Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

29. SETKÁNÍ V PRÉRII

První čas po našem odjezdu z puebla byl klidný. Dorazili jsme zakrátko na místa našeho někdejšího pobytu - za pouhé tři dny - a postarali se především, aby bylo odstraněno všechno, co připomínalo nedávné neblahé události. Na místě Klekí-petrovy smrti postavili Apačové malý kamenný pomníček a my, běloši, jsme se postarali o společný hrob pro ostatní oběti. V těch dobách se nechávala mrtvá těla po takové srážce prostě a jednoduše ležet, ať si s nimi příroda poradí po svém. Obvykle to byla příležitost pro supy a všelijaké mrchožrouty: už za pár dní z nebožtíků nezbylo víc než hromádka ohryzaných kostí. Proto jsme ze všeho nejdřív připravili společný hrob a teprve pak se začali starat o práci, kterou jsem měl z vůle apačských náčelníků dokončit.

Ukazovalo se, že to nebude tak těžké, jak jsem se zpočátku - ještě v pueblu - domníval. Našel jsem dokonce i rozměřovací tyče, byly zapíchnuty na svém místě, tak jak jsme jimi vytyčovali úsek, a protože jsem měl pilné a učenlivé pomocníky, hlavně ve Vinnetouovi a Nšo-či (ostatní Apači pomáhali spíš příležitostně, tu a tam podrželi při rozměřování tyč anebo přenesli nějaký přístroj), šlo to docela od ruky. To bylo něco jiného, než když jsem tu za časů Rattlera a jeho kumpánů musel těžce shánět někoho, kdo by mi v práci vůbec pomohl! A přitom jsme se nemuseli vůbec starat o jídlo, o zásobování; to opatřili bezpečně a spolehlivě ti Apačové, které jsem pro práci nepotřeboval a kteří využívali celé dny k lovu po okolí. Zkrátka za pouhé čtyři dny jsem měl zakresleno a propočítáno všechno, do poslední tečky a čárky, až k příští sekci trati, kde jsme měli navázat na druhou skupinu. A upřímně řečeno, byl nejvyšší čas. Až jsem se divil, jak náhle, jako bez výstrahy, začaly přicházet studené dny, jak se začala ohlašovat zima. V noci bylo už citelně chladno a oheň jsme nechávali hořet až do rána.

Nejvíc se o zdar mé práce zasloužili oba apačští náčelníci. Ostatní Apači sice, jak jsem se zmínil, také pomáhali, ale žádné velké nadšení při tom nejevili, poslouchali prostě jen příkazů a přání hlavy kmene. A každému bylo vidět na nose, jak je rád, když jsem mu naznačil, že už jeho služeb nepotřebuji. Prostě být po jejich, nebyli by hnuli ani malíkem. A ostatně i večer, když se rozhořel oheň a my jsme se shromáždili k odpočinku, seděli pěkný kus od nás, určitě o větší kus, než vyžadovala úcta k náčelníkovi. Myslím, že Inču-čuna s Vinnetouem to velmi dobře věděli, mlčeli však a neřekli k tomu ani slovo. Jen prostořeký Sam Hawkens se svým nevymáchaným jazykem si neodpustil aspoň přede mnou poznámku:

"Tak je vidíte, sir! Jsou jako všichni rudoši: jeden jak druhý báječný lovec a statečný bojovník, ale jinak lenochod k pohledání! Přiložit ruku k práci, to jim nejde pod nos!"

"Ani bych neřekl," odpověděl jsem, "vždyť to, co dělají, dohromady žádná práce není. To má jinou příčinu, Same."

"Prosím vás! Jakou?"

"Tak se mi zdá, milý Hawkensi, že vaše proroctví přestává účinkovat. (...)

(......)