<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

ARDISTAN A DŽINISTAN III
V bažinách Ardistanu

kompletní kniha (e-book)

 

Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 174 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

KAPITOLA PRVNÍ
Ve Městě mrtvých

Účinek našich křesťanských Vánoc byl obrovský. Cizincům se z města ani nechtělo. Množství lidí, které bylo v Ardu a tábořilo v jeho okolí, se rozmnožovalo den ode dne, místo aby lidí ubývalo. Přicházelo stále více poutníků, kteří se chtěli slavností zúčastnit a to povzbuzovalo dobrého BAŠ nasrániho k neustálému opakování a k novým námahám. Ze tří původně ustanovených dní jich pak bylo sedm a Vánoce tedy trvaly celý týden. Pak došly veleknězi síly a musel si odpočinout. Vážnost dříve opovrhovaných křesťanů stoupla nyní tak, že je lidé již zdaleka zdravili, což dříve nikoho ani nenapadlo. Poznali nyní, že se v nich dříve mýlili, jak v počtu, tak i pokud se týká povahy. Nikdo by nevěřil, že je jich tolik. Byl to přirozený následek toho, jak je potlačovali. Křesťané se báli veřejně vystupovat. Nyní však, když se přesvědčili, že jim emír věnuje svou přízeň, hrnuli se v proudech ze všech stran a naplnili město tak, že by se dalo předpokládat, že veškeré jeho obyvatelstvo je křesťanské. A tyto zástupy se chovaly tak pokojně, zachovávajíce klid i pořádek, že sám emír ujišťoval, že ještě nikdy nebylo tak málo přestupků proti veřejnému pokoji a řádu, jako právě v těchto dnech, kdy v městě pobývalo o polovinu více lidí. A dokládal:

"Kdyby byly ulice naplněny stejným počtem lámaistů a mohamedánů, bylo by možné jen pomocí nejsilnějších donucovacích prostředků udržet klid a mír."

Bylo ovšem nápadné, jak málo mohamedánů, lámaistů a jinověrců vůbec člověk v ulicích potkával. Nezmizeli sice, účastnili se jako dříve veřejného života, ale nedělali to již tak nápadným způsobem jako dříve a snažili se chováním i oděvem křesťanům přizpůsobit. Stali se najednou velmi opatrnými a měli k tomu své dobré důvody.

Emír totiž začal sice tiše, ale velmi energicky mezi svými protivníky zametat. Seznamy spiklenců mu k tomu dobře posloužily. Baš islámi, jak víme, zmizel již dříve. Varován Pardálem našel čas, aby z města odjel. Nyní najednou zmizel i ardistanský mahaláma se svými nejbližšími přívrženci a přáteli. Jeho drzé vystoupení v kostele nemohlo být ovšem jediným důvodem jeho zmizení. Odchod jeho a jeho přátel musel mít nějaké vážnější příčiny, zvláště proto, že v poslední době byli pohřešováni i mnozí jiní úředníci a důstojníci, aniž by někdo věděl, kam se poděli. Tak uplynul čas několika týdnů, aniž by se někdo dozvěděl o nějakém zatčení nebo jiném násilném prostředku. Osoby, kterých se zatčení týkalo, nevysvětlitelně tajemným způsobem zmizely a na jejich místa nastoupily jiné, aniž by kvůli tomu bylo úředně vzneseno několik slov. Bylo nápadné, že zmizelí patřili ke spiklenecké straně a jejich nástupci že byli voleni z nejvěrnějších sloužících emíra. Nápadné to ovšem bylo jen takovým lidem, kteří o spiknutí věděli, kteří tedy sami byli také spiklenci. Těmto lidem nemohlo také uniknout, že se toto čistění dělo podle určitého pořádku. Nejdříve postihlo nejvýše postavené, pak vysoké úředníky, po nich jejich nejbližší podřízené. Pokračovalo se tedy shora dolů, a sice s tak neklamnou jistotou, že zasvěceným musela naskakovat strachy husí kůže, neboť si každý lehce mohl vypočítat, kdy i na něj dojde. A tak byla pro všechny jediná záchrana v myšlence uprchnout před neznámým a proto tím hroznějším osudem dříve, než rameno spravedlnosti dopadne i na jejich šíje. Kdo byl z nich chytrý, poslechl tento vnitřní hlas. Byla doba, kdy celá řada lidí opouštěla výhodná postavení a skvělé služby ve městě i město samé, aniž by dříve učinila zmínku proč tak dělá a kam se chce obrátit. Pozoroval jsem to velmi dobře, chránil jsem se však emíra na to otázkami upozornit. Bylo zde mnoho jiných a pro mne navýsost důležitějších věcí, které vyžadovaly veškerou moji pozornost a energii. Že tím myslím studium této velmi zajímavé země a jejího obyvatelstva, je snad samozřejmé. Mým osobním úkolem bylo seznámit se především se zemí a potom také s jejím obyvatelstvem. Začal jsem se tedy procházet nejdříve městem, potom jeho okolím a konečně jsem podnikl i vyjížďky do krajiny, přičemž mi Halef dělal věrného průvodce.

Tyto vyjížďky jsme konali za velmi usnadněných podmínek. Byli jsme totiž pořádáním vánočních slavností známi veškerému obyvatelstvu. Křesťané nás milovali. Rádi nás podporovali radou i skutkem. Rádi odpovídali na všechny naše otázky. A ostatní, kteří nás pravděpodobně nenáviděli, se neodvážili dát nám to najevo skutkem. Byli nuceni přijímat nás rovněž vlídně a prokazovat nám služby, o které jsme požádali, bylo však nutné přijímat od nich vše s náležitou opatrností.

Okolnost, že jsem nyní využíval volný čas jen k tomu, abych sledoval své osobní úkoly, mi vůbec nebránila v tom, abych nezanedbával i úkol, který mne do Ardistanu přivedl. Tento úkol byl nyní vyplněn. Přijeli jsme sem, abychom zjistili všechno o zdejších poměrech a mohli posloužit svými znalostmi džirbanimu, který je pro sebe co nejlépe využil. Že podnikáme něco velmi nebezpečného jsme věděli předem, ale události se naštěstí utvářely zcela jinak, než bychom mohli tušit. Emír si nás rychle zamiloval. Poznal, že je nám zavázán díkem. Proto už dávno také na džirbaniho nehleděl tak nepřátelsky jako dříve. K tomu se přidaly nejnovější vnitřní záležitosti města i říše. Vypověděl džinistanskému emírovi válku a vyslal proti němu již i vojska, ale nyní zjistil, že se na tato vojska, jmenovitě na jejich velitele, nemůže ani v nejmenším spoléhat. Přesvědčil se, že měl být svržen z trůnu a že jeho nynější postavení je velice otřeseno. Slíbil jsem mu pomoc džirbaniho proti vzbouřencům. Tím se přesvědčil, že džirbani je velmi šlechetným sokem a napadlo jej, že by bylo nejlépe svár, který mezi ním a džirbanim hrozil vypuknout, zamezit a uzavřít z této strany raději příměří. Toto příměří muselo být pro nás vítané, neboť poskytovalo džirbanimu možnost zregenerovat svá vojska po namáhavých pochodech v poušti, upevnit je a vnitřně uspořádat. Byl jsem si proto jistý, že k příměří svolí, i když po nějakém zdráhání. Neměl jsem však chuť jet k němu sám, abych s ním vyjednával. Chtěl jsem poznat Ardistan a ne se pohybovat na jediné silnici sem a tam. Proto jsem emírovi navrhl, aby toto vyjednávání svěřil někomu jinému. Vyslal tedy jednoho ze svých důstojníků, kterému jsem dal jako průkaz vlastnoručně mnou napsaný a emírem spolupodepsaný dopis, kterým jsem jej džirbanimu doporučil. Tak tedy asi vypadala situace dnes ráno, kdy, sotvaže jsem vstal z lůžka, vešel ke mně emírův sluha s otázkou, může-li se mnou již emír mluvit. Nebylo to nic neobyčejného. Emír neměl právě tak jako já ve zvyku dlouho spát a často se stávalo, že mne překvapil brzy ráno podobnou otázkou nebo něčím jiným. Vzkázal jsem mu tedy, že jsem již vzhůru a že jsem mu k službám. Nezavolal mne však k sobě, ale přišel sám ke mně. Bylo to jisté znamení, že téma, jímž se v myšlenkách zabýval, jej nutilo k největšímu spěchu. Vešel ke mně ve vysokých botách s ostruhami a oblečen jako k vyjížďce. Ještě než nechal za sebou zapadnout oponu, zvolal:

"Je zde! Přijel již v noci. Nedal mne však vzbudit, ačkoliv se jedná o tak důležitou věc!"

"Kdo?" zeptal jsem se.

"Bimbaši," odpověděl.

Bimbaši znamená major. Tuto hodnost měl důstojník, kterého poslal k džirbanimu. Nebyla to sice právě vysoká hodnost, ale vyslal tohoto muže právě proto, že jej považoval za poctivého, věrného a obratného.

"Byl velmi zdvořile přijat a dosáhl dobrého úspěchu," pokračoval emír. "Džirbani je ochoten přistoupit na příměří a ujistil ho, že mi uloží velmi lehké a snadno splnitelné podmínky."

"Že je uloží?" zeptal jsem se. "Nejsou tedy ještě stanoveny? Neposlal ti je po bimbašim?"

"Ne. Je toho názoru, že naše vzájemné postavení je velice choulostivé. Náš spolek že musí být udržen v tajnosti. Proto také chce vyjednávat tajně. Nechtěl proto nic svěřit papíru, chce všechno vyjednat ústně, a to ne prostřednictvím někoho třetího, ale se mnou osobně. Má také úplně pravdu, myslím si! Ty snad rovněž?"

"Ano," přisvědčil jsem. "Vidím, že jsi oblečen na cestu. Souvisí to snad s tímto vyjednáváním?"

"Ovšem! Džirbani myslí, že bude nejlépe, vyjedeme-li si oba na půl cesty vstříc a sejdeme-li se na smluveném místě."

"Která cesta je míněna?"

"Ta, kterou jsi sem přijel. Znáš ji tedy. Uprostřed této cesty stojí stará napůl rozbitá džamie se studnou mezi zdmi nádvoří. Jistější si jí povšiml při jízdě kolem?"

"Dokonce jsme tam tábořili!"

"Tam se má konat setkání. Tam je místo pravdy. Líbí se ti?"

"Je opravdu výborně voleno. Bylo ti toto přání džirbaniho předneseno písemně nebo ústně?"

"Pouze ústně, samozřejmě, že jen ústně. Neboť ačkoliv je bimbaši věrný a spolehlivý, přece by mohl dopis cestou lehce ztratit, takže by se mohl snadno dostat do cizích rukou. Považuji za správné, počíná-li si džirbani tak opatrně. Také mi vzkázal, že bude dobře, provedeme-li jízdu do džamie pokud možno nenápadně. Nikdo nemá tušit kdo jsme a jaký cíl máme před sebou. Proto také mají být naše doprovody co nejmenší a mít nejklidnější vzezření, bez vojska. Džirbani bude mít jen čtyři průvodce a prosí mne, abych jich s sebou nebral víc. Navrhuje mi dokonce i osoby, které mám vzít s sebou. Můžeš tyto osoby uhádnout?"

"Jen dvě - mne a Halefa!"

"Ano! Chce vás rozhodně vidět. A druzí dva?"

"Prosím, jmenuj mi je!"

"Jsou to oba usulští princové."

"To mne těší!"

"I mne. Trápil jsem je nevinně a jsem nyní za to povinen odškodněním. Oba znají džirbaniho. Jsou s ním stejně staří. Jejich matka Taldža byla vždy jeho přítelkyní a ochránkyní. Už jsem je o všem informoval a vyzval, aby se připravili na cestu. Oba pojedou velmi rádi s námi a těší se na to, že se setkají s přítelem z mládí."

"Rád věřím a ze srdce jim to přeji. Kdy vyrazíme?"

"Nejraději bych odjel hned, ale protože se zdržím několik dní mimo dům, musím učinit některá opatření, která budou vyžadovat pár hodin času. Doufám však, že budu hotov ještě před polednem. Souhlasíš, abychom jeli jen v počtu pěti osob?"

"Ano. Džirbani si to přál a čím více se nás objeví, tím budeme nápadnější."

"Nemám tedy s sebou vzít několik sluhů?"

"Alespoň ne pro mne a pro Halefa. Jsme zvyklí sloužit si sami. Oba Usulové budou mít asi stejný názor, že by přítomnost většího počtu sluhů nás jen rušila, dokonce i znemožnila udržet schůzku v tajnosti. Pokud se týká tebe, rád přiznávám, že -"

"Nic nepřiznávej, nic!" vpadl mi emír do řeči. "Copak jsem něco jiného než vy?"

"Myslím, že snad přece!"

Nyní se emír usmál:

"Tak, tak! Dobře, dobře! Pak se tedy alespoň nechci zdát být něčím jiným. Pojedu inkognito, nepoznán, nebo jak se tomu ještě jinak říká. Pryč tedy se sluhy! Žádné s sebou nevezmu! Ale dva soumary s potřebnými potravinami a jinými věcmi si přece vezmeme! Také průvodce nepotřebujeme. Cestu znáš ty i Halef. Dal jsem plukovníkovi, který vás vedl, rozkaz, aby volil jen nejodlehlejší krajiny. Mám dost důvodů k tomu, abychom jeli právě tak opatrně. Budeme se tedy držet téže cesty. Usulové pojedou tentokrát na lehčích koních než jsou jejich obři. Dám jim koně ze svých stájí. Pojede se nám tedy velmi dobře a neklame-li mne výpočet, dorazíme zítra před večerem na místo. Připravte se tedy, abyste mohli ihned odejít, až pro vás pošlu!"

"Nemáme nikoho informovat o cíli naší cesty?"

"Ne. Nebo snad existují osoby, kterým bys rád sdělil, že na několik dní odcestuješ?"

"Ano!"

"Kdo je to?"

"Velekněz a oba pěvci, otec s dcerou."

"Ano, k tomu svoluji. Jsi jim povinen upřímností. Jsou tvými dobrými, poctivými přáteli a jistě by se o tebe strachovali, kdybys zmizel bez sdělení důvodu své nepřítomnosti. Řekni jim to, avšak nikomu jinému!"

Pak mne opustil a já s Halefem jsme se připravovali k odjezdu. Naše cesta se měla stát zajímavější než jsme nyní tušili.

Nastoupili jsme ji ještě před polednem, avšak jednotlivě, ne všichni pohromadě.

Nejdříve odejel emír sám. Pak ho následovali oba Usulové, kteří se vydali se dvěma soumary jiným směrem z města. Pak teprve jsme jeli my, opět jinou cestou. Venku za městem jsme se všichni setkali.

Nebudu popisovat naši cestu, neboť nebyla nijak zajímavá, a pouze podotknu, že se emírova předpověď splnila a že jsme jejího cíle dosáhli skutečně následující den před večerem. Je samozřejmé, že jsme měli své psy s sebou. Emír jel na nádherném bílém hřebci se skvostným indickým postrojem. Oba Usulové měli silné valachy, kteří, i když vypadali dost těžkopádně, byli znamenitými klusáky a vytrvalci.

Zříceniny džamie, které byly určeny k setkání, stály v rozlehlé štěpní rovině, kterou bylo možné kolem dokola přehlédnout až k samému obzoru. Nebyl zde tedy sebemenší důvod k nějaké zvláštní opatrnosti. Jestliže jsme zříceninu nejdříve objeli, nestalo se tak ze zvláštní opatrnosti, ale pouze proto, že jsme to měli s Halefem ve zvyku. Kam oči mohly dohlédnout nebylo vidět člověka, a také ve zříceninách nikdo nebyl, jak jsme se přesvědčili když jsme vjeli dovnitř. Nebyly zde vůbec stopy po živém tvorovi. Džirbani tedy ještě nepřišel.

Seskočili jsme z koní, opatřili je potřebným obrokem a usedli jsme pak u studny, která obsahovala výbornou vodu.

Noc nás zastihla ještě při pojídání večeře. Nezapálili jsme však ohně, neboť jsme byli celodenní jízdou unaveni a chtělo se nám spát. Vyspali jsme se vydatně a nebyli bychom se ráno ještě probudili, kdyby ben Ríh nevyskočil a hlasitě nezařehtal. Bylo to patrné znamení, že nás chce na něco upozornit. I Syrr vstal, byl však klidný, i naši psi jen protáhli krky a stříhali ušima, ale neozvali se.

"Jedou, sidi, už jedou!" zvolal Halef a rychle vyskočil. "Pojďme ven, abychom je pozdravili!"

A Halef hned spěchal, aby tak učinil. Zároveň zařičel i venku kůň jako odpověď našemu ben Říhovi. Nezařičel však sám, brzy se ozval druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý - osmý. To ovšem znělo tak, jako bychom se neměli setkat pouze s pěti jezdci, ale s celým oddílem jízdy, sedícím vesměs na hřebcích, který se ostatně již tak přiblížil, že jsme zřetelně mohli slyšet koňský dusot. Přijížděl tryskem. Halef hlasitě vykřikl. Následovali jsme ho tedy rychle ven před ohradní zeď. A co jsme spatřili? Jistě tisíc mužů, tedy celý pluk pravidelné jízdy, který právě zatahoval zříceninu v kruhu.

"Copak ti zde chtějí?" zeptal se emír napůl hněvivě, napůl udiveně. "Bez mého rozkazu! Ukáži jim, že "

Zarazil se však uprostřed věty. Hned jsme také poznali proč. Jeden oddíl, řekněme v evropském pojetí jedna rota, neodbočila, ale pustila se rovnou cestou k nám. Vpředu jeli důstojníci a v jejich čele - Pardál, druhý princ Čobanů.

"Do zbraně!" vykřikl Halef, "jsme zrazeni! Podvedli nás!"

Ano, do zbraně. Ale kde ty zbraně vzít? Ani já, ani on, jsme zbraně vůbec neměli. Měli jsme jen své nože. Emírovy šavle i pistole byly sice skvostné, ale sloužily spíš k ozdobě než pro skutečnou potřebu. Oba Usulové měli také šavle a každý jednu pušku, ale byly to pušky lovecké, neurčené k obraně. Co to vydalo proti tisíci skvěle ozbrojených mužů, kteří měli odvahu jako vzbouřenci předstoupit před svého nejvyššího vojenského velitele. Stavět se na odpor by bylo šílenstvím. Bylo spíš nutné naoko se poddat a později udělat všechno, co bude možné. Pošeptal jsem své mínění také emírovi, který byl dost rozumný, aby pochopil, že nám nic jiného nezbývá. Nepromluvil ani slovo. Jen kývl, aby mi dal na srozuměnou, že souhlasí. Jeho oči však metaly blesky, rty měl sevřeny a pěsti zaťaty - vřelo to v něm.

Konečně dojela rota k nám. Pardál vydal svým lidem přesné rozkazy. Jezdci seskočili z koní a hnali se až k nám. Patrně měli v úmyslu oddělit nás od sebe. Tu emír vykřikl:

"K sobě! Nože z opasků ven! Kdo se mne dotkne, toho probodnu!"

Nože jsme měli všichni a poslechli jsme jeho rozkaz. Poté teprve od nás odstoupili. Nože by nám, jak je samozřejmé, také mnoho nepomohly, kdyby šlo do tuhého. Bylo však patrné, že netouží po našich životech a proto se vzbouřenci spokojili jen tím, že nás zatlačili zpět do zříceniny, kde u koní stáli naši obrovští psi s hlavami vysoko vztyčenými a široce rozevřenýma očima, připraveni bránit nás na život a na smrt. Nebylo však vhodné štvát je na naše nepřátele. Poručili jsme jim tedy, aby si lehli, a oni poslechli na slovo.

Skoro celá rota se vedrala do zřícenin za námi. Nebyli jsme tedy pouze zvenčí, ale i uvnitř tak důkladně obstoupeni, že nebylo možné ani pomyslet na to, vyskočit rychle na koně a uprchnout. Emír se na nikoho ze vzbouřenců ani nepodíval. Seděl vedle studny s nožem v ruce. Oba princové Usulů zasedli ihned po jeho pravici i levici, připraveni postavit se na jeho obranu, kdyby to bylo třeba. Posadil jsem se s Halefem naproti nim. Kdo mého malého hádžího zná, ví o něm také, že nebyl člověkem, který by se dovedl zaleknout, i kdyby byl přepaden celým plukem kavaleristů. Tvářil se, jako by zde vůbec nikdo z nich nebyl přítomen, sáhl po zbytcích zásob, které tu ještě od večera ležely a řekl:

"Vyspali jsme se, a to znamenitě! Nyní se nasnídáme a pak pojedeme dál!"

"Kampak?" zeptal se Pardál.

Přistoupil totiž k nám v čele svých důstojníků. Halef se tvářil, jako by zde vůbec nebyl a jako by jeho otázku vůbec neslyšel. Otevřel balíčky a dělil maso, které obsahovaly. Vzali jsme maso a jedli. Jen emír učinil výjimku, odmítl potravu. Byl v nitru tak rozčílen, že nemohl pozřít ani sousto. Jeho obličej se najednou zbarvil do žlutá, téměř do špinavé žlutí. Přijímal na sebe stále se stupňující ošklivost, o níž jsem se už jednou zmínil, - byla až odporná.

"Vstaňte! Chci s vámi mluvit," začal Pardál rozhovor.

Nikdo z nás se ovšem ani nehnul.

"Vstaňte! Poroučím vám!" opakoval.

Seděli jsme dále. Tu chytil hádžího zezadu za krk, aby ho zvedl a rozkřikl se na něj:

"Pse, na nohy s tebou! Já tě "

Dál se se svou hrozbou nedostal, neboť naši čtyři psi se na něho vrhli, strhli ho na zem a blýskali nad ním svými ostrými zuby, takže musel být přesvědčen, že by ho rozervali, kdyby sebou jen pohnul a pokusil se o obranu. Dva nebo tři důstojníci ihned uchopili pistole, aby po psech střelili, ale Pardál na ně hned volal:

"Alláh zachraň! Pryč se zbraněmi, nestřílejte, nebo mne roztrhají!"

Nyní se k nim obrátil i Halef a řekl:

"Ten chlap není tak hloupý, jak jsem myslel. Ví docela dobře, co ho čeká. Stačí, aby vystřelili jen jedinou ránu z pistole nebo pušky a vytrhnou mu hrtan z hrdla, ale i střelec bude mít odzpíváno. Jeho znám, je to největší lotr na světě. Kdo však jste vy?"

Důstojník, který měl nejvíce prýmků na kabátě na něho zahřměl:

"Mlč! Mluvíš o novém ardistanském emírovi! Já byl až dosud plukovníkem tohoto pluku, nyní jsem však generálem!"

Halef se dal co nejupřímněji do smíchu a odpověděl:

"Generálem že teď jsi? Generálem? Pak jsi právě tak velký lotr jako on! To tedy je tvé pravé místo po jeho boku! Hu! Hi!"

Zavolal své psy, ukázal jim prstem nejdříve na plukovníka povýšeného na generála a pak na zem, na místo, kde ho chtěl mít. Jeho rozkaz byl proveden právě tak bezvadně, jako rychle. V okamžiku již ležel generál vedle Pardála na zemi a nikdo z jeho podřízených se neodvážil přijít mu na pomoc, aby ho neuvrhl do ještě většího nebezpečí. Halef je varoval:

"Teď se pěkně klidně posaďte a počkejte, až se najíme! Nejsme zvyklí dát se při jídle vyrušovat. A pamatujte si: Nejmenší pokus o jediný podezřelý pohyb by stál vašeho novopečeného emíra i právě vylíhlého generála určitě život! Po jídle si s nimi promluvím a pak promluvím i s vámi! Dřív však ne!"

Dívali se jeden na druhého. Něco podobného ještě nezažili! Tisíc mužů proti pěti a taková neohroženost, a ještě k tomu od tak maličkého chlapíka, to by nikdo z nich nečekal! Radili se tiše mezi sebou. Ale těm dvěma, kterých se to týkalo, strachy stydla krev v žilách, když pohlédli na blyštící se zuby nad sebou. Generál proto poručil:

"Sedněte si a čekejte!"

Neodvážil se při těchto slovech ani pohnout rtem. A Pardál, který byl jistě zbabělcem, tiše dodával:

"Neubližte těm bestiím, poroučím to!"

Jeden z nich zamručel:

"Měli jsme je postřílet hned jak jsme přišli, teď už je pozdě!"

Našli si příhodné místo, aby se posadili a vyčkávali, co se bude dít dál. Jejich vojáci učinili totéž. Nyní se konečně uklidnil i emír a poslechl mou domluvu, že se rozhodně musí najíst, aby mohl lépe vzdorovat námahám, které nás nyní podle všeho čekají. Dali jsme si načas a jedli tak zvolna a pohodlně, jako bychom seděli doma v ardském zámku. Přitom jsme rozmlouvali o svém nynějším postavení, abychom si je ujasnili. Hovořili jsme samozřejmě tlumenými hlasy, aby nás Pardál ani generál neslyšeli.

Bylo nám jasné, že nás sem vylákali a přepadli, aby nás zajaté dopravili někam, kde bychom jim nemohli škodit. Nevěděli jsme sice, na které místo nás chtějí dopravit, ale tušili jsme, že to asi bude Město mrtvých, které se k takovému účelu velice dobře hodilo. Emír se o této věci vyjádřil takto:

"Zamýšlí-li Pardál něco podobného, můžeme se bez starosti svěřit osudu. Znám Město mrtvých dokonale. Znám nejen obyčejné domky zavrženců, ale i místopis města mi není cizí. Prolezl jsem město i celé okolí již jako chlapec, ovšem ve společnosti svých sluhů, neboť je to nejzajímavější místo v celém Ardistanu, opředené mnoha bájemi a pověstmi. Prosil jsem tehdy tak dlouho, až mi otec dovolil prohlédnout si město ve všech podrobnostech, ovšem v bezpečném doprovodu. Vy dva je znáte také," obrátil se k usulským princům, "znáte přinejmenším tu část, kterou jsem vám vykázal k pobytu!"

Princové přisvědčili a emír pokračoval:

"Vězení a domy vypovězených mají svá určitá stavební tajemství, která znemožňují věznit v nich člověka, který je zná. Je samozřejmé, že je jen jediný člověk, který zná všechna tato tajemství, a tím jsem jenom já - vladař. Dopraví-li nás tam, bude pro mne hračkou dostat se odtamtud, kdykoliv budu chtít. Bránit se zde v těchto místech je naprosto nemožné. Umačkali by nás při prvním pokusu. Také zajetí Pardála a jeho společníka nás nemůže spasit. Okamžik, kdy by byli psi postříleni, by jistě nadešel a pak by byli oba ihned na svobodě. My je neudržíme!"

"Radíš tedy, abychom se dali klidně zajmout, budou-li nás chtít dopravit do Města mrtvých?" zeptal jsem se.

"Ano," odpověděl emír. "Doufám, že se to brzy dozvíme!"

"Možná, že také ne!"

"Ponechte starost o to mně!" prosil Halef. "Není vás důstojné, abyste mluvili s takovými vzbouřenci a darebáky. Mně to však způsobí potěšení, vylákám-li z nich jejich tajemství, nebudou-li ovšem tak rozumní, že nám je sdělí sami. Jste s tím srozuměni?"

Měl pravdu. A protože se již předtím choval tak skvěle, dal mu emír rád svolení, aby se stal naším mluvčím. To ho uvedlo do nálady, v níž se nám vždy, sobě však nejvíc, líbil. Když jsme dojedli, sbalil zbytky potravin opět do balíku, který uschoval v sedlové tašce ležící vedle, obrátil se k Pardálovi a oslovil ho svým nejbodřejším tónem:

"Teď jsme se najedli a pojedeme dál. Ptal jsi se prve, kam? Nebyl jsi dosud zralý pro mou odpověď. Nyní však, když jsi nám svým velkopanským vystoupením dokázal, že jsi skutečně novým ardistanským emírem, jsme ti dlužní odpověď. Poslouchej tedy: Pojedeme s vámi."

"S námi?" zeptal se udiveně Pardál.

"Ano, s vámi!"

"Jak to? Jak to myslíš? Odvolej však své psy! Zdá se, jako by chtěli trhat jak jen člověk pohne rtem!"

"Ó ne! Ústy můžeš pohybovat, jinak se však nesmíš ani pohnout, pamatuj si to! Dej si tedy laskavě ještě nějakou chvíli líbit nadvládu těchto líbezných, věrných zvířátek! A při tom ti chci sdělit, že jsme sem přijeli schválně jen proto, abychom jeli kousek cesty s vámi."

"Kam?"

"Kam chcete! Máme dost času! Protože jsi se stal novým ardistanským emírem, může se starý emír odebrat na odpočinek, aby se po mnohých vladařských námahách náležitě zotavil. A komu by se měl svěřit, než vedení svého nástupce, o němž přece celý svět ví, že je jeho nejdražším přítelem a nejučenlivějším žákem? Urči tedy, prosím, kam máme jet!"

Pardál si hryzal rty. Posměšek ťal do živého. Věděl právě tak jako my, že se musíme poddat, ačkoliv se mohlo zdát, že jsme získali výhodné postavení. Bylo mu proti mysli, že jsme se tímto vědomím nedali zlomit a že s ním jednáme ironicky. Přepadení se mu zjevně nepodařilo tak, jak předpokládal. Byl přesvědčen, že nás hned při prvním náporu dostane do rukou a zatím upadl sám do našich rukou a místo, aby se nám mohl vítězně posmívat, dostalo se mu jen posměšků a opovržení od nás. A nejhorší přitom bylo pro něho pomyšlení, že z bázně před psy nemůže vybuchnout a zasypat nás urážkami. Polykal proto vztek. Poznali jsme to na jeho hlase, který tlumen zavilým vztekem zněl dutě, jakoby z hloubky, když nám odpovídal:

"Ano, povedu vás, jak je samozřejmé, tam, kam budu chtít a kam vás už předešel i džirbani!"

Bylo to pro nás velmi důležité sdělení, ale Halef se dovedl ovládnout, když zdánlivě klidně odpověděl:

"Džirbani? Nevymýšlej si takové hlouposti! Ten má v nejmenším kloubku malíčku více rozumu než ty v celém těle!"

"Poslouchej tedy!" zasyčel Pardál velice vztekle. "Nechal se dokonce ještě rychleji a dříve obelstít než vy! Vězí už několik dní ve Městě mrtvých! A ne sám, ale i s druhým milým synem mého otce."

"Se starším čobanským princem?"

"Ano!"

"S tvým vlastním bratrem?"

"Ano!"

Toto druhé "ano" znělo skoro vítězoslavně.

"I toho jsi oklamal a vlákal do Města mrtvých?"

"Toho zvláště! Je to prašivý pes, který mi odloudil jindy věrné

Čobany! Uvidíte je oba, máte je vidět, musíte je vidět! Musíte tam dolů k nim, a kdyby "

"Že musíme?" přerušil jej Halef se smíchem. "My že musíme? Ne, my chceme! My tě dokonce donutíme, abys nás k nim dovedl! Klademe ti nyní své podmínky. Přistoupíš-li na ně, nic se ti nestane, nesvolíš-li k nim, roztrhají naši psi tebe i tvého vítězného generála!"

"Podmínky? Vy? Mně? Jaképak?" pátral Čoban.

"Vy oba zůstanete našimi zajatci. Jakmile dojedeme do Města mrtvých, propustíme vás na svobodu."

"Dál!"

"Kdy chcete odtud vyrazit?"

"Okamžitě. Chtěli jsme vás jen zajmout a hned odjet."

"Velmi dobře! Poslouchej tedy! Pluk pojede celý napřed. Celý - do jediného muže! Nechceme mít v týle nikoho, kdo by mohl najednou začít střílet. My pak budeme následovat v malé vzdálenosti za plukem. Tobě i tvému šlechetnému ,generálovi' svážeme ruce. Pojedeš mezi mnou a efendim, za námi dva psi. ,Generál pojede mezi oběma usulskými princi, následován druhým párem psů. Psi jsou vycvičeni nejen na pěšího, ale i na jezdce. Dovedou vyskočit na koně a zakousnout jezdce v sedle. Nemyslete tedy, že by se vám podařilo uniknout!"

"Vy nám však také neuniknete! Jakmile by v pluku zpozorovali, že nám chcete ujet, tryskem by se vrátili a jednoduše by vás zadupali do země!"

"Kdybyste to dokázali, hm, budiž vám to dovoleno! Tvoje hrozba zní jako svolení k našim podmínkám?"

"Ještě dlouho ne! Je nás zde přes tisíc! Bylo by šílenstvím dávat se vám do zajetí!"

"Nemusíte se teprve dávat! Jste již zajati! Ostatně nás znáš! Jistě velmi dobře víš, že nežertujeme a že svou hrozbu provedeme, ne-budeš-li dělat, co budeme chtít."

"Jakou hrozbu?"

"Poslouchej ji tedy: Dáváme ti deset minut času, aby ses rozhodl. Odmítneš-li naši nabídku, vezmeme vás do svého středu a opustíme toto místo. Dříve se však tvoji jezdci musejí vzdálit na dostřel. Jestliže jen jediný z nich tuto vzdálenost zkrátí, postřílíme vás vašimi vlastními pistolemi! Rozmysli se rychle!"

"A splníme-li tvoje podmínky, pojedete bez zdráhání do Města mrtvých? Je to pravda?"

"Ano."

"A propustíte nás tam na svobodu?"

"Ano."

"Ihned?"

"Ihned, bez nejmenšího zdráhání a jakékoliv lsti!"

"A nešlo by to snad bez toho, abyste nám spoutali ruce a my jeli mezi vámi?"

"Ne, to je naprosto vyloučené."

"Slibujeme vám však "

"Mlč!" vskočil mu hádží do řeči. "Nechci slyšet žádné sliby. Jste vzbouřenci, zrádci, podvodníci a lháři. Nikdo na světě vám nemůže věřit! Řekni ano nebo ne, pospěš si!"

Chvíli se tiše radili mezi sebou, pak promluvil "generál" trochu hlasitěji:

"Takové odvážlivé, vypočítavé a šíleně statečné lidi jsem ještě neviděl!"

Nato nám Pardál sdělil své rozhodnutí:

"Přijímáme vaše podmínky, slíbíte-li nám, že dodržíte svůj slib."

"Slibuji to jménem všech!"

"Že se nepokusíte o útěk?"

"Ano."

"Že nás hned po příjezdu propustíte?"

"Ano!"

"Že pak zůstanete našimi zajatci a pojedete do vězení, které jsme pro vás určili?"

"Ano," odvětil Halef, když pohlédl nenápadně na emíra a viděl, že ten přisvědčuje, jen jemu znatelným kývnutím hlavy.

"Žádám, aby každý jednotlivec z vás mi přísahal, že dodrží tuto úmluvu!"

"Každý jednotlivec? Přísahat?" vybuchl vtom zlostně Halef. "Co tě to napadá? Ještě jedno podobné slovo a máš po všem! Ty jsi ten poslední, který by na nás mohl vynucovat přísahu! Tisíc tvých přísah se rovná milionům lží. Naše jediné slovo však platí tolik, jako sto přísah. Dal jsem slovo za všechny, to ti musí stačit a nehodili se ti to do krámu, odvedeme vás odtud! Deset minut minulo! Nyní opustíme zříceninu a pojedeme s vámi do Ardu. Uvidíme, donutí-li nás vaše statečná kavalerie, abychom vás zastřelili!"

Vstal, aby oběma odebral zbraně. Pardál však rychle zvolal:

"Počkej! Zadrž ještě! Spokojím se s tvým slovem!"

Hádží jim však za dozoru psů odebral nože, pistole a šavle, donesl zbraně k nám a pak je vyzval:

"Zavolejte sem nyní své důstojníky, ale ne blíž než na doslech! Oznamte jim, co bylo smluveno a poručte jim, aby se do nejmenších podrobností zachovali podle smlouvy! Nehněte se však přitom z místa! Psi by to nestrpěli a vaše pistole, které mám v rukou, jak vidím, jsou nabity!"

Poslechli. Důstojníci se směli přiblížit, ale jen na patnáct kroků a bylo jim přesně podle našeho přání sděleno, jak se mají chovat po celou cestu do Města mrtvých. Byli velice zklamaní. Někteří z nich mručeli dokonce tak hlasitě, že jsme to zřetelně slyšeli, ale ohled na oba naše zajatce je donutil k poslušnosti. Vzdálili se a lidé jejich roty je následovali, takže jsme nyní byli se svými dvěma zajatci ve zřícenině sami. Jen dva muži se vrátili, aby přivedli koně zajatců, ale hned opět odešli. Poté jsme je připravili na cestu. Napojili a osedlali jsme koně, spoutali zajatcům ruce, vysadili jsme je na jejich koně, svázali jsme jejich a svoje uzdy dohromady a vyslali pak statečného Halefa ven, aby se podíval, co se tam děje. Ohlašoval, že naše podmínky byly do puntíku splněny. Pluk se vzdálil víc než na dostřel od zříceniny, a čekal, až se objevíme, aby pak pokračoval v jízdě. Když jsme vyšli, dal se ihned, jak bylo předepsáno, do pohybu. Následovali jsme právě tak pomalu nebo tak rychle, jak jeli před námi.

Abych označil naši náladu, musím sdělit, že jsme se cítili být vítězi i přemoženými. Nejčilejší byl Halef. Vyptával se, jak svou věc provedl a přijímal pak zaslouženou chválu s pyšným, sebevědomým úsměvem. Je nutné podotknout, že by ostatně nikdo z nás neprovedl za dané situace lépe. Pokud se týká zajatců, chci sdělit, že se vyhýbali i pohledu na nás a že se střežili vyměnit s námi slovo. Pardál si chtěl utajený vztek vylít na svém koni. Vrážel mu ostruhy do slabin, že vzdychal bolestí. Halef mu však pohrozil:

"K čemu tato ukrutnost? Neodvažuj se to opakovat, jinak tě to odnaučím!"

Nyní Čoban uznal za vhodné přerušit mlčení. Zeptal se zlostně:

"Co je ti po tom? Komu patří kůň?"

"Jestli mně, nebo tobě, je lhostejné! Nestrpím však, abys byl bestií, která je na nižší úrovni než toto ubohé zvíře!"

"Ty že to nestrpíš?" odvětil posměšně. "Jakpak to chceš provést, maličký?"

Jak víme, nedovedlo malého hádžího nic tak rozčílit, jako před-hodil-li mu někdo jeho nepatrnou postavičku. Hned se také rozpálil a začal výhružně:

"Jen to zkus, hned uvidíš, jak si budu počínat!"

"Skutečně? Hned? Nuže, ukaž tedy!"

A Pardál vrazil hřebci ostruhy do boku, že bolestí vyskočil všema čtyřma nohama do vzduchu. Jeli jsme mu po pravici a po levici. Popohnal jsem ihned Syrra stranou, aby nebyl zraněn kopyty koně. Halef se však nevyhnul, vytáhl svůj nůž a vrazil jej Pardálovi dvakrát nebo třikrát na dobrý palec hluboko do stehna.

"Ty se odvažuješ bodat, pse!" zařval Pardál bolestí.

"To jsi dostal za koně!" odpověděl Halef. "A zde máš za psa!"

Vztyčil se ve třmenech, rozpřáhl se a vyťal trýzniteli koně tak silný a daleko se rozléhající políček do tváře, že udeřený se na něho jen tupě zadíval, pak ale se chtěl na něho, nedbaje, že má svázané ruce, vrhnout, aby se pomstil. Uchopil jsem jej však za rameno, zadržel jej a řekl jsem mu:

"Zadrží Už toho bylo dost. Dotkneš-li se jen jednou ještě koně ostruhou, vmísím se do toho sám! Kdo nejedná lidsky, ale jako dravec, s tím je nutné jako s dravcem zacházet!"

Zablýskl po mně potměšilýma očima a chtěl něco odpovědět. Zarazil jsem mu však řeč rozkazem:

"Dost! Už ani slovo!"

Poslechl sice, ale myšlenka, že musí mlčet, ho naplnila tak zavilým vztekem, že jsme mohli každou chvíli očekávat jeho nový výbuch. Jeho pohled byl neustále upřen na tři krvácející místa na noze. Namáhal se sice ze všech sil, aby utajil svůj hněv, ale marně, a proto se po chvíli opět rozkřikl:

"Ano, budu potichu, budu mlčet! Ale jen dnes! Jen počkejte do zítřka! Pak budete úzkostí a děsem křičet, řvát a kvákat jako žáby než zmizí v zobáku pelikána!"

Neodpověděli jsme mu. Myslel tedy patrně, že jsme neporozuměli jeho podobenství. Proto se zeptal:

"Slyšeli jste to? Ten pelikán jsem já! Žáby jste potom vy, vy, vy!"

Halef se hlasitě zasmál:

"Sidi, neříkají také pelikánovi volatá husa?" zeptal se.

"Ano," odvětil jsem.

"Tedy volatý husák! Princ Čobanů je tedy volatý husák! Sám to tvrdil! To stačí!"

Nechci tvrdit, že by tento Halefův vtip byl právě duchaplný, ale úplně postačil stupni vzdělání, na němž se nacházel Pardál, a Halef jej dovedl pronést takovým tónem, že se neminul svého účelu. Přinutil jím zesměšněného k mlčení. Poznal, že je nebezpečné začínat s Halefem hádky, buď tím, nebo oním způsobem.

Jeho spoluspiklenec, "generál", se choval zcela tiše a poddajně. Neobtěžoval oba Usuly, mezi nimiž jel, ani v nejmenším. Právě tak mlčenlivý byl i emír, který jel za námi sám poslední. Později se mi přiznal, že mu všechno připadalo tak, jako by se mu to zdálo a nějako skutečnost. Přiznávám sám, že události, kterých jsme zde byli svědky, byly skutečně neobyčejné a podobaly se spíš divokému snu než skutečnosti. Neobyčejným byl ovšem při tom i klid, který zachovávali oba hrdinové těchto příběhů při svém prvním nepřátelském setkání. Dalo by se očekávat, že se zasypou spoustou výčitek a urážek, zatím však zůstali oba ledově klidní a nemluvní. A právě o hlavní věci se vůbec nemluvilo, jako by ani neexistovala! A jak zvláštní bylo, že si obě strany padly zároveň do rukou. My se stali zajatci Pardála a jeho důstojníků a navzájem jsme zajali jej i jeho "generála"! Jak se asi celá věc rozuzlí?

Tato otázka zaměstnávala i emíra, ačkoliv byl přesvědčen, že odpověď na ni nebude nijak těžká, ale zcela jednoduchá. Myslel, že se po příchodu do Města mrtvých dostaneme tím dříve na svobodu, čím ochotněji se podvolíme zajetí. Nedělalo mu tedy starost naše zajetí, nýbrž jiná věc, a tou byla - voda!

Cestou o tom mlčel, protože si nepřál, aby něco z naší rozmluvy zaslechli zajatci. Když jsme však v poledne tábořili, aby si koně odpočinuli, oddělil se od nich a povolal mne s Halefem k sobě, aby nám sdělil, čím se v mysli zabýval.

Musím předeslat, že jsme se již nenacházeli na obdělané půdě. Bylo zde jen místy vidět chudé políčko. Také travnatá prostranství byla neustále řidší. Byli jsme ve stepi, a sice právě v její nejneúrodnější části. Z Ardu až ke zřícenině nás totiž vedla cesta ze severu právě k jihu. Nyní jsme se však obrátili od východu k západu. Cíl naší cesty, Město mrtvých, leželo na západě na vyschlé řece, jejíž voda se podle pověsti obrátila opět do svých zřídel. Nyní tam byla poušť. Poušť v pravém slova smyslu, v níž stály jen staré, opuštěné, ne však ještě rozpadlé domy bývalého města. A v tuto poušť přecházela pomalu step, v níž jsme se nyní nacházeli. Oprošťovala se veškeré zeleně, tráva i ostatní krmné rostliny v ní zmizely a zbývaly již jen řídce rostoucí nízké a kořenaté traviny, které obsahujíce mnoho éterických olejů se nehodily jako krmivo pro koně. Tato okolnost, pokud se týkalo nás samých, nám nedělala nejmenší starost, neboť jsme se již předem postarali o zásoby. Vzali jsme totiž nejen dost potravin pro sebe, ale i krmivo pro koně, které vystačilo na několik krmení. Naši psi pak nesli jako obvykle na zádech připevněny měchy s vodou, které jsme ráno ve zříceninách nezapomněli znovu naplnit. Byli jsme tedy zásobeni i vodou. Nejednalo se tedy o nás, ale o těch tisíc a několik lidí, s nimiž jsme nyní jeli. Kde se měla v této poušti pro všechny nabrat voda?

Touto otázkou jsem se zabýval stále víc a víc, čím hlouběji jsme zajížděli do pouště. Když před námi pluk jízdy zastavil, aby sebe i koně nechal odpočinout, a tedy i my museli zastavit, nebyla kolem dokola ani travička a ani kapka vody. Zvířata i lidé museli tedy trpět žízní. My však otevřeli své měchy s vodou nejen pro sebe, ale i pro zajatce. I psi dostali pít a koně jsme alespoň přinejmenším vodou osvěžili. Tu nám, mně a Halefovi, emír pokynul, abychom s ním odstoupili stranou. Usedl totiž dál od zajatců, aby se s nimi nemusel zabývat. Když jsme se k němu posadili, týkala se moje první otázka, kterou jsem mu položil, vody pro další cestu. Odpověděl:

"Právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit. Nyní nemá tato otázka pro nás ještě důležitost, ale bude ji mít později, až se, volní, budeme vracet k domovu."

"Ve Městě mrtvých tedy není vůbec voda?" vyptával jsem se.

"Ani kapka!" odpověděl emír.

"Ale z toho, co jsem od tebe i od jiných o tomto místě slyšel, by se dalo soudit, že je tam dost vyhnanců, vězňů, zajatců, a tedy zajisté také jistý počet dozorců i úředníků, kteří přece musí všichni žít a nemohou být bez vody!"

"To je ovšem správné. Dostávají také vodu, ale ne odtamtud, nýbrž zdaleka, kde je jediná, několik set stop hluboká studna, z níž se pracně musí vyvažovat voda, která pak odtéká do cisterny zřízené k tomu účelu. Z této cisterny se pak naplňují vodní měchy, které bývají do Města mrtvých odváženy na velbloudech."

"Jak daleko je odtamtud ke studni?"

"Velbloudi potřebují plné dva dny cesty, aby tam došli."

"Tam a zpět tedy čtyři dny?"

"Ano."

Podíval se na mne při tom zvláštním pohledem, ale i já na něho pohlédl podobně, neboť mi hlavou prolétla myšlenka, která mi tento nedostatek vody ukázala v nejhrozivějším světle. Bylo jen třeba neposlat několik dní potřebnou vodu do Města mrtvých, aby nepohodlní vyhnanci a úředníci zmizeli ze zemského povrchu. Člověk zahyne žízní mnohem dříve než hladem. Nepromluvil jsem však o tom a ptal jsem se dál:

"Bylo by tedy třeba, abychom se u této studny zásobili nejméně na čtyři dny vodou, nechceme-li na zpáteční cestě zahynout žízní?"

"Ano, tak je to!"

"Bude to těžké, velmi těžké! Kdo ponese vodu, kterou na tak dlouho potřebujeme? A kdyby i tato otázka byla vyřešena, Pardál nám zabrání v tom, abychom se mohli uchránit před smrtí žízní"

"Myslíš, že bude žádat naši smrt?"

"Nejen myslím, ale jsem o tom přesvědčen! Vede nás vstříc jisté smrti."

"Nebo já jeho! Jen počkej, až přijde čas! Tak dalece jsem se i při veškeré své důvěře k němu přece jen nezapomněl, abych mu sdělil všechna tajemství Města mrtvých! Nezná je a to bude jeho zkáza! Co však chce nyní podniknout? Proč kývá dopředu?"

Pardál totiž vstal, aby ho bylo od pluku vidět a dal rukou znamení, aby se někdo přiblížil. Zjistili jsme, že žádal, aby k němu přišel plukovní hekím, lékař nebo felčar, aby mu obvázal díry, které mu Halef navrtal do nohy. Emír proti tomu neměl námitky. Když se tak stalo, přerušili jsme odpočinek a opět nastoupili cestu, samozřejmě ve stejném pořádku jako předtím. Další cesta byla úplně nezajímavá a vedla nás neustále smutnější pustinou. Jestliže jsme chtěli dorazit ke studni, o které se zmínil emír, bylo třeba jet až přes půlnoc a udělat cestou několik zastávek kvůli odpočinku. Cesta pak byla tím jednotvárnější, že panoval právě nový měsíc a noc nás brzy zahalila neproniknutelnou temnotou.

Koně kavaleristů byli již tak unavení, že nebyla naděje, aby vydrželi ještě hodinu takové cesty. Naši oři však nesnáze skvěle překonávali. Když jsme dojeli konečně na místo, byl dán povel k odpočinku. Byl kolem nás utvořen pevně sevřený kruh, který byl však tak těsný, že jsme to museli zakázat. Myšlenka, že by se na nás mohli v noci náhle vrhnout a vyrvat nám zajatce, byla nasnadě. Pohrozili jsme tedy vojákům, že pojedeme ihned dále a že zajatce jednoduše probodneme, bude-li nám bráněno v odjezdu. To pomohlo. Vojáci se od nás vzdálili tak daleko, že jsme se mohli cítit jistými před jakýmkoliv překvapením. Přesto jsme se však vůbec nezřekli náležité opatrnosti. Nikdo z nás nespal po celou noc a střídali jsme se ve stráži, aby jeden z nás mohl v případě potřeby ihned vzbudit ostatní.

Když se začalo šeřit, spatřili jsme, že se nacházíme u paty pahorkatého hřbetu, který byl složen z pevných skalisek. Tato skaliska, která jistě sahala hluboko pod zem, byla příčinou toho, že se zde mohl nashromáždit, uprostřed pustiny a souše, pramen, i když ve veliké hloubce. Skalnatý hřbet se táhl od východu k západu a zadržoval proto veškerou vlhkost, která mohla z hor až sem pod zemí prosáknout. Kromě tohoto hřbetu byla však krajina, jak daleko mohl zrak dohlédnout, úplnou rovinou, bez nejmenšího pahorku nebo prohlubiny, bez nejpatrnějšího zvlnění půdy. Písek, písek, kolem dokola nic než písek! A sice písek toho druhu, který na oči působí jako jemně rozemletý oblázek a jejž Arabové nazývají er rami el hijaván, totiž "písek hrůzy".

Vojsko, unavené po včerejší jízdě, ještě spalo, když jsme se navzájem probudili. Z toho ovšem vyjímám stráže a oddíl asi dvaceti mužů, který byl zaměstnán u cisterny. Vyvažovali totiž neustále vodu ze studny a naplňovali měchy, kterých zde na sta leželo kolem. Nedaleko vaků leželo sušené ovoce, trvanlivé pečivo a jiné poživatiny na několika hromadách. Bylo zde dokonce i čerstvé maso ze zvířat, patrně včera poražených. Naše zajetí tedy nebylo náhodné, ale byly k němu provedeny dokonalé přípravy. Jisté stopy nám prozradily, že všichni koně byli v noci napojeni, jen naši nic nedostali. Pro ty postačila naše vlastní voda. Protože nám však voda došla, usnesli jsme se, že měchy opět naplníme a že necháme koně vypít tolik vody, kolik snesou. Nyní se to dalo snadno provést, protože voda tekla dosud jasná a čistá, kdežto později, až by se sem nahrnulo celé toto množství lidí, by byla voda jistě zkalená a nepoživatelná.

Nesmělo nás ovšem ani napadnout odebrat se ke studni a nechat Pardála a "generála" ležet zde bez dohledu. Dostali by se pak ihned na svobodu a okradli bychom se tím o jedinou přednost, kterou jsme si na nich vydobyli. Museli tedy s námi. Zdráhali se však vstát.

"Co nám chcete? Kam chcete jít?" zeptal se Pardál. "Snad nám nechcete uprchnout? Nemyslete si, že by se vám to podařilo!"

"Uprchnout, my?" smál se Halef. "Před kým? Snad před tebou? Jaká je to hloupost! Jestli je možné někoho podezírat, že by chtěl uprchnout, pak jste to jedině vy! Neboť kromě vás zde není jediný člověk, kterého by bylo možné považovat za zajatce! Chceme se umýt, chceme napojit naše i vaše koně a chceme naplnit svoje měchy vodou."

"To není třeba!"

"Proč?"

"Vodu pro vás povezeme s sebou."

"A kdo ji poveze?"

"Ti, kteří nás budou doprovázet."

"Tedy celý pluk?"

"Ne. Pojede s námi jen padesát jezdců. Pro víc by voda nestačila."

"Dobrá! To by tedy bylo těch padesát, pro které bude voda stačit a pro nás by se jí pak nedostávalo, protože nás je nutné považovat za těch více! Budeme se tedy muset nyní zaopatřit. Vstaňte a pojďte, jinak vám pomůžeme!"

Vytáhl "generála" za límec do výšky a Pardál pak vstal sám. Považoval pod svou důstojnost, aby si nechal také takovým způsobem pomáhat na nohy.

"Podívejme, jak to dovedeš, chceš-li!" pochválil ho malý hádží. "Čím déle se u nás budeš zdržovat, tím se staneš potřebnějším! Kdy chceš odtud vyrazit k Městu mrtvých?"

"Hned, jak bude připraveno těch padesát jezdců! Jak se zdá, nemůžeš se dočkat, abys tam už byl?"

Mělo to být řečeno ironicky, ale Halef se tvářil, jako by jeho slova přeslechl a odpověděl:

"Musíme si tedy pospíšit, aby tito proslulí velcí páni nemuseli snad na nás dlouho čekat. Hybaj tedy, hybaj, novopečený ardistanský emíre!"

Postrkoval zajatce před sebou a my následovali za nimi, vedouce naše i jejich koně za uzdy. Nikdo nám nebránil, nikdo nám nezastoupil cestu. A ti, kteří byli vzhůru, věděli, že z ohledu na své vůdce se musejí zdržet veškerých nepřátelských projevů. Když jsme došli až ke studni, museli se zajatci opět posadit a přihlížet naší práci. Halef napojil s oběma Usuly koně. Emír zde stál mlčky a pozoroval zamračeným pohledem všechno, co se tu dělo. Měl nabité pistole obou svých soků zastrčeny v opasku vedle svých vlastních. Byl jsem si jistý, že by je okamžitě zastřelil, kdyby se odvážili učinit nějaký pokus o útěk. Tím jsem měl možnost pohybovat se trochu volněji. Nemusel jsem se zabývat zajatci a odešel jsem proto k hromadám zásob, abych pro nás vybral pokud možno od všeho, co by se nám mohlo hodit. Když to Pardál zpozoroval, otvíral již ústa, aby mi to zakázal, ale malý hádží ho velitelsky okřikl:

"Mlč! Ponech si za zuby, co ti tam uvízlo. Něco pěkného to jistě nebude!"

Princ tedy mlčel. Já pak naplnil vrchovatě naše zásobní vaky, až v nich nebylo ani místečko a pak jsem se také postaral o náležitou zásobu krmiva pro koně. Když jsem se při tom občas podíval na Pardála a "generála", spatřil jsem kolem jejich úst ďábelský úsměšek, jako by chtěli říci: "Dělej si co chceš, zásob se čím chceš. Jste v každém případě tak jako tak ztraceni!"

Když jsem byl se zásobením hotov, šel jsem do domku u cisterny. Neměl jsem k tomu sice nějaký zvláštní důvod, udělal jsem to jen proto, abych si nemohl později vyčítat, že jsem zapomněl na nějakou maličkost k náležité orientaci. Našel jsem uvnitř jen čtyři holé zdi, ale seděl zde na zemi muž, osamělý muž, který nebyl vojákem a viděl mne přicházet. Když jsem se blížil a nyní k němu vstoupil, zdálo se, jako by mne chtěl svýma široce rozevřenýma očima pohltit. Vyskočil a ptal se mne přízvukem člověka, který by rád prozradil něco, co prozradit nemá:

"Kdo jsi, pane, rychle řekni, kdo jsi?"

"Jsem cizinec," odpověděl jsem.

"Jsi jen cizinec? Nejsi tedy z Ardu?"

"Přicházím sice odtamtud, ale není to moje rodiště."

"Jsi sám?" "Ne."

"Kdo je s tebou?"

"Je nás pět osob. Čtyři ostatní jsou moji přátelé."

"Je mezi nimi vznešený, velmi vznešený pán?" vyptával se dále; přistoupil až ke mně a v pravém slova smyslu na mne chrlil tyto věty.

"Ano."

"Kdo je to? Mluv rychle, rychle, rychle!"

Váhal jsem, on však pokračoval:

"Můžeš, smíš mi to říci! Musíš mi to říci! Je to snad ardistanský emír?"

"Ano," přisvědčil jsem.

"Zajat?"

"Ne zcela, ale mnoho k tomu neschází."

"Je to on, který má být dopraven do Města mrtvých?"

"Ano."

"A ty s ním?"

"Ano, všech nás pět. Kdo jsi?"

"Jsem strážcem studny a cisterny. Emír je mým vládcem. Věrně jsem mu sloužil a jsem mu věrný i dnes. Musel jsem však přísahat, že nic nevyzradím. Emír má zemřít!"

"Tuším to!"

"Má zemřít hlady a žízní! A nejen sám, ale všichni, kdo jsou s ním. Copak nemůžete uprchnout?"

"Snad by to bylo možné, ale my nechceme."

"Že nechcete? To nemohu pochopit! Vy nechcete! Vždyť vám hrozí jistá smrt!"

"Bylo by důstojné emíra, aby prchal před těmito zrádnými darebáky a buřiči? Kromě toho máme ještě jiné důvody k tomu, abychom se dostali do Města mrtvých."

"Musím tedy mlčet. Nemohu vás zachránit, ačkoliv bych to rád udělal. Varoval jsem tě však! Máš snad tušení o tom, co vás tam očekává?"

"Tuším mnohé. Ale buď jak buď, nebojíme se!"

Podíval se mi pátravě do obličeje, potřásl hlavou a řekl:

"Zdáš se být zcela klidný a také tuším proč. Emír myslí, že je zasvěcen do všech tajemství Města mrtvých, ale není to tak. Zná jen některá. Tato tajemství jsou majetkem duchovenstva, a to ještě jen nejvyšších knězi. Vládě pak z nich sdělili vždy jen tolik, kolik považovali pro sebe za prospěšné."

"Jaké duchovenstvo myslíš?"

"Mohamedánské a lámaistské."

"Křesťanské ne?"

"Ó ne, to nikoliv! Je poctivé. Nejsou mezi ním zločinci. Vždy je vzdálené od tak hrozných činů. Nikdy také nebyl učiněn pokus, aby do nich bylo zasvěceno. Nevážili si ho. Bylo potlačováno!"

"Obhajuješ je tak horlivě! Jsi snad křesťan?"

Rozpačitě se odmlčel.

"Mně to můžeš otevřeně přiznat," pokračoval jsem. "Jsem také křesťan."

"I ty? Ach, škoda, přeškoda!"

"Jakápak škoda?"

"Myslím, že tebe bude škoda! Teď je mi tě dvojnásobně, dokonce desateronásobně líto! Jste zasvěceni smrti! Nespoléhej se, že vyváznete! Všeobecnou známost o bludištích a tajných komorách má jen malý počet lidí. Jejich nejlepším znalcem je džunubistanský mahaláma, který, jak se zdá, nyní upadl do usulského zajetí. Po něm jsou nejlépe zasvěceni ardistanský mahaláma a BAŠ islámi. Poslední z nich zde byl před nedávném ve společnosti několika jiných zasvěcenců. Odjeli do Města mrtvých a několik dní se tam zdrželi. To se stává jen v případě, že tam jdou provést přípravy k přijetí důležitých hostů, kteří mají navždy zmizet. Jednalo se tedy o vás."

Dozvěděl jsem se zde velmi zajímavé věci. Starý BAŠ islámi byl tedy do tajemství Města mrtvých zasvěcen lépe než sám emír! A protože si myslel, že Pardál pojme jeho dceru za ženu a učiní ji vládkyní Ardistanu, zasvětil ho do jejich části! Proto byl "nový" ardistanský emír tak přesvědčen, že jsme ztraceni! Bylo tu ještě několik velmi důležitých otázek, které jsem chtěl, aby mi strážce zodpověděl, ale ten ukázal na jakéhosi staršího důstojníka, který se sem blížil, a řekl:

"Budeme vyrušeni. Přichází sem bývalý major, který se teď stal plukovníkem, když byl plukovník povýšen na generála. Prosím, proboha, buď nyní opatrný. Máš zápalky, abyste měli dost světla?"

"Ano."

"Mnoho?"

"Mnoho ovšem ne. Proč se ptáš?"

"Protože je budete k vaší záchraně asi potřebovat. Budete dlouho, velmi dlouho v úplné tmě. Postarej se o zápalky, postarej se o světlo! Díval jsem se na tebe, když jsi naplňoval vaky a kapsy.

Bral jsi však jen z veliké hromady určené pro mužstvo, ne však z té menší, přikryté, patřící důstojníkům. Tam bude jistě také dost všeho, co je potřeba k rozděláni a udržení světla "

Mluvil velmi rychle, aby byl hotov. Nyní zmlkl, neboť důstojníkovi stačilo udělat již jen několik kroků, aby došel k nám.

"Děkuji ti!" zašeptal jsem mu ještě rychle. "Nikdy ti to nezapomenu a emíra na tebe v pravý čas upozorním!"

Vtom vešel plukovník.

"Jaké řeči tu vedeš s tímto člověkem!" rozkřikl se na mne.

Nejraději bych mu odpověděl stejně hrubým tónem, ale pomyslel jsem si, že bych tím mohl ublížit hlídači studny a sám bych z toho také neměl užitek. Proto jsem odpověděl naprosto lhostejně:

"Ptal jsem se hojen na hloubku této studny a po složení stroje, kterým je z ní voda čerpána. Vysvětloval mi tedy celé toto zařízení."

"A už to víš?"

"Ano."

"Pak jste tedy spolu hotovi. Buď ostatně rád, že máš vodu a nestarej se, jak se ze země dobývá! Musím mluvit s ,novým' ardistanským emírem!"

"Pak se tedy zeptej starého emíra, jestli k tomu svolí!" poradil jsem mu.

"Oho! Ten je sesazen! Ten nám nemá už ani co svolovat, ani co zakazovat!"

"Pak to tedy zkus, podaří-li se ti bez jeho svolení mluvit se zrádcem! Varuji tě! Přivádíš člověka, s nímž chceš mluvit, do nebezpečí života!"

"U všech šejtanů! Mluvíš opravdu vážně?"

"Ano."

"A skutečně byste ho probodli, nebo zastřelili?"

"Bez váhání! A nejen jej, ale i jeho spoluzajatce, a také - tebe!"

Opustili jsme domek u cisterny a blížili se k místu, kde se nacházeli moji přátelé. Důstojník se však při těchto mých posledních slovech zastavil a zeptal se:

"I mne?"

"Ano."

"Skutečně? Skutečně?"

"Dávám ti k tomu své slovo!"

Řekl jsem to tak vážně a určitě a zamračil jsem se při tom tak důkladně, že se mnou začal mluvit již mnohem méně pánovitým tónem, když zvolal:

"Ale co tedy vlastně mám dělat?"

"Co chceš! Vaše životy jsou v našich rukou. Chcete-li je riskovat, nemůžeme vám bránit!"

"Ale byla by to přece i vaše vlastní smrt! Naše vojsko by vás roztrhalo!"

"Co by dělalo vaše vojsko, to ponech laskavě jen tomu vojsku a nám!"

"Ale moje instrukce stačí právě jen až sem, na toto místo, ne dále! Pro to, co se nyní má stát, musím dostat nové rozkazy!"

"Proti tomu nic nemáme, ovšem jen v tom případě, že budeme tyto rozkazy také slyšet!"

"To není možné! Rozkazy jsou přece jen pro mne a ne také pro vás!"

"Pak se tedy jen pěkně vrať zase tam, odkud jsi přišel! Žádost, abychom svolili k rozmluvě mezi čtyřma, nebo šesti očima je od vás buď drzostí nebo šílenstvím, které musí být odmítnuto! A tam je vidět přicházet ještě jiné důstojníky. Jak se zdá, mají v úmyslu přidružit se zde k tobě. Hned jim dej pokyn, aby odešli! Nestrpíme, aby se k našim zajatcům přiblížili! Nezůstanou-li okamžitě stát, stane se něco, co nebudeš moci zodpovědět! Podívej se na emíra! Vidíš, co dělá?"

Také emír spatřil osoby, které byly patrně rozhodnuty odebrat se k nám. Vytáhl dvě pistole z opasku a namířil je přímo na Pardála a "generála".

Teprve nyní plukovník zvedl ruku a dal žádaný pokyn, který byl ihned uposlechnut. Při tom ze sebe vyrazil slova:

"Je to ostuda! Máme vás v moci a musíme jednat jak se vám zajatcům zlíbí! Nemyslíš, že vám to všechno oplatíme?"

"Ano, jak bych si to nemyslel?" smál jsem se.

"Pak jsem to tedy nyní já, který by mohl mluvit o šílenství, ne však ty! Copak budete neustále používat dvou z našich nejlepších za svůj štít, kterým se budete chránit?"

"Ano, neustále," přisvědčil jsem.

"Dnes a zítra?"

"Dnes i zítra, až dorazíme do Města mrtvých."

"A pak?"

"Pak je propustíme na svobodu."

"A dodržíte i ostatní, co jste slíbili?"

"Vše! Vím, na co myslíš. Slíbili jsme vám, že po propuštění obou buřičů se dáme klidně zavřít, kam budete chtít. Dali jsme vám toto slovo dobrovolně. Nikdo na světě nás k tomu nemohl přinutit.

A právě tak dobrovolně je i dodržíme. Kdybychom je chtěli takovým lidem, jako jste vy, zrušit, neublížilo by to naší cti ani v nejmenším. Mohli bychom, kryti svými zajatci, odtud odjet, aniž byste nám v tom mohli bránit, ale my nerušíme slovo dané třeba darebákům a pokud jsme je jednou dali, pak "

"Darebák?" vpadl mi do řeči a v očích mu zablesklo. Udeřil na svou šavli a pak pokračoval: "Měl bych tě vlastně za toto slovo ihned probodnout! Anebo bych ti měl nechat podat meč a bít se s tebou, až by jeden z nás padl. Ty jsi však v této zemi cizincem a neznáš pohnutky, které nás vedly. Emír byl tyran, dokonce více než to, byl hrůzovládce, metlou, která působila každému, kdo s ní vešel do styku, jen bolest. Tisíce tisíců lidí podlehlo ránám této metly. Nespočetné jsou řady těch, jejichž sílu zlomil, jejichž mír rozrušil, které připravil o štěstí a zavinil jejich zkázu! Není trápení, které by nevymyslel, není mučení, jež by nevyzkoušel, a není úzkosti a utrpení, které by "

Přerušoval jsem jeho řeč, ale on pokračoval dále. A při těchto slovech mne vzal pod paži a dovedl mne až k emírovi, jemuž veškerá svá obvinění metal přímo z úst do uší. Byl to čestný člověk. Mluvil hlasitě, že se to daleko rozléhalo. A mluvil skoro deset minut. Nedaroval vladaři jedinou výčitku, kterou mu mohl předhodit, a stál při tom zpříma, hrdě a klidně, dívaje se mu, aniž by mžikl okem, přímo do žhnoucích zraků. Když pak dokončil, obrátil se opět ke mně:

"Tak! To jsem chtěl tomuto bezcitnému vysávači a utiskovateli mého i jeho národa říci! Jeho veškerým osivem bylo násilí, jeho celý život byl násilím, všechno jeho snažení a konání bylo násilím! Co jiného tedy mohl sklidit než násilí? Tobě, efendi, který jsi zde cizincem, vyšel dobrotivě a přátelsky vstříc a ty nyní myslíš, že mu za to musíš být vděčný. Proto jsi spojil svůj osud s jeho osudem a uvrhneš do zkázy sebe i s ním. Radil bych ti, aby ses zachránil, abys opustil tuto zemi a nikdy "

"Mlč! Zadrž! Nemluv přespříliš!" poručil mu Pardál. "Tento cizí člověk, který se o jiné lidi stará stejným právem jako se stará ďábel o Alláhovu blaženost, je desetkrát, dokonce stokrát horší než emír! Mají oba stejnou cenu a ani mně nenapadne, abych jednoho z nich nechal běžet a splatil jen druhému, co jsem mu dlužen. Přišel sis pro rozkazy?"

"Ano," odpověděl důstojník.

"Jsou krátké. Že nás bude dále doprovázet jen padesát jezdců, již víš. Vyber si je, neboť jsi jejich velitelem. Chci tě tím odměnit za otevřenost, kterou jsi projevil vůči tyranovi, když jsi mu do očí sdělil, jak o něm všichni smýšlíme. Ať si nás jen dále považuje za zajatce. Směšnost této situace přestane, jakmile dojedeme do cíle své cesty a pak se ukáže, dovede-li snést její následky tak klidně, jako snesl tvoje slova, aniž by proti nim promluvil na svou obranu. Se svými padesáti muži se budeš při jízdě i v noci při táboření zdržovat tak daleko, aby duševní klid sesazeného emíra nebyl v nejmenším rušen. Víš přece, že on i jeho přátelé zmírají hned strachy, napadne-li někoho z vás přiblížit se k nim i na dost velkou vzdálenost. Naším cílem je vězení číslo pět, kde je odevzdáme. Doufám, že tam dorazíme již zítra před večerem. Nyní se však postarej, abychom odtud co nejdříve vyrazili, neboť nový ardistanský vládce má na starosti mnohem důležitější věci, než aby jezdil s bývalým, lidem vyhozeným panovníkem po poušti na procházku. Hotovo!"

Plukovník se pak vzdálil, aby provedl rozkazy. Halef prohlédl řemení našich koní, zdali je všechno v pořádku a já se pak odebral k malé hromadě zásob, o níž mluvil strážce cisterny. Byla přikryta plátěnými součástmi důstojnického stanu. Když jsem odkryl pokrývku, poznal jsem ihned, že veškeré věci, které zde ležely, nebyly určeny pro obyčejné vojáky, ale pro důstojníky. Bylo tu mnoho docela nebo napůl zbytečného. Nechtěl jsem dlouho hledat, protože bych byl podrobným prohlížením všech věcí prozradil, čím se chci zásobit. Naštěstí hned na první pohled mi padlo do očí několik balíků zápalek a několik lahví sezamového oleje, který byl určen jistě k úpravě výborného salátu, který je možné připravit z některých jedlých zelinek rostoucích v těchto krajinách. A nedaleko oleje leželo i několik malých, lehkých orientálních kávovarů, k nimž ke každému náležela i malá plechová lampička. Byl zde i dostatek plátěných kusů, které mohly dobře posloužit za obal, i dost provazu a tak jsem ve dvou nebo třech minutách měl pohromadě v balíku všechno, co nám mohlo podle rady strážce studny dobře posloužit. Nikdo si toho nevšiml, jen sám Pardál. Když jsem balík poutal k sedlu jednoho z našich soumarů, posměšně na mne vykřikl:

"Myslíš, že zemřete již cestou hlady? K smíchu! Ve vězení číslo pět na vás čekají tím větší požitky!"

Je samozřejmé, že jsem mu neodpověděl. Bylo mi právě vhod, když si myslel, že jsem do balíku nabral jen potraviny.

Asi za čtvrt hodiny poté jsme spatřili, jak padesát jezdců s plukovníkem v čele odjíždí poněkud stranou, kde pak čekali, až i my vyrazíme. Nasedli jsme a následovali je. Všichni kdo tu zůstali se dívali za námi. Co si asi mysleli? Věděli, jakému osudu vstříc nás vedou? Byl mezi nimi jediný, který by litoval, že odpadl od starého panovníka? Když jsem se po nich ohlédl, spatřil jsem, že strážce cisterny vylezl na střechu svého domku. Zdvihl vysoko obě ruce a sepjal je, aby nám naznačil, že se za nás bude modlit. Pokynul jsem na poděkování pravou rukou. Vojáci nevěděli, že to platí strážci, kterého vůbec nezpozorovali, mysleli však, že se loučím s nimi a několik set pravic ihned opětovalo můj pozdrav. Kývali pak za námi ještě velmi dlouho. Pardálovi a jeho spoluvězni to ovšem nepatřilo. Bylo mezi nimi tedy přece jen dost jinak smýšlejících než ti, kteří je vedli.

Jeli jsme opět ve stejném pořadí jako včera: v čele Halef se mnou, mezi námi Pardál a za námi Acht a Ucht. Pak oba usulští princové a mezi nimi "generál", je následovali Hu a Hi. Usulové měli vedle sebe i soumary. Emír jel poslední. Nepromluvil od té doby, kdy mu upřímný plukovník tak pěkně vyčetl jeho nepravosti, ani slovo. Protože se vyhýbal přijet k nám dopředu, považoval jsem to za pokyn, že si přeje být nerušen se svými myšlenkami a proto jsem se po něm ani neohlédl. "Majorovy" obžaloby dopadaly na jeho hlavu jako rány kyjem a mně bylo právě vhod, že žádná z nich neminula svůj cíl. Poznání, lítost a náprava jsou vlastní sestry, které čím pomaleji kráčí, tím rychleji docházejí k cíli!

Kam oči od studny dohlédly, bylo vidět jen "písek hrůzy", o němž jsem se již zmínil. Když jsme však překročili hranice tohoto obzoru, zpozorovali jsme, že tento písek zaujímal jen poměrně úzký pruh země. Vznikl z kamenitého pásu, u kterého ležela studna, a byl také k tomuto kamenitému pásu vázán. Ještě před polednem jsme projeli hranice této písčiny a jeli jsme pak krajinou, kterou by neznalý člověk považoval jistě za nejúrodnější ze všech pouští světa. Ve skutečnosti to však byla jen vyprahlá, vysušená země, nedostatkem vody připravená o úrodnost. Zněla pod kopyty našich koní chvílemi tak tvrdě a kompaktně, jako bychom nejeli po zemi nebo po kamení, ale po ploše z litého kovu. Také nilské bahno je neúrodné, schází-li mu voda. Otvírá se pak v nesčetných trhlinách a štěrbinách a toužebně očekává první životodárnou vláhu. Zde v odumřelé krajině Ardistanu to bylo jistě v prvních desetiletích také tak. Později však větry volně vanoucí ze všech stran vyrovnaly, zavály a uhladily všechny trhliny a proměnily celé daleké okolí v jedinou tvrdou slitinu, naprosto zbavenou všeho porostu a zdánlivě veškerého organického života.

K poledni jsme před sebou zpozorovali dva od země se odrážející nepohyblivé body. Zdálo se, jako by na nás čekaly a také to tak bylo. Když jsme se přiblížili, poznali jsme, že jsou to dva muži na velbloudích soumarech, kteří měli za úkol dopravit vodu v měchách až sem. Bylo ještě více takových stanic, které tvořily řetěz od studny až do Města mrtvých. Zdráhali se, jak jsem zcela dobře uhodl, poskytnout nám z této zásoby vodu. Pardál prohlásil, že máme vlastní měchy a vlastní zásobu vody. Nedělali jsme však žádné cavyky a vzali jsme si, kolik jsme potřebovali. Pardál měl jistě tajné přání, abychom v Městě mrtvých zahynuli pokud možno brzy. My jsme se však ze zcela opačného důvodu nedotkli svých zásob vody, abychom byli později co možná nejdéle chráněni před nedostatkem.

Stejně se dělo i večer. Na místě, kde jsme tábořili, jsme opět našli hlídku s dostatečným množstvím vody. Opět nám byla odřeknuta, ale vzali jsme si ji právě tak jako v poledne. Nikdo se neodvážil nám v tom nějak zabránit. Že těch padesát jezdců se neustále drželo v uctivé vzdálenosti od nás, bylo již podotknuto. Ani jejich vůdce, major, nepovažoval za možné, aby se k nám přiblížil. Emír se po celý den zdržoval za námi a také večer nám zůstával vzdálen. Nejedl již v poledne a nejedl ani nyní. Několik doušků vody bylo všechno, co přijal. Velice mne to bolelo. Vstal jsem ze svého místa a odebral se k němu. Když mne spatřil stát před sebou, zeptal se:

"Jdeš ke mně? Nebojíš se mne?"

"Bát se?" odpověděl jsem. "Ne!"

"Ale štítit se mne musíš?! Musíš mít odpor přede mnou! Musíš mnou opovrhovat!"

"Ani mi nenapadne!"

"Myslíš tedy, že bývalý major, který se nyní najednou stal plukovníkem, lhal?" "Ne."

"Věříš mu tedy?" "Ano."

Na chvíli se odmlčel. Pak se vyptával dále: "Považuješ tedy všechno, co řekl, za pravdivé a správné?" "V celku ano. Činy jsou skutečné, ale zvětšeny v jednotlivostech jeho rozčilením a hněvem." Emír se rozhorlil:

"Jak jste všichni upřímní! A jak náhle! Tak zčistajasna!"

"Byl jsem vždycky upřímný!"

Zadíval se na mne:

"Ano, ty! Byl jsi upřímný hned, když jsi ke mně poprvé promluvil!" Ukázal na místo před sebou a vyzval mne: "Posaď se sem!"

Uposlechl jsem jeho výzvu a posadil se proti němu. Když jsem tak učinil, začal mluvit:

"Prosím, abys byl ujištěn, že všechno, co ti nyní řeknu, je čistá pravda! Nikdy jsem se necítil být takovým zločinným zuřivcem, za jakého jsem byl tentokrát prohlášen. Vždycky se mi zdálo, že ke mně nikdo kromě mé matky nechoval lásku, a i tato mateřská láska se mi zdála být vlastností, kterou by jí bylo možné přičíst k dobru, ale jen vrozeným instinktem, jehož musela uposlechnout. Tato moje matka je také jediným stvořením, které jsem až dodneška skutečně miloval a dosud miluji, a poctivě se ti přiznám, že jsem si na tom velice zakládal, že mohu tuto paní, která jedná jen z vnitřního pudu a ne z vlastní svobodné vůle, zahrnovat za to takovou vděčností. Můj otec byl mužem velice vypočítavým, přísným, dokonce tvrdým, nemohu proto považovat za vlastní hřích, když jeho vlastnosti přešly i na mne. Kromě toho se u mne objevila i ukrutnost, která dovede spolubližního k vlastnímu potěšení, dokonce k vnitřnímu uspokojení mučit. I já dovedu, jak nyní pozoruji, být ukrutný, ale pouze proto, že nižšího člověka považuji za neschopného pociťovat bolest tak, jak ji pociťujeme my, lidé vyššího urození. Jako chlapec brouka, řezník jateční kus, lovec zvěř a poháněč svého soumara dovede mučit, protože je přesvědčen, že tato muka nebudou nikdy tak pociťována jako by je cítil sám, tak i já jsem měl mínění, že má přísnost může být pociťována jen jako přísnost a nějako ukrutnost, neboť není na světě nikdo, kdo by ji pociťoval tak, jak bych ji cítil sám, kdyby byla provedena na mně. Považoval jsem všechny ty lidské zástupy za stádo ovcí, které pro hustý vlněný kožich necítí rány vedené na hřbet. Laskej se s nimi a budou bečet, tluč je a bečí také, je jim to jedno! Jen je doveď na pastvu, víc od tebe nežádají! Obklop je na noc pevnou ohradou, aby je nemohl sežrat dravec, neboť sám jsi jediným dravcem, který až je vykrmí a až budou mít dostatek tuku, si to smí sám jediný dovolit! Stříhej je, jak často chceš! Pak je zabij a ohřej se v jejich kožichu! K tomu jsou zde, jiný účel nemají. Ty jsi však pánem, emírem, velitelem! Chápeš to, efendi?"

"Zajisté že chápu! A všechno by to bylo správné, kdyby byly tvoje předpoklady správné!4'

"Které předpoklady?"

"Za prvé, že brouk, jateční dobytek, zvěř a osel cítí méně bolesti než ty sám, a za druhé, že jsi dokonaleji, jemněji a cenněji uzpůsoben než jiní lidé. Věř mi, kdybych tě porazil, nechutnalo by mi tvé maso o nic lépe než kterékoliv jiné, a tvoje kosti by mi neposkytly o nic lepší polévku než jiné kosti. Tvé vlasy a vousy by mi neposkytly ani tolik užitku, aby z nich mohl být zhotoven kožich, a kdyby někoho napadlo udělat z tvé kůže botu, střevíc, sedlo nebo dokonce kožené kalhoty, jistě by se brzy přesvědčil, že tvá kůže je horší než telecí nebo hovězí kůže!"

"Efendi! Neodvažuješ se snad až příliš mnoho?" vpadl mi do řeči.

"Neodvažuji se ničeho!" odpověděl jsem. "Jaká je třeba odvaha k tomu, chci-li ti otevřít oči? Jakmile prohlédneš, nemůžeš se na mne zlobit, ale musíš mi být vděčný! Považoval jsi se za vyššího tvora a já tě v okamžiku přesvědčil, že jsi složen z téhož materiálu jako jiní lidé, dokonce z horšího než ty ,ovce', za jejichž ,emíra', ,pána' a , velitele' jsi se považoval. Máš-li nějaké přednosti, pak to mohou být jen přednosti duševní a rozumové. A teď, prosím, pátrej! Na kterém duševním poli jsi vynikl? Myslím totiž, vynikl tak, aby ses mohl nazývat duševním ,emírem', duševním , vladařem' a duševním ,knížetem' svých poddaných?"

Odmlčel jsem se, abych slyšel, co mi odpoví. Emír však mlčel. Pokračoval jsem tedy:

"Nebylo takové duševní pole! Nebyl jsi učencem, ani básníkem, ani umělcem, vědcem nebo vynálezcem, dokonce ani -"

"Byl jsem však více než to všechno," vpadl mi do řeči. "Byl jsem knížetem!"

"Ano, byl jsi knížetem, to je správné! Ale jakým knížetem? Čím jsi si zasloužil být knížetem? Stal jsi se jím sám ze sebe? Nebo ti byl titul vrozen právě tak jako dědičné chyby, k nimž jsi se před chvílí otevřeně přiznal? Jako tvá přísnost, chladná vypočítavost a ukrutnost? Co jsi jako kníže dokázal? Vynikl jsi nad jiná knížata i nad ostatní obyčejné lidi nějakými požehnání přinášejícími, obžalujícími skutky a činy? Jmenuj mi tyto skutky! Kolik zákonů jsi vydal k blahu svého národa? Kde jsou cesty, silnice, školy, nemocnice, které jsi vystavěl? Kterou plochu pouště jsi přinutil, aby se proměnila v plodná pole a pastviny? Jak jsi se staral o chudinu svého národa? Kdo jí opatřoval práci a chléb? Kde jsi postavil zásobárny a obilnice, které bys mohl v době neúrody a hladu otevřít svému lidu? Vím, že předešlí ardistanští vládcové vystavěli mohutné stavby, v nichž byly nahromaděny zásoby pro doby hladu a nouze. Kdy jsi udělal něco podobného?"

Zde jsem se opět odmlčel. Emír nemluvil i nyní. Seděl zde sklesle, s rukama sepjatýma na kolenou a se sklopenou hlavou. Viděl jsem, že nyní nastala doba, kdy může být překován a vytepán, aby byly odstraněny škváry a proto jsem pokračoval:

"A co jsi podnikl na duševním poli, abys mohl tvrdit, že jsi lepším, šlechetnějším a vznešenějším člověkem než jiní? Učinil jsi vůbec někdy jen sebemenší pokus podniknout zde něco dobrého, nebo dokonce neobyčejného? V jakém stavuje především tvoje vlastní duše? Jak bude vypadat až ji jednou odevzdáš tomu, který ti ji dal? A co duše tvé choti a tvých dětí? Byl vůbec ve tvé rodině ten hřejivý sluneční paprsek, bez něhož žena i děti strádají a hynou? A co duše tvého dvora, tvého okolí, tvé rezidence? Dovedl sis zjednávat lásku tohoto svého okolí? Jak jsi to dělal? Pomysli "

Emír najednou vyskočil, rozhodil rozčileně rukama a prosil:

"Zadrž, zadrž, efendi! Počínáš si velice směle, příliš směle! Uškrtil bych tě za tvá slova! Těmato svýma rukama bych tě uškrtil, takhle - tak - tak!"

Zaťal obě pěsti a pohyboval jimi, jako by v nich držel mé hrdlo. Skřípal při tom zuby. Pak ztěžka vydechl a pokračoval:

"A přece, myslím, že kdybych tě zabil, musel bych tě oplakávat a naříkat pro tebe jako pro jediného člověka, jehož si vážím, jehož miluji a jehož se bojím! Jsi skutečně strašlivý člověk! Jsi ukrutný vrah! Zabil jsi právě ve mně něco, co jsem považoval za něco nejvznešenějšího, velikého, ušlechtilého a líbezného! Zda právem či neprávem, to se ještě ukáže! Není to ve mně ještě docela mrtvé. Duše člověka se nedá tak snadno zabít jako jeho tělo! Musím vědět, co mám nyní dělat! Mám-li jej zachránit a proti tobě obhajovat, nebo mám-li mu k tvým ránám uštědřit ještě kopanec a srazit jej tam, odkud již není návratu! Popřej mi čas, dej mi jen čtvrthodinu lhůty! Vrátím se, jakmile uplyne čtvrthodina!"

Vzdálil se pomalými kroky, aby zmizel se svými myšlenkami v temnu noci. Pardál, který to však spatřil, hrozebně zvolal: "Stůj! Zůstaň zde! Kdo se dostane do podezření, že by chtěl uprchnout, toho chytí moji jezdci!"

Emír se opět obrátil, ale neuznal ho ani za hodného pohledu. Pak se posadil na předchozí místo.

"Prosím tě, efendi, pokus se usnout, já však nemohu! Otevřel jsi ve mně bránu, ne klidně, tiše a šetrně, jako otvíráme dveře cizích příbytků, ale násilím, ranami pěstí, pod jejichž silou se tato moje duševní brána zřítila. Tam za ní však nyní proniklo světlo a teplo poznání. Derou se teď dovnitř postavy a myšlenky, o nichž jsem neměl dříve tušení. Musím je pozorovat, zkoušet, musím s nimi mluvit, musím se jich ptát, co si přejí. A musím jim pak říci, mohou-li zůstat, nebo opět odejít. Měj strpení, až s nimi budu hotov. Zítra ti všechno povím!"

Položil se na zemi, sedlo použil jako polštáře, protáhl se s těžkým oddechnutím a ležel zde tiše, nepohnutě, upíraje své oči do hvězdného nebe a já měl v této chvíli jen jediné zbožné přání, aby i v jeho nitru vyšly hvězdy. Přinesl jsem si také sedlo a lehl jsem si vedle něho. V případě, že se v někom probouzí duše, nemáme ho nikdy opouštět, aby poznal, že jsme mu s radou i pomocí nablízku.

Uplynula více než hodina, když se emír poprvé pohnul. "Efendi, spíš?" zeptal se.

"Ne," odpověděl jsem.

"Jen spi! Neměj o mne starost! Neviděl jsem vánoční slavnost nadarmo a nezúčastnil jsem se jí jen tělesně, ale i duševně! Mohu ti sdělit výsledek poslední hodiny?"

"Prosím tě o to!"

"Poslouchej tedy! Starý, statečný major, který mne dnes tak směle obvinil a dokonce i urazil, by neměl být jen plukovníkem, ale generálem. Vrátíme-li se šťastně domů, bude mou první starostí ohlásit mu toto povýšení. Jsi se mnou spokojen?"

"Bůh ti požehnej!" odpověděl jsem, rozradostněn velikým a těžkým vítězstvím, které dovedl nad sebou vybojovat. "Ano, Bůh ti žehnej. Za tuto jedinou hodinu, kterou jsi zde bez pohnutí proležel, jsi dokázal mnohem více než za všechna uplynulá léta!"

"Pak prosím, abys nyní usnul! Dost na tom, probdím-li noc sám. Nepřeji si, aby ses i ty kvůli mně okrádal o zasloužený noční spánek. Tedy: Dobrou noc!"

"Dobrou noc!"

Po těchto slovech jsem se obrátil na druhou stranu a zavřel oči. Jak jsem byl šťasten! Uklidnil jsem se duševně tak, že jsem brzy usnul a časně ráno jsem byl první na nohou.

Druhý den nám ukazovala krajina, kterou jsme projížděli, zcela novou a pro mne velice zajímavou tvářnost. Oživovala se. Vyjadřuj i-li se tímto způsobem, proviňuji se vlastně vědomě proti logickému vyjadřování, neboť kraj se oživoval - mrtvolami. Zpočátku jen řídce, později však častěji a častěji, setkávali jsme se se stopami po bývalém životě v této pustině. Spatřili jsme zříceniny domů a domků, buď ojedinělé, nebo i celé vymřelé a opuštěné vesnice, které ležely právě vedle naší cesty. Všude tam, kde byla větší skupina rozpadlých stavení, jsme našli také stopy po nějaké vodě, buď potůčku, říčce nebo rybníku. Zříceniny domů byly buď dost zachovalé, nebo úplně rozpadlé. Viděli jsme mnoho opuštěných kamenných lomů, které kdysi dodávaly pevný kamenný materiál pro tyto stavby. Mnohé stavby zbudované z tohoto kamene, s pevně upěchovanými plochými střechami, stmelené věkům vzdorující maltou, vypadaly jako by je obyvatelé teprve včera opustili a nějako obydlí již po staletí prázdná. Pozorovatel pochopil jejich staletou opuštěnost teprve tehdy, když si uvědomil, že nikde nablízku není ani stopa po nějakém stromečku, keříčku, travičce, dokonce jen pouhém stébélku. Byly zde ovšem stromy při cestách a v dřívějších zahradách, které se daly spíš u domů jen vytušit, ale tyto stromy byly vesměs také již mrtvolami. Nikde nebyla nejmenší stopa po zeleni. Byl to smutný, místy dokonce i strašidelný pohled na tyto kostry bývalé vegetace, jistě dost bujné. Jen málo lidí se zde zastavilo, aby si nalámalo materiál k zažehnutí táborového ohně, ale pospíchalo ihned pryč, aby nevidělo tato místa hrůzy a děsu. I my jsme si počínali podobně.

Emír se v této poušti, mezi mrtvolami domů a stromů, velmi dobře vyznal. Bylo již podotknuto, že v mládí se svými sloužícími prolezl celé Město mrtvých i jeho širé okolí, aby se s ním seznámil. Dnes se od nás již nevzdaloval, ale oddělil mne a Halefa od Pardála a bavil se s námi. Dělo se to ovšem v takové vzdálenosti od zajatce, že ten nemohl slyšet, o čem jsme mluvili. Dozvěděl jsem se, jak se jmenovaly vymřelé osady, kam vedly zaváté cesty, čím se zaměstnávalo obyvatelstvo těchto míst a vůbec všechno, co emír o této krajině věděl. Popsal mi také Město mrtvých, ale nebudu zde jeho líčení opakovat, neboť by daleko vybíhalo z rámce mého vyprávění.

Zmínil se také o tamních vězeních, do nichž byli zavíráni pouze vojáci a lidé, kteří se provinili politicky, ne však zločinci jiného druhu. Propátral i tato vězení a podrobně je znal.

"Znáš i vězení číslo pět, do něhož máme být zavřeni?" zeptal jsem se.

"Právě tak dobře, jako všechna ostatní," odpověděl.

"Má nějaké tajemství?"

"Nemá, skutečně nemá!"

"Víš to bezpečně?"

"Zcela určitě!"

"Ale strážce cisterny mne upozornil, že neznáš všechna tajemství Města mrtvých, že té do všech nezasvětili!"

"Tak? Tvrdil něco podobného? Kdo mu řekl, jak mnoho nebo jak málo o nich vím? Může pouze něco tušit, ale nemůže vědět nic určitého. Je to nepatrný, bezvýznamný sluha, který dohlíží pouze na studnu, cisternu, roznášeče vody a jejich velbloudy. Takové lidi přece nezasvěcujeme. Copak ti povídal?"

Opakoval jsem mu celou svoji rozmluvu s tímto člověkem. Poté, jak se zdálo, přece jen trochu znejistěl.

"Donedávna jistě nic nevěděl," pravil emír. "Nyní však naslouchal, co si důstojníci a vojáci mezi sebou vypravují. Tedy tito tři že vědí víc než já? Džunubistanský mahaláma, ardistanský mahaláma a BAŠ islámi, kterého jsem nechal uprchnout, protože jsi mi tak radil? První z nich je nyní neškodný, je v zajetí Usulů. Ani druhý mi nemůže uškodit. Třetího, doufám, že brzy dopadnu a pak mi ani nenapadne, abych ho zase pustil na svobodu!"

"Je správné, že zde mluvíš o neškodnosti a bezpečí?" zeptal jsem se. "Osoby ti ovšem uškodit nemohou, ale věc sama v sobě zůstává nezměněna."

"Která věc?"

"Že ta trojice ví více než ty sám. Je-li na tom něco pravdy, pak existují tajemství, o nichž nemáš tušení, a tato okolnost pro nás může být nad jiné nebezpečná!"

"Tímto nebezpečím jsi vinen ty, nikoliv však já!"

"Jak to?"

"Kdybys mne nepřinutil, abych BAŠ islámiho pustil, nemohl by Pardálovi o tajemstvích nic sdělit!"

"Mýlíš se, oba byli jistě dávno před tím, než jsi ho propustil, již domluveni. Již dvakrát jsem přeslechl od tebe toto obvinění a proto spěchám, abych ti sdělil, že v mých očích je BAŠ islámi sice fanatikem, ale jinak blahosklonným a spravedlivě smýšlejícím mužem a že mám ve zvyku napravovat chyby, kterých jsem se dopustil. Ostatně se teprve ukáže, je-li chybou to, co za chybu považuješ. Jedeme-li nyní vstříc nějakému nebezpečí, neleží vina na mně, ale na tobě, neboť je zcela možné, že opravdu neznáš všechna tajemství Města mrtvých, jak jsi mne ujišťoval. Záleží hlavně na tom, není-li vězení číslo pět tak podezřelé, jak se domníváš.

Dovol mi otázku, zdali leží o samotě, nebo souvisí-li s jinými budovami?"

"Leží o samotě. Nedaleko břehu vyschlé řeky. Je zcela poctivě a bezelstně vystavěno, čtyřhranné, přízemí a první patro s plochou střechou. Nahoře jsou menší, dole větší vězeňské místnosti, do nichž nás patrně chtějí vsadit. Stavení je obklopeno dvorem, jehož zeď nepřesahuje o mnoho výšku dorostlého muže."

"Je nádvoří malé?"

"Ne, je velmi veliké, neboť v něm stojí i obydlí nejvyššího strážce všech těchto vězení, několik zásobáren a koníren, kde budou umístěni naši koně."

"Vězení tedy nemá nějaké dvojité zdi nebo podobné zařízení, za nimiž by na nás mohlo číhat nebezpečí, o němž nemáme tušení?"

"Ne. Nebylo také třeba podobných zařízení tam, kde nouze o vodu je dostatečným prostředkem k zabránění útěku. Kdo se odváží uprchnout, zahyne cestou. Proto musíme ušetřit veškerou svoji vodu, jinak bychom byli ztraceni jako všichni ostatní! Doufám, že jsem tě v této věci upokojil, zcela upokojil?!"

Nebyl jsem ovšem vůbec spokojen, naopak! Jeho jistota se mi zdála být naprosto neodůvodněná a vyvolávala u mne právě opačný dojem, ne však ten, který zamýšlel. Nezmiňoval jsem se sice o tom, ale předsevzal jsem si, že neudělám krok, abych se dříve ve své známé opatrnosti nepřesvědčil, že nám z žádné strany nehrozí nebezpečí.

Ten den jsme třikrát použili napájecí stanice. Dvakrát dopoledne a potřetí k večeru. Počínali jsme si jako včera. Ušetřili jsme vlastní vodu a použili tu, kterou byli zásobeni strážci. Čím dále jsme dnes jeli, tím více jsme nacházeli stopy bývalého bujného života a zaniklé kultury. Poznali jsme z toho, že se již blížíme ke starověké rezidenci. Krajina byla opět hornatá a když jsme nakonec k večeru zajeli na vysoký a široký horský hřbet, spatřili jsme hluboko pod námi ležet cíl své cesty.

Vyhrazuji si na jiném, vhodnějším místě podrobně popsat toto zvláštní Město mrtvých. Podotknu jen, že město muselo být velice krásné. Zastavili jsme se při prvním jeho spatření, abychom je obsáhli svým pohledem, neboť není možné říci, že jsme se chtěli tím pohledem pokochat. Byl to celkem hrůzokrásný pohled, ale byl také krátký, neboť nás z něho vyrušil důstojník, velící svým padesáti jezdcům, který nás se svým oddílem daleko předjel, protože ho ani nenapadlo, aby se zastavil kvůli pohledu na město. Volal na nás, abychom se nezdržovali, že cesta do vězení číslo pět je ještě dost dlouhá a že za půl hodiny se již úplně setmí. Poslechli jsme jeho vyzvání.

Když jsme sjížděli z horského hřbetu a já spatřil mohutné pevnostní hradby z kyklopského zdiva, zmocnil se mne přece jen trochu strach před tím, co nás očekává. Tyto hradby a jejich věže byly tak vysoké a pevné, že pro člověka, který se jednou ocitl za nimi, nebylo z nich úniku. Proto jsem se také zeptal emíra, ovšem tak, aby to slyšel jen on:

"Zavřou nás snad tam naproti?"

"Ne," odpověděl emír. "Ale i kdyby to tak bylo, mohl by jsi být bez starosti. Dobře se tam vyznám a postačí jen chtít a budu na svobodě."

"Kde leží to číslo pět?"

"Před těmi pevnými hradbami, které ti, jak se zdá, nahánějí strach. Vidíš vyschlé koryto řeky a tři kamenné mosty vedoucí přes ně? Protější břeh je opatřen umělou zdí. Vidíš ten velký a široký oblouk, který se v této zdi otevírá? Poněkud níže pod prostředním mostem!"

"Ano. Zdá se, že je to vyústění nějaké bývalé stoky."

"Nebyla to stoka, ale říčka, přítok hlavní řeky, která volně vtékala do veletoku, později ji však překlenuli. Nad tímto ústím vidíš veliké pobřežní prostranství, na jehož západní straně spatřuješ čtverec zdí, táhnoucích se kolem dvou stavení, jednoho hlavního a jednoho vedlejšího. První z nich je naše vězení číslo pět, druhé je pak obydlím nejvyššího strážce, o kterém jsem se ti již zmínil."

"Hm! Toto vězení nevypadá nijak vážně a nebezpečně!"

"A také není nijak nebezpečné! Nikdo na světě nás tam neudrží!

Útěk není nemožný, ale naopak velice lehký. Jediným nebezpečím je jen nedostatek vody po cestě. My však máme svoje měchy naplněny."

"Potřebujeme však také mnoho vody! Pět lidí, sedm koní a čtyři velicí psi už spotřebují hodně tekutin! Jde nám o život a není zde na místě veliká bezstarostnost. Pro nás je nyní hlavní otázkou, je-li naše budoucí vězení stavěno bez záludností. Nejsou-li v něm zrádná propadliště, dvojité zdi a podobné pěkné věci."

"K tomu mohu klidně říci, že ne. Bydlel jsem jako chlapec u tehdejšího nejvyššího strážce a prolezl jsem v těch budovách všechny rohy a kouty. Kdyby tam bylo něco podobného, jistě bych to našel a také strážce by mi to sdělil, jako mi sdělil i jiné věci, o nichž nesměl mít nikdo jiný tušení."

"Mohu být v tomto směru upokojen?"

"Naprosto!"

Řekl to tak přesvědčujícím tónem, že jsem mu musel uvěřit. Byl bych ho také jistě urazil, kdybych se nedal uspokojit. Sjeli jsme už pak mlčky z horského hřbetu, projeli rovně městem a konečně přejeli po prostředním kamenném mostě na již zmíněné pobřežní prostranství, na jehož západní straně leželo naše vězení. Nevypadalo však skutečně jako vězení! Jak bylo již podotknuto, nebyly hradní zdi vyšší než vzrostlý muž. Každé dítě by je přelezlo. Když jsme jeli kolem, díval jsem se pohodlně přes zeď do dvora, aniž bych se musel vztyčovat ve třmenech. Hlavní budovu bylo možné zcela dobře přehlédnout. Nebylo v ní jediné okno, ani v přízemí, ani v poschodí. Okenní otvory zely na nás otevřenou prázdnotou. Bylo třeba jen vylézt, aby byl člověk na svobodě! Nebylo to k smíchu? Ulehčilo se mi u srdce, které před chvílí bilo ještě trochu stísněně.

Hlavní brána nebyla na říční, ale na protější straně. Zastavili jsme před ní. Slunce zapadlo, začalo se smrákat.

"Jsme u cíle!" zvolal velící důstojník a dal pokyn svým jezdcům, aby nás ze tří stran obstoupili, na čtvrté straně byla zeď.

"Ano, jsme u cíle!" opakoval i "generál".

Pardál si zhluboka oddechl a řekl:

"Dojeli jsme! Teď přestávají žerty a nastává vážné jednám! Jsme nyní konečně svobodní?"

"Ano," přisvědčil jsem, protože emír neodpovídal.

"A odevzdáte se svému osudu?"

"S radostí!"

"To znamená, že projedete touto branou do vězeňského dvora, aniž byste se bránili?"

"Ano, slíbili jsme to a slib dodržíme!"

Halef jej i "generála" rozvázal. Vrátili jsme jim jejich zbraně, načež oba seskočili z koní. Pardál se tvářil zvláštním způsobem. Díval se na nás, kteří jsme zůstali v sedlech, potměšilýma očima a řekl:

"Chtěl jsem dostat vlastně vaše koně i psy. Vím však, že tyto bestie jsou naučeny tajným kouskům a proto se toho vzdám. Ponechte si je. A nyní nadchází rozloučení!"

Šel sám k vratům, uchopil na nich visící paličku a zaklepal. Zdálo se, že uvnitř na toto zaklepání čekali. Určitě nás viděli přijíždět. Brána se ihned otevřela. Byla, jak jsem nyní spatřil, dvojitá s vnějšími a vnitřními vraty. Obojí vrata byla dvoukřídlová. Jedněmi se vjíždělo z volného prostranství, druhými se vjíždělo do dvora. Mezi vraty byla místnost, kde byli vězni přijímáni a kde se museli podrobovat prvním formalitám. Bylo to dost veliké místo, že jsme se tam na koních i se psy všichni dobře vešli. Emír sice mluvil jen o zdi, ne však o tomto přijímacím prostoru, ale nebyl proto důvod se hned při prvním kroku znepokojovat. Nebyl k tomu také čas, neboť sotvaže se otevřela obojí vrata najednou, objevil se za nimi muž, který nás vyzval, abychom vešli, což emír hned učinil. Já jej následoval a Halef s oběma usulskými princi vjeli pak bez váhání za námi.

"Pozdravujte džirbaniho a mého dobrého bratříčka!" volal za námi Pardál. Pak byla vnější i vnitřní vrata s hlukem přiražena a my se ocitli v úplné temnotě.

"Alláh kerím!" vykřikl Halef. "Copak tohle znamená? Není to snad past?"

"Zajisté!" odpověděl jsem.

"Ne!" odmlouval emír. "Strážce ihned zase bránu otevře, vnější ovšem zůstane uzavřena."

"Kdo však vrata zavřel? Lidskou rukou se tak nestalo," řekl jsem. "Pardál to přece nebyl!"

"Pak se to tedy stalo asi pomocí nějakého mechanického zařízení, kterých je zde ve Městě mrtvých dostatek!"

"Ubezpečil jsi mne však, když jsi mluvil o vězení číslo pět, že zde nic podobného není. Seskočme z koní, rychle, rychle! A zkusme otevřít!"

Ale ještě než jsem se mohl úplně sesunout ze sedla, ozvalo se pod námi jakési chraptivé skřípění, jako by se točila naolejovaná vozová kolečka a půda se nám začala pod nohama snižovat. Emír hlasitě vykřikl. Halef vykřikl i oba usulští princové. Čtyři psi začali hlasitě štěkat. Já však byl potichu, zde platilo neztrácet hlavu a zachovat chladnou rozvahu. Nespouštěli nás příliš hluboko, sotva tři nebo čtyři výšky dorostlého muže, pak se začala podlaha snižovat k jedné straně, takže utvořila nakloněnou rovinu. Sklouzli jsme po této straně dolů, všichni, lidé i zvířata. Kdyby nebyla naše zvířata tak ušlechtilá a poslušná, mohl v tuto chvíli nastat podivný zmatek. Takto jsme to odnesli jen několika nárazy a odřeninami.

"Světlo! Rychle světlo!" poručil emír.

"Ne! Nerozsvěcejme! Vyčkejme!" odpověděl jsem.

"Proč?"

"Poslouchej!"

Skřípot se ozval znovu. Podlaha nás složila stranou a nyní se opět začala zdvíhat nahoru. Zároveň se ozval shora Pardálův hlas:

"Tohle jste neočekávali, darebáci, co? Bylo to tajemství džunubistanského mahalámy a mého starého věrného BAŠ islámiho!"

"Nevídané!" odvětil mu rychle Halef a hlasitě se smál. "Zveme se na svatbu, až jeho dcera vstoupí s tebou na trůn!"

Malý, obhroublý chlapík nedovedl chvíli mlčet. Raději by snad přijal ránu, než by něco zůstal Pardálovi dlužen. Pardál mu sice odpověděl, ale jeho odpověď k nám již nedolétla, neboť zatím podlaha nahoře již opět pevně přilehla a otvor byl uzavřen.

"Proč nechceš rozsvítit?" zeptal se emír.

"Chci světlo, ale ne hned teď," odpověděl jsem. "Myslím, že nás budou ještě dlouho pozorovat a nechci, aby věděli, že si můžeme dovolit tolik světla, kolik budeme potřebovat. Máš snad tušení, kde se nyní nacházíme?"

"Ne. Mohl bych ti sice odpovědět, že se přirozeně nalézáme pod vězením číslo pět, ale to by nebyla moudrá odpověď."

"Ovšemže ne. Naše záchrana spočívá nyní jen v tom, že zachováme chladnou rozvahu a že neuděláme ani krok dále, dokud se nepřesvědčíme, kam nás přivedl krok předchozí. Nejdříve ať vezme každý svého koně za uzdu a my s Halefem se ujmeme svých psů, aby zvířata zůstala klidná!"

Chvíli trvalo, než jsme tak všichni mohli učinit.

"A nyní zjistíme, na kterou světovou stranu jsme z podlahy sjeli."

"Na západ," odpověděl Halef. "Stál jsem již nahoře tváří k západu a od té doby jsem se neotočil."

"To by souhlasilo. Volné prostranství, na němž vězení stojí, leží nad ústím přítoku velké řeky, o němž jsme mluvili, sjíždějíce z horského hřbetu. Pamatoval jsem si velmi přesně dvě věci, totiž kde leží toto ústí a kde vězení. Řečiště se vine právě pod vězeňským dvorem. Jsem tedy přesvědčen, že se nyní nacházíme v klenutí, které bylo zřízeno nad řečištěm. Kdybychom mohli tímto kanálem projít k východu, došli bychom jistě k ústí řeky a byli bychom na svobodě. Tuším však, že to nebude možné. Zasypali jistě chodbu, aby se vězni nedostali ven. Co je ti o tom známo?"

S touto otázkou jsem se obrátil k emírovi.

"Nic o tom nevím," odvětil, "jen mluv dále, efendi!"

Pokračoval jsem tedy:

"Pustíme-li se k západu, projdeme chodbou pod vojenskou částí města. Znáš snad místo, kde tento kanál vyúsťuje z druhé strany?"

"Neznám a stydím se za to. Chlubil jsem se svou podrobnou znalostí Města mrtvých a teprve nyní uznávám, že vlastně nic nevím!"

"Nevadí!" těšil ho Halef. "Také nevědomost je někdy velmi pěkná věc. Prospěje člověkovi někdy více než celá věda. Jen má-li při tom člověk trochu důvěry v Alláha a v sebe. Já a můj sidi jsme již vyvázli z horších omáček a budeme si vědět rady i zde. Jen dávej pozor, jak nám můj sidi pěkně poví, co teď budeme dělat!"

"A proč jsi to neřekl hned sám?" zeptal jsem se ho trochu ironicky.

"Protože to nevím!" odpověděl.

"Tak! A co já? Já to mám a musím vědět?"

"Zajisté!"

"A proč?"

"Je to tvojí povinností! Už jsi mne na to tak zvykl, že vždycky sám přemýšlíš a já tvoje plány provádím. Ty jsi byl při všech našich hrdinstvích vždy mozkem a já rukou. Tak tomu bude i zde. Jen přemýšlej, sidi! Co vymyslíš, to provedeme!"

"Nemohli bychom jednou udělat malou změnu, abys ty přemýšlel a já prováděl?"

"Ne, to nejde. My jsme tu čtyři osoby a ty jsi jenom sám. Nemohl bys naprosto provést všechno, co bychom zde dohromady vymysleli. Ať to tedy zůstane při starém."

Jeho bezstarostná nálada mi přišla velmi vhod. Působila jistě i na ostatní. Přistoupil jsem tedy na jeho návrh a pokračoval jsem:

"Dobrá tedy! Chci se pokusit, abych vyplnil tvoje přání. Nejdříve se přesvědčíme, zdali průplav, v němž se nacházíme, je k východu schůdný. Kdyby to tak bylo, dospěli bychom k ústí řeky a tímto do hlavního řečiště a byli bychom na svobodě. Myslím si však, že se touto stranou asi sotva dostaneme ven, neboť Pardál jistě podrobně prohlédl tato místa, než nás sem zavřel. Nezbude nám tedy nic jiného, než pátrat k západu."

"Začněme tedy! Rozsviťme světlo!" řekl emír netrpělivě.

"Ne, ještě ne. Ještě počkáme. Domnívám se, že nahoře stále ještě poslouchají. Nechci, aby viděli, že máme světlo a že o věci uvažujeme chladně, místo abychom si zoufali, jak se jistě o nás domnívají."

Emír se musel, i když nerad, podrobit. Čekali jsme skoro hodinu a ukázalo se, že jsem měl pravdu. Stalo se za tuto dobu dvakrát, že shora podlahu spustili tak daleko, aby mohli po stranách dohlédnout dolů. Také hlasy k nám doléhaly, ale jen tlumeně, takže jsme nemohli slovům rozumět. Nebylo sice absolutně třeba, abychom tak dlouho čekali, ale chtěl jsem naše nepřátele ukolébat v bez-starostnosti. Čím více byli přesvědčeni, že nemůžeme uniknout, tím méně na nás budou dávat pozor. Když však uplynula hodina a nahoře se už nic nepohnulo, otevřel jsem svůj balík a rozsvítil jsem.

Hned v první chvíli jsme se přesvědčili, že východní stranou uniknout nemůžeme. Kanál byl na této straně nejen zasypán, ale i vyplněn velikými skalními balvany, z nichž ani jediným bychom spojenými silami nepohnuli. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se obrátit k západu.

Zde jsme měli volnou cestu. Průplav se nepodobal ani v nejmenším nějaké důlní štole, byl naopak vysoký, že by jím snadno prošel muž s druhým, který by mu stál na ramenou, a tak široký, že jím mohlo projít vedle sebe i dvanáct osob, aniž by se dotýkaly rameny. Kvůli této šířce byl opřen ve svém středu sloupořadím, které podpíralo střed klenby. Půda byla úplně rovná a hladká. Byla velmi pečlivě upěchována. Podobala se skoro mlatu. Byl zde dobře dýchatelný vzduch a ani stopa po nějakém vlhku.

"Tohle nevypadá ani jako bývalý vodní průplav, ani jako vyschlé řečiště!" řekl emír.

"Nevyznáš se zde tedy?" zeptal jsem se ho znovu.

"Ne. Nikdy mne nenapadlo, abych vnikl do tohoto kanálu a nevím o něm nic jiného, než jsem ti už řekl. Jak dlouhý asi může být?"

"Dozvíme se to. Budeme počítat kroky. Musíme to ostatně pečlivě dělat, chceme-li se zde zorientovat."

Bylo třeba šetřit světlem, proto jsem naplnil jen dva kahance sezamovým olejem a při jejich světle jsme se pak vydali na cestu.

Šli jsme ovšem pomalu, velice pomalu, neboť kahance vydávaly jen sporé světlo, takže jsme viděli sotva na tři kroky kolem sebe.

Mohli jsme narazit každým krokem na nějakou prohlubeň, otvor v půdě, nebo nějakou jinou záludnou past, která se nám mohla stát osudnou. Nic podobného se však nestalo. Prošli jsme sto, pět set, tisíc kroků

"Tohle je zdlouhavé!" zlobil se Halef.

"A myslíš snad, že nás zde zavřeli pro zábavu?" zeptal jsem se ho.

"Ne, to nemyslím, ale bude-li to takhle pokračovat, posadím se zde a usnu!"

Když jsme napočítali šest set kroků, myslel jsem, že jsme ušli kilometr, ale ušli jsme i druhý kilometr, aniž bychom přišli na konec. Vedli jsme koně za uzdy. I psi se nás drželi a byli potichu, bez nějakého rozčilení. Nyní však začali být nepokojní. Museli jsme je vzít na vodítka. Nechali si to však líbit jen s odporem. Ucht zůstal najednou stát, aby očichal jakési místo na zemi. Pak zdvihl nozdry, větřil, načež se vytrhl a pustil se do tmy, odkud zaznívalo jeho radostné vytí. Acht, Hu a Hi se okamžitě pustili za ním. Nemohli jsme je udržet. Jejich hlasy rozpoutaly v dlouhém, zvukové vlny stokrát odrážejícím kanále takový řev, že to vypadalo, jako by se nám z řetězu utrhla smečka ďáblů.

"Džirbani?" zeptal se emír.

"Patrně!" odpověděl Halef. "Náš džirbani a princ Čobanů, pospěšme si!"

Hlasy psů zmlkly a pak jsme slyšeli lidské hlasy. Nebylo však rozumět ani jedinému slovu. Ozvěna zesilovala a pletla jednotlivé zvuky a činila je nesrozumitelnými. Je samozřejmé, že jsme ihned zapomněli na svou dosavadní opatrnost a pomalost. Pospíchali jsme chodbou co nohy stačily. A oba přátelé nám přicházeli právě tak rychle vstříc. Ano, byli to oni. Džirbani a Sádik, skutečný prvorozený princ Čobanů!

Nebudu popisovat naše shledání. Byli stejným způsobem jako my vlákáni do pasti. Byli přesvědčeni, že jedou vyjednávat s ardistanským vladařem. Neměli však tolik štěstí jako my. Přemohli je, odzbrojili a spoutali, jen nohy jim ponechali volné. Když došli k vězení číslo pět, byli také zcela neočekávaně spuštěni do hloubky. Dole si pak navzájem rozvázali ruce. Byli zde již celé dva dny bez vody a bez jídla. Nejvíce strádali žízní, protože jim nedali napít již během dopravy. Chtěli jsme je nakrmit a napojit hned na místě, ale oni nám sdělili, že bude lépe, půjdeme-li s nimi až na konec chodby, kde je větší prostor a kde jsou i sedadla. Přistoupili jsme na tento návrh.

Nenašli před dvěma dny také jinou cestu než tu, kterou jsme se dali my a dostali se na konec kanálu jen po hmatu, až zjistili, že není možné prodrat se dál. Kanál byl uzavřen opět umělými skalními kvádry tak uměle přitesanými, že by je člověk mohl považovat za přirozené. Jemné a velmi dobře spárované trhliny a mezery mezi jednotlivými kameny působily dojmem dokonalé přírody. Chodba se tam, kde končila, zároveň rozšiřovala do velkého čtyřrohého prostoru, který se podobal velikému sálu a byl opatřen kolem stěn kamennými lavicemi. Tam jsme se usadili.

Zde v tomto podzemí, jen slabým přísvitem kahanců osvětleném prostoru, se spatřili džirbani a emír poprvé v životě. Nejprve jsme dali oběma ubožákům pití. Pak jsme rozsvítili několik přinesených svíček, abychom se alespoň na kratší dobu mohli zřetelně vidět. Emír podal džirbanimu ruku a on ji podržel ve své. Prohlíželi si jeden druhého mlčky a aniž by se jen pozdravili. Pak se emír posadil na lavici při stěně a obrátil se ke mně:

"Zde není pravé místo k výměně pozdravů mezi knížaty a vojevůdci. Že se chceme vidět a domluvit, si vymyslel Pardál, ale tato jeho lež se stala skutečností. Tak ruka Prozřetelnosti mění zlo na dobro. Zde však nebudeme konat svoji poradu. Zde nejsme pány ani vlastního osudu, jak bychom se mohli odvážit rozhodovat o osudech jiných? Zde jsme jen lidmi, lidmi potřebujícími pomoc, kteří se nacházejí v největší bídě a starostech. Jakmile bude nebezpečí zažehnáno, budeme opět těmi, jimiž jsme byli kdysi. Nyní se však ptám, efendi, tebe, co soudíš o našem nynějším postavení? Je beznadějné nebo ne?"

Odpověděl jsem mu rychle a určitě:

"Nemusím je ani zkoumat a mohu ti říci, že o nějaké beznaděj-nosti nemůže být vůbec řeč."

"Děkuji ti. Tím mne upokojuješ. Nenajdeme-li však ani zde východ?"

"Pak se vrátíme tam, odkud jsme přišli. Pohyblivá podlaha přijímacího prostoru byla pro nás až dosud osudná, proč bychom nyní nemohli z ní čerpat pro sebe prospěch? Pohyb podlahy se jistě řídí závažími a pákami. Kdyby se tato nacházela nad zemí, museli bychom se vzdát veškeré naděje. Nahoře u zdi mezi bránami však pro ně nebylo nejmenší místečko. Musíme je tedy hledat pod zemí a jsem přesvědčen, že je nalezneme. Jakmile se to stane, nemůže nás žádný Pardál nutit, abychom byli jeho vězni déle než budeme chtít."

"To zní povzbudivě! Kdo by si to pomyslel! Spoléhal jsem se na znalost zdejších místností a teď jsem zcela odkázán na tebe. Chceš nám říci ještě více?"

"Ano. Není totiž ještě naprosto dokázáno, že bychom se odtud museli vracet. Tento prostor je vybudován uměle. Nikdo si však nepostaví pokoj nebo světnici, do které by musel vážit čtyři kilometry cesty, chce-li se tam posadit. Jsem naopak přesvědčen, že jsou zde dveře, které vedou ven, na vzduch."

"Nevidím je!"

"Rovněž je nevidím. Ale hledejme je. Jsou-li zde nějaké, nejsou to ovšem dřevěné dveře, nýbrž kamenné, skládající se z jednoho nebo dvou těchto balvanů, které jsou tak umělecky přitesány, že trhliny mezi nimi se zdají být přirozenými. Takové kamenné dveře by však byly velice těžké a neovladatelné, kdyby se pohybovaly ve stěžejích. Proto se domnívám, že budou buď na válcích, nebo na kolečkách. Jestli to tak je, najdeme jistě na zemi stopy, které není možné zahladit."

"Myslíš tedy, že postačí prohlédnout podlahu, budeme-li se chtít přesvědčit o existenci dveří?"

"Ovšem."

"Dobrá, hledejme tedy!"

Lampičky a svíčky byly tedy skloněny k zemi a sotvaže se to stalo, už Halef volal:

"Sidi, už to mám! Už to mám!"

"Copak?" zeptal jsem se. "A že tak rychle?"

"Ano, rychle, velmi rychle! Kolejnici a zde ještě jednu, tedy dvě! Pojďte sem!"

Půda byla vydlážděna silnými kamennými plotnami, v nichž byly vytesány dvě rýhy, které v tomto případě nemohly být ničím jiným než kolejnicemi. Plotna, v níž byly kolejnice vtesány, neležela rovně, ale pozvolna se zdvíhala ke stěně, tvořila tedy od stěny spád. K této plotně přiléhala druhá, rovněž opatřená kolejnicemi, která také neležela rovně a zdvíhala se opět na druhou stranu do výše. Dveře tedy byly přizpůsobeny tak, že se otvíraly a zavíraly vlastní váhou. Nejdříve sjížděly dolů, pak se zastavily, načež vykonávaly tutéž cestu zpět k otvoru.

Kolejnice zde tedy byly. Nyní se naskytla otázka, který z kamenů tvoří dveře. Přirozeně ten, zpod něhož kolejnice vybíhaly. Prozkoumali jsme jej, stál však pevně a nehybně. Byl tedy nějakým způsobem přidržován. Kdyby se nám podařilo tento odpor tajemného zařízení překonat, jistě by se pohnul. Pustili jsme se tedy do podrobného zkoumání jeho nejbližšího okolí. Byla nám především nápadná dvě místečka jinak zbarvená než ostatní skály. Tato místa se nacházela po straně vedle štěrbiny mezi kamenem, který tvořil dveře a vedlejším kamenem. Pokusil jsem se na nich škrábat nehtem, drobila se. Použil jsem nože. Nyní pokračovala práce rychleji a brzy se objevily dva otvory, podobné těm v automatech, určeným pro vhození mince. Byly ucpány navlhčeným, ze země sebraným prachem, aby je nikdo neviděl. Byl to stejný způsob, jakým byly zamazány trhliny u Andělské studny nad Katarským průsmykem. To bylo nápadné.

"Dírka, dírka, klíčová dírka, je to pravda, sidi?" volal Halef.

"Zdá se tak," odvětil jsem.

"A naproti na druhé straně rovněž?"

"Podíváme se!"

Když jsem odstranil prach i tam, objevil se otvor navlas podobný prvnímu.

"Tohle je zvláštní, velmi zvláštní!" divil se emír. "Ale teď klíč! Kdepak asi bude klíč? Snad zde leží někde uschován!"

"Tomu nevěřím. Podobný předmět nikdo neukryje na místo, kde nastává nejživější přání ocitnout se v jeho majetku. Ale počkejte!"

Vzpomněl jsem si na ten klíč v noži, který ztratil džunubistanský mahaláma na tábořišti, kde jsem ho druhý den potom našel. Měl jsem ho dobře uschovaný. Vězel v nejpevnějším růžku mé sedlové brašny. Vytáhl jsem jej odtud a zahnul střenku do potřebného úhlu. Pak jsem vsunul špičku do klíčové dírky a otočil jsem. Šlo to! Byl bych snad hlasitě zajásal! Tušil jsem, že tento nůž nám může být potřebný i jindy a na důležitějších místech.

"Dovede otevřít, dovede otevřít!" vykřikl emír velmi udiveně.

"Ó, můj efendi dovede všechno a já to dovedu po něm!" odpověděl Halef velmi pyšně.

"Řekl jsem mu, že se na mne může spolehnout a nyní jsem nucen spoléhat se na něj. Prosím, efendi, otevři i druhý otvor," žádal emír.

"Až odejdeš, dříve ne!"

Emír totiž stál právě před kamenem, který se měl pohybovat. Proto jsem dodal:

"Protože by tě těžké dveře, jakmile se otevřou, strhly k zemi a rozmačkaly."

Emír rychle uskočil stranou. Vstrčil jsem nyní špičku nože do druhého otvoru a klíč zde fungoval jako prve. Jen jsem jím otočil, již se začal kámen pohybovat.

Vystoupil ze zdi, sjel po kolejnicích po první plotně dolů, pak opět vyjel po druhé plotně nahoru a sám se zastavil. Postačil však jen nepatrný náraz, aby se opět vrátil na své místo ve zdi. Vproudil k nám chladný, čistý vzduch. Koně jej dychtivě nasávali do plic.

"Zachráněni!" zvolal emír.

"Oho!" pochyboval Halef.

"Ne tak hlasitě!" varoval jsem ho. "A rychle zhasněme světla! Nevíme kam přijdeme! Naše záchrana není ještě skončena. Myslím, že pravé nebezpečí nastává teprve nyní. Vystupme opatrně ven! A především ticho! Úplné ticho!"

Venku byla skoro taková tma jako v nitru průplavu. Teprve po nějakém čase, když si oči na tmu zvykly, jsme poznali, že se nacházíme v nějaké kolonádě, nebo verandě, vytesané hluboko do skály, podpírané na okraji mohutnými sloupy, na nichž spočívaly horní skály. Skály nad námi bránily vidět na nebe. Z okraje verandy jsme však mohli zahlédnout hvězdy zářící nad námi. Čistý, zřetelný rozhled zde ovšem nebyl možný. Obrysy chvíli splývaly, pak se opět rozcházely v temnotě. Emír vedl až dosud docela jiný život než já a Halef. Jeho smysly nebyly zostřeny. Tvrdil, že nevidí nic jiného než hvězdy. My však i přes to, že bylo temno, poznali, že se nacházíme v jakési kotlině příkrých stěn, v jejímž středu byla deska, nad kterou se vznášela nějaká okřídlená postava, snad socha.

"Máš nejmenší tušení, kde to jsme?" zeptal jsem se emíra.

"Ne," odpověděl.

"Stojíme zde ve velikém kruhovitém nebo elipsovitém kotli, jehož stěny vystupují kolmo do výše."

"Žádný takový kotel zde není," tvrdil emír.

"A přece! Vždyť jej vidím před sebou! Ve středu tohoto kotle stojí jakýsi ostrov a na něm nějaká socha."

"Socha? Jaká je to socha?" zeptal se rychle.

"Patrně anděl, neboť vidím křídla!"

Emír hlasitě vykřikl:

"Alláh nás chraň před "

Přerušil jsem jeho řeč, uchopil ho za ruku a varoval ho:

"Ne tak hlasitě, jen ne nahlas! Musíme být opatrní!"

Opakoval předešlé a dokončil svou větu:

"Alláh nás chraň devítiocasého a desetkrát kamenovaného šejtana! Myslím, že se nacházíme na nejhrůznějším a nejnebezpečnějším místě světa!"

"Na kterém místě?"

"Na Mahalámově jezeře!"

"Mahalámově jezeře? Nikdy jsem o podobném jezeře neslyšel!"

"Protože jsi cizinec a z daleka! Až z Evropy! Asiat však zná jeho strašlivou pověst a zdaleka se mu vyhýbá!"

"Proč?"

"Poněvadž se zde staly ukrutnosti, rouhání proti Alláhovi, hříchy a zločiny, které nejednou, ale tisíckrát volají k nebesům a z nebe opět na zem."

"Kdo je spáchal?"

"Lámaističtí knězi."

"Na kom?"

"Na všech, kdo se jim odvážil stavět na odpor. Nebyli to vlastně knězi, ale ďáblovi služebníci. Vyprávějí se o nich věci, kterých vlastně ani lidé nemohou být schopni."

"Vyprávěj tedy! Jsme, jak se zdá, na pravém místě pro podobné vyprávění. Pojď, posaď se! Jsou zde lavice, právě tak jako v průplavovém prostoru."

Přitáhl jsem ho na jednu z těchto kamenných lavic. Následoval mne nerad.

"Nesmí se o tom mluvit!" řekl.

"Proč ne?"

"Protože je to nebezpečné a zvláště kdyby se stal zázrak, že jsme se ocitli skutečně u Mahalámova jezera. Říká se: Běda tomu, kdo se odváží navštívit kotlinu bývalého jezera, nebo jen shora do ní pohlédnout! Nelze také vůbec k jezeru sestoupit. Nikoho na světě také ani nenapadne, aby ho hledal, neboť panuje přesvědčení, že by mu to přineslo jen zkázu. Nemluví se o něm a nemyslí se na ně. Proto říkám, že snad podobné místo ani neexistuje. A proto také nemám dosud důkazy, že bychom se u Mahalámova jezera nacházeli."

"Tohle je zajímavé! Jak je to tedy s tím jezerem?"

"Vypráví se o něm pověst, které kdekdo věří!"

"Věříš jí i ty?"

"Proč bych nevěřil? Je mnoho věcí na světě, pravda, a lidé myslí, že jsou to pohádky."

"Vyjádřím tuto tvoji myšlenku poněkud pravděpodobněji:

V mnohých pohádkách nebo pověstech je skryto jádro pravdy, jen je třeba umět je vydobýt ze slupky! Možná, že i zde to tak je. Prosím tě, vyprávěj!"

Ještě chvíli váhal. Bojoval s vrozenou či navyklou bázní, ale pak přece začal:

"Bylo to v době, kdy přítok řeky nebyl ještě překlenut a tekl volně. Tenkrát žil nejproslulejší mahaláma ze všech, co jich kdy vládlo. Lid ho miloval, ale šejtan jej nenáviděl. Dočkal se svých stých narozenin a v den jejich oslavy šel na procházku po břehu říčky. Procházeje se, pomyslel si: Kdybych mohl dožít ještě jednoho sta let, jak bych učinil své poddané šťastnými! Náhle před ním stanul šejtan a pravil: ,Může se stát, co si přeješ!' Zdvihl ruku. Ozvala se tak ohromná rána, že se celá země zachvěla. Otevřela se před mahalámou. Vznikl zde široký a hluboký kráter, v němž zmizela říčka a kolem jeho okraje vyrostly vysoké skalní stěny, příkré a nedostupné lidské noze. Mahaláma se velmi ulekl. Šejtan však pravil: ,Upokoj se, nic se ti nestane. Přišel jsem, abych ti splnil přání a ne abych tě zničil. Budeš živ právě ještě sto let a tvůj národ má být ještě šťastnější než nyní. Za to žádám od tebe jen jediné.' Mahaláma se zeptal, co by to bylo. Ďábel odpověděl: ,Voda říčky, která zdánlivě zmizela v tomto kráteru, v něm vystoupí, takže zde vznikne jezero. V tomto jezeře utopíš všechny lidi, kteří tě urazí nebo zarmoutí.' Mahaláma se zasmál a řekl: ,Nežádáš-li skutečně nic jiného, tento slib ti milerád dám, neboť neexistuje člověk, který by mne urazil nebo zarmoutil. Všichni mne milují. Budu žít skutečně sto let, když i teď tvůj návrh přijmu?' ,Ano,' odpověděl šejtan. ,Budeš žít dokonce ještě déle než sto let, a sice tak dlouho, až naházíš do jezera tolik lidí, že jeho voda vyschne a jezero opět zmizí. Neurazí-li tě nikdo, nemusíš nikoho topit. Kdybys byl však uražen a viníka neutopil, v tu hodinu zemřeš sám a tvá duše bude náležet mně na věky věků!' A mahaláma, který si přál být ještě sto let živ, podepsal tuto smlouvu s šejtanem svou krví. Byl přesvědčen, že nebude muset ani jediného člověka obětovat, protože ho až dosud všichni milovali. Když však lidé spatřili, jak voda říčky, která je tolik roků živila, zmizela v kotlině utvořené z nedostupných skal, našel se přece jeden mezi nimi, který z toho obvinil mahalámu, jenž, když se tak stalo, se nenacházel na nešťastném místě. Mahaláma mu chtěl odpustit, jak byl zvyklý, ale tu se mu zjevil šejtan a ukázal mu tajnou stezku k jezeru, kterou mohl vidět jen mahaláma a dal mu pouze den lhůtu, aby nešťastníka utopil, jinak že zemře sám a propadne duší šejtanovi. Mahaláma tedy uposlechl a ten muž tajně zmizel a nikdo ho už nespatřil. To vzbudilo proti mahalámovi podezření. Lidé pak o tom začali mluvit veřejně, ale kdo tak učinil, opustil dům a již se do něho nevrátil. Tím se podezření stupňovalo v jistotu. Přívrženci se proměnili v protivníky, přátelé v nepřátele a zanedlouho byl mahaláma právě tak nenáviděn, jako byl dříve všeobecně milován. Voda v jezeře již dávno vystoupila a prorvala si i odtok a přibývalo i nešťastníků, kteří byli s těžkými kameny na nohou potápěni do jezera. Zpočátku téměř bezedný kráter se nyní naplňoval. Jezero vysychalo stále víc a víc. Neuplynulo ještě ani sto let a již v něm nebylo místo pro nové mrtvoly. Utopence pak vynášela řeka na denní světlo a tím se přišlo i na tisíceré vraždy, které zde byly spáchány. Mahaláma byl prohlášen za ukrutníka, pokrytce, hříšníka a zločince. Národ se pak radil, jak by ho potrestal. Šejtan však lid předešel, neboť to byla urážka, kterou mahaláma nepotrestal a odnesl jej do pekla. Ďábelskou mocí vzniklé skalní stěny byly hned od prvopočátku lidem opomíjeny a nenáviděny, ale když vyšlo najevo, co se mezi nimi dělo, tato nenávist se zdvojnásobila. A když nakonec později i říčka s veletokem zmizela a kolem začínal vymírat veškerý život, vyprávěl si lid, že vždy o půlnoci vystupuje duch mahalámy z džehenny na břeh jezera a čeká na zachránce, který by ho z moci šejtana vysvobodil."

Emír se odmlčel, neboť dokončil své vyprávění. I my jsme mlčeli. Vyprávění na nás učinilo neobyčejný dojem. Ne snad pouze svým obsahem, ale i místem, na němž jsme se nacházeli. Teprve po delším odmlčení emír ještě dodal:

"Tak zní stará pověst o Mahalámově jezeru. Co myslíš, efendi, je to pravda nebo lež?"

"Bude to asi obojí, totiž rouchem lži přioděná pravda. Teď ve tmě není možné něco o tom soudit, ale i tato pohádka někdy nalezne své rozluštění, jako všechny ostatní životní problémy přioděné rouchem bájí, protože by jinak nebyly pochopitelné. Je-li tam ta postava skutečně andělem, jsi snad sám tím mužem, který přišel, aby mahalámu vysvobodil z pekelných muk."

"Já?" zeptal se udiven.

"Ano, ty!" odpověděl jsem.

"Nechápu tě! Nevím, co tím chceš říci?"

"To také není třeba. Není nutné, abys slyšel, ale prohlédl, co jsem tím myslel. To však bude možné teprve až nastane den."

"Nebojíš se tedy Mahalámova jezera, je-li to skutečně ono?"

"Bát se ho? Těším se na ně!"

"A duchové a strašidla, o nichž se vypráví?"

"Pro mne vůbec neexistují. Nejsem ani spiritistou, ani okultistou, nevidím ani duchy, ani strašidla. Naopak, všude tam, kde přede mnou mluvili o strašidlech a já se pak otevřenýma očima podíval pověsti pěkně na dno, jsem se přesvědčil, že vše zdánlivě nadpřirozené lze vyložit přirozeně a všedně, jako kteroukoliv přirozenou a všední věc. Jsem přesvědčen, že i zde se bude jednat o věci čistě materiální. Kde vlastně leží toto jezero v poměru k ostatním částem města?"

"Pevnostní obvod jsi viděl. Také vysoké hradby a bašty?"

"Ano."

"Západní část citadely jsi však neviděl. Tato část totiž není obklopena zdí, ale opírá se o kruh skalisek Mahalámova jezera. Tento druh skalisek je nejlepší ochranou, jakou by nemohlo vymyslet ani největší umění stavitele pevnosti. Daleko venku se pak nachází západní pahorkatina, která obklopuje vnější okrsek města. Vystoupíme-li tam na nejvyšší vrchol, můžeme dohlédnout na dno kráteru jezera. Pohled se tu ovšem naskýtá jen úzkou skulinou a nelze dohlédnout jezerního dna. Je však vidět hlavu a vrchní část sochy anděla."

"Do kráteru tedy až dosud nikdo nevstoupil?"

"Žádný smrtelník, to je jisté. Ukázalo se ovšem, že o Městě mrtvých vím mnohem méně než jsem myslel. Možná, že tedy snad přece existují lidé, kteří dole byli, nebo sem ještě nyní docházejí. Ale věřím spíš opaku."

"Jestli zde někdo byl, našli bychom jistě stopy, zvláště stala-li se návštěva v nedávné době. Avšak i na to musíme počkat až do rána. Nejdříve se nyní najíme a pak vyspíme."

"Chceš spát? Po takovém rozčilení?" zeptal se emír.

"Nemáš nejmenší důvod k rozčilování. Jen ať Halef vybalí zásoby. Dosud jsme nevečeřeli a také koně a psi musí být nakrmeni a napojeni. Ale tak, aby nám jídlo a voda zůstaly ještě na zítřek.

Myslím sice, že všechno, co budeme potřebovat, najdeme zde - ale přece "

"Všechno?" zeptal se hádží. "Snad ne i vodu?"

"Ano, dokonce i vodu!" pokračoval jsem pak. "Ale opatrnost nám přece jen velí uschovat si ještě něco pro případ nepředvídané nouze."

Mezitím co Halef obsluhoval především zvířata, odebral jsem se k otvoru, jímž jsme sem vstoupili. Chtěl jsem si ho prohlédnout pokud možno i z této strany a rád bych ho opět uzavřel, abychom byli jištěni před překvapením z průplavu. Nesměl jsem kvůli opatrnosti rozsvítit, ale protože jsem již znal tajemství dveří, spoléhal jsem se na hmat, který mi pomůže najít to, co hledám. Dveře se musely nejen zevnitř, ale také odtud zvenčí uzavírat. Proto se dalo očekávat, že i venku budou klíčové dírky. Předpokládal jsem, že budou ve stejné výši jako uvnitř. A sotvaže jsem příslušná místa ohmatal, přesvědčil jsem se, že se nemýlím. Našel jsem skutečně hledaná místa a když jsem je pomocí nože zbavil slupky, kterou byly pokryty, objevily se mi skutečně dva úplně stejné otvory pro klíč jako uvnitř. I klíč se do nich hodil. Uvnitř bylo péro, které odskakovalo a přivíralo, podle toho, jak bylo klíčem otáčeno buď uvnitř nebo zvenčí. Nyní ovšem nebylo těžké dveře zavřít. Myslel jsem, že k tomu bude zapotřebí značná námaha, neboť jsem nemohl jít dovnitř a dveře tlačit, chtěl-li jsem zůstat venku. Domníval jsem se, že budu muset zavírat dveře tahem, ale zde vyvstal nový problém, neboť na kameni nebyl ani kruh, ani nějaký výstupek, za který by jej mohl člověk uchopit. Ukázalo se, že sklon plotny, na níž se dveře pohybovaly, byl tak přesně vypočítán, že stačil pouhý dotek a balvan se dal sám do pohybu, takže jsem musel rychle uskočit, nechtěl-li jsem být sražen k zemi. Když se balvan usadil opět na svém místě, zastavil se a bylo zřetelně slyšet, jak uvnitř zaklaplo péro.

Emír byl se mnou u dveří. Řekl mi, že nemůže jíst a že nepociťuje nejmenší chuť k jídlu. Že však také nemá hlad. Uchopil jsem jej v místě tepny a zjistil jsem, že emír má horečku!

"Jsi nemocen?" zeptal jsem se.

"Ne," odpověděl emír.

"Jsi tedy jen rozčilen?"

"Ano. A velice! Cítím, jak mi ve spáncích bije krev!"

"A proč? Sáhni si na mou tepnu!"

"Ano, ty, efendi, ty! Jsi zde cizincem a do této záležitosti ti mnoho není! Mne však zaměstnává vně i zevně! Řekni, copak zde musíme tak stát?"

"Proč se tak ptáš?"

"Protože nemám klid, nemohu stát ani sedět! Musím chodit, musím se pohybovat! Nevím, čím to je! Nebyl jsem ještě nikdy tak nepokojný a dojatý!"

"Pojď tedy! Myslím, že se můžeme odvážit vyjít z tohoto sloupořadí ven pod zářící hvězdy!"

"Ano, ano, efendi, jen ven! Do volného prostoru! Pod hvězdnatou oblohu! Jak hrůzně bylo tam v průplavu v těžkém nečistém vzduchu, v hrozné, nekonečné temnotě! Nepřiznal jsem se, ale bál jsem se tam, skutečně jsem se tam bál, jako dítě! Pojďme tedy!"

Vzal jsem ho pod paží. Opustili jsme sloupořadí a vyšli pomalu do tiché noci. Nešli jsme však sami. Moji psi nechali jídla a přišli za námi. Věrná zvířata považovala za svou povinnost doprovázet mne do této temnoty a být po mém boku. Šli jsme tak chvíli mlčky. Hvězdy zářily nad námi a srpek měsíce nám posvítil i na sochu. Poznali jsme, že socha skutečně představuje anděla, který jako jediná stráž zde stál právě ve středu kotliny. Bezděky jsme k němu zamířili svými kroky.

"Ano, jsme u Mahalámova jezera," řekl emír. "Není nejmenší pochyby. Je to anděl, jehož hlavu jsem často v chlapecké hrůze shora pozoroval. Vrátíme se?"

"Proč? Bojíš se snad?"

"Skoro! Ano! A přece mne to tam táhne, jako bych tam měl učinit nějaký nový objev, jako bych již dávno po něm bezděky toužil! Nesměj se, efendi! Nemluvím ani hloupě, ani z cesty, líčím ti jen to, co cítím!"

"Kdo by se mohl smát? Okamžik, kdy lidská duše začíná promlouvat, je vždy vážným okamžikem, velikým a svatým! Poslouchej, naslouchej slovům své duše! Nevyrušuj ji! Mluv se mnou teprve pak, až tvoje duše umlkne!"

Emír tedy opět zmlkl. Toto místo, v němž jsme se nacházeli, bylo tedy kdysi jezerem, bylo to Mahalámovo jezero! Když jsem se ohlédl, mizela již kolonáda, z niž jsme vyšli, mým zrakům. Jak se zdálo, bylo celé bývalé jezero touto kolonádou lemováno. Naproti tomu vystupoval před námi anděl tím zřetelněji, čím více jsme se k němu blížili. Byl jistě dvakrát tak vysoký jako ten anděl, kterého jsme objevili u Katarského průsmyku, jinak to však byla úplně stejná socha. Zdálo se, jako by zdejší anděl byl originálem tamějšího, a ten katarský jeho zmenšenou kopií. A co když, jestliže jsem tušil pravdu, obsahuje také vodu?

Najednou se Ucht náhle zastavil. Protáhl krk do nemožné délky, zdvihl přední nohu a začal nozdrami větřit. Ohon měl svěšený. Náhle jej však zdvihl, zatřepal jím a pak jím pohyboval stále rychleji a rychleji, mně už povědomým způsobem, který věstil, že učinil objev. Acht si počínal rovněž tak. Nyní jsem byl upokojen a bez starostí, ať už nás zde potká cokoliv. Moji psi objevili první stopu vlhka. Byla to voda. Anděl byl tedy také strážcem studny jako ten v Katarské šíji. Začal jsem z toho ovšem vyvozovat logické závěry. Emírova pověst byla nucena odložit masku a zjevit se v pravé podobě. Pravda v něm byla vlastně obrácena v přímou lež.

Na další cestě jevili psi stále větší nepokoj. Zakázal jsem jim, aby jej dávali najevo, což jim bylo divné a hleděli chvíli na mne, chvíli na anděla tázavými pohledy. Pohladil jsem je tedy a dal jim na srozuměnou, že jim rozumím. Pak se upokojili.

"Co je to s tvými psy?" zeptal se emír. "Co chtějí?"

"Říkají mi cosi, co se vbrzku také dozvíš."

"Snad něco zlého?"

"Naopak, něco velmi dobrého. Doufám, že se zde dočkáme už jen pěkných věcí! Není ti snad známo, čím mahaláma krmil a napájel své oběti, než je dal uvrhnout do jezera?"

"Jistěže ničím!"

"Kdo ti to řekl?"

"Není přece těžké domyslet si něco podobného! Zajatcům, které někdo chytí, aby je hodil do jezera, nebude přece nabízet před tím jídlo a vodu!"

"A jsi snad přesvědčen, že byli všichni hned usmrceni? Že mahaláma vůbec nedělal výjimky? Podívej se na tyto sloupy, na tyto kolonády! Vytesat, vyhloubit a vyzdobit je vyžadovalo gigantickou práci, a tuto práci neprovedli ani duchové, ani strašidla, ale lidé plní síly, energie a vytrvalosti! A nemohlo jich být dvacet, nebo třicet, ale mnoho tisíc a museli být dobře živeni. A ještě více zde potřebovali vodu, aby zde mohli žít. A kde asi tuto vodu brali?"

"Patrně z jezera!"

"Z jezera naplněného mrtvolami?"

Touto otázkou byl uveden do rozpaků. Chvíli se rozmýšlel a pak řekl:

"Na to nemohu dát odpověď, efendi. Je však známo, že mahaláma nikdy nedal k jezeru dopravit ani kapku vody z městských studní."

"Ví se to určitě?"

"Tak určitě, že právě z toho usuzovali, že sem své oběti lákal jedině proto, aby zde byly usmrceny."

"Nedával-li sem pro dělníky dopravovat vodu z města, musel tedy mít studnu zde na místě, která musela dodávat tolik vody, kolik potřeboval, dokonce snad ještě více!"

"Myslíš to doopravdy?"

"Zajisté, alespoň se tak domnívám! A kde byla tato studna, nebo spíš, kde je ještě nyní?"

"Kdo to může vědět!"

"Ty to tedy nevíš?"

"Ne, nevím, skutečně to nevím!"

"Pojď tedy! Ukáži ti tu studnu!"

"Kdo? Ty?"

"Ano, já!"

"Cizinec, Evropan? Zde naprosto neznámý člověk?"

"Ano, jen pojď!"

Došli jsme zatím až k andělovi. Vzal jsem opět emíra pod paží s dovedl ho k podstavci sochy. Tento byl však zhotoven jinak než ten v Katarské šíji. Tam byl vytesán přímo do skály, zde pak vedly umělé stupně až k nohám anděla. Bylo třeba, aby množství dělníků denně čerpalo a proto byl přístup upraven mnohem pohodlněji než u anděla v poušti. Stupně nebyly vysoké, byly to obyčejné schody asi osmnáct nebo dvacet centimetrů vysoké. Dostali jsme se proto pohodlně nahoru. Když jsme vystupovali nahoru, napadlo mi, že jsem měl přece snad počkat až do rozednění, neboť ve dne bych spíš našel padací dveře i schodiště vedoucí dovnitř, než nyní. A překvapím-li emíra svým objevem již nyní, zdálo se mi, že to bude vypadat jako bych se chtěl vůči jeho nevědomosti vychloubat. Nebylo to však skutečně tak. Udělal jsem to již nyní pouze proto, abych využil jeho nynější nálady, která mi slibovala právě teď, že účinek objevu bude tím větší, dokonce dvojnásobně větší, než by byl později.

Předpokládal jsem, že tento anděl ve svém nitru bude stejně zařízen jako ten v Katarském průsmyku. A k mému velikému uspokojení se ukázalo, že jsem se nemýlil.

Když jsme se dostali až nahoru, nehledal jsem zbytečně rýhy a trhliny v šatech, protože by to bylo nyní při sporém světle měsíce obtížné, ale zkusil jsem hned v horním záhybu šatů, je-li tato část pohyblivá. Výsledek se nechtěl dostavit ihned. Osa opět vzdorovala v působnosti. Ale když jsem použil větší síly, přece uposlechl. Díl šatů, na který jsem tlačil, se vsunul dovnitř sochy a tím byly zdviženy padací dveře vedoucí do schodiště.

"Co je to?" zeptal se emír. "Snad není anděl dutý?"

"Jak vidíš!" odpověděl jsem.

"Je zde otvor! Je možné do něho vejít?"

"Zajisté!"

"Kam vede?"

"Ke studni, kterou ti chci ukázat."

"Ke studni ? Ke studni?"

"Ovšem, ke studni! Pojď, vstup za mnou! Nemusíš mít starost. Jen hmatej po zdi. Opřeš-li se rukama zleva i zprava, není možné, abys upadl."

Psi se tlačili rovněž dovnitř, aby se dostali dolů. Upokojil jsem je a poručil jim přirozeně zůstat nahoře. A způsobem, jak jsem právě naznačil, vešli jsme pak do nitra anděla, přičemž jsem měl neustále na mysli Katarskou studnu. I zde vedly schody zprava doleva. Byly pevné a velmi dobře zachovalé. Zkusil jsem každý jednotlivý stupeň nejdříve nohou. I zde jich bylo právě dvacet a vzduch zde byl právě tak chladný a poněkud vlhký. Zdali je i zde ve studni voda, jsem se neptal ani v mysli, neboť byla-li v katarské studni, měla být jistě i zde. Bylo to pro mne samozřejmé.

Když jsme dosáhli podlahy prvního poschodí, hmatal jsem ihned vpravo, jestli zde najdu světlo jako v soutěsce, a skutečně, brzy jsem nahmatal dutou, kamennou krychli, jejíž příklop se dal posunovat. Sáhl jsem dovnitř a co jsem nahmatal? Podlouhlý balíček, jehož obsah byl proti vlhku chráněn kůží a uvnitř jsem našel svíčku zhotovenou z dobrého, třebaže nečištěného včelího vosku, kterou jsem ihned rozsvítil. Emír se nacházel teprve asi v polovině schodiště. On, orientální aristokrat, nebyl na takové šplhání zvyklý. Pohyboval se proto kupředu velmi pomalu.

"Máš světlo? I světlo jsi našel? Alláhovi buďte vzdány díky!" zvolal emír. "Hned budu dole!"

Rozsvítil jsem ještě jednu svíčku a podal mu ji, když ke mně došel.

"I pro mne máš jednu? Takovou takovou svíčku!" Přitom svíčku udiveně prohlížel ze všech stran. "Kde jsi ji vzal?" zeptal se.

"Zde, v této kamenné schránce. Je jich tam ještě velké množství! A ještě mnoho jiných potřebných věcí! Všechno uschováno zvláště pro nás!"

"Pro nás?"

"Ano, pro nás! Pro koho jiného? Vždyť zde kromě nás nikdo není!"

"Jaký ty jsi člověk! Kejklíř, kouzelník, čaroděj!"

"Ani zdanil Ani v nejmenším! Jsem docela obyčejný člověk, ne chytřejší, ani horší, ani lepší, ani hloupější než tisíce jiných!"

"Ale vždyť ty všechno, všechno víš!"

"Ani tak tomu není! Nejsem naprosto vševědoucí. Nejsem na tom také o nic lépe než kdokoliv jiný, mohu vědět jen tolik, co mi poví jiný, nebo co jsem slyšel a viděl. Byl jsem totiž již jednou se svým skvělým hádžím Halefem Omarem v právě takovém andělovi jako je tento zdejší. A toho jsme shora až dolů prohledali. Tento je ovšem ještě jednou tak veliký, ale jeho nitro je naprosto stejně uspořádáno jako to, které již známe. Proto nemám v tomto případě před tebou přednosti a nemohu také za to, že jsem už jednou takovou studnu viděl a prohledal. Podívej, zde tato pohyblivá kola s převodními řemeny, s okovy a kamenným korytem, od něhož stéká voda. Voda se tu zdvihá od poschodí k poschodí "

"Zázraky nad zázraky!" přerušil mne emír. "Kdo tu studnu postavil?"

"Emír z Džinistanu."

"To není možné!"

"Proč by to nebylo možné?"

"Zde, uprostřed mé země? V bývalém hlavním a sídelním městě Ardistanu?"

"Copak by to bylo něco tak nepochopitelného?"

"Zajisté! A nejen ve středu země a rezidence, ale dokonce na Mahalámove jezeře, které bylo tajemstvím pro mne i pro všechny mé předchůdce, jehož se nikdo z nich nedopátral!"

"Pak je to tedy tajemství jeho, džinistanského emíra, který zde žije mezi vámi aniž byste to věděli, ve vašem středu jedná, aniž byste mu to dovolili, a všechny vás dokonale zná, aniž byste ho jen okem zahlédli!"

"Žertuješ, efendi!"

"Nežertuji! Mluvím pouhou a svatou pravdu!"

"Pak tě tedy nechápu! Tentokrát určitě ne! Pomysli přece, že podle tvého názoru nemohl studnu postavit nikdo jiný než ten mahaláma, o němž jsem vám vyprávěl."

"To si ovšem myslím také. Ale popud k tomu a všechno ostatní vyšlo od emíra z Džinistanu."

"Jak mi to chceš dokázat?"

"Pohleď sem nahoru!"

Vystoupil jsem na okraj kamenné schránky a posvítil jsem mu na zeď nad schodištěm, kde bylo vyryto znamení džinistanského emíra a hned pod ním starým brahmavartanským dialektem slovo "Vystavěl".

"Jeho znamení, jeho znamení!" zvolal emír. "A já to musím vidět? Toho se odvážili! To by zasluhovalo trest! Ano, trest!"

"Proč trest?" zeptal jsem se velmi klidně. "Vznikla ti snad z této studny škoda?"

"Ne! Ale je to pro mne urážka! Urážka, kterou nemohu nechat..."

Nemohl větu dokončit, neboť jsem seskočil zatím ze schránky a stanul před ním. Svítil jsem si na něho svíčkou a díval se mu do očí pohledem, který není možné ani "vytvořit", ani "předstírat", neboť jeho blesky vycházejí z lidského nitra. Pak už se neodvážil ani odmlouvat. Sklopil oči a zmlkl. Tiše, ale velmi zřetelně jsem se ho zeptal:

"Džinistanský emír, proti kterému vystupuješ nepřátelsky, daroval tomuto ubohému Mrtvému městu tuto studnu, aby z ní opět s vodou mohlo načerpat i nový život, budeš-li jen ty, jako jeho pán, chtít. Patrně se přesvědčíme, že pro toto město udělal ještě mnohem více, že mu daroval mnohem více než tuto vodu. A nyní řekni, co jsi podnikl ty, co ty jsi obětoval, aby v tomto městě opět zavládl život? Toto město, které by dnes bylo nejskvostnějším městem Orientu, kdyby toho tvoji předkové byli hodni, zaniklo pro ukrutnost a nelidskost vlastních vládců. Jako dítě jsi pozoroval jeho trosky jen proto, aby v tobě budily hrůzu a tvoji vychovatelé také nic jiného než tuto hrůzu v tobě probudit nedovedli. A když jsi se stal vládcem, sloužilo ti toto nešťastné údolí, které k tobě hlasitě volalo o smilování, jen jako bezedná propast nenávisti, odplaty a pomsty! Neoblažil jsi toto ubohé město jediným teplým a milosrdným pohledem! A nyní, když slyšíš, že on, kterého nemáš rád proto, že má srdce vždy na pravém místě, jedná-li se o zmírnění bídy a neštěstí, přišel, aby městu prospěl, aby je vysvobodil a zachránil, vybuchl jsi hned v hněvu a tvrdíš, že tě urazil! Jak jsi malicherný, ó emíre! Jak jsi maličký! A jak jsi škodlivý! Jak škodlivý pro celé lidstvo! Pro svůj národ i pro sebe!"

"Efendi, začínáš být hrubý!"

Řekl to spíš s přízvukem předhůzky než hněvivě. Cítil se tedy nejen raněným, ale i zároveň tak poníženým, že se neodvážil uhodit do prsou. Já jsem se však nedal zastrašit a pokračoval jsem hezky dlouho a končil jsem svoji litanii slovy:

"Ztratí-li někdy někdo v očích druhého úctu, nezískají zase hned tak snadno! Pro Halefa a pro mne jsi od tohoto okamžiku jen bezmocným dítětem, nic víc! Nestojíš zde pouze v říši smrti, ale jsi obklopen i živými nepřáteli, neboť, že tvoji nynější společníci mohou být pro tebe jen nepřáteli, to snad uznáš sám!"

"Já? Já že to uznám? Vy mými nepřáteli? Ani by mne nenapadlo o vás takto smýšlet! Považuji vás naopak za své přátele, a sice za pravé, skutečné a šlechetné přátele! Vy mne neopustíte!"

"Ne, to také neuděláme! Pomysli však, že vojsko džirbaniho stojí na hranicích tvé říše a já i Halef jsme jeho spolubojovníky! Uvaž, že princ Čobanů nejen kvůli svému národu, ale i kvůli svému bratrovi, z něhož jsi vychoval to, čím dnes je, nemůže s tebou smýšlet přátelsky! A pomysli, že ani oba princové Usulů nemají nejmenší důvod, aby se pro tebe nějak zvlášť obětovali! V jejich domově dobře vědí, že je považuješ jen za rukojmí, která můžeš poslat do vyhnanství, jejichž vojska můžeš od sebe zapuzovat a trestat kdykoliv se ti zlíbí a ať si to zaslouží nebo ne. Oba tito dobří a počestní lidé byli teprve před krátkým časem v Městě mrtvých zavřeni. A proč? Čím se provinili?"

"Vždyť jsem je opět propustil!" namítl rychle emír.

"To může snad změnit následky činu, ale nikoliv čin sám! Věděli dobře, že jejich život visel na vlásku, na jediném slově z tvých úst. A teď jsi tu sám! Zajat, bez pomoci a blízko smrti! Jak veliké a jak vřelé myslíš, že je nyní jejich nadšení pro tebe, které by jim přikazovalo, aby se za tebe obětovali? Myslíš, že tě mají v lásce, nebo že se tě bojí a nenávidí tě?"

Nedával mi odpověď, mlčel.

"Mlčíš? Uznáváš tedy, že jsi zde uprostřed nepřátel a přece opět používáš vladařský tón, jako bys mohl jen pokynout, aby se naše hlavy skutálely k tvým nohám. A uráží tě voda, která má být záchranou tvojí i nás všech! Budeš za svůj i náš život zavázán džinistanskému emírovi a proto očekávám, že alespoň v naší přítomnosti budeš o něm mluvit klidně a s úctou, jak je o něm povinen mluvit každý spravedlivý člověk! Teď pojď, sestoupíme dolů!"

Následoval mne i nyní, aniž by odpověděl jediné slovo. Mluvil jsem k němu úmyslně tak příkrým tónem a byl jsem si jistý, že místo, na němž jsme se nacházeli, přispělo hodně k tomu, aby se má řeč neminula zamýšleným účinkem. Upozorňoval jsem ho také schválně na slova vyrytá nad jednotlivými oddíly schodů, která dohromady tvořila větu: "Vystavěno k vítězství v boji za mír!"

Když jsme došli až dolů, stáli jsme před skutečným jezerem výborné pitné vody, tak mohutná a rozsáhlá byla klenba, v níž se voda shromažďovala. Emír nabral rukou vodu, ochutnal ji a pak řekl:

"Zůstaň zde!"

Mezi zdí a vodou vedl kamenný chodník kolem, neboť mohutné klenutí, ve středu podepřené mohutným pilířem, mělo podobu kruhu, proto i okraj nádrže byl kruhovitý. Emír se vzdálil po chodníku a plamen svíčky mi brzy zmizel z očí, tak veliké bylo toto sklepení. Slyšel jsem jen jeho kroky. Pak ztichly i ty, když se emír zastavil. Toto sklepení bylo velice akustické, takže, když se emír pohnul, zaslechl jsem zcela zřetelně šelest jeho pohybu, který ke mně kruhovitá klenba přenesla. Usoudil jsem z toho, že se posadil na zem. Pak nastala pomlka trvající asi půl hodiny. Potom jsem zřetelně zaslechl pláč a vzlykot, sice tichý, ale nemohl jsem se o jeho původu mýlit, a nakonec ke mně dolehlo zřetelně několik slov:

"Má pravdu ! A já chci ! Já chci !"

Vydralo se z jeho duše, bylo v tom poznání i odhodlání k činu. Nedbal, uslyším-li tato slova nebo ne, a pak se ke mně vrátil a začal rychle vystupovat vzhůru. Následoval jsem ho. V nejhořejším poschodí se zastavil, zhasl svíčku a položil ji tam, odkud jsem ji vzal, já udělal totéž. Pak rychle vystupoval opět vzhůru. Šel jsem za ním, jenže značně volněji než on. Když jsem vystoupil z otvoru schodiště, pozdravili mne nadšeně moji psi. Měli o mne strach a stavěli se nyní na zadní nohy a předníma nohama na má ramena, aby se se mnou laskali. Emír sešel již i ze schodů volného schodiště. Čekal na mne na posledním schodě. Když dole vyslechl mé kázání, promluvil na mne celkem dvě slova, nyní se však zeptal:

"Jak podivný jsi člověk, efendi! Co chceš, to prosadíš, ať to druhého bolí nebo ne."

"Bylo to míněno dobře, či špatně?"

"Dobře!"

"Pak si tedy zvykni jednat právě tak jako jednám já! Dobro je nutné prosadit i za cenu cizí bolesti. Jen zlý člověk reptá proti hojivé bolesti, kterou to způsobuje."

"Byla to bolest! Ano, byla! Věř, že nemalá! Myslel jsem, když jsem stál tam dole u vody, že budu muset do ní skočit a utopit se. Přitom jsem si však vzpomněl na svou matku, na tu jedinou, která mne milovala. Zdálo se mi, jako by stála vedle mne a pomáhala mi nést tvá tvrdá slova. Tu jsem poznal, že máš pravdu a hned jsem to také hlasitě vyznal, abych déle neklamal sám sebe. Však jsi musel slyšet, jak moje zvolání v klenbě sklepení zahřmělo. Půjdeš teď k našim společníkům?"

"Ano."

"Zůstanu zde a budu čekat. Prosím, vyřiď džirbanimu a princi Čobanů, že bych s nimi rád mluvil a sice hned, zde na místě. Uděláš to?"

"Velmi rád! Alláh ti žehnej! A nejen tobě, ale i všemu, o čem s nimi budeš mluvit!"

Odešel jsem se svými psy a on zůstal o samotě. Nevzdálil jsem se však ani na dvacet kroků a již jsem opět slyšel jeho hlas, jak volal:

"Efendi!"

"Copak?" zeptal jsem se.

"Četl jsem, co jsi mi ukázal: ,Vystavěno k vítězství za mír!' Ale já to nejen četl, tam dole u vody jsem to i uvážil! Nikdo nemůže rozdávat to, co nemá. Nemohl bych svému lidu dát mír, kdybych ho sám neměl ve svém nitru. Je to správné?"

"Ano. Proto tě také džinistanský emír touto studnou vystavěnou v nitru tvé země popadl za tvoje vlastní nitro. Přemýšlej i o tom!"

"Udělám to! Chtěl jsem ti nyní jen říci, že můžeš být bez starosti. Jeho žihadlo působí a tvoje rány dopadly na správné místo! Teď jdi!"

"Děkuji ti!"

"Ne, já děkuj i tobě!"

Když jsem došel k přátelům, dokončili právě večeři. Ihned jsem si ovšem pospíšil, abych je dohonil, neboť jsem měl skutečně hlad. Mezi jídlem jsem pak džirbanimu a princi Čobanů sdělil emírovu žádost. Oba byli ovšem ihned ochotni vyhovět jeho přání.

"Bude to velmi, velmi důležitá rozmluva!" pravil džirbani. "Mnoho od ní závisí. Dokonce snad všeobecný mír! A ty jsi mi ještě, efendi, nevyprávěl, co jsi prožil od té doby, co jsi mne opustil. Bylo by zajisté mnohem lepší, kdybych mohl o tom všem promluvit s tebou ještě před touto rozmluvou s emírem."

"Skutečně jsi se nic nedozvěděl?" zeptal jsem se s úsměvem. "Copak by Halef opravdu tak úplně mlčel? To by se stalo poprvé v jeho životě!"

"Ne, sidi, nemlčel jsem," vpadl mi malý hádží do řeči. "Vyprávěl jsem o všem. Věděl jsem, že se brzy vrátíš a pro nedostatek času jsem si velice pospíšil. Nemusíš tedy začínat od začátku a líčit všechna naše dobrodružství. Kdyby mi snad něco vypadlo z paměti a zůstalo ležet v některém koutě, věř, že to jistě opět najdu, zdvihnu a velmi pečlivě vypovím. Věř mému mužnému slovu!"

"Nepotřebuji tvé mužné slovo, milý Halefe," usmál jsem se. "Jsem o pravdě toho, co zde říkáš, přesvědčen, aniž bys mne musel nějak zvláště ujišťovat."

"Ano, takový jsem já! Může se mi důvěřovat v každém směru! Děkuji ti, sidi, za tohle vysvědčení, pronesené tvými pravdymilovnými ústy. Velice mne oblažilo v mém skromném nitru!"

Při tom je ovšem samozřejmé, že bych o věcech a lidech mluvil z docela jiné stránky, než to udělal Halef, kdybych byl sám vypravěčem. Nebyl však nyní čas a nechtěl jsem džirbaniho zdržovat od nutné cesty k emírovi. Nechal jsem tedy na tom, co se dozvěděl od Halefa.

Když džirbani a princ odešli, otevřel jsem veškeré naše měchy a dal důkladně napít koním i psům, neboť to, co dostali, nijak nestačilo uhasit jejich žízeň. Mysleli jsme totiž, že je třeba šetřit. Nyní však již nebyla šetrnost na místě. Halef mne ovšem ihned upozorňoval, že je třeba zachovat část vody na zítřek.

"Nebo je tu snad někde voda?" zeptal se.

"Ano," odpověděl jsem.

"Kde? Jistěže tam v andělovi?"

"Ovšem."

"Byli jste uvnitř?"

"Zajisté."

"Jak to tam vypadá? Jak je zařízen?"

"Právě tak, jako ten v Katarské úžině. Ale vody je tam mnohem, mnohem více."

"Hamdulilláh! Pak jsme vyhráli! Vyhráli jsme! Skvěle jsme vyhráli! Ihned odejdu, abych těmto našim přátelům vysvětlil postavu anděla zvenčí i zevnitř!"

Okamžitě vstal a vyzval usulské prince, aby ho následovali. Princové Usulů byli mlčenliví dobráci, nejšťastnější tehdy, bylo-li jim věnováno co možná nejméně pozornosti. Mluvili jen když byli tázáni. Nikdo z nich mne z vlastní vůle nikdy neoslovil. Jejich poměr k Halefovi nebyl však tak mlčenlivý. O to se malý hádží dovedl postarat svým vlastním způsobem. Když je nyní vyzval, aby s ním šli k andělovi, zadívali se oba tázavě na mne, zdali k tomu svolím. Zavrtěl jsem hlavou:

"Prosím tě, Halefe, nyní nikam nechoď. Nemůžeš tam jít."

"Proč ne?"

"Protože tam koná emír s džirbanim a princem Čobanů poradu."

"Nebudeme je rušit. Půjdeme mlčky kolem nich."

"Pouhé spatření vás by stačilo, aby byl emír vyrušen, aby jeho myšlenky byly odvedeny jiným směrem a obráceny k vnitřnímu zařízení studny a velice by to poškodilo naši věc."

"Jiným směrem? Myšlenky? Naše věc? Sidi, vůbec ti nerozumím! Ale protože jsem tvým nejlepším přítelem a ochráncem, chci se ti podrobit. Zůstaňme tedy zde. Nenecháme tě o samotě, efendi!"

"Děkuji ti, Halefe, za tvoji ochranu! Jakmile se den rozbřeskne, budeme mít mnoho práce. Nevíme, co nás zde čeká. Seberme tedy síly a uložme se k spánku!"

Odešel jsem k Syrrovi, dal mu pokyn, aby ulehl a posloužil mi za podušku. Laskaje se pak se svým koněm, tvrdě jsem usnul, on pak nepochybně také. Když jsem se probudil, minula nejen noc, ale i ranní červánky dne a kolem panovalo ranní světlo, které odhalovalo celou tu tajemnou hlubinu bývalého Mahalámova jezera. Princ Čobanů s džirbanim seděli již opodál zabráni do horlivého rozhovoru, Halef ještě spal a emír zde chyběl. Vstal jsem, abych šel k džirbanimu, ale dříve jsem přelétl své okolí zrakem plným tajeného obdivu. Stěny, které se kolem mne zdvíhaly do výše stopadesáti i dvou set stop, se zdály být na protější straně sotva dva nebo tři metry vysoké a celá ta podivná kotlina působila dojmem, jako by si v majestátním klidu odpočívala po přestálých mukách, souženích a bolestech. Půda jezera byla rovná jako deska stolu. Nebyla zde nejmenší vyvýšenina, kromě anděla, který tvořil přesný střed. Celá kotlina činila dojem antického cirku, jen sedadla a galerie chyběly, ne však místo pro štvanice lidí a šelem k obveselení člověka-zvířete. Skalní stěny působily dojmem masivních zdí, vystavěných podle stavitelova měřítka, nikde nebyla nejmenší úchylka, nikde žádný výstupek.

Jediným pohledem jsem zjistil, že tato pravidelnost nebyla jen dílem přírody a že také lidé zde provedli obrovský kus práce, než byla kotlina takto upravena. Skály, dříve jistě přírodou rozeklané, zjizvené a všelijak seskupené, byly lidmi přitesány v rovné stěny. Kde vznikla mezera, byla vyplněna tmelem, od skalního základu k nerozeznání. Dole pak při zemi byla vytesána okrouhlá, velmi hluboká chodba, která se táhla v kruhu kolem celého jezera. Bylo to jistě gigantické dílo a výsledek práce několika staletí. Kolem celé chodby se tyčily vždy v mezeře dvaceti kroků mohutné sloupy, které klenbu podpíraly. Sama klenba byla pak tak široká, že jí mohla pohodlně procházet řada dvanácti mužů jdoucích vedle sebe a vysoká asi jako naše dvě obyčejná poschodí. Vnitřní zeď kolonády ustupovala proto od vnější stěny o dobrých deset kroků dovnitř, ale nikde nebyla ani stopa po dveřích. A přece zde musely nějaké dveře být, neboť zde byla okna, i když ne taková, jak si je představujeme u nás. A zde přicházím k druhé části této obří práce, totiž k jejímu vnitřku, neboť okna dávala tušit, že i vnitřek je nějak upraven.

Mohl jsem správně vytušit, že skály jsou uvnitř duté a že materiálem, získaným hloubením skal, bylo srovnáno nerovné dno jezera. Ve skalách byly jistě místnosti, a sice veliké a velmi vysoké prostory. Tak jsem usoudil z mnohých otvorů, které jsem prve označil jako okna. Byly to prostory podobné těm, které vidíme na venkově ve stodolách a sýpkách a jež slouží spíš k přístupu vzduchu než světla. Byly to spíš jakési střílny než okna. Takových otvorů zde bylo nepočítaně, ale všechny byly pravidelně rozděleny. Mezi dvěma sloupy jich bylo vždy umístěno po dvou párech a sice v pravidelných mezerách. Zvenčí pak bylo patrné, že nejsou umístěny ve zdi rovně, ale že mají sklon dovnitř. Kromě těchto oken zde byly i vzdušné otvory, veliké tak, co by muž mohl prostrčit pěst, které sloužily jistě jen k tomu, aby podporovaly oběh vzduchu a odváděly snad i plyny, které se vytvořily v podzemí. Z tohoto a ještě jiných důvodů jsem soudil, že zde budou asi mnohé a velmi prostorné vnitřní místnosti, ačkoliv nebylo vidět ani jediné dveře. Byl jsem však přesvědčen, že nějaké dveře jistě najdeme a že zde nebudou jen jediné, jakmile si dáme práci s jejich hledáním. Nyní však k tomu ještě nebyl čas. Popisoval jsem teď jen to, co jsem přehlédl jediným zkoumavým pohledem. Pátrat jsem chtěl až později. Nyní jsem si chtěl nejdříve promluvit s džirbanim a princem Čobanů, abych slyšel, co s emírem domluvili, pokud mne to ovšem mohlo zajímat.

"Sáhibe, právě jsme mluvili o tobě," řekl džirbani, který mne, jak známo, nejraději oslovoval sáhibe. "Byla to dnes velká, krásná, řekl bych i vznešená noc!"

"Stalo se něco důležitého?" zeptal jsem se.

"Ne! Důležitého se vlastně nestalo nic. A přece! Stalo se něco velmi důležitého pro Ardistan!"

"Smím se to dozvědět?"

"Již to víš!"

Při těchto slovech se na mne usmál.

"Ach! Myslíš patrně na obrat v emírově duši?"

"Ano, myslím na něj! Vyprávěl nám všechno, úplně všechno, a znělo to docela jinak než vyprávění tvého Halefa. Jaký jsi statečný, odvážný a moudrý muž!"

"Jen uvažující a vypočítavý, nic víc! A jestliže mne rozvaha přivede k nějakému poznatku, pak jej provedu do důsledků a třeba bych při tom riskoval i to, že budu prohlášen za neotesance, nebo bych se třeba vydával do nebezpečí."

" "V nebezpečí jsi se ovšem v poslední době nacházel, a mnohokrát! Ve velkém, velmi velkém nebezpečí!"

"Stěžoval si snad na mne?"

"Ó ne! Ani slovem! Jenom tě chválil a myslím, že mohu tvrdit, že jeho chvála byla upřímná. Tolik ti mohu sdělit, abys byl upokojen v otázce, jak o tobě mluví a smýšlí. Nestěžoval si vůbec na nikoho, dokonce ani na své soky a na vzbouřence. A právě tak si nestěžoval ani na sebe. O nějaké sebeobžalobě, přiznání nebo vyznání nemůže být ani řeč. Mluvili jsme o víře, o různých vyznáních světa, o ceně věd, o umění knížat obšťastňovat své národy, o povinnostech člověka k bližnímu a o všemožných jiných otázkách, které obyčejně označuješ jako ,otázky lidství'. Bylo na něm patrné, že by se rád informoval o těchto otázkách, že by rád získal orientaci a znalost o nich, o nás i o sobě. Připadá mi jako první jedlý plod stromu, který dosud rodil jen plané, nebo jedovaté ovoce. Vaše přítomnost v Ardu měla skvělý účinek. Jmenovitě vánoční oslava na něho zapůsobila. Myslím, že je na nejlepší cestě stát se křesťanem, a sice skutečným a pravým křesťanem. Až dosud nenáviděl Západ, jak se však zdá, změnil své smýšlení a začíná si Západu vážit a milovat jej. Imponovalo mu tvoje vystoupení."

Když se džirbani odmlčel, vpadl mu princ Čobanů do řeči:

"Pomysli si jen na toto místo! Na tento ostrý výsek hvězdnaté oblohy, která je patrná tam ze středu tajemného a vždy neviděného Mahalámova jezera! Pomysli jen na myšlenky, tušení a pocity, které zde musí vzniknout! A teď si k tomu primy šli nás tři muže, každého jiné povahy, svéráznosti a Prozřetelností postaveného na místo ne právě obyčejné! Tato trojice se sejde poprvé v životě, zasvěcena smrti, ale v nitru jinak neotřesena a nezoufající nad budoucností! Všichni doufají, že je zachrání Evropan, člověk, který k nim nepřišel s kořistnickými úmysly, ale z pravé lásky k bližnímu, kterou Mohamed nařídil, ale Kristus projevil a učinil panovnicí! A při-mysli si k tomu velikost a důležitost otázek, o nichž se mluvilo a pak uvěříš, že hodiny uplynulé noci byly skutečně veliké a vznešené. Mluvilo se jen všeobecně, nehovořilo se o ničem zvláštním. Jmenovitě se vyhýbal každý z nás dotýkat se společných záležitostí, které zaměstnávají právě naše kmeny. A přece mám pocit, že dnes při rozmluvě tam u Andělské studny bylo rozhodnuto o šťastné budoucnosti našich národů a sice ve smyslu nejšťastnějším a nejmírumilovnějším!"

"Věřím tomu, ačkoliv mi nebylo přáno, abych byl čtvrtým ve vašem spolku. Kde je emír nyní? Nepřišel sem?"

"Když se již rozednívalo a rozcházeli jsme se, prohlásil, že by nemohl nyní usnout. Že obejde celé jezero a pak se sem dostaví."

"Jaká je to od něho neopatrnost! Není to sice pravděpodobné, ale přece jen je možné, že zde nejsme sami. Jak snadno by se mohl dostat do nebezpečí, z něhož by si sám nedovedl pomoci! Emír není obyčejný člověk. Měl by mít ohled na cenu, kterou má jeho osoba nejen pro něho samotného, ale i pro celý národ! Myslím však, že ho již vidím. Tam někdo přichází!"

V dálce mezi sloupy bylo skutečně vidět pohybující se bod, který se k nám blížil. Když se přiblížil na dohled, poznali jsme skutečně emíra. Měl dnes opravdu zvláštní obličej. Měl vzezření hladovějícího člověka, fakíra, nebo kajícníka. Jeho oči žhnuly. Tváře měl vpadlé. Hlas měl poznamenán tím polochraptivým přízvukem, kterému říkáme zastřený. Měl horečku, což jsem na první pohled poznal, ačkoliv na něm byla patrná námaha, aby to utajil. Vstali jsme, když k nám došel a pozdravili jsme ho. Podal mi ruku a řekl:

"Dosud jsem nezažil takovou noc, jako byla právě minulá. A jitro se mi zdá ještě záhadnější a tajemnější. Dejte mi napít, mám žízeň."

"Voda nám došla, musíme dojít k andělovi," řekl jsem. "Také musíš jíst."

"Nemohu!"

"Musíš! Všichni musíme jíst! Jsi k tomu povinen!"

Pohrozil mi prstem a odpověděl s mdlým úsměvem na rtech:

"Jak se zdá, jsi nyní ardistanským emírem ty a ne já!"

"Myslím to s tebou dobře. Můžeš ovšem dělat co chceš, můžeš se i třeba rozstonat a právě ve chvíli, kdy by bylo třeba, abys byl pokud možno silný a zdravý. Jedná se o tvé panství, dokonce i při jídle, i pití!"

"Dobře! Budu jíst!"

"Pojedeme tedy nejdříve k andělovi, abychom načerpali vodu. Obešel jsi jezero celé, nebo jen částečně?"

"Obešel jsem je kolem dokola."

"Co jsi objevil?"

"Nic, co bych mohl nazvat objevem. Celé prostranství je pusté a prázdné, bez nejmenší stopy po nějakém rostlinném nebo živočišném životě. Ale překvapen jsem, v nejvyšším stupni překvapen stavbami, které zde vidím! Mohl jsem tušit něco podobného? Ale i ty budeš jistě překvapen, efendi, ne snad těmito skalními stavbami a sloupy, viděl jsi v životě již významnější věci, - ale mou nevědomostí."

"Jak to?"

"Jsem knížetem této země a vůbec nic jsem nevěděl o těchto kolosálních stavbách. Budou ti věřit až to budeš ve své vlasti vyprávět? Nebude jim to připadat směšné? Nebudou tě podezřívat ze lži?"

"Ne. Neboť budou brát ohled na váš vývoj, na vaše dějiny a poměry. Bude při tom jistě učiněna zmínka o tom, že v lámaistických zemích byli vždycky dva panovníci, jeden duchovní a druhý světský. Že každý z nich žárlivě střežil svá osobní tajemství a znal jen jedinou snahu, aby se druhý o nich pokud možno dozvěděl co nejméně. A co je při tom nejhlavnějšího: poušť vás přepadla a pohltila nejkrásnější a největší část země, nejen tu prostorovou, zeměpisnou, ale i duševní a časovou. Chybí vám dějiny. Zbyly vám jen pověsti, místa a stavby, které byly touto zeměpisnou i dějepisnou pouští pohlceny, upadly nadobro v zapomenutí, takže na ně už nikdo nevzpomíná. A ďábelská pověst, kterou jsi mi vyprávěl, směřovala k tomu, aby vymýtila poslední zbytky lidské paměti. Když se tvým předkům podařilo po mnohých a krutých bojích zlomit moc mahalámů, bylo jedinou snahou těchto v stíny proměněných lidí, aby vám vymazali z paměti i poslední zbytky dějinného vědomí o svých činech. K tomu cíli si vymysleli šejtana, který oklamal mahalámů. Kdo však byl ve skutečnosti podvodníkem i podvedeným, to patrně odhalíme ještě dnes. Myslím, že to byl právě lid, který byl podvodně připraven o požehnání, jemuž není rovno, které by zachovalo život starému Ardu i tehdy, když se řeka, jak praví pověst, obrátila ve svém toku k svému vzniku. Mahalámové byli spřáteleni s džinistanským emírem, který si nepřál, aby se sousední země jeho říše měnila pomalu v poušť. Znáš jméno toho mahalámy, který podle pověsti uzavřel smlouvu s šejtanem?"

"Ano. Jmenoval se Abú Šálem."

"Tedy Otec Míru! Toto jméno jen potvrzuje moje tušení. Světští panovníci odjakživa přáli válce, duchovní pak míru. I ty jsi byl pro válku. Džinistanský emír je však zastáncem míru. Ty jsi násilím válku přivolal. A nedivil bych se, kdybych po svém návratu domů uslyšel, že se tvoje kdysi tak krásná země proměnila v úplnou poušť! Teď však pojď, pojedeme!"

Osedlal jsem mezi touto řečí oba naše koně. Nasedli jsme a jeli k studni. Ostatní nás následovali. Džirbani a princ, kterým byli koně odebráni, dostali zatím náhradou naše soumary a tak jsme si pomohli od nedostatku. Emír, který jel nyní po mém boku, mlčel.

Bylo mi ho líto. Uznával jsem v duchu, že s ním chvílemi jednám hrubě a krutě, ale nemohl jsem si počínat jinak, chtěl-li jsem v duši tohoto despoty způsobit úplný převrat.

Když naši společníci, kteří až dosud neměli tušení o vnitřním zařízení "anděla" vešli dovnitř, žasli, poznávajíce, že ďábelská pověst o Mahalámově jezeru se tímto objevem rozplývá v nechutnou lež. Kola stroje byla pak namazána olejem, kožené součástky, jakož i dřevo, navlhčeny vodou a když se tak stalo, fungovala stará vodárna tak znamenitě, že brzy byla všechna koryta naplněna vodou. Pak jsme naplnili i veškeré své měchy i vědra vodou a napojili důkladně své koně a psy. Po odbyté snídani jsme konečně pomýšleli na rozluštění hádanky vnitřního zařízení skalního paláce.

Nejdříve bylo nutné udělat si jakýsi přehled. Za tím účelem jsme nejprve podnikli pomalou jízdu kolem celé kotliny. Na této cestě jsme nespatřili ani stopu po nějakém broučkovi, komárovi, travičce nebo stébélku. A právě tak nebylo možné zjistit nejmenší stopy po lidské přítomnosti. Bylo jisté, že zde po celé věky nebyla živá duše a že také nyní kromě nás tu není živý tvor. Když jsme konečně tuto povrchní prohlídku dokončili, byl jsem pevně přesvědčen, že ani Pardál, ani starý BAŠ islámi v těchto místech nikdy nebyli a neměli o nich tušení. Znali jistě pouze ten překlenutý průplav, na jehož konci v rozšířeném prostoru mysleli, že všichni zahyneme hladem a žízní. O kamenných dveřích vedoucích z tohoto prostoru do volného prostranství neměli ani potuchy. Proto jsme se mohli nyní v podivuhodné kotlině volně pohybovat bez obav, že budeme někým překvapeni.

Hlavní starostí bylo nyní pátrat po skrytých dveřích vedoucích do vnitřku skal. Byla-li jejich mechanika stejná jako těch vedoucích z průplavu, bylo nutné především pátrat po klíčových otvorech. Naskytla se ovšem otázka, najdeme-li je, hodí-li se také do všech můj klíčový nůž. Pravidelnost rozdělení oken, o níž jsem se již zmínil, musela přivést každého na myšlenku, že dveře budou umístěny pod okny. Hledali jsme a skutečně! Našli jsme trhliny a spáry a našli jsme i navlhčeným prachem zakryté otvory. Nedalo mnoho práce odstranit tento ztvrdlý prach. Když jsme otvory očistili, ukázalo se, že můj klíč je příliš malý, že se do nich nehodí. Zkusili jsme to tedy na jiném místě, ale ani tam klíč neotvíral, protože byl zase příliš veliký. Moji společníci již byli netrpěliví! Chodili kolem dokola, nacházeli dveře a nové otvory, které všechny očišťovali z prachu, ale neměli jiný výsledek než já, který jsem se klidně posadil na zem, abych přemýšlel. Klíč byl vždy buď příliš malý nebo příliš velký, nehodil se do žádného otvoru. Halef byl tímto nezdarem celý bez sebe a kromě toho se na mne i hněval.

"Jak se zde můžeš takhle posadit, efendi, s rukama v klíně, když se všichni tolik namáháme?"

"Copak jsem ti poručil, aby ses namáhal?" "Ne," odpověděl mu na to hádží. "Pak tedy dělej výčitky sobě a ne mně!" "Ale něco se přece musí stát! Musíme něco podniknout! Pracujeme tady, ale ty neděláš nic!" "Oho!" smál jsem se. "Uvažuji!" Hádží si dal ruce v bok a řekl:

"Tak! Ty tedy uvažuješ! A děláš při tom tak hloupý obličej, že mne o tebe jímá strach a úzkost! Copak nevidíš, že to nemůže vést k ničemu, uvažovat s tak hloupým obličejem? Má-li přemýšlení člověka mít dobrý výsledek, nesmí přemýšlet s tváří ovce nebo vodní žáby! Řekl jsem ti sice, že přemýšlení je tvou věcí a provedení toho co vymyslíš mým úkolem, ale nebudeš-li se při přemýšlení tvářit alespoň tak chytře jako já při práci, bude lépe, vyměníme-li si úlohy a půjdeš-li sám pracovat a necháš-li přemýšlet mne!"

"Dobrá! Velmi dobře! Souhlasím s tím, milý Halefe! Posaď se! Okamžitě se sem posaď! Právě na místo, kde jsem seděl já! A přemýšlej teď ty! Myslím, že dospěješ rychleji a lépe k cíli než já! A až něco vymyslíš a budeš se svou úlohou hotov, pak začnu já pracovat!"

Vzal jsem ho za obě ramena a přinutil jej usednout na místě, které jsem opustil.

"Ale efendi, takhle jsem to přece nemyslel, chtěl jsem jen říci, že..."

"Mlč!" zarazil jsem proud jeho výmluvnosti. "Mlč! Nejedná se o to, co jsi chtěl říci, ale o to, co jsi řekl! A ty jsi prohlásil, že si chceš se mnou vyměnit úlohu. Jak jsi řekl, tak ať se stane!"

"Ale, sidi, vždyť přece víš, že právě v přemýšlení nejsem tak obratný jako v jiných věcech a že "

"Ticho!" vpadl jsem mu opět do řeči. "Mlč! Že nedovedeš přemýšlet je na tobě hned na první pohled vidět, ale jistě se do té úlohy rychle vpravíš. Kdybych měl po ruce zrcadlo, mohl bych ti již nyní ukázat, jak se tvoje tvářnost rychle přiblížila k podobě ovce a vodní žáby. Našli by se zajisté i lidé, kteří by tvrdili, že jsi mne v tom předčil. Proto jsem i přesvědčen, že mne, pokud se týká přemýšlení, také brzy předhoníš. Během půlhodiny to jistě dokážeš. Pak se vrátím. Zatím žij blaze!"

Odešel jsem k svému koni a vyhoupl se do sedla.

"Takhle mne chceš opustit, sidi?" zeptal se mne tak neočekávaně za slovo vzatý Halef. "Rozmyslel sis také následky?"

"Ne, neboť přemýšlení je nyní tvojí věcí a ne mojí! Buď tedy zdráv!"

"Alláh, valláh, talláh! On mne skutečně opouští! Nemá srdce pro moje muka! Drží mne za slovo, jehož smysl lze přece roztrhat sotva jím trochu zaškubeme! Chce se mi pomstít! Chce se pomstít za tu ovci a vodní žábu! Není veliký, ani vznešený, ani šlechetný! A až se vrátí, pak mne "

Více jsem už nezaslechl, neboť jsem se zatím tak vzdálil, že jeho hlas nemohl k mému sluchu dolehnout. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem emíra, jak za mnou cválá na svém ušlechtilém bělouši.

Volal na mne, abych trochu zmírnil cval, aby mne mohl dohonit. Když ke mně dojel, řekl:

"Udělil jsi právě opět velmi užitečné ponaučení šejkovi Haddádů. Jestlipak mu přinese užitek?"

"Doufám, ačkoliv jsem zpočátku naprosto neměl v úmyslu udílet dobrá ponaučení."

"Co tedy?"

"Chtěl jsem být pouze svobodný, nic víc. Chtěl jsem se vzdálit, nic jiného. Chtěl jsem uprchnout všem těm otázkám, které jsou mi předkládány! Žádá se na mně, abych přemýšlel, abych rozluštil tuto hádanku a samým vyptáváním se mi neposkytuje ani čas, abych mohl soustředit svoje myšlenky. Ty nepřicházejí v hejnech jako komáři z louže. Je třeba poddat se přímo působení událostí abychom je prohlédli a rozuzlili. Právě tak je tomu zde! Mohu jen tehdy odkrýt tajemství a zvláštnosti lidí, kteří tuto stavbu vytvořili, vmyslím-li se do jejich všedního života. Vmyslím-li se do doby, v níž žili. To ovšem není vůbec možné, obtěžuje-li mne někdo neustále otázkami, jak to dělal Halef."

Bylo to sice řečeno jasně, ale emír, bohužel, neporozuměl přání, které leželo v mých slovech, nebo si toho nevšímal. Že bych mohl tato slova vztahovat i na něho, na panovníka, nedovedl vůbec pochopit. Zůstal se mnou a jel po mém boku dále.

"Chceš objet ještě jednou dokola, efendi?" zeptal se mne.

"Ano chci," odpověděl jsem. "Při první projížďce jsem byl neustále oslovován a dotazován. Nebylo mi popřáno, abych se mohl rozhlédnout vnějším i vnitřním zrakem. To chci nyní dohonit."

"Jsem skutečně zvědavý, najdeš-li nyní, co jsi prve najít nemohl. Bylo by opravdu politováníhodné, kdybychom, nacházejíce se uprostřed tolika tajemství, nepřišli žádnému z nich na kloub. Mluvíš nejen o zevním zraku, ale i o duševním zraku. Co tím v tomto případě míníš, chápu jen napůl. Domnívám se však, že by ti hledání dalo mnohem méně práce, kdyby ti byly známy okolnosti, za kterých tyto stavby vznikly. Doufám, že ti budu moci v tomto směru ještě mnohé objasnit. Musím ti totiž sdělit ještě jedno tajemství, musím ti přiznat, že moji předkové žili se starými mahalámy ve stavu věčného nepřátelství. Z tohoto nepřátelství vznikaly boje, ze kterých vycházeli světští panovníci obyčejně jako vítězové, zatímco několik mahalámů muselo tato jejich vítězství zaplatit životem. Dnes ráno, když jsem obcházel sloupořadím, kladl jsem si v myšlenkách otázku, mám-li ti to říci, nebo ne. Stal jsi se mým svědomím. Dovedeš ovládat mé srdce, které tě musí poslouchat. Chci-li poznat své chyby, obracím se vždycky k tobě, neboť jsi spravedlivý a pravdomluvný, nezamlčíš mi ani jedinou mou chybu a jsi při veškeré své přísnosti také mírný a spravedlivý, neboť mi dáváš ihned poznat i dobrý účel a hojivý cíl této své přísnosti. Chci-li tedy poznat velikost hříchů svých otců, musím ti o nich říci všechno, co vím. Ty mi pak povíš, zdali se najde i pro jejich činy dobrý účel a spasitelný konec, nebo ne."

Odpověděl jsem mu:

"Tento účel leží mnohem hlouběji, než je možné smrtelnýma očima dohlédnout a onen konec leží ve tvých vlastních rukou."

"V mých vlastních rukou?"

"Ano, neboť ty jsi nyní zástupcem svého kmene. Na tobě nyní leží všechno skryté, hory dobrých i zlých skutků, které tvoji předkové nakupili. My, křesťané, věříme v Boží odplatu. Víme, že Bůh odvažuje spravedlivě veškeré skutky. Lidskou pošetilostí může snad být tato Boží odplata oddálena, ale ne zmařena. Jediný pak kníže, který chyby svých předků pochopí a napraví, může způsobit, že jim bude dějinami světa odpuštěno a žehnáno."

"Ó, kéž bych to dokázal!" zvolal emír.

"Dokážeš to, budeš-li chtít! Jen chtít je třeba!"

Tu se vladař vztyčil v sedle, zdvihl vysoko ruku jako by přísahal a ujišťoval mne:

"Chci! Upřímně chci! Efendi, chci ti vyprávět, chci se ti zpovídat. Dozvíš se o všech hříších spáchaných na ardistanském lidu, pokud ovšem o nich vím sám. A sice hned! Proto jsem se rozjel za tebou. Musím ulevit svému srdci. Dozvěděl jsem se to všechno od své matky. Ona byla jediná, která mne milovala a byla také jediná, která mi nezamlčela skutky a chyby ardistanských vládců. Byl jsem však velice mladý. Matka zemřela a já zapomněl. Ale nyní se otevírají hlubiny mého nitra, výstrahy a líčení mé zemřelé matky vystupují na povrch mé duše. Musíš to všechno vyslechnout. Začnu hned s "

"Ne, ne!" vpadl jsem mu rychle do řeči. "Teď ne, nyní ne!"

"Proč ne? Nutí mne to, chce to ven! Vyjel jsem za tebou jen proto, abych ti mohl o samotě vyprávět a podávat zprávy."

Zadržel jsem koně, takže musel také zvolnit jízdu a zadíval jsem se mu pak usměvavým zrakem do rozčileného obličeje, načež jsem se ho zeptal:

"Jedeš tedy zde po mém boku proto, abys mi vyprávěl?"

"Ano. Chci se zpovídat! Ve jménu vlastním a jménem všech svých předchůdců!"

"A přeješ si zajisté, abych této tvojí zpovědi věnoval plnou a výhradnou pozornost?"

"Ovšem!"

"A proč já zde jedu po tvém boku?"

"Abys - abys - abys našel klíč k množství zdejších dveří," odpověděl váhavě a konečně pochopil, že mne jeho přítomnost právě neuvádí v nadšení.

"A přál by sis, abych všechny tyto klíče našel?"

"Velmi bych si to přál!"

"Pak musím ovšem vzít veškeré své myšlenky dohromady a nemohu se zabývat jinými věcmi. Zvol si tedy: Buď ty sám - nebo klíče!"

"Copak by se nemohlo spojit obojí dohromady?"

"To není možné! Obě záležitosti vyžadují celou moji hlavu, a každá pro sebe!"

"Pak ovšem sám ustoupím. Vyprávět mohu i později. Ale u tebe snad mohu zůstat?"

"Nebudeš-li mluvit!"

"Budu mlčet!"

"Pojď tedy!"

Jeli jsme dále. Dobrý muž netušil, že mne rušila již jeho přítomnost, i když mlčel. Čím dále jsme jeli, aniž bych spatřil to nejmenší, o co bych mohl opřít své pátrání, tím více rostly mé obavy, že se budu tentokrát namáhat nadarmo. To ovšem rušilo moji duševní rovnováhu a okrádalo mne o citlivost k dojmům, které ke mně měly mluvit. Naštěstí však měly skály více ohledu ke mně než emír. Přitahovaly mne k sobě a začaly mluvit, zpočátku ovšem tajemně, tiše a ne slovy, nýbrž pouze číslicemi a čísly. Jeden ze sloupů totiž pukl, ne docela, ale jen po jedné straně a trhlina se po něm táhla od levé strany shora napravo dolů. Nebyla hluboká. Za jiných okolností bych kolem sloupu nevšímavě přešel, zde však byla tato trhlina jakýmsi přerušením kamenné nekonečnosti kolem a proto jsem jí věnoval pozornost. Přistoupil jsem ke sloupu a pozoroval jsem trhlinu. Učinil jsem tak bezděky a bez zvláštního úmyslu. V trhlině také nebylo nic vidět, ani nebyla uvnitř zaprášená.

A přece jsem něco spatřil a hned cosi velmi důležitého. Byly zde v kameni dvě prohlubeninky, jedna nad druhou. Nebily nijak do očí, naopak, byly maličké a mohly být zrakem snadno přehlédnuty. Byly patrné jen z bezprostřední blízkosti. Byly vryty do skály nepochybně jemným rydlem a představovaly značky, které měly jistě nějaký význam. Seskočil jsem ihned z koně, abych přesně určil jejich polohu. Byly umístěny na sloupu právě ve výši mého oka. Jedna z nich se zdála být písmenem a sice arabským džímem, druhá se však zcela určitě četla jako čínské oér. Přešel jsem k druhému sloupu. I zde jsem našel dvě značky a sice opět ve stejné výši. Jedna z nich byla arabská písmena dál a druhá čínské čí. Na třetím sloupu jsem objevil opět arabské ba a čínské liu. Co to znamenalo? Jaký byl asi účel těchto písmen? Uvedené značky nemají jen význam písmen, ale také číslic. Za co zde měly být považovány? Za písmena nebo za číslice? Rozhodl jsem se pro druhý způsob. V arabštině znamená totiž písmeno džím také 3, písmeno dál značí 4 a písmeno bé 2. Čínské oér je možné opět vyjádřit naší 2, čínské a znamená 7 a liu se rovná 6. Na třech sloupech, které jsem až dosud prohlédl, se tedy čísla četla v tomto pořadí:

 arabskyčínsky
Na prvním sloupě:34
Na druhém sloupě:47
Na třetím sloupě:26

Co by tato písmena, nebo tyto číslice měly znamenat, jsem se nesnažil v prvním okamžiku luštit. Jednalo se mi v první řadě o to, vypátrat, zdali ve všech sloupech v pořadí jsou vyryty podobné značky. Emír, jak je samozřejmé, také ihned seskočil a nechal si ukázat můj nález.

"Myslíš snad, že tyto značky mají nějaký vztah ke klíčům?" zeptal se.

"Ano, myslím," odpověděl jsem. "Jen si představ, jaké množství místností se zde asi nachází! Budou jistě číslovány a klíče k nim rovněž!"

"Ale proč tu nejsou jen arabská, ale i čínská písmena? Těm zde v Ardistanu nikdo nerozumí!"

"Právě proto, že jim tu nikdo nerozumí! Těmto číslicím neměl rozumět kdokoliv, ale jen jistí, do věci zasvěcení úředníci."

"Proč však vedle arabských číslic volili právě čínské číslice a ne nějaké jiné?"

"Protože každý vzdělaný láma ovládá čínštinu. Ale to jsou otázky, kterými nesmíme ztrácet drahocenný čas. Musíme nyní všechny sloupy prohlédnout, zdali je každý jednotlivý označen svými čísly. Ostatní se pak už objeví samo. Pospěšme si!"

Nešlo to však tak rychle, jak by se dalo myslet. Naskytly se nám vedlejší překážky, které naši jízdu zpomalovaly. Plné dvě hodiny jsme museli objíždět než jsme zjistili, že jen dva sloupy nejsou číslovány, a sice jeden právě ve středu jižní strany a druhý právě naproti němu v severní straně. Tyto dva sloupy tedy musely mít nějaký zvláštní význam. Stávalo se ostatně dost často, že několik sloupů v řadě následujících po sobě bylo očíslováno stejnými značkami. Z toho se dalo soudit, že mezi nimi je uvnitř jistě větší prostor, než mezi dvěma sloupy značenými různě.

Pokud se pak týkalo obou nečíslovaných sloupů, dalo se předpokládat, že skalní plochy za nimi nejsou buď duté, anebo že za nimi jsou místnosti, které dnes nazýváme správními kancelářemi nebo vrátnicí, nebo slouží jako shromaždiště domácího služebnictva. V tomto druhém případě se v nich asi nacházelo všechno, co jsme hledali a museli najít. Avšak jakkoliv jsem tyto záhadné plochy ohmatával a oklepával se zvláštní pečlivostí, přece jsem nenašel kýžený otvor pro klíč. To poukazovalo na to, že zeď za nimi byla plná a že v ní nebyly žádné zvláštní místnosti. Nastala ještě jedna okolnost, z níž se dalo soudit, že to tak je. Spatřil jsem totiž právě uprostřed největšího kvádru polovypouklý obraz slunce o čtyřiadvaceti paprscích. Po jeho stranách bylo vytesáno po písmenu. Vlevo arabské ta a vpravo arabské rá nebo gím. Nad těmito písmeny jsem se zamyslel. Měla jistě nějaký význam. Reliéf slunce poukazoval na to, že za zdí není dutý prostor, neboť proč by polovypuklinou zdobili právě dveře, kde mohla být nejspíš poškozena? Obě písmena však měla jistě význam, který se vztahoval k vytesanému slunci. Přistoupil jsem tedy ke stěně a zaťukal jsem na reliéf. Zaznělo to podivně, jako bych ani nezaťukal na kámen. Když jsem pak zaklepal silněji, začala se odprašovat velmi jemná písková moučka, kterou vítr během věků navál na slunce. Mýlil jsem se tedy před chvílí, když jsem si myslel, že slunce je do kamene vtesáno, bylo s ním však uměle spoutáno. Vzal jsem na pomoc nůž a nyní jsem se přesvědčil, že slunce je z kovu, patrně z cínu nebo mědi, ale patinováno a leptáno tak, že se barvou nelišilo od kamene. Tento objev zbystřil ovšem ihned mé smysly. Ihned jsem zpozoroval, že kámen blíže koutů mezi paprsky je vyhlazen, že tedy bylo kdysi sluncem velmi často pohybováno. Ale jak, kterým směrem a za jakým účelem? Byla zde snad obě písmena umístěna proto, aby to objasňovala? Byla to jistě počáteční písmena nějakých slov. Vzpomínal jsem na různá slova, ale hned jsem je zase zavrhoval, až mně napadla slova thúlú a górúb. Thúlú es šéms znamená totiž východ, a górúg éš šéms značí západ slunce. Skutečné slunce se pohybuje od východu k západu. Nedalo se snad z toho soudit, že u tohoto umělého bronzového slunce je třeba také točit jeho kotoučem od písmene ta k písmenu gíml Pokusil jsem se o to. Nechtělo se mi to však podařit, ale jen následkem prachu, který se usadil mezi kamenem a kovem. Když jsem však vyvinul větší úsilí a začal slunce silněji oklepávat a otřásat jím, prach se pomalu drolil, odlétával v jemných obláčcích a slunce se začalo otáčet. Otáčelo se jako kolo kolem vlastní osy a když se tak dělo, slyšel jsem i cítil, že uvnitř povolil nějaký zámek. Veliký, mohutný balvan se pohnul ze svého místa, a sice stejným způsobem, jako ten uzavírající vchod do kanálu, totiž na kolejích a dovnitř na nakloněném podkladě, který se pomalu opět vyvyšoval a zastavil jej na jeho dráze.

"Mášalláh, divy boží!" zvolal emír, když se skryté dveře před námi najednou otevřely. "Skoro jsem se ulekl! Jak jsi jen tohle našel? Copak jsi vševědoucí, efendi?"

"Ani v nejmenším!" smál jsem se rozradostněn tímto šťastným úspěchem. "Celá moje vševědoucnost spočívá v tom, že uvádím své myšlenky na pravé cesty. Potom docházím k cíli. Nyní však vstupme!"

Když jsem vyslovil tuto výzvu, vstoupil jsem otevřenými dveřmi dovnitř. Emír mne ihned následoval. Když jsme se v dost velikém prostoru trochu rozhlédli, poznali jsme, že jsem se prve nemýlil, když jsem tušil, že bude-li zde nějaká místnost, bude to jistě kancelář, vrátnice, nebo shromaždiště služebnictva. Našli jsme zde všechno, co jsme potřebovali. Všechny možné nástroje a, bohudíky, i klíče, které jsme hledali. Bylo jich patnáct. Visely na zdi a byly očíslovány čínskými číslicemi. I ony byly zformovány podobně jako zavíráky, takže se jich dalo použít jako páky. Podle zářezů v želízkách těchto zavíráků, kterých bylo na každém želízku deset v různých velikostech, jsem poznal, že každým z těchto klíčů je možné otevřít desatery dveře. Tyto klíče tedy stačily pro sto padesát dveří, bylo jen třeba vědět, ke kterým dveřím který klíč patří a jak hluboko je třeba jej do zámku zasunout. To však bylo snadné uhodnout, neboť zářezy v želízku byly vesměs očíslovány. Teď mi bylo jasné, proč byly sloupy číslovány arabsky a čínsky. Čínské číslo označovalo klíč, jímž bylo třeba dveře otvírat a arabské číslo zářez, pod kterým bylo třeba vstrčit klíč do otvoru. To byl velice důležitý objev a já neváhal, abych se ihned přesvědčil, je-li správný. Vzal jsem klíč, jehož číslo se shodovalo s číslem na nejbližším sloupu, přistoupil jsem k dveřnímu kamenu, který k němu patřil a odstranil tu prach z klíčového otvoru. Arabské číslo bylo arba - to znamená čtyři. Zastrčil jsem tedy klíč až ke čtvrtému zářezu a otočil jím. Podařilo se. Sotvaže bylo klíčem otočeno, začal se kámen pohybovat dovnitř a sice tak rychle, že jsem se toho sám ulekl. Emír však, který mne následoval, zvolal:

"I zdejší dovedl otevřít? Efendi, dostávám z tebe strach! A přitom jsi tak tichý a neprozradíš se ani slovem!"

Byl jsem skutečně potichu, abych se mohl nerušeně zabývat svými myšlenkami. Neodpověděl jsem ani nyní, ale odešel jsem opět do předešlého prostoru, abych tam pokračoval v pátrání. Nástroje byly v nejlepším pořádku. Na stěně visel podrobný plán celé této stavby, kreslený na čínském hedvábí. Po obou jeho stranách pak byly umístěny dva zvláštní plány jižní poloviny, v níž jsme se právě nacházeli. Jiné plány, seznamy a podobné spisy ležely na velikém stole, který stál uprostřed prostoru. Ty však, a ještě mnoho jiného, nemělo pro nás nyní cenu. Opustili jsme proto tuto místnost, nasedli na koně a přejeli napříč prostranstvím na druhou stranu, kde byly rovněž dva nečíslované sloupy, mezi nimiž jsem tušil podobný prostor jako byl ten na jižní straně. Mé tušení mne nezklamalo. Našli jsme zde úplně stejné slunce, jímž bylo možné také stejným způsobem pohybovat. Kámen ustoupil dovnitř a my vstoupili do prostoru, jehož rozměry i zařízení se zcela shodovaly s tím na jižní straně. Byly zde tytéž nástroje, tytéž plány a spisy a na zdi rovněž patnáct klíčů opatřených čínskými čísly, s deseti zářezy, očíslovanými arabsky. Na severní straně tedy bylo právě tak jako na jižní po sto padesáti místnostech, tedy dohromady tři sta. K čemu byly určeny jsme se dozvěděli z menších i větších plánů, ležících na stole. K svému překvapení jsem tu spatřil mnoho komor označených jako komory pro rýži, mnoho pro fazole, mnoho pšeničných komor, mnoho pro uschování many, množství místností pro kůži a látky na oděvy, jakož i veškeré potřebné zásoby. Bylo tu postaráno o všechno, co je třeba k výživě těla a ubránění se nouzi, jen ne o zbraně, jen ne o válku, ale jen a výhradně pro mír. Byla zde obydlí pro vedoucí i nižší úředníky.

Byly tu pracovny a dílny. Síně pro nemocné, i pohřební síně, dokonce zde byl i chrám. Také jsme v plánu našli zakresleny dva porodní sály, které se zdály být velmi veliké. Na plánu byly označeny jako Džemma živých a Džemma mrtvých. Pod slovem džemma beduín rozumí soudní sezení, poradní sbor, nebo radu stařešinů kmene. Co zde znamenaly výrazy "živých" a "mrtvých", jsme nyní nemohli uhodnout, ale doufali jsme, že záhadu později objasníme. Nyní jsme chtěli především podat zprávu o nálezu našim přátelům a pak s nimi projít všemi místnostmi, abychom tuto podivuhodnou stavbu alespoň zčásti poznali. Vzali jsme tedy s sebou jeden z plánů a klíče a odjeli jsme na místo, kde nás naši přátelé čekali. Halef, když nás spatřil přijíždět, již zdaleka volal:

"Sidi, přemýšlel jsem místo tebe, ale nic jsem nevymyslel a nenašel. Kdo teď bude věc provádět? Já, nebo ty? Myslím, že bys udělal dobře, kdybys přenechal opět provedení mně, protože přece sám "

Odmlčel se, vyskočil ze země na níž seděl a vykřikl naprosto změněným tónem:

"Hamdulilláh! Ty jsi něco našel! Vidím to na tobě! Znám tě! Když ti to tak jako nyní hraje kolem očních koutků, může s tebou být člověk spokojen. Znám tě velice dobře!"

"Ano, můžeme s ním být spokojeni, to je jisté," potvrzoval emír, když jsme seskočili z koní. "Ten tvůj efendi je nepochopitelný člověk, skoro právě tak záhadný, jako tahle obrovitá stavba, do jejíhož nitra je tak těžké vniknout. On však již našel všechny klíče!"

"Má je?"

"Ano."

"Je to pravda, sidi?"

Přisvědčil jsem pokynem hlavy a zachrastil patnácti klíči, které jsem držel v ruce.

"To jsou ony? A opět zformovány jako nože? Tedy pákové klíče! Dovedeš jimi otvírat?"

"Hned uvidíme!"

S těmi slovy jsem přistoupil k dveřnímu kamenu, který jsem měl nejblíže při ruce, vyhledal jsem podle čísla potřebný klíč a otevřel. Kámen se posunul dovnitř. Když jsme vešli, spatřili jsme prostor naplněný od podlahy až ke stropu pytli z rákosového listí naplněnými rýží, a sice rýží nejlepšího druhu. Jak dlouho tu asi ležely? Kolik století? Nebyla proto rýže už dávno zkažená a nepoživatelná? Vzduch místnosti však byl úplně suchý a neobyčejně čistý. Ventilace, o níž jsem se již jednou zmínil, byla asi velmi dobře promyšlená a také dobře působila. Rýže pak rozšiřovala onu známou a čichu lahodící vůni čerstvé žně, která byla neklamným znakem její skvělé jakosti. Užasli jsme! Byly tu tisíce pytlů! V pozadí vedly schody dolů a když jsme tam nahlédli, spatřili jsme, že prostor pod námi je právě tak naplněn rýží, jako přízemní prostor. Emír velice zvážněl. Položil mi ruku na rameno a řekl:

"Pamatuješ se, efendi, jak jsi se mne jednou ptal, co jsem udělal pro svůj lid? Zdali jsem zřizoval zásobárny?"

"Ano," odpověděl jsem.

"Nezřizoval jsem zásobárny. Ten však, kdo stvořil toto dílo, je zřizoval. Nevysměj se mi, sdělím-li ti, že tento pohled na hojnost, tato vůně výživy a nasycení na mne působí dojmem těžké obžaloby!"

"Jen bude-li tato rýže ještě poživatelná!"

"Naprosto určitě! Čím je starší, tím je zachovalejší! Byly ve starověku doby, kdy lidé dovedli kterémukoliv semenu dodat trvanlivost na celá staletí, dokonce tisíciletí. A podobná obilnina si zachová provždy povědomou čerstvou vůni. Jsem přesvědčen, že tato rýže je podobného druhu. Tehdy byla dokonce známá i tekutina, která dovedla těla zemřelých lidí zachovat navěky ve stavu, v němž se nalézala v hodině jejich smrti."

Měl patrně pravdu. Starověk znal různé vynálezy, které během doby upadly v zapomenutí a které je nyní třeba vynalézat znovu. Vzpomeňme jen na rubínové sklo. Také složení tekutiny, v níž byly mrtvoly koupány, aby byly uchráněny rozkladu, se naprosto ztratilo. V nejnovější době však bylo právě něco podobného objeveno v Itálii, je-li totiž možné věřit časopisům.

Procházeli jsme nyní místnostmi. Dveře se nám otevíraly všude bez výjimky. Přes dvacet komor bylo naplněno rýží, stejné množství manou, pšenicí, fazolemi, čočkou a jinými luštěninami, z nichž mnohé byly pro mne neznámé. Řekl jsem již, že Město mrtvých popíši podrobněji. To se týká i labyrintu na Mahalámově jezeře. Pro dnešek postačí jen několik orientačních poznámek.

Především je nutné podotknout, že jsme potřebovali plné dva dny k tomu, abychom si prohlédli všech tři sta místností, i když jen povrchně. Jedli jsme ovšem vždy pod širým nebem. K vaření i pečení jsme zde měli nádobí, hrnce, dřevo i dřevěné uhlí, všeho víc než dost. Původně jsme neměli v úmyslu zdržet se tu tak dlouho, neboť jsme k tomu neměli čas. Bylo nasnadě tisíce vojenských i politických důvodů, které nás nutily k největšímu spěchu. Země byla bez panovníka a vojska Čobanů a Usulů bez vojevůdce. Prapor vzpoury se rozevlál a snad už panovala i anarchie. Ale oba muži, kteří měli nejvíce důvodů k starostem, totiž emír a džirbani, prohlásili, že neopustí tato místa dříve, dokud se zde nebudou umět alespoň částečně orientovat. Cítili a poznali, že se jejich životní cesty setkaly na místě, které jim nabízelo mnohem více výhod, než jim mohl Pardálův odboj způsobit ztrát. A kupodivu chodili zde neustále vedle sebe a stáli vždy spolu. Našli v sobě zalíbení, které rostlo od hodiny k hodině. Nerušil jsem je ani v nejmenším a protože i Sádik, mlčenlivý princ Čobanů se přidružil k usulským princům, vyzval jsem Halefa, aby byl při mém boku, abychom jim popřáli pokud možno volnost a samotu. Věřil jsem, že svazky zde navázané potrvají po celý život a přál jsem si, aby byly navázány dobromyslně, bez našeho obapolného vlivu.

Při jedné rozmluvě mezi emírem a džirbanim se tento zmínil i o Abd el Fadlovi, halimském knížeti. Emír se zeptal:

"Halimský kníže? Znáš ho snad?"

"Ano."

"Zná ho snad i efendi?"

"Ano, i on ho zná!"

"Odkud?"

"Vždyť je u našeho vojska. Ostatně, i ty ho musíš znát!"

"Jak to?"

"Poslal jsem ho do tvého hlavního města, bydlí u tebe!"

Nestalo se tak bezděky a snad náhodou, že džirbani toto emírovi sdělil, ale s určitým úmyslem, který byl vhod i mně. Emír o několik kroků ustoupil. Vyptával se, pohlížeje udivenýma očima střídavě na mne i na džirbaniho:

"Halimský kníže se jmenuje Abd el Fadl a jeho dcera Marhamé. Tato dvě jména nejsou neobyčejná. Dokonce naopak, vyskytují se velmi často. Proto mi nebyla nápadná. Chcete snad tvrdit, že ten zpěvák Abd el Fadl a jeho dcera Marhamé jsou knížetem a princeznou z Halimu?"

"Ano, to ovšem chceme tvrdit," odpověděl džirbani.

"Pak jste mne tedy podvedli?"

"Podvedli?"

"Ano, podvedli! A zvláště ty!"

Poslední slova patřila mně. Svraštil obočí a zablýskl po mně očima. Já se však na něho usmál a zeptal jsem se ho:

"Cítíš se snad být podveden?"

"Ano!" tvrdil emír.

"Jak to? V čem tkví podvod, jehož jsem se dopustil?"

"V tom, že ta dvě jména najednou získala zcela jiný smysl. Halimský kníže je jednou z největších opor džinistanského emíra, tedy mého úhlavního nepřítele. A toho jste poslali do mé země, do mé rezidence, dokonce do mého paláce? Copak to není podvod?"

"Ne, pouze lest! Mysleli jsme to s tebou dobře."

"Že dobře? To by bylo třeba ještě důkladněji prozkoumat! Především myslím nyní na to, že se vyplnilo všechno, co předpovídalo proroctví: Mír a Milosrdenství rozhlaholily své hlasy v mém vlastním domě a v křesťanském chrámu! Jen proto, že jsem pěvce a pěvkyni považoval za obyčejné lidi, nepřikládal jsem jejich jménům mnoho významu, který získávají nyní. A nyní se nachází nejvěrnější přítel mého dědičného nepřítele v mém vlastním paláci. A nejen to, já mu věnoval svoji naprostou důvěru a tonu nyní v mnohem větším nebezpečí než bych mohl tušit. Přelstili jste mne. Běda vám, kdyby mně napadlo volat vás k zodpovědnosti!"

Hněv jej odháněl z naší blízkosti. Odešel od nás napříč prostranstvím k andělovi, u něhož byli naši koně. Spatřili jsme, že se zabývá svým běloušem a nedali jsme si jeho hněvem kazit dobrou náladu. Musel se k nám přece opět vrátit, neboť nemohl jednat jinak. Zatím jsme pokračovali v prohlížení a ohledávání místností. Netrvalo ovšem dlouho a skutečně se k nám vrátil, aby nám sdělil, že právě učinil nový objev. Chtěl napojit svého koně a vešel za tím účelem do studny, a sice až docela dolů, neboť tam uslyšel nějaký šramot, který prve nikdo z nás nepostřehl. Měl s sebou ovšem světlo a v jeho záři zpozoroval, že vody v nádržce přibylo tolik, že přetékala přes okraj a našla si ve k tomu zřízené odpadní rouře hlučný odtok. Bylo to pro nás tak důležité poselství, že i my jsme hned sestoupili do studny, abychom se o jeho správnosti přesvědčili na vlastní oči. Bylo to tak, jak emír oznamoval. Nádržka přetékala a odtok byl tak mocný, že jej odpadní roura sotva mohla pojmout. Hučelo to jako horský potok a příčinu bylo nutné hledat ve vulkanických výbuších nebetyčných džinistanských hor. Tyto hory již po měsíce nepřetržitě soptily. Sněhová a ledová pole na nich tála. Díval-li se člověk dříve k pohoří z jihu, spatřil před sebou všechno bílé, nyní však bylo všechno temné. Nepřetržitý žár vyzařovaný horami rozpustil sníh a strávil horské ledovce. Vzniklo množství vody a neustále rostlo. Vznikala nová koryta, jimiž se valila voda do údolí a kde nepovstala, tam vnikala voda do země a pod zemí si hledala nové průchody do níže položených krajin. Andělské studny pak byly zřízeny, jak již bylo podotknuto, na podobných podzemních vodních cestách a účinek se proto na nich projevoval nejrychleji a nejzřetelněji. Zde se již nejednalo o pouhou podzemní vlhkost, zde to již byla plynoucí a hučící voda. Ani bych se nedivil, kdybych se dozvěděl, že i v korytě vyschlé řeky se objevuje voda. Když jsme pak pokračovali ve své prohlídce, připojil se k nám emír, aniž by se slovem zmínil o záležitostech, kvůli nimž nás prve hněvivě opustil. Patrně zjistil, že za stávajících poměrů by bylo hloupostí hádat se s lidmi, kteří jediní mu mohli z nesnází, v nichž vězel, pomoci.

Během odpoledne jsme prošli i úřednickými obydlími, v nichž jsme našli stopy nejšťastnějšího rodinného života, zhlédli jsme i místnosti, v nichž byla provozována všechna tehdy běžná řemesla, dokonce i síně zasvěcené umění, v nichž bylo malováno, vyřezáváno, modelováno, a v kterých byla provozována i hudba. Spatřili jsme i nemocniční místnosti, které ještě nyní působily velmi přívětivým dojmem. K nim se pojily nad i pod zemí pohřební prostory, které na jiném, vhodnějším místě podrobněji popíši. Prohlídku tohoto dne jsme zakončili prohledáním chrámu, který na nás působil tím nejmohutnějším dojmem svou naprostou jednoduchostí. Vyplňoval nitro nejvyšší a nejkompaktnější hory v celém okruhu a byl vtesán do skály v podobě kruhovitého kužele či homole cukru. Na podlaze chrámu nebylo ani jediné sedadlo, neboť nebyl určen za shromaždiště zbožné obce věřících. K tomu zde bylo jiné zařízení, táhnoucí se kolem stěn v podobě spirální linie od podlahy až do nejvyšší špice stropu. Tato spirální linie byla složena ze samých sedadel, která tak tvořila ne vodorovný, ale neustále stoupající kůr, ohrazený silnou balustrádou. Před každým sedadlem byl v této balustrádě vytesán otvor, který byl určen pro světlo. Těchto otvorů bylo na sta a v každém byla zastrčena dosud nikdy nezapálená svíce. Působilo to dojmem, jako by byla kdysi v dávné, pro nás nedohledné době připravována bohoslužba, k níž nedošlo, protože bylo nutné chrám navždy opustit. Zcela dole na podlaze, tam, kde spirála začínala, stála malá, velmi jednoduchá kazatelna, jistě určená pro kněze. Když jsem ji spatřil, musel jsem se ihned zabývat myšlenkou, jaký akustický účinek musela mít jeho slova, která promlouval k celé té světelné spirále. Při této příležitosti se chci také zmínit několika slovy o osvětlování všech místností objevených na Mahalámově jezeře.

Již jednou jsem se zmínil o okenních otvorech, které byly umístěny nad každými dveřmi. Nebyly tesány vodorovně, ale skláněly se zvenčí dovnitř. Tím byl sice usnadněn přístup dennímu světlu, ale také různému hmyzu, zvířatům a prachu, což všechno mohlo být velmi nebezpečné pro uvnitř nahromaděné zásoby. Proto byly tyto okenní otvory uvnitř neprodyšně uzavřeny, ale takovým způsobem, že nebránily vnikání světla dovnitř. A čím byly uzavřeny? Člověk by mohl myslet, že je to úplně průhledné sklo, něco podobného zde však bylo vyloučeno. Prozkoumat tuto průhlednou a tenkou látku bylo naprosto nemožné, protože otvory byly umístěny velmi vysoko a pro nás nedostupně. Nyní však v chrámu jsem šel spirálním kůrem tak vysoko, až jsem dospěl k prvnímu oknu a zde jsem zjistil, že je to vápenatá slída, snad moskovit, který byl nějakým, mně neznámým způsobem ještě upraven tak, že mohl docela dobře zastupovat sklo. Toto zařízení však nestačilo ani za dne, aby byl celý obrovský prostor chrámu osvětlen. Proto tu bylo tolik svíček.

Lze snadno uhodnout, že se v nás probudilo přání vystoupit spirální galerií až do nejvyššího vrcholu chrámu. Udělali jsme to. Nejprve tak totiž učinili jen všichni ostatní, sám jsem ještě zůstal dole, abych provedl několik akustických pokusů. Když jsem jim dal pokyny, kdy a jak mi mají odpovídat, začali se svým šroubovitým výstupem. Byl to velmi pomalý výstup, neboť cestou rozsvěcovali všechny svíčky v otvorech. Tím se zdržovali. Mluvil jsem s nimi. Odpovídali mi. Ale čím výš vystupovali, tím slabší byly jejich odpovědi. Nakonec jsem je už vůbec neslyšel. Nyní jsem na ně dvojnásobně zesíleným hlasem volal otázky, k nimž jsem jim předtím přikázal, jak mají odpovídat. Nadarmo. Sice odpovídali, ale já je neslyšel. Dělalo to na mne zvláštní, nepopsatelný dojem. Viděl jsem, jak se počet hořících svíček množí. Světelná čára se neustále prodlužovala a nakonec dosáhla svého nejvyššího vrcholu, stropu chrámu. Jak jsem se později dozvěděl, bylo můj hlas zřetelně slyšet až v nejvyšším bodě, ale jejich odpovědi ke mně nedoléhaly. Kolem mne bylo jen hluboké ticho. Byla to snad zamýšlená symbolika těch, kteří tento chrám před mnoha věky vytesali ze skály? Musel jsem si k této otázce přisvědčit, neboť jistě nikdo nepodnikne tak obtížnou a zdlouhavou práci, aniž by o jejím účinku dříve nepřemýšlel. Pospíšil jsem si však, abych tomuto mrtvému tichu unikl a stoupal jsem vzhůru za svými společníky. Venku zatím nastal již večer. Proto bylo dole v chrámu nejen úplné ticho, ale panovala zde i úplná temnota. Osvětlená cesta, která se přede mnou šroubovitě otevírala, mi v tom okamžiku připadala jako cesta k božímu trůnu, který stojí tam kdesi ve středu chrámové klenby. Pustil jsem se tedy touto cestou.

Čím výš jsem stoupal, tím více se světelný kruh pode mnou šířil, ale já se schválně nepodíval dolů a hleděl jsem neustále před sebe, abych si nepokazil konečný dojem při pohledu shora. Když jsem vystoupil až nahoru, spatřil jsem, že je tudy východ ven. Prošel jsem jím, a ocitl jsem se u svých přátel na jakési skalní plošině, z níž, jak jsem i za tmy mohl pozorovat, byl velkolepý rozhled po okolí. Otvor, kterým se dalo na plošinu vystoupit, byl opatřen kamennými dveřmi, které se daly odsunout na stranu a zavřeny zcela uzavíraly chrámovou klenbu.

"Konečně také přicházíš!" zvolal Halef. "Slyšel jsi, co jsme na tebe dolů volali?"

"Ne," odpověděl jsem.

"A my jsme v pravém slova smyslu řvali! Rozuměli jsme každému tvému slovu. Tvůj hlas nám doléhal k uším zřetelně, jako zvuk varhan nebo pozounu. Nechtěl by sis to také poslechnout? Mám sestoupit dolů a mluvit k tobě nahoru?"

"Ano, udělej to," odpověděl jsem.

"Dobrá! Přednesu tam dole několik úryvků ze súr z koránu. Něco velmi vážného a slavnostního, aby se to do těchto míst dobře hodilo."

Nyní se vmísil do hovoru emír:

"Z koránu říkáš? Copak je tvůj efendi mohamedán? Chci, aby slyšel něco lepšího! Můžeš zůstat zde nahoře, neboť sejdu sám dolů a pak přednesu něco jiného, co do tohoto vznešeného prostoru lépe zapadne než Mohamedova moudrost. Jsme zde na obdivuhodném místě, cítím to! Proto zde smí být promluveno jen něco svatého, velikého a pravdivého!"

Odešel. Že právě on, nejvyšší z nás, mi chtěl prokázat tuto službu, bylo zajisté něco nejen zevně, ale i hluboce uvnitř odůvodněného. Byl tímto chrámem nadšen, dojat v hloubi duše a proto chtěl také dojmout nás. Proto sestoupil dolů do temnot, aby k nám odtud promluvil. Ale co chtěl říci? Nechtěl recitovat korán, ale něco vyššího, pravdivějšího a vznešenějšího. Co to mohlo být? Emír přece nebyl křesťan!

Stáli jsme nahoře v napjatém očekávání, když tu najednou zaznělo k nám jako by hlaholeni zvonů či čistými, hlubokými tóny pozounu zdola:

"Kam se mám schovat před Tvým duchem? Kam se mám skrýt před Tvou tváří? - Kdybych vstoupil na nebesa, i Ty jsi přítomen.

Kdybych sestoupil do pekel, byl bys tam rovněž. A kdybych si připjal křídla ranního červánku a bydlel na konci moře, i tam by mne vedla Tvá ruka a stihla Tvá pravice!"

Byl to snad emír? Zajisté! Kdo jiný by to mohl promluvit? Ale jak se dostal k těmto větám z bible? Je-li možné lidskou řečí klamat a svá slova překrucovat, je to snad možné všude, jen ne zde, v tomto chrámě starých mahalámů! A v jeho hlase zaznívala pravda. Emír nejen mluvil, ale byl sám pohnut svou řečí. Po malé přestávce zvolal podruhé:

"Jako jelen touží po prameni vody, tak touží má duše po Tobě,

Hospodine. Moje duše žízní po Bohu, po Bohu silném,

Bohu živém. Kdy půjdu, abych se objevil před tváří Hospodina-Boha?"

Pak opět po nějaké přestávce to zaznělo znovu:

"Tvé slovo je světluškou mým nohám a světlem mým cestám!"

Bylo to všechno třikrát mohutně a vznešeně promluveno. Emír vyslovil více než bych tušil. Neboť že se mu nejednalo jen o akustický pokus, bylo samozřejmé. Zpovídal se. Skládal účty. Odhaloval hlubiny svého nitra. Nutilo ho to. Nemohl jednat jinak. Nebyl však ještě u konce. Musel ještě vyslovit to nejlepší, to nejdůležitější, co až dosud skrýval v duši: zaznělo zdola:

"Ježíš Kristus je jeden a týž, včera jako dnes a na věky věkův! Amen!"

Toto amen nám řeklo, že domluvil. Ostatní zůstali ještě několik okamžiků sedět. I oni cítili, že kromě toho zevnějšího se zde dělo ještě něco vnitřního, čeho není vhodné dotýkat se slovy. Pak vstali a chystali se zasunout otvor kamenem, aby rovněž sestoupili dolů. Mysleli, že i já mám podobný úmysl. Poučil jsem je však o něčem jiném slovy:

"Jen jděte dolů! Zůstanu ještě zde a potom sám zavřu. Zhasněte úplně všechna světla, kolem nichž půjdete, nenechte hořet ani jediné!"

"Ale pak, až půjdeš dolů, budeš přece také potřebovat světlo, efendi, jinak spadneš!" mínil starostlivý Halef.

"Potom si některé rozsvítím," odpověděl jsem.

"Nesmíš se zde však zdržet dlouho. Musíš s námi povečeřet! Víš, dnes budeme opět jednou vařit, skutečně vařit a péci! Neboť tu máme všechno, co k tomu potřebujeme. Nesčíslné lahůdky! Budu vařit sám a ostatní mi budou pomáhat, všichni, všichni do jednoho! Můžeš si tedy pomyslet, že dnes bude hostina, jakou nemá ani teheránský šáh, ani sultán v Istanbulu. Přijdeš tedy?"

"Ano."

"Žij si tedy zatím blaze! Jsi básníkem a píšeš knihy, proto se zdržuješ tak rád ve výšinách a na vrcholcích, kde není možné sehnat něco k snědku. Ale my, kteří nejsme básníky a nepíšeme knihy, patříme dolů, na rovnou zem a dáváme přednost vůni dobré pečeně před těmi nejtučnějšími verši a nejtlustšími knihami."

"Pak ti tedy přeji, aby se ti pečeně náležitě povedla, milý Halefe!"

"To je i moje přání! Pojďme tedy!"

Sestupovali dolů a při tom zhasínali jedno světlo za druhým. Chvíli jsem se díval, jak se počet světel pode mnou zmenšoval, pak jsem ale vystoupil opět ven na plošinu, abych byl konečně na chvíli se svými myšlenkami o samotě a mohl přemýšlet o tom, co se seběhlo, přezkoumat všechno ještě jednou a vyvodit z toho, co se ještě má stát. Avšak tato pro mne osvěžující samota neměla dlouhé trvání. Zevnitř chrámu se ozvaly kroky. Někdo přicházel. Byl to emír. V ruce nesl hořící svíčku, zhasl ji, posadil se vedle mne a omlouval se:

"Tvůj Halef mi řekl, že si přeješ být sám. Mám totéž přání, ale nemohu si je splnit, neboť o samotě nenacházím oporu. Musím k tobě, promiň!"

"Ano, přál jsem si samotu," odvětil jsem upřímně. "Události, které prožíváme, vyžadují soustředění a nerušené přemýšlení, mají-li mít účinek prospěšný a přinášející nám požehnání. Potřebuješ-li však duševní útěchu a hledáš-li ji u mne, jsi mi vítán i v tom případě, že ti nebudu moci poskytnout to, co si žádáš. Dobré vůle k tomu mám dost."

"Vím to a proto přicházím, efendi. Musím ti sdělit rodinné tajemství, které se v naší rodině dědilo od pokolení k pokolení a bylo tak opatrně střeženo, že o něm neměli ani všichni členové naší rodiny tušení, tím méně dolehlo k sluchu cizích lidí. Jen emír o něm věděl, vladař sám, a uznal-li za vhodné, sdělil je svému nástupci, nejstaršímu princi, nikdy však cizímu člověkovi. Ty jsi prvním cizincem, který se o něm dozví a můžeš z toho posoudit, jak tě miluji a jakou pro mne máš cenu."

"Děkuji ti! Tajemství si máme vážit, zvláště těch, jimiž jedinec nesmí volně nakládat. Považuješ za naprosto nutné, abych je znal?"

"Ano, je to nutné. Dáš mi jistě, až se je dozvíš, za pravdu. Tato záležitost se totiž nyní ocitla ve velice povážlivém stadiu. Tajemství stojí již před prahem veřejnosti. Hrozí nebezpečí, že se stane obecným majetkem. Nemám síly abych tomu zabránil. Potřebuji tvoji pomoc a tu mi můžeš poskytnout jen tehdy, budeš-li do věci zasvěcen právě tak jako já."

"Pak ti ovšem nesmím bránit, abys mi to tajemství sdělil. Ale než to uděláš, prosím, abys mi sdělil, odkud znáš slova naší svaté knihy, která jsi před chvíli vyslovil!"

"Jsou vánočním dárkem."

"Od koho?"

"Baš nasráni, velekněz veškerých křesťanů v mých zemích, mi vypsal mnoho podobných důležitých citátů z bible a daroval mi je. Řekl, že jsou díkem Spasitele za to, že jsem jeho vyznavačům dovolil slavit v Ardu Vánoce. Průpovědi se mi velmi zalíbily. Často jsem je pročítal. A když mne BAŠ nasráni navštívil, musel mi vysvětlit jejich význam. Měl ten názor, že z nich vzroste moje štěstí i štěstí celé mé říše. Naučil jsem se je a mnoho, velmi mnoho jsem o nich přemýšlel. Když pak Halef chtěl přednášet verše koránu, považoval jsem za vhodnější citovat tyto perly ze svého duševního pokladu. Chtěl jsem ti udělat radost."

"To se ti ovšem podařilo. Není to malá a obyčejná radost, kterou jsi mi tím způsobil. Proto bych si upřímně přál, stát se ti užitečným v záležitosti tvého rodinného tajemství. Prosím, abys mi je tedy nyní sdělil!"

Nato emír promluvil:

"Kterýpak rok nyní prožíváme? Byl by to snad ten od staletí žádaný rok, kdy andělé z ráje sestoupí na zem, aby zvěstovali, že zavládl mír, a že se národy již nestíhají věčným hněvem, ale že si nyní budou vážit jeden druhého? Jestlipak víš, efendi, že až dosud byl každý džinistanský emír zastáncem míru, kdežto ardistanští vládcové byli bez výjimky jeho odpůrci?"

"Ano, vím o tom," odpověděl jsem.

"Odtud pak pochází to věčné nepřátelství mezi těmito vládci. A toto nepřátelství se zvětšovalo tím více, čím víc jsme byli přesvědčeni, že musíme nenávidět své nepřátele, kdežto džinistanští vládcové, i přes to, že jsme vůči nim vystupovali vždy nepřátelsky, domnívali se, že nám musí odpouštět a prokazovat laskavosti. Dráždilo nás to, dokonce jsme to považovali i za urážku, neustále přijímat odpuštění a dobrodiní z rukou nenáviděných. Dovedeš pochopit náš hněv?"

"Bohužel, až příliš dobře!"

"A chápeš také, že jisté hrdé povahy považují téměř za ukrutnost, jsou-li nuceny přijímat něco a od někoho, jemuž by ve svém hněvu nejraději daly pocítit svou mužnou sílu?"

"Ano, i to dobře chápu!"

"A jsi dost rozumný, nebo nerozumný, abys zjistil, že jsme džinistanského emíra a všechny jeho občany právě pro jejich věčnou dobrotu, lásku, milost, trpělivost, shovívavost a jak se to všechno jmenuje, odbývali jen pohrdáním?"

"Jestliže největší moc a sílu, kterou nám poskytují nebesa, totiž lásku, můžeme považovat za slabost a neschopnost, nemáme ovšem k pohrdání daleko. Ale řekni mi, pohrdáš ještě nyní?"

"Až donedávna ano. Ale ty jsi mne tomu odnaučil, ty, tvůj věrný Halef, vaše vánoční slavnost i všechny události, které se tak překotně shrnuly na mou hlavu."

"A přece jsi ještě před několika okamžiky proti nám vybuchl, stržen starou vášní."

"Promiň, promiňte mi všichni!" vpadl mi emír do řeči. "Máš pravdu, překonala mne vášeň. Tajemství, které ti chci sdělit, je vlastně přiznáním a kdo se chce k němu zpovídat, nesmí chovat v srdci hněv proti němu. Jen nemysli, prosím, že se ti chci vyznávat ze zlých skutků, ze zločinů spáchaných mnou nebo mými předky. Jedná se totiž o jakýsi druh dědičné nemoci, která vlastně opět nemocí není, ale něčím jiným, naprosto nepochopitelným. Věříš v dědičnost snů?"

"V dědičnost snů?" zeptal jsem se. "Hm! Mohu přiznat, že jisté tělesné i duševní vlastnosti je možné dědit a že tyto vlastnosti mohou spolupůsobit při vzniku snů. V tomto všeobecném smyslu je možné snad mluvit o jakési dědičnosti snů. Máš snad na zřeteli nějaký zvláštní druh snů?"

"Nejen zvláštní druh, ale zvláštní, určitý a vždy stejný sen! Otci se zdá sen, který se před léty zdál jeho dědovi a předkovi, a syn a vnuk prosní po mnoha letech tentýž sen, se všemi podrobnostmi, pokud se týká místa, času, osobností, situací, slov i skutků."

"To je nemožné, naprosto nemožné!"

"Není to nemožné, neboť je to skutečně pravda!"

"A důkazy?"

"Dělo se to a ještě se to děje v mé rodině!"

Pak se jistě jedná o nějaký klam a ne o prokazatelnou skutečnost!"

"A přece je to dokázáno! Prosím, abys mi věřil! Od té doby, kdy Ardistanu vládnou moji předkové, existuje sen, zvláštní a zcela určitý sen, který všichni do jednoho prosnili, ani jediného nevyjímaje. Můj otec byl posledním, kterému se zdál."

"O čem se jim zdálo?"

"O dvou džemmách, o Džemmě živých a o Džemmě mrtvých."

"Ach! To je zvláštní!"

"Také to uznáváš? Můj otec mi svůj sen slovo od slova vylíčil tak, jak byl jemu vylíčen mým dědem a jak jej patrně budu i já vyprávět svému synovi."

"Tobě se tedy ještě nezdál?"

"Ještě ne. Ale vím, že tomu neuniknu."

"A máš strach z toho snu?"

"Zajisté! Jistě se ho každý obával, ale jakmile ho jednou prosnil, bylo vždy po strachu, neboť se ještě nikdy nesplnila strašlivá hrozba, kterou musel ve snu vyslechnout."

"Jaká to byla hrozba?"

"Že nebude moci dříve zemřít a také nebude dříve pochován, dokud se nenajde nějaký statečný a odhodlaný emír, který by vzal na sebe hříchy všech svých předků a smířil je právě tak, jak byly spáchány."

"Mluvíš o hříších svých předků a přece jsi před chvílí řekl, že o nějakých zločinech nemůže být řeč!"

"Zcela správně! Copak se přiznávám k nějakým zločinům? Říkám jen, že ve snu je o nich řeč, ale nejmenuji je, nevypočítá-vám je."

"Ale sen mi chceš vyprávět?"

"Ano. Poslouchej tedy! Emírovi se tedy zdá, že sedí ve starožitných, nádherných nosítkách, jaká byla užívána před dávnými léty a že je nesen nejdříve nějakým okrouhlým prostranstvím, pak mnohými spoře osvětlenými místnostmi až do jakéhosi velikého sálu, nad jehož vchodem stojí psáno Džemma mrtvých. V tomto sále sedí všichni ardistanští mahalámové a všichni emírové, kteří kdy žili. Emírové však, kteří zaživa stáli vysoko nad mahalámy, stojí nyní hluboko pod nimi. Jsou zajatci, spoutanými na rukou i nohou, a mají být souzeni. Mají čekat na svůj rozsudek. Mahalámové jsou však svobodní. Sedí na místech soudců, kteří mají vynést rozsudek. V jejich čele sedí ten nejproslulejší, nejspravedlivější a nejdobrotivější z nich, totiž Abú Šálem, ten, který založil Mahalámovo jezero a tam, kde dříve byla voda, vykouzlil tyto zázračné stavby. Před ním leží kniha hříchů všech emírů, kniha hříchů celého rodu. Před každým ze spoutaných emírů leží pak výňatek z této knihy. Obsah knihy i těch výňatků se však nevztahuje jen na jejich lidské hříchy, ale hlavně na hříchy, kterých se dopustili jako panovníci proti svému národu a zemi jimi ovládané. Nejhlavnější a nejtěžší však je otázka, zdali si vážili života svých spolubližních, nebo ne. Nejhroznějším trestem je stíhána vražda, jednotlivá i hromadná vražda ve válce. Pro člověka, který válku způsobil, nemá džemma slitování. Tomu může odpustit jen nejvyšší soudce, sám Alláh!"

Poněkud se odmlčel, jako by chtěl sebrat myšlenky a pak pokračoval:

"Jsou to mrtví a přece nejsou zesnulí. Jejich maso je teplé a poddajné. Mohou vidět i slyšet. Mohou i mluvit. Vstávají, odcházejí a přicházejí, právě tak jako živí -"

"Ovšem jen ve snách!" vpadl jsem mu do řeči.

"Ovšem, ve snu! Můj otec mi tak vyprávěl, můj otec, který před dávnými léty zemřel. Všechny si je dobře prohlédl. Spatřil zde i svého otce. Byl jako živý. Opustil své sedadlo a odebral se do druhého sálu, aby byl přítomen poradě. Nad dveřmi tohoto druhého sálu stála slova Džemma živých. Tam zasedali lidé živí, lidé, které můj otec znal. Jmenoval mi dokonce i jejich jména. Seděli tam, aby odbývali soud. A k těmto živým se přidružili i někteří mrtví z předešlého sálu, především můj otec a pak mahaláma i Abú Šálem, který předsedal i zde/4

"A jaký byl průběh jednání?" zeptal jsem se, abych vyprávění pokud možno zkrátil.

"Nejdříve otevřeli truhlu, ve které ležel můj otec jako mrtvý. Řekli mu, že je to jeho dosavadní mrtvola. Řekli mu, že může smířit hříchy všech svých předků, vezme-li je na sebe a smíří-li je právě tak, jak byly spáchány. Pak mu mahaláma z knihy hříchů, kterou s sebou přinesl, přečetl všechny vraždy a zločiny, kterých se jeho předkové v míru i ve válce dopustili a zeptal se jej, chce-li je přijmout všechny na sebe. Učiní-li tak, že budou jejich duše ihned osvobozeny a jeho duše rovněž, učiní-li pokání. Neučiní-li však, co je na něm žádáno, že zůstanou duše předků spoutány a také on sám že nebude moci zemřít dříve, dokud se nenajde statečný emír, který by byl tak obětavý a za všechny se obětoval."

"A jak se rozhodl tvůj otec?" zeptal jsem se.

"Jako všichni jeho předkové. Řekl, že nemá chuť platit dluhy, které neudělal a vysvobodit předky, kteří rovněž neměli chuť vysvobodit svoje předky. Ať každý smíří vlastní viny, je-li po smrti život!"

"A co se stalo, když se takto vyslovil?"

"Vstrčili ho opět do skvostných nosítek a odnesli ho. Když se probudil, ležel doma v ložnici na svých poduškách. Poznal, že se mu všechno jen zdálo."

"Zdálo se mu to skutečně?"

"Ano. Ale bylo to zvláštní! Plných šest dní při tom prospal. Ležel na své posteli, aniž by se třeba jen na chvilku probudil."

"Neměli o něho strach?"

"Ne. Nikdo se o tom nedozvěděl. Tělesná stráž zachovala tajemství a starala se o to, aby se o něm nikdo nedozvěděl - ani já, když mi všechno otec sám vyprávěl."

"A teď to vypravuješ mně. Proč?"

"Protože mi od včerejška všechno moje okolí tento sen připomíná. Každý z ardistanských emírů měl tento sen, opakuji to ještě jednou, i můj otec. Každému z nich byla ve snách položena stejná otázka a každý z nich odpověděl navlas stejně. Není to tedy obyčejný sen. Je asi ve spojení s nějakou pravdou, které dosud nikdo nemohl přijít na kloub. A nyní, pomysli si, že i zde je nějaká Džemma živých a Džemma mrtvých. Nezdá se ti, že se musím zabývat myšlenkou na tento sen?"

"Ó, velice dobře to chápu. Myslím přitom i na docela jiné věci než ty. Ty jsi mi však věnoval svou důvěru jistě jen z určitého úmyslu a za zřejmým účelem. Smím se jej dozvědět?"

"Samozřejmě! Chci, abys mi byl oporou, abys mi poskytl pomocnou ruku! Chci, abys mne neopouštěl, dojde-li zde nyní řada na mne. Bojím se, že mne sen místo doma překvapí zde. Stane--li se tak, přeji si, aby to zůstalo utajeno a nebylo odtud vynášeno na veřejnost. Je mi jako člověkovi, který cítí, že propadne nějaké těžké nemoci. Obracím se proto již předem k lékaři a vyslovuji prosbu o pomoc v nouzi. Jako lékaři, tak důvěřuji nyní i tobě! Uvedeš všechno, co se stane, na cesty, které povedou k mému uzdravení?"

"Nejen tobě, ale celé zemi, i všemu tvému lidu, ovšem za předpokladu, že k tomu budu mít dost sil. Chci se ti upřímně přiznat, že tuším totéž, co ty sám. Dokonce nejen, že to tuším, ale jsem i přesvědčen, že Mahalámovo jezero neopustíš dříve, dokud ne-prosníš sen svých otců. Pro nikoho z nich neměl ten sen takovou důležitost, dokonce nutnost, jako nyní pro tebe. Nejdůležitější otázka, která v této věci pro tebe nyní nastává, je ta, jak se v tomto případě zachováš."

"Myslíš, že to vím?"

"Ano."

"Pochybuji. Nikdo na světě nemůže vědět, jak bude jednat a mluvit ve snu."

"V obyčejných případech ano. V tomto případě se však mají věci jinak. Budeš jednat právě tak, jak bys jednal při bdění. A kdyby ses tedy v této obdivuhodné džemmě ocitl, ne ve spánku, ale bdělý, jako pán všech svých smyslů a všeho svého jednání, co bys odpověděl, kdybys byl tázán, chceš-li vzít na sebe viny svých otců, abys jim zajistil vykoupení, co bys odpověděl?"

Emír vyskočil z místa, na němž seděl a rychle a rázně odpověděly

"Řekl bych ANO. Byl bych ihned ochoten přistoupit na všechno, co..."

Odmlčel se, neboť se v tomto okamžiku dal strhnout svým srdcem. Okamžitě ho však ovládlo to, co nazýváme rozumem a přetrhlo zlatou nit, kterou chtěl upříst. Emír učinil pomalý posunek, jako by se bránil a pak pokračoval:

"Již dost! Ne tak rychle a ukvapeně! Záležitost, o kterou se jedná, má velikou důležitost! Nikdo z mých předků neměl až dosud odvahu strhnout na sebe tu horu provinění, kterou jeho praotcové navršili. Kdyby neexistoval život, který bude pokračovat po tomto pozemském životě, mohl bych klidně říci ano, neboť by to byl pouhý zvuk bezvýznamného slova. Pochyboval jsem dříve o tomto posmrtném životě, nyní jsem však úplně přesvědčen, že toto moje pochybování bylo pošetilostí. Tento posmrtný život nastane, zcela určitě nastane ihned po smrti. Dokonce nastane snad již dříve, již v životě vezdejším. Neboť ať již k otázce džemmy promluvím ano nebo ne, položím tím základ k tomu, co se se mnou po smrti bude dít a co v posmrtném životě budu muset nést na bedrech, čeho želet a čeho dobýt. Proto musím být opatrný, nekonečně opatrný. Kdybych řekl ano a vzal všechno na sebe, mohl bych na sebe uvrhnout také věčné zatracení "

"A co kdybys na sebe uvrhl věčnou, nekonečnou blaženost?" zeptal jsem se.

"Možná, že by se i to mohlo stát! Kdo může vědět -?"

"Já to vím!"

"Ano, ty! Ty jsi křesťan!"

"A ty jím nejsi?"

"Ne!"

Vstal jsem, položil mu ruku na rameno a zeptal jsem se ho:

"Co jsi prve činil, když jsi k nám volal ty citáty z bible? Kým a čím jsi byl, když jsi tak jednal. Jsi ardistanským vladařem. Půda, na které tento chrám stojí, patří tobě. Věřil jsi snad, že ta slova, která jsi vysílal k výšinám, jsou lží?"

"Ó ne! Jsou pravdivá!"

"Pak jsi se tedy přiznal ke křesťanství a tomuto pohanskému chrámu jsi dal určení stát se křesťanskou svatyní! Nyní je třeba již jen kněžské posvěcení a stane se proměna - a bude schválena!"

"Je to pravda?" zeptal se emír.

"Copak bych to tvrdil, kdybych to nepovažoval za pravdu? Nejsem teolog ani duchovní, jsem pouhý laik. Možná tedy, že se mýlím. Přeji si vidět tě křesťanem a vládcem křesťanského národa. Snad se tedy toto přání stane otcem tvrzení, které jsem vyslovil. Myslím však, že mám pravdu. Zeptej se ještě u jiných, kdo nejsou laiky, a pak mi sděl, co jsi se dozvěděl!"

"Udělám to tak, ano - tak učiním! Zatím ti snad mohu svěřit, že mne již moje žena prosila, abych svolil, aby se mohla stát křesťankou a že v mém hlavním městě Ardu jsou již čtyři misionáři, jejichž učení, kázáním a přáním již ani já nebudu dlouho odolávat."

"A kdo jsou tito čtyři jmenovaní?"

"Moje děti!" odpověděl s přízvukem otcovské pýchy. "Jsou ještě dnes nadšeny vašimi vánočními stromky a zůstanou jimi nadšeny pro celý život. Pokud se týká mne, může ti zatím stačit, že již nejsem nepřítelem, ale přítelem křesťanství a že si výše cením to, co v této záležitosti vychází z tvých úst, než vlastní myšlenky. Prosím tě proto, abys mi sdělil, jak by ses sám rozhodl, kdyby se tě džemma na mém místě ptala, přijmeš-li hříchy svých otců na sebe!"

"Odpověděl bych jim rychlým, radostným ano!"

"Tedy bys také řekl ano! Skutečně, efendi, skutečně?"

"Ano, skutečně!"

"A proč?"

"Proč? Protože je mi to tak dáno, tedy proto, že to odpovídá mé duševní přirozenosti, mému charakteru, mému temperamentu. Dále i proto, že jako křesťan věřím ve věčnou lásku, a konečně i proto, a v tom mi, doufám, i sám přisvědčíš, že tvoji předkové, kteří se zdráhali tak učinit, nemohou být pro mne ani pro tebe v této záležitosti směrodatnými, podle nichž bych se měl řídit."

"Efendi, byli to panovníci. Pomysli na to!"

"Panovníci? Hm! Nedovedli opanovat ani sebe, tím méně byli schopni panovat jiným! Poslouchali hlasy, které zněly hluboko pod nimi a ne ty, které zaznívaly na výsostech. Slovo panovník pro mne znamená něco zcela jiného. Abú Šálem, nejproslulejší, nejspravedlivější a nejdobrotivější mezi mahalámy, to byl panovník! Dokonce ještě dnes ovládá tebe i mne! Stal se naším zachráncem ještě několik set roků po své smrti! A já jsem si jistý, že požehnání, které z něho vyšlo, se bude rozšiřovat ještě dále k blahu nespočetných, kteří přijdou po nás. Který z tvých předků by se mu vyrovnal? Znáš snad některého?"

Emír mlčel.

"Poslouchej tedy, co ti nyní řeknu! Ale nehněvej se na mne pro mou upřímnost! Mlčíš, ptám-li se tě po panovnické velikosti předků. Posuďme je nyní pokud se týká lidské stránky. Řekni, byli dobrými lidmi? Byli milováni?"

"Někteří snad!" odpověděl váhavě.

"Jen někteří tedy! A to ještě snad! Já ti však říkám, že byli do jednoho zbabělci, všichni, nikoho z nich nevyjímaje!"

"Efendi, poslední z nich byl mým otcem!"

"Ani to nemůže změnit můj úsudek! Opakuji, že všichni byli zbabělci, neboť se nedovedli obětovat pro své předky. Nezlob se na mne, moje slova se vztahují nejen na tvé předchůdce, ale i na každého člověka, ať je vládcem nebo žebrákem, který by v podobném případě nedovedl na otázku džemmy říci ano!"

Odvrátil jsem se od něho a díval se dolů na širé, okrouhlé prostranství, v jehož středu stála andělská studna. Napříč tímto prostranstvím byli neseni ardistanští emírové ve skvostných nosítkách, aby byli předvedeni džemmě. Co tu odpovídali, jsem věděl. Co by dnes odpověděl i poslední emír, jsem také věděl. Promluvil jsem k němu úmyslně tak urážlivou řečí. Věděl jsem, že se toho mohu odvážit, jako jsem se již tolikrát nebál tak učinit a vždy docílil žádaného výsledku. Stál zde nyní tiše a nehybně. Jeho obličej byl obrácen k severu, kde neúnavné sopky vysílaly nyní k nebi četné ohnivé sloupy, které v perspektivě jako by splývaly v jeden jediný plamen, jenž dosahoval až k nebi, jako by chtěl ovládnout a okrást i hvězdy navěky o jejich záři. Najednou sebou emír energicky trhl, obrátil se ke mně, objal mne, políbil na čelo a řekl:

"Můj drahý, dobrý efendi! Jsi sice strašlivý, strašlivý chlapík, ale přitom přece jen také dobrý, srdečný člověk! Chtěl bys mi nyní vyplnit jediné přání? Přání, které jsi měl před nedávném sám a jež jsem ti já nevyplnil?"

"Jaké přání?"

"Byl bych rád o samotě! Zde! Je třeba, aby se mi v duši vyjasnilo!"

"Dobře, odejdu!"

Políbil jsem jej právě tak na čelo, jako on prve mne, a sestoupil jsem z plošiny dolů do chrámu. Tam jsem si rozsvítil jednu ze svíček a sestupoval jsem zvolna do hlubiny. Nejtěžší úkol se podařil: emír byl přemožen. Co dále ještě mohlo přijít, ať již se jednalo o sebenesnadnější záležitost, mohlo již být jen následkem dnešního, Bohem požehnaného dne. Co nám asi přinese zítřejší den?

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist