<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

VINNETOU II

kompletní kniha (e-book)

 

Vinnetou I. díl - May Karl, Tilsch Emanuel, Tilschová Taťána
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 251 Kč
Vinnetou I. díl - May Karl, Tilsch Emanuel, Tilschová Taťána
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica

 

    1   >

 

 

1. BĚSNÍCÍ ŽIVEL

Krásný, klidný čas strávený ve Vinnetouově společnosti v loveckém táboře Apačů na Rio Suance skončil tím, že jsem se uvolil doprovodit skupinu mužů, kteří vezli náklad zlata z Kalifornie na východ.

Nejdřív jsme si však s Vinnetouem umluvili, že z pevnosti Fort Scott zamířím na sever na Písečnou prérii, kde mě bude Vinnetou čekat. Navštíví aspoň zas jednou starého přítele Old Firehanda, který právě mešká v těch končinách. Mám ho vyhledat i já, a tak se znovu setkáme.

Vyšvihl jsem se tedy na svého nádherného koně, zvedl naposled ruku na pozdrav Vinnetouovi a odjel jsem s muži provázejícími transport zlata. Šťastně se mi je podařilo dovést k jejich cíli, i když se to neobešlo bez různých nebezpečných situací, které jsme museli překonat. Několikrát jsem měl co děkovat jen své henryovce a Hatátitlovi, že jsem z nich vyvázl se zdravou kůží.

Z Fort Scottu jsem potom jel dál sám, nejdřív přes Kansas a pak přes Nebrasku územím Siouxů, před jejichž pronásledováním mě opět víckrát zachránila rychlost mého Hatátitly. Vinnetou mě upozornil, že v té končině mě cesta povede přes nově objevená naftová pole, na kterých jejich majitel Forster už také zahájil těžbu. Je tam prý i obchod, kde mohu doplnit své zásoby a koupit si všechno, co bych snad potřeboval.

Podle svých výpočtů jsem už měl u tohoto naftového ložiska být. Věděl jsem, že se jmenuje New Venango a leží v jedné z oněch rozměrných úžlabin či roklin zvaných bluffs, které se strmě zařezávají či propadávají do roviny prérie a kterými obyčejně protéká nějaká říčka; ta později buďto mizí beze stopy někde pod skálami, nebo se pozvolna vsakuje do propustné půdy, ale někdy je i natolik vydatná, že stačí vodu dovést až do nějakého silnějšího toku. Doposud jsem však na celé pláni, poseté žlutými květy divokých slunečnic, nezahlédl jedinou známku, ze které by se dalo soudit na blízkost takového zářezu v zemské kůře.

Můj nádherný kůň si už potřeboval oddechnout. Dokonce i já jsem už byl tou dlouhou jízdou pořádně unaveny, ba skoro vysíleny, a tak jsem čím dál tím toužebněji vyhlížel cíl své dnešní pouti, kde jsem hodlal strávit celý jeden den, abych se zotavil a důkladně si odpočinul a také si doplnil zásobu střeliva, která mi už skoro docházela.

Už jsem se pomalu vzdával naděje, že toho cíle ještě dnes dosáhnu, když vtom Hatátitlá zvedl hlavu, nasál vzduch do nozder a potom si odfrkl oním zvláštním způsobem, kterým zkušený prérijní kůň ohlašuje, že se blíží nějaký živý tvor. Lehkým škubnutím jsem přitáhl uzdu, Hatátitlá se zastavil, a já jsem se začal v sedle otáčet a zkoumat obzor.

Nemusel jsem pátrat dlouho. Stranou od směru, ve kterém jsem zastavil, jsem zahlédl dva jezdce. Zřejmě museli spatřit dřív oni mne než já je, protože to nebyl klus ani cval, nýbrž přímo trysk, jakým teď hnali koně rovnou" čárou ke mně. Protože vzdálenost mezi nimi a mnou byla ještě příliš veliká, abych mohl rozeznat nějaké podrobnosti, sáhl jsem do tor by po dalekohledu a ke svému údivu jsem zjistil, že jeden z těch jezdců je zřejmě malý chlapec.

Chlapec, dítě, tady uprostřed prérie? Pln očekávání jsem zastrčil zase zpátky revolver i bowiák, které jsem předtím z opatrnosti povytáhl.

S jistými rozpaky jsem přejel zrakem po svém zevnějšku, který rozhodně v sobě neměl ani stopu toho, co se ve společnosti vyžaduje od gentlemana. Holínky se začaly zubem času povážlivě rozšklebovat, jako by nechtěly nic ze svého nitra tajit. Kožené kalhoty se leskly mastnotou od bizoního loje a mývalího sádla, protože jsem si osvojil svérázný zvyk všech lovců, kteří po jídle místo vody a ručníku použijí k utření rukou nohavic. Kožená lovecká košile, která vydržela všechny rozmary nevlídného počasí s odolností hodnou obdivu, na mně teď visela jako hadr a dodávala mi vzhled větrem a deštěm ošlehaného strašáka do zelí. I ten traperský klobouk, který jsem měl naražený na hlavě, nejenže pod paprsky slunce i přívaly dešťů ztratil dokonale tvar i barvu, ale zřejmě se ke svému neprospěchu nejednou důvěrně seznámil i s rozličnými táborovými ohni. Skoro jsem se bál, aby se chlapec při pohledu na mě nevyděsil.

Ještě jsem nebyl s kritickým hodnocením svého zevnějšku hotov, a oba jezdci už stáli vedle mě. Chlapec pozvedl na pozdrav rukojeť svého bičíku a zvolal svěžím hlasem:

"Good day, dobrý den, sire Co hledáte, že se tak prohlížíte?"

"Your servant, váš služebník, mladý muži! Zapínám si svou železnou košili, aby mě neprovrtaly ty zkoumavé pohledy vašich očí."

"Je snad zakázáno se na vás dívat?"

"Naprosto ne, ale myslím si, že se na mně dá těžko něco světoborného objevit!"

Pobídl jsem svého hřebce na zadní nohy, otočil se s ním jako při krasojízdě a dodal jsem: "Tak tady mě máte v celé kráse, na koni a v životní velikosti. Líbím se vám?"

"Docela to ujde! Ale raději zdálky, zblízka z vás jde trochu strach!"

"To zvíře je krásné zdálky i zblízka, a tu figuru v sedle radši nevidím," prohlásil opovržlivě chlapcův průvodce, zatímco si obdivně prohlížel Hatátitlu. Nechal jsem tu urážlivou poznámku bez povšimnutí a odpověděl jsem chlapci, který se zdál na svůj věk nezvykle vyspěly a zkušený:

"Váš úsudek docela sedí, mladý pane, ale snad můj vzhled omluví ta okolnost, že tu jsme v divočině."

"V divočině, říkáte? To jste tady asi cizí, ne?" zajímal se hoch.

"Tak cizí, že už celý jeden dlouhý den marně hledám to správné číslo domu."

"Tak vám teda radím, abyste jel s námi, a uvidíte, jestli je tahle divočina tak hrozně veliká!"

Otočil se směrem, který jsem i já dosud sledoval, a pobídl koně nejdřív do pomalého kroku, ale potom předvedl všechny druhy chodu a zrychloval z kroku přes klus až v cval a nakonec i v trysk. Hatátitlá mu hravě stačil, přestože jsme byli na cestě nepřetržitě už od svítání. Ano, to statečné zvíře snad dokonce vytušilo, že se s ním chce druhý kůň měřit, a docela o své újmě, bez pobízení, nasadilo takové tempo, že mu chlapec nakonec nestačil a s obdivným výkřikem svého koně zarazil.

"Máte znamenitého koně, sir. Neprodal byste ho?"

"Zanic na světě, mladý pane," odmítl jsem, překvapen takovou otázkou.

"Toho mladého pána si odpusťte!"

"Jak si přejete. Na tom vraníku jsem už vyvázl z tolika nebezpečí, že ani nevím, kolikrát bych mu měl poděkovat za svůj život. I pro to mimo jiné bych ho nikdy neprodal."

"Má indiánskou školu," řekl chlapec s bystrým znaleckým pohledem. "Jak jste k němu přišel?"

"Dostal jsem ho od Vinnetoua, náčelníka Apačů, se kterým jsem naposledy lovil na Rio Suance."

Mladičký lovec na mě pohlédl se zřejmým údivem:

"Od Vinnetoua! To je přece nejslavnější Indián mezi Sonorou a Kolumbií! Odpusťte, sir, ale vůbec na to nevypadáte, že byste měl takové známosti!"

"Vážně ne?" zeptal jsem se pobaveně.

"Považoval jsem vás za nějakého prospektora nebo zeměměřiče nebo něco podobného," odpověděl chlapec upřímně. "I mezi nimi se občas najdou docela správní a nebojácní chlápkové, ale odvážit se mezi Apače, Nijory a Navahy, k tomu je už zapotřebí něco víc," uvažoval uznale a jako dospěly. "A ty vaše nablýskané revolvery a salonní nůž tady v opasku a tahle sváteční puška i ten čtyřliberní kanón tamhle na řemenu, to je nějaké divné, to obyčejně praví trapeři ani usedlíci nemívají," kroutil hlavou a prohlížel si se zájmem mou výzbroj.

"Rád vám přiznám," zasmál jsem se, "že jsem doopravdy jenom takový jak se říká sváteční střelec, ale ty zbraně nejsou zas tak docela špatné. Mám je z Front Streetu v Saint Louisů, a jestli se trošku v těchhle věcech vyznáte, tak jistě víte, že tam se dostane dobré zboží."

"Hm, nevím, jestli dobré, nebo špatné podle mého záleží na tom, co se s ním dokáže. Ale co říkáte téhle pistoli tady?"

Sáhl do kapsy u sedla a pyšně vytáhl stařičkou zrezivělou bambitku, která se podobala spíš důkladně omlácenému polínku než spolehlivé střelné zbrani.

"No ne! Z téhle věcičky střílela nejspíš ještě Pocahontas, ta slavná náčelnická dcera, a to je už dobrých dvě stě padesát let," odpověděl jsem. "Ale kdo s tím umí, tomu může ještě docela slušně posloužit. Viděl jsem často trapery střílet přímo ďábelsky přesně i z nejubožejších bouchaček."

"Tak mi řekněte, jestli dokázali taky tohle!"

Vzápětí strhl koně prudce do strany, rychlým klusem opsal kolem mě kruh, a dřív než jsem pochopil, co má v úmyslu, zvedl ruku a vypálil na mě. Pocítil jsem lehké škubnutí své zubožené pokrývky hlavy a zároveň jsem viděl, jak mi k nohám letí kvítek plané slunečnice, který jsem si předtím zastrčil za klobouk.

Připadalo mi to úplně tak, jako by mě ten sebevědomý střelec chtěl vyprovokovat, protože neví, na čem se mnou je a co si má o mém svátečním střelectví myslet. Proto jsem ani nemrkl brvou a odpověděl mu s ledovým klidem:

"Něco takového dokáže myslím každý, ale ne každý zase nastaví tak klidně svůj klobouk, protože někdy v něm taky může vězet hlava, jestli to nevíte. Proto byste neměl na nikoho střílet dřív, dokud ho nepřesvědčíte, že si s tou svou prachovou stříkačkou doopravdy dobře rozumíte!"

"A proč by nemohl?" ozvalo se za mnou zostra. Chlapcův průvodce měl vysokou, hranatou a těžkopádnou kobylu, která nestačila držet s našimi koňmi krok, a proto nás dohnal teprve v okamžiku, když třeskl výstřel. "Hlava tuláka, který se jen tak zbůhdarma potlouká po prériích, nemá i s tím kloboukem stejně větší cenu než ten prach a koule na jeden výstřel."

Vyzáblý muž s dlouhým a tenkým krkem měl pravý yankeesky zarputily obličej. Z ohledu na jeho mladistvého druha jsem se proti této hrubosti neohradil, ačkoli jsem měl dojem, že si chlapec moje mlčení vykládá jinak. Viděl jsem totiž, jak se mu po tváři mihl výraz údivu a nesouhlasu s tím, že jsem si ta slova nechal líbit a neozval se pohotovou a pádnou odpovědí.

Vůbec celé to setkání mi připadalo nějak trapné a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Jedno bylo však jasné někde v blízkosti musela byt nějaká osada, když se chlapec mohl odvážit vyjet si takový kus do prérie.

Méně jasné mi už ale bylo, co si mám myslet o samotném tom mládenečkovi. Prozrazoval totiž takovou znalost Západu i zběhlost v jeho praktikách, že jsem věru měl důvod domnívat se, že jsem narazil na něco mimořádného. Nebylo proto divu, že jsem ho pozoroval s velmi živým zájmem.

Chlapec jel teď asi o půl koňské délky přede mnou a zapadající slunce ho oblévalo zlatou září. V jeho zvláštních rysech se přes jistou mladistvou měkkost už zračila i určitá pevnost, ze které se dalo soudit na předčasnou duševní vyspělost i silnou vůli. Také celé jeho vystupování a všechny pohyby svědčily o samostatnosti a sebevědomé jistotě, které člověku bránily jednat s tím mladistvým stvořením jako s dítětem, ačkoli chlapci mohlo být nějakých dvanáct třináct let.

Bezděčně jsem musel vzpomínat na různé historky, které jsem kdysi četl, na příklady zmužilosti a rozhodnosti, které nejednou na Dalekém západě osvědčily právě nedospělé děti; v daném případě souvisela ta samostatnost nejspíš nejen s jeho předčasnou vyzrálostí, ale pravděpodobně i s majetkovými poměry, protože jinak by se nebyl mohl chlapec zajímat o koupi mého koně.

Náhle přitáhl koni uzdu a zastavil.

"Kam vlastně jedete, sir? zeptal se.

"Do New Venanga."

"A přijíždíte z prérie?"

"Ano, jak vidíte z mého vzhledu."

"Ale zálesák nejste!"

"To máte tak ostré oči, že si to troufáte tvrdit hned tak jistě?" odpověděl jsem otázkou.

"Jste cizinec!"

"Uhádl jste. Asi mluvím anglicky s mizerným přízvukem, že jste to na mně poznal, ne?"

"To vůbec ne, ale přece se pozná, že nejste rodilý Američan. Já taky nejsem plnokrevný Američan, ačkoli jsem se narodil na Quicourtu. Otec je přistěhovalec z Evropy a matka byla Indiánka z kmene Assiniboinů."

Tak je to tedy, z Nebrasky byl, od řeky Quicourtu, později přejmenované na Niobraru, a z indiánské matky! Odtud tedy ty zvláštní rysy obličeje i ten osmahlý odstín pleti! Matku tedy už neměl, ale otce ještě ano. Zde jsem v každém případě narazil na něco zajímavého a nebyla to od té chvíle již pouhá zvědavost, co jsem k tomu chlapci cítil, ale i určitá sympatie.

"Nechcete se podívat tamhle?" vyzval mě a ukázal přitom rukou. "Vidíte ten kouř jako by šel ze země, viďte?"

"No vida, tak jsem konečně na místě! Tam dole je New Venango, že? Neznáte náhodou Emeryho Forstera, toho naftového krále?"

"Trochu. Můj bratr má za ženu jeho dceru a bydlejí teď v Omaze. Právě jedu od nich, byl jsem tam na návštěvě. Já bydlím tady. Vy máte s Forsterem nějaké jednání, sir?

"Ani ne. Hledám jenom obchod, potřebuju si ledaco koupit. Ptal jsem se na Forstera jen proto, že takový význačný člověk, jeden z největších naftových králů, musí zajímat každého, kdo do téhle končiny přijde."

"Vy jste ho už někdy viděl?" zeptal se chlapec.

"Ne."

"Ale viděl!" řekl chlapec. "Jede přece vedle vás. Naše představování mělo své nedostatky, ale ty se dají omluvit. Prérie je prérie nezná žádné obřadnosti."

Ani jediným pohledem jsem si nevšiml toho yankeeského naftového krále, ale klidně jsem řekl:

"S tím názorem bych nesouhlasil. Na bezduché obřadnosti si prérie sice nepotrpí, to je pravda, ale své mravní principy má. Především velice vytříbený smysl pro hodnoty, jejichž měřítkem ovšem není měšec, ale to, co člověk dokáže. Dejte jednomu z těch vašich naftových králů do ruky tu pistoli, s kterou dovedete tak výtečně zacházet, a pošlete ho na Západ, do prérie, do pravé divočiny! Přes všechny své milióny tam zahyne. A zeptejte se naproti tomu některého z našich slavných zálesáků, kteří svými puškami ovládají celou tu širokou rozlohu jako suverénní knížata, kolik má v kapse peněz! Vysměje se vám do očí. Tam, kde má člověk právě takovou cenu jako jeho schopnost čelit nebezpečím divočiny, tam ztrácí bohatství svůj význam. Prérie nevyhlašuje své zákony a společenská pravidla ústy obřadníka, nýbrž píše je loveckým tesákem. Ale i ona, právě ona, vyžaduje ohled a úctu k druhému člověku."

Chlapec sjel rychlým jiskrným pohledem z Forstera na mne. Vycítil jsem, že jsem mu mluvil z duše. Přesto si neodpustil námitku.

"Vcelku máte určitě pravdu, sir, ale v jednom se mýlíte. Jistě se totiž tu a tam najde nějaký traper nebo usedlík, který by se nesmál, kdybych začal o penězích. Slyšel jste už někdy o Old Firehandovi?"

"Samozřejmě. Je to jeden z nejslavnějších zálesáků."

"Tak vidíte! Hned ti dva, on a Vinnetou, co ho taky znáte, jak jste říkal. Ti oba, jeden běloch a druhy Indián, patří k těm, které mám na mysli. Oba znají v horách každou škvíru, každé tajné ložisko, a mohli by vás zavést k nalezištím zlata a stříbra, o kterých nikdo ani netuší, že existují, natož aby věděl, kde jsou a jak jsou vydatná. Jsou to boháči! Ale nic na to nedají a jistě by neměnili s žádným naftařem!"

"Tak už dost, Harry," vpadl do toho Forster. "Doufám, že to nemá být narážka!"

Chlapec neodpověděl. Místo toho jsem hovor navázal klidně já:

"Naftař by v žádném případě tyhle poklady sám neobjevil a taky by se je ze strachu o svůj vzácný život nikdy neodvážil těžit. Musíte připustit, milý mládenečku, že vaše námitka vlastně jen potvrzuje to, co jsem řekl já. Správný lovec, i kdyby našel sebevýdatnější žílu, nikdy za její bohatství neprodá svou drahocennou svobodu, protože volnost mu je nade všechno. Ale tak se mi zdá, že tady je už ta roklina, co ji od rána hledám."

Zastavili jsme na kraji srázu a dívali se dolů. Pode mnou ležela malá osada, vlastně jen hrstka stavení a baráčků, mnohem menší, než jsem očekával. Údolí před našima očima se podobalo protáhlé pánvi, kolem dokola uzavřené strmými skalními stěnami, a jeho středem protékala docela slušná říčka, která si na dolním konci hledala východ úzkou soutěskou mezi skalisky. Celá rozloha údolíčka byla poseta zařízením potřebným k těžbě a zpracování nafty. Na horním konci, docela blízko u vody, se tyčila vrtná věž v plné činnosti. Na druhém břehu říčky pak stál před vlastními výrobními budovami okázalý obytný dům. A všude kolem, kam jen oko dohlédlo, bylo vidět kůlny, dužiny, dna i hotové sudy, částečně prázdné, ale většinou již naplněné onou velice ceněnou tekutinou.

"Ano, to je váš hledaný bluff, sir, naše roklina," přikývl Harry. "Tamhle vidíte obchod, totiž zároveň krám, hostinec, hotel a kdovíco ještě, všechno v jednom. A tady vede cesta dolů. Je sice trochu příkrá, takže musíme sesednout, ale přesto se po ní ještě dá sejít a nezlámat si nohy. Půjdete s námi?"

Svezl jsem se ze sedla, dřív než to dořekl. Také chlapec ihned seskočil.

"Veďte raději koně za uzdu!" radil.

"Není třeba, půjde za mnou sám. Jen jděte napřed."

Harry vzal své zvíře za uzdu. Můj vraník šel bez zvláštního pobízení za mnou a Forster jako poslední se pomalu a váhavě plahočil se svou kobylou. Přitom jsem měl příležitost podivovat se zručnosti a jistému kroku chlapce, který šel přede mnou. Tu obratnost a cvik si určitě nemohl osvojit na Východě a můj zájem o něj stále rostl.

Dole jsme znovu nasedli a přejeli přes říčku. Už jsem se začal loučit, protože jsem předpokládal, že oba pojedou rovnou k onomu parádnímu domu, o kterém už byla řeč, zatímco mne vedla cesta do obchodu. Tu mi však nenadále do řeči vpadl Forster:

"Počkejte ještě, člověče! Jedu s vámi do krámu, musím si s vámi vyřídit jednu maličkost!"

Kvůli chlapci mi sice bylo docela milé, že se ještě neloučíme, ale na Forsterovu "maličkost" jsem náladu neměl. Nemusel jsem však dlouho čekat, abych se dověděl, o co mu jde. Sotva jsem se totiž před jednoduchou, ale rozsáhlou srubovou boudou, nad jejímiž dveřmi bylo křídou napsáno Obchod a hostinec, svezl ze sedla, byl už také ten slavný naftový král ze své kobyly dole a popadl Hatátitlu u hlavy za uzdu.

"Já vám toho koně odkoupím. Co stojí?"

"Není na prodej!"

"Dám vám dvě stě dolarů."

Se smíchem jsem zavrtěl hlavou.

"Dvě stě padesát!"

"Nenamáhejte se, sire."

"Tři sta!"

"Já to zvíře neprodám, neříkám to snad dost jasně?"

"Dám tři sta," přihazoval Forster, "a navrch zaplatím všechno, co si tady v krámě vyberete!"

"Vy si opravdu myslíte, že se lovec může tady v těch končinách zbavit koně? Vždyť by ho to mohlo stát život!"

"Tak vám přidám ještě toho svého!"

"Nezlobte se, ale pro mě nemá ta vaše výstavní herka cenu ani jediné žíně z ocasu mého vraníka!"

"Ale já to zvíře chci," odsekl netrpělivě. "Líbí se mi!"

"To vám rád věřím. Ale dostat ho nemůžete. Jste na to moc chudý, abyste ho mohl zaplatit."

"Já a moc chudý?" Naftový král na mě vrhl pohled, který mě měl nejspíš zdrtit. "Neslyšel jste snad, kdo jsem? Každý, kdo zná Emeryho Forstera, taky dobře ví, že můžu zaplatit celý tisíc takových mustangů!"

"Vaše peněženka mě nezajímá. Za peníze dostanete dobré zvíře i u koňského handlíře. Můj kůň má docela jinou cenu. A teď ho laskavě pusťte!"

"Jste nestydatý chlap!" vybuchl Forster. "Tulák, kterému lezou prsty z bot, by měl byt rád, když se mu tak lehce nabízejí peníze na nové holínky! Tak k nim mohl aspoň jednou přijít poctivou cestou!"

"Pozor na jazyk, Emery Forstere!" varoval jsem ho. "Važte svoje slova, jinak byste mohl velice poctivou cestou zakusit, že člověka, jehož hlava nemá podle vašeho názoru větší cenu než prach a koule k jednomu výstřelu, nesmí nikdo beztrestně urážet. Varuju vás!"

"Ouha, fešáku, pr! Tady nejste na prérii, kde si každý obejda může dělat, co chce! V New Venangu rozhoduje jediný člověk, a tím pánem jsem já, jestli to náhodou nevíte! A kdo se mi nepodřídí dobrovolně, toho přivedu k rozumu jinak! Slyšel jste mou poslední nabídku. Tak dostanu od vás toho koně, nebo ne?"

Jiný zálesák by byl v takovém případě rozhodně už dávno odpověděl zbraní. Ale mne počínání toho člověka spíš bavilo, než zlobilo a mimoto jsem se mírnil také z ohledu na jeho mladého průvodce.

"Nedostanete," odpověděl jsem klidně. "Pusťte ho!"

Sáhl jsem po uzdě, kterou stále držel v ruce. On mě však znenadání odstrčil ranou do prsou tak, že jsem bezděčně ucouvl, a vyhoupl se do sedla mého vraníka.

"Teď uvidíte, člověče, že Emery Forster dokáže koupit koně, i když mu ho nechtějí prodat! Tady máte mého, je váš. Účet v krámě vyrovnám a pro ty dolary si můžete přijít, kdy vám bude libo! Pojď, Harry, tohle je vyřízeno!"

Chlapec ho neuposlechl okamžitě, nýbrž okamžik ještě postál a díval se mi napjatě do tváře. Ale protože jsem nevypadal jako člověk, který se míní s takovou drzostí vyrovnat rázně po zálesácku a chopit se svého majetku, kmitlo mu po tváři něco jako pohrdání.

"Víte, sir, co je to kojot?" zeptal se mě vyzývavě.

"Jistě," odpověděl jsem lhostejně.

"Co tedy?" ptal se chlapec dál.

"Myslíte stepního vlka? Je to zbabělé, bázlivé zvíře, které utíká už před každým psím štěknutím a nestojí vůbec za povšimnutí."

"Dobře to znáte! A bodejť by ne protože vy sám jste takový kojot!"

Nepopsatelně opovržlivým gestem mávl nade mnou svou malou rukou, otočil se a s nasupenou pusou se chystal rozjet za neomezeným "pánem" New Venanga, který už byl kus napřed. Ale zavolal jsem na něj a zadržel ho.

"Tak moment, hošíčku!" křikl jsem nyní již ostřejším tónem, neboť proti takovému chování jsem se přece jen musel trochu ohradit, i když šlo o pouhého chlapce. "Dej si lepší pozor na jazyk. Jinak bys mohl taky třeba narazit na toho nepravého!"

"Má to snad být vyhrůžka?" ohrnul nos.

"Hlouposti! Kdo bude malému klukovi hned vyhrožovat! Snad si vážně nemyslíš, že svého vraníka Mr Forsterovi jen tak beze všeho nechám? Nebude ho mít ani o vteřinku déle, než jak dlouho mu to dovolím."

"A jak dlouho mu to dovolíte?" opáčil stále ještě pohrdavě, ale zároveň s dětskou zvědavostí.

"Jak říkám, přesně tak dlouho, jak se mi zlíbí, ani o vteřinku déle."

Chlapec našpulil rty, ale neřekl slovo.

"Nezapomeň," dodal jsem, "co ti radím. Dávej si lepší pozor na to, co říkáš a komu to říkáš."

S tím jsem se k chlapci otočil zády a Harry pobídl koně a bez odpovědi odejel.

Věděl jsem, co dělám. Jediný můj hvizd by byl stačil, aby Hatátitlá nevítaného jezdce shodil. Ale nehvízdl jsem. Chtěl jsem si ponechat záminku, abych měl přístup do Forsterova domu a k tomuto zajímavému chlapci.

Z krámu zatím vyšlo několik mužů, kteří prve sledovali Forsterovo trapné handrkování. Jeden z nich teď uvázal kobylu petrolejového krále ke sloupu a přikolébal se potom ke mně. Na hony se dalo poznat, že ten podroušený kolohnát zrzavých vlasů je Ir.

"Ten kšeft vás nemusí mrzet, sir," řekl. "Neproděláte na tom. Chcete se u nás ve Venangu zdržet delší čas?"

"Ani nemám chuť. Ten vyhlášený obchodní dům snad patří vám?"

"Tak jest, a máte pravdu, je vyhlášený aspoň pokud se najdou lidi, co se vyznají v umění svlažovat hrdlo pálenkou. Možná že tady zrovna uděláte štěstí."

"Jak to myslíte?"

"Hned vám to vysvětlím. Můžete u mě zůstat, ale ne jenom dneska, ale i zej tra a pozítří a pořád. Já totiž potřebuj u výčepníka, co se hned tak nerozčertí, když slízne nějaký ten kopanec. V naší branži je ouplně zbytečné, aby si jeden nějak extra potrpěl na svou čest, protože to často spíš škodí. A vy si dáte líbit dost, to jsem před chvílí viděl, jste ohromný kliďas. Tak co, plácnem si? Škodovat nebudete, ruku na to!"

Měl jsem tomu chlapovi vlastně odpovědět pěstí, ale z jeho stanoviska, když sledoval mé chování, nebyla jeho nabídka vlastně tak docela neodůvodněná. Neřekl jsem proto nic a vešel dovnitř, abych si nakoupil. Když jsem se nakonec zeptal na cenu věcí, které jsem si vybral, vykulil na mě oči.

"Copak jste neslyšel, že to zaplatí Mr Forster?" divil se. "A ten to udělá! Můžete si vzít všechny tyhle věci a nemusíte mi dát ani cen tik."

"Děkuju! Když si chci něco koupit, nepotřebuj u k tomu peníze nějakého zloděje koní."

Ir se chystal něco namítnout, ale když jsem zpod opasku vylovil hromádku zlatých mincí, výraz jeho tváře se jako kouzlem změnil. Prodej potom pokračoval v ovzduší lstivé a houževnaté sladkosti, jíž mě zahrnul a kterou v těchto končinách dovedou vychytralí obchodníci odřít neznámé lidi téměř do nahá.

Nakonec jsme se ale přece jen dohodli. Získal jsem zbrusu nový traperský oděv, který jsem si však zatím neoblékl, a za těžké peníze jsem se zásobil takovým množstvím potravin a střeliva, že jsem měl nyní zase na chvíli vystaráno.

Mezitím se snesl večer a údolí zastřela hluboká tma. Neměl jsem chuť strávit noc pod střechou Irova ošklivého a dusného hostince, a proto jsem si hodil nový, vrchovatě naplněny zásobní vak přes rameno a vykročil pod širé nebe. Nejprve jsem měl namířeno k Forsterovi, abych ho vyvedl z omylu, že se každý musí podrobovat jeho panské zvůli.

Cesta mě vedla podél říčky a teprve teď, když už jsem se neobíral tím podivným chlapcem, jsem si všiml toho, co jsem předtím nepostřehl. Naftový pach, kterým bylo celé údolí nasáklé, čpěl v blízkosti vlastní osady zvlášť pronikavě.

Shluk stavení, ke kterému jsem se blížil, se přede mnou rýsoval jako nějaký temny blok překážek. Když jsem ho malou oklikou obešel a před sebou teď spatřil hranatou siluetu panského domu, viděl jsem vycházet z přístřešku před domem jasný odlesk světla. Rozeznal jsem, že se tam při záři několika svícnů někdo baví. Když jsem došel až k oplocení, které ohrazovalo dvorek před domem, zaslechl jsem slabé zafunění a okamžitě mi bylo jasné, odkud pochází.

Věděl jsem, že se Hatátitlá nikdy nedá zavést cizí rukou do nějaké stáje. Museli ho proto zřejmě nechat venku a uvázali ho právě pod tou otevřenou verandou, která mu svými velkými rozměry poskytovala určitou ochranu. Po tomto zjištění jsem se opatrně přiblížil až k nízké zídce, do které byly zapuštěny sloupky, nesoucí lehké zastřešení verandy. Tak jsem se ocitl docela blízko u svého koně a spatřil jsem také Harryho. Byl natažen v síťové houpačce a povídal si s Forsterem, který seděl vedle. Nespouštěl jsem z nich ani na okamžik oči a přitom jsem hmatal po koni. To statečné zvíře si dokonce ani nenechalo sundat postroj! Zavěsil jsem své pušky na hrušku Hatátitlova sedla a zásobní pytel upevnil za ně.

"To je přece docela marné a taky ošklivé, co chcete dělat, strýčku. Asi jste si to správně nerozmyslel," slyšel jsem chlapce horlit, ale teprve z dalšího jsem pochopil, o čem mluví.

"Snad mě nechceš učit, jak se dělají obchody?" namítl Forster., Cena nafty klesla jenom proto, že je jí tolik! Že jí prameny tolik dávají! Ale když ji necháme celý měsíc volně odtékat do řeky, a s námi i všichni ostatní naftaři, začne být vzácná a ceny musejí zase stoupnout. To pak budou obchody, to budeš koukat! To už je hotová věc, všichni jsme se dohodli a rozjedeme to. My tady u nás necháme z dolního vrtu teď volně odtékat všechno, co nestačíme ucpat. A než se zvedne poptávka a ceny začnou stoupat, narazí zatím na tu naši šťávu i s vrchním vrtem. A protože mám už teď dostatečnou zásobu a k tomu i dost prázdných sudů, hodím pak v jednom týdnu na trh na Západě takovou spoustu nafty, že na tom trhneme statisíce!"

"To ale není poctivé," namítal dál malý rozumbrada, "a taky se mi zdá, že jste zapomněl, že i jinde na světě mají naftu. Vy tu svou necháte utéct do vody a oni sem přijedou obchodovat se svou!"

"Tady je jí ale potřeba obrovská spousta, tomu ty nemůžeš rozumět, jsi na to ještě malý!"

"To není žádná pravda, strýčku, já už se v plno věcech vyznám."

"Sám si protiřečíš. Nepřiznal jsi mi snad před chvílí, že ses v tom cizím lovci, nebo co je to za chlapa, dnes zmýlil? Tak vidíš, že se nevyznáš ještě ani v lidech! Mě by aspoň ani ve snu nenapadlo, že by ti mohla společnost takového pobudy vyhovovat. Prokoukl jsem ho hned, jak jsem ho viděl."

Všiml jsem si, jak Harry zčervenal, ale bez zaváhání odpověděl:

"Já jsem mezi takovými lidmi vyrostl, to přece víš, žil jsem donedávna právě v těch, temných krajích, jak ty říkáš, a nemohl bych mít rád svého tátu, kdybych těmi lidmi pohrdal jen kvůli jejich špatnému oblečení. Jsou mezi nimi někteří tak výborní a dobří, že se jim nemůže rovnat žádný vznešený a bohatý pán. A ostatně nemůžeš mluvit o nějakém nevyznání se v lidech, protože já jsem jenom řekl, že se mi na začátku zdál jiný. To je přece rozdíl."

Forster se však už k žádné odpovědi nedostal, protože v té chvíli zaduněla tak děsná rána, jako by se roztrhla zeměkoule. Půda pod nohama se mi zachvěla, a když jsem v úleku otočil hlavu, spatřil jsem, jak v horní části údolí, tam, kde ještě před okamžikem pracovala vrtná věž, vyšlehl kolmo do výše snad nějakých patnácti metrů žhnoucí jazyk ohně. Nahoře se ohnivý sloup vějířovitě rozprskl a podoben širokému deštníku padal zase k zemi, kde pak s dravou rychlostí zaplavoval svažující se půdu. Zdálo se, že se vzduch najednou proměnil ve stěnu tekoucího ohně.

Věděl jsem, co ten strašlivý ohňostroj znamená, viděl jsem podobny zjev ve vší jeho hrůze už jednou v údolí Kanawhy v Západní Virgínii. Proto jsem se jediným skokem přehoupl přes zábradlí a skočil mezi oba na smrt vyděšené debatéry.

"Narazili na naftu, a vy jste zapomněl zakázat v blízkosti věže všechna světla! Teď od nich chytly výpary!" křičel jsem.

Záplava vysoko tryskající nafty se s neuvěřitelnou rychlostí rozlévala po horní části údolí a dosáhla již k řece. Teď se dal už zachránit nanejvýš holý život.

"Zachraňte se, lidi!" křičel jsem. "Utíkejte, proboha, utíkejte! Snažte se dostat z údolí nahoru!"

Nemohl jsem se už o nikoho starat. Chytl jsem pouze Harryho a v příštím okamžiku jsem se s ním vyšvihl do sedla. Chlapec, který nevěděl, co se děje, a nechápal, v jak velkém je nebezpečí, se mi s vynaložením všech sil vzpouzel. Ale všechna jeho námaha byla marná proti síle, s níž jsem ho držel. A Hatátitlá nás unášel s větrem o závod po řece dolů. Pud sebezáchovy ho poháněl tak mocně, že jsem vůbec nemusel použít uzdy ani ostruh.

Ke strmé stezce na protějším srázu, po které jsme z roviny prérie odpoledne sestoupili do rokliny New Venanga, jsme se už nyní očividně nemohli dostat. Záchranu jsme mohli hledat jedině po proudu řeky. Za dne jsem ale nezpozoroval nic, co by se podobalo nějaké cestě, ba právě naopak skalní soutěska na konci údolí byla tak úzká, že se řeka až pěnila námahou, aby se mezi těsnými skálami prodrala.

Jala mě úzkost.

"Je tady nějaká cesta?" křičel jsem na chlapce. "Dostaneme se tudy z údolí ven?"

Harry až hekal, jak se s křečovitou houževnatostí snažil vymanit z mého sevření.

"Nic tady není! A pusťte mě, povídám. Já vás nepotřebuju, pomůžu si sám!"

Na tu žádost jsem nemohl ovšem dát a jen jsem starostlivě pozoroval, jak se údolí před námi stále úží a jak se strmé stěny z obou stran stále víc přibližují k řece a tím i k sobě. Najednou jsem pocítil v pase nějaký tlak a zároveň chlapec zasípěl:

"Co se mnou chcete udělat? Hned mě pusťte, nebo do vás vrazím váš vlastní nůž!"

Zahlédl jsem záblesk čepele v jeho ruce. Opravdu mi vytrhl z opasku můj lovecký tesák! Protože jsem neměl čas na dlouhé rozklady, jediným rychlým hmatem jsem mu pravičkou stiskl obě jeho malá zápěstí pevně k sobě a levou paží jsem si ho přimáčkl ještě těsněji k tělu.

Nebezpečí každou vteřinou rostlo. Žhnoucí proud již zasáhl několik skladišť, a jak sudy s dělovou ranou vybuchovaly a rozstřikovaly svůj jasně planoucí obsah do všech stran, přilévaly jen další potravu do stále rychleji postupujícího ohnivého moře. Vzduch žhnul, horko bylo k zadušení. Měl jsem dojem, jako bych vězel

v kotli s vařící vodou, a přitom žáru a sucha kolem mě přibývalo s takovou rychlostí, že mi bylo, jako bych i uvnitř hořel. Málem mě opouštěly smysly, ale nesměl jsem se tomu pocitu poddat. Nešlo totiž pouze o můj život, ale i o život dalšího člověka.

"Rychle, Hatátitlo, přidej, přidej, Hatá..."

Příšerný žár mi zdusil slovo v ústech nebyl jsem už prostě schopen řeči. Stejně bylo takové pobízení zbytečné, protože moje nádherné zvíře pádilo kupředu přímo neuvěřitelnou rychlostí. Pokud jsem teď viděl, na této straně řeky žádná cesta k úniku nebyla. Plameny osvětlovaly skalní stěny dost jasně, abych rozeznal, jak jsou příkré a že se prostě nedají zlézt. Musel jsem tedy přece jen do vody a na druhou stranu řeky!

Lehký stisk koleny, skok poslušného vraníka, a už se přes nás vysoko přehrnuly vlny! Pocítil jsem, jak mi žilami proudí nová síla, nový život. Samozřejmě že jsem koně pod sebou v minutě ztratil. To teď ale bylo vedlejší na druhou stranu, jen se tam dostat! Hatátitlá byl rychlejší než ten tekoucí ohnivý žár. Planoucí stěna, šlehající vysoko k obloze, se nyní již valila po proudu řeky a nafta tryskající z navrtaného ložiska dodávala ohni stále další potravu. V minutě, snad v několika vteřinách nás musela dostihnout. Chlapec ztratil vědomí a visel mi mrtvolně ztuhlými pažemi na krku. Plaval jsem, jako ještě nikdy v životě, ne, neplaval jsem, nýbrž přímo letěl šílenými skoky po hladině vody, prozářené plápolem běsnícího živlu až na dno. Svírala mě úzkost strašlivá přímo smrtelná...

Vtom vedle mě něco zafunělo. Hatátitlo, můj věrny, statečný Vinnetouův koníčku... jsi to ty? ... Tamhle je břeh... už, už! Tak honem do sedla... ale proboha, nejde to... jako bych byl skrznaskrz zdřevěněly... co si počnu? ... Nemůžu tady přece zůstat znova, jen se vzepřít, snad to půjde! ... Sláva, podařilo se!

"Hatátitlo, pryč, pryč! ... Kam chceš, jenom pryč, pryč z toho hořícího pekla!"

Poslechl, běžel, letěl, to jsem ještě chápal ale kam, to jsem se už neptal. Oči mě v důlcích pálily jako rozžhavený kov a světlo jimi zachycované mě píchalo až do mozku. Jazyk se prodíral mezi vyprahlými rty ven. Měl jsem pocit, jako by moje celé tělo byl jediný doutnající troud, který se může každým okamžikem rozsypat v popel. Hřebec pode mnou funěl a sténal téměř lidsky bolestným hlasem. Běžel, skákal, lezl, letěl, šplhal přes kameny, balvany, výčnělky, bradla, skály, trhliny, římsy, převisy stále výš s mrštností kamzíka a rychlostí jaguára. Pravou rukou jsem ho zoufale objímal kolem krku a levou jsem ještě stále pevně svíral chlapce. Ještě jeden skok, poslední, daleky a strašlivý skok a konečně, konečně tu skalní stěnu zdolal. Pak ještě několik set kroků pryč od požáru a ven do prérie, a Hatátitlá zůstal stát. Já jsem se však vysílením svezl ze sedla mátožně na zem.

Ale moje rozčilení, to vybičované vypětí všech smyslů, bylo tak silné, že zvítězilo nad mdlobou, která se o mě pokoušela. Pomalu jsem se zase sebral, ovinul obě ruce kolem krku svého věrného, nedostižného vraníka, který se třásl na všech údech, a s křečovitým pláčem jsem se tiskl k jeho hlavě a líbal ho tak vroucně, jak jen dovede člověk líbat bytost jemu na světě nejdražší.

"Hatátitlo, můj milý, hodný, zlatý koníčku, děkuju ti! Zachránil jsi mi život, zachránils nás oba! Tuhle hodinku ti nikdy nezapomenu!"

Obloha svítila krvavým purpurem a dech rozpoutaného živlu se vznášel nad ohniskem zkázy v hustých černorudých chuchvalcích dýmu, které se převalovaly, svíjely, spojovaly a rozpadaly. Neměl jsem však čas pozorovat tu hrůznou krásu, protože jsem se musel věnovat Harrymu, který tu ležel dosud s nožem křečovitě sevřeným v ruce, bledý, studený a strnulý, takže jsem se až lekl, že nežije, že se snad utopil v dravém proudu řeky, zatímco jsem ho zachraňoval před plameny.

Promočené šaty se mu lepily na nehybné údy. Po bílém obličeji mu pohrával zlověstný odlesk plamenů, šlehajících až přes okraj rokliny. Sklonil jsem se nad něj, shrnul mu vlasy z čela a pak jsem mu třel spánky, hýbal pažemi, dýchal mu do úst, stlačoval mu rytmicky hrudník a dělal prostě všechno možné, abych probudil jeho plíce k činnosti. Zkoušel jsem všechno, co jsem znal, abych mu vrátil život.

Konečně! Jeho tělo se zachvělo! První záchvěv byl lehounký, sotva znatelný, ale každý další potom čím dál zřetelnější. Ucítil jsem, jak mu tepe srdce i jak se mu pomalu vrací dech. Za okamžik procitl, otevřel dokořán oči a civěl mi s nepřítomným, cizím výrazem do obličeje. Jeho strnulý pohled ale nakonec oživla chlapec s hlasitým výkřikem vyskočil:

"Kde to jsem... kdo jste... co se stalo?"

"Právě ses zachránil támhle z toho pekla," řekl jsem klidně.

Teprve když uslyšel můj hlas a pohlédl do záře plamenů, které šlehaly stále stejně vysoko, plně se vzpamatoval.

"Z toho ohně...? Tam dole...? Proboha, Venango opravdu hoří... a Forsterovi..."

Jako by si byl až při tom jménu uvědomil, v jakém nebezpečí zůstali jeho příbuzní, zvedl proti mně zaťatou pěst:

"Vy jste zbabělec, člověče, hnusný zbabělec, kojot, jak jsem vám to už řekl! Vy jste je mohl zachránit, všechny, ale utekl jste, jako kojot utíká, když na něj štěkne pes. Já... já... vámi pohrdám! Já musím domů... musím dolů k nim!"

Rychle jsem ho chytl za ruku.

"Nikam! Tady zůstaň! Jim už stejně nepomůžeš, a sám se poženeš do zkázy!"

Vytrhl se mi a řítil se pryč. Ucítil jsem v dlani nějaký tvrdý předmět. Byl to prsten, který se mu při tom silném škubnutí sesmekl z prstu. Rozběhl jsem se za ním, ale Harry zatím zmizel v rudé tmě srázně spadajících skalisek.

Co jsem měl dělat? Zazlívat jsem to tomu chlapci nemohl. Byl ještě mladý a neštěstí ho vyvedlo z míry, zbavilo ho klidu a rozvahy, které jsou pro správný úsudek nezbytné. Navlékl jsem si prsten na malíček a sedl si, abych si po tom strašlivém vypětí odpočinul a přečkal zde nahoře noc.

Ještě stále mi hrály všechny nervy a údolí, kde dosud zuřil požár, mi připadalo opravdu jako peklo, ze kterého jsem unikl. Staré šaty se na mně rozpadávaly a drolily se jako troud; vytáhl jsem si tedy novy oblek, který byl naštěstí tak důkladně zabaleny, že mu lázeň neuškodila.

Hatátitlá ležel těsně u mě. Všude kolem bylo dost trávy, ale ani se jí nedotkl. To statečné zvíře bylo ještě vyčerpanější než já. A co se asi stalo s obyvateli údolí? Ta otázka mi nedávala spát, ačkoli jsem nutně potřeboval obnovit své síly. Co chvíli jsem vstával a přistupoval těsně k okraji rokliny, abych odtud pozoroval hrozné divadlo. Probděl jsem celou noc. Ohnivý živel již sice nezuřil v takovém rozsahu jako předtím, ale přesto skýtal pohled, na který nikdy nezapomenu. Z vrtu ještě pořád tryskal kolmo k obloze silný a dobrých deset metrů vysoký gejzír nafty. A tento ohnivý sloup se nahoře stále rozprskoval do tvaru deštníku a desetitisícem sršících jisker padal k zemi a stékal potom v širokém plamenném pásu, šlehajícím do výše dvou mužů, k řece, kde se rozléval po celé

šíři hladiny. Nad vším vystupovaly a líně se válely husté černé oblaky dýmu.

Tak to trvalo až do rána a tak to muselo zůstat a hořet, dokud z vrtu tryskala nafta, pokud by se někomu nepodařilo požár uhasit. Denní světlo zmírnilo oslňující jas plamenů. Když jsem se nyní znovu podíval dolů, viděl jsem, že kromě maličkého domku docela nahoře na nejvyšším místě protější strany údolí všechno, prostě všecičko zmizelo. Obytný dům, tovární budovy, kůlny, baráky, obchod i všechny ostatní stavby se staly obětí plamenů stejně jako skladiště a zásoby. Uzavřená roklina byla až po horní okraj skalních stěn zčernalá a dělala dojem obrovské a hluboké pánve potažené černými příškvarky, protože nepozorný kuchař nechal její obsah spálit na uhel.

Před domkem, který jediný ušel pohromě, postávalo několik lidí. Rozeznal jsem mezi nimi i Harryho. Ten směly chlapec se tedy přece jen odvážil v noci sestoupit do údolí a nad zdrojem požáru se obloukem dostat na druhou stranu! Teď za dne to bylo ovšem snadné. Sám jsem měl u nohou začátek stezky, po které jsme včera sestupovali, a pustil jsem se po ní i dnes. Přitom jsem viděl, že Harry na mě z druhé strany ukazuje a upozorňuje na mě i ostatní. Jeden muž zašel do domku a po chvilce se vrátil s puškou v ruce. Šel mi vstříc až k protějšímu břehu řeky. U vody se zastavil, čekal, až dojdu k řece ze své strany, a potom se na mě přes vodu rozkřikl:

"Holá, holá! Co tady ještě pohledáváte, člověče? Koukejte zmizet, jestli nechcete dostat olovo mezi žebra!"

"Zůstal jsem tady, abych vám pomohl, pokud to je možné," zavolal jsem v odpověď.

"To akorát!" zasmál se pohrdavě. "Takovou pomoc známe!"

"Potřebuju taky mluvit s mladým panem Harrym."

"To asi půjde těžko."

"Musím mu něco dát!"

"Na to vám nenaletím! Rád bych věděl, co by mohl mít takový darmošlap jako vy na rozdávání! Napřed podělaná podlá baba, a potom ze msty zapálí!"

Nebyl jsem v tom okamžiku schopen slova. Já, a žhář! Muž si zřejmě vysvětloval moje mlčení tím, že mám špatné svědomí, neboť vítězoslavně zvolal:

"Vidíte, jak mu zašla řeč? Nemyslete si, že moc dobře nevíme, na čem s vámi jsme! Jestli hned nezmizíte, tak máte kouli v těle!"

Namířil na mě pušku.

"Co vám to napadá, člověče!" zařval jsem hněvivě přes vodu. "To je přece úplný nesmysl! To neštěstí jste si zavinili sami svou nedbalostí!"

"Nekecat! A hybaj odsud! Nebo mám střelit?"

Zkusil jsem se obhájit:

"Copak bych byl s nasazením vlastního života zachraňoval toho chlapce, kdybych byl něco takového udělal?"

"Vytáčky! Kdybyste byl chtěl, mohli se zachránit všichni. Teď ale všichni bídně uhořeli! Tady máte, co vám patří!"

Třeskla rána.

Úžasem jsem byl tak strnulý, že jsem zůstal stát na místě jako přikovaný. Neudělal jsem sebemenší pohyb, abych se kouli uhnul, a to bylo moje štěstí, protože rozzlobený muž ve svém rozčilení zřejmě špatně mířil a střela mě minula. Svrběly mě prsty, abych mu odpověděl koulí lépe mířenou. Ale neudělal jsem to, nýbrž otočil jsem se a stoupal známou stezkou znovu nahoru na prérii. Ani jednou jsem se už neohlédl. Nahoře jsem se vyhoupl do sedla a pobídl svého věrného Hatátitlu do klusu. Když člověk někomu zachrání život a potom místo vděku sklidí obvinění ze zločinu, nemůže udělat nic lepšího než se beze slova sebrat, ukázat všem paty a co nejrychleji to pustit z hlavy.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist