<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karl May

VINNETOU II
kompletní kniha, e-book

 

Vinnetou - Rudý gentleman - May Karl
 
 
cena původní: 389 Kč
cena: 331 Kč
Vinnetou - Rudý gentleman - May Karl
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 481 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Vinnetou A1/A2 - Navrátilová Jana, May Karl
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Vinnetou A1/A2 - Navrátilová Jana, May Karl

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   2   >

 

2. OLD FIREHAND

Po několika dnech jsem dorazil do kotliny v Písečné prérii, kde jsem se měl konečně setkat s Vinnetouem. Ale musel jsem na něj čekat celý týden. Nouzí jsem ovšem po ten čas netrpěl, protože tu byla spousta zvěře. A na osamělost či dlouhou chvíli jsem si v této končině také nemohl stěžovat, protože se tam potloukaly skupinky i houfy Siouxů, takže jsem musel být ustavičně v pohybu a ve střehu, aby mě neobjevili. A když se nakonec Vinnetou ukázal a já jsem mu řekl o přítomnosti těch rudochů, souhlasil s mým návrhem, abychom ihned jeli dál.

Jak jsem už řekl, velice jsem se těšil, že konečně poznám slavného Old Firehanda. Cesta k němu ale nebyla docela bez nebezpečí. To jsme poznali hned příští den, když jsme narazili na stopu zanechanou jediným Indiánem, který mohl stěží být něco jiného než zvěd.

Pečlivě jsme zkoumali půdu i otisky v ní zanechané. Tady na tom místě rudoch zřejmě uvázal koně k silnému kořenu. Zvíře kolem sebe ohryzávalo polosuché trsy trávy a jezdec ležel na zemi. Zřejmě si pohrával s toulcem, při tom nejspíš z neopatrnosti jeden šíp zlomil a proti vší obvyklé obezřetnosti Indiánů ho nechal ležet na místě. Vinnetou oba kusy zvedl a prohlížel si je. Nebyl to šíp lovecký, nýbrž válečný.

"Je na válečné stezce," prohlásil Vinnetou. "Musí být ale ještě nezkušený, takováhle zrádná věc se má zahrabat. Je to teprve jinoch, čtu to z těch jeho úzkých šlépějí."

Podle vzhledu stop, které pak vedly dál, Vinnetou ihned poznal, že rudoch odtud odešel teprve nedávno. Hrany otisků byly totiž dosud ostré a ohnutá nebo přišlápnutá stébla trávy se ještě nestačila docela vzpamatovat a napřímit.

Sledovali jsme stopu stále dál a dál, až se začaly kolem nás dloužit stíny. Odpoledne přecházelo v podvečer, začalo se pomalu šeřit a po chvíli už znatelně smrákat, takže jsme museli sestoupit, pokud jsme nechtěli stopu ztratit z očí. Ale než jsem se z Hatátitly svezl na zem, sáhl jsem ještě do kapsy u sedla po dalekohledu; abych se dokud bylo ještě jakžtakž vidět porozhlédl po kraji.

Stáli jsme v té chvíli právě na jednom z oněch četných oblých návrší, která se v této zvlněné části prérie zdvíhají jedno za druhým

a řadí se vedle sebe jako vlny zkamenělého moře, a proto se mi naskýtal celkem volný a daleký rozhled.

Sotva jsem přiložil dalekohled k oku, zjevila se mi dlouhá rovná čára, která se táhla od východu podél severního obzoru až k nejvzdálenějšímu bodu na západě. Trochu zmaten podal jsem dalekohled Vinnetouovi a ukázal mu přitom, kterým směrem se má podívat. Chvíli jím hleděl, ale potom ho s překvapeným "Uf!" odtrhl od oka a znepokojeně se na mě podíval.

"Ví můj bratr, co je to za cestu?" zeptal jsem se ho. "Tohle přece není stezka bizonů, a taky ji nevyšlapala noha rudého muže."

"To jistě ne," odpověděl Vinnetou. "Žádný bizon nemůže vydupat stopu, která by byla tak zřetelná, a tím méně opatrný Indián. Je to cesta ohnivého oře, a my ho ještě dnes uvidíme."

Rychle pozvedl dalekohled opět k oku a s živým zájmem pozoroval pás kolejnic, optickým systémem čoček velice přiblížený. Náhle však dalekohled opět spustil, seskočil z koně, krátkým pohybem mě vybídl, abych udělal totéž, a rychlým během odváděl zvíře do úvalu mezi vlnami terénu.

Takové jednání muselo samozřejmě mít nějaký pádný důvod, a proto jsem se bez prodlení zařídil podle jeho příkladu a svedl svého Hatátitlu také ihned dolů.

"Na té cestě ohnivého oře leží rudí mužové," zvolal Vinnetou. "Jsou schovaní za svahem náspu, ale viděl jsem jednoho jejich koně!"

Udělal dobře, že okamžitě opustil naše vyvýšené stanoviště, poněvadž na něm by nás byli rudoši mohli lehce zpozorovat. Byla to sice vzdálenost i pro bystrý zrak Indiána velice značná, ale při svých pomlkách po Západě jsem už nejednou spatřil v rukou rudochů dalekohled. Civilizace kráčí totiž nezadržitelně kupředu, a i když divochy zatlačuje neustále dál a hloub do divočiny, zároveň jim poskytuje možnost i prostředky, aby se jejímu náporu mohli ještě dlouho a snad i až do posledního muže bránit.

"Co si můj bratr myslí o těch lidech? Jaký mají asi úmysl?" zeptal jsem se ho.

"Budou zřejmě chtít železnou cestu ohnivého oře rozbourat nebo aspoň poškodit," odpověděl Vinnetou.

Vzal jsem mu dalekohled z ruky a navrhl mu, aby na mě počkal na místě, kde jsme byli kryti vlnou terénu. Sám jsem se pak opatrně pustil kupředu.

Třebaže jsem mohl být přesvědčen, že rudoši nemají o naší přítomnosti ani tušení, přesto jsem se cestou snažil podle možnosti co nejvíc se krýt, a tak se mi také podařilo přiblížit se k nim natolik, že jsem je mohl přitisknut naplocho k zemi nejen pozorovat, ale i spočítat.

Bylo jich třicet. Všichni byli pomalovaní válečnými barvami a vyzbrojení nejen luky a šípy, ale i rozličnými střelnými zbraněmi. Uvázaných koní bylo o hodně víc než mužů, a to jen posílilo mé podezření, že rudoši hodlají loupit a počítají s vydatnou kořistí.

Vtom jsem za sebou zaslechl něčí tichý dech. Bleskurychle jsem vytasil nůž a stejně střelhbitě jsem se otočil.

S ulehčením jsem však za sebou spatřil pouze Vinnetoua, který už zřejmě nemohl vydržet u našich koní jen tak nečinně čekat.

"Uf!" svezlo se mu obdivně ze rtů. "Můj bratr Šárlí je velice směly, že se odvážil tak daleko kupředu. Jsou to Ponkové, nejbojovnější a nejlítější kmen Siouxů, a ten běloch, co tamhle leží, to je Parranoh, jejich náčelník."

Udiveně jsem se na něj podíval:

"Oni mají bílého náčelníka?"

"Což můj drahý Šárlí ještě nikdy neslyšel o Parranohovi, krutém náčelníkovi Atabasků? Nikdo neví, odkud přišel, ale byl to nesmiřitelný bojovník a kmenová rada ho kdysi přijala mezi rudé muže. Když všechny šedivé hlavy náčelníků odešly k dobrému Manitouovi, dostal kalumet velkého náčelníka on. Nějak mu to stouplo do hlavy, choval se nadutě a panoval tvrdě. Nashromáždil mnoho skalpů a říkalo se, že mu Zlý duch zaslepil mozek, ale bylo to vlastně opojení mocí. Začal zacházet se svými bojovníky, jako zacházejí bílí s černými otroky, a nakonec musel od Atabasků uprchnout. Teď zasedá v radě Ponků, kterým jeho nezřízená krvežíznivost vyhovuje, a nabádá je k velkým a odvážným násilnostem."

"Pohlédl mu už někdy můj rudý bratr do tváře?" zeptal jsem se Vinnetoua.

"Ano, Vinnetou s ním už jednou změřil svůj tomahavk. Ale ten běloch nebojuje čestně, je samá lest a uskok," odpověděl mi.

"Je to zrádný člověk, to vidím. Teď má v úmyslu zadržet ohnivého oře a cestující pobít a oloupit."

"Přepadnout bílé muže!" pohoršil se Vinnetou. "A je to přece člověk stejné barvy pleti jako oni!"

Odmlčel se a potom na mně utkvěl zamyšleným pohledem svých sametových očí:

"Co chce můj bratr Šárlí dělat?"

"Ještě chvíli čekat," odpověděl jsem. "Jestli Parranoh cestu ohnivého oře opravdu poškodí, pak pojedu rychle svým bílým bratrům naproti, abych je mohl včas varovat. Považuje to můj bratr za moudré?"

Vinnetou přikývl.

Večer se schyloval k noci stále hloub a temněji, takže bylo čím dál tím těžší jednotlivé nepřátelské postavy rozeznat. Já jsem však musel být o počínání Indiánů přesně informován, a proto jsem požádal Vinnetoua, aby se vrátil ke koním a tam na mě čekal. Souhlasil s mým návrhem, ale ještě než jsme se rozešli, dotkl se mého ramene a řekl:

"Kdyby mému bratru hrozilo jakékoli nebezpečí, nechť neváhá a ihned vydá hlas stepního kúra. Vinnetou bude ve střehu a na to znamení mu okamžitě přispěchá na pomoc."

Otočil se k odchodu a já vyrazil kupředu. Jak to člověka hřeje, když ví, že ho sleduje přítelovo srdce, jak to člověka posiluje! Stále přitisknut k zemi lovil jsem napjatýma ušima všechny obvyklé zvuky a šelesty večera a napjatýma očima se snažil proniknout houstnoucí tmu. S největší možnou obezřetností jsem se plížil zešikma k železničnímu náspu. Protože můj postup musel probíhat naprosto tiše, trvalo pochopitelně velmi dlouho, než jsem se ke trati dostal. Opatrně jsem násep přelezl a s vystupňovanou opatrností jsem se po jeho druhé straně plazil k místu, kde jsem předtím zahlédl Ponky.

Konečně se mi šťastně podařilo dostat se až do jejich bezprostřední blízkosti. Zpozoroval jsem, že jsou v pilné práci. V končině, kde jsem právě byl, se totiž porůznu povalovaly velké kameny a balvany, což je jinak na prérii vzácností. Zřejmě proto si Ponkové vybrali k provedení svého zákeřného úmyslu právě tohle místo. Slyšel jsem, jak je vláčejí na kolejnice, kde je vrší a kupí do výše. Z hlasitého dechu i supění nosičů jsem poznal, že si k tomu vybírají kameny pořádně veliké a těžké, učiněné balvany.

Tady se teď nesměla promeškat ani jediná minuta. Když jsem se tedy odplížil opět s nejvyšší opatrností do bezpečné vzdálenosti, ihned jsem se zvedl ze země a skokem jsem se vracel cestou, kterou jsem přišel. Nevěděl jsem sice, na kterém bodě železniční

trati vůbec jsme, a právě tak jsem neměl tušení ani o čase, kdy má tímto místem projet vlak, ale uhádl jsem alespoň směr, odkud se dá čekat.

Vlak sice nemusel, ale také mohl přijet každým okamžikem, a pokud mělo mít naše varování zdárný účinek, muselo se tak stát v dostatečné vzdálenosti od nastražené překážky. Musím přiznat, že jsem byl nemálo vzrušen, a Vinnetou, do kterého jsem ve tmě div nevrazil, mě málem nepoznal a jen taktak že se na mě nevrhl.

Ale několika slovy jsme se ihned dorozuměli o situaci, vyšvihli se na koně a vyrazili ostrým klusem podél kolejí na východ. Byli bychom uvítali, kdyby svítil aspoň slabý srpek měsíce, ale nakonec nám stačil i jasný třpyt hvězd na čistém nebi, abychom viděli na cestu a neodchýlili se příliš do strany od trati.

Uběhla čtvrthodina a pak ještě jedna. Bezprostřední nebezpečí přijíždějícímu vlaku už tedy nehrozilo, pokud se nám ovšem podaří nějak na sebe upozornit. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se nám to podařilo udělat tak, aby o tom číhající Indiáni nevěděli, ale na takové rovné pláni, jaká se kolem prostírala, bylo pronikavé světlo, které americké lokomotivy před sebe vrhají, vidět na mnoho mil daleko. Nechali jsme tedy koně klusat dál, a mlčky se držíce s Vinnetouem těsně bok po boku, urazili jsme ještě další notný kus cesty.

Teprve potom se nám konečně zdál vhodný čas k tomu, abychom se zastavili. Měli jsme s Vinnetouem tak stejné myšlenky a tak jsme si spolu rozuměli, že jsme aniž jsme si co řekli oba zarazili naráz a takřka současně se svezli z koní na zem. Když jsme zvířata náležitě sepnuli a připoutali, natrhali jsme hromadu suché trávy. Z nejdelších stébel jsem pak zkroutil něco jako vích nebo pometlo a prosypal to střelným prachem, takže z toho vznikla jakási pochodeň dostatečně hořlavá, aby ji bylo možno lehce zapálit.

A potom jsme už mohli s klidem očekávat věci příští.

Rozložili jsme si pokrývky, pohodlně se na nich usadili a téměř nespustili oko ze směru, ze kterého musel vlak přijet. Občas jsem vstával a snažil se zachytit zvonivé chvění valících se kol uchem, přiloženým ke kolejnici, jak jsem se to naučil od Vinnetoua, ale stále marně.

Trvalo malou věčnost, než se konečně ve velké, obrovské dálce blesklo světylko, napřed maličké a sotva znatelné, ale pomalu a neustále se zvětšující a jasnějící. Pak se začalo přibližování řady vagónů ohlašovat i stále zřetelnějším hukotem valících se kol, který postupně sílil až v dunění ne nepodobné vzdálenému burácení hromu.

Nadešel rozhodný okamžik.

Vlak, vrhající před sebe oslňující kužel světla z jediného reflektoru uprostřed, se hnal proti nám. Vytáhl jsem revolver a vykřesl jiskru na hubku. Prach na věchtu stočeném z vyprahlé trávy v mžiku chytl, stébla vzplanula, a když jsem jimi prudce zamáchal ve vzduchu, proměnila se v šlehající pochodeň.

V její jasné záři jsem pak druhou paží dával vlaku znamení, aby zastavil.

Strojvůdce zpozoroval skleněnými tabulkami své kabiny moje znamení zřejmě už při prvním zamávání mé planoucí pochodně, protože téměř vzápětí se ozval několikerý pronikavý hvizd parní píšťaly a hned potom zaskřípěly brzdy a vlak s řadou vagónů se s drnčivým rachotem a drhnutím kol o kolejnice přehnal kolem nás.

Zamával jsem na Vinnetoua a pokynul mu, aby mě následoval, a tak jsme se skokem rozběhli za vlakem, který viditelně zpomaloval rychlost.

Zablokovaná kola vlaku se dřela a drhla o kolejnice, až vlak zůstal konečně stát. To už jsme s Vinnetouem dobíhali k poslednímu vagónu. Nevšímali jsme si železničního personálu ani cestujících, ale běželi jsme kolem celé řady vozů až před lokomotivu. Tam jsme rychle přehodili přes čelní reflektor pokrývky, které jsme prozíravě vzali s sebou.

Zároveň jsem ze všech sil a co nejmohutnějším hlasem zařval:

"Zhasněte světla!"

Lucerny okamžitě pohasly nebo zmizely v úkrytu. Zaměstnanci Pacifické dráhy jsou národ nesmírně duchapřítomný a pohotový.

"K čertu!" ozvalo se shora z kabiny lokomotivy zaklení. "Co nám tam zakrýváte to světlo, člověče? Snad se vpředu něco neděje, doufám!"

"Musíte zůstat ve tmě, sír," vysvětloval jsem udýchaně. "Támhle vpředu číhají Indiáni, chtějí vás vykolejit!"

"U ďasa! Jestli to je teda takhle, tak jste nejstatečnější chlapík, co se kdy touhle proklatou končinou potloukal."

A muž jako hora seskočil z kabiny na zem a stiskl mi ruku, div jsem nevykřikl.

V několika okamžicích nás obklopilo těch nemnoho cestujících, které tento noční vlak tentokrát vezl.

"Co je? Co se děje? Proč stojíme?" hrnuly se na nás otázky ze všech stran.

Stručnými slovy jsem jim vysvětlil, o co jde, a vyvolal jsem tím u kolemstojících mužů nemalé vzrušení.

"Dobře, znamenitě!" zvolal strojvůdce. "Znamená to sice poruchu v provozu, ale co je to proti tomu, že máme nádhernou příležitost dostat se jednou těm ničemům na kůži! Je nás sice dohromady jen pět a půl, ale naštěstí jsme všichni dobře ozbrojeni. Nevíte, kolik asi tak může těch rudochů být?"

"Vím to náhodou docela přesně," odpověděl jsem. "Napočítal jsem třicet Ponků."

"Hm! Tak si to teda s nimi s radostí a pořádně rozdáme. Ale co to támhle stojí za člověka? Proboha, je to rudoch!"

Sáhl po opasku a chtěl se vrhnout na Vinnetoua, který přiběhl sice skoro zároveň se mnou, ale teď se ve vzpřímeném a vyčkávavém postoji držel opodál v polotmě.

"Zachovejte klid, sire" zarazil jsem ho. "Je to můj přítel, zkušený lovec, a bude ho jen těšit, když se seznámí s odvážnými jezdci na ohnivém oři."

"To je něco jiného," uklidnil se strojvůdce. "Zavolejte ho, ať jde blíž! Jak se jmenuje?"

"Je to Vinnetou, náčelník Apačů," řekl jsem klidně.

"Vinnetou?" ozvalo se překvapené zvolání z pozadí a hloučkem kolemstojících se dopředu chvatně prodírala nějaká temná postava. "Co říkáte, člověče? Vinnetou, velký náčelník Apačů, je tady?"

Byl to učiněny kolos, figura vskutku obrovitých tělesných rozměrů, pokud jsem to mohl v takové tmě posoudit. Také mi připadalo, že je oblečen jinak než železniční personál i cestující, kteří mu rychle ustupovali z cesty a dělali mu místo; jeho oděv prozrazoval spíš prérijního lovce. Když se protlačil dopředu, postavil se před náčelníka Apačů a vzrušeně a radostně se zeptal:

"Že by Vinnetou už nepoznával postavu a hlas svého starého přítele?"

"Uf!" odpověděl tázaný, zřejmě překvapen právě tak radostně. "Jak by mohl Vinnetou zapomenout na Old Firehanda, nejslavnějšího ze všech bílých lovců, i když přešlo už mnoho dnů od té doby, co ho viděl naposledy!"

"Věřím, věřím, můj milý bratře se mnou je to stejné, ani já bych nemohl zapomenout. Ale..."

"Old Firehand?" přerušilo ho udivené volání z okolního hloučku a všichni přítomní začali téměř uctivě ustupovat od jmenovaného o krok dozadu.

Tak tohle je tedy ten věhlasný bojovník s Indiány! pomyslel jsem si. Tak nečekaně se setkávám s tím harcovníkem, k jehož osobě se pojí vyprávění o téměř neuvěřitelných statečných činech a o němž koluje u všech táborových ohňů po celé širé prérii i v horách tolik historek, že ho to mezi pověrčivými prérijními lovci na celém Západě obestírá stále větším nimbem slávy!

"Old Firehand?" podivil se i vlakvedoucí. "Pročpak jste mi neprozradil své jméno, sir, když jste nastupoval? Byl bych vám přidělil nějaké lepší místo. Zasloužíte si ho rozhodně nejvíc ze všech těch, které člověk z ochoty sveze s sebou kousek na západ!"

"Děkuju, sir, děkuju," odpověděl Old Firehand, "měl jsem docela dobré místo! Ale čas je drahocenný a nesmíme ho jen tak zbůhdarma proklábosit. Nejdřív se musíme poradit, co a jak proti těm Indiánům podniknout a jak s nimi řádně zatočit."

Všichni se ihned a jako samozřejmě shlukli kolem něho, jako by v něm cítili vedoucí osobnost, jejíž názor je vždycky nejlepší. Já mu pak musel svou zprávu opakovat podrobněji.

"Tak vy jste teda Vinnetouův přítel?" zeptal se Old Firehand, když jsem skončil. "Já se hned tak na potkání o věci jiného nezajímám, ale komu věnuje svou úctu a oddanost on, ten je pak i můj člověk. Tady je moje ruka!"

Pocítil jsem stisk tlapy ne lidské, ale přímo medvědí.

"Ano, je to můj nejdražší přítel a bratr," odpověděl mu za mě Vinnetou. "Vypili jsme spolu krev přátelství a bratrství."

"Krev bratrství?" vyhrkl Old Firehand překvapeně a přistoupil blíž, aby si mě prohlédl. "Nejste vy snad dokonce... Ano... vy určitě budete..."

"Old Shatterhand," doplnil ho opět Vinnetou, "muž, který dovede srazit každého protivníka jedinou ranou pěstí na zem."

"Old Shatterhand, Old Shatterhand!" volali kolemstojící a tlačili se jeden přes druhého, aby na mě lépe viděli.

"Vy jste Old Shatterhand?" zvolal vlakvedoucí nadšeně. "Old Firehand, Old Shatterhand a Vinnetou! Je vůbec možné takové šťastné setkání právě v takovouhle chvíli? Tři nejslavnější mužové

Západu, tři nedostižní a nepřekonatelní! To se teda opravdu nemusíme ničeho bát! Teď už to má ta verbež teda spočítané! Meššúrs, jenom nám řekněte, co máme dělat, a my vás ve všem poslechneme."

"Je to třicet ničemných lupičů," odpověděl Old Firehand, "a my s nimi nebudeme dělat žádné dlouhé cavyky. Všechny je prostě postřílíme, a hotovo!"

"Jsou to lidé, sir," připomněl jsem.

"Ano, to jsou, ale chovají se jako bestie," namítl Old Firehand. Pak se na mě podíval. "Slyšel jsem o vás už dost, Shatterhande, a proto vím, že vy jste vždycky ke všem lotrům shovívavý i v největším nebezpečí. Já jsem ale jiného názoru. Kdybyste byl zažil to, co jsem zažil já, pak byste možná i vy jednal jinak a nikdo by nemohl vypravovat o šetrném, ohleduplném Old Shatterhandovi. A protože tu sběř navíc vede a podněcuje stonásobný sprostý vrah Parranoh Odpadlík, zakousne se do ní můj tomahavk tím nelítostněji, do všech do jednoho! Já si mám totiž vyřídit jeden účet i s ním osobně, a je to účet psaný krví!"

"Howgh!" potvrdil souhlasně Vinnetou, jinak tak mírný. Musel mít jistě pádný důvod k tomu, aby zcela proti své povaze dnes zaujal stanovisko odlišné od mého, a to stanovisko přísnější než já.

"Máte docela pravdu, sir," připojil se i vlakvedoucí. "šetření by v tomhle případě byl do nebe volající hřích. Řekněte nám tedy svůj plán, jak si to všechno představujete!"

"Vlakový personál musí zůstat u vagónů," rozhodl Old Firehand. "Vy jste železniční zřízenci, které nesmíme zaplést do boje, protože máte odpovědnost za cely vlak. Ale ostatní gentlemani si můžou dopřát to potěšení, že se zúčastní našeho dobrodružství a dají tamtěm chlápkům vpředu ponaučení, že není radno pouštět se do vylupování vlaků. Ať jen hezky dostanou na pamětnou, že takové řemeslo se nevyplácí! Zaplaťpámbu je pořádná tma, a tak se opatrně připlížíme rovnou až k nim a na dané znamení je překvapíme a vrhneme se na ně. Protože nemají o ničem nejmenší tušení, bude mít nejspíš jejich leknutí z takového nenadálého přepadení ještě mnohem větší účinek než všechny naše zbraně. Jakmile pak Ponky zaženeme, dáme znamení ohněm, a vlak může potom jet dál ovšem jen pomalu, protože zatím se nedá odhadnout, jestli se nám do jeho příjezdu podaří odstranit všechny ty překážky, co nám ti lotři navalili na koleje. Kdo teda chce jít s námi?"

"Já, já, já...!" volali všichni, kteří nepatřili k vlakovému personálu.

Nikdo prostě nechtěl zůstat stranou.

"Tak si teda vemte zbraně a jdeme! Nesmíme už ztratit ani okamžik, protože rudoši určitě vědí, kdy asi má vlak přijet, a když pořád nejede, mohlo by se jim to zdát podezřelé."

Vyrazili jsme. Vinnetou a já v čele jako vůdci. Krajina tonula v hlubokém tichu a my se snažili vystříhat každého i sebeslabšího šramotu. Nikdo by nebyl řekl, že ten klid, prostírající se po široké daleké pláni, v sobě skrývá přípravy ke krvavému střetnutí.

Nejdřív jsme ušli pořádný kus cesty v normální vzpřímené a pohodlné poloze, ale potom, jakmile jsme dospěli do blízkosti předpokládaného bojiště, jsme se přikrčili k zemi a lezli v řadě jeden za druhým po rukou a nohou podél náspu. Naštěstí se zvedl lehounký vánek a šustil travinami. Zakryl tím i šramot, který doprovázel i sebeopatrnější pohyby cestujících z vlaku, neznalých zákonů zálesáckého plížení.

Mezitím vyšel i měsíc a zaléval krajinu klidným, jasným světlem, takže bylo možno dohlédnout do poměrně značné vzdálenosti. Tento jas sice ztěžoval plížení, ale na druhé straně zase pro nás znamenal výhodu. Při jednotvárné pravidelnosti terénního zvlnění by pro nás totiž nebývalo ve tmě nijak lehké určit přesně místo, kde jsme zvečera Ponky viděli, a tak bychom na ně byli mohli třebas také docela nenadále narazit. Takhle jsme se toho ale nemuseli obávat.

Při tomto plížení jsem se co chvíli na okamžik zastavoval, vždycky se opatrně nadzvedl a zkoumavě vrhl pátravý pohled přes násep. Nic podezřelého jsem však nezahlédl dokud jsem najednou na jedné postranní vyvýšenině na druhé straně nespatřil temnou postavu, zřetelně se rýsující proti obzoru. Ponkové tedy zatím postavili hlídku, a kdyby ten muž neupíral pouze tupě zrak do dálky ve směru očekávaného vlaku, ale hleděl si i svého bližšího okolí, musel by nás bezpodmínečně zpozorovat.

Po několika minutách jsme pak rozeznávali už i ostatní Indiány, číhavě a bez hnutí ležící na zemi. Krátký kousek za nimi stál shluk sepnutých a uvázaných koní, což byla okolnost velmi nepříjemná; velmi totiž ztěžovala náš plánovaný náhlý přepad, neboť zvířata nás mohla frkáním nebo funěním snadno prozradit.

Zároveň jsem také zahlédl překážku, kterou Indiáni navršili, aby zadrželi vlak. Byla to ještě větší hromada kamenů, než jakou jsme předtím viděli: hradba vysoko nakupená na kolejích. Až mě obešla hrůza, když jsem si představil, jaký osud by byl potkal cestující ve vagónech i železniční personál, kdybychom nebyli ničemný záměr Ponků odhalili včas.

Pokračovali jsme v opatrném a co možná nejtišším postupu tak dlouho, až jsme se octli přímo naproti číhající tlupě rudochů, a tam jsme potom vyčkávavě zalehli, se zbraněmi pohotově připravenými ke střelbě. Šustící vánek, náš dosavadní spojenec, však bohužel právě v té kritické chvíli ustal.

Ze všeho nejdřív bylo teď zapotřebí zneškodnit hlídku, což byl úkol, kterého se mohl podejmout jedině Vinnetou, nikomu jinému ho rozhodně nebylo možno svěřit. Ponka mohl v nynějším jasném měsíčním světle zřetelně rozeznat každou maličkost v širokém okolí, a v hrobovém tichu, které teď už zase všude kolem panovalo, musel zaslechnout i sebeslabší šramot, byť by to zašustila i jen polní myška. A i kdyby se Ponku podařilo překvapit, musel by se člověk, aby mohl dobře vést nůž a hlídku jím zneškodnit, přece vztyčit, a potom by ovšem ostatní ihned útočníka uviděli...

Tak se to aspoň jevilo mně a přiznávám, že bych si nebyl věděl rady. Vinnetou se však ochotně ujal rozřešení tohoto těžkého, ožehavého problému. Jako ve všech důležitých okamžicích života i tentokrát jsme si s Vinnetouem stiskli mlčky ruce. A oba jsme věděli, co ten krátký stisk znamená: Jsem s tebou, drahý bratře, a můžeš se spolehnout, že ti v případě potřeby přispěchám na pomoc a udělám pro tebe všechno, co bude v mých silách!

Vinnetou se tedy odplížil a o malou chvíli později jsme viděli, jak se strážce najednou jakoby propadl do země, ale hned v příštím okamžiku se zase vztyčil v bývalém vzpřímeném postoji. Celý ten bleskurychlý pohyb netrval déle než pouhý zlomek vteřiny, ale ihned jsem pochopil, co se stalo. Ta klidná, zdánlivě hlídkující postava nebyl teď už Ponka, nýbrž Vinnetou! Zřejmě se připlížil až docela těsně za strážce a v témž okamžiku, kdy ho strhl za nohy na zem a zároveň mu dobře mířenou ranou znemožnil vydat hlásek, se sám vztyčil rovný jako svíčka!

To byl opět jeden z těch obdivuhodných a nepřekonatelných Vinnetouových indiánských kousků, a protože napjatí Ponkové setrvávali ve své číhavé nehybnosti, bylo jisté, že jim celá ta příhoda ušla. To nejtěžší bylo tedy šťastně překonáno a my jsme teď mohli

s útokem začít. Nemusím snad připomínat, jak jsem si alespoň pro tu chvíli oddechl.

Ale ještě dříve než bylo dáno znamení k výpadu, třeskl někde za mými zády vystřel. Nějaký neopatrník z našich řad zavadil zřejmě neprozřetelně o natažený kohoutek svého nabitého revolveru. Ačkoli rudoši naprosto neočekávali nějaký útok, neztratili hlavu. My pak, když už ten nešťastný výstřel tak předčasně padl, jsme vyskočili a vyrazili proti nim. Ponkové nás spatřili a s pronikavým křikem se rozběhli ke svým koním, aby se co nejrychleji dostali z naší blízkosti a mohli potom v zajištěném postavení rozhodnout co dál.

"Dávejte pozor!" zahřměl Old Firehand. "Střílejte na koně, abychom ty chlapy dostali na zem, a potom hurá na ně!"

Třeskla naše salva a tlupa Ponků se okamžitě změnila v chumel spleteny z padlých koní a stržených jezdců, z nichž někteří se zvedali, naskakovali na zdravé koně a pokoušeli se o útěk. Ten se jim však nepodařil, protože teď přišla chvíle pro mou henryovku. Jakmile chtěl některý Ponka vyrazit, stihla jeho koně koule z mé opakovačky a strhla ho na zem.

Old Firehand a Vinnetou se okamžitě vrhli do chumlu, rozhánějíce se divoce tomahavkem. S nějakou vydatnější pomocí ze strany ostatních bělochů jsem se v duchu rozloučil už hned na počátku boje, a teď se ukázalo, že můj předpoklad byl správný. Muži z vlaku sice pálili chvíli na Indiány ze svých revolverů i jiných střelných zbraní, ale pouze z velké dálky a většinou bez účinku i zásahů, a nakonec vzali ostudně do zaječích, když se na ně s řevem vrhlo několik rudochů. Jakmile jsem vystřílel poslední ránu, odhodil jsem henryovku i medvědobijku, vytrhl z opasku tomahavk a pospíchal po bok Old Firehandovi a Vinnetouovi, takže nakonec jsme vlastně s Ponky bojovali jen my tři.

Vinnetoua a jeho mrštný způsob boje jsem již znal, ale chování Old Firehanda pro mě bylo novým, a vskutku silným zážitkem. Pohled na toho staršího muže mi připomínal ony bájné reky z pohádek, o kterých jsem jako chlapec často s takovým požitkem a okouzlením čítával. S široce rozkročenýma nohama se tu tyčil obrovitý a vzpřímený a jeho tomahavk dopadal na hlavy nepřátel drtivou silou. Kolem nepokryté hlavy mu vlála učiněná hříva vlasů a z jeho vousatého obličeje, jasně nyní ozářeného vyšlým měsícem, vyzařovala přímo neoblomná sebedůvěra, která jeho rysům dodávala tvrdý až hrůzostrašný výraz.

Když jsem uprostřed houfu zahlédl Parranoha, ihned jsem se k němu začal prodírat. Všiml si toho, a jak mi uhýbal, dostal se do blízkosti Apače, ale zřejmě se chtěl vyhnout i jemu. Jenže Vinnetou to zpozoroval a vrhl se na něj s temným, hrozivým výkřikem:

"Ha, Parranoh! Atabaský pes prchá před Vinnetouem, náčelníkem Apačů? Ale neunikne! Ústa země vypijí jeho krev a spáry supů rozervou útroby toho zrádce!"

Odhodil tomahavk, vytrhl z opasku nůž a popadl bílého náčelníka za hrdlo. Ale ke smrtelnému bodnutí nedošlo.

V témž okamžiku, kdy se Vinnetou docela proti všem svým zvyklostem s takovým výhružným křikem na Ponku vrhl, pohlédl totiž tím směrem Old Firehand a zavadil očima o Parranohovu tvář. Byla to jen letmá vteřinka, ale lovec přesto okamžitě poznal muže, kterého každou žilkou nenáviděl, kterého dlouho a s neúnavnou horlivostí marně hledal a který mu teď konečně přišel do cesty.

"Tim Finnetey!" zařval, rozrazil si lokty uličku mezi Indiány, které přitom kosil jako suchý rákos, vrhl se k Vinnetouovi a sevřel mu ve své medvědí tlapě ruku, zvednutou ke smrtící ráně. "Zadrž, bratře, ten člověk patří mně!"

Parranoh úlekem strnul, když zaslechl své pravé jméno. Sotvaže však poznal Old Firehanda, hrůza v něm zverbovala všechny síly; vytrhl se Vinnetouovi z ruky a vyrazil na útěk rychleji než šíp vystřelený z luku. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu, v mžiku jsem se zbavil Indiána, se kterým jsem se právě bil, a pustil jsem se za uprchlíkem. Musel jsem ho dostat. Sám jsem si s ním sice žádné účty vyřizovat nepotřeboval, ale i kdyby nebyl zasluhoval kouli už jen jako vlastní strůjce tohoto útoku, věděl jsem už přece, že to je úhlavní nepřítel Vinnetouův. A to, co jsem právě viděl, mě poučilo, že i Old Firehand má zřejmě na tomto bílém náčelníkovi Ponků nějaký mimořádně vážný zájem.

Oba, Vinnetou i Old Firehand, ho ovšem začali také ihned pronásledovat, ale bylo jasné, že se jim nepodaří zmenšit náskok, který jsem před nimi měl já a to tím spíš, protože jsem zároveň poznal, že v Parranohovi mám co dělat s běžcem mimořádných kvalit. Old Firehand byl bezesporu mistrně znaly všech dovedností a praktik, které život na Divokém západě vyžaduje, ale byl již v letech, která nejsou příznivá závodnímu běhu na život a na smrt. A Vinnetou, ač vynikající běžec, ztratil několik drahocenných okamžiků tím, že se mu chybným našlápnutím podlomila noha a on klopýtl.

Ke svému uspokojení jsem pozoroval, že Parranoh se dopouští chyby a řítí se bezhlavě stále rovně kupředu, místo aby své síly patřičně odměřoval že se ve svém zděšení neřídí starou a osvědčenou indiánskou zvyklostí při útěku cikcak kličkovat a pronásledovatele změnou a střídáním tempa unavit. Já jsem se naproti tomu snažil co nejvíc šetřit dechem a námahu spojenou s během přenášet střídavě z nohy na nohu, což byl způsob, který se mi vždy vyplácel.

Oba přátelé zůstávali stále víc pozadu, takže jsem po chvíli už neslyšel těžké oddychování, které se za mnou až dosud ozývalo. Místo toho ke mně dolehl, již ze značné vzdálenosti, Vinnetouův hlas:

"Old Firehand nechť se zastaví! Můj bratr Old Shatterhand chytí a vyřídí tu atabaskou ropuchu už sám. Má nohy rychlé jako vichr a nikdo mu neunikne."

Neměl jsem čas se ohlédnout, abych se přesvědčil, jestli rozlícený lovec opravdu těch slov uposlechl. Parranoh se zatím již blížil z volné prérie mezi roztroušená křoviska, a musel jsem proto soustředit všechnu svou pozornost, abych ho neztratil z očí.

Přiblížil jsem se nyní uprchlíkovi asi na dvacet kroků. Kdyby se mu však podařilo vběhnout hlouběji do křovisek, takže by nás rozdělila zelená houština, mohl by mi uniknout. Proto jsem nasadil pořádný spurt a ve chvilce jsem mu už letěl tak blízko v patách, že jsem slyšel jeho funivé supění. Neměl jsem u sebe jinou zbraň než oba vystřílené revolvery a tesák. Vytrhl jsem ho tedy nyní z opasku.

Vtom však Parranoh znenadání uskočil do strany. Chtěl zřejmě, abych ho v tom letu setrvačností přeběhl a on aby mě potom mohl zezadu napadnout. Jenže já jsem ten trik znal a předpokládal, a tak jsem v témž okamžiku uhnul do strany i já, takže jsme se v největší prudkosti srazili. Přitom mu můj tasený nůž zajel až po rukojeť do těla.

Narazil jsem na něj plnou vahou tak prudce, že jsme se oba svalili na zem. Parranoh na ní zůstal, kdežto já jsem okamžitě zase vyskočil na nohy do střehu, protože jsem nemohl vědět, jaké je jeho zranění. Když se však stále nezvedal a zůstával ležet bez hnutí, přistoupil jsem o krok a zjistil, že už nejeví známku života. Zhluboka jsem se nadechl a vytáhl jsem nůž.

Nebyl to první nepřítel, kterého jsem skolil, a moje tělo vykazovalo nejednu jizvu jako památku na ty perné, ne vždycky šťastně

přestálé zápasy s obyvateli amerických stepí, zběhlými v boji. Ale přesto jsem se nemohl ubránit ti snivému pocitu. Smrt si sice zasloužil a nebyl ani hoden politování, ale přece jen... byl to člověk.

Zatímco se mi honily hlavou podobné myšlenky a uvažoval jsem, jakou památku na svoje vítězství si mám vzít, zaslechl jsem za sebou spěchající kroky běžícího člověka. Okamžitě jsem se vrhl do trávy. Moje obava však byla zbytečná, protože to byl Vinnetou, který se ve své přátelské starostlivosti přece jen za mnou rozběhl a nyní stanul vedle mne.

"Můj bratr Šárlí je rychlý jako Apačův šíp a jeho nůž se nikdy nemine cíle," řekl uznale, když spatřil nehybného Parranoha, ležícího na zemi.

"Kde je Old Firehand?" zeptal jsem se.

"Je silný jako medvěd v době sněhů, ale jeho krok zpomaluje ruka let. Ozdobí se můj bratr skalpem náčelníka Atabasků?"

"Daruju ho svému rudému bratru!" odpověděl jsem.

Třemi zručnými řezy oddělil Vinnetou tuto trofej z lebky padlého. Jak hořce musel tento Apač, jinak tak lidský a mírný, toho Tima Finneteyho nenávidět! A vycítil jsem, že tímto činem dělá za tou tíživou kapitolou své minulosti tečku!

Když jsem se v té chvíli odvrátil, náhle se mi zazdálo, jako by se k nám pomalu blížilo několik temných bodů.

"Vinnetou nechť si lehne na zem," varoval jsem ho, "bude muset skalp bílého náčelníka obhajovat!"

Okamžitě se ukryl, jako když se propadne do země.

Blížící se postavy postupovaly s očividnou opatrností. Bylo to asi pět šest Ponků pátrajících v okolí po svých druzích, rozprášených po blízkém okolí.

Apač se ztratil stranou ve stínu nizoučkého křoviska, těsně přitisknut k zemi; uhodl jsem jeho záměr a následoval jeho příkladu. Old Firehand měl byt už dávno u nás, ale jakmile mu Vinnetou zmizel z očí, nasadil nejspíš chybný směr.

Vtom jsme zpozorovali, že blížící se Ponkové přicházejí i s koňmi, které za sebou vedou za uzdu. To ovšem byla pro ně výhoda, byt tak okamžitě připraveni k útěku! Pro nás ale byla ta situace značně nebezpečná, a proto jsme se museli nutně jejich zvířat zmocnit. Jediným pohledem jsme se domluvili a zamířili od nich takovým obloukem a takovým směrem, abychom se jim dostali do zad a měli tak koně mezi nimi a sebou.

V tak velké vzdálenosti od vlastního místa boje Ponkové pochopitelně neočekávali, že najdou nějakého mrtvého, a vyrazili proto udivené "Uf!", když před sebou spatřili ležet nehybné lidské tělo. Kdyby se byli domnívali, že byl zabit na tomto místě, byli by k němu určitě přistoupili s menším spěchem; zřejmě ale předpokládali, že se z krvavé potyčky odvlekl zraněn až sem, a tak se k němu bez prodlení sklonili. A jakmile poznali, kdo to je a jak je zohaven, spustili sice zdušený, ale vzteklý a nenávistný řev.

A to byl přesně ten okamžik, na který jsme čekali. Ve svém zlostném úleku totiž pustili koně z ruky i z dohledu. V mžiku jsme je popadli za řemen, vyšvihli se na ně a tryskem jsme se hnali za našimi. O nějaký další boj jsme už pochopitelně vůbec nestáli. Pro nás, kteří jsme byli téměř beze zbraní, byl velký úspěch už to, že unikáme trojnásobné přesile nepřátel a kromě skalpu jejich náčelníka s sebou přivádíme ještě několik ukořistěných koní. To nám vrchovatě stačilo!

S velice odpustitelným potěšením jsem si znovu představoval ty mírně řečeno zaražené tváře, které po nás oklamaní Ponkové otočili, viděl jsem v duchu jejich protažený škleb, a ani Vinnetou, jinak tak vážný a ovládající se, nedokázal potlačit své úsměvné "Uf!" Zároveň však byla jistě oprávněná jistá starost o Old Firehanda, poněvadž i on se mohl, stejně jako my, nečekaně srazit se skupinou poražených nepřátel.

A tato starost se vskutku také ukázala oprávněnou, neboť když jsme se vrátili na místo, které si Indiáni zvolili k přepadení vlaku, našeho staršího přítele jsme tam nenašli, ačkoli mezitím uplynula již značně dlouhá doba.

Bylo po boji. Běloši, kteří nám v něm pomáhali, nebo spíš nepomohli, snášeli teď na hromadu mrtvé Ponky; ranění rudoši spolu s nezraněnými byli pochopitelně už dávno pryč. V blízkosti hromady kamenů, navalené na koleje, se rozhořívaly dva ohně. Čím výš šlehaly jejich plameny, tím větší kolem šířily světlo, které jsme potřebovali, a zároveň byly znamením pro vlakový personál.

Jakmile strojvůdce signál zpozoroval, uvedl vlak do pohybu a za nedlouhou chvíli už zastavoval u ohňů. Zřízenci seskákali a vyptávali se, jak dopadl boj. Když jsem jim sdělil, co a jak se zběhlo, zahrnovali nás nadšenými projevy obdivu a vlakvedoucí nás ujišťoval, že se o nás ve svém hlášení pochvalně zmíní a postará

se o to, aby se pověst o našem činu rozšířila a všude aby se roznesla naše jména.

"Prosím vás, to radši ne, sir," namítl jsem. "Jsme prostí zálesáci a rádi se takové slávy zřekneme. Když vám už ale tolik záleží na tom, abyste něco oznamoval a rozhlašoval, pak tedy po celých státech roztrubte jména těchto ostatních udatných gentlemanů. Vypráskali hodně prachu a pořádně si umazali šaty, a proto si myslím, že je jen spravedlivé a slušné, jestli se jim za to dostane patřičné uznání."

"To myslíte vážně, sir?" opáčil vlakvedoucí trochu zaraženě, protože nebyl dost moudrý z tónu, jakým jsem to řekl.

"Jistěže."

"Byli tedy stateční?"

"Nad všechno pomyšlení."

"To mě tedy opravdu těší: Skoro bych byl řekl... No nic, poznamenám si jejich jména a zveřejním je. Ale kdepak je Old Firehand? Nikde ho nevidím. Doufám, že neleží někde mezi padlými!"

Tu se přihlásil k slovu Vinnetou:

"Náš přítel Old Firehand ztratil Parranohovu stopu a nejspíš narazil na nové nepřátele. Půjdeme se po něm s Old Shatterhandem podívat."

"Ano, musíme rychle zase pryč," dodal jsem, "vypadá to dost podezřele, že se nikde neobjevuje. Možná že mu opravdu hrozí nějaké nebezpečí. Počítám, že budete s vlakem ještě tady, než se zase vrátíme. S tou hromadou balvanů si chvíli pohrajete!"

Vzali jsme si s Vinnetouem opět své pušky a tomahavky, které jsme před pronásledováním Parranoha odhodili, a spěšně jsme vyrazili, samozřejmě stejným směrem, odkud jsme před chvílí přijeli, protože to byl směr, kde jedině jsme mohli Old Firehanda hledat.

Že ho uvidíme někde na větší vzdálenost, s tím jsme počítat nemohli, na to bylo měsíční světlo příliš bledé a slabé. Víc tedy než na oči jsme se museli spoléhat na svůj sluch. V prvních minutách bylo ale i to marné, protože v rámusu, který dělal vlak, se veškeré ostatní zvuky beznadějně ztrácely. Teprve když jsme se od kolejí vzdálili natolik, že k nám hluk a supění vlaku už nedoléhaly a kolem dokola nás zase obklopilo to pravé ticho hluboké prérijní noci, začali jsme používat sluchu a co chvíli jsme se zastavovali a napínali uši.

Ale ani toto pozorné naslouchání nevedlo k žádnému cíli, a tak

jsme se už rozhodli zase se vrátit, protože nás napadlo, že se zatím Old Firehand možná už dávno sám vrátil k trati a čeká nás u vlaku.

A právě když jsme se obraceli k návratu, zaslechli jsme volání, doléhající k nám odkudsi z velké dálky.

Bylo to slabé, zoufalé volání.

"Uf!" zastavil se Vinnetou. "To nemůže být nikdo jiný než náš bratr Old Firehand! Prchající Ponkové by se přece křikem neprozrazovali!"

"Taky myslím," souhlasil jsem, "už proto, že nikdo jiný se jistě nevzdálil od trati tak daleko. Ne, nikdo jiný to nemůže být. Musíme rychle k němu."

"Ano, utíkejme!" pobídl mě Vinnetou. "Je mu zřejmě zle, jinak by nevolal, jak ho znám."

Rozběhli jsme se. Vinnetou se pustil na východ, já vyrazil na sever. Když jsme to zpozorovali, ihned jsme se zase zastavili a Apač se zeptal:

"Kam to běží můj bratr Šárlí? Bylo to přece na východě!"

Byl jsem překvapen:

"Ne, ne, na severu! Poslouchej!"

Volání se opakovalo, letělo mezi roztroušenými keříky, a byl bych vzal jed na to, že přichází od severu.

"Je to na severu, slyšel jsem to docela zřetelně," ubezpečoval jsem Vinnetoua.

"Ne, Šárlí, je to na východě, můj bílý bratr se znovu mýlí."

"To je zvláštní, Vinnetou!" zarazil jsem se rozkolísaně. "Měl jsem dojem, že hlas přichází ze severu! Ale když říkáš, že z východu, tak to asi bude pravda. Běžím tedy k východu. Můj rudý bratr má zkušenější ucho než já."

"To rozhodně ne, Šárlí," namítl Vinnetou skromně. "Možná že jsem se naopak zmýlil já. Když se ti zdálo, že hlas volal od severu, poběžím tedy pro jistotu na sever. Abychom nic nepromeškali."

Utíkal jsem tedy, jak nejrychleji jsem mohl, na východ. Už za malou chvíli jsem poznal, že i tentokrát jako předtím už tak často měl pravdu Vinnetou. Naopak jsem to byl já, kdo se mýlil. Můj směr na východ byl zřejmě správný, poněvadž volání se ozvalo znovu, a to zřetelněji než prve, protože z větší blízkosti.

"Už jdu, Old Firehande, už jdu!" zavolal jsem, zrychlil ještě mnohem víc krok a v běhu jsem si znovu rychle nabil svou vystřílenou henryovku.

A když jsem pak zahnul za jednu tmavou houštinku, spatřil jsem siluetu klubka zápasících postav.

Old Firehand byl očividně zraněny, protože jinak by neklečel na zemi. Poblíž leželi bez hnutí tři Indiáni, kterých se již zbavil, ale stále se ještě musel bránit třem dalším, kteří na něj divoce dotírali noži a tomahavky. Bylo to těch šest Ponků, kterým jsme před chvílí sebrali koně. Každá další rána ho mohla stát život a já jsem přicházel opravdu v hodině dvanácté.

Ještě několik skoků, a měl jsem je na dostřel. Bylo to v té tmě a na dálku padesáti kroků sice odvážné, protože mi od běhu prudce bušilo srdce a rychlým dechem se mi chvěla hruď, ale jiné řešení jsem neměl. Rychle za sebou třeskly tři rány z mé požehnané opakovačky, a protivníci se skáceli.

A pak už jsem se hnal rovnou k Old Firehandovi.

"Díky bohu, sir Zrovna včas, v posledním okamžiku, sire" volal mi už napřed vstříc.

"Jste zraněny?" byla moje první otázka. "Doufám, že ne těžce."

"Jsem, ale životu nebezpečné to jistě není. Dvakrát mě ťali tomahavkem do stehna. Výš na tělo se mi nemohli rošťáci dostat, a tak mi sekali aspoň po nohách, až se mi podlomily."

"Ale to znamená velkou ztrátu krve! Dovolíte, abych se na to podíval?"

"Jestli dovolím? To víte, jistě, rád! Ale střílet dovedete, sir, to se musí nechat, jen co je pravda! Při takovém světle a po takovém přespolním běhu, a trefit všechny tři přesně do kyčle! To věru dokáže jen Old Shatterhand! Nemohl jsem vám předtím stačit, jak jsme honili toho Tima Finneteyho, protože ti lotři mi prošpikovali šípem lýtko a to mi potom vadilo v běhu. Pak jsem vás hledal, ale vtom zrovna přede mnou najednou vyrostlo ze země těchhle šest Ponků. Měl jsem jen svůj nůž a tyhle svoje pěsti, protože ostatní zbraně jsem odhodil, aby se mi líp běželo. Tři ty lotry jsem složil nožem, ale ti zbylí tři by mě byli oddělali, kdybyste nepřišel vy. Nikdy vám to nezapomenu, Shatterhande."

Mezitím co mi tohle povídal, prohlížel jsem jeho rány. Byly bolestivé, ale naštěstí ne nebezpečné.

Po chvíli přiběhl taky Vinnetou, který uslyšel moje výstřely, a pomohl mi Old Firehanda obvázat. Oběma nám bylo jasné, že jsem to byl já, koho dnes sluch oklamal, ale Vinnetou o tom při svém taktu pochopitelně nemluvil.

Když jsme Old Firehanda v mezích daných možností obvázali, o zneškodněné rudochy jsme se už víc nestarali, nechali je ležet a zamířili jsme ihned zpátky ke trati. Vraceli jsme se ovšem velice pomalu, protože Old Firehand samozřejmě nemohl kráčet rychle.

Proto jsme se ani nedivili, že koleje už byly prázdné, když jsme k nim konečně dorazili. Vlak se musel řídit jízdním řádem, a ten už stejně silně narušil, a nemohl se proto ještě déle zdržovat. Ukořistění koně stáli uvázáni u našich, a to se nám hodilo, protože tím jsme měli značně ulehčenou dopravu raněného Old Firehanda.

Rázem změněná situace znamenala mimo jiné i to, že snad týden, dva nebo ještě déle budeme nuceni setrvat v klidu a čekat, až se náš přítel zotaví natolik, aby byl sám schopen jízdy. Old Firehand znal jedno nerušené zákoutí, vhodné k odpočinku a vzdálené od místa boje pouze asi půl dne jízdy, a tam jsme se také s raněným rozjeli. A na místě jsme našli i stín lesa, i vodu, i hebkou trávu, takže jsme měli všechno nejnutnější, co jsme v té chvíli potřebovali, a také všechno k zaopatření našich koní.

Zatímco se Old Firehand zotavoval, podnikali jsme s Vinnetouem vycházky i vyjížďky po okolí, lovili zvěř nebo se potulovali jen tak bez cíle. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života, ty dny nečekaného klidu a pohody, strávené po boku Vinnetoua a připomínající mi někdejší pobyt v jeho pueblu. Neměli jsme žádnou vážnější starost, takže když jsme opatřili Old Firehanda, jehož zranění potřebovalo jen čas a klid, mohli jsme se věnovat pouze sami sobě, lépe řečeno jeden druhému.

Vyprávěli jsme si, on učil mě a já učil jeho, a oddávali jsme se snění o době, kdy zavládne na Západě mír, kdy ustane nevraživost a z ní vyplývající bratrovražedné bitky, za nimiž byla často malichernost nebo chamtivost, podněcovaná nejednou i bílými přistěhovalci. Vždyť jejich rozpínavosti byly rozbroje mezi domorodci jen vhod!

Vinnetou věděl, že indiánský národ potřebuje především vzdělání a zároveň i probuzení a prohloubení pocitu soudržnosti. Bez toho jsou mu všechny jeho vlohy i sebelepší osobní vlastnosti a znalost lesní moudrosti jen málo platné a náporu bílé civilizace se vší její bezohledností se neubrání. A přece by bylo možné, aby všichni žili vedle sebe v míru všichni lidé by mohli spolu žít ve vzájemné úctě a ohleduplnosti...

To by ovšem museli mít srdce Vinnetoua, pomyslel jsem si smutně a děkoval jsem osudu, že jsem to srdce poznal a mohl milovat aspoň já. Nikdy dřív jsem si sílu a krásu našeho bratrského přátelství neuvědomoval tak hluboce jako v oněch dvou zvláštních, nečekaných týdnech uprostřed tichých zelených lesů. Z pohledů, úsměvů i gest Vinnetoua jsem poznal, že totéž si uvědomuje a cítí i on.

Tak uplynulo něco přes dva týdny, než byl Old Firehand konečně schopen nastoupit opět jízdu. Pod jeho vedením jsme pak zamířili do jeho Doupěte, jak nazýval své zvláštní obydlí kdesi ve skálách. Nic bližšího o poloze této skrýše jsem však nevěděl. Cesta nás vedla přes několikerá území nepřátelských kmenů, ale šťastně se nám jimi podařilo projet, bez úhony a bez jakýchkoli srážek. A když jsme tak všechna nebezpečí, hrozící v těchto končinách, přestáli, popřípadě se jim vyhnuli, nadešel čas, kdy jsme se mohli nerušeně věnovat cestě, vychutnávat její půvaby i těšit se ze vzájemné společnosti a příznivé přírody.

Naše pušky v posledních dnech oněměly, protože jsme nechtěli ranami výstřelů na sebe zbytečně upozorňovat rudochy, ale přesto jsme nikterak netrpěli nedostatkem, poněvadž se nám dařilo ulovit, všechnu potřebnou potravu do ok.

Jednou večer na této cestě do Old Firehandova skalního hradu jsem seděl s obrovitým traperem u táborového ohně a Vinnetou, který měl stráž, k nám při jedné obchůzce právě přistoupil. Old Firehand ho vyzval pokynem ruky, aby už zůstal.

"Nechce se můj bratr posadit k ohni? Tudy nevedou stezky Arapahů. Tady jsme v bezpečí."

"Apačovo oko zůstává vždycky otevřené. Nevěří noci, protože noc je žena," odpověděl Vinnetou.

S těmi slovy zmizel zase do tmy.

"Náš přítel nemá moc v lásce ženy," nadhodil jsem nazdařbůh a nevědomky jsem tak dal popud k jednomu z oněch důvěrných hovorů pod klidným mihotáním hvězdnaté oblohy, na které se vzpomíná ještě po letech.

Old Firehand si odvázal dýmku, která mu visela na. krku, nacpal ji a zapálil si.

"Myslíte?" zeptal se přitom zamyšleně. "Třeba se mýlíte."

"Podle jeho slov to tak aspoň vypadá."

"Vypadá," přikývl lovec, "ale právě jenom vypadá. Skutečnost

je jiná. Kdysi byla jedna, kterou měl velmi v lásce. Od té doby ale slovo squaw z jeho života vypadlo."

"Proč si ji neodvedl do svého puebla na Riu Pecos?"

"Měla ráda někoho jiného."

"Na to se přece Indián většinou neohlíží," namítl jsem.

"Jenže ten druhý byl jeho přítelem."

"Kdo to byl? Jak se jmenoval?"

"Znáte ho. Teď se jmenuje Old Firehand."

Překvapeně jsem se po něm podíval. Najednou jako by se poodhrnula záclona a já zahlédl jeden z oněch zvláštních, až neuvěřitelných osudů, na které je Západ tak bohatý. I ony tvoří součást jeho trpkého a drsného koloritu, který má zásluhu na pojmenování "Divoký západ". Neměl jsem právo ptát se dál, ale ve tváři se mi nejspíš zračil tak opravdový zájem, že Old Firehand po krátké odmlce sám pokračoval:

"Necháme minulost radši spát, sire Kdybych o ní chtěl mluvit, věřte, že vy byste byl přes své mládí namouduši ten jediný, komu bych něco o tom pověděl. Líbíte se mi totiž, věřím vám a jste mi milý."

"Děkuju vám, sire Otevřeně vám řeknu, že si vašeho přátelství vysoce vážím."

"Vím, vím. Však jste to už taky vrchovatě dokázal. Bez vaší pomoci by se mnou onehdy bývalo amen. Byla to zatraceně těžká situace, vždyť ze mě už crčela krev jako z prostříleného bizona, když jste se objevil! K zlosti bylo jenom to, že jsem si svůj účet s Timem Finneteym nemohl vyrovnat sám. Dal bych nevímco za to, kdyby mi bývalo dopřáno nechat toho lotra zajít mým vlastním železem!"

Při těch slovech se po lovcově tváři, vždycky tak klidné, mihl výraz nefalšované nenávisti, a když jsem teď proti sobě uviděl zablýsknout ty jeho oči, pochopil jsem, že jeho účtování s Parranohem čili Finneteym muselo mít nějaký opravdu vážný důvod.

Přiznávám, že moje zvědavost stále vzrůstala, a každému jinému na mém místě by se určitě bylo vedlo stejně. úplně nečekaně a překvapivě se mi tu totiž zjevila skutečnost, že se můj Vinnetou kdysi zajímal o nějaké děvče! To jsem o něm dosud netušil já, jeho nejlepší přítel, sbratřený s ním krví! Ale musel jsem mlčet a trpělivě čekat, což mi ostatně ani nepřišlo zatěžko, protože jsem pevně věřil, že se mi Vinnetou, až přijde čas, svěří i s touto záležitostí, jako se mi svěřil už s tolika hlubinami své duše. Proto jsem

teď po Old Firehandových posledních slovech klidně a bez hnutí setrvával v mlčení a pouze chvílemi jsem natáhl ruku, abych prohrábl oheň nebo na něj přiložil novou větev.

Při jednom takovém pohybu se v záři plamene zableskl Harryho prsten, který jsem nosil ještě stále navlečený na malíčku.

Záblesk trval sice pouhý zlomek vteřiny, ale přesto neušel bystrému zraku Old Firehanda, pohodlně rozloženého u ohně. Lovec se rychle posadil a rozčileně se naklonil, aby lépe viděl.

"Odkud to máte, sir?" vyhrkl.

"Co myslíte?"

"Ten prsten!"

"To je památka na jednu z něj strašnějších hodin, jaké jsem zažil."

"Půjčil byste mi ho, abych se na něj podíval?"

"Jistě, rád."

Splnil jsem mu jeho přání. Když jsem mu prsten podával, přímo chtivě po něm hmátl, a sotvaže ho jednou dvakrát před očima převrátil, znovu vyhrkl otázku:

"Jak jste k němu přišel?"

Dávno jsem neviděl u staršího vyrovnaného člověka takové vzrušení, jaké se teď zmocnilo Old Firehanda, ale já jsem mu odpověděl docela klidně.

"Ten kroužek mám od jednoho malého chlapce v New Venangu," řekl jsem.

"V New Venangu?" vykřikl obr. "Vy... vy jste byl u Forstera? Viděl jste Harryho? Říkal jste prve něco o nějaké strašlivé hodině, o nějakém nebezpečí...!"

"Byl to hrozný zážitek, dobrodružství, při kterém mně a mému statečnému Hatátitlovi hrozilo, že se zaživa upečeme na škvarek," odpověděl jsem a sáhl jsem opět po prstenu.

"Počkejte!" utrhl se Old Firehand a ucukl s prstenem. "Musím vědět, jak se vám tenhle kroužek dostal do rukou. Mám na něj totiž svaté právo, spravedlivější a větší než kdo jiný na světě!"

"Jen klid, sir, jen klid!" žádal jsem ho mírně. "Kdyby mi ho odmítl vrátit někdo jiný, dovedl bych ho už k tomu donutit. Vám ale rád všechno vysvětlím a doufám, že se taky vám potom podaří dokázat mi to své právo. Napřed se ale uklidněte, prosím."

"Mluvte! Ale pamatujte si, že tenhle prsten v rukou muže, kterému bych nevěřil tak jako vám, by pro něj mohl lehce znamenat ortel smrti! Tak vypravujte mluvte!"

Old Firehand tedy znal Harryho, znal i Forstera, a rozčilení, které jím přímo lomcovalo, svědčilo o neobyčejném zájmu, jaký na těch lidech má. Měl jsem sice na jazyku kopu otázek, ale ovládl jsem se a začal s líčením našeho prvního setkání a dalších událostí.

Obr, vzepřený o loket, ležel proti mně u ohně a v jeho rysech se jasně zračilo napětí, s nímž sledoval tok mého vyprávění. Od věty k větě se jeho zájem prohluboval, a když jsem dospěl až k okamžiku, kdy jsem Harryho chytl a posadil před sebe na koně, už to nevydržel a vyskočil.

"Člověče," zvolal, "to bylo to hlavní, ho zachránit! Správně! Správně! Třásl jsem se o jeho život! Tak rychle, povídejte dál!"

Ani já jsem nevydržel při novém prožívání oněch strašlivých minut klidně sedět. A jak jsem pokračoval v líčení, Old Firehand se vrtěl, hryzl se do rtů, zatínal pěsti, posedával a sunul se stále blíž a blíž ke mně. Očima mi visel na rtech, jako by z nich chtěl každé slovo vyčíst dřív, než bylo vyřčeno. Chvílemi hrbil ramena, jako by sám seděl na pádícím Hatátitlovi, jako by se sám vrhal do zpěněných vln řeky a sám se křečovitě držel koně, když se šplhal po strmé, ostrohranné skalní stěně vzhůru. Už dávno mi zaťal ruku do ramene a nevědomky ho vší silou tiskl a z hrudi se mu hlasitě a sténavě draly těžké vzdechy.

"Dobré nebe!" zvolal a zhluboka si oddechl, když uslyšel, že jsem se šťastně vyhoupl přes okraj rokliny a dovezl chlapce do bezpečí. "To muselo být strašné příšerné! Měl jsem tak děsný strach, když jste to líčil, jako bych se v té pekelné výhni smažil já sám, i když jsem už pochopitelně napřed věděl, že to dobře dopadlo a že jste ho zachránil jinak by vám přece Harry nebyl mohl ten prsten dát."

"Ale on mi ho vlastně nedal. Zůstal mi v dlani, když se mi chlapec vyškubl z ruky. Sesmekl se mu z prstu. On o tom ani nevěděl."

"Tak jste ho měl vrátit, když nebyl váš."

"To jsem taky chtěl, ale chlapec přede mnou utekl."

"Že utekl?"

"Ano, sebral se a utekl do tmy. Viděl jsem ho až druhý den ráno, ve společnosti nějaké rodiny, které se jedině podařilo vyváznout, protože bydlela až v nejhořejším cípu údolí a ta vlna požáru běžela dolů."

"A řekl jste mu o tom prstenu?"

"Nemohl jsem, vůbec mě k němu nepustili. Volal jsem přes

vodu, ale marně. Jeden muž po mně dokonce i střílel, a tak jsem nakonec odjel."

"Ano, takový je Harry, to je celý on! Ze všeho na světě nenávidí nejvíc zbabělost, a o vás si zřejmě myslel, že jste zbabělec... Ale řekněte, co se stalo s Forsterem?"

"Pokud jsem mohl zjistit, přežila to jen ta jedna rodina z toho baráku nahoře. Ohnivé moře zalilo celou kotlinu a spolklo všechno, co mělo v dosahu."

"To je příšerné! Je to strašlivý trest za ten vypočítavý a hanebný záměr nechat naftu volně odtékat jenom proto, aby se tak její ceny vyhnaly do výše!"

"Vy jste znal i Emeryho Forstera, sir?" zeptal jsem se teď zase já.

"Byl jsem u něj párkrát v New Venangu. Byl to nepříjemný, nadutý chlap, nafoukaný na svoje peníze. Měl jednat aspoň se mnou trochu slušněji, aspoň se mnou! To tedy měl!"

"A Harry tam byl? Viděl jste ho?"

"Jestli jsem ho viděl?" opakoval Old Firehand s podivným úsměvem. "Ano, viděl, u Forstera i v Omaze, kde chlapec má bratra a možná že ještě i někde jinde."

"Mně se ten chlapec líbil. Mohl byste mi o něm povědět něco víc?"

"Snad, ale až jindy. To vaše vyprávění mnou pořádně zamávalo a mám pocit, že bych se teď nedokázal na takovou zábavu patřičně soustředit. Ale až se to bude hodit, řeknu vám o něm víc to znamená tolik, co o něm vím sám. A neřekl vám, proč vlastně byl teď v New Venangu?"

"Vyrozuměl jsem, že je tam jen přechodně. Víc nevím."

"Ach tak... A pokud jde o ten požár jste tedy přesvědčen, že se mu nic nestalo?"

"Naprosto."

"A střílet jste Harryho viděl taky?"

"Jak jsem vám už řekl. A střílí znamenitě. Je to na svůj věk vůbec neobyčejně vyspěly a statný chlapec."

"To je, máte pravdu. Jeho otec je starý rabiát, který ještě nevypustil jedinou kouli, aby si nenašla cestu do toho přesného místečka mezi dvě známá žebra. A on má tátovu školu, od něho se naučil mířit. Jestli si ale myslíte, že by toho neuměl v patřičný čas a na patřičném místě využít, tak se ukrutně Mýlíte.."

"Kde žije ten jeho otec?" zeptal jsem se.

"Každou chvíli jinde, hned tady, hned tam. A můžu vám prozradit, že ho celkem slušně znám. Dost možná, že ho s mou pomocí jednou poznáte i vy."

"To bych moc rád, sir," odpověděl jsem.

"Uvidíme. Rozhodně si zasluhujete, aby vám poděkoval za to, co jste udělal pro jeho syna."

"Ale o to mi vůbec nejde, na to nemyslím!"

"Samozřejmě, samozřejmě! Přece vás už znám, Shatterhande! Tu máte, vezměte si zase ten svůj prsten! Však jednou poznáte, co to znamená, že vám ho vracím. A vzpomenete si na tuhle chvíli. Teď vám sem pošlu našeho milého Apače, jeho hlídka skončila. A oba hajdy na kutě a vyspěte se, abyste byli časně ráno jako rybičky! Zítra dáme našim ořům zabrat, čeká je perný den jízdy!"

"Nechtěl jste zítra dojet jen do Green Parku?" podivil jsem se.

"Chtěl. Ale rozmyslel jsem si to. Pojedeme dál. Dobrou noc!"

"Dobrou stráž! A nezapomeňte mě vzbudit, abych vás vystřídal!" připomněl jsem mu.

"Jen hezky spěte! Udělal jste pro mě už dost, tak já můžu za vás držet aspoň chvíli otevřené oči."

A Old Firehand se zvedl a odešel vystřídat Vinnetoua.

Byl jsem podivně rozrušen. Nevěděl jsem, co si mám vlastně o celém tom rozhovoru myslet, a když jsem tu teď ležel tak sám v tichu noci, vířily mi hlavou tisíce domněnek a dohadů, ze kterých jsem nebyl nijak moudrý, protože nic z toho mi nepřipadalo rozumně možné.

Bděl jsem ještě dlouho potom, co se Vinnetou vrátil, zabalil se do pokrývky a uložil se vedle mě k spánku. Večerní rozhovor rozrušil i mne. Ten strašlivý večer v New Venangu mi probíhal se všemi podrobnostmi stále znovu a znovu před duševním zrakem. Mezi jeho příšernými obrazy se mi navíc neustále vynořoval Old Firehand a ještě v poslední mrákotné dřímotě mezi bděním a spánkem mi v uších zněla jeho slova: "Jen hezky spěte, udělal jste pro mě už dost!"

Když jsem se ráno probudil, byl jsem u ohně sám. Moji druhové však nemohli být daleko, protože v malém plechovém kotlíku nad plameny klokotala voda a vedle kusu masa, který nám zbyl od večera, ležel otevřený pytlík s moukou.

Vymotal jsem se ze své pokrývky a zamířil k říčce, abych se protáhl a umyl.

Stál tam Vinnetou s Old Firehandem, oba horlivě zabraní do hovoru. Jejich vyraz a způsob, jakým zmlkli, když mě zahlédli, mi prozradily, že předmětem jejich rozprávky jsem byl já.

Krátce nato jsme již byli připraveni k odjezdu a Old Firehand nás vedl nejkratším směrem ke svému Doupěti.

Den byl chladny. Všichni tři jsme měli dobré koně, a protože byli odpočatí, jeli jsme rychle a nechali za dopoledne pořádný kus zelené prérie za sebou.

Už od rána jsem pozoroval v postoji obou přátel ke mně zvláštní změnu. V jejich chování, tak jako tak vždy slušném a přátelském, byla dnes navíc jasně patrná ohleduplnost, starostlivost, ba dokonce určitá úcta; a v pohledu, kterým po mně Old Firehand občas sklouzl, se dokonce někdy zachvělo cosi jako tajená něha.

Kromě toho bylo nápadné, jakou pozornost a náklonnost jevili ti dva muži vůči sobě. Dva rodilí bratři, kteří se svazky krve cítí k sobě navzájem poutáni všemi žilkami nitra, by se k sobě nebyli mohli chovat starostlivěji, a mně připadalo, jako by tato jejich vzájemná péče vytryskla z jejich společného nového zájmu o mne.

K polednímu jsme zastavili, abychom si odpočinuli a občerstvili se. Old Firehand se vzdálil, aby prozkoumal okolí našeho tábořiště, a já jsem začal chystat potřeby k jídlu. Vinnetou se natáhl do trávy vedle mě a zničehonic řekl:

"Můj bratr Šárlí je odvážný jako puma, velká kočka lesa, a němý jako ústa skály."

Nic jsem k tomu prazvláštnímu úvodu nepoznamenal, ale v práci jsem ustal.

"Projel ohnivou záplavou žhavých plamenů, a svému bratru Vinnetouovi o tom nic neřekl," pokračoval Apač tiše.

"Jazyk muže je jako nůž v pouzdru," odpověděl jsem, "ostrý a špičatý, a nehodí se k pohrávání."

"Můj bratr Šárlí je moudrý a má pravdu. Ale Vinnetou je zarmoucený a bolí ho, když se mu srdce jeho přítele uzavírá jako kámen, v jehož lůně leží schovaná zrna zlata," přiznal plaše.

"Bylo snad srdce náčelníka Apačů jeho bílému příteli otevřeno vždycky dokořán?" namítl jsem opatrně.

"Jistě. Vinnetou mu prozradil a ukázal všechna tajemství prérie. Učil ho hledat a číst stopy a vůbec všechno ostatní, co musí znát velký bojovník. Také ho provedl místy, která má rád."

"Ano, to můj rudý bratr udělal. Ale mluvil někdy také o Old

Firehandovi, kterého má také rád, a to už od dětství, a o ženě, jejíž památka žije v jeho srdci?"

"Vinnetou o ní nemluvil, protože ta láska už minula. Ale proč můj bratr Šárlí nevyprávěl o své veliké statečnosti a o chlapci, kterého na svém Hatátitlovi pronesl ohněm?"

"Protože jsem se obával, aby si to můj rudý bratr nevysvětloval jako vychloubání. Vinnetou toho chlapce zná?" opáčil jsem.

"Vinnetou ho nosil na loktech. Ukazoval mu květiny na lukách, stromy v lesích, ryby ve vodách a hvězdy na obloze. Když byl větší, učil ho vypouštět šíp z luku a krotit divokého mustanga. Vštěpoval mu jazyky rudých mužů a nakonec mu daroval střelnou zbraň, jejíž koule usmrtila Ribannu, dceru Assiniboinů."

Užasle jsem se na něj podíval. Při jeho řeči mi začalo svítat tušení, které jsem se skoro neodvažoval vyjádřit slovy, ale přesto bych to byl možná udělal, kdyby se právě v tom okamžiku nebyl vrátil Old Firehand a neodvedl naše myšlenky ke všedním věcem každodenního života. Když jsme pak seděli a mlčky jedli, musel jsem ustavičně myslet na Vinnetouova slova a ze souvislosti s tím, co prořekl Old Firehand a předtím i Harry, mi vycházely navýsost překvapující závěry. Bylo skutečně pravda nejen to, že otcem Harryho je Old Firehand, jak jsem uhádl již dříve, ale i to, že matkou toho chlapce nebyl nikdo jiný než ona dívka, kterou kdysi miloval Vinnetou a která se přesto stala ženou mnohem staršího bílého lovce Old Firehanda?

 

<   2   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist