlídal ty podlé lotry tam uvnitř!"

Mluvil tato slova sice ke mně, ale odpověděl mu za mne džirbani, ne já:

"Budiž ti to dovoleno!" A obrátil se k oběma Usulům a řekl: "Posaďte ho tam, kde si přál sedět. Má právo vyžádat si u nás toto místo."

Provedli rozkaz. Pardál byl skutečně tak zaslepen vztekem proti lidem, o nichž byl přesvědčen, že ho klamali, že na osud vlastního lidu, o němž se mělo za několik minut rozhodnout, úplně zapomínal. Z toho bylo patrné, že i kdyby byl sebevíc nadán, nemohl se nikdy stát velkým mužem. Jeho přirozenost panovala jako divoké zvíře nad jeho nitrem. Měl skutečně v sobě - pardála! Předtím, když jsem s ním mluvil, byla naše rozmluva přerušena džirbanim, nemohl jsem mu tedy říci všechno, co bych mu tak rád řekl. Bylo zapotřebí ještě mnoho k tomu doložit. To jsem však pociťoval jen já sám, on nikoliv. Byl nekrystalizováným drahokamem, který je třeba jen vybrousit, aby vyrůstal jen po své vůli a svém způsobu tak, aby na něj působilo vždy jen to, co vyslechl v posledním okamžiku?

Příznačné bylo, že se jeho otec ani slovem nepokusil zabránit mu v jeho pomstychtivém přání. Na něho působilo to, co slyšel, rovněž stejným dojmem jako na jeho syna, ale myslel v první řadě na blaho svého lidu, který se nacházel právě v nebezpečí, že ztratí to, co je na světě nejsvětější, svoji svobodu, tedy vlastně sama sebe. Svolil k vyjednávání, ale džirbani na to nepřistoupil a řekl:

"Teď ne. Máš ještě jednoho syna, s nímž rovněž musíš promluvit jako s tímto zde. Pojď s námi!"

Pak jsme opustili toto místo a odebrali se tam, kde byl ubytován druhý princ. Byl to také skalní prostor, jakoby malá kabina mezi čtyřmi stěnami. Před ní stál na stráži Usul.

"Vejdi a promluv s ním!" řekl džirbani šejkovi. "Máš deset minut času. Budu zde na tebe čekat."

Když šejk zmizel v jeskyni, usedli jsme vedle sebe na plochý balvan, abychom počkali na jeho návrat. Nemluvili jsme. Džirbani se díval přímo před sebe a já ho pozoroval, aniž by o tom měl tušení. Nijak nezestárnul, ale bylo nápadné, jak v těch několika dnech zmužněl a jak se upevnily rysy v jeho obličeji. Velký člověk, který byl až dosud skryt v jeho nitru, vystupoval nyní na denní světlo.

Když uplynulo deset minut, vrátil se k nám šejk v doprovodu svého syna. Oba byli nevýslovně vážní. Bylo na nich patrné, že se odhodlali k pevnému rozhodnutí. Otec s pokynem na syna se nás zeptal:

"Přivádím jej hned s sebou. Je dosud vaším zajatcem?"

"Ano," odpověděl džirbani.

"A jak dlouho jím má zůstat?"

"Až bude uzavřen mír mezi mnou a tebou, mezi Čobany a Usuly, potom bude propuštěn."

Nyní promluvil syn:

"Tento mír bude uzavřen! A mým přáním je, aby se to stalo ihned! Kdo by tušil, že naše válka, která měla jiné cíle, skončí tímto způsobem! Ve všem však, co se tu stalo, cítím prst Nejvyššího a půjdu tam, kam mi tento prst ukazuje. Dovolíš, aby můj otec promluvil tímto způsobem ke svým lidem?"

"Rád."

"I mně?"

"Ano."

"A ihned?"

"Ano, pojďte!"

Vystoupili jsme opět nahoru a pustili se stezkou k plošině, abychom tu vydali Čobanům jeho šejka. Tento se pak cestou ptal na mírové podmínky.

"Zvol si je sám!" odpověděl džirbani.

Tu se šejk zastavil, udiveně se na něho podíval a řekl:

"Slyšel jsem dobře?"

"Ano," usmíval se tázaný.

"Ty mi je nechceš předpisovat? Mám si je zvolit sám?"

"Ovšem! Divíš se tomu? Dáme si mír navzájem darem a nebudeme si ho draze vykupovat a platit. Přeji si stát se tvým bratrem a můj národ by se pobratřil s tvým národem. Pro vynucený, nedodržitelný mír i nejnižší cena je příliš vysoká. Ale i nejvyšší cena je jen maličká, získáme-li si jím trvalou lásku a věrnost, jež oba naše kmeny pro budoucnost bratrsky a nerozlučně sloučí dohromady. Nežádám od vás vůbec nic, chci naopak rozdávat. Rozumíš mi?"

Šejk mu podal obě ruce a odpověděl:

"Rozumím ti velmi dobře a budu jednat i myslet přiměřeně tvé vznešené mysli. Jsi-li veliký v rozdávání, nebudu v přijímání o nic menší. Jako nyní držím tvoje ruce ve svých rukou, tak ať jsou spojeny naše národy, jako by byly jedním lidem! Vaši přátelé ať jsou našimi přáteli a naši nepřátelé nepřáteli vašimi. Je to tak správně?"

"Ano, tak je to správně!" odpověděl džirbani. "Odedneška jsou Usulové a Čobani párem bratrských a sobě věrně a poctivě pomáhajících národů. Zkoušku učiním ještě dnes. Jsi připraven spojit se se mnou proti Džunubům?" "Ihned!"

"A zvítězíme-li, odpustit jim právě tak, jako jsem já teď odpustil vám?"

Šejk se chtěl rozmýšlet, ale jeho syn začal prosit: "Řekni ano, otče! Stojíme zde ve větrné výši. Musíme smýšlet svobodněji a čistěji než ti dole pod námi. Vím, že moje matka nejen mne, ale i tebe povznesla k smýšlení, které se odvažuje předcházet naši tvrdou, línou dobu o celé věky. Alláh tomu chtěl, že jsme se dnes setkali s lidmi, jejichž zásady jsou stejně šlechetné, dokonce ještě vznešenější než naše. Co od nás požadují, není nic obyčejného, spíš něco velmi velikého, vznešeného a prospěšného všeobecnému míru. Moje nejkrásnější a nejvznešenější myšlenka vyšla dnes z hlubin mého nitra a stojí vtělena v džirbanim přede mnou. Jsem šťasten, velice šťasten a proto tě prosím, otče, svol, řekni ano!" Otec objal svého syna, políbil jej něžně na tvář, ústa a čelo a řekl: "Nuže tedy - ano! Odpouštíš-li jim ty, odpustím i já." "Poděkuj své ženě a tomuto svému synovi," vpadl jim džirbani velmi vážně do řeči. "Až do této chvíle stály vážky tvého osudu nerozhodně. Nyní však, kdy chceš odpouštět, budiž i tobě skutečně odpuštěno. Jsi volný. Jste všichni volní, bez nejmenšího trestu, bez jakékoliv oběti, beze všeho pokání. Sestoupím s tebou z plošiny do tvé džemmy a promluvím k ní ve smyslu trvalého upřímného míru. Dostanete všichni jídla a vody, kolik budete pro sebe a svá zvířata potřebovat. Za půl hodiny však zde nesmí být vidět ani jediný Čoban. Musíme Džunubům, až přijdou, zatajit, co se zde přihodilo a že jsme se spolu spojili."

"Nedělej si s nimi velké starosti," promluvil šejk velmi pohrdlivým tónem. "Džunubové nejsou muži, jsou to panáci vhodní pro stínohry ardistanského emíra, který jim namlouvá, že jsou svobodní a ve skutečnosti je považuje za své otroky. Ozbrojuje je, jako by byli hrdiny, ale vpravdě jsou to největší skety pod sluncem. Život je pro ně kefem - poledním spánkem. Jsou dokonce i líní modlit se k Alláhovi a vkládají své modlitby do mlýnků, které se na větru a ve vodě otáčejí, a považují Alláha za tak hloupého, že se domnívají, že ho něco takového může těšit. Až přijdou, budou sice po zuby ozbrojení, budou mít dobré koně, ale velké skutky od nich nečekej!"

Nebylo to poprvé, co jsem slyšel takovouto charakteristiku o Džunubech, a co tu šejk řekl, bylo do posledního písmene pravda. Bydleli v zemi, která při srovnání s pouští Čobanů oplývala bohatstvím úrody. Nemuseli ani hnout rukou, a všechno, co potřebovali, jim padalo samo do klína. To je tak zdegenerovalo, že byli bez energie, ale zato vzrostla jejich domýšlivost. Byli skutečně zbabělí, jak se brzy přesvědčíme, až hnusně zbabělí.

Když jsme došli na plošinu, shromáždili se kolem ní Čobani v hustých zástupech. Protože jejich šejk odešel s námi, očekávali, že z tohoto místa padne zanedlouho rozhodnutí. Nahoře nás bylo dále vidět i slyšet než dole. Proto šejk ani nečekal až sejdeme mezi ně, ale přistoupil až na okraj plošiny a mluvil k nim hned odtud.

Jak mu naslouchali! Co zde slyšeli, by nikdy neočekávali! Byli tak překvapení, že když domluvil, neozval se z jejich řad ani jediný výkřik. Jen radostné, ale kvůli větru jen těžko srozumitelné mručení letělo jejich zástupy. Nyní se chopil slova džirbani. Byl lepším řečníkem než šejk a měl dar přesvědčovat a vzrušovat. Vypočítal v krátkosti veškeré přednosti spojenectví Usulů s Čobany, poukázal na to, že zde vlastně bez vlastní zásluhy získávají Čobani pro sebe výhody, které si ani nezasloužili, poukázal na jejich minulost i přítomnost. K tvrdému životu v nehostinné poušti. A rozvinul před nimi obraz budoucnosti, jak se musela utvořit ze spolku s Usuly. Tu se začali rozohňovat. Začala se u nich dostavovat důvěra a víra. Radost se začala projevovat hlasitými výkřiky a když skončily, zabouřila pochvala, jejíž hlas se nesl od Skalní brány až ke Skalnímu otvoru.

A pak promluvil i princ. Byl přijat, sotva ho spatřili, s jásotem, z něhož jsme poznali, že on, ne jeho bratr, je miláčkem svého lidu. A když pak zdvihl ruku na znamení, že chce promluvit, rozhostilo se ihned kolem hluboké ticho. I příroda se tou dobou utišila. Prudký, pištivý průvan větru projel celým údolím a pak bylo ve vzduchu ticho, jako by i větry chtěly naslouchat, co z těchto úst, nadšených pro blaho lidstva a pozemský mír, vyjde. Navázal tam, kde přestal džirbani a odůvodnil to. Zdůraznil, že nyní musí nastat mír mezi těmi, kteří si až dosud činili jen příkoří. Když domluvil, uchopil džirbaniho za ruku a objal jej. Nekonečný jásot mu pak zabránil mluvit dále. Všichni ho žádali, aby sestoupil k nim, a protože stál příliš vysoko, vyhazovali k němu provazy a kusy látek, z nichž jsem nakonec, abych jim vyhověl, upletl narychlo lano a spustil prince mezi ně. Zapadl mezi nějako kapka vody do moře. Pak volali i po svém šejkovi a po džirbanim. I je jsem spustil dolů, ale když žádali i mne, abych k nim sestoupil, odmítl jsem, odstoupil z plošiny a vystoupil nahoru k Abd el Fadlovi a Marhamé, abych u nich počkal, co se bude dít dál. Události se vyvíjely rychleji než jsem očekával. Džemma se vzdala jakékoliv porady. Všeobecné nadšení uspíšilo všechno, co se mělo stát, překotnou rychlostí. Oheň u Skalního otvoru byl uhašen a doutnající půda kolem byla zalita vodou, aby Čobani mohli odejít. Když se to stalo, byl oheň zapálen znovu, aby byl znemožněn průchod. Také oheň u Skalní brány musel být docela odstraněn a bylo postaráno o to, aby mohl být obnoven, jakmile Džunubové vjedou do soutěsky. Protože se všichni snažili ze všech sil, podařilo se brzy upravit past opět tak, jak byla před příchodem Čobanů. Je samozřejmé, že Čobani byli nyní zvědavější než Usulové, zdali Džunubové vběhnou do pasti právě tak prostoduše jako se stalo jim, a dají-li se také tak přelstít.

Až dosud byla vichřice, abych se prostě vyjádřil, suchá, ale nyní začalo hustě mžít. Abd el Fadl to znal. Řekl, že je to ošklivá předzvěst. Prve, když mluvil princ, na chvíli vítr ustal, jen aby nabral dech, nyní že však začne znovu a přivane i záplavy vod. Považoval za nutné, abychom se na tyto záplavy připravili. Nechali jsme si tedy z tábora přinést pokrývky a zahradili jsme se kamením tak, že k nám nemohl proniknout ani nejsilnější liják. Byli jsme s těmito přípravami právě hotovi, když se před Skalní branou objevili první Džunubové.

Irád, který - jak již bylo řečeno - tam byl velitelem, se k nim choval zcela jinak než předtím k Čobanům. Před Čobany se skryl, Džunubům se však ukázal, přívětivě je uvítal a zval je, aby jen jeli dále, až na konec soutěsky, kde je čeká teplý oheň a odpočinek. Mahaláma, ministr a důstojníci že už jsou zde. Tedy jen dále, ať jedou dál! O všechno že je postaráno!

A tak tedy vjížděli, oddíl za oddílem, semknuti v těsných řadách. Pomalu, vyčerpáni, na unavených, slabostí klopýtajících koních. Měli jinak velice dobré koně a byli také vesměs dobře ozbrojeni puškami. Také jejich oděvy byly téměř stejné, takže by se dalo mluvit o jakémsi druhu uniformy. Jak bylo patrné, bylo velmi štědře o tyto lidi postaráno. Ale dojem, který vzbuzovali v tomto okamžiku, byl ubohý. Nebylo vidět jedinou vztyčenou hlavu. Jeli s hlavami svěšenými a na celém těle se třásli. Všude, kam člověk pohlédl, sebou někdo trhl, jako by se ve spánku něčeho ulekl. Nevypadalo to ani, jako by tito lidé jeli kupředu, ale spíš jako by jedna řada druhou před sebou postrkovala. Písek, jímž byli pokrytí a který jim visel i ve vousech, jim dodával vzezření mrtvol vstalých z hrobu, které jedou přes most es sirát, aby vyslechly výrok posledního soudu. Tou dobou zazněla za mnou slova:

"Zde je místo, z něhož je možné všechno přehlédnout. Posaďte ho sem a zřiďte nad ním obydlí z kamení, aby byl chráněn před deštěm, který se bude, jak jsem slyšel, celou noc lít z nebe."

Byl to Halef. A ti, k nimž mluvil, byli někteří Usulové, kteří sem přinesli Pardála a začali ihned plnit rozkaz hádžího. Oba své psy měl s sebou. Proto jsem se ho zeptal:

"Kde jsou zajatí Džunubové? Copak už vůbec nepotřebují hlídače?"

"Ne," odpověděl a přitom se usmíval, což vždy znamenalo, že má z něčeho škodolibou radost. "Nyní je právě vedou skalní stezkou k bráně, aby je pak, až budou všichni Džunubové v pasti, sešoupli za nimi dolů."

"Velmi dobře, velmi dobře!" řekl jsem. "To nám ušetří mnoho řečí a vyjednávání. Koho to napadlo?"

"Samozřejmě, že jednoho z našich největších chytráků, totiž tohoto zde!" a ukázal sám na sebe, ale ihned pokračoval: "Nemyslel jsem si při tom ovšem nic diplomatického, ale pouze něco obveselujícího a příjemného. Když jsem totiž uslyšel, že dnes po celou noc bude lít jako z konve a že všechnu tu vodu dostanou páni Džunubové z první ruky pěkně za krk, pomyslel jsem si, že by byla věčná škoda připravit o podobné občerstvení i jeho velebnost pana mahalámu, nejvyššího nade všemi kněžími světa, pana ,stratéga' s dlouhým jménem, generála a všechny důstojníky. Pospíšil jsem si, abych svůj nápad sdělil džirbanimu a protože dva stejně chytří lidé se obyčejně ve svých názorech nikdy nerozcházejí, poručil náš vůdce ihned, aby se vše vykonalo, jak jsem si to vymyslel. Tak byli uvolněni naši hlídači a já pozval prince, který by rád viděl od začátku až do konce, jak budeme Džunuby zajímat, aby se dal donést sem, odkud je po údolí nejkrásnější rozhled. Moje místo, efendi, bude dnes u něho a ne u tebe, neboť si musíme až do rána udělat nejkrásnější pohodlí."

Měl úplnou pravdu. Pro něho a pro prince skutečně nebylo u mne, Abd el Fadla a Marhamé místo, neboť měl u sebe své veliké psy právě tak jako já. Pokud se týká těchto psů, musím již předem podotknout, že nám přišli v této příšerně mokré noci velmi vhod. Rozšiřovali v našem útulku blahodárné teplo. Marhamé spala mezi Achtem a Uchtem na mých pokrývkách jako princezna, kterou také skutečně byla. Já jsem si pak lehl až ke vchodu a zahalen do nepromokavé pokrývky jsem se snažil tělem chránit jejího otce před deštěm, kdyby sem snad přece jen začal vnikat.

Nyní ovšem, dokud ještě bylo malou hodinku šero, nepršelo plným proudem, pouze mžilo, a ani my, ani kolem nás táhnoucí Džunubové jsme neměli tušení o tom, jaké proudy vody se na nás přes noc vylijí. Řeka mezitím neustále stoupala. Voda dosahovala již skoro až ke břehům, a nenašla, jak se zdálo, dosud odtok.

A zatímco se dole pod námi past zvolna plnila, byly nad námi po stezce dopravovány nové zásoby dřeva od Skalního otvoru ke Skalní bráně. Protože hrozil déšť, nemohla by tamní zásoba stačit udržet oheň takové mohutnosti, aby nebyl lijákem nadobro zalit a bylo proto dobře, že džirbani již předem pomýšlel na opatření dostatečných zásob paliva.

Zatímco Usulové na Halefův rozkaz budovali obydlí, prohlížel si Pardál branou valící se zástupy Džunubů, kteří pospíchali, aby se v soutěsce skryli před venku řádící vichřicí. Měl při tom v obličeji nenávistný výraz, který jeho jinak pěknému obličeji nedodával krásu. I Marhamé to pozorovala a neustále od něho odvracela své oči, kdykoliv na něj náhodou pohlédla. Jeho zrak však byl krásnou dívkou neustále přitahován a Pardál se ani nesnažil, aby to před ní skryl. Věděl kdo je, neboť mu to Usulové hned při příchodu sem prozradili, nevěděl však, že je zde také jeho starší bratr, neboť jsme mu to nesdělili ani my, ani jeho otec, který dobře znal nenávist, kterou pronásleduje staršího prince.

Džunubové byli nuceni zastavit se před Skalní branou. Proto se v soutěsce jejich řady hustě kupily a nastala tlačenice již i dole pod námi, když poslední opozdilci projeli branou. Pak uběhlo několik minut, kdy, jak nám bylo známo, rovnali naši lidé opět hranici u vchodu. Pak odtud padlo několik výstřelů, po nichž se všechny oči otočily v tu stranu. Potom vešla do soutěsky ještě malá tlupa, ovšem pěšky, neboť to byli naši zajatí Džunubové, které Irád ještě vehnal do soutěsky jako poslední a rychle za nimi zapálil již připravenou hranici. Vpředu kráčel mahaláma s nejvyšším ministrem. Když Halef spatřil za nimi kráčejícího stratéga, zamnul si vesele ruce a řekl:

"Tohle je můj milý terib ve tabrik kuvveti harbie feminde mahír kismene, který mne a vůbec nás všechny uzavřel ve svém srdci. Ať jej Alláh zítra oblaží plnou sluneční září, pro dnešek však ať jej obdaří slunečníkem bez hole a s tisíci děrami!"

Mezitím co mluvil, vehnal již vichr kouř z hořící hranice branou dovnitř a my poznali, že vchod je opět uzavřen a že z pasti není úniku.

"Jsou zde! Všichni, od prvního až do posledního jsou v pasti!" jásal Pardál a blýskal očima. "Neuprchne ani jediný! Alláh je zatrať za to, že mne podvedli, do nejhlubší džehenny!"

Jeho kletba ještě nedozněla, když se vedle mne ozval líbezný hlas Marhamé:

"Alláhu, smiluj se nad nimi a zabraň, aby upadli do rukou vítěze, který nesmýšlí jako člověk, ale jako krvežíznivý pardál!"

Tato slova učinila na prince zvláštní dojem. Nejprve udělal pohyb, jako by chtěl se zaťatými pěstmi vyskočit, ale zraněná noha mu v tom zabránila. Pak se zadíval svým dravčím zrakem a se skřípáním zubů na Marhamé. Najednou se však rázem jeho výraz změnil a v obličeji se mu zračila dětská naivní dobrota, když pokud možno svým nejlíbeznějším hlasem promluvil:

"Dobře, ano, velmi dobře! Alláh ať se smiluje nad těmito dobrými muži! Kéž je dovede z této prokleté pasti rovnou cestou do svého nejkrásnějšího nebe!"

Kývl na ni přívětivě hlavou a opět obrátil svou pozornost k tomu, co se dělo dole u řeky. V tom okamžiku zašvihl na obzoru mohutný blesk a následovala hromová rána, jako by se všechny skály soutěsky bořily. Hned nato se otevřely všechny nebeské průduchy a vylévaly ne kapky, ne déšť, ale jednolitý, kompaktní proud vody, pravé jezero, které člověk nemohl očima proniknout. Všechno, co jsme až dosud mohli obsáhnout zrakem, rázem zmizelo. Našim očím zmizela i blízko ležící plošina. Viděli jsme jen z nebe padající proud, který kolem nás šuměl a pleskal o kamení a valil se nezadržitelnou silou dolů do údolí. Tak to trvalo pět, deset minut, čtvrt, půl hodiny, dokonce celou hodinu. Pak opět projel vzduchem blesk a ještě mnoho jiných vzápětí za ním. Hromy burácely, že mi začalo píchat v uších, ale světla blesků nám dovolovala zahlédnout chvíli jedno, chvíli jiné místo v údolí nebo na řece, a tu jsme pozorovali, že řeka zaplavila údolí až ke skalám. Najednou, jako by se nebeské nádrže vyčerpaly a přenechávaly další práci oblakům, déšť ustal a nespadla již ani jediná kapka. Ale tato přestávka trvala jen asi půl minuty a pak se spustil pravidelný déšť druhého stupně, který trval po celý večer i celou noc a byl rovněž tak hustý, že jsme mohli zrakem proniknout sotva na dva kroky před sebe, i dokud ještě panovalo večerní šero. Ale ta krátká přestávka mezi průtrží mračen a deštěm postačila, abychom zjistili, že lidé a koně, sedící dole v proudech vody, mohli dokonale uhasit svou žízeň, možná že dokonaleji než jim bylo příjemné a zdrávo.

Naštěstí bylo obydlí pro Halefa a prince již před začátkem deště hotovo. Oba tedy seděli právě tak jako my v suchu. Bavit jsme se ovšem s dobrým hádžím nemohli, neboť jsme na sebe vůbec neviděli, a abychom se slyšeli, museli bychom se velice namáhat, kdybychom chtěli pleskot deště a hlas hromu přehlušit.

Večer i noc jsem tedy strávil, mohu říci, dost snesitelně. Opět jsem se jednou dosyta vyspal. Probudil-li jsem se chvílemi, monotónní pleskot deště mne opět ihned uspal. V těchto krátkých přestávkách jsem vzpomínal na ubohé Džunuby dole v údolí, které se za noc proměnilo v jediný průplav. Také jsem myslel na Čobany a Usuly, kteří neleželi všichni jistě tak pěkně v suchu jako já. Ostatně Usulové byli jako vodní krysy a jistě jim trochu vlhka neuškodilo a co to? Nevolal to někdo o pomoc? Nebyl to jediný hlas, znělo to jako mnohé hlasy. Takových volání o pomoc se ozvalo ještě mnoho - hned blíž, hned o něco dál. Myslel jsem však, že se mi to zdá a spal jsem dále. Konečně jsem zaslechl povědomý Halefův hlas:

"Sidi, slyšíš to také? Jsi snad mrtev, nebo spíš tak tvrdě?"

Probudil jsem se, promnul oči a rozhlédl se kolem. Ležel jsem již sám v našem kamenném paláci. Venku zářilo jasné slunce. Halef se svými psy stál přede mnou.

Vyšel jsem překvapeně ven. Nebyla již ani stopa po větru a z nebe již nepadaly žádné kapky! Řeka byla sice ještě plná vody, ale již se nepřelévala přes břehy. Past byla prázdná, nikde nebylo ani človíčka! Halef se zasmál:

"Takhle moudře jsi ještě nikdy nevypadal, sidi!" "To věřím," odpověděl jsem. "Jsem celý udivený, dokonce skoro omráčený. Copak jsem to všechno zaspal?"

"Ne o mnoho víc než já. I já jsem se probudil teprve před chvílí, když se princ nechal opět odnést, aby se odebral ke svému otci. Ten zázračný déšť a tento výtečný vzduch nás tak opojil, že jsme nemohli odolat spánku."

"Kde však jsou všichni ti, kteří zde byli?" "Dole, mnohem dál dole. Pojď! Budu ti vyprávět cestou!" Co jsem se nyní dozvěděl, ovšem jen kuse a neúplně, neboť ani Halef všechno nevěděl, bylo více než překvapující a zvrátilo mé výpočty, pokud se týkaly Džunubů. Džirbani se svým štábem prodělal strašlivě namáhavou noc. Mohl k tomu dobře využít i mne a Halefa, ale nechtěl věřit, že bychom vydrželi to, co si troufal vydržet jen sám. Volání o pomoc jsem neslyšel ve snu, ale v přestávkách, když jsem se probouzel. Voda dole v údolí stoupala tak, že nakonec dosahovala koním až k tělu a lidem po prsa. Džunubové zmírali smrtelným strachem. Volali dlouho přes půlnoc o pomoc. Takovým proudům vody nemohly také odolat oba ohně. Hořely jen vrcholy hranic, jejichž dolní části plavaly ve vodě. A nehořely také zvenčí, kde je hasily proudy vody, ale jen uvnitř obou otvorů, kam déšť nedosahoval. Proto se Džunubové mohli odvážit sejít až dolů a prosit stráže, aby džirbani sešel k nim a zahájil s nimi vyjednávání. Džirbani využil jejich strach a nouzi. Brzy se objevil uprostřed vod u Skalní brány, potom zase u Skalního otvoru, aby zde vyjednával s mahalámou, jinde zase se stratégem. Také ministr a generálové přišli, ne však společně, ale jen jednotlivě. Každý nyní hleděl jenom na svůj vlastní prospěch a učinil nějaké doznání, které bylo sice pro něho polehčující okolností, samo o sobě však zradou na někom jiném. Z těchto jednotlivých sdělení si udělal džirbani celý obraz, který doplnil tím, že je svolal všechny dohromady a stojící po prsa v proudící vodě a ohrožované celými sty usulských kopí podrobil křížovému výslechu. Byli přesvědčeni, že propadnou jisté smrti, budou-li se zdráhat všechno přiznat. Proto každý vyprávěl všechno, co věděl. Nikdo nemlčel, nikdo u sebe nedělal výjimku.

"Co věděli? A od koho?" zeptal jsem se Halefa.

"Od svého šejka. A zvláště od emíra z Ardistanu."

"A pak?"

"Výsledek dopadl zcela jinak než se domnívali. Džirbani je opustil, aniž by promluvil slovo. Krátce nato byl Skalní otvor otevřen a Džunubové směli vyjít ven, ovšem jeden po druhém, když předtím odvedli své koně a složili zbraně. Nyní táboří na jihu soutěsky v písku celé tři tisíce mužů a jejich vlastními zbraněmi je držíme v šachu."

"Tedy váleční zajatci?"

"Ne, ještě hůř, efendi."

"Jako kdo tedy?"

"Zajati jako děti Izraele v Bábelu. Džirbani je nepropustí. Rozdělí je po oddílech do usulských pralesů, kde bude jejich úkolem proměnit pustinu v úrodnou zemi."

"Skutečně?"

"Ano, efendi."

"A všechny, všechny?"

"Všechny, i toho s tím dlouhým jménem, i mahalámu, i nejvyššího ministra. Prosím tě, jaký to děláš podivný obličej?"

"Pojď, pojď! Musím dolů, musím k džirbanimu!"

Spěchal jsem po skalní stezce a pak dolů ke Skalnímu otvoru. Cestou jsem neviděl ani živou duši, zato jsem se však potkával se stopami po včerejším nečasu. Od Skalního otvoru jsem však již potkával lidi, nejprve jednotlivce, později skupiny. Byli to vesměs Čobani a Usulové. Zdravili mne, ale já jim sotva děkoval, tak velice jsem byl zaměstnán ve svém nitru. Džunuby nebylo nikde vidět. Na konci soutěsky jsem spatřil vpravo, daleko venku, tisíce koní.

Vlevo, právě tak daleko, tábořily opět tisíce lidí zajatců. Jinak se všechno kolem hemžilo Usuly a Čobany. Právě přede mnou opět zřizovali stan usulského šejka, který včera kvůli vichřici strhli. Před ním jsem spatřil těsně semknutý kruh lidí, kteří patrně projednávali něco velmi důležitého. Protlačili jsme se s Halefem tímto davem. Stáli zde ve skupině spolu Amin a Taldža, džirbani, šejk Čobanů se Sadíkem, svým starším synem a konečně také Abd el Fadl a Marhamé. Proti nim pak stáli sedíce na koních Pardál a oba jeho průvodci.

Všichni tři, i Pardál, třebaže měl dosud nohu poraněnou a nezhojenou, byli vyzbrojení na delší cestu. Když mne Pardál zahlédl, přerušil větu, kterou právě mluvil, v polovině, ukázal na mne a hlasitě volal:

"Zde přichází. Zeptejte se ho! On je naslouchačem. On dovede všechno vyslechnout, vypátrat, na všechno se vyptat a vše se dozvědět! On to byl, který nás naučil, jak máme vyslechnout džunubské důstojníky. V témže prostoru jsem seděl dříve s ,mečem a princovým pérem', se svými průvodci a důvěrníky. Je jisté, že vyslechl i nás. Ptejte se ho tedy! Zajisté vám řekne, proč musím ihned odcestovat, když jsem se zde setkal s tímto zde!"

Při těchto slovech zdvihl ruku a ukázal na svého bratra Sádika, o jehož přítomnosti se dozvěděl teprve nyní. Pak popojel až skoro k Abd el Fadlovi a zeptal se ho:

"Ty jsi Abd el Fadl, halimský kníže?"

"Ano," odpověděl tázaný.

"A tato je tvoje dcera Marhamé?"

"Ano."

"Varuji tě tedy! Nedávej ji nikomu jinému za ženu než mně! Odvážila se včera žehnat tomu, čemu já jsem zlořečil! A je krásná! Propadla mi tedy! Přijedu si pro ni!"

Opsal pak na svém koni úzký kruh, aby se mohl všem kolem stojícím podívat do obličeje a pak hlasitě zvolal:

"Poslouchejte mne, Čobani, i vy, Usulové! Tam vidíte Marhamé, dítě Abd el Fadla, halimského knížete! A zde stojím já, zatím jen princ šejka Čobanů, ale brzy více, mnohem více! Prohlašuji Marhamé za svou nevěstu. Běda jejímu otci, odváží-li se dát jinému přednost přede mnou! Běda jí, nezůstane-li mi věrná v počestnosti! A běda nešťastníkovi, kterého naleznu po jejím boku, až se k ní vrátím! Zemře smrtí, která vyváží tisíc jiných smrtí! Žijte blaze! Alláh vás ochraňuj! Máte to zapotřebí!"

Odjížděl doprovázen svými průvodci. Stál jsem tu, aniž bych něco z toho, co mluvil, chápal. Nyní ke mně přistoupil džirbani, vzal mne za ruku a řekl:

"Pojď, efendi, pojď! Stalo se něco důležitého! Čekali jsme již dávno na tebe, abychom ti to sdělili. To, co se stalo včera a co se ještě dnes stane, nebude ještě zakončením těchto událostí. Mně se zdá, že pojedeme přece jen nahoru, nahoru do - Džinistanu -!"

 

<   2   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist