1
Old Firehand (1875)
"Má vesna už se nachýlila, vím dobře, co to znamená: ta ústa, jež mě políbila, jsou studená a kamenná."
Tyto verše se nesly nad širou rovinou a Swallow, můj krásný mustang, stříhal malýma ušima, radostně odfrkával a půvabně zvedal drobná kopyta jako k menuetu.
Proč moje ústa zpívala právě tuto píseň, kterou jsem slyšel naposledy asi před třemi měsíci v Cincinnati od skupiny
Tyroláků, nevím. Mne ještě žádná ústa nepolíbila a moje vesna mohla tedy teprve začít, nikoli íiž skončit, ale život pro mě byl až dosud jen bojem s překážkami a obtížemi, šel jsem svou cestou sám, nikým nepovšimnut, nechápán a nemilován, a tato vnitřní odloučenost ve mně vyvolala světobol, jemuž přesně odpovídal truchlivý obsah oněch veršů.
Slunce se už sklánělo k oné části Skalnatých hor, která tvoří hranici mezi Nebraskou a Oregonem, a na rovině poseté žlutě kvetoucími slunečnicemi stále nebylo vidět žádné údolí. Kůň si potřeboval oddychnout, sám jsem byl také unavený, a tak jsem pořád víc toužil po New Venangu, kde jsem si chtěl po dlouhé cestě celý den jaksepatří odpočinout a doplnit si zásoby střeliva.
Náhle Swallow pootočil hlavu a odfrkl si oním zvlášním způsobem, jimž prérijní kůň ohlašuje blížící se živou bytost.
Lehkým škubnutím jsem ho zastavil a obrátil jsem se na jeho hřbetě, abych si prohlédl obzor.
Tu jsem spatřil, že ke mně z boku tryskem cválá jezdec. Jelikož byl dosud příliš daleko, abych ho mohl dobře rozeznat, sáhl jsem po dalekohledu a k svému nemalému úžasu jsem zjistil, že tím jezdcem není muž, nýbrž mladá žena.
"U sta hromů, dáma, tady na Dalekém západě, uprostřed prérie, a dokonce v jezdeckých šatech a s vlajícím závojem!" vyklouzlo mi z úst. Pln očekávání jsem zasunul revolver a nůž, které jsem už z opatrnosti povytáhl.
"Anebo že by to byl Duch prérie? Prý se někdy prohání na ohnivém oři krajem a vyhání bělochy z lovišť rudých bratrů."
S jistými obavami jsem pohlédl na svůj zevnějšek, který mi nepřipadal příliš společenský. V mokasínech se během doby objevila nejedná díra, legginy, kožené kalhoty, se celé leskly mastnotou, protože mi při stolování sloužily za ubrousek, volná kožená lovecká košile mi dodávala ctihodnou důstojnost strašáka do zelí, těžce poničeného větrem a deštěm, a bobří čepice, kterou jsem měl na hlavě, ztratila už polovinu chlupů a k svému neprospěchu se důvěrně seznámila s mnoha táboráky.
Nebyl jsem však v přízemí operního divadla, ale mezi Skalnatými horami a Černými vrchy a neměl jsem ani čas trápit se tím, neboť ještě než jsem prohlídku sebe sama skončil, zastavila jezdkyně přede mnou, zvedla k pozdravu držadlo bičíku a zavolala hlubokým, čistým a zvučným hlasem:
"Dobrý den, pane! Co chcete najít, že se tak prohlížíte?"
"Služebník, madam! Zapnul jsem si pancíř, aby na mně pátravý pohled vašich krásných očí nenapáchal škodu."
"Takže se na vás nesmím ani podívat?"
"Ale ano, když mi dovolíte totéž."
"S radostí."
"Děkuju. Tak si tedy jeden druhého po libosti prohlédněme, což bude přirozeně příjemnější pro mě než pro vás!" řekl jsem a hned nato jsem otočil mustanga na zadních kolem dokola a dodal: "Tak, tady mě máte ze všech stran - na koni a v životní velikosti. Jak se vám líbím?"
"Počkejte chviličku a podívejte se nejdřív na mě!" odpověděla s úsměvem, zvedla svou klisnu a předvedla se mi stejně smělým obratem, jaký jsem předtím udělal já. "Teď už to máme za sebou, a tak řekněte nejdřív vy, jak se vám líbím."
"Není to špatné, na tohle místo mi připadáte až moc dobrá. A co já?"
"Ujde to. Ze všeho nejlepší je váš kůň!"
"Jste dáma, a proto máte pravdu. Vaše přítomnost tady uprostřed prérie mě tak překvapila, že nenacházím potřebná slova, abych se vám předvedl z té nejlepší stránky."
"Uprostřed prérie? Znamená to, že jste tady cizí?"
"Jaká otázka - v divočině!"
"Pojedte se mnou a uvidíte, jak velká je tahle divočina."
Dívka zamířila směrem, kterým jsem jel už předtím, a vedla svého koně od pomalého kroku až po trysk. Swallow jí snadno stačil, přestože jsme byli na cestě od ranního rozbřesku. Můj chytrý kůň zřejmě pochopil, že jde o nenápadnou zkoušku, a dobrovolně zrychlil tak, že nám jezdkyně nakonec nestačila a s obdivným výkřikem se zastavila.
"Máte výjimečného koně, pane. Je na prodej?"
"Za žádnou cenu, madam."
"Tu madam vynechte."
"Jak je vám libo. Ten hřebec mi zachránil už tolikrát život, že ho nemůžu prodat."
"Má indiánský výcvik," řekla s pohledem znalce. "Odkud ho máte?"
"Dostal jsem ho od Vinnetoua náčelníka Apačů. Stýkali jsme se spolu u Ria Suanky."
"Od Vinnetoua? To je přece nejslavnější a nejobávanější Indián mezi Sonorou a Kolumbií! Na takovou známost ani nevypadáte."
"Proč?" zeptal jsem se s přátelským úsměvem.
"Považovala jsem vás za zeměměřiče nebo za někoho podobného. Tihle lidé sice dovedou často docela dobře střílet, ale to ještě nestačí, aby se odvážili mezi Apače, Nichory a Navahy. Vaše lesklé revolvery,! ozdobný nůž za pasem, sváteční puška na řemenu sedla a vaše parádní j držení na koni se vůbec neshodují s tím, jak vypadá pravý traper."
"Máte zase pravdu. Přiznávám otevřeně, že jsem taky jen sváteční! lovec. Ale moje zbraně nejsou špatné. Koupil jsem je na Front-Street I v St. Louis a jestli se v tomhle oboru vyznáte tak, jak se zdá, určitě víte, ] že se tam za dobré peníze dostane taky dobré zboží."
"Kvalita tohoto zboží se však projeví, jen když se ho správně používá. Co říkáte téhle pistoli?"
Při těch slovech vytáhla ze sedlové tašky starou, zrezavělou zbraň j a podala mi ji, abych si ji prohlédl.
"Rozhodně pochází z předpotopních časů, ale přesto může být dobrá. Často jsem viděl Indiány, kteří zacházeli s příšernými flintami tak, že j jsem nestačil žasnout."
"Dokázali i tohle?"
Odskočila s koněm stranou, rychle kolem mě opsala kruh, zvedla paži| a vystřelila na mě, dřív než jsem pochopil, co má v úmyslu.
Pocítil jsem lehký náraz do pokrývky hlavy a zároveň jsem spatřil, jak přede mnou padají na zem květy slunečnice, které jsem si zastrčil žal čepici. Připadalo mi, že se ta znamenitá střelkyně chce přesvědčit, jaký] že to jsem sváteční lovec, a tak jsem na vyslovenou otázku chladnokrevně odpověděl:
"Tohle dokáže každý. Ale přesto vás zdvořile prosím, abyste mou] čepici nechala napříště na pokoji, protože v ní náhodou vězí mojej hlava."
Zasmála se a jela dál po mém boku. Celé to setkání mi připadalo jako] sen, a kdybych něco podobného četl v románu, určitě bych autorovřj vyčítal, že vydává nemožné za možné.
Bylo mi jasné, že nablízku bude nějaká osada. Jelikož tímto krajem] už delší dobu neprocházejí válečné stezky divokých kmenů, mohla si tu] dokonce i dáma vyjet kousek do prérie.
Méně jasné mi bylo, co si mám o své průvodkyni myslet. Její zjev svědčil o zámožném původu, ale zároveň projevovala mimořádné zna-losti o Divokém západu a byla zběhlá ve věcech, které jsou zde potřebné. Proto jsem si ji prohlížel s největším zájmem.
Jela teď půl koňské délky přede mnou a zlaté sluneční paprsk lemovaly její nádhernou, dokonalou postavu. V jejích rysech, jak v bibli fíká o Davidovi, "hnědých a krásných", se přes dívčí měkkosl zračila ráznost, svědčící o duševní
převaze a o silné vůli, a její chováníj každý pohyb té okouzlující bytosti prozrazoval samostatnost a sebejisté ju, vyvolávající kromě dobrovolného obdivu i bezpodmínečnou úctu.
Otevřeně jsem se přiznával, že jsem ještě nikdy neviděl tak krásnou dívku, a divil jsem se sám sobě, že jsem přes svou obvyklou nesmělost ve styku s opačným pohlavím dokázal být při tomto setkání tak - tak Spbevědomý. Jistě, její chování mi umožnilo, abych svou nesmělost překonal, ale teď, při bližším pohledu, jsem přesto nemohl zcela ovládnout lehkou stísněnost. Už mnohokrát jsem slyšel, jak může působit zvuk ženského hlasu na muže obvykle uzavřeného, ale sám jsem se o tom ještě nepřesvědčil. Teď jsem to však pocítil a zdálo se mi, jako by mi do osamělého srdce proniklo něco, co vyplnilo jeho pustotu & prázdnotu a smířilo mě s celou minulostí
(...)
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě