Karl May

1 >

KAPITOLA PRVNÍ
Ve Městě mrtvých

Účinek našich křesťanských Vánoc byl obrovský. Cizincům se z města ani nechtělo. Množství lidí, které bylo v Ardu a tábořilo v jeho okolí, se rozmnožovalo den ode dne, místo aby lidí ubývalo. Přicházelo stále více poutníků, kteří se chtěli slavností zúčastnit a to povzbuzovalo dobrého BAŠ nasrániho k neustálému opakování a k novým námahám. Ze tří původně ustanovených dní jich pak bylo sedm a Vánoce tedy trvaly celý týden. Pak došly veleknězi síly a musel si odpočinout. Vážnost dříve opovrhovaných křesťanů stoupla nyní tak, že je lidé již zdaleka zdravili, což dříve nikoho ani nenapadlo. Poznali nyní, že se v nich dříve mýlili, jak v počtu, tak i pokud se týká povahy. Nikdo by nevěřil, že je jich tolik. Byl to přirozený následek toho, jak je potlačovali. Křesťané se báli veřejně vystupovat. Nyní však, když se přesvědčili, že jim emír věnuje svou přízeň, hrnuli se v proudech ze všech stran a naplnili město tak, že by se dalo předpokládat, že veškeré jeho obyvatelstvo je křesťanské. A tyto zástupy se chovaly tak pokojně, zachovávajíce klid i pořádek, že sám emír ujišťoval, že ještě nikdy nebylo tak málo přestupků proti veřejnému pokoji a řádu, jako právě v těchto dnech, kdy v městě pobývalo o polovinu více lidí. A dokládal:

"Kdyby byly ulice naplněny stejným počtem lámaistů a mohamedánů, bylo by možné jen pomocí nejsilnějších donucovacích prostředků udržet klid a mír."

Bylo ovšem nápadné, jak málo mohamedánů, lámaistů a jinověrců vůbec člověk v ulicích potkával. Nezmizeli sice, účastnili se jako dříve veřejného života, ale nedělali to již tak nápadným způsobem jako dříve a snažili se chováním i oděvem křesťanům přizpůsobit. Stali se najednou velmi opatrnými a měli k tomu své dobré důvody.

Emír totiž začal sice tiše, ale velmi energicky mezi svými protivníky zametat. Seznamy spiklenců mu k tomu dobře posloužily. Baš islámi, jak víme, zmizel již dříve. Varován Pardálem našel čas, aby z města odjel. Nyní najednou zmizel i ardistanský mahaláma se svými nejbližšími přívrženci a přáteli. Jeho drzé vystoupení v kostele nemohlo být ovšem jediným důvodem jeho zmizení. Odchod jeho a jeho přátel musel mít nějaké vážnější příčiny, zvláště proto, že v poslední době byli pohřešováni i mnozí jiní úředníci a důstojníci, aniž by někdo věděl, kam se poděli. Tak uplynul čas několika týdnů, aniž by se někdo dozvěděl o nějakém zatčení nebo jiném násilném prostředku. Osoby, kterých se zatčení týkalo, nevysvětlitelně tajemným způsobem zmizely a na jejich místa nastoupily jiné, aniž by kvůli tomu bylo úředně vzneseno několik slov. Bylo nápadné, že zmizelí patřili ke spiklenecké straně a jejich nástupci že byli voleni z nejvěrnějších sloužících emíra. Nápadné to ovšem bylo jen takovým lidem, kteří o spiknutí věděli, kteří tedy sami byli také spiklenci. Těmto lidem nemohlo také uniknout, že se toto čistění dělo podle určitého pořádku. Nejdříve postihlo nejvýše postavené, pak vysoké úředníky, po nich jejich nejbližší podřízené. Pokračovalo se tedy shora dolů, a sice s tak neklamnou jistotou, že zasvěceným musela naskakovat strachy husí kůže, neboť si každý lehce mohl vypočítat, kdy i na něj dojde. A tak byla pro všechny jediná záchrana v myšlence uprchnout před neznámým a proto tím hroznějším osudem dříve, než rameno spravedlnosti dopadne i na jejich šíje. Kdo byl z nich chytrý, poslechl tento vnitřní hlas. Byla doba, kdy celá řada lidí opouštěla výhodná postavení a skvělé služby ve městě i město samé, aniž by dříve učinila zmínku proč tak dělá a kam se chce obrátit. Pozoroval jsem to velmi dobře, chránil jsem se však emíra na to otázkami upozornit. Bylo zde mnoho jiných a pro mne navýsost důležitějších věcí, které vyžadovaly veškerou moji pozornost a energii. Že tím myslím studium této velmi zajímavé země a jejího obyvatelstva, je snad samozřejmé. Mým osobním úkolem bylo seznámit se především se zemí a potom také s jejím obyvatelstvem. Začal jsem se tedy procházet nejdříve městem, potom jeho okolím a konečně jsem podnikl i vyjížďky do krajiny, přičemž mi Halef dělal věrného průvodce.

Tyto vyjížďky jsme konali za velmi usnadněných podmínek. Byli jsme totiž pořádáním vánočních slavností známi veškerému obyvatelstvu. Křesťané nás milovali. Rádi nás podporovali radou i skutkem. Rádi odpovídali na všechny naše otázky. A ostatní, kteří nás pravděpodobně nenáviděli, se neodvážili dát nám to najevo skutkem. Byli nuceni přijímat nás rovněž vlídně a prokazovat nám služby, o které jsme požádali, bylo však nutné přijímat od nich vše s náležitou opatrností.

Okolnost, že jsem nyní využíval volný čas jen k tomu, abych sledoval své osobní úkoly, mi vůbec nebránila v tom, abych nezanedbával i úkol, který mne do Ardistanu přivedl. Tento úkol byl nyní vyplněn. Přijeli jsme sem, abychom zjistili všechno o zdejších poměrech a mohli posloužit svými znalostmi džirbanimu, který je pro sebe co nejlépe využil. Že podnikáme něco velmi nebezpečného jsme věděli předem, ale události se naštěstí utvářely zcela jinak, než bychom mohli tušit. Emír si nás rychle zamiloval. Poznal, že je nám zavázán díkem. Proto už dávno také na džirbaniho nehleděl tak nepřátelsky jako dříve. K tomu se přidaly nejnovější vnitřní záležitosti města i říše. Vypověděl džinistanskému emírovi válku a vyslal proti němu již i vojska, ale nyní zjistil, že se na tato vojska, jmenovitě na jejich velitele, nemůže ani v nejmenším spoléhat. Přesvědčil se, že měl být svržen z trůnu a že jeho nynější postavení je velice otřeseno. Slíbil jsem mu pomoc džirbaniho proti vzbouřencům. Tím se přesvědčil, že džirbani je velmi šlechetným sokem a napadlo jej, že by bylo nejlépe svár, který mezi ním a džirbanim hrozil vypuknout, zamezit a uzavřít z této strany raději příměří. Toto příměří muselo být pro nás vítané, neboť poskytovalo džirbanimu možnost zregenerovat svá vojska po namáhavých pochodech v poušti, upevnit je a vnitřně uspořádat. Byl jsem si proto jistý, že k příměří svolí, i když po nějakém zdráhání. Neměl jsem však chuť jet k němu sám, abych s ním vyjednával. Chtěl jsem poznat Ardistan a ne se pohybovat na jediné silnici sem a tam. Proto jsem emírovi navrhl, aby toto vyjednávání svěřil někomu jinému. Vyslal tedy jednoho ze svých důstojníků, kterému jsem dal jako průkaz vlastnoručně mnou napsaný a emírem spolupodepsaný dopis, kterým jsem jej džirbanimu doporučil. Tak tedy asi vypadala situace dnes ráno, kdy, sotvaže jsem vstal z lůžka, vešel ke mně emírův sluha s otázkou, může-li se mnou již emír mluvit. Nebylo to nic neobyčejného. Emír neměl právě tak jako já ve zvyku dlouho spát a často se stávalo, že mne překvapil brzy ráno podobnou otázkou nebo něčím jiným. Vzkázal jsem mu tedy, že jsem již vzhůru a že jsem mu k službám. Nezavolal mne však k sobě, ale přišel sám ke mně. Bylo to jisté znamení, že téma, jímž se v myšlenkách zabýval, jej nutilo k největšímu spěchu. Vešel ke mně ve vysokých botách s ostruhami a oblečen jako k vyjížďce. Ještě než nechal za sebou zapadnout oponu, zvolal:

"Je zde! Přijel již v noci. Nedal mne však vzbudit, ačkoliv se jedná o tak důležitou věc!"

"Kdo?" zeptal jsem se.

"Bimbaši," odpověděl.

Bimbaši znamená major. Tuto hodnost měl důstojník, kterého poslal k džirbanimu. Nebyla to sice právě vysoká hodnost, ale vyslal tohoto muže právě proto, že jej považoval za poctivého, věrného a obratného.

"Byl velmi zdvořile přijat a dosáhl dobrého úspěchu," pokračoval emír. "Džirbani je ochoten přistoupit na příměří a ujistil ho, že mi uloží velmi lehké a snadno splnitelné podmínky."

"Že je uloží?" zeptal jsem se. "Nejsou tedy ještě stanoveny? Neposlal ti je po bimbašim?"

"Ne. Je toho názoru, že naše vzájemné postavení je velice choulostivé. Náš spolek že musí být udržen v tajnosti. Proto také chce vyjednávat tajně. Nechtěl proto nic svěřit papíru, chce všechno vyjednat ústně, a to ne prostřednictvím někoho třetího, ale se mnou osobně. Má také úplně pravdu, myslím si! Ty snad rovněž?"

"Ano," přisvědčil jsem. "Vidím, že jsi oblečen na cestu. Souvisí to snad s tímto vyjednáváním?"

"Ovšem! Džirbani myslí, že bude nejlépe, vyjedeme-li si oba na půl cesty vstříc a sejdeme-li se na smluveném místě."

"Která cesta je míněna?"

"Ta, kterou jsi sem přijel. Znáš ji tedy. Uprostřed této cesty stojí stará napůl rozbitá džamie se studnou mezi zdmi nádvoří. Jistější si jí povšiml při jízdě kolem?"

"Dokonce jsme tam tábořili!"

"Tam se má konat setkání. Tam je místo pravdy. Líbí se ti?"

"Je opravdu výborně voleno. Bylo ti toto přání džirbaniho předneseno písemně nebo ústně?"

"Pouze ústně, samozřejmě, že jen ústně. Neboť ačkoliv je bimbaši věrný a spolehlivý, přece by mohl dopis cestou lehce ztratit, takže by se mohl snadno dostat do cizích rukou. Považuji za správné, počíná-li si džirbani tak opatrně. Také mi vzkázal, že bude dobře, provedeme-li jízdu do džamie pokud možno nenápadně. Nikdo nemá tušit kdo jsme a jaký cíl máme před sebou. Proto také mají být naše doprovody co nejmenší a mít nejklidnější vzezření, bez vojska. Džirbani bude mít jen čtyři průvodce a prosí mne, abych jich s sebou nebral víc. Navrhuje mi dokonce i osoby, které mám vzít s sebou. Můžeš tyto osoby uhádnout?"

"Jen dvě - mne a Halefa!"

"Ano! Chce vás rozhodně vidět. A druzí dva?"

"Prosím, jmenuj mi je!"

"Jsou to oba usulští princové."

"To mne těší!"

"I mne. Trápil jsem je nevinně a jsem nyní za to povinen odškodněním. Oba znají džirbaniho. Jsou s ním stejně staří. Jejich matka Taldža byla vždy jeho přítelkyní a ochránkyní. Už jsem je o všem informoval a vyzval, aby se připravili na cestu. Oba pojedou velmi rádi s námi a těší se na to, že se setkají s přítelem z mládí."

"Rád věřím a ze srdce jim to přeji. Kdy vyrazíme?"

"Nejraději bych odjel hned, ale protože se zdržím několik dní mimo dům, musím učinit některá opatření, která budou vyžadovat pár hodin času. Doufám však, že budu hotov ještě před polednem. Souhlasíš, abychom jeli jen v počtu pěti osob?"

"Ano. Džirbani si to přál a čím více se nás objeví, tím budeme nápadnější."

"Nemám tedy s sebou vzít několik sluhů?"

"Alespoň ne pro mne a pro Halefa. Jsme zvyklí sloužit si sami. Oba Usulové budou mít asi stejný názor, že by přítomnost většího počtu sluhů nás jen rušila, dokonce i znemožnila udržet schůzku v tajnosti. Pokud se týká tebe, rád přiznávám, že -"

"Nic nepřiznávej, nic!" vpadl mi emír do řeči. "Copak jsem něco jiného než vy?"

"Myslím, že snad přece!"

Nyní se emír usmál:

"Tak, tak! Dobře, dobře! Pak se tedy alespoň nechci zdát být něčím jiným. Pojedu inkognito, nepoznán, nebo jak se tomu ještě jinak říká. Pryč tedy se sluhy! Žádné s sebou nevezmu! Ale dva soumary s potřebnými potravinami a jinými věcmi si přece vezmeme! Také průvodce nepotřebujeme. Cestu znáš ty i Halef. Dal jsem plukovníkovi, který vás vedl, rozkaz, aby volil jen nejodlehlejší krajiny. Mám dost důvodů k tomu, abychom jeli právě tak opatrně. Budeme se tedy držet téže cesty. Usulové pojedou tentokrát na lehčích koních než jsou jejich obři. Dám jim koně ze svých stájí. Pojede se nám tedy velmi dobře a neklame-li mne výpočet, dorazíme zítra před večerem na místo. Připravte se tedy, abyste mohli ihned odejít, až pro vás pošlu!"

"Nemáme nikoho informovat o cíli naší cesty?"

"Ne. Nebo snad existují osoby, kterým bys rád sdělil, že na několik dní odcestuješ?"

"Ano!"

"Kdo je to?"

"Velekněz a oba pěvci, otec s dcerou."

"Ano, k tomu svoluji. Jsi jim povinen upřímností. Jsou tvými dobrými, poctivými přáteli a jistě by se o tebe strachovali, kdybys zmizel bez sdělení důvodu své nepřítomnosti. Řekni jim to, avšak nikomu jinému!"

Pak mne opustil a já s Halefem jsme se připravovali k odjezdu. Naše cesta se měla stát zajímavější než jsme nyní tušili.

Nastoupili jsme ji ještě před polednem, avšak jednotlivě, ne všichni pohromadě.

Nejdříve odejel emír sám. Pak ho následovali oba Usulové, kteří se vydali se dvěma soumary jiným směrem z města. Pak teprve jsme jeli my, opět jinou cestou. Venku za městem jsme se všichni setkali.

Nebudu popisovat naši cestu, neboť nebyla nijak zajímavá, a pouze podotknu, že se emírova předpověď splnila a že jsme jejího cíle dosáhli skutečně následující den před večerem. Je samozřejmé, že jsme měli své psy s sebou. Emír jel na nádherném bílém hřebci se skvostným indickým postrojem. Oba Usulové měli silné valachy, kteří, i když vypadali dost těžkopádně, byli znamenitými klusáky a vytrvalci.

Zříceniny džamie, které byly určeny k setkání, stály v rozlehlé štěpní rovině, kterou bylo možné kolem dokola přehlédnout až k samému obzoru. Nebyl zde tedy sebemenší důvod k nějaké zvláštní opatrnosti. Jestliže jsme zříceninu nejdříve objeli, nestalo se tak ze zvláštní opatrnosti, ale pouze proto, že jsme to měli s Halefem ve zvyku. Kam oči mohly dohlédnout nebylo vidět člověka, a také ve zříceninách nikdo nebyl, jak jsme se přesvědčili když jsme vjeli dovnitř. Nebyly zde vůbec stopy po živém tvorovi. Džirbani tedy ještě nepřišel.

Seskočili jsme z koní, opatřili je potřebným obrokem a usedli jsme pak u studny, která obsahovala výbornou vodu.

Noc nás zastihla ještě při pojídání večeře. Nezapálili jsme však ohně, neboť jsme byli celodenní jízdou unaveni a chtělo se nám spát. Vyspali jsme se vydatně a nebyli bychom se ráno ještě probudili, kdyby ben Ríh nevyskočil a hlasitě nezařehtal. Bylo to patrné znamení, že nás chce na něco upozornit. I Syrr vstal, byl však klidný, i naši psi jen protáhli krky a stříhali ušima, ale neozvali se.

"Jedou, sidi, už jedou!" zvolal Halef a rychle vyskočil. "Pojďme ven, abychom je pozdravili!"

A Halef hned spěchal, aby tak učinil. Zároveň zařičel i venku kůň jako odpověď našemu ben Říhovi. Nezařičel však sám, brzy se ozval druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý - osmý. To ovšem znělo tak, jako bychom se neměli setkat pouze s pěti jezdci, ale s celým oddílem jízdy, sedícím vesměs na hřebcích, který se ostatně již tak přiblížil, že jsme zřetelně mohli slyšet koňský dusot. Přijížděl tryskem. Halef hlasitě vykřikl. Následovali jsme ho tedy rychle ven před ohradní zeď. A co jsme spatřili? Jistě tisíc mužů, tedy celý pluk pravidelné jízdy, který právě zatahoval zříceninu v kruhu.

"Copak ti zde chtějí?" zeptal se emír napůl hněvivě, napůl udiveně. "Bez mého rozkazu! Ukáži jim, že "

Zarazil se však uprostřed věty. Hned jsme také poznali proč. Jeden oddíl, řekněme v evropském pojetí jedna rota, neodbočila, ale pustila se rovnou cestou k nám. Vpředu jeli důstojníci a v jejich čele - Pardál, druhý princ Čobanů.

"Do zbraně!" vykřikl Halef, "jsme zrazeni! Podvedli nás!"

Ano, do zbraně. Ale kde ty zbraně vzít? Ani já, ani on, jsme zbraně vůbec neměli. Měli jsme jen své nože. Emírovy šavle i pistole byly sice skvostné, ale sloužily spíš k ozdobě než pro skutečnou potřebu. Oba Usulové měli také šavle a každý jednu pušku, ale byly to pušky lovecké, neurčené k obraně. Co to vydalo proti tisíci skvěle ozbrojených mužů, kteří měli odvahu jako vzbouřenci předstoupit před svého nejvyššího vojenského velitele. Stavět se na odpor by bylo šílenstvím. Bylo spíš nutné naoko se poddat a později udělat všechno, co bude možné. Pošeptal jsem své mínění také emírovi, který byl dost rozumný, aby pochopil, že nám nic jiného nezbývá. Nepromluvil ani slovo. Jen kývl, aby mi dal na srozuměnou, že souhlasí. Jeho oči však metaly blesky, rty měl sevřeny a pěsti zaťaty - vřelo to v něm.

Konečně dojela rota k nám. Pardál vydal svým lidem přesné rozkazy. Jezdci seskočili z koní a hnali se až k nám. Patrně měli v úmyslu oddělit nás od sebe. Tu emír vykřikl:

"K sobě! Nože z opasků ven! Kdo se mne dotkne, toho probodnu!"

Nože jsme měli všichni a poslechli jsme jeho rozkaz. Poté teprve od nás odstoupili. Nože by nám, jak je samozřejmé, také mnoho nepomohly, kdyby šlo do tuhého. Bylo však patrné, že netouží po našich životech a proto se vzbouřenci spokojili jen tím, že nás zatlačili zpět do zříceniny, kde u koní stáli naši obrovští psi s hlavami vysoko vztyčenými a široce rozevřenýma očima, připraveni bránit nás na život a na smrt. Nebylo však vhodné štvát je na naše nepřátele. Poručili jsme jim tedy, aby si lehli, a oni poslechli na slovo.

Skoro celá rota se vedrala do zřícenin za námi. Nebyli jsme tedy pouze zvenčí, ale i uvnitř tak důkladně obstoupeni, že nebylo možné ani pomyslet na to, vyskočit rychle na koně a uprchnout. Emír se na nikoho ze vzbouřenců ani nepodíval. Seděl vedle studny s nožem v ruce. Oba princové Usulů zasedli ihned po jeho pravici i levici, připraveni postavit se na jeho obranu, kdyby to bylo třeba. Posadil jsem se s Halefem naproti nim. Kdo mého malého hádžího zná, ví o něm také, že nebyl člověkem, který by se dovedl zaleknout, i kdyby byl přepaden celým plukem kavaleristů. Tvářil se, jako by zde vůbec nikdo z nich nebyl přítomen, sáhl po zbytcích zásob, které tu ještě od večera ležely a řekl:

"Vyspali jsme se, a to znamenitě! Nyní se nasnídáme a pak pojedeme dál!"

"Kampak?" zeptal se Pardál.

Přistoupil totiž k nám v čele svých důstojníků. Halef se tvářil, jako by zde vůbec nebyl a jako by jeho otázku vůbec neslyšel. Otevřel balíčky a dělil maso, které obsahovaly. Vzali jsme maso a jedli. Jen emír učinil výjimku, odmítl potravu. Byl v nitru tak rozčílen, že nemohl pozřít ani sousto. Jeho obličej se najednou zbarvil do žlutá, téměř do špinavé žlutí. Přijímal na sebe stále se stupňující ošklivost, o níž jsem se už jednou zmínil, - byla až odporná.

"Vstaňte! Chci s vámi mluvit," začal Pardál rozhovor.

Nikdo z nás se ovšem ani nehnul.

"Vstaňte! Poroučím vám!" opakoval.

Seděli jsme dále. Tu chytil hádžího zezadu za krk, aby ho zvedl a rozkřikl se na něj:

"Pse, na nohy s tebou! Já tě "

Dál se se svou hrozbou nedostal, neboť naši čtyři psi se na něho vrhli, strhli ho na zem a blýskali nad ním svými ostrými zuby, takže musel být přesvědčen, že by ho rozervali, kdyby sebou jen pohnul a pokusil se o obranu. Dva nebo tři důstojníci ihned uchopili pistole, aby po psech střelili, ale Pardál na ně hned volal:

"Alláh zachraň! Pryč se zbraněmi, nestřílejte, nebo mne roztrhají!"

Nyní se k nim obrátil i Halef a řekl:

"Ten chlap není tak hloupý, jak jsem myslel. Ví docela dobře, co ho čeká. Stačí, aby vystřelili jen jedinou ránu z pistole nebo pušky a vytrhnou mu hrtan z hrdla, ale i střelec bude mít odzpíváno. Jeho znám, je to největší lotr na světě. Kdo však jste vy?"

Důstojník, který měl nejvíce prýmků na kabátě na něho zahřměl:

"Mlč! Mluvíš o novém ardistanském emírovi! Já byl až dosud plukovníkem tohoto pluku, nyní jsem však generálem!"

Halef se dal co nejupřímněji do smíchu a odpověděl:

"Generálem že teď jsi? Generálem? Pak jsi právě tak velký lotr jako on! To tedy je tvé pravé místo po jeho boku! Hu! Hi!"

Zavolal své psy, ukázal jim prstem nejdříve na plukovníka povýšeného na generála a pak na zem, na místo, kde ho chtěl mít. Jeho rozkaz byl proveden právě tak bezvadně, jako rychle. V okamžiku již ležel generál vedle Pardála na zemi a nikdo z jeho podřízených se neodvážil přijít mu na pomoc, aby ho neuvrhl do ještě většího nebezpečí. Halef je varoval:

"Teď se pěkně klidně posaďte a počkejte, až se najíme! Nejsme zvyklí dát se při jídle vyrušovat. A pamatujte si: Nejmenší pokus o jediný podezřelý pohyb by stál vašeho novopečeného emíra i právě vylíhlého generála určitě život! Po jídle si s nimi promluvím a pak promluvím i s vámi! Dřív však ne!"

Dívali se jeden na druhého. Něco podobného ještě nezažili! Tisíc mužů proti pěti a taková neohroženost, a ještě k tomu od tak maličkého chlapíka, to by nikdo z nich nečekal! Radili se tiše mezi sebou. Ale těm dvěma, kterých se to týkalo, strachy stydla krev v žilách, když pohlédli na blyštící se zuby nad sebou. Generál proto poručil:

"Sedněte si a čekejte!"

Neodvážil se při těchto slovech ani pohnout rtem. A Pardál, který byl jistě zbabělcem, tiše dodával:

"Neubližte těm bestiím, poroučím to!"

Jeden z nich zamručel:

"Měli jsme je postřílet hned jak jsme přišli, teď už je pozdě!"

Našli si příhodné místo, aby se posadili a vyčkávali, co se bude dít dál. Jejich vojáci učinili totéž. Nyní se konečně uklidnil i emír a poslechl mou domluvu, že se rozhodně musí najíst, aby mohl lépe vzdorovat námahám, které nás nyní podle všeho čekají. Dali jsme si načas a jedli tak zvolna a pohodlně, jako bychom seděli doma v ardském zámku. Přitom jsme rozmlouvali o svém nynějším postavení, abychom si je ujasnili. Hovořili jsme samozřejmě tlumenými hlasy, aby nás Pardál ani generál neslyšeli.

Bylo nám jasné, že nás sem vylákali a přepadli, aby nás zajaté dopravili někam, kde bychom jim nemohli škodit. Nevěděli jsme sice, na které místo nás chtějí dopravit, ale tušili jsme, že to asi bude Město mrtvých, které se k takovému účelu velice dobře hodilo. Emír se o této věci vyjádřil takto:

"Zamýšlí-li Pardál něco podobného, můžeme se bez starosti svěřit osudu. Znám Město mrtvých dokonale. Znám nejen obyčejné domky zavrženců, ale i místopis města mi není cizí. Prolezl jsem město i celé okolí již jako chlapec, ovšem ve společnosti svých sluhů, neboť je to nejzajímavější místo v celém Ardistanu, opředené mnoha bájemi a pověstmi. Prosil jsem tehdy tak dlouho, až mi otec dovolil prohlédnout si město ve všech podrobnostech, ovšem v bezpečném doprovodu. Vy dva je znáte také," obrátil se k usulským princům, "znáte přinejmenším tu část, kterou jsem vám vykázal k pobytu!"

Princové přisvědčili a emír pokračoval:

"Vězení a domy vypovězených mají svá určitá stavební tajemství, která znemožňují věznit v nich člověka, který je zná. Je samozřejmé, že je jen jediný člověk, který zná všechna tato tajemství, a tím jsem jenom já - vladař. Dopraví-li nás tam, bude pro mne hračkou dostat se odtamtud, kdykoliv budu chtít. Bránit se zde v těchto místech je naprosto nemožné. Umačkali by nás při prvním pokusu. Také zajetí Pardála a jeho společníka nás nemůže spasit. Okamžik, kdy by byli psi postříleni, by jistě nadešel a pak by byli oba ihned na svobodě. My je neudržíme!"

"Radíš tedy, abychom se dali klidně zajmout, budou-li nás chtít dopravit do Města mrtvých?" zeptal jsem se.

"Ano," odpověděl emír. "Doufám, že se to brzy dozvíme!"

"Možná, že také ne!"

"Ponechte starost o to mně!" prosil Halef. "Není vás důstojné, abyste mluvili s takovými vzbouřenci a darebáky. Mně to však způsobí potěšení, vylákám-li z nich jejich tajemství, nebudou-li ovšem tak rozumní, že nám je sdělí sami. Jste s tím srozuměni?"

Měl pravdu. A protože se již předtím choval tak skvěle, dal mu emír rád svolení, aby se stal naším mluvčím. To ho uvedlo do nálady, v níž se nám vždy, sobě však nejvíc, líbil. Když jsme dojedli, sbalil zbytky potravin opět do balíku, který uschoval v sedlové tašce ležící vedle, obrátil se k Pardálovi a oslovil ho svým nejbodřejším tónem:

"Teď jsme se najedli a pojedeme dál. Ptal jsi se prve, kam? Nebyl jsi dosud zralý pro mou odpověď. Nyní však, když jsi nám svým velkopanským vystoupením dokázal, že jsi skutečně novým ardistanským emírem, jsme ti dlužní odpověď. Poslouchej tedy: Pojedeme s vámi."

"S námi?" zeptal se udiveně Pardál.

"Ano, s vámi!"

"Jak to? Jak to myslíš? Odvolej však své psy! Zdá se, jako by chtěli trhat jak jen člověk pohne rtem!"

"Ó ne! Ústy můžeš pohybovat, jinak se však nesmíš ani pohnout, pamatuj si to! Dej si tedy laskavě ještě nějakou chvíli líbit nadvládu těchto líbezných, věrných zvířátek! A při tom ti chci sdělit, že jsme sem přijeli schválně jen proto, abychom jeli kousek cesty s vámi."

"Kam?"

"Kam chcete! Máme dost času! Protože jsi se stal novým ardistanským emírem, může se starý emír odebrat na odpočinek, aby se po mnohých vladařských námahách náležitě zotavil. A komu by se měl svěřit, než vedení svého nástupce, o němž přece celý svět ví, že je jeho nejdražším přítelem a nejučenlivějším žákem? Urči tedy, prosím, kam máme jet!"

Pardál si hryzal rty. Posměšek ťal do živého. Věděl právě tak jako my, že se musíme poddat, ačkoliv se mohlo zdát, že jsme získali výhodné postavení. Bylo mu proti mysli, že jsme se tímto vědomím nedali zlomit a že s ním jednáme ironicky. Přepadení se mu zjevně nepodařilo tak, jak předpokládal. Byl přesvědčen, že nás hned při prvním náporu dostane do rukou a zatím upadl sám do našich rukou a místo, aby se nám mohl vítězně posmívat, dostalo se mu jen posměšků a opovržení od nás. A nejhorší přitom bylo pro něho pomyšlení, že z bázně před psy nemůže vybuchnout a zasypat nás urážkami. Polykal proto vztek. Poznali jsme to na jeho hlase, který tlumen zavilým vztekem zněl dutě, jakoby z hloubky, když nám odpovídal:

"Ano, povedu vás, jak je samozřejmé, tam, kam budu chtít a kam vás už předešel i džirbani!"

Bylo to pro nás velmi důležité sdělení, ale Halef se dovedl ovládnout, když zdánlivě klidně odpověděl:

"Džirbani? Nevymýšlej si takové hlouposti! Ten má v nejmenším kloubku malíčku více rozumu než ty v celém těle!"

"Poslouchej tedy!" zasyčel Pardál velice vztekle. "Nechal se dokonce ještě rychleji a dříve obelstít než vy! Vězí už několik dní ve Městě mrtvých! A ne sám, ale i s druhým milým synem mého otce."

"Se starším čobanským princem?"

"Ano!"

"S tvým vlastním bratrem?"

"Ano!"

Toto druhé "ano" znělo skoro vítězoslavně.

"I toho jsi oklamal a vlákal do Města mrtvých?"

"Toho zvláště! Je to prašivý pes, který mi odloudil jindy věrné

Čobany! Uvidíte je oba, máte je vidět, musíte je vidět! Musíte tam dolů k nim, a kdyby "

"Že musíme?" přerušil jej Halef se smíchem. "My že musíme? Ne, my chceme! My tě dokonce donutíme, abys nás k nim dovedl! Klademe ti nyní své podmínky. Přistoupíš-li na ně, nic se ti nestane, nesvolíš-li k nim, roztrhají naši psi tebe i tvého vítězného generála!"

"Podmínky? Vy? Mně? Jaképak?" pátral Čoban.

"Vy oba zůstanete našimi zajatci. Jakmile dojedeme do Města mrtvých, propustíme vás na svobodu."

"Dál!"

"Kdy chcete odtud vyrazit?"

"Okamžitě. Chtěli jsme vás jen zajmout a hned odjet."

"Velmi dobře! Poslouchej tedy! Pluk pojede celý napřed. Celý - do jediného muže! Nechceme mít v týle nikoho, kdo by mohl najednou začít střílet. My pak budeme následovat v malé vzdálenosti za plukem. Tobě i tvému šlechetnému ,generálovi' svážeme ruce. Pojedeš mezi mnou a efendim, za námi dva psi. ,Generál pojede mezi oběma usulskými princi, následován druhým párem psů. Psi jsou vycvičeni nejen na pěšího, ale i na jezdce. Dovedou vyskočit na koně a zakousnout jezdce v sedle. Nemyslete tedy, že by se vám podařilo uniknout!"

"Vy nám však také neuniknete! Jakmile by v pluku zpozorovali, že nám chcete ujet, tryskem by se vrátili a jednoduše by vás zadupali do země!"

"Kdybyste to dokázali, hm, budiž vám to dovoleno! Tvoje hrozba zní jako svolení k našim podmínkám?"

"Ještě dlouho ne! Je nás zde přes tisíc! Bylo by šílenstvím dávat se vám do zajetí!"

"Nemusíte se teprve dávat! Jste již zajati! Ostatně nás znáš! Jistě velmi dobře víš, že nežertujeme a že svou hrozbu provedeme, ne-budeš-li dělat, co budeme chtít."

"Jakou hrozbu?"

"Poslouchej ji tedy: Dáváme ti deset minut času, aby ses rozhodl. Odmítneš-li naši nabídku, vezmeme vás do svého středu a opustíme toto místo. Dříve se však tvoji jezdci musejí vzdálit na dostřel. Jestliže jen jediný z nich tuto vzdálenost zkrátí, postřílíme vás vašimi vlastními pistolemi! Rozmysli se rychle!"

"A splníme-li tvoje podmínky, pojedete bez zdráhání do Města mrtvých? Je to pravda?"

"Ano."

"A propustíte nás tam na svobodu?"

"Ano."

"Ihned?"

"Ihned, bez nejmenšího zdráhání a jakékoliv lsti!"

"A nešlo by to snad bez toho, abyste nám spoutali ruce a my jeli mezi vámi?"

"Ne, to je naprosto vyloučené."

"Slibujeme vám však "

"Mlč!" vskočil mu hádží do řeči. "Nechci slyšet žádné sliby. Jste vzbouřenci, zrádci, podvodníci a lháři. Nikdo na světě vám nemůže věřit! Řekni ano nebo ne, pospěš si!"

Chvíli se tiše radili mezi sebou, pak promluvil "generál" trochu hlasitěji:

"Takové odvážlivé, vypočítavé a šíleně statečné lidi jsem ještě neviděl!"

Nato nám Pardál sdělil své rozhodnutí:

"Přijímáme vaše podmínky, slíbíte-li nám, že dodržíte svůj slib."

"Slibuji to jménem všech!"

"Že se nepokusíte o útěk?"

"Ano."

"Že nás hned po příjezdu propustíte?"

"Ano!"

"Že pak zůstanete našimi zajatci a pojedete do vězení, které jsme pro vás určili?"

"Ano," odvětil Halef, když pohlédl nenápadně na emíra a viděl, že ten přisvědčuje, jen jemu znatelným kývnutím hlavy.

"Žádám, aby každý jednotlivec z vás mi přísahal, že dodrží tuto úmluvu!"

"Každý jednotlivec? Přísahat?" vybuchl vtom zlostně Halef. "Co tě to napadá? Ještě jedno podobné slovo a máš po všem! Ty jsi ten poslední, který by na nás mohl vynucovat přísahu! Tisíc tvých přísah se rovná milionům lží. Naše jediné slovo však platí tolik, jako sto přísah. Dal jsem slovo za všechny, to ti musí stačit a nehodili se ti to do krámu, odvedeme vás odtud! Deset minut minulo! Nyní opustíme zříceninu a pojedeme s vámi do Ardu. Uvidíme, donutí-li nás vaše statečná kavalerie, abychom vás zastřelili!"

Vstal, aby oběma odebral zbraně. Pardál však rychle zvolal:

"Počkej! Zadrž ještě! Spokojím se s tvým slovem!"

Hádží jim však za dozoru psů odebral nože, pistole a šavle, donesl zbraně k nám a pak je vyzval:

"Zavolejte sem nyní své důstojníky, ale ne blíž než na doslech! Oznamte jim, co bylo smluveno a poručte jim, aby se do nejmenších podrobností zachovali podle smlouvy! Nehněte se však přitom z místa! Psi by to nestrpěli a vaše pistole, které mám v rukou, jak vidím, jsou nabity!"

Poslechli. Důstojníci se směli přiblížit, ale jen na patnáct kroků a bylo jim přesně podle našeho přání sděleno, jak se mají chovat po celou cestu do Města mrtvých. Byli velice zklamaní. Někteří z nich mručeli dokonce tak hlasitě, že jsme to zřetelně slyšeli, ale ohled na oba naše zajatce je donutil k poslušnosti. Vzdálili se a lidé jejich roty je následovali, takže jsme nyní byli se svými dvěma zajatci ve zřícenině sami. Jen dva muži se vrátili, aby přivedli koně zajatců, ale hned opět odešli. Poté jsme je připravili na cestu. Napojili a osedlali jsme koně, spoutali zajatcům ruce, vysadili jsme je na jejich koně, svázali jsme jejich a svoje uzdy dohromady a vyslali pak statečného Halefa ven, aby se podíval, co se tam děje. Ohlašoval, že naše podmínky byly do puntíku splněny. Pluk se vzdálil víc než na dostřel od zříceniny, a čekal, až se objevíme, aby pak pokračoval v jízdě. Když jsme vyšli, dal se ihned, jak bylo předepsáno, do pohybu. Následovali jsme právě tak pomalu nebo tak rychle, jak jeli před námi.

Abych označil naši náladu, musím sdělit, že jsme se cítili být vítězi i přemoženými. Nejčilejší byl Halef. Vyptával se, jak svou věc provedl a přijímal pak zaslouženou chválu s pyšným, sebevědomým úsměvem. Je nutné podotknout, že by ostatně nikdo z nás neprovedl za dané situace lépe. Pokud se týká zajatců, chci sdělit, že se vyhýbali i pohledu na nás a že se střežili vyměnit s námi slovo. Pardál si chtěl utajený vztek vylít na svém koni. Vrážel mu ostruhy do slabin, že vzdychal bolestí. Halef mu však pohrozil:

"K čemu tato ukrutnost? Neodvažuj se to opakovat, jinak tě to odnaučím!"

Nyní Čoban uznal za vhodné přerušit mlčení. Zeptal se zlostně:

"Co je ti po tom? Komu patří kůň?"

"Jestli mně, nebo tobě, je lhostejné! Nestrpím však, abys byl bestií, která je na nižší úrovni než toto ubohé zvíře!"

"Ty že to nestrpíš?" odvětil posměšně. "Jakpak to chceš provést, maličký?"

Jak víme, nedovedlo malého hádžího nic tak rozčílit, jako před-hodil-li mu někdo jeho nepatrnou postavičku. Hned se také rozpálil a začal výhružně:

"Jen to zkus, hned uvidíš, jak si budu počínat!"

"Skutečně? Hned? Nuže, ukaž tedy!"

A Pardál vrazil hřebci ostruhy do boku, že bolestí vyskočil všema čtyřma nohama do vzduchu. Jeli jsme mu po pravici a po levici. Popohnal jsem ihned Syrra stranou, aby nebyl zraněn kopyty koně. Halef se však nevyhnul, vytáhl svůj nůž a vrazil jej Pardálovi dvakrát nebo třikrát na dobrý palec hluboko do stehna.

"Ty se odvažuješ bodat, pse!" zařval Pardál bolestí.

"To jsi dostal za koně!" odpověděl Halef. "A zde máš za psa!"

Vztyčil se ve třmenech, rozpřáhl se a vyťal trýzniteli koně tak silný a daleko se rozléhající políček do tváře, že udeřený se na něho jen tupě zadíval, pak ale se chtěl na něho, nedbaje, že má svázané ruce, vrhnout, aby se pomstil. Uchopil jsem jej však za rameno, zadržel jej a řekl jsem mu:

"Zadrží Už toho bylo dost. Dotkneš-li se jen jednou ještě koně ostruhou, vmísím se do toho sám! Kdo nejedná lidsky, ale jako dravec, s tím je nutné jako s dravcem zacházet!"

Zablýskl po mně potměšilýma očima a chtěl něco odpovědět. Zarazil jsem mu však řeč rozkazem:

"Dost! Už ani slovo!"

Poslechl sice, ale myšlenka, že musí mlčet, ho naplnila tak zavilým vztekem, že jsme mohli každou chvíli očekávat jeho nový výbuch. Jeho pohled byl neustále upřen na tři krvácející místa na noze. Namáhal se sice ze všech sil, aby utajil svůj hněv, ale marně, a proto se po chvíli opět rozkřikl:

"Ano, budu potichu, budu mlčet! Ale jen dnes! Jen počkejte do zítřka! Pak budete úzkostí a děsem křičet, řvát a kvákat jako žáby než zmizí v zobáku pelikána!"

Neodpověděli jsme mu. Myslel tedy patrně, že jsme neporozuměli jeho podobenství. Proto se zeptal:

"Slyšeli jste to? Ten pelikán jsem já! Žáby jste potom vy, vy, vy!"

Halef se hlasitě zasmál:

"Sidi, neříkají také pelikánovi volatá husa?" zeptal se.

"Ano," odvětil jsem.

"Tedy volatý husák! Princ Čobanů je tedy volatý husák! Sám to tvrdil! To stačí!"

Nechci tvrdit, že by tento Halefův vtip byl právě duchaplný, ale úplně postačil stupni vzdělání, na němž se nacházel Pardál, a Halef jej dovedl pronést takovým tónem, že se neminul svého účelu. Přinutil jím zesměšněného k mlčení. Poznal, že je nebezpečné začínat s Halefem hádky, buď tím, nebo oním způsobem.

Jeho spoluspiklenec, "generál", se choval zcela tiše a poddajně. Neobtěžoval oba Usuly, mezi nimiž jel, ani v nejmenším. Právě tak mlčenlivý byl i emír, který jel za námi sám poslední. Později se mi přiznal, že mu všechno připadalo tak, jako by se mu to zdálo a nějako skutečnost. Přiznávám sám, že události, kterých jsme zde byli svědky, byly skutečně neobyčejné a podobaly se spíš divokému snu než skutečnosti. Neobyčejným byl ovšem při tom i klid, který zachovávali oba hrdinové těchto příběhů při svém prvním nepřátelském setkání. Dalo by se očekávat, že se zasypou spoustou výčitek a urážek, zatím však zůstali oba ledově klidní a nemluvní. A právě o hlavní věci se vůbec nemluvilo, jako by ani neexistovala! A jak zvláštní bylo, že si obě strany padly zároveň do rukou. My se stali zajatci Pardála a jeho důstojníků a navzájem jsme zajali jej i jeho "generála"! Jak se asi celá věc rozuzlí?

Tato otázka zaměstnávala i emíra, ačkoliv byl přesvědčen, že odpověď na ni nebude nijak těžká, ale zcela jednoduchá. Myslel, že se po příchodu do Města mrtvých dostaneme tím dříve na svobodu, čím ochotněji se podvolíme zajetí. Nedělalo mu tedy starost naše zajetí, nýbrž jiná věc, a tou byla - voda!

Cestou o tom mlčel, protože si nepřál, aby něco z naší rozmluvy zaslechli zajatci. Když jsme však v poledne tábořili, aby si koně odpočinuli, oddělil se od nich a povolal mne s Halefem k sobě, aby nám sdělil, čím se v mysli zabýval.

Musím předeslat, že jsme se již nenacházeli na obdělané půdě. Bylo zde jen místy vidět chudé políčko. Také travnatá prostranství byla neustále řidší. Byli jsme ve stepi, a sice právě v její nejneúrodnější části. Z Ardu až ke zřícenině nás totiž vedla cesta ze severu právě k jihu. Nyní jsme se však obrátili od východu k západu. Cíl naší cesty, Město mrtvých, leželo na západě na vyschlé řece, jejíž voda se podle pověsti obrátila opět do svých zřídel. Nyní tam byla poušť. Poušť v pravém slova smyslu, v níž stály jen staré, opuštěné, ne však ještě rozpadlé domy bývalého města. A v tuto poušť přecházela pomalu step, v níž jsme se nyní nacházeli. Oprošťovala se veškeré zeleně, tráva i ostatní krmné rostliny v ní zmizely a zbývaly již jen řídce rostoucí nízké a kořenaté traviny, které obsahujíce mnoho éterických olejů se nehodily jako krmivo pro koně. Tato okolnost, pokud se týkalo nás samých, nám nedělala nejmenší starost, neboť jsme se již předem postarali o zásoby. Vzali jsme totiž nejen dost potravin pro sebe, ale i krmivo pro koně, které vystačilo na několik krmení. Naši psi pak nesli jako obvykle na zádech připevněny měchy s vodou, které jsme ráno ve zříceninách nezapomněli znovu naplnit. Byli jsme tedy zásobeni i vodou. Nejednalo se tedy o nás, ale o těch tisíc a několik lidí, s nimiž jsme nyní jeli. Kde se měla v této poušti pro všechny nabrat voda?

Touto otázkou jsem se zabýval stále víc a víc, čím hlouběji jsme zajížděli do pouště. Když před námi pluk jízdy zastavil, aby sebe i koně nechal odpočinout, a tedy i my museli zastavit, nebyla kolem dokola ani travička a ani kapka vody. Zvířata i lidé museli tedy trpět žízní. My však otevřeli své měchy s vodou nejen pro sebe, ale i pro zajatce. I psi dostali pít a koně jsme alespoň přinejmenším vodou osvěžili. Tu nám, mně a Halefovi, emír pokynul, abychom s ním odstoupili stranou. Usedl totiž dál od zajatců, aby se s nimi nemusel zabývat. Když jsme se k němu posadili, týkala se moje první otázka, kterou jsem mu položil, vody pro další cestu. Odpověděl:

"Právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit. Nyní nemá tato otázka pro nás ještě důležitost, ale bude ji mít později, až se, volní, budeme vracet k domovu."

"Ve Městě mrtvých tedy není vůbec voda?" vyptával jsem se.

"Ani kapka!" odpověděl emír.

"Ale z toho, co jsem od tebe i od jiných o tomto místě slyšel, by se dalo soudit, že je tam dost vyhnanců, vězňů, zajatců, a tedy zajisté také jistý počet dozorců i úředníků, kteří přece musí všichni žít a nemohou být bez vody!"

"To je ovšem správné. Dostávají také vodu, ale ne odtamtud, nýbrž zdaleka, kde je jediná, několik set stop hluboká studna, z níž se pracně musí vyvažovat voda, která pak odtéká do cisterny zřízené k tomu účelu. Z této cisterny se pak naplňují vodní měchy, které bývají do Města mrtvých odváženy na velbloudech."

"Jak daleko je odtamtud ke studni?"

"Velbloudi potřebují plné dva dny cesty, aby tam došli."

"Tam a zpět tedy čtyři dny?"

"Ano."

Podíval se na mne při tom zvláštním pohledem, ale i já na něho pohlédl podobně, neboť mi hlavou prolétla myšlenka, která mi tento nedostatek vody ukázala v nejhrozivějším světle. Bylo jen třeba neposlat několik dní potřebnou vodu do Města mrtvých, aby nepohodlní vyhnanci a úředníci zmizeli ze zemského povrchu. Člověk zahyne žízní mnohem dříve než hladem. Nepromluvil jsem však o tom a ptal jsem se dál:

"Bylo by tedy třeba, abychom se u této studny zásobili nejméně na čtyři dny vodou, nechceme-li na zpáteční cestě zahynout žízní?"

"Ano, tak je to!"

"Bude to těžké, velmi těžké! Kdo ponese vodu, kterou na tak dlouho potřebujeme? A kdyby i tato otázka byla vyřešena, Pardál nám zabrání v tom, abychom se mohli uchránit před smrtí žízní"

"Myslíš, že bude žádat naši smrt?"

"Nejen myslím, ale jsem o tom přesvědčen! Vede nás vstříc jisté smrti."

"Nebo já jeho! Jen počkej, až přijde čas! Tak dalece jsem se i při veškeré své důvěře k němu přece jen nezapomněl, abych mu sdělil všechna tajemství Města mrtvých! Nezná je a to bude jeho zkáza! Co však chce nyní podniknout? Proč kývá dopředu?"

Pardál totiž vstal, aby ho bylo od pluku vidět a dal rukou znamení, aby se někdo přiblížil. Zjistili jsme, že žádal, aby k němu přišel plukovní hekím, lékař nebo felčar, aby mu obvázal díry, které mu Halef navrtal do nohy. Emír proti tomu neměl námitky. Když se tak stalo, přerušili jsme odpočinek a opět nastoupili cestu, samozřejmě ve stejném pořádku jako předtím. Další cesta byla úplně nezajímavá a vedla nás neustále smutnější pustinou. Jestliže jsme chtěli dorazit ke studni, o které se zmínil emír, bylo třeba jet až přes půlnoc a udělat cestou několik zastávek kvůli odpočinku. Cesta pak byla tím jednotvárnější, že panoval právě nový měsíc a noc nás brzy zahalila neproniknutelnou temnotou.

Koně kavaleristů byli již tak unavení, že nebyla naděje, aby vydrželi ještě hodinu takové cesty. Naši oři však nesnáze skvěle překonávali. Když jsme dojeli konečně na místo, byl dán povel k odpočinku. Byl kolem nás utvořen pevně sevřený kruh, který byl však tak těsný, že jsme to museli zakázat. Myšlenka, že by se na nás mohli v noci náhle vrhnout a vyrvat nám zajatce, byla nasnadě. Pohrozili jsme tedy vojákům, že pojedeme ihned dále a že zajatce jednoduše probodneme, bude-li nám bráněno v odjezdu. To pomohlo. Vojáci se od nás vzdálili tak daleko, že jsme se mohli cítit jistými před jakýmkoliv překvapením. Přesto jsme se však vůbec nezřekli náležité opatrnosti. Nikdo z nás nespal po celou noc a střídali jsme se ve stráži, aby jeden z nás mohl v případě potřeby ihned vzbudit ostatní.

Když se začalo šeřit, spatřili jsme, že se nacházíme u paty pahorkatého hřbetu, který byl složen z pevných skalisek. Tato skaliska, která jistě sahala hluboko pod zem, byla příčinou toho, že se zde mohl nashromáždit, uprostřed pustiny a souše, pramen, i když ve veliké hloubce. Skalnatý hřbet se táhl od východu k západu a zadržoval proto veškerou vlhkost, která mohla z hor až sem pod zemí prosáknout. Kromě tohoto hřbetu byla však krajina, jak daleko mohl zrak dohlédnout, úplnou rovinou, bez nejmenšího pahorku nebo prohlubiny, bez nejpatrnějšího zvlnění půdy. Písek, písek, kolem dokola nic než písek! A sice písek toho druhu, který na oči působí jako jemně rozemletý oblázek a jejž Arabové nazývají er rami el hijaván, totiž "písek hrůzy".

Vojsko, unavené po včerejší jízdě, ještě spalo, když jsme se navzájem probudili. Z toho ovšem vyjímám stráže a oddíl asi dvaceti mužů, který byl zaměstnán u cisterny. Vyvažovali totiž neustále vodu ze studny a naplňovali měchy, kterých zde na sta leželo kolem. Nedaleko vaků leželo sušené ovoce, trvanlivé pečivo a jiné poživatiny na několika hromadách. Bylo zde dokonce i čerstvé maso ze zvířat, patrně včera poražených. Naše zajetí tedy nebylo náhodné, ale byly k němu provedeny dokonalé přípravy. Jisté stopy nám prozradily, že všichni koně byli v noci napojeni, jen naši nic nedostali. Pro ty postačila naše vlastní voda. Protože nám však voda došla, usnesli jsme se, že měchy opět naplníme a že necháme koně vypít tolik vody, kolik snesou. Nyní se to dalo snadno provést, protože voda tekla dosud jasná a čistá, kdežto později, až by se sem nahrnulo celé toto množství lidí, by byla voda jistě zkalená a nepoživatelná.

Nesmělo nás ovšem ani napadnout odebrat se ke studni a nechat Pardála a "generála" ležet zde bez dohledu. Dostali by se pak ihned na svobodu a okradli bychom se tím o jedinou přednost, kterou jsme si na nich vydobyli. Museli tedy s námi. Zdráhali se však vstát.

"Co nám chcete? Kam chcete jít?" zeptal se Pardál. "Snad nám nechcete uprchnout? Nemyslete si, že by se vám to podařilo!"

"Uprchnout, my?" smál se Halef. "Před kým? Snad před tebou? Jaká je to hloupost! Jestli je možné někoho podezírat, že by chtěl uprchnout, pak jste to jedině vy! Neboť kromě vás zde není jediný člověk, kterého by bylo možné považovat za zajatce! Chceme se umýt, chceme napojit naše i vaše koně a chceme naplnit svoje měchy vodou."

"To není třeba!"

"Proč?"

"Vodu pro vás povezeme s sebou."

"A kdo ji poveze?"

"Ti, kteří nás budou doprovázet."

"Tedy celý pluk?"

"Ne. Pojede s námi jen padesát jezdců. Pro víc by voda nestačila."

"Dobrá! To by tedy bylo těch padesát, pro které bude voda stačit a pro nás by se jí pak nedostávalo, protože nás je nutné považovat za těch více! Budeme se tedy muset nyní zaopatřit. Vstaňte a pojďte, jinak vám pomůžeme!"

Vytáhl "generála" za límec do výšky a Pardál pak vstal sám. Považoval pod svou důstojnost, aby si nechal také takovým způsobem pomáhat na nohy.

"Podívejme, jak to dovedeš, chceš-li!" pochválil ho malý hádží. "Čím déle se u nás budeš zdržovat, tím se staneš potřebnějším! Kdy chceš odtud vyrazit k Městu mrtvých?"

"Hned, jak bude připraveno těch padesát jezdců! Jak se zdá, nemůžeš se dočkat, abys tam už byl?"

Mělo to být řečeno ironicky, ale Halef se tvářil, jako by jeho slova přeslechl a odpověděl:

"Musíme si tedy pospíšit, aby tito proslulí velcí páni nemuseli snad na nás dlouho čekat. Hybaj tedy, hybaj, novopečený ardistanský emíre!"

Postrkoval zajatce před sebou a my následovali za nimi, vedouce naše i jejich koně za uzdy. Nikdo nám nebránil, nikdo nám nezastoupil cestu. A ti, kteří byli vzhůru, věděli, že z ohledu na své vůdce se musejí zdržet veškerých nepřátelských projevů. Když jsme došli až ke studni, museli se zajatci opět posadit a přihlížet naší práci. Halef napojil s oběma Usuly koně. Emír zde stál mlčky a pozoroval zamračeným pohledem všechno, co se tu dělo. Měl nabité pistole obou svých soků zastrčeny v opasku vedle svých vlastních. Byl jsem si jistý, že by je okamžitě zastřelil, kdyby se odvážili učinit nějaký pokus o útěk. Tím jsem měl možnost pohybovat se trochu volněji. Nemusel jsem se zabývat zajatci a odešel jsem proto k hromadám zásob, abych pro nás vybral pokud možno od všeho, co by se nám mohlo hodit. Když to Pardál zpozoroval, otvíral již ústa, aby mi to zakázal, ale malý hádží ho velitelsky okřikl:

"Mlč! Ponech si za zuby, co ti tam uvízlo. Něco pěkného to jistě nebude!"

Princ tedy mlčel. Já pak naplnil vrchovatě naše zásobní vaky, až v nich nebylo ani místečko a pak jsem se také postaral o náležitou zásobu krmiva pro koně. Když jsem se při tom občas podíval na Pardála a "generála", spatřil jsem kolem jejich úst ďábelský úsměšek, jako by chtěli říci: "Dělej si co chceš, zásob se čím chceš. Jste v každém případě tak jako tak ztraceni!"

Když jsem byl se zásobením hotov, šel jsem do domku u cisterny. Neměl jsem k tomu sice nějaký zvláštní důvod, udělal jsem to jen proto, abych si nemohl později vyčítat, že jsem zapomněl na nějakou maličkost k náležité orientaci. Našel jsem uvnitř jen čtyři holé zdi, ale seděl zde na zemi muž, osamělý muž, který nebyl vojákem a viděl mne přicházet. Když jsem se blížil a nyní k němu vstoupil, zdálo se, jako by mne chtěl svýma široce rozevřenýma očima pohltit. Vyskočil a ptal se mne přízvukem člověka, který by rád prozradil něco, co prozradit nemá:

"Kdo jsi, pane, rychle řekni, kdo jsi?"

"Jsem cizinec," odpověděl jsem.

"Jsi jen cizinec? Nejsi tedy z Ardu?"

"Přicházím sice odtamtud, ale není to moje rodiště."

"Jsi sám?" "Ne."

"Kdo je s tebou?"

"Je nás pět osob. Čtyři ostatní jsou moji přátelé."

"Je mezi nimi vznešený, velmi vznešený pán?" vyptával se dále; přistoupil až ke mně a v pravém slova smyslu na mne chrlil tyto věty.

"Ano."

"Kdo je to? Mluv rychle, rychle, rychle!"

Váhal jsem, on však pokračoval:

"Můžeš, smíš mi to říci! Musíš mi to říci! Je to snad ardistanský emír?"

"Ano," přisvědčil jsem.

"Zajat?"

"Ne zcela, ale mnoho k tomu neschází."

"Je to on, který má být dopraven do Města mrtvých?"

"Ano."

"A ty s ním?"

"Ano, všech nás pět. Kdo jsi?"

"Jsem strážcem studny a cisterny. Emír je mým vládcem. Věrně jsem mu sloužil a jsem mu věrný i dnes. Musel jsem však přísahat, že nic nevyzradím. Emír má zemřít!"

"Tuším to!"

"Má zemřít hlady a žízní! A nejen sám, ale všichni, kdo jsou s ním. Copak nemůžete uprchnout?"

"Snad by to bylo možné, ale my nechceme."

"Že nechcete? To nemohu pochopit! Vy nechcete! Vždyť vám hrozí jistá smrt!"

"Bylo by důstojné emíra, aby prchal před těmito zrádnými darebáky a buřiči? Kromě toho máme ještě jiné důvody k tomu, abychom se dostali do Města mrtvých."

"Musím tedy mlčet. Nemohu vás zachránit, ačkoliv bych to rád udělal. Varoval jsem tě však! Máš snad tušení o tom, co vás tam očekává?"

"Tuším mnohé. Ale buď jak buď, nebojíme se!"

Podíval se mi pátravě do obličeje, potřásl hlavou a řekl:

"Zdáš se být zcela klidný a také tuším proč. Emír myslí, že je zasvěcen do všech tajemství Města mrtvých, ale není to tak. Zná jen některá. Tato tajemství jsou majetkem duchovenstva, a to ještě jen nejvyšších knězi. Vládě pak z nich sdělili vždy jen tolik, kolik považovali pro sebe za prospěšné."

"Jaké duchovenstvo myslíš?"

"Mohamedánské a lámaistské."

"Křesťanské ne?"

"Ó ne, to nikoliv! Je poctivé. Nejsou mezi ním zločinci. Vždy je vzdálené od tak hrozných činů. Nikdy také nebyl učiněn pokus, aby do nich bylo zasvěceno. Nevážili si ho. Bylo potlačováno!"

"Obhajuješ je tak horlivě! Jsi snad křesťan?"

Rozpačitě se odmlčel.

"Mně to můžeš otevřeně přiznat," pokračoval jsem. "Jsem také křesťan."

"I ty? Ach, škoda, přeškoda!"

"Jakápak škoda?"

"Myslím, že tebe bude škoda! Teď je mi tě dvojnásobně, dokonce desateronásobně líto! Jste zasvěceni smrti! Nespoléhej se, že vyváznete! Všeobecnou známost o bludištích a tajných komorách má jen malý počet lidí. Jejich nejlepším znalcem je džunubistanský mahaláma, který, jak se zdá, nyní upadl do usulského zajetí. Po něm jsou nejlépe zasvěceni ardistanský mahaláma a BAŠ islámi. Poslední z nich zde byl před nedávném ve společnosti několika jiných zasvěcenců. Odjeli do Města mrtvých a několik dní se tam zdrželi. To se stává jen v případě, že tam jdou provést přípravy k přijetí důležitých hostů, kteří mají navždy zmizet. Jednalo se tedy o vás."

Dozvěděl jsem se zde velmi zajímavé věci. Starý BAŠ islámi byl tedy do tajemství Města mrtvých zasvěcen lépe než sám emír! A protože si myslel, že Pardál pojme jeho dceru za ženu a učiní ji vládkyní Ardistanu, zasvětil ho do jejich části! Proto byl "nový" ardistanský emír tak přesvědčen, že jsme ztraceni! Bylo tu ještě několik velmi důležitých otázek, které jsem chtěl, aby mi strážce zodpověděl, ale ten ukázal na jakéhosi staršího důstojníka, který se sem blížil, a řekl:

"Budeme vyrušeni. Přichází sem bývalý major, který se teď stal plukovníkem, když byl plukovník povýšen na generála. Prosím, proboha, buď nyní opatrný. Máš zápalky, abyste měli dost světla?"

"Ano."

"Mnoho?"

"Mnoho ovšem ne. Proč se ptáš?"

"Protože je budete k vaší záchraně asi potřebovat. Budete dlouho, velmi dlouho v úplné tmě. Postarej se o zápalky, postarej se o světlo! Díval jsem se na tebe, když jsi naplňoval vaky a kapsy.

Bral jsi však jen z veliké hromady určené pro mužstvo, ne však z té menší, přikryté, patřící důstojníkům. Tam bude jistě také dost všeho, co je potřeba k rozděláni a udržení světla "

Mluvil velmi rychle, aby byl hotov. Nyní zmlkl, neboť důstojníkovi stačilo udělat již jen několik kroků, aby došel k nám.

"Děkuji ti!" zašeptal jsem mu ještě rychle. "Nikdy ti to nezapomenu a emíra na tebe v pravý čas upozorním!"

Vtom vešel plukovník.

"Jaké řeči tu vedeš s tímto člověkem!" rozkřikl se na mne.

Nejraději bych mu odpověděl stejně hrubým tónem, ale pomyslel jsem si, že bych tím mohl ublížit hlídači studny a sám bych z toho také neměl užitek. Proto jsem odpověděl naprosto lhostejně:

"Ptal jsem se hojen na hloubku této studny a po složení stroje, kterým je z ní voda čerpána. Vysvětloval mi tedy celé toto zařízení."

"A už to víš?"

"Ano."

"Pak jste tedy spolu hotovi. Buď ostatně rád, že máš vodu a nestarej se, jak se ze země dobývá! Musím mluvit s ,novým' ardistanským emírem!"

"Pak se tedy zeptej starého emíra, jestli k tomu svolí!" poradil jsem mu.

"Oho! Ten je sesazen! Ten nám nemá už ani co svolovat, ani co zakazovat!"

"Pak to tedy zkus, podaří-li se ti bez jeho svolení mluvit se zrádcem! Varuji tě! Přivádíš člověka, s nímž chceš mluvit, do nebezpečí života!"

"U všech šejtanů! Mluvíš opravdu vážně?"

"Ano."

"A skutečně byste ho probodli, nebo zastřelili?"

"Bez váhání! A nejen jej, ale i jeho spoluzajatce, a také - tebe!"

Opustili jsme domek u cisterny a blížili se k místu, kde se nacházeli moji přátelé. Důstojník se však při těchto mých posledních slovech zastavil a zeptal se:

"I mne?"

"Ano."

"Skutečně? Skutečně?"

"Dávám ti k tomu své slovo!"

Řekl jsem to tak vážně a určitě a zamračil jsem se při tom tak důkladně, že se mnou začal mluvit již mnohem méně pánovitým tónem, když zvolal:

"Ale co tedy vlastně mám dělat?"

"Co chceš! Vaše životy jsou v našich rukou. Chcete-li je riskovat, nemůžeme vám bránit!"

"Ale byla by to přece i vaše vlastní smrt! Naše vojsko by vás roztrhalo!"

"Co by dělalo vaše vojsko, to ponech laskavě jen tomu vojsku a nám!"

"Ale moje instrukce stačí právě jen až sem, na toto místo, ne dále! Pro to, co se nyní má stát, musím dostat nové rozkazy!"

"Proti tomu nic nemáme, ovšem jen v tom případě, že budeme tyto rozkazy také slyšet!"

"To není možné! Rozkazy jsou přece jen pro mne a ne také pro vás!"

"Pak se tedy jen pěkně vrať zase tam, odkud jsi přišel! Žádost, abychom svolili k rozmluvě mezi čtyřma, nebo šesti očima je od vás buď drzostí nebo šílenstvím, které musí být odmítnuto! A tam je vidět přicházet ještě jiné důstojníky. Jak se zdá, mají v úmyslu přidružit se zde k tobě. Hned jim dej pokyn, aby odešli! Nestrpíme, aby se k našim zajatcům přiblížili! Nezůstanou-li okamžitě stát, stane se něco, co nebudeš moci zodpovědět! Podívej se na emíra! Vidíš, co dělá?"

Také emír spatřil osoby, které byly patrně rozhodnuty odebrat se k nám. Vytáhl dvě pistole z opasku a namířil je přímo na Pardála a "generála".

Teprve nyní plukovník zvedl ruku a dal žádaný pokyn, který byl ihned uposlechnut. Při tom ze sebe vyrazil slova:

"Je to ostuda! Máme vás v moci a musíme jednat jak se vám zajatcům zlíbí! Nemyslíš, že vám to všechno oplatíme?"

"Ano, jak bych si to nemyslel?" smál jsem se.

"Pak jsem to tedy nyní já, který by mohl mluvit o šílenství, ne však ty! Copak budete neustále používat dvou z našich nejlepších za svůj štít, kterým se budete chránit?"

"Ano, neustále," přisvědčil jsem.

"Dnes a zítra?"

"Dnes i zítra, až dorazíme do Města mrtvých."

"A pak?"

"Pak je propustíme na svobodu."

"A dodržíte i ostatní, co jste slíbili?"

"Vše! Vím, na co myslíš. Slíbili jsme vám, že po propuštění obou buřičů se dáme klidně zavřít, kam budete chtít. Dali jsme vám toto slovo dobrovolně. Nikdo na světě nás k tomu nemohl přinutit.

A právě tak dobrovolně je i dodržíme. Kdybychom je chtěli takovým lidem, jako jste vy, zrušit, neublížilo by to naší cti ani v nejmenším. Mohli bychom, kryti svými zajatci, odtud odjet, aniž byste nám v tom mohli bránit, ale my nerušíme slovo dané třeba darebákům a pokud jsme je jednou dali, pak "

"Darebák?" vpadl mi do řeči a v očích mu zablesklo. Udeřil na svou šavli a pak pokračoval: "Měl bych tě vlastně za toto slovo ihned probodnout! Anebo bych ti měl nechat podat meč a bít se s tebou, až by jeden z nás padl. Ty jsi však v této zemi cizincem a neznáš pohnutky, které nás vedly. Emír byl tyran, dokonce více než to, byl hrůzovládce, metlou, která působila každému, kdo s ní vešel do styku, jen bolest. Tisíce tisíců lidí podlehlo ránám této metly. Nespočetné jsou řady těch, jejichž sílu zlomil, jejichž mír rozrušil, které připravil o štěstí a zavinil jejich zkázu! Není trápení, které by nevymyslel, není mučení, jež by nevyzkoušel, a není úzkosti a utrpení, které by "

Přerušoval jsem jeho řeč, ale on pokračoval dále. A při těchto slovech mne vzal pod paži a dovedl mne až k emírovi, jemuž veškerá svá obvinění metal přímo z úst do uší. Byl to čestný člověk. Mluvil hlasitě, že se to daleko rozléhalo. A mluvil skoro deset minut. Nedaroval vladaři jedinou výčitku, kterou mu mohl předhodit, a stál při tom zpříma, hrdě a klidně, dívaje se mu, aniž by mžikl okem, přímo do žhnoucích zraků. Když pak dokončil, obrátil se opět ke mně:

"Tak! To jsem chtěl tomuto bezcitnému vysávači a utiskovateli mého i jeho národa říci! Jeho veškerým osivem bylo násilí, jeho celý život byl násilím, všechno jeho snažení a konání bylo násilím! Co jiného tedy mohl sklidit než násilí? Tobě, efendi, který jsi zde cizincem, vyšel dobrotivě a přátelsky vstříc a ty nyní myslíš, že mu za to musíš být vděčný. Proto jsi spojil svůj osud s jeho osudem a uvrhneš do zkázy sebe i s ním. Radil bych ti, aby ses zachránil, abys opustil tuto zemi a nikdy "

"Mlč! Zadrž! Nemluv přespříliš!" poručil mu Pardál. "Tento cizí člověk, který se o jiné lidi stará stejným právem jako se stará ďábel o Alláhovu blaženost, je desetkrát, dokonce stokrát horší než emír! Mají oba stejnou cenu a ani mně nenapadne, abych jednoho z nich nechal běžet a splatil jen druhému, co jsem mu dlužen. Přišel sis pro rozkazy?"

"Ano," odpověděl důstojník.

"Jsou krátké. Že nás bude dále doprovázet jen padesát jezdců, již víš. Vyber si je, neboť jsi jejich velitelem. Chci tě tím odměnit za otevřenost, kterou jsi projevil vůči tyranovi, když jsi mu do očí sdělil, jak o něm všichni smýšlíme. Ať si nás jen dále považuje za zajatce. Směšnost této situace přestane, jakmile dojedeme do cíle své cesty a pak se ukáže, dovede-li snést její následky tak klidně, jako snesl tvoje slova, aniž by proti nim promluvil na svou obranu. Se svými padesáti muži se budeš při jízdě i v noci při táboření zdržovat tak daleko, aby duševní klid sesazeného emíra nebyl v nejmenším rušen. Víš přece, že on i jeho přátelé zmírají hned strachy, napadne-li někoho z vás přiblížit se k nim i na dost velkou vzdálenost. Naším cílem je vězení číslo pět, kde je odevzdáme. Doufám, že tam dorazíme již zítra před večerem. Nyní se však postarej, abychom odtud co nejdříve vyrazili, neboť nový ardistanský vládce má na starosti mnohem důležitější věci, než aby jezdil s bývalým, lidem vyhozeným panovníkem po poušti na procházku. Hotovo!"

Plukovník se pak vzdálil, aby provedl rozkazy. Halef prohlédl řemení našich koní, zdali je všechno v pořádku a já se pak odebral k malé hromadě zásob, o níž mluvil strážce cisterny. Byla přikryta plátěnými součástmi důstojnického stanu. Když jsem odkryl pokrývku, poznal jsem ihned, že veškeré věci, které zde ležely, nebyly určeny pro obyčejné vojáky, ale pro důstojníky. Bylo tu mnoho docela nebo napůl zbytečného. Nechtěl jsem dlouho hledat, protože bych byl podrobným prohlížením všech věcí prozradil, čím se chci zásobit. Naštěstí hned na první pohled mi padlo do očí několik balíků zápalek a několik lahví sezamového oleje, který byl určen jistě k úpravě výborného salátu, který je možné připravit z některých jedlých zelinek rostoucích v těchto krajinách. A nedaleko oleje leželo i několik malých, lehkých orientálních kávovarů, k nimž ke každému náležela i malá plechová lampička. Byl zde i dostatek plátěných kusů, které mohly dobře posloužit za obal, i dost provazu a tak jsem ve dvou nebo třech minutách měl pohromadě v balíku všechno, co nám mohlo podle rady strážce studny dobře posloužit. Nikdo si toho nevšiml, jen sám Pardál. Když jsem balík poutal k sedlu jednoho z našich soumarů, posměšně na mne vykřikl:

"Myslíš, že zemřete již cestou hlady? K smíchu! Ve vězení číslo pět na vás čekají tím větší požitky!"

Je samozřejmé, že jsem mu neodpověděl. Bylo mi právě vhod, když si myslel, že jsem do balíku nabral jen potraviny.

Asi za čtvrt hodiny poté jsme spatřili, jak padesát jezdců s plukovníkem v čele odjíždí poněkud stranou, kde pak čekali, až i my vyrazíme. Nasedli jsme a následovali je. Všichni kdo tu zůstali se dívali za námi. Co si asi mysleli? Věděli, jakému osudu vstříc nás vedou? Byl mezi nimi jediný, který by litoval, že odpadl od starého panovníka? Když jsem se po nich ohlédl, spatřil jsem, že strážce cisterny vylezl na střechu svého domku. Zdvihl vysoko obě ruce a sepjal je, aby nám naznačil, že se za nás bude modlit. Pokynul jsem na poděkování pravou rukou. Vojáci nevěděli, že to platí strážci, kterého vůbec nezpozorovali, mysleli však, že se loučím s nimi a několik set pravic ihned opětovalo můj pozdrav. Kývali pak za námi ještě velmi dlouho. Pardálovi a jeho spoluvězni to ovšem nepatřilo. Bylo mezi nimi tedy přece jen dost jinak smýšlejících než ti, kteří je vedli.

Jeli jsme opět ve stejném pořadí jako včera: v čele Halef se mnou, mezi námi Pardál a za námi Acht a Ucht. Pak oba usulští princové a mezi nimi "generál", je následovali Hu a Hi. Usulové měli vedle sebe i soumary. Emír jel poslední. Nepromluvil od té doby, kdy mu upřímný plukovník tak pěkně vyčetl jeho nepravosti, ani slovo. Protože se vyhýbal přijet k nám dopředu, považoval jsem to za pokyn, že si přeje být nerušen se svými myšlenkami a proto jsem se po něm ani neohlédl. "Majorovy" obžaloby dopadaly na jeho hlavu jako rány kyjem a mně bylo právě vhod, že žádná z nich neminula svůj cíl. Poznání, lítost a náprava jsou vlastní sestry, které čím pomaleji kráčí, tím rychleji docházejí k cíli!

Kam oči od studny dohlédly, bylo vidět jen "písek hrůzy", o němž jsem se již zmínil. Když jsme však překročili hranice tohoto obzoru, zpozorovali jsme, že tento písek zaujímal jen poměrně úzký pruh země. Vznikl z kamenitého pásu, u kterého ležela studna, a byl také k tomuto kamenitému pásu vázán. Ještě před polednem jsme projeli hranice této písčiny a jeli jsme pak krajinou, kterou by neznalý člověk považoval jistě za nejúrodnější ze všech pouští světa. Ve skutečnosti to však byla jen vyprahlá, vysušená země, nedostatkem vody připravená o úrodnost. Zněla pod kopyty našich koní chvílemi tak tvrdě a kompaktně, jako bychom nejeli po zemi nebo po kamení, ale po ploše z litého kovu. Také nilské bahno je neúrodné, schází-li mu voda. Otvírá se pak v nesčetných trhlinách a štěrbinách a toužebně očekává první životodárnou vláhu. Zde v odumřelé krajině Ardistanu to bylo jistě v prvních desetiletích také tak. Později však větry volně vanoucí ze všech stran vyrovnaly, zavály a uhladily všechny trhliny a proměnily celé daleké okolí v jedinou tvrdou slitinu, naprosto zbavenou všeho porostu a zdánlivě veškerého organického života.

K poledni jsme před sebou zpozorovali dva od země se odrážející nepohyblivé body. Zdálo se, jako by na nás čekaly a také to tak bylo. Když jsme se přiblížili, poznali jsme, že jsou to dva muži na velbloudích soumarech, kteří měli za úkol dopravit vodu v měchách až sem. Bylo ještě více takových stanic, které tvořily řetěz od studny až do Města mrtvých. Zdráhali se, jak jsem zcela dobře uhodl, poskytnout nám z této zásoby vodu. Pardál prohlásil, že máme vlastní měchy a vlastní zásobu vody. Nedělali jsme však žádné cavyky a vzali jsme si, kolik jsme potřebovali. Pardál měl jistě tajné přání, abychom v Městě mrtvých zahynuli pokud možno brzy. My jsme se však ze zcela opačného důvodu nedotkli svých zásob vody, abychom byli později co možná nejdéle chráněni před nedostatkem.

Stejně se dělo i večer. Na místě, kde jsme tábořili, jsme opět našli hlídku s dostatečným množstvím vody. Opět nám byla odřeknuta, ale vzali jsme si ji právě tak jako v poledne. Nikdo se neodvážil nám v tom nějak zabránit. Že těch padesát jezdců se neustále drželo v uctivé vzdálenosti od nás, bylo již podotknuto. Ani jejich vůdce, major, nepovažoval za možné, aby se k nám přiblížil. Emír se po celý den zdržoval za námi a také večer nám zůstával vzdálen. Nejedl již v poledne a nejedl ani nyní. Několik doušků vody bylo všechno, co přijal. Velice mne to bolelo. Vstal jsem ze svého místa a odebral se k němu. Když mne spatřil stát před sebou, zeptal se:

"Jdeš ke mně? Nebojíš se mne?"

"Bát se?" odpověděl jsem. "Ne!"

"Ale štítit se mne musíš?! Musíš mít odpor přede mnou! Musíš mnou opovrhovat!"

"Ani mi nenapadne!"

"Myslíš tedy, že bývalý major, který se nyní najednou stal plukovníkem, lhal?" "Ne."

"Věříš mu tedy?" "Ano."

Na chvíli se odmlčel. Pak se vyptával dále: "Považuješ tedy všechno, co řekl, za pravdivé a správné?" "V celku ano. Činy jsou skutečné, ale zvětšeny v jednotlivostech jeho rozčilením a hněvem." Emír se rozhorlil:

"Jak jste všichni upřímní! A jak náhle! Tak zčistajasna!"

"Byl jsem vždycky upřímný!"

Zadíval se na mne:

"Ano, ty! Byl jsi upřímný hned, když jsi ke mně poprvé promluvil!" Ukázal na místo před sebou a vyzval mne: "Posaď se sem!"

Uposlechl jsem jeho výzvu a posadil se proti němu. Když jsem tak učinil, začal mluvit:

"Prosím, abys byl ujištěn, že všechno, co ti nyní řeknu, je čistá pravda! Nikdy jsem se necítil být takovým zločinným zuřivcem, za jakého jsem byl tentokrát prohlášen. Vždycky se mi zdálo, že ke mně nikdo kromě mé matky nechoval lásku, a i tato mateřská láska se mi zdála být vlastností, kterou by jí bylo možné přičíst k dobru, ale jen vrozeným instinktem, jehož musela uposlechnout. Tato moje matka je také jediným stvořením, které jsem až dodneška skutečně miloval a dosud miluji, a poctivě se ti přiznám, že jsem si na tom velice zakládal, že mohu tuto paní, která jedná jen z vnitřního pudu a ne z vlastní svobodné vůle, zahrnovat za to takovou vděčností. Můj otec byl mužem velice vypočítavým, přísným, dokonce tvrdým, nemohu proto považovat za vlastní hřích, když jeho vlastnosti přešly i na mne. Kromě toho se u mne objevila i ukrutnost, která dovede spolubližního k vlastnímu potěšení, dokonce k vnitřnímu uspokojení mučit. I já dovedu, jak nyní pozoruji, být ukrutný, ale pouze proto, že nižšího člověka považuji za neschopného pociťovat bolest tak, jak ji pociťujeme my, lidé vyššího urození. Jako chlapec brouka, řezník jateční kus, lovec zvěř a poháněč svého soumara dovede mučit, protože je přesvědčen, že tato muka nebudou nikdy tak pociťována jako by je cítil sám, tak i já jsem měl mínění, že má přísnost může být pociťována jen jako přísnost a nějako ukrutnost, neboť není na světě nikdo, kdo by ji pociťoval tak, jak bych ji cítil sám, kdyby byla provedena na mně. Považoval jsem všechny ty lidské zástupy za stádo ovcí, které pro hustý vlněný kožich necítí rány vedené na hřbet. Laskej se s nimi a budou bečet, tluč je a bečí také, je jim to jedno! Jen je doveď na pastvu, víc od tebe nežádají! Obklop je na noc pevnou ohradou, aby je nemohl sežrat dravec, neboť sám jsi jediným dravcem, který až je vykrmí a až budou mít dostatek tuku, si to smí sám jediný dovolit! Stříhej je, jak často chceš! Pak je zabij a ohřej se v jejich kožichu! K tomu jsou zde, jiný účel nemají. Ty jsi však pánem, emírem, velitelem! Chápeš to, efendi?"

"Zajisté že chápu! A všechno by to bylo správné, kdyby byly tvoje předpoklady správné!4'

"Které předpoklady?"

"Za prvé, že brouk, jateční dobytek, zvěř a osel cítí méně bolesti než ty sám, a za druhé, že jsi dokonaleji, jemněji a cenněji uzpůsoben než jiní lidé. Věř mi, kdybych tě porazil, nechutnalo by mi tvé maso o nic lépe než kterékoliv jiné, a tvoje kosti by mi neposkytly o nic lepší polévku než jiné kosti. Tvé vlasy a vousy by mi neposkytly ani tolik užitku, aby z nich mohl být zhotoven kožich, a kdyby někoho napadlo udělat z tvé kůže botu, střevíc, sedlo nebo dokonce kožené kalhoty, jistě by se brzy přesvědčil, že tvá kůže je horší než telecí nebo hovězí kůže!"

"Efendi! Neodvažuješ se snad až příliš mnoho?" vpadl mi do řeči.

"Neodvažuji se ničeho!" odpověděl jsem. "Jaká je třeba odvaha k tomu, chci-li ti otevřít oči? Jakmile prohlédneš, nemůžeš se na mne zlobit, ale musíš mi být vděčný! Považoval jsi se za vyššího tvora a já tě v okamžiku přesvědčil, že jsi složen z téhož materiálu jako jiní lidé, dokonce z horšího než ty ,ovce', za jejichž ,emíra', ,pána' a , velitele' jsi se považoval. Máš-li nějaké přednosti, pak to mohou být jen přednosti duševní a rozumové. A teď, prosím, pátrej! Na kterém duševním poli jsi vynikl? Myslím totiž, vynikl tak, aby ses mohl nazývat duševním ,emírem', duševním , vladařem' a duševním ,knížetem' svých poddaných?"

Odmlčel jsem se, abych slyšel, co mi odpoví. Emír však mlčel. Pokračoval jsem tedy:

"Nebylo takové duševní pole! Nebyl jsi učencem, ani básníkem, ani umělcem, vědcem nebo vynálezcem, dokonce ani -"

"Byl jsem však více než to všechno," vpadl mi do řeči. "Byl jsem knížetem!"

"Ano, byl jsi knížetem, to je správné! Ale jakým knížetem? Čím jsi si zasloužil být knížetem? Stal jsi se jím sám ze sebe? Nebo ti byl titul vrozen právě tak jako dědičné chyby, k nimž jsi se před chvílí otevřeně přiznal? Jako tvá přísnost, chladná vypočítavost a ukrutnost? Co jsi jako kníže dokázal? Vynikl jsi nad jiná knížata i nad ostatní obyčejné lidi nějakými požehnání přinášejícími, obžalujícími skutky a činy? Jmenuj mi tyto skutky! Kolik zákonů jsi vydal k blahu svého národa? Kde jsou cesty, silnice, školy, nemocnice, které jsi vystavěl? Kterou plochu pouště jsi přinutil, aby se proměnila v plodná pole a pastviny? Jak jsi se staral o chudinu svého národa? Kdo jí opatřoval práci a chléb? Kde jsi postavil zásobárny a obilnice, které bys mohl v době neúrody a hladu otevřít svému lidu? Vím, že předešlí ardistanští vládcové vystavěli mohutné stavby, v nichž byly nahromaděny zásoby pro doby hladu a nouze. Kdy jsi udělal něco podobného?"

Zde jsem se opět odmlčel. Emír nemluvil i nyní. Seděl zde sklesle, s rukama sepjatýma na kolenou a se sklopenou hlavou. Viděl jsem, že nyní nastala doba, kdy může být překován a vytepán, aby byly odstraněny škváry a proto jsem pokračoval:

"A co jsi podnikl na duševním poli, abys mohl tvrdit, že jsi lepším, šlechetnějším a vznešenějším člověkem než jiní? Učinil jsi vůbec někdy jen sebemenší pokus podniknout zde něco dobrého, nebo dokonce neobyčejného? V jakém stavuje především tvoje vlastní duše? Jak bude vypadat až ji jednou odevzdáš tomu, který ti ji dal? A co duše tvé choti a tvých dětí? Byl vůbec ve tvé rodině ten hřejivý sluneční paprsek, bez něhož žena i děti strádají a hynou? A co duše tvého dvora, tvého okolí, tvé rezidence? Dovedl sis zjednávat lásku tohoto svého okolí? Jak jsi to dělal? Pomysli "

Emír najednou vyskočil, rozhodil rozčileně rukama a prosil:

"Zadrž, zadrž, efendi! Počínáš si velice směle, příliš směle! Uškrtil bych tě za tvá slova! Těmato svýma rukama bych tě uškrtil, takhle - tak - tak!"

Zaťal obě pěsti a pohyboval jimi, jako by v nich držel mé hrdlo. Skřípal při tom zuby. Pak ztěžka vydechl a pokračoval:

"A přece, myslím, že kdybych tě zabil, musel bych tě oplakávat a naříkat pro tebe jako pro jediného člověka, jehož si vážím, jehož miluji a jehož se bojím! Jsi skutečně strašlivý člověk! Jsi ukrutný vrah! Zabil jsi právě ve mně něco, co jsem považoval za něco nejvznešenějšího, velikého, ušlechtilého a líbezného! Zda právem či neprávem, to se ještě ukáže! Není to ve mně ještě docela mrtvé. Duše člověka se nedá tak snadno zabít jako jeho tělo! Musím vědět, co mám nyní dělat! Mám-li jej zachránit a proti tobě obhajovat, nebo mám-li mu k tvým ránám uštědřit ještě kopanec a srazit jej tam, odkud již není návratu! Popřej mi čas, dej mi jen čtvrthodinu lhůty! Vrátím se, jakmile uplyne čtvrthodina!"

Vzdálil se pomalými kroky, aby zmizel se svými myšlenkami v temnu noci. Pardál, který to však spatřil, hrozebně zvolal: "Stůj! Zůstaň zde! Kdo se dostane do podezření, že by chtěl uprchnout, toho chytí moji jezdci!"

Emír se opět obrátil, ale neuznal ho ani za hodného pohledu. Pak se posadil na předchozí místo.

"Prosím tě, efendi, pokus se usnout, já však nemohu! Otevřel jsi ve mně bránu, ne klidně, tiše a šetrně, jako otvíráme dveře cizích příbytků, ale násilím, ranami pěstí, pod jejichž silou se tato moje duševní brána zřítila. Tam za ní však nyní proniklo světlo a teplo poznání. Derou se teď dovnitř postavy a myšlenky, o nichž jsem neměl dříve tušení. Musím je pozorovat, zkoušet, musím s nimi mluvit, musím se jich ptát, co si přejí. A musím jim pak říci, mohou-li zůstat, nebo opět odejít. Měj strpení, až s nimi budu hotov. Zítra ti všechno povím!"

Položil se na zemi, sedlo použil jako polštáře, protáhl se s těžkým oddechnutím a ležel zde tiše, nepohnutě, upíraje své oči do hvězdného nebe a já měl v této chvíli jen jediné zbožné přání, aby i v jeho nitru vyšly hvězdy. Přinesl jsem si také sedlo a lehl jsem si vedle něho. V případě, že se v někom probouzí duše, nemáme ho nikdy opouštět, aby poznal, že jsme mu s radou i pomocí nablízku.

Uplynula více než hodina, když se emír poprvé pohnul. "Efendi, spíš?" zeptal se.

"Ne," odpověděl jsem.

"Jen spi! Neměj o mne starost! Neviděl jsem vánoční slavnost nadarmo a nezúčastnil jsem se jí jen tělesně, ale i duševně! Mohu ti sdělit výsledek poslední hodiny?"

"Prosím tě o to!"

"Poslouchej tedy! Starý, statečný major, který mne dnes tak směle obvinil a dokonce i urazil, by neměl být jen plukovníkem, ale generálem. Vrátíme-li se šťastně domů, bude mou první starostí ohlásit mu toto povýšení. Jsi se mnou spokojen?"

"Bůh ti požehnej!" odpověděl jsem, rozradostněn velikým a těžkým vítězstvím, které dovedl nad sebou vybojovat. "Ano, Bůh ti žehnej. Za tuto jedinou hodinu, kterou jsi zde bez pohnutí proležel, jsi dokázal mnohem více než za všechna uplynulá léta!"

"Pak prosím, abys nyní usnul! Dost na tom, probdím-li noc sám. Nepřeji si, aby ses i ty kvůli mně okrádal o zasloužený noční spánek. Tedy: Dobrou noc!"

"Dobrou noc!"

Po těchto slovech jsem se obrátil na druhou stranu a zavřel oči. Jak jsem byl šťasten! Uklidnil jsem se duševně tak, že jsem brzy usnul a časně ráno jsem byl první na nohou.

Druhý den nám ukazovala krajina, kterou jsme projížděli, zcela novou a pro mne velice zajímavou tvářnost. Oživovala se. Vyjadřuj i-li se tímto způsobem, proviňuji se vlastně vědomě proti logickému vyjadřování, neboť kraj se oživoval - mrtvolami. Zpočátku jen řídce, později však častěji a častěji, setkávali jsme se se stopami po bývalém životě v této pustině. Spatřili jsme zříceniny domů a domků, buď ojedinělé, nebo i celé vymřelé a opuštěné vesnice, které ležely právě vedle naší cesty. Všude tam, kde byla větší skupina rozpadlých stavení, jsme našli také stopy po nějaké vodě, buď potůčku, říčce nebo rybníku. Zříceniny domů byly buď dost zachovalé, nebo úplně rozpadlé. Viděli jsme mnoho opuštěných kamenných lomů, které kdysi dodávaly pevný kamenný materiál pro tyto stavby. Mnohé stavby zbudované z tohoto kamene, s pevně upěchovanými plochými střechami, stmelené věkům vzdorující maltou, vypadaly jako by je obyvatelé teprve včera opustili a nějako obydlí již po staletí prázdná. Pozorovatel pochopil jejich staletou opuštěnost teprve tehdy, když si uvědomil, že nikde nablízku není ani stopa po nějakém stromečku, keříčku, travičce, dokonce jen pouhém stébélku. Byly zde ovšem stromy při cestách a v dřívějších zahradách, které se daly spíš u domů jen vytušit, ale tyto stromy byly vesměs také již mrtvolami. Nikde nebyla nejmenší stopa po zeleni. Byl to smutný, místy dokonce i strašidelný pohled na tyto kostry bývalé vegetace, jistě dost bujné. Jen málo lidí se zde zastavilo, aby si nalámalo materiál k zažehnutí táborového ohně, ale pospíchalo ihned pryč, aby nevidělo tato místa hrůzy a děsu. I my jsme si počínali podobně.

Emír se v této poušti, mezi mrtvolami domů a stromů, velmi dobře vyznal. Bylo již podotknuto, že v mládí se svými sloužícími prolezl celé Město mrtvých i jeho širé okolí, aby se s ním seznámil. Dnes se od nás již nevzdaloval, ale oddělil mne a Halefa od Pardála a bavil se s námi. Dělo se to ovšem v takové vzdálenosti od zajatce, že ten nemohl slyšet, o čem jsme mluvili. Dozvěděl jsem se, jak se jmenovaly vymřelé osady, kam vedly zaváté cesty, čím se zaměstnávalo obyvatelstvo těchto míst a vůbec všechno, co emír o této krajině věděl. Popsal mi také Město mrtvých, ale nebudu zde jeho líčení opakovat, neboť by daleko vybíhalo z rámce mého vyprávění.

Zmínil se také o tamních vězeních, do nichž byli zavíráni pouze vojáci a lidé, kteří se provinili politicky, ne však zločinci jiného druhu. Propátral i tato vězení a podrobně je znal.

"Znáš i vězení číslo pět, do něhož máme být zavřeni?" zeptal jsem se.

"Právě tak dobře, jako všechna ostatní," odpověděl.

"Má nějaké tajemství?"

"Nemá, skutečně nemá!"

"Víš to bezpečně?"

"Zcela určitě!"

"Ale strážce cisterny mne upozornil, že neznáš všechna tajemství Města mrtvých, že té do všech nezasvětili!"

"Tak? Tvrdil něco podobného? Kdo mu řekl, jak mnoho nebo jak málo o nich vím? Může pouze něco tušit, ale nemůže vědět nic určitého. Je to nepatrný, bezvýznamný sluha, který dohlíží pouze na studnu, cisternu, roznášeče vody a jejich velbloudy. Takové lidi přece nezasvěcujeme. Copak ti povídal?"

Opakoval jsem mu celou svoji rozmluvu s tímto člověkem. Poté, jak se zdálo, přece jen trochu znejistěl.

"Donedávna jistě nic nevěděl," pravil emír. "Nyní však naslouchal, co si důstojníci a vojáci mezi sebou vypravují. Tedy tito tři že vědí víc než já? Džunubistanský mahaláma, ardistanský mahaláma a BAŠ islámi, kterého jsem nechal uprchnout, protože jsi mi tak radil? První z nich je nyní neškodný, je v zajetí Usulů. Ani druhý mi nemůže uškodit. Třetího, doufám, že brzy dopadnu a pak mi ani nenapadne, abych ho zase pustil na svobodu!"

"Je správné, že zde mluvíš o neškodnosti a bezpečí?" zeptal jsem se. "Osoby ti ovšem uškodit nemohou, ale věc sama v sobě zůstává nezměněna."

"Která věc?"

"Že ta trojice ví více než ty sám. Je-li na tom něco pravdy, pak existují tajemství, o nichž nemáš tušení, a tato okolnost pro nás může být nad jiné nebezpečná!"

"Tímto nebezpečím jsi vinen ty, nikoliv však já!"

"Jak to?"

"Kdybys mne nepřinutil, abych BAŠ islámiho pustil, nemohl by Pardálovi o tajemstvích nic sdělit!"

"Mýlíš se, oba byli jistě dávno před tím, než jsi ho propustil, již domluveni. Již dvakrát jsem přeslechl od tebe toto obvinění a proto spěchám, abych ti sdělil, že v mých očích je BAŠ islámi sice fanatikem, ale jinak blahosklonným a spravedlivě smýšlejícím mužem a že mám ve zvyku napravovat chyby, kterých jsem se dopustil. Ostatně se teprve ukáže, je-li chybou to, co za chybu považuješ. Jedeme-li nyní vstříc nějakému nebezpečí, neleží vina na mně, ale na tobě, neboť je zcela možné, že opravdu neznáš všechna tajemství Města mrtvých, jak jsi mne ujišťoval. Záleží hlavně na tom, není-li vězení číslo pět tak podezřelé, jak se domníváš.

Dovol mi otázku, zdali leží o samotě, nebo souvisí-li s jinými budovami?"

"Leží o samotě. Nedaleko břehu vyschlé řeky. Je zcela poctivě a bezelstně vystavěno, čtyřhranné, přízemí a první patro s plochou střechou. Nahoře jsou menší, dole větší vězeňské místnosti, do nichž nás patrně chtějí vsadit. Stavení je obklopeno dvorem, jehož zeď nepřesahuje o mnoho výšku dorostlého muže."

"Je nádvoří malé?"

"Ne, je velmi veliké, neboť v něm stojí i obydlí nejvyššího strážce všech těchto vězení, několik zásobáren a koníren, kde budou umístěni naši koně."

"Vězení tedy nemá nějaké dvojité zdi nebo podobné zařízení, za nimiž by na nás mohlo číhat nebezpečí, o němž nemáme tušení?"

"Ne. Nebylo také třeba podobných zařízení tam, kde nouze o vodu je dostatečným prostředkem k zabránění útěku. Kdo se odváží uprchnout, zahyne cestou. Proto musíme ušetřit veškerou svoji vodu, jinak bychom byli ztraceni jako všichni ostatní! Doufám, že jsem tě v této věci upokojil, zcela upokojil?!"

Nebyl jsem ovšem vůbec spokojen, naopak! Jeho jistota se mi zdála být naprosto neodůvodněná a vyvolávala u mne právě opačný dojem, ne však ten, který zamýšlel. Nezmiňoval jsem se sice o tom, ale předsevzal jsem si, že neudělám krok, abych se dříve ve své známé opatrnosti nepřesvědčil, že nám z žádné strany nehrozí nebezpečí.

Ten den jsme třikrát použili napájecí stanice. Dvakrát dopoledne a potřetí k večeru. Počínali jsme si jako včera. Ušetřili jsme vlastní vodu a použili tu, kterou byli zásobeni strážci. Čím dále jsme dnes jeli, tím více jsme nacházeli stopy bývalého bujného života a zaniklé kultury. Poznali jsme z toho, že se již blížíme ke starověké rezidenci. Krajina byla opět hornatá a když jsme nakonec k večeru zajeli na vysoký a široký horský hřbet, spatřili jsme hluboko pod námi ležet cíl své cesty.

Vyhrazuji si na jiném, vhodnějším místě podrobně popsat toto zvláštní Město mrtvých. Podotknu jen, že město muselo být velice krásné. Zastavili jsme se při prvním jeho spatření, abychom je obsáhli svým pohledem, neboť není možné říci, že jsme se chtěli tím pohledem pokochat. Byl to celkem hrůzokrásný pohled, ale byl také krátký, neboť nás z něho vyrušil důstojník, velící svým padesáti jezdcům, který nás se svým oddílem daleko předjel, protože ho ani nenapadlo, aby se zastavil kvůli pohledu na město. Volal na nás, abychom se nezdržovali, že cesta do vězení číslo pět je ještě dost dlouhá a že za půl hodiny se již úplně setmí. Poslechli jsme jeho vyzvání.

Když jsme sjížděli z horského hřbetu a já spatřil mohutné pevnostní hradby z kyklopského zdiva, zmocnil se mne přece jen trochu strach před tím, co nás očekává. Tyto hradby a jejich věže byly tak vysoké a pevné, že pro člověka, který se jednou ocitl za nimi, nebylo z nich úniku. Proto jsem se také zeptal emíra, ovšem tak, aby to slyšel jen on:

"Zavřou nás snad tam naproti?"

"Ne," odpověděl emír. "Ale i kdyby to tak bylo, mohl by jsi být bez starosti. Dobře se tam vyznám a postačí jen chtít a budu na svobodě."

"Kde leží to číslo pět?"

"Před těmi pevnými hradbami, které ti, jak se zdá, nahánějí strach. Vidíš vyschlé koryto řeky a tři kamenné mosty vedoucí přes ně? Protější břeh je opatřen umělou zdí. Vidíš ten velký a široký oblouk, který se v této zdi otevírá? Poněkud níže pod prostředním mostem!"

"Ano. Zdá se, že je to vyústění nějaké bývalé stoky."

"Nebyla to stoka, ale říčka, přítok hlavní řeky, která volně vtékala do veletoku, později ji však překlenuli. Nad tímto ústím vidíš veliké pobřežní prostranství, na jehož západní straně spatřuješ čtverec zdí, táhnoucích se kolem dvou stavení, jednoho hlavního a jednoho vedlejšího. První z nich je naše vězení číslo pět, druhé je pak obydlím nejvyššího strážce, o kterém jsem se ti již zmínil."

"Hm! Toto vězení nevypadá nijak vážně a nebezpečně!"

"A také není nijak nebezpečné! Nikdo na světě nás tam neudrží!

Útěk není nemožný, ale naopak velice lehký. Jediným nebezpečím je jen nedostatek vody po cestě. My však máme svoje měchy naplněny."

"Potřebujeme však také mnoho vody! Pět lidí, sedm koní a čtyři velicí psi už spotřebují hodně tekutin! Jde nám o život a není zde na místě veliká bezstarostnost. Pro nás je nyní hlavní otázkou, je-li naše budoucí vězení stavěno bez záludností. Nejsou-li v něm zrádná propadliště, dvojité zdi a podobné pěkné věci."

"K tomu mohu klidně říci, že ne. Bydlel jsem jako chlapec u tehdejšího nejvyššího strážce a prolezl jsem v těch budovách všechny rohy a kouty. Kdyby tam bylo něco podobného, jistě bych to našel a také strážce by mi to sdělil, jako mi sdělil i jiné věci, o nichž nesměl mít nikdo jiný tušení."

"Mohu být v tomto směru upokojen?"

"Naprosto!"

Řekl to tak přesvědčujícím tónem, že jsem mu musel uvěřit. Byl bych ho také jistě urazil, kdybych se nedal uspokojit. Sjeli jsme už pak mlčky z horského hřbetu, projeli rovně městem a konečně přejeli po prostředním kamenném mostě na již zmíněné pobřežní prostranství, na jehož západní straně leželo naše vězení. Nevypadalo však skutečně jako vězení! Jak bylo již podotknuto, nebyly hradní zdi vyšší než vzrostlý muž. Každé dítě by je přelezlo. Když jsme jeli kolem, díval jsem se pohodlně přes zeď do dvora, aniž bych se musel vztyčovat ve třmenech. Hlavní budovu bylo možné zcela dobře přehlédnout. Nebylo v ní jediné okno, ani v přízemí, ani v poschodí. Okenní otvory zely na nás otevřenou prázdnotou. Bylo třeba jen vylézt, aby byl člověk na svobodě! Nebylo to k smíchu? Ulehčilo se mi u srdce, které před chvílí bilo ještě trochu stísněně.

Hlavní brána nebyla na říční, ale na protější straně. Zastavili jsme před ní. Slunce zapadlo, začalo se smrákat.

"Jsme u cíle!" zvolal velící důstojník a dal pokyn svým jezdcům, aby nás ze tří stran obstoupili, na čtvrté straně byla zeď.

"Ano, jsme u cíle!" opakoval i "generál".

Pardál si zhluboka oddechl a řekl:

"Dojeli jsme! Teď přestávají žerty a nastává vážné jednám! Jsme nyní konečně svobodní?"

"Ano," přisvědčil jsem, protože emír neodpovídal.

"A odevzdáte se svému osudu?"

"S radostí!"

"To znamená, že projedete touto branou do vězeňského dvora, aniž byste se bránili?"

"Ano, slíbili jsme to a slib dodržíme!"

Halef jej i "generála" rozvázal. Vrátili jsme jim jejich zbraně, načež oba seskočili z koní. Pardál se tvářil zvláštním způsobem. Díval se na nás, kteří jsme zůstali v sedlech, potměšilýma očima a řekl:

"Chtěl jsem dostat vlastně vaše koně i psy. Vím však, že tyto bestie jsou naučeny tajným kouskům a proto se toho vzdám. Ponechte si je. A nyní nadchází rozloučení!"

Šel sám k vratům, uchopil na nich visící paličku a zaklepal. Zdálo se, že uvnitř na toto zaklepání čekali. Určitě nás viděli přijíždět. Brána se ihned otevřela. Byla, jak jsem nyní spatřil, dvojitá s vnějšími a vnitřními vraty. Obojí vrata byla dvoukřídlová. Jedněmi se vjíždělo z volného prostranství, druhými se vjíždělo do dvora. Mezi vraty byla místnost, kde byli vězni přijímáni a kde se museli podrobovat prvním formalitám. Bylo to dost veliké místo, že jsme se tam na koních i se psy všichni dobře vešli. Emír sice mluvil jen o zdi, ne však o tomto přijímacím prostoru, ale nebyl proto důvod se hned při prvním kroku znepokojovat. Nebyl k tomu také čas, neboť sotvaže se otevřela obojí vrata najednou, objevil se za nimi muž, který nás vyzval, abychom vešli, což emír hned učinil. Já jej následoval a Halef s oběma usulskými princi vjeli pak bez váhání za námi.

"Pozdravujte džirbaniho a mého dobrého bratříčka!" volal za námi Pardál. Pak byla vnější i vnitřní vrata s hlukem přiražena a my se ocitli v úplné temnotě.

"Alláh kerím!" vykřikl Halef. "Copak tohle znamená? Není to snad past?"

"Zajisté!" odpověděl jsem.

"Ne!" odmlouval emír. "Strážce ihned zase bránu otevře, vnější ovšem zůstane uzavřena."

"Kdo však vrata zavřel? Lidskou rukou se tak nestalo," řekl jsem. "Pardál to přece nebyl!"

"Pak se to tedy stalo asi pomocí nějakého mechanického zařízení, kterých je zde ve Městě mrtvých dostatek!"

"Ubezpečil jsi mne však, když jsi mluvil o vězení číslo pět, že zde nic podobného není. Seskočme z koní, rychle, rychle! A zkusme otevřít!"

Ale ještě než jsem se mohl úplně sesunout ze sedla, ozvalo se pod námi jakési chraptivé skřípění, jako by se točila naolejovaná vozová kolečka a půda se nám začala pod nohama snižovat. Emír hlasitě vykřikl. Halef vykřikl i oba usulští princové. Čtyři psi začali hlasitě štěkat. Já však byl potichu, zde platilo neztrácet hlavu a zachovat chladnou rozvahu. Nespouštěli nás příliš hluboko, sotva tři nebo čtyři výšky dorostlého muže, pak se začala podlaha snižovat k jedné straně, takže utvořila nakloněnou rovinu. Sklouzli jsme po této straně dolů, všichni, lidé i zvířata. Kdyby nebyla naše zvířata tak ušlechtilá a poslušná, mohl v tuto chvíli nastat podivný zmatek. Takto jsme to odnesli jen několika nárazy a odřeninami.

"Světlo! Rychle světlo!" poručil emír.

"Ne! Nerozsvěcejme! Vyčkejme!" odpověděl jsem.

"Proč?"

"Poslouchej!"

Skřípot se ozval znovu. Podlaha nás složila stranou a nyní se opět začala zdvíhat nahoru. Zároveň se ozval shora Pardálův hlas:

"Tohle jste neočekávali, darebáci, co? Bylo to tajemství džunubistanského mahalámy a mého starého věrného BAŠ islámiho!"

"Nevídané!" odvětil mu rychle Halef a hlasitě se smál. "Zveme se na svatbu, až jeho dcera vstoupí s tebou na trůn!"

Malý, obhroublý chlapík nedovedl chvíli mlčet. Raději by snad přijal ránu, než by něco zůstal Pardálovi dlužen. Pardál mu sice odpověděl, ale jeho odpověď k nám již nedolétla, neboť zatím podlaha nahoře již opět pevně přilehla a otvor byl uzavřen.

"Proč nechceš rozsvítit?" zeptal se emír.

"Chci světlo, ale ne hned teď," odpověděl jsem. "Myslím, že nás budou ještě dlouho pozorovat a nechci, aby věděli, že si můžeme dovolit tolik světla, kolik budeme potřebovat. Máš snad tušení, kde se nyní nacházíme?"

"Ne. Mohl bych ti sice odpovědět, že se přirozeně nalézáme pod vězením číslo pět, ale to by nebyla moudrá odpověď."

"Ovšemže ne. Naše záchrana spočívá nyní jen v tom, že zachováme chladnou rozvahu a že neuděláme ani krok dále, dokud se nepřesvědčíme, kam nás přivedl krok předchozí. Nejdříve ať vezme každý svého koně za uzdu a my s Halefem se ujmeme svých psů, aby zvířata zůstala klidná!"

Chvíli trvalo, než jsme tak všichni mohli učinit.

"A nyní zjistíme, na kterou světovou stranu jsme z podlahy sjeli."

"Na západ," odpověděl Halef. "Stál jsem již nahoře tváří k západu a od té doby jsem se neotočil."

"To by souhlasilo. Volné prostranství, na němž vězení stojí, leží nad ústím přítoku velké řeky, o němž jsme mluvili, sjíždějíce z horského hřbetu. Pamatoval jsem si velmi přesně dvě věci, totiž kde leží toto ústí a kde vězení. Řečiště se vine právě pod vězeňským dvorem. Jsem tedy přesvědčen, že se nyní nacházíme v klenutí, které bylo zřízeno nad řečištěm. Kdybychom mohli tímto kanálem projít k východu, došli bychom jistě k ústí řeky a byli bychom na svobodě. Tuším však, že to nebude možné. Zasypali jistě chodbu, aby se vězni nedostali ven. Co je ti o tom známo?"

S touto otázkou jsem se obrátil k emírovi.

"Nic o tom nevím," odvětil, "jen mluv dále, efendi!"

Pokračoval jsem tedy:

"Pustíme-li se k západu, projdeme chodbou pod vojenskou částí města. Znáš snad místo, kde tento kanál vyúsťuje z druhé strany?"

"Neznám a stydím se za to. Chlubil jsem se svou podrobnou znalostí Města mrtvých a teprve nyní uznávám, že vlastně nic nevím!"

"Nevadí!" těšil ho Halef. "Také nevědomost je někdy velmi pěkná věc. Prospěje člověkovi někdy více než celá věda. Jen má-li při tom člověk trochu důvěry v Alláha a v sebe. Já a můj sidi jsme již vyvázli z horších omáček a budeme si vědět rady i zde. Jen dávej pozor, jak nám můj sidi pěkně poví, co teď budeme dělat!"

"A proč jsi to neřekl hned sám?" zeptal jsem se ho trochu ironicky.

"Protože to nevím!" odpověděl.

"Tak! A co já? Já to mám a musím vědět?"

"Zajisté!"

"A proč?"

"Je to tvojí povinností! Už jsi mne na to tak zvykl, že vždycky sám přemýšlíš a já tvoje plány provádím. Ty jsi byl při všech našich hrdinstvích vždy mozkem a já rukou. Tak tomu bude i zde. Jen přemýšlej, sidi! Co vymyslíš, to provedeme!"

"Nemohli bychom jednou udělat malou změnu, abys ty přemýšlel a já prováděl?"

"Ne, to nejde. My jsme tu čtyři osoby a ty jsi jenom sám. Nemohl bys naprosto provést všechno, co bychom zde dohromady vymysleli. Ať to tedy zůstane při starém."

Jeho bezstarostná nálada mi přišla velmi vhod. Působila jistě i na ostatní. Přistoupil jsem tedy na jeho návrh a pokračoval jsem:

"Dobrá tedy! Chci se pokusit, abych vyplnil tvoje přání. Nejdříve se přesvědčíme, zdali průplav, v němž se nacházíme, je k východu schůdný. Kdyby to tak bylo, dospěli bychom k ústí řeky a tímto do hlavního řečiště a byli bychom na svobodě. Myslím si však, že se touto stranou asi sotva dostaneme ven, neboť Pardál jistě podrobně prohlédl tato místa, než nás sem zavřel. Nezbude nám tedy nic jiného, než pátrat k západu."

"Začněme tedy! Rozsviťme světlo!" řekl emír netrpělivě.

"Ne, ještě ne. Ještě počkáme. Domnívám se, že nahoře stále ještě poslouchají. Nechci, aby viděli, že máme světlo a že o věci uvažujeme chladně, místo abychom si zoufali, jak se jistě o nás domnívají."

Emír se musel, i když nerad, podrobit. Čekali jsme skoro hodinu a ukázalo se, že jsem měl pravdu. Stalo se za tuto dobu dvakrát, že shora podlahu spustili tak daleko, aby mohli po stranách dohlédnout dolů. Také hlasy k nám doléhaly, ale jen tlumeně, takže jsme nemohli slovům rozumět. Nebylo sice absolutně třeba, abychom tak dlouho čekali, ale chtěl jsem naše nepřátele ukolébat v bez-starostnosti. Čím více byli přesvědčeni, že nemůžeme uniknout, tím méně na nás budou dávat pozor. Když však uplynula hodina a nahoře se už nic nepohnulo, otevřel jsem svůj balík a rozsvítil jsem.

Hned v první chvíli jsme se přesvědčili, že východní stranou uniknout nemůžeme. Kanál byl na této straně nejen zasypán, ale i vyplněn velikými skalními balvany, z nichž ani jediným bychom spojenými silami nepohnuli. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se obrátit k západu.

Zde jsme měli volnou cestu. Průplav se nepodobal ani v nejmenším nějaké důlní štole, byl naopak vysoký, že by jím snadno prošel muž s druhým, který by mu stál na ramenou, a tak široký, že jím mohlo projít vedle sebe i dvanáct osob, aniž by se dotýkaly rameny. Kvůli této šířce byl opřen ve svém středu sloupořadím, které podpíralo střed klenby. Půda byla úplně rovná a hladká. Byla velmi pečlivě upěchována. Podobala se skoro mlatu. Byl zde dobře dýchatelný vzduch a ani stopa po nějakém vlhku.

"Tohle nevypadá ani jako bývalý vodní průplav, ani jako vyschlé řečiště!" řekl emír.

"Nevyznáš se zde tedy?" zeptal jsem se ho znovu.

"Ne. Nikdy mne nenapadlo, abych vnikl do tohoto kanálu a nevím o něm nic jiného, než jsem ti už řekl. Jak dlouhý asi může být?"

"Dozvíme se to. Budeme počítat kroky. Musíme to ostatně pečlivě dělat, chceme-li se zde zorientovat."

Bylo třeba šetřit světlem, proto jsem naplnil jen dva kahance sezamovým olejem a při jejich světle jsme se pak vydali na cestu.

Šli jsme ovšem pomalu, velice pomalu, neboť kahance vydávaly jen sporé světlo, takže jsme viděli sotva na tři kroky kolem sebe.

Mohli jsme narazit každým krokem na nějakou prohlubeň, otvor v půdě, nebo nějakou jinou záludnou past, která se nám mohla stát osudnou. Nic podobného se však nestalo. Prošli jsme sto, pět set, tisíc kroků

"Tohle je zdlouhavé!" zlobil se Halef.

"A myslíš snad, že nás zde zavřeli pro zábavu?" zeptal jsem se ho.

"Ne, to nemyslím, ale bude-li to takhle pokračovat, posadím se zde a usnu!"

Když jsme napočítali šest set kroků, myslel jsem, že jsme ušli kilometr, ale ušli jsme i druhý kilometr, aniž bychom přišli na konec. Vedli jsme koně za uzdy. I psi se nás drželi a byli potichu, bez nějakého rozčilení. Nyní však začali být nepokojní. Museli jsme je vzít na vodítka. Nechali si to však líbit jen s odporem. Ucht zůstal najednou stát, aby očichal jakési místo na zemi. Pak zdvihl nozdry, větřil, načež se vytrhl a pustil se do tmy, odkud zaznívalo jeho radostné vytí. Acht, Hu a Hi se okamžitě pustili za ním. Nemohli jsme je udržet. Jejich hlasy rozpoutaly v dlouhém, zvukové vlny stokrát odrážejícím kanále takový řev, že to vypadalo, jako by se nám z řetězu utrhla smečka ďáblů.

"Džirbani?" zeptal se emír.

"Patrně!" odpověděl Halef. "Náš džirbani a princ Čobanů, pospěšme si!"

Hlasy psů zmlkly a pak jsme slyšeli lidské hlasy. Nebylo však rozumět ani jedinému slovu. Ozvěna zesilovala a pletla jednotlivé zvuky a činila je nesrozumitelnými. Je samozřejmé, že jsme ihned zapomněli na svou dosavadní opatrnost a pomalost. Pospíchali jsme chodbou co nohy stačily. A oba přátelé nám přicházeli právě tak rychle vstříc. Ano, byli to oni. Džirbani a Sádik, skutečný prvorozený princ Čobanů!

Nebudu popisovat naše shledání. Byli stejným způsobem jako my vlákáni do pasti. Byli přesvědčeni, že jedou vyjednávat s ardistanským vladařem. Neměli však tolik štěstí jako my. Přemohli je, odzbrojili a spoutali, jen nohy jim ponechali volné. Když došli k vězení číslo pět, byli také zcela neočekávaně spuštěni do hloubky. Dole si pak navzájem rozvázali ruce. Byli zde již celé dva dny bez vody a bez jídla. Nejvíce strádali žízní, protože jim nedali napít již během dopravy. Chtěli jsme je nakrmit a napojit hned na místě, ale oni nám sdělili, že bude lépe, půjdeme-li s nimi až na konec chodby, kde je větší prostor a kde jsou i sedadla. Přistoupili jsme na tento návrh.

Nenašli před dvěma dny také jinou cestu než tu, kterou jsme se dali my a dostali se na konec kanálu jen po hmatu, až zjistili, že není možné prodrat se dál. Kanál byl uzavřen opět umělými skalními kvádry tak uměle přitesanými, že by je člověk mohl považovat za přirozené. Jemné a velmi dobře spárované trhliny a mezery mezi jednotlivými kameny působily dojmem dokonalé přírody. Chodba se tam, kde končila, zároveň rozšiřovala do velkého čtyřrohého prostoru, který se podobal velikému sálu a byl opatřen kolem stěn kamennými lavicemi. Tam jsme se usadili.

Zde v tomto podzemí, jen slabým přísvitem kahanců osvětleném prostoru, se spatřili džirbani a emír poprvé v životě. Nejprve jsme dali oběma ubožákům pití. Pak jsme rozsvítili několik přinesených svíček, abychom se alespoň na kratší dobu mohli zřetelně vidět. Emír podal džirbanimu ruku a on ji podržel ve své. Prohlíželi si jeden druhého mlčky a aniž by se jen pozdravili. Pak se emír posadil na lavici při stěně a obrátil se ke mně:

"Zde není pravé místo k výměně pozdravů mezi knížaty a vojevůdci. Že se chceme vidět a domluvit, si vymyslel Pardál, ale tato jeho lež se stala skutečností. Tak ruka Prozřetelnosti mění zlo na dobro. Zde však nebudeme konat svoji poradu. Zde nejsme pány ani vlastního osudu, jak bychom se mohli odvážit rozhodovat o osudech jiných? Zde jsme jen lidmi, lidmi potřebujícími pomoc, kteří se nacházejí v největší bídě a starostech. Jakmile bude nebezpečí zažehnáno, budeme opět těmi, jimiž jsme byli kdysi. Nyní se však ptám, efendi, tebe, co soudíš o našem nynějším postavení? Je beznadějné nebo ne?"

Odpověděl jsem mu rychle a určitě:

"Nemusím je ani zkoumat a mohu ti říci, že o nějaké beznaděj-nosti nemůže být vůbec řeč."

"Děkuji ti. Tím mne upokojuješ. Nenajdeme-li však ani zde východ?"

"Pak se vrátíme tam, odkud jsme přišli. Pohyblivá podlaha přijímacího prostoru byla pro nás až dosud osudná, proč bychom nyní nemohli z ní čerpat pro sebe prospěch? Pohyb podlahy se jistě řídí závažími a pákami. Kdyby se tato nacházela nad zemí, museli bychom se vzdát veškeré naděje. Nahoře u zdi mezi bránami však pro ně nebylo nejmenší místečko. Musíme je tedy hledat pod zemí a jsem přesvědčen, že je nalezneme. Jakmile se to stane, nemůže nás žádný Pardál nutit, abychom byli jeho vězni déle než budeme chtít."

"To zní povzbudivě! Kdo by si to pomyslel! Spoléhal jsem se na znalost zdejších místností a teď jsem zcela odkázán na tebe. Chceš nám říci ještě více?"

"Ano. Není totiž ještě naprosto dokázáno, že bychom se odtud museli vracet. Tento prostor je vybudován uměle. Nikdo si však nepostaví pokoj nebo světnici, do které by musel vážit čtyři kilometry cesty, chce-li se tam posadit. Jsem naopak přesvědčen, že jsou zde dveře, které vedou ven, na vzduch."

"Nevidím je!"

"Rovněž je nevidím. Ale hledejme je. Jsou-li zde nějaké, nejsou to ovšem dřevěné dveře, nýbrž kamenné, skládající se z jednoho nebo dvou těchto balvanů, které jsou tak umělecky přitesány, že trhliny mezi nimi se zdají být přirozenými. Takové kamenné dveře by však byly velice těžké a neovladatelné, kdyby se pohybovaly ve stěžejích. Proto se domnívám, že budou buď na válcích, nebo na kolečkách. Jestli to tak je, najdeme jistě na zemi stopy, které není možné zahladit."

"Myslíš tedy, že postačí prohlédnout podlahu, budeme-li se chtít přesvědčit o existenci dveří?"

"Ovšem."

"Dobrá, hledejme tedy!"

Lampičky a svíčky byly tedy skloněny k zemi a sotvaže se to stalo, už Halef volal:

"Sidi, už to mám! Už to mám!"

"Copak?" zeptal jsem se. "A že tak rychle?"

"Ano, rychle, velmi rychle! Kolejnici a zde ještě jednu, tedy dvě! Pojďte sem!"

Půda byla vydlážděna silnými kamennými plotnami, v nichž byly vytesány dvě rýhy, které v tomto případě nemohly být ničím jiným než kolejnicemi. Plotna, v níž byly kolejnice vtesány, neležela rovně, ale pozvolna se zdvíhala ke stěně, tvořila tedy od stěny spád. K této plotně přiléhala druhá, rovněž opatřená kolejnicemi, která také neležela rovně a zdvíhala se opět na druhou stranu do výše. Dveře tedy byly přizpůsobeny tak, že se otvíraly a zavíraly vlastní váhou. Nejdříve sjížděly dolů, pak se zastavily, načež vykonávaly tutéž cestu zpět k otvoru.

Kolejnice zde tedy byly. Nyní se naskytla otázka, který z kamenů tvoří dveře. Přirozeně ten, zpod něhož kolejnice vybíhaly. Prozkoumali jsme jej, stál však pevně a nehybně. Byl tedy nějakým způsobem přidržován. Kdyby se nám podařilo tento odpor tajemného zařízení překonat, jistě by se pohnul. Pustili jsme se tedy do podrobného zkoumání jeho nejbližšího okolí. Byla nám především nápadná dvě místečka jinak zbarvená než ostatní skály. Tato místa se nacházela po straně vedle štěrbiny mezi kamenem, který tvořil dveře a vedlejším kamenem. Pokusil jsem se na nich škrábat nehtem, drobila se. Použil jsem nože. Nyní pokračovala práce rychleji a brzy se objevily dva otvory, podobné těm v automatech, určeným pro vhození mince. Byly ucpány navlhčeným, ze země sebraným prachem, aby je nikdo neviděl. Byl to stejný způsob, jakým byly zamazány trhliny u Andělské studny nad Katarským průsmykem. To bylo nápadné.

"Dírka, dírka, klíčová dírka, je to pravda, sidi?" volal Halef.

"Zdá se tak," odvětil jsem.

"A naproti na druhé straně rovněž?"

"Podíváme se!"

Když jsem odstranil prach i tam, objevil se otvor navlas podobný prvnímu.

"Tohle je zvláštní, velmi zvláštní!" divil se emír. "Ale teď klíč! Kdepak asi bude klíč? Snad zde leží někde uschován!"

"Tomu nevěřím. Podobný předmět nikdo neukryje na místo, kde nastává nejživější přání ocitnout se v jeho majetku. Ale počkejte!"

Vzpomněl jsem si na ten klíč v noži, který ztratil džunubistanský mahaláma na tábořišti, kde jsem ho druhý den potom našel. Měl jsem ho dobře uschovaný. Vězel v nejpevnějším růžku mé sedlové brašny. Vytáhl jsem jej odtud a zahnul střenku do potřebného úhlu. Pak jsem vsunul špičku do klíčové dírky a otočil jsem. Šlo to! Byl bych snad hlasitě zajásal! Tušil jsem, že tento nůž nám může být potřebný i jindy a na důležitějších místech.

"Dovede otevřít, dovede otevřít!" vykřikl emír velmi udiveně.

"Ó, můj efendi dovede všechno a já to dovedu po něm!" odpověděl Halef velmi pyšně.

"Řekl jsem mu, že se na mne může spolehnout a nyní jsem nucen spoléhat se na něj. Prosím, efendi, otevři i druhý otvor," žádal emír.

"Až odejdeš, dříve ne!"

Emír totiž stál právě před kamenem, který se měl pohybovat. Proto jsem dodal:

"Protože by tě těžké dveře, jakmile se otevřou, strhly k zemi a rozmačkaly."

Emír rychle uskočil stranou. Vstrčil jsem nyní špičku nože do druhého otvoru a klíč zde fungoval jako prve. Jen jsem jím otočil, již se začal kámen pohybovat.

Vystoupil ze zdi, sjel po kolejnicích po první plotně dolů, pak opět vyjel po druhé plotně nahoru a sám se zastavil. Postačil však jen nepatrný náraz, aby se opět vrátil na své místo ve zdi. Vproudil k nám chladný, čistý vzduch. Koně jej dychtivě nasávali do plic.

"Zachráněni!" zvolal emír.

"Oho!" pochyboval Halef.

"Ne tak hlasitě!" varoval jsem ho. "A rychle zhasněme světla! Nevíme kam přijdeme! Naše záchrana není ještě skončena. Myslím, že pravé nebezpečí nastává teprve nyní. Vystupme opatrně ven! A především ticho! Úplné ticho!"

Venku byla skoro taková tma jako v nitru průplavu. Teprve po nějakém čase, když si oči na tmu zvykly, jsme poznali, že se nacházíme v nějaké kolonádě, nebo verandě, vytesané hluboko do skály, podpírané na okraji mohutnými sloupy, na nichž spočívaly horní skály. Skály nad námi bránily vidět na nebe. Z okraje verandy jsme však mohli zahlédnout hvězdy zářící nad námi. Čistý, zřetelný rozhled zde ovšem nebyl možný. Obrysy chvíli splývaly, pak se opět rozcházely v temnotě. Emír vedl až dosud docela jiný život než já a Halef. Jeho smysly nebyly zostřeny. Tvrdil, že nevidí nic jiného než hvězdy. My však i přes to, že bylo temno, poznali, že se nacházíme v jakési kotlině příkrých stěn, v jejímž středu byla deska, nad kterou se vznášela nějaká okřídlená postava, snad socha.

"Máš nejmenší tušení, kde to jsme?" zeptal jsem se emíra.

"Ne," odpověděl.

"Stojíme zde ve velikém kruhovitém nebo elipsovitém kotli, jehož stěny vystupují kolmo do výše."

"Žádný takový kotel zde není," tvrdil emír.

"A přece! Vždyť jej vidím před sebou! Ve středu tohoto kotle stojí jakýsi ostrov a na něm nějaká socha."

"Socha? Jaká je to socha?" zeptal se rychle.

"Patrně anděl, neboť vidím křídla!"

Emír hlasitě vykřikl:

"Alláh nás chraň před "

Přerušil jsem jeho řeč, uchopil ho za ruku a varoval ho:

"Ne tak hlasitě, jen ne nahlas! Musíme být opatrní!"

Opakoval předešlé a dokončil svou větu:

"Alláh nás chraň devítiocasého a desetkrát kamenovaného šejtana! Myslím, že se nacházíme na nejhrůznějším a nejnebezpečnějším místě světa!"

"Na kterém místě?"

"Na Mahalámově jezeře!"

"Mahalámově jezeře? Nikdy jsem o podobném jezeře neslyšel!"

"Protože jsi cizinec a z daleka! Až z Evropy! Asiat však zná jeho strašlivou pověst a zdaleka se mu vyhýbá!"

"Proč?"

"Poněvadž se zde staly ukrutnosti, rouhání proti Alláhovi, hříchy a zločiny, které nejednou, ale tisíckrát volají k nebesům a z nebe opět na zem."

"Kdo je spáchal?"

"Lámaističtí knězi."

"Na kom?"

"Na všech, kdo se jim odvážil stavět na odpor. Nebyli to vlastně knězi, ale ďáblovi služebníci. Vyprávějí se o nich věci, kterých vlastně ani lidé nemohou být schopni."

"Vyprávěj tedy! Jsme, jak se zdá, na pravém místě pro podobné vyprávění. Pojď, posaď se! Jsou zde lavice, právě tak jako v průplavovém prostoru."

Přitáhl jsem ho na jednu z těchto kamenných lavic. Následoval mne nerad.

"Nesmí se o tom mluvit!" řekl.

"Proč ne?"

"Protože je to nebezpečné a zvláště kdyby se stal zázrak, že jsme se ocitli skutečně u Mahalámova jezera. Říká se: Běda tomu, kdo se odváží navštívit kotlinu bývalého jezera, nebo jen shora do ní pohlédnout! Nelze také vůbec k jezeru sestoupit. Nikoho na světě také ani nenapadne, aby ho hledal, neboť panuje přesvědčení, že by mu to přineslo jen zkázu. Nemluví se o něm a nemyslí se na ně. Proto říkám, že snad podobné místo ani neexistuje. A proto také nemám dosud důkazy, že bychom se u Mahalámova jezera nacházeli."

"Tohle je zajímavé! Jak je to tedy s tím jezerem?"

"Vypráví se o něm pověst, které kdekdo věří!"

"Věříš jí i ty?"

"Proč bych nevěřil? Je mnoho věcí na světě, pravda, a lidé myslí, že jsou to pohádky."

"Vyjádřím tuto tvoji myšlenku poněkud pravděpodobněji:

V mnohých pohádkách nebo pověstech je skryto jádro pravdy, jen je třeba umět je vydobýt ze slupky! Možná, že i zde to tak je. Prosím tě, vyprávěj!"

Ještě chvíli váhal. Bojoval s vrozenou či navyklou bázní, ale pak přece začal:

"Bylo to v době, kdy přítok řeky nebyl ještě překlenut a tekl volně. Tenkrát žil nejproslulejší mahaláma ze všech, co jich kdy vládlo. Lid ho miloval, ale šejtan jej nenáviděl. Dočkal se svých stých narozenin a v den jejich oslavy šel na procházku po břehu říčky. Procházeje se, pomyslel si: Kdybych mohl dožít ještě jednoho sta let, jak bych učinil své poddané šťastnými! Náhle před ním stanul šejtan a pravil: ,Může se stát, co si přeješ!' Zdvihl ruku. Ozvala se tak ohromná rána, že se celá země zachvěla. Otevřela se před mahalámou. Vznikl zde široký a hluboký kráter, v němž zmizela říčka a kolem jeho okraje vyrostly vysoké skalní stěny, příkré a nedostupné lidské noze. Mahaláma se velmi ulekl. Šejtan však pravil: ,Upokoj se, nic se ti nestane. Přišel jsem, abych ti splnil přání a ne abych tě zničil. Budeš živ právě ještě sto let a tvůj národ má být ještě šťastnější než nyní. Za to žádám od tebe jen jediné.' Mahaláma se zeptal, co by to bylo. Ďábel odpověděl: ,Voda říčky, která zdánlivě zmizela v tomto kráteru, v něm vystoupí, takže zde vznikne jezero. V tomto jezeře utopíš všechny lidi, kteří tě urazí nebo zarmoutí.' Mahaláma se zasmál a řekl: ,Nežádáš-li skutečně nic jiného, tento slib ti milerád dám, neboť neexistuje člověk, který by mne urazil nebo zarmoutil. Všichni mne milují. Budu žít skutečně sto let, když i teď tvůj návrh přijmu?' ,Ano,' odpověděl šejtan. ,Budeš žít dokonce ještě déle než sto let, a sice tak dlouho, až naházíš do jezera tolik lidí, že jeho voda vyschne a jezero opět zmizí. Neurazí-li tě nikdo, nemusíš nikoho topit. Kdybys byl však uražen a viníka neutopil, v tu hodinu zemřeš sám a tvá duše bude náležet mně na věky věků!' A mahaláma, který si přál být ještě sto let živ, podepsal tuto smlouvu s šejtanem svou krví. Byl přesvědčen, že nebude muset ani jediného člověka obětovat, protože ho až dosud všichni milovali. Když však lidé spatřili, jak voda říčky, která je tolik roků živila, zmizela v kotlině utvořené z nedostupných skal, našel se přece jeden mezi nimi, který z toho obvinil mahalámu, jenž, když se tak stalo, se nenacházel na nešťastném místě. Mahaláma mu chtěl odpustit, jak byl zvyklý, ale tu se mu zjevil šejtan a ukázal mu tajnou stezku k jezeru, kterou mohl vidět jen mahaláma a dal mu pouze den lhůtu, aby nešťastníka utopil, jinak že zemře sám a propadne duší šejtanovi. Mahaláma tedy uposlechl a ten muž tajně zmizel a nikdo ho už nespatřil. To vzbudilo proti mahalámovi podezření. Lidé pak o tom začali mluvit veřejně, ale kdo tak učinil, opustil dům a již se do něho nevrátil. Tím se podezření stupňovalo v jistotu. Přívrženci se proměnili v protivníky, přátelé v nepřátele a zanedlouho byl mahaláma právě tak nenáviděn, jako byl dříve všeobecně milován. Voda v jezeře již dávno vystoupila a prorvala si i odtok a přibývalo i nešťastníků, kteří byli s těžkými kameny na nohou potápěni do jezera. Zpočátku téměř bezedný kráter se nyní naplňoval. Jezero vysychalo stále víc a víc. Neuplynulo ještě ani sto let a již v něm nebylo místo pro nové mrtvoly. Utopence pak vynášela řeka na denní světlo a tím se přišlo i na tisíceré vraždy, které zde byly spáchány. Mahaláma byl prohlášen za ukrutníka, pokrytce, hříšníka a zločince. Národ se pak radil, jak by ho potrestal. Šejtan však lid předešel, neboť to byla urážka, kterou mahaláma nepotrestal a odnesl jej do pekla. Ďábelskou mocí vzniklé skalní stěny byly hned od prvopočátku lidem opomíjeny a nenáviděny, ale když vyšlo najevo, co se mezi nimi dělo, tato nenávist se zdvojnásobila. A když nakonec později i říčka s veletokem zmizela a kolem začínal vymírat veškerý život, vyprávěl si lid, že vždy o půlnoci vystupuje duch mahalámy z džehenny na břeh jezera a čeká na zachránce, který by ho z moci šejtana vysvobodil."

Emír se odmlčel, neboť dokončil své vyprávění. I my jsme mlčeli. Vyprávění na nás učinilo neobyčejný dojem. Ne snad pouze svým obsahem, ale i místem, na němž jsme se nacházeli. Teprve po delším odmlčení emír ještě dodal:

"Tak zní stará pověst o Mahalámově jezeru. Co myslíš, efendi, je to pravda nebo lež?"

"Bude to asi obojí, totiž rouchem lži přioděná pravda. Teď ve tmě není možné něco o tom soudit, ale i tato pohádka někdy nalezne své rozluštění, jako všechny ostatní životní problémy přioděné rouchem bájí, protože by jinak nebyly pochopitelné. Je-li tam ta postava skutečně andělem, jsi snad sám tím mužem, který přišel, aby mahalámu vysvobodil z pekelných muk."

"Já?" zeptal se udiven.

"Ano, ty!" odpověděl jsem.

"Nechápu tě! Nevím, co tím chceš říci?"

"To také není třeba. Není nutné, abys slyšel, ale prohlédl, co jsem tím myslel. To však bude možné teprve až nastane den."

"Nebojíš se tedy Mahalámova jezera, je-li to skutečně ono?"

"Bát se ho? Těším se na ně!"

"A duchové a strašidla, o nichž se vypráví?"

"Pro mne vůbec neexistují. Nejsem ani spiritistou, ani okultistou, nevidím ani duchy, ani strašidla. Naopak, všude tam, kde přede mnou mluvili o strašidlech a já se pak otevřenýma očima podíval pověsti pěkně na dno, jsem se přesvědčil, že vše zdánlivě nadpřirozené lze vyložit přirozeně a všedně, jako kteroukoliv přirozenou a všední věc. Jsem přesvědčen, že i zde se bude jednat o věci čistě materiální. Kde vlastně leží toto jezero v poměru k ostatním částem města?"

"Pevnostní obvod jsi viděl. Také vysoké hradby a bašty?"

"Ano."

"Západní část citadely jsi však neviděl. Tato část totiž není obklopena zdí, ale opírá se o kruh skalisek Mahalámova jezera. Tento druh skalisek je nejlepší ochranou, jakou by nemohlo vymyslet ani největší umění stavitele pevnosti. Daleko venku se pak nachází západní pahorkatina, která obklopuje vnější okrsek města. Vystoupíme-li tam na nejvyšší vrchol, můžeme dohlédnout na dno kráteru jezera. Pohled se tu ovšem naskýtá jen úzkou skulinou a nelze dohlédnout jezerního dna. Je však vidět hlavu a vrchní část sochy anděla."

"Do kráteru tedy až dosud nikdo nevstoupil?"

"Žádný smrtelník, to je jisté. Ukázalo se ovšem, že o Městě mrtvých vím mnohem méně než jsem myslel. Možná, že tedy snad přece existují lidé, kteří dole byli, nebo sem ještě nyní docházejí. Ale věřím spíš opaku."

"Jestli zde někdo byl, našli bychom jistě stopy, zvláště stala-li se návštěva v nedávné době. Avšak i na to musíme počkat až do rána. Nejdříve se nyní najíme a pak vyspíme."

"Chceš spát? Po takovém rozčilení?" zeptal se emír.

"Nemáš nejmenší důvod k rozčilování. Jen ať Halef vybalí zásoby. Dosud jsme nevečeřeli a také koně a psi musí být nakrmeni a napojeni. Ale tak, aby nám jídlo a voda zůstaly ještě na zítřek.

Myslím sice, že všechno, co budeme potřebovat, najdeme zde - ale přece "

"Všechno?" zeptal se hádží. "Snad ne i vodu?"

"Ano, dokonce i vodu!" pokračoval jsem pak. "Ale opatrnost nám přece jen velí uschovat si ještě něco pro případ nepředvídané nouze."

Mezitím co Halef obsluhoval především zvířata, odebral jsem se k otvoru, jímž jsme sem vstoupili. Chtěl jsem si ho prohlédnout pokud možno i z této strany a rád bych ho opět uzavřel, abychom byli jištěni před překvapením z průplavu. Nesměl jsem kvůli opatrnosti rozsvítit, ale protože jsem již znal tajemství dveří, spoléhal jsem se na hmat, který mi pomůže najít to, co hledám. Dveře se musely nejen zevnitř, ale také odtud zvenčí uzavírat. Proto se dalo očekávat, že i venku budou klíčové dírky. Předpokládal jsem, že budou ve stejné výši jako uvnitř. A sotvaže jsem příslušná místa ohmatal, přesvědčil jsem se, že se nemýlím. Našel jsem skutečně hledaná místa a když jsem je pomocí nože zbavil slupky, kterou byly pokryty, objevily se mi skutečně dva úplně stejné otvory pro klíč jako uvnitř. I klíč se do nich hodil. Uvnitř bylo péro, které odskakovalo a přivíralo, podle toho, jak bylo klíčem otáčeno buď uvnitř nebo zvenčí. Nyní ovšem nebylo těžké dveře zavřít. Myslel jsem, že k tomu bude zapotřebí značná námaha, neboť jsem nemohl jít dovnitř a dveře tlačit, chtěl-li jsem zůstat venku. Domníval jsem se, že budu muset zavírat dveře tahem, ale zde vyvstal nový problém, neboť na kameni nebyl ani kruh, ani nějaký výstupek, za který by jej mohl člověk uchopit. Ukázalo se, že sklon plotny, na níž se dveře pohybovaly, byl tak přesně vypočítán, že stačil pouhý dotek a balvan se dal sám do pohybu, takže jsem musel rychle uskočit, nechtěl-li jsem být sražen k zemi. Když se balvan usadil opět na svém místě, zastavil se a bylo zřetelně slyšet, jak uvnitř zaklaplo péro.

Emír byl se mnou u dveří. Řekl mi, že nemůže jíst a že nepociťuje nejmenší chuť k jídlu. Že však také nemá hlad. Uchopil jsem jej v místě tepny a zjistil jsem, že emír má horečku!

"Jsi nemocen?" zeptal jsem se.

"Ne," odpověděl emír.

"Jsi tedy jen rozčilen?"

"Ano. A velice! Cítím, jak mi ve spáncích bije krev!"

"A proč? Sáhni si na mou tepnu!"

"Ano, ty, efendi, ty! Jsi zde cizincem a do této záležitosti ti mnoho není! Mne však zaměstnává vně i zevně! Řekni, copak zde musíme tak stát?"

"Proč se tak ptáš?"

"Protože nemám klid, nemohu stát ani sedět! Musím chodit, musím se pohybovat! Nevím, čím to je! Nebyl jsem ještě nikdy tak nepokojný a dojatý!"

"Pojď tedy! Myslím, že se můžeme odvážit vyjít z tohoto sloupořadí ven pod zářící hvězdy!"

"Ano, ano, efendi, jen ven! Do volného prostoru! Pod hvězdnatou oblohu! Jak hrůzně bylo tam v průplavu v těžkém nečistém vzduchu, v hrozné, nekonečné temnotě! Nepřiznal jsem se, ale bál jsem se tam, skutečně jsem se tam bál, jako dítě! Pojďme tedy!"

Vzal jsem ho pod paží. Opustili jsme sloupořadí a vyšli pomalu do tiché noci. Nešli jsme však sami. Moji psi nechali jídla a přišli za námi. Věrná zvířata považovala za svou povinnost doprovázet mne do této temnoty a být po mém boku. Šli jsme tak chvíli mlčky. Hvězdy zářily nad námi a srpek měsíce nám posvítil i na sochu. Poznali jsme, že socha skutečně představuje anděla, který jako jediná stráž zde stál právě ve středu kotliny. Bezděky jsme k němu zamířili svými kroky.

"Ano, jsme u Mahalámova jezera," řekl emír. "Není nejmenší pochyby. Je to anděl, jehož hlavu jsem často v chlapecké hrůze shora pozoroval. Vrátíme se?"

"Proč? Bojíš se snad?"

"Skoro! Ano! A přece mne to tam táhne, jako bych tam měl učinit nějaký nový objev, jako bych již dávno po něm bezděky toužil! Nesměj se, efendi! Nemluvím ani hloupě, ani z cesty, líčím ti jen to, co cítím!"

"Kdo by se mohl smát? Okamžik, kdy lidská duše začíná promlouvat, je vždy vážným okamžikem, velikým a svatým! Poslouchej, naslouchej slovům své duše! Nevyrušuj ji! Mluv se mnou teprve pak, až tvoje duše umlkne!"

Emír tedy opět zmlkl. Toto místo, v němž jsme se nacházeli, bylo tedy kdysi jezerem, bylo to Mahalámovo jezero! Když jsem se ohlédl, mizela již kolonáda, z niž jsme vyšli, mým zrakům. Jak se zdálo, bylo celé bývalé jezero touto kolonádou lemováno. Naproti tomu vystupoval před námi anděl tím zřetelněji, čím více jsme se k němu blížili. Byl jistě dvakrát tak vysoký jako ten anděl, kterého jsme objevili u Katarského průsmyku, jinak to však byla úplně stejná socha. Zdálo se, jako by zdejší anděl byl originálem tamějšího, a ten katarský jeho zmenšenou kopií. A co když, jestliže jsem tušil pravdu, obsahuje také vodu?

Najednou se Ucht náhle zastavil. Protáhl krk do nemožné délky, zdvihl přední nohu a začal nozdrami větřit. Ohon měl svěšený. Náhle jej však zdvihl, zatřepal jím a pak jím pohyboval stále rychleji a rychleji, mně už povědomým způsobem, který věstil, že učinil objev. Acht si počínal rovněž tak. Nyní jsem byl upokojen a bez starostí, ať už nás zde potká cokoliv. Moji psi objevili první stopu vlhka. Byla to voda. Anděl byl tedy také strážcem studny jako ten v Katarské šíji. Začal jsem z toho ovšem vyvozovat logické závěry. Emírova pověst byla nucena odložit masku a zjevit se v pravé podobě. Pravda v něm byla vlastně obrácena v přímou lež.

Na další cestě jevili psi stále větší nepokoj. Zakázal jsem jim, aby jej dávali najevo, což jim bylo divné a hleděli chvíli na mne, chvíli na anděla tázavými pohledy. Pohladil jsem je tedy a dal jim na srozuměnou, že jim rozumím. Pak se upokojili.

"Co je to s tvými psy?" zeptal se emír. "Co chtějí?"

"Říkají mi cosi, co se vbrzku také dozvíš."

"Snad něco zlého?"

"Naopak, něco velmi dobrého. Doufám, že se zde dočkáme už jen pěkných věcí! Není ti snad známo, čím mahaláma krmil a napájel své oběti, než je dal uvrhnout do jezera?"

"Jistěže ničím!"

"Kdo ti to řekl?"

"Není přece těžké domyslet si něco podobného! Zajatcům, které někdo chytí, aby je hodil do jezera, nebude přece nabízet před tím jídlo a vodu!"

"A jsi snad přesvědčen, že byli všichni hned usmrceni? Že mahaláma vůbec nedělal výjimky? Podívej se na tyto sloupy, na tyto kolonády! Vytesat, vyhloubit a vyzdobit je vyžadovalo gigantickou práci, a tuto práci neprovedli ani duchové, ani strašidla, ale lidé plní síly, energie a vytrvalosti! A nemohlo jich být dvacet, nebo třicet, ale mnoho tisíc a museli být dobře živeni. A ještě více zde potřebovali vodu, aby zde mohli žít. A kde asi tuto vodu brali?"

"Patrně z jezera!"

"Z jezera naplněného mrtvolami?"

Touto otázkou byl uveden do rozpaků. Chvíli se rozmýšlel a pak řekl:

"Na to nemohu dát odpověď, efendi. Je však známo, že mahaláma nikdy nedal k jezeru dopravit ani kapku vody z městských studní."

"Ví se to určitě?"

"Tak určitě, že právě z toho usuzovali, že sem své oběti lákal jedině proto, aby zde byly usmrceny."

"Nedával-li sem pro dělníky dopravovat vodu z města, musel tedy mít studnu zde na místě, která musela dodávat tolik vody, kolik potřeboval, dokonce snad ještě více!"

"Myslíš to doopravdy?"

"Zajisté, alespoň se tak domnívám! A kde byla tato studna, nebo spíš, kde je ještě nyní?"

"Kdo to může vědět!"

"Ty to tedy nevíš?"

"Ne, nevím, skutečně to nevím!"

"Pojď tedy! Ukáži ti tu studnu!"

"Kdo? Ty?"

"Ano, já!"

"Cizinec, Evropan? Zde naprosto neznámý člověk?"

"Ano, jen pojď!"

Došli jsme zatím až k andělovi. Vzal jsem opět emíra pod paží s dovedl ho k podstavci sochy. Tento byl však zhotoven jinak než ten v Katarské šíji. Tam byl vytesán přímo do skály, zde pak vedly umělé stupně až k nohám anděla. Bylo třeba, aby množství dělníků denně čerpalo a proto byl přístup upraven mnohem pohodlněji než u anděla v poušti. Stupně nebyly vysoké, byly to obyčejné schody asi osmnáct nebo dvacet centimetrů vysoké. Dostali jsme se proto pohodlně nahoru. Když jsme vystupovali nahoru, napadlo mi, že jsem měl přece snad počkat až do rozednění, neboť ve dne bych spíš našel padací dveře i schodiště vedoucí dovnitř, než nyní. A překvapím-li emíra svým objevem již nyní, zdálo se mi, že to bude vypadat jako bych se chtěl vůči jeho nevědomosti vychloubat. Nebylo to však skutečně tak. Udělal jsem to již nyní pouze proto, abych využil jeho nynější nálady, která mi slibovala právě teď, že účinek objevu bude tím větší, dokonce dvojnásobně větší, než by byl později.

Předpokládal jsem, že tento anděl ve svém nitru bude stejně zařízen jako ten v Katarském průsmyku. A k mému velikému uspokojení se ukázalo, že jsem se nemýlil.

Když jsme se dostali až nahoru, nehledal jsem zbytečně rýhy a trhliny v šatech, protože by to bylo nyn

ARDISTAN A DŽINISTAN IIIV bažinách Ardistanu

KAPITOLA PRVNÍ Ve Městě mrtvých

ARDISTAN A DŽINISTAN III
V bažinách Ardistanu

KAPITOLA PRVNÍ
Ve Městě mrtvých