<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

OLD SUREHAND I

kompletní kniha (e-book)

 

Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 174 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

KRÁL KOVBOJŮ

Na svých cestách a toulkách světem a bylo jich požehnaně! jsem se potkával se spoustou nejrůznějších lidí a lidiček. Mnohé jsem si upřímně zamiloval, mnozí, třeba to byli takzvaní divoši nebo lidé prý necivilizovaní, stali se mými přáteli a zůstali jimi po celý život. Rád na ně vzpomínám, na naše společné zážitky a dobrodružství, ale mé nejvřelejší přátelství patřilo přece jenom vždycky Vinnetouovi, proslavenému apačskému náčelníku, příteli opravdu nejvěrnějšímu, nejbližšímu. Táhlo mě to k němu často z dálek, až z Asie, z Afriky, prérie, lesy, skalnatá pohoří jeho vlasti mě ovšem lákaly svou krásou a půvabem, skoro nedotčeným lidskou rukou, ale hlavně jsem byl znovu a znovu strhován kouzlem jeho výjimečné osobnosti. A nemuseli jsme si ani předem dávat schůzku, věděl jsem vždycky, kde ho mám hledat. Dojel jsem prostě na konečnou železniční stanici nebo k poslednímu říčnímu přístavu, sedl na koně a pustil se podél břehů Ria Pecos k apačským vesnicím. Anebo jsem se zeptal prvního člověka s poctivou tváří, ať to byl běloch nebo Indián, a ten už mi pověděl, do kterých končin se poslední dobou náčelník Mescalerů zatoulal. Protože Vinnetoua, jeho hrdou tvář a stříbrnou pušku znal kdekdo, celý Západ, celá prérie, všichni zálesáci Skalistých hor, a jak se někde jen ukázal, zvěst o tom letěla od úst k ústům.

Ostatně často jsme si místo i čas příští schůzky umluvili při rozchodu. Já jsem to měl asi snazší, stačilo si pamatovat datum, zatímco Vinnetou, víc ze zvyku, než že by neznal náš kalendář, určoval čas podle indiánského způsobu. Našinci by se mohlo zdát, že to není zrovna nejspolehlivější, avšak nic naplat Vinnetou byl vždycky přesný, dochvilný, nikdy jsem na něj nemusel čekat.

Až přece jenom jednou...

Rozloučili jsme se tenkrát daleko na severu, na místě zvaném Couteau, a řekli jsme si, že se zas uvidíme za čtyři měsíce v Sieře Madre. Vinnetou to byl, kdo určil přesné místo.

"Zná můj bratr vodu, která se jmenuje Clear Brook, Jasný potok?"

"Znám."

"Můj bratr si jistě vzpomněl, že jsme tam spolu několikrát lovili. Pamatuje si ale také na velký dub, pod nímž jsme přenocovali?"

"Samozřejmě, moc dobře."

"Nemůžeme se tedy minout. Koruna toho kmene už usychá, strom neroste. Vinnetou k němu přijde, až stín dubu bude pětkrát delší, než jak je vysoký můj bratr Šárlí. Howgh!"

Musel jsem si samozřejmě to indiánské určení času přeložit do našeho běžného kalendáře, ale přišel jsem přesně v onen den a hodinu, kdy strom vrhal stín, jak to popsal a udal Vinnetou. Jenže po apačském náčelníkovi, ačkoliv jsem čekal několik hodin, nebylo ani vidu ani slechu. Co se jen mohlo stát? Vinnetou vždycky držíval slovo naprosto přesně, a jestli ho něco zdrželo nebo mu nedovolilo přijít, muselo to být už opravdu něco velice vážného. Začínal jsem o něj mít dokonce strach. Toulal jsem se chvíli po okolí, čím dál tím znepokojenější, a nakonec mě napadlo, zda tu snad nebyl dřív než já a zda mi v tom případě nenechal aspoň nějaké znamení, nějakou zprávu. Rozhodl jsem se, že budu pátrat, a začal jsem rovnou u našeho dubu. Za několik okamžiků jsem objevil v koruně, nevysoko, jen co by člověk rukou dosáhl, zvláštní větvičku bodejť že zvláštní, vždyť to byla jedlová snítka! Že jsem si toho nevšiml dřív! Byla seschlá, vyprahlá, asi zde byla už delší čas. Když jsem ji přeopatrně vyprostil, zjistil jsem, že na konci je připevněn malý, umně složený kousek papíru to mě neudivilo, Vinnetou při sobě skoro vždycky nosíval kousek papíru a tužku. Nedočkavě jsem lístek rozbalil a četl:

Můj bratr Old Shatterhand nechť za mnou pospíší k Bloudy Foxovi. Komančové jej chtějí přepadnout. Vinnetou spěchá, aby ho včas varoval.

Tak tohle tedy zdrželo Apače! Vraštil jsem znepokojen čelo, ta zpráva nebyla vůbec příjemná, starost o Vinnetoua jen vzrostla, a o Bloody Foxe, Krvavého lišáka, jsem měl obavy vlastně ještě větší. Jestli ho Vinnetou nestihl včas varovat, mohlo to s ním dopadnout velice špatně. Bydlel v jediné osamělé oáze uprostřed pouště Liána Estacada, pomoc daleko široko nikde, a Komančové právě nedávno vykopali válečnou sekyru a podnikli několik loupežných nájezdů po okolí! S Bloody Foxem by se za těchto okolností vůbec nemazlili, s Vinnetouem samozřejmě teprve ne. Oba by zcela určitě čekal mučednický kůl. A mne, kdyby mě cestou za přáteli přepadli, ovšem jakbysmet.

Byl jsem sám, odkázán jen na svého báječného koně a spolehlivé zbraně, ale to mi stačilo, nerozmýšlel jsem se ani na vteřinu, jak dál což mi Vinnetou neposkytl v podobném postavení bezpočtukrát pomoc? Měl bych snad nechat jeho a svého dobrého, mladého přítele Bloody Foxe v tak zjevném nebezpečí? Krajinu jsem zde znal, vyhoupl jsem se tedy do sedla a vyrazil do pouště, do Liána Estacada.

Dokud jsem jel Sierrou, velké nebezpečí od Komančů mi nehrozilo. Naskýtalo se zde dost a dost spolehlivých úkrytů, aby se ani osaměly muž v sedle nedal překvapit, a já jsem jich dovedl využít. Ale pak se přede mnou vynořila planina holá jako dlaň, kde je každého jezdce vidět na míle daleko. Tu a tam ji přetínala úžlabina nebo strmý kaňon se sporým porostem kaktusů nebo aloí, poskytujících aspoň jakýs takýs úkryt. Jenže na druhé straně právě v některém z těch kaňonů mohl člověk nejspíš narazit na tlupu bojechtivých Komančů a pak by opravdu nezbývalo nic jiného než spolehnout na bystrost a vytrvalost svého koně.

Nejzrádnější z těch roklí a úžlabin byl Mis také Canyon, kaňon Omylu, stará indiánská cesta spojující planinu s pohořím Sierry. Za své jméno děkoval truchlivé příhodě, prý jakýsi bílý lovec zde kdysi zastřelil svého nejlepšího přítele, Apače, místo pronásledovatele z kmene Komančů. Strašný krvavý omyl se udál už před drahnými lety, ale od té doby se tomuto místu pověrčiví zálesáci vyhýbali, jak jen mohli, třebaže jména těch tří dávno nikdo neznal. Ale povídalo se, že pro každého bělocha je zde smolná půda, že se jim tady obvykle přinachází něco neblahého, a ti nejpověrčivější dokonce tvrdili, že se jim zde zjevuje duch nešťastného Apače a svádí je do zkázy.

Ten mi samozřejmě strach nenaháněl, rozhodně bych se s ním byl setkal radši než s tlupou živých Komančů, a už vůbec mě nemohl přinutit, abych se kaňonu snad vyhnul. Ostatně ještě dřív, než jsem k němu doputoval, udělal jsem nečekaný objev: narazil jsem na stopy několika jezdců, vedoucí přesně směrem, kterým jsem se chtěl ubírat já sám. Stopy v prérii, to je vždycky vážná věc, a jako každý pořádný westman i já jsem si je ze všeho nejdřív pozorně a důkladně prohlédl. Otisky prozrazovaly zřetelně, že zvířata byla okována. Oddechl jsem si, jakmile jsem to zjistil, z toho se totiž dalo téměř najisto usuzovat, že neznámí jezdci nejsou Komančové. O několik metrů dál jsem si to ověřil zcela bezpečně: podle stop bylo patrné, že jeden z jezdců zde seskočil, snad aby si upravil sedlo, a ještě o něco dál z několika krátkých, ostrých rýžek se dalo vysoudit, že se zde zaryla do země šavle. Vojáci v této pustině? Vytáhla snad na trestnou výpravu proti Komančům kavalerie? Hnal jsem se všecek napjatý po stopě, abych co nejdřív přišel věci na kloub, a zjišťoval jsem přitom, že stop neustále přibývá, že se ze všech stran sbíhají nové a nové a pokračují pak stejným směrem. Tak tedy skutečně vojáci, nějaký větší jízdní oddíl, mýlka nebyla možná! Brzy jsem se o tom měl přesvědčit.

Když jsem vyjel už zase na koni za výběžky kaktusového pole, věru hustého a vzrostlého jako les, uviděl jsem před sebou jako na dlani jejich ležení. Rozložili se zde pohodlně a dost bezstarostně, jako by se odtud již nikdy neměli hnout ostatně jsem si musel přiznat, že kaktusový porost je nejméně ze tří stran, zezadu a z obou boků, znamenitě chránil, a na čtvrté straně, vpředu, se rozkládala do dálky rovina, kde každý příchozí byl už zdaleka vidět. Ale pánové si byli až příliš jisti bezpečím místa. Přiblížil jsem se od západu, nikde žádná hlídka, žádná stráž, co kdyby místo mne sem zabrousil oddíl Komančů? Koně pobíhali v ležení i v nejbližším okolí, vojáci polehávali mezi kaktusy, napjali si mezi nimi pokrývky a plachty, aby se chránili před slunečním žárem. Veliký stan byl určen bezpochyby pro důstojníky snad sloužil i jako přechodná zásobárna. Stranou ležela skupinka mužů v zálesáckém, bylo jich osm nebo deset, ti tady bezpochyby chtěli přenocovat, konečně den se už zvolna chýlil k večeru. A proč bych to neměl udělat i já? V táboře jsem mohl nejspíš počítat s klidným odpočinkem, tak potřebným před zítřejší namáhavou cestou, přišlo mi to vlastně velice vhod. Rozhodl jsem se, že to udělám.

Sotva jsem se objevil na dohled, přiběhl ke mně poddůstojník a vyzval mě, abych s ním šel k veliteli. Ten už vyšel před stan, snad zaslechl těch pár výkřiků, jimiž mě vojáci uvítali.

"Odkud jedete, mister!" uvítal mě otázkou, s jakou koneckonců v této situaci musel počítat každý příchozí. Snažil se, aby zněla co možná vlídně, nepodezíravě.

"Ze Sierry Madre."

Důstojník hodností kapitán krátce přikývl:

"A máte namířeno...?"

"Nahoru k Riu Pecos."

"K Riu Pecos? Vážně? Důrazně upozorňuji: to není zrovna nic bezpečného."

"Proč?"

"Protože se to tady hemží Komanči. Ale máte štěstí rozprášili jsme tu pakáž, takže příliš se tedy bát nemusíte! Viděl jste jejich stopy?"

"To neviděl."

"Hm... Tak se asi stáhli na jih, dali jsme jim co proto. Teď zde dřepíme už čtrnáct dní, a po rudoších ani vidu."

Tvářil se sebejistě, a já bych mu byl nejraději řekl: Ty osle! Myslíš, že tvoji rudoušové ti uspořádají přehlídku pod okny? Ty o nich nevíš, i když mluvíš něco o nebezpečné cestě, ale oni o tobě vědí bezpochyby moc dobře. Kdoví jestli zde neslídili zrovna včera v noci. Jako by mi četl myšlenky z čela, pronesl najednou jiným tónem:

"Kdybych měl takhle pořádného scouta Potřeboval bych, aby mi jaksepatří prozkoumal okolí! Byl zde Old Wabble, to je člověk na to jako dělaný, škoda že jsem to zjistil až pozdě! Zdržel se tu totiž jen přes noc, řekl nám, že se jmenuje Cutter, snad se obával, že bych ho nepustil, kdybych věděl, kdo vlastně je. Anebo Vinnetou to by bylo ještě větší eso! Víte, že jsme se zde s ním setkali? Totiž naše hlídka. Ale ztratil se beze stopy, bohužel, bohužel... Smím znát vaše jméno?"

"Sir Charley," řekl jsem - koneckonců mé křestní jméno není v anglosaském světě zrovna řídkým příjmením, a proč by měl kapitán hned vědět, kdo jsem. Ještě by ho mohlo napadnout, že bych toho scouta mohl dělat já, a to se mi vůbec nehodilo do rozpočtu. Pravda, byl zde můj kůň, můj černý hřebec, vzácný Vinnetouův dar, byly zde i mé zbraně, Henryho opakovačka a těžká medvědobijka, o nichž se vědělo mezi většinou westmanů. Ale kapitán se na Západě zřejmě moc nevyznal, nebo byl tak mdlého rozumu, že takovéhle maličkosti ho nezajímaly. Spokojil se s mými odpověďmi a bez poznámky zašel zase do stanu.

Ovšem čeho si nevšiml velící důstojník, toho si mohli všimnout ti muži v trávě. Prohlédl jsem si je zběžně, neznal jsem žádného z nich a zdálo se, že ani mě nikdo z nich nezná, jenže čert nikdy nespí, a tak jsem si raději pro jistotu zastrčil henryovku do koženého pouzdra. Medvědobijku mohl vidět každý, podobných zbraní bylo na Západě víc. Pak jsem sundal svému hřebci sedlo, poplácal ho po hřbetě a pustil ho, aby se napásl. Tráva zde sice nebyla, ale kaktusy, které opodál rostly, byly stejně šťavnaté a výživné, a zvířata uvyklá životu v pustých krajinách je dokázala spásat tak obratně, že si nepřivodila jediné škrábnutí. A potom jsem se přidružil k ležící skupince se zdvořilým dotazem a prosbou, mohu li s nimi posedět.

"Ale jistě, jen pojďte," přivítal mě jeden z nich, "a jestli máte hlad, zvu vás na kus masa. Dáte si říct?"

"Upřímně řečeno, něco bych snědl, mister..."

"Parnell, Sam Parnell se jmenuji," odpověděl. "Ne, nemusíte se představovat, zaslechli jsme, jak jste mluvil s kapitánem, Mr Charley. Tak prosím, poslužte si."

Podal mi kus studeného masa, opravdu pořádný kus, a já jsem si zakrojil jaksepatří. Vyhládlo mi, pečínka mi přišla k chuti. Muž mě pozoroval a usmíval se.

"Chuť k jídlu máte jako pořádný westman. Smím vědět, co vás přivedlo do těchto končin? Nebo snad jste zálesák jako my?"

"To snad je příliš zálesák. Toulám se sice kolem Mississippi, poohlížím se tady, ale do westmana mám ještě daleko. Aspoň si myslím, že ten, kdo si tak chce říkat, musí taky něco umět... víc než já."

"Vidím, že jste skromný člověk, Mr Charley! To je dneska hotový zázrak, teď se každý utřinos nafukuje, jako by byl prezidentem Spojených států no, vy jste jiný, to se mi líbí. A po čem se tady poohlížíte, copak zde vlastně hledáte, sire Smím se zeptat?"

"Hroby, Mr Parnelle, hroby hledám," řekl jsem a zatvářil jsem se nesmírně důležitě a vážně. Věděl jsem, co to s ním udělá.

Divže mu oči nevypadly z důlků. Zamával kusem masa v pravičce, jako by odháněl dotírající mouchu.

"Hro by?" vykoktal užasle. "Vy hledáte hroby?"

"Yes," potvrdil jsem s kamennou tváří.

"Sir, vy si ze mě střílíte!"

"Ani nápad, Mr Parnelle!"

Vážnější výraz ve tváři už jsem nemohl mít.

"Mohl byste se v tom případě vyjádřit trochu zřetelněji? Víte, starý Parnell je dobrák, ale nedovolí, aby si z něho někdo dělal šoufky."

"Well, nemusíte mi to opakovat," řekl jsem klidně. "Je v tom jenom obyčejná lidská zvědavost, žádné šoufky! Zajímám se totiž o historii, přesněji o nejstarší minulost Indiánů, o jejich původ. A ve starých hrobech se dost často najdou všelijaké předměty, z kterých se můžete dozvědět velice zajímavé věci."

Tak docela o tom přesvědčen soudě podle jeho nedůvěřivého pohledu sice nebyl, ale svou porcí masa už nemával, zase se do ní zakousl:

"Hm, hm, o něčem takovém jsem už slyšel, pravda," zamručel. "Tak vy patříte mezi ty blázny, co přehrabují staré hroby. A cože to študujete? Historii nebo jak tomu říkáte? To jste tedy, jak se říká, badatel?"

"Yes."

"Upřímnou soustrast, sir. A hlavně dávejte pozor, abyste se při tom přehrabování nezahrabal. Aby nebylo o mrtvolu víc, když se tak o ně zajímáte! Jestli budete provozovat své hrobové bádání v takovýchhle končinách, může se to stát jedna dvě. Tady kulky jen hvízdají a tomahavků tu lítá vzduchem víc než vrabců. A vůbec: umíte vzít pušku do ruky?"

"Tak trochu."

"Tak trochu! To jsem si mohl myslet, že tak trochu. Říkával jsem to taky tak no, až se to někdy bude hodit, budu vám o tom vypravovat. Bouchačku, vidím, máte jak hrom, s tou byste pomalu zbořil Jericho. A tu druhou jste zabalil jako svátost, tu máte jenom na neděli, ne?"

"Víceméně," řekl jsem usmívaje se.

"Jen se moc neusmívejte, Mr Charley! Říkám vám, že s hledáním mrtvol nejsou žádné špásy! Vážně! Být vámi, radši bych se odtud ztratil. A jestli tady mermomocí chcete zůstat, jeďte s námi. To pro vás bude mnohem bezpečnější člověk jako vy se přece nemůže jen tak špacírovat po Divokém západě!"

"Děkuji za pozvání, ale záleží na tom, kam máte namířeno. Já se potřebuji dostat k Riu Pecos."

"Víme, víme, vždyť jste to před chvílí povídal kapitánovi. My se tam chceme dostat taky. Jedeme od Ria Gily." Prohlédl si mě od hlavy k patě, odhadoval, co vydržím, napůl jsem se mu líbil, napůl jsem mu byl k smíchu."Vypadáte nakonec jako slušný chlap. Ale jinak jako byste utekl krejčímu z výkladní skříně. Nedal bych ani cent za to, že to potrvá, nežli to dotáhnete na pořádného westmana." Potřásal hlavou a nepřestával si mě prohlížet. "Ale něco se mi na vás líbí, jinak bych vás ani nezval, abyste jel s námi... Hm, hm. Kobylku jste si také opatřil, to je drožkářská?"

"To asi nejspíš."

V duchu jsem se smál, hipologem tedy pan Parnell určitě nebyl, když mého nádherného hřebce mohl považovat za drožkářskou kobylu. Ale jinak se mi Mr Parnell také zamlouval, mluvil srdečně, prostě, otevřeně, jet společně s těmito zálesáky ke kaňonu Omylu mohlo být docela přijatelné.

"Vždyť jsem si to myslel, jezdec švihák, kůň jako panenka, máte vlastně štěstí, že jste se s námi setkal! Ale vyrážíme brzo, hned za svítání!" Naklonil se blíž ke mně a zašeptal: "Budu rád, až odtud budem pryč víte, vidím kapitánovi až do žaludku: počítá, že by mu někdo z nás mohl dělat scouta, stopaře. Nemám pravdu, Josi, ty starý medvěde?"

Starší muž, sedící po Parnellově boku, od pohledu dosti příjemný člověk, s poněkud melancholickým výrazem ve tváři, pokýval souhlasně hlavou:

"To by nám tak chybělo. Tahat za ty kobylkáře kaštany z ohně. Proč si to nevyjednal s Old Wabblem? Lepšího člověka pro tuhle práci by nenašli. Já na to rozhodně nejsem, já budu rád, až budu mít kaňon za zády."

Parnell se pochechtával:

"Jos Hawley se bojí duchů, to je dobré!"

"Čerta starého se bojím," durdil se poněkud nelogicky Jos."Já věřím na duchy asi jako ty. Ale radši bych už neviděl kapitána, to je to..."

"Tak se nezlob a vezmi si ještě kus masa," chlácholil ho Parnell dobrodušně.

Hawley převaloval rozpačitě sousta v ústech.

"Antilopa...," bručel."Takhle los, to je jiné pochutnání!"

"To věřím," vmísil jsem se,"to je nejlepší maso, co může člověk jíst ve volné přírodě."

"Hoho," zasmál se Parnell."Víte, že máte pravdu, Mr Charley? Los je pochoutka nad pochoutky ovšem musí se taky umět lovit. Mimochodem: víte, kdo mě to naučil?"

"Dám se poddat," usmál jsem se.

"Před chvílí o něm byla řeč. Old Wabble to byl, sire"

"To jste tedy měl pana učitele! Od toho už člověk může něco pochytit!"

"Samozřejmě. Příležitostně vám o tom budu vypravovat. To víte, že o dobrodružství nebyla nouze."

"Věřím, věřím," přikývl jsem."A poslyšte, proč mu vlastně říkají Old Wabble, když se jmenuje Cutter?"

"Fred Cutter," doplnil Sam Parnell. "A proč se mu říká Old Wabble, Starej šmaťha? To byste ho musel vidět, a hned by vám to bylo jasné. Hubeňour, vysoký, učiněná chodící tyčka, všechno se na něm klinká a plandá, kalhoty, vesta, kabát, a on sám se taky tak divně klátí a šmaťha prostě co vám mám povídat. Old Wabble, Starej šmaťha, nic lepšího pro něj nevymyslíte."

"A ví se, kdo mu tu přezdívku vymyslel?"

"Nejspíš kovbojové, on byl dlouhá léta kovbojem v Texasu, a tam si také uvykl nosit jen kovbojské šaty. Jiné by na sebe nevzal ani za nic. It's clear!"

"It's clear?"

"It's clear, to je jasné to je jeho oblíbené rčení, říká je za každou třetí větou. Jemu je vůbec všechno jasné. A taky to dává lidem najevo." Potřásl hlavou a rozhodil rukama."A koneckonců proč ne. Střílet umí jako málokdo, na koni jezdí mistrovsky a laso tím vám chytí vrabce za křídlo! Každý zálesák by mu mohl závidět."

Poslouchal jsem Parnella zvědavě: sám jsem o Old Wabbleovi už leccos slyšel, ovšem dosud nikdy jsem se s ním nesetkal. Mezi westmany měl výbornou pověst jako srdnatý, odvážný, šikovný chlapík, ale všichni o něm tvrdili, že to je podivín, jakého aby člověk pohledal: především velký samotář, nikdo vlastně ani přesně nevěděl, kde žije, objevil se jednou tady, podruhé desítky mil daleko, pak ho kdovíjak dlouho nikdo ani nezahlédl, jako by hodil kámen do vody. Už jako mladému chlapci prý mu říkali král kovbojů, ta přezdívka mu také zůstala, i když měl už na krku hezkých pár křížků. Nikdo nevěděl přesně kolik, ale hádali přinejmenším sedm, ale i osm až devět. Dlouhé bílé vlasy, které prý mu při jízdě na koni vlají na všechny strany jako hříva, by o tom svědčily, ale jinak si prý počínal ve všem všudy jako mladík. Dnes zde tedy byl, minuli jsme se sotva o několik hodin. Škoda, byl bych ho rád poznal.

Kdybychom byli mohli zapálit oheň, snad bych se byl dozvěděl ještě něco víc, ale Parnellovi už nebylo do řeči zálesák je zvyklý vyprávět při živém ohni, a nemůže li si posedět při něm, jde obvykle radši rovnou spát. A protože se už docela setmělo, řekli jsme si dobrou noc, zachumlali se do přikrývek a zanedlouho jsme byli všichni v limbu...

Ráno se ukázalo, že Parnell měl dobrý nos, když čekal, že kapitán bude zálesáky přemlouvat, aby aspoň někdo z nich mu vypomohl jako scout, jako stopař. Zkoušel štěstí u jednoho po druhém, dočkal se však jen rozpačitých úsměvů a vrtění hlavou, až nakonec jsem se mu nabídl žertem sám. Ani mě neuznal za hodná pohledu, mávl rukou a odbyl mě dvěma větami:

"Vy si běžte svou cestou, Mr Charley! S vámi bych to tak vytrhl to si radši vypomůžeme sami, jak se dá."

Nakonec jsme se tedy vydali na cestu, deset zálesáků a já, těch deset na cestě z Rio Gily do Texasu, já podivínsky učenec, a ve skutečnosti lovec znepokojený o osud dvou dobrých přátel na pouti od Clear Brooku k Riu Pecos.

Jízda skalnatou planinou uběhla v klidu, nepřihodilo se nám vůbec nic pozoruhodného, posléze jsme dorazili k hluboké rozsedlině, do níž klesala dosti srázně naše stezka, ze všech stran sevřená hladkými, strmými stěnami. Potůček při dně vypadal z té výše jako klikatá, tlustá čára nakreslená tuší. Na místě, kde jsme se zastavili, přečnívala nad propast skupina několika obrovských kaktusů.

Tak tohle tedy byl kaňon Omylu, Mistake Canyon...

Začali jsme opatrně sestupovat. Šlo to ztěžka a pomalu, při každém klouznutí hrozilo, že se začneme řítit po srázu, že si zpřerážíme v několika okamžicích všechny kosti v těle. Viděl jsem hodně kaňonů, ale tenhle, to přiznávám, na mě působil zvlášť tísnivě, skutečně hrůzyplně. Jako by člověka stále něco uvnitř varovalo, aby se nepouštěl dál, aby se radši vyhnul, aby volil jinou cestu.

Konečně jsme se dostali až k samému dnu. Z obou stran se kolem nás do vysoka vypínaly srázné stěny, zdálo se nám, jako by se chystaly nás zavalit, zřítit se, pohřbít nás. Jeli jsme mlčky, nějak zaraženi, a třeba jsme z toho tísnivého pocitu bez ustání pobízeli koně, trvalo celou hodinu, než jsme dorazili k ústí soutěsky na opačné straně. Tam nás přivítala opět planina, zvolna se snižující a přervávaná tu a tam divokou úžlabinou, to už jsme se blížili k Riu Pecos. Parnell tvrdil, ostatně správně, že při rychlé jízdě můžeme dorazit k cíli nazítří navečer.

Po poledni jsme minuli menší vodu, vlídný potůček obrůstaly křoviny, v nejbližším okolí se řídce zelenala tráva a zahlédl jsem i trsy jahodníku. Jeli jsme však dál, a štěstí nám přálo při západu slunce jsme dorazili k překrásnému údolíčku, jen posetému hustou, dost svěží trávou a obstoupenému ze tří stran hradbou křovin, a dokonce skupinou několika stromů. Výtečné místo pro unavené jezdce i pro jejich zvířata. Ta se ostatně hned vrhla k travině a začala porost chutě spásat.

Ne, nemohli jsme si opravdu na nocování přát nic lepšího, však také Parnell se tvářil očividně sebevědomě, zvlášť příhodné je to, poznamenal, že nemusíme hlídat koně, že se mohou pást přímo mezi námi a že jediný přístup je přes říčku, uzavírající celé naše tábořiště. Vypravil se také s Jogem Hawleym na lov a zakrátko se oba vrátili s nákladem několika prérijních slípek v náručí. Rozdělali jsme oheň, já jsem při tom statečně pomáhal, vysloužil jsem si Parnellovu pochvalu a nádavkem k tomu pořádnou porci jemného, chutného slepičího masa. Spořádal jsem svou večeři velmi rychle a uklidil se k jalovci, který zde opodál rostl a k němuž jsem přivázal svého hřebce.

Chtěl jsem si odpočinout, ale nějak jsem se nemohl do spánku zabrat: tam u ohně se rozproudila živá zábava, až příliš živá na postavení, v němž jsme bezpochyby byli, a mě to znepokojovalo, i když jsem nemohl nic podniknout byl jsem přece prostoduchý, bláznivý badatýlek, který se na Západě zhola nevyzná! A přitom bych jim byl nejradši od plic řekl, co si o jejich počínám myslím. Tropit zde povyk jak v hostinci o posvícení, když v okolí mohou být Komančové! A zapálit si ke všemu tak vysoký oheň i kdyby přes hradbu křovin neuviděli dým, určitě jej musí už na dálku ucítit! Může tohleto vůbec udělat jen trošku zkušený zálesák?

Netrvalo dlouho a mé obavy se potvrdily. Jak jsem se tak neklidně převaloval a marně se pokoušel usnout, zpozoroval jsem pojednou, že se mého hřebce zmocňuje nepokoj. Přestal se popásat, neklidně otáčel hlavu a potom začal tiše nabírat do nozder vzduch a lehce funět neklamné znamení, že se někdo cizí blíží k našemu ležení. A ten někdo musel být bez jakékoliv pochyby běloch, protože kůň zafuněl. I v tom ho Apači dokonale vycvičili, znamení tichým zafrkáním dával jen tehdy, když cítil nablízku zápach bělocha.

"Iš hoš," šeptl jsem. "Lehni si."

Poslechl ihned, rozuměl mi, splnil svou povinnost tím, že mě varoval, a musel se teď chovat co nejklidněji, aby se nic neprozradilo, aby příchozí netušili, že o nich víme. Nebo že o něm víme. Nabyl jsem v té chvíli přesvědčení, že jde spíš o jednotlivce než o skupinu, soudil jsem tak podle stupně hřebcova vzrušení. Cizinec patrně ucítil kouř, uvázal V ústraní koně a potají se šel přesvědčit, jaká společnost se V téhle zapomenuté pustině usadila.

Převalil jsem se tak, abych přimhouřenýma očima mohl sledovat všechno ve směru, odkud se neznámy jedině mohl objevit. Po chvilce jsem uviděl, že se mezi listy cosi hýbe, několik větviček se zachvělo, jako když se do nich opře slabý větřík. Muži u ohně se dál hlučně vybavovali, to neznámému opatrníku zahrálo zřejmě do noty, nezaslechl jsem ani nejmenší šelest. Zdálo se mi, že se ten člověk doplížil až na samý kraj křoviny lemující naše tábořiště. Byl jsem zvědav, co udělá křoví tam bylo husté, jestli chce něco vidět, bude muset pár větviček poodsunout stranou.

Stalo se tak, než jsem si to vlastně pořádně uvědomil.

Najednou jsem zahlédl, jak se v křoví na chvíli zaleskly dva ostré světélkující body. A nad nimi se cosi zabělalo, snad nějaký bílý závoj nebo bílý pás nebo bílé vlasy. Než jsem si stačil všechno srovnat v hlavě, uviděl jsem, že se křoví rozhrnulo úplně, a z houští vyskočil na volné prostranství starý, vysoký muž.

"Paraelle!" vykřikl. "To je překvapení, starý známý v těchhle končinách!"

Muži u ohně se vymrštili, neměli tušení, že zde někdo je, ale Sam Parnell se vzápětí rozběhl starému muži vstříc.

"Old Wabble! Old Wabble!" vykřikoval na celé kolo a rozhazoval přitom oběma rukama. A náhle, jako by si uvědomil, že příchozí nemá tuhle přezdívku zrovna moc rád, začal se horlivě omlouvat. "Promiňte, že mi to uklouzlo. Ale setkat se tak najednou s Fredem Cutterem člověk je z toho hned celý popletený!"

Tak tohle tedy byl Old Wabble! Blížil se pomalu klátivým krokem, jako by se neustále vysunoval z vlastního těžiště, vysoký, vyzáblý, s dlouhými, na první pohled nápadnými bílými vlasy, které mu splývaly až na ramena. Byl vyšňořen dost podivně, leckdo by řekl figura do maškarního plesu. Hubené nohy vězely v prastarých, odřených legginách, přizdobených ovšem ostruhami s obrovskými kolečky, ba spíše koly než kolečky. Lovecká košile byla u krku volná, stejně tak jako lovecká kazajka, jejich původní barvu nebo vzor však mohl bezpečně určit snad jenom jasnovidec. Kolem hlavy měl uvázán šátek, jehož cípy sklouzávaly také až hluboko k ramenům, a v uších se mu stříbrně leskly dvě velké náušnice. Několik dýmek zastrkaných za pasem svědčilo O jeho kuřácké vášni. Hned vedle nich měl zasunut nůž s odřenou rukojetí a taky puška, kterou pevně svíral šlachovitou rukou, nebyla zrovna modelem posledního roku. Osmahlá tvář krále kovbojů vyjadřovala úplnou spokojenost z toho, jak dokonale se mu podařilo překvapit svého přítele. Mávl nad jeho omluvou jen rukou:

"Pshaw! Nechte toho! Už je to jednou venku, co se dá dělat ostatně si nedám nohu za krk proto, jak mi říkají. Ale moc opatrní, příteli, nejste. Uděláte si táborák, že je cítit na dvacet mil, a bavíte se přitom, že vás je slyšet nejmíň do Kanady. Copak kdyby dřepělo tam v tom křoví místo mě tak dvacet třicet Indiánů? Byli byste na onom světě, než byste řekli švec jeden jak druhý! No, jsou na světě lidi, kteří co živi nepřijdou k rozumu, It's clear!"

Tak už tady bylo to jeho oblíbené rčení! Potlačil jsem úsměv a pobaveně pozoroval ze svého místa, stranou od ohně, starého kovboje a taky Sama Parnella, který upadl do rozpaků jako chlapec, když ho učitel právě přistihl, že neovládá látku.

Old Wabble se však už tvářil poněkud smířlivěji:

"Odkud jedete?"

"Byli jsme u Rio Gily..."

"A kam máte namířeno?"

"K Riu Pecos..."

"Výborně!" zahlaholil Old Wabble. "To se mi dokonce ohromně hodí. Potřeboval bych vás k něčemu tam dole. Poslyšte, nesetkali jste se před Mistake Canyonem s menším dragounským oddílem?"

"Ale ano. Dokonce jsme nocovali u nich v táboře."

"A jsou tam ještě pořád?"

"Jsou, jsou."

"Well! Musím se k nim vrátit. Doufám, že je zastihnu, potřebuju, aby mi pomohli."

"A... v jaké věci?" odvážil se Sam Parnell značně uctivě.

"Hned vám to vysvětlím," řekl starý kovboj."Jen co si přivedu kobylku. Hned jsem zpátky."

Otočil se, přeskočil bystře potok a zmizel ve tmě. Mezi zálesáky to tiše zašumělo, teprve nyní se vzpamatovávali z údivu nad nenadálou návštěvou. Já jsem se obrátil ke svému hřebci, který ještě stále bez hnutí ležel v trávě, a zavolal jsem na něj přitlumeně: "Si Si!" Zvedl se a pokojně a s chutí se znovu dal do spásání travičky. Pozoroval jsem ho, dokud se Old Wabble nevrátil.

Také starý pustil koně, aby se mohl volně pást, a potom se pohodlně uvelebil u ohně.

"Pořádný ohýnek, gentlemani, až trochu příliš velký na zdejší poměry," opakoval svou výtku už mírněji, jaksi blahovolně."Ale nechte ho hořet. Prozkoumal jsem okolí a vím bezpečně, že tady není ani jediný indiánský mokasín, naštěstí pro vás. Kdy chcete pokračovat v cestě?"

"Budeme tu jen přes noc," řekl Parnell.

"Ne, ne," řekl Old Wabble."Myslím, že pojedete až pozítří. Ještě jedna noc vás tady čeká."

"To sotva, když..."

"Žádné sotva, mám k tomu důvody. Hned vám je řeknu, ale dřív bych rád věděl, s kým mám tu čest. Vás znám, Parnelle, ale ostatní..."

Sam Parnell se jal představovat jednotlivé členy zálesácké skupiny mne si nechal až na konec. Vlastně jsem se také teprve teď přisunul blíž k ohni. Začínalo to být velmi zajímavé.

"Mister Charley, hrozně učený člověk. Toulá se tady po kraji kvůli hrobům," podal svéráznou charakteristiku mé osoby.

Old Wabble po mně vrhl nedůvěřivý pohled.

"Kvůli hrobům?"

"Ano, hledá v nich nějaké staré krámy, které tam nechali staří Indiáni. Zajímá ho, jak žili. Bůhsámví proč. Co to komu pomůže, když to bude vědět!"

Parnellův výklad byl vskutku osobitý.

"To je dost divná zábava," mínil Old Wabble."A hlavně je s těmihle lidmi hrozná potíž. Taky jsem se jednou s takovou učenou hlavou projížděl po prérii. Ten zas psal knihy o indiánských jazycích. Taky pěkný blázen. Dělal jsem mu průvodce, ale říkám vám, sám jsem z toho měl málem šváby na mozku. Ani pušku neuměl jaksepatří vzít do ruky. A potom s ním jeďte mezi Indiány! Marná sláva, tahle věda lidi jen kazí. It's clear!"

Parnell úslužně přikyvoval, tu a tam po mně střelil lehce vyčítavým pohledem, jako by mi říkal, vidíte, já to odjakživa tvrdil. Bavil jsem se tím náramně a čekal jsem nedočkavě, co přijde dál.

"Poslyšte, gentlemen," ozval se opět starý."Co byste takhle řekli několika indiánským skalpíkům? Zaručeně komančského původu! Nemáte chuť?"

"Což o chuť," zabrumlal z hloučku Jos Hawley."Ale aby nakonec člověk nepřišel o vlastní!"

"Bojíte se?" vyjel Old Wabble.

"Vůbec ne, ale o takových věcech by člověk rád věděl něco bližšího. Než se pustíte do hry, musíte si prohlídnout karty."

"It's clear," souhlasil starý."Tak poslyšte: znáte jméno Old Surehand?"

Všichni sebou trhli a Sam Parnell ze sebe vychrlil, stěží potlačuje zvědavost, hned celou tirádu:

"Old Surehand? To se rozumí! Abychom neznali nejlepšího střelce, co kdy chodil po Divokém západě!"

"No, nejlepší, nejlepší...," krčil rameny Old Wabble."Žádná soutěž o nejlepšího střelce se nikdy nekonala, a já si myslím, že aspoň tři střelci tady na Západě si jsou rovni. Vinnetou, Old Shatterhand, Old Surehand nechtěl bych hádat, kdo z nich míří přesněji. Ale o to nejde, drazí gentlemen. Nýbrž o to, že jsem se s Old Surehandem nedávno setkal a že ho přepadli Komančové. Přesněji řečeno: jeho a mne."

"All devils!" zděsil se upřímně Sam Parnell."U všech čertů a kolik jich bylo?"

"Tak stovka."

"A vy jste byli...?"

"Sami dva."

"A vy... vy jste jim upláchl?"

"Yes."

"To jste ho nechal na holičkách?"

"Co si to myslíte o Fredu Cutterovi? Parnelle!! Chytrost nejsou žádné čáry, jak říká známé přísloví. Proč by se měli svíjet u mučednického kůlu dva lovci, když jeden může přivést posilu a toho druhého vylovit z bryndy? Slyšel jste, že se zajímám o dragouny! It's clear!"

"Už rozumím," řekl Parnell."Jde vám o posilu. Ale co když s vámi nebudou chtít jet?"

"Well, i to se může stát," připustil Old Wabble."Ale i kdyby si dali říct, není to tak jednoduché. Ve vojenském táboře budu zítra večer, a než dostihneme Komanče, bude to trvat aspoň dva dny. Proto právě počítám i s vaší pomocí, sir! Jde totiž o jedno: aby byl Old Surehand ještě mezi živými, až přicváláme."

"Jistě! Jak si to představujete?"

"Musíte zde na mě počkat do pozítří do večera. Buďto přijedu s vojáky, nebo se vrátím sám. Aspoň deset dvanáct mužů z kapitána vymámím, kdyby měl čert na praseti jezdit. A když se k nim připojí deset odvážných, zkušených zálesáků, jako jste vy... to už se dá něco rozumného podniknout."

"Snad," řekl Parnell."Snad máte pravdu: ale máme čekat na dragouny? Co kdybychom se pokusili sami? Mládenci by do toho asi šli... Abychom totiž nepřišli s křížkem po funuse, jak jste řekl."

Král kovbojů potřásal hlavou, jeho dlouhé stříbrné vlasy se zavlnily až přes rameno. Prohlížel si zkoumavě lovce a čelo a celá tvář se mu zkrabatily vráskami. Nezdálo se, že by byl zvlášť uspokojen.

"Všecka čest vaší nabídce, sir. Ale chtělo by se gentlemenům opravdu do takového podniku? To není žádná procházka, tady půjde zatraceně do tuhého!"

Muži se na sebe dívali rozpačitě, jak to vypadalo, Parnellovým návrhem právě nadšeni nebyli.

"Tak vidíte," řekl Old Wabble."Není to všechno tak zcela jedno... all devils," vzrušil se pojednou,"co se to tam děje s těmi koňmi! Hallo! Ten vraník se tam sápe na mé zvíře..."

Vyrazil dvěma dlouhými skoky kupředu, vrhl se k mému koni a snažil se zmocnit jeho uzdy. Ale můj krásný hřebec, můj Hatátitlá čili Blesk, se vzepjal, vztyčil se na zadních, zahrabal divoce kopyty do vzduchu a bojovně zaržál. Dal zkrátka jasně najevo, že nikomu cizímu nedovolí, aby na něj sáhl třeba jen prstem.

Old Wabble jako by zkameněl. V údivu zíral na hřebce, jehož ušlechtilou hlavu teď ozařovaly plápolající červené jazyky táborového ohně.

"Thunderstorm! To je koníček! Ten stojí za to, aby si ho člověk důkladně prohlédl..."

Bývalý kovboj, dokonce král kovbojů, ovšem dovedl i jenom od pohledu ohodnotit zvíře vynikajícího chovu. Po tváři se mu přímo rozléval výraz rozkoše. Starý měl koně určitě velmi rád.

"Opravdu, takový kousek se hned tak neuvidí. To bych se musel moc a moc mýlit, kdyby tenhle černý fešák nebyl z chovu Mescalerů! Jako by vypadl z oka těm hřebcům, co mají..."

Najednou se zarazil, chvíli si ještě Hatátitlu prohlížel, pak se otočil na patě a klátivým krokem došmaťhal až ke mně. Neřekl nic, jen si mě přeměřil očima od hlavy k patě, potom se zastavil pohledem na mých zbraních. Sehnul se, vzal je do ruky (přihlížel jsem se svolujícím úsměvem), pak je zas opatrně položil vedle mne.

"Sir, to je váš kůň?" zeptal se.

"Ano."

"Vy jste ho koupil?"

"Ne, ne."

"Dostal jste ho darem?"

"Yes."

Zamžoural jaksi spiklenecky očima.

"A opravdu hledáte staré hroby?"

"Opravdu."

"A jmenujete se Charley..."

"Ano."

"Well, znám taky jednoho člověka, který se tak jmenuje. Podle jména ho znám. Dokonce i jeho indiánsky, přítel mu tak někdy říká. A není to lecjaký Indián, ale náčelník, znamenitý náčelník! No nic, hodně štěstí a zdaru vašemu pátrání."

Obrátil se a sedl si zase k ohni. Nebylo pochyb, prohlédl mě, věděl, co si má myslet o Mr Charleym, ale současně vzal na vědomí, že si nepřeji být prozrazen, a zahrál tedy rozpačitě mou hru. Ostatní se po sobě zmateně dívali, nevěděli kloudně, co si o tom mají myslet, ale když potom Old Wabble jednoho z nich zas klidně a samozřejmě oslovil, pokračovali v rozhovoru, jako by se nic nestalo. Old Wabble už znovu o výpravě za Komanči nezačal, vyptával se teď lovců na to, kudy sem přijeli, co v poslední době zažili.

Zato já jsem měl plnou hlavu starostí a obav. Tak tedy Old Surehanda a Old Wabblea přepadli Komančové! Nebyla zlá jen ta zpráva sama o sobě, povážlivější a kupodivu nepřiměřené jeho westmanské pověsti se mi zdálo být Old Wabbleovo chování. Copak opravdu byl přesvědčen o tom, že Komančové prostě vzali na vědomí, že jim upláchl, cožpak nepočítal s tím, že jsou mu v patách? Copak naproti tomu oni mohli uvěřit, že jim starý král kovbojů prostě nechá svého přítele v rukách a nepokusí se mu přijít, třeba s posilou, na pomoc? Byl bych se vsadil na místě nevím oč, že naopak vyslali nejméně pět šest nejlepších jezdců, přinejmenším aby prozkoumali záměry uprchlého zajatce, protože od této chvíle přece museli pokládat Old Wabblea za svého nepřítele číslo jedna. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, chtěl jsem si zjednat jasno, alespoň pokud jde o naše bezpečí pro nejbližší hodiny ti komančští zvědové mohli už být někde v bezprostředním okolí našeho tábora.

Sebral jsem se tedy nenápadně a vyšel do noci. Přeskočil jsem potok a pustil jsem se na břehu směrem po proudu, mezi houštinami nepřístupnými pro jezdce, takže jsem měl nemalou naději, nebo téměř jistotu, že se nesrazím s Komanči. Ale opatrnost je matka moudrosti, a tak jsem raději vytáhl svůj bowiák z opasku, připraven na všechno, i na neočekávané přepadení. Indiáni přece také mohli už z dálky ucítit kouř našeho táborového ohně a rozhodnout se, že se k našemu ležení připlíží!

Postupoval jsem pomalu a rozvážně, krok za krokem, a pečlivě jsem si prohlížel, když si už potom oči uvykly na tmu, všecko bezprostřední okolí. Nikde nic, dokonce až k místu, kde už nebyl cítit zápach dýmu. Zde jsem se zastavil, řekl jsem si, že tady v úkrytu počkám, jestli se někde v okolí pohybovali Komančové a nic nezjistili, patrně už spí a nepřijdou, jestli však kouř z ohně ucítili, jistě se vypraví směrem k našemu táboru, a tuje velmi pravděpodobné, že zvolí tuto cestu. A kdo ví, snad se mi poštěstí vyslechnout jejich rozhovor.

Čekal jsem přes hodinu, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Vlastně už jsem vstal a chtěl se vrátit, přesvědčen, že se zbytečně připravuji o noční odpočinek, když se mi zazdálo, jako by se z dálky blížil nějaký dusot. Sílil, blížil se víc a víc, nemohlo být pochyb o tom, že ty zvuky způsobují údery kopyt na travnaté půdě. Odhadoval jsem, že to mohou být tak nejvýše tři jezdci. Čekal jsem netrpělivě, jestli se objeví v bezprostřední blízkosti, abych si ověřil svůj odhad.

Štěstí mi opravdu přálo. Zanedlouho jsem mezi křovisky proti jasnější obloze rozeznal obrysy dvou mužů na koních. Byli to Indiáni, bezpochyby Komančové. Koně už zvolnili krok, šlo se jim zde těžce, a ostatně je oba bojovníci ani nepobízeli. Zdálo se, že jsou něčím znepokojeni, vrtěli se na hřbetech a natahovali nosy směrem k našemu ležení. Plížil jsem se k nim, a ani jsem nemusel dávat zvlášť velký pozor, sami koně totiž dělali dost velký hluk, aby v něm zapadlo nějaké to prasknutí větvičky, které jsem snad mohl způsobit. Jeden z mužů do sebe mohutně vtáhl vzduch a naklonil se ke svému druhovi:

"Uff! Cítím zápach kouře! Potvrdí mi to můj bratr?"

Také druhý zvrátil hlavu a nabral vzduch snad ještě mocněji než první.

"Můj bratr cítí správně," potvrdil vzápětí.

"Bílý pes je velmi neopatrný, že si rozdělal oheň."

Komanč potřásal hlavou:

"Není tak slavný a zkušený bojovník, jak se o něm vypravuje."

"Ano. Chová se jako nezkušený zelenáč. Má bílé vlasy, počíná si však jako pošetilý mladík. Já a můj bratr získáme brzy jeho skalp."

"Udělali jsme dobře, že jsme pokračovali v jízdě i po setmění," pochvaloval si komančský bojovník tlumeně."Můj bratr nyní vidí, že neprohloupil, když mě poslechl. Až přivezeme skalp starého lovce, ohromíme všechny muže u jezera Saskuankui, u Modré vody, a oni nám budou závidět. Teď však musíme slézt z koně, ať mě můj bratr následuje."

"Můj bratr o tom mluví zbytečně. Vím, že se musíme k nepříteli připlížit nepozorovaně."

Oba se tiše sesmekli a přilehli k zemi. Sunul jsem se za nimi ve vzdálenosti asi osmi kroků a přemýšlel horečnatě, co podniknout. Mám čekat, až uvidí náš oheň? Nebo se mám pokusit zneškodnit je na místě? Omráčit je? Teď, anebo ve vhodnější chvíli? Neměl jsem čas dlouho uvažovat, ale v tom okamžiku se mi zdálo, že bude jistější zneškodnit je pokud možno okamžitě. Zastrčil jsem nůž za pás a připravil jsem si revolver. Pak jsem se rychle přesunul k Indiánovi, kterého jsem měl bezprostředně před sebou, vymrštil se a po dvou třech skocích prudce udeřil rukojetí revolveru do spánku. Sesunul se a zůstal ležet bez jediného hlesu. Ale trochu šramotu jsem přece jen způsobil, protože první Komanč se zastavil, pootočil se a šeptl důrazně:

"Co to bylo? Není můj bratr..."

Nedořekl. V té chvíli jsem ho už držel levicí za hrdlo, a vzápětí ho úder mé pravičky zbavil vědomí. Skácel se mi do náruče jako pytel brambor. Teď jsem hleděl, aby šlo všechno ráz na ráz, jako na drátku. Vzal jsem oběma Komančům lasa a spoutal je na rukách i na nohách zády k sobě, tak pevně, aby se nemohli ani pohnout. Pro jistotu jsem je odvlekl k nedalekému stromu a navíc je připoutal ke kmeni abych měl jistotu, že mi vzácná, nečekaná kořist neunikne.

To všechno se stalo během několika málo vteřin, byl jsem spokojen. Teď jak dál? Rozhodl jsem se vrátit se zpátky do našeho tábora, co nejméně nápadně, s lhostejnou tváří, naprosto samozřejmě. Měl jsem cosi za lubem, a jak jsem předpokládal, nikdo si mé dosavadní nepřítomnosti ani nevšiml až na starého Old Wabblea. Jeho oči si mě pichlavě prohlížely, něco mu tady nehrálo.

"Tak se mi zdá, že jste byl na zdravotní procházce," prohodil, když jsem se zas uvelebil na svém místě."Jestlipak víte, na čem jsme se mezitím dohodli?"

Povolil už své vášni a statečně pukal z dýmky. Musím říci, že vydávala neuvěřitelný zápach.

"Jakpak bych to mohl vědět?" řekl jsem co možná lhostejně."Byl jsem pryč."

"Právě! Tak poslyšte," naklonil se ke mně."Nikam za dragouny se nejede. Zůstávám tady."

"Nový plán?"

"It's clear!" zasmál se."Zapomněl jsem totiž na jednu důležitou maličkost. Slyšel jste někdy o Old Shatterhandovi?"

"Slyšel."

"Zdržuje se teď někde v okolí Ria Pecos. A tak jsem si řekl, že bych mohl požádat o pomoc jeho. Co myslíte, vyhoví mi?"

"Jistěže."

"Pshaw," odfrkl nevěřícně Sam Parnell. Asi ho dopalovalo, že mi Old Wabble věnuje takovou pozornost."Pan Charley asi bude vědět, co udělá nebo neudělá Old Shatterhand! Ještě řekněte, že se bude řídit podle vás! Vy znalče!"

"Pomalu, pomalu s tou flintou!" řekl jsem."Možná že nejsem tak zkušený westman jako vy, ale to, co jste provedli, to bych já neudělal nikdy!"

"A co jsme provedli?! To má snad znamenat, že jsme udělali podle vás nějakou chybu?"

"Myslím si, že ano," přisvědčil jsem naprosto klidně.

"Prosím vás! A můžu se zeptat jakou?"

"Mr Cutter nás překvapil v táboře, a vy jste ani nevěděli, že tady v okolí někdo je."

"Zato vy jste to věděl!"

"Věděl!"

Parnell se zachechtl a rozhlédl se po ostatních:

"Hohóó! A nechvástáte se náhodou trošku, Mr Charley?"

"Mohu to dokázat."

Teď ovšem milý Parnell vyvalil oči:

"Dokázat? Dokonce?! Tak to udělejte!"

"Mr Cutter mi to dosvědčí. Že jste uřízl větvičku, když jste nás pozoroval z tamtoho křoví?" Obrátil jsem se k němu.

Old Wabble vytáhl z úst dýmku a zvedl v údivu obočí.

"Ano... ale... to jste musel vidět, jinak byste... jinak byste o tom nevěděl..."

"A to jste nás nemohl upozornit?!"

Parnell se durdil, všecek rudl v obličeji, stát se mu něco takového před Old Wabblem! Cítil se zahanben.

"Bylo to zbytečné," odpověděl jsem.

"Zbytečné! A co kdyby to byl Indián?"

"Já jsem přece věděl, že to není Indián."

"No vy jste tedy učiněny vševěd! Copak to vůbec ve tmě člověk může určit?"

Pokrčil jsem lítostivě rameny.

"Zálesák by to měl umět. Právě ve tmě."

"Rád bych věděl jak. Poučte mě laskavě," řekl uštěpačně.

"Potřeboval byste to. Tím spíš, že jste udělal ještě jinou botu a při té šlo už vyloženě o život."

"Heavens!" Parnell se jízlivě, ale tak trochu křečovitě roZesmál."Tak sem s tím, žádné zdržování, ať to tedy podruhé neudělám. Račte mě poučit!"

"Proč ne," řekl jsem."Poslyšte, víte, co dělají Indiáni, dyž jim upláchne kořist, ke všemu běloch?""Co by dělali? Pustí se za ním, aby ho zas chytili. To ví každé malé dítě!""Ale vy ne."

"Chcete mě urážet, sire"

"Jen varovat, Mr Parnelle," řekl jsem."Mr Cutter přece utekl Komančům, pravda? A nemyslíte, že ti páni se pokusí pověsit se mu na paty?"

"Hrome... na to jsem nepomyslel," zrozpačitěl najednou Parnell a usilovně si mnul bradu.

"Zounds!" Teď vybuchl i bělovlasý kovboj. Udeřil se pěstí do čela."Docela správně, sire A jak já jsem na tohle mohl zapomenout! Jestli jsou mi v patách, udělají všecko, aby mě co nejdřív dostali! A tady jsme do téhle chvíle ani nepostavili stráže. Hned to musíme napravit. Hned!""Stráže nestačí," řekl jsem.

"Ne?" podivil se král kovbojů."Myslíte, že bychom měli podniknout ještě něco? A co? Povídejte, povídejte, ať nic nepromeškáme!"

Tu zrak padl na Parnella a byl to pohled pro bohy. On, Hawley i ostatní vytřeštěně zírali na Freda Cuttera, jako nechtěli věřit vlastním uším. Tenhle slavný král kovbojů, který prožil desítky let v divočině i mezi Indiány, se vyptává neznámého chlapíka, k tomu nějakého potrhlého vědátora, co má podniknout proti Komančům?

Mr Cuttere, co se to s vámi děje?" vykřikl Parnell."Copak vy hodláte tancovat, jak bude pískat nějaký pan Charley, který toho ví o Indiánech asi tolik, co já o těch jeho zatracených hrobech?"

, Jen klid," řekl starý."On toho náhodou ví dost a dost... Povídejte, Mr Charley! Čekáme na recept!" Pokrčil jsem rameny:

Jaképak recepty! Jestli se za Mr Cutterem někdo vypravil, určitě už ucítil dým našeho ohně. Někdo by měl, Mr. Parnelle, prohledat okolí přesně až k místům, odkud se ještě dá čichem kouř našeho ohně rozeznat. A zjistit, jestli nejsme špehováni!"

"To se dá udělat," souhlasil Parnell napodiv ochotně."To zní docela rozumně. Až se jeden diví, že jsme na to hned nepřišli. A víte co... půjdu sám. A Jos, Wren, Cartwright a Tyndall mi pomohou."

Hotovili se hned k odchodu, možná i kvůli tomu, aby už byl konec těch řečí o chybách, kterých se dopustili. Starý kovboj je pobízel dost nerudně:

"Tak bystře, bystře, Mr Parnelle! A račte vzít oči do hrsti! A nastražit ušiska! Jinak zpláčeme nad výdělkem. It's clear!"

Jasné to bylo, ale bylo li to jasné také těm pěti, tím jsem si tak úplně jist nebyl. Lehl jsem si sice hned potom, co odešli, do trávy, zdánlivě naprosto klidný, ale ve skutečnosti jsem byl jaksepatří zvědav, jestli na ty mé dva svázané Komanče přijdou. Měla to být taky tak trochu zkouška, s čím se dá u těchto zálesáků počítat.

Má zvědavost byla uspokojena až skoro po hodině. Sam Parnell se zjevil i se svými druhy a s dvěma indiánskými koňmi a s dvěma komančskými bojovníky. Nadšení z nich zrovna tryskalo, jak se jen objevili na kraji tábora, začali radostně mávat a Parnell halekal na plné kolo:

"úlovek, úlovek, báječný úlovek račte se podívat, Mr Cuttere co říkáte!"

Old Wabble se rozkymácel na všechny strany, jak se k nim řítil, a vlasy mu povlávaly kolem hlavy:

"Dva Indiáni! A Komančové! Jak jste k nim, prosím vás,

"Jak? Prostě jsme je objevili, Mr Cuttere!" zářil Sam Parnell.

"Co mi to vykládáte! Copak Komančové rostou pod mechem jako houby v lese?"

"Pod mechem ne, ale u stromu," rozesmál se Jos Hawley a ostatní s ním.

"U stromu?"

"Ano," přisvědčil Parnell."Někdo je připoutal ke stromu. A nedaleko jsme našli i koně."

Fred Cutter si založil ruce na prsou, střihl po mně výmluvným pohledem, zatímco Parnell rozpřádal své domněnky.

"Tady je asi nablízku nějaká skupina zálesáků. Uviděli Komanče a pro jistotu s nimi udělali krátký proces."

"Copak jsou mrtvi? Nebo zraněni?" podivil se Wabble.

"To ne... aspoň jsme si nevšimli žádné rány..."

"Tedy v bezvědomí?"

"Ano."

"Hm, hm." Král kovbojů spustil ruce podél těla a zakymácel se z pat na špičky."Tak si myslím, že tady žádná skupina zálesáků není... nýbrž jen jeden, jediný!"

"Jeden?!" zasmál se Parnell."To má být vtip?"

"Vůbec ne. Jenom si říkám, že existuje jen jeden zálesák, který dovede svého protivníka uspat tak důkladně, že nemá ani čas, aby se bránil."

"Old Shatterhand!" vykřikl Parnell.

"Právě!" potvrdil suše Old Wabble."No ano... ale... ale to by znamenalo, že je tady někde vokolí!"

"Příteli," řekl Old Wabble a zaklepal pro větší důraz na rukojeť svého revolveru,"na to bych klidně vsadil třeba poslední centík. It's clear!""Ale proč se tedy už mezi námi neobjevil?"

"To nevím. Bezpochyby má k tomu své důvody, příteli."

"A neměli bychom se po něm sami poohlédnout?" řekl Parnell."Mohl by nám ohromně pomoci a my zítra ráno musíme pryč!"

Old Wabble zachovával bohorovný klid."Nechtě to na něm. Však on se objeví, až bude potřeba." No, no, no! Děláte, jako by váš Old Shatterhand byl vševědoucí. Slyšel jsem o něm sice hodně vypravovat, báječný chlapík to musí být, to nesporně, ale jak by mohl vůbec tušit, že ho potřebujeme? Vždyť o tom mluvíme jen mezi sebou, málem mezi čtyřma očima!" A já vám říkám, že bych vsadil i ten poslední centík na to že ví do puntíku přesně, co jsme dělali a co jste vy dělal i za včerejšek."

"Pshaw!"

Old Wabble pokrčil rameny.

"Uvidíme!"

Parnell nasadil smířlivý tón:

"Konečně co bychom se přeli, sir, nemá to smysl. Radši se poraďme, co se zajatci."

"Zatím nic."

"Nic, nic!" zlobil se Parnell."Já nemám rád dlouhé odklady. Přece musíme rozhodnout, co s těmi chlapíky uděláme. S sebou je vzít nemůžeme, byli by nám jen na obtíž. S tím doufám souhlasíte?"

"Něco na tom je," připustil starý. "It's clear!"

"A pustit je to by byl teprv nesmysl. To by se nám taky zatraceně nemuselo vyplatit!"

"Patrně."

"Tak už zbývá jen to třetí," řekl Parnell."Poslat je krátkou cestou do těch jejich věčných lovišť. Beztoho si nic jiného ani nezaslouží."

"Pomalu, pomalu, Mr Parnelle! Jestli by měl na tohle někdo právo, tak by to byl ten, kdo Komanče přemohl, nezdá se vám? To je podle mě Old Shatterhand!"

"Prosím vás! Ještě jsem ho neviděl. Možná že zde byl, možná že ne. Zatím jsme se o tom nepřesvědčili. A vůbec podle prérijního práva to jsou naši zajatci. A podle prérijního práva je taky postavíme před soud."

"Jak myslíte," pokrčil rameny Old Wabble."To je vaše věc."

"A vaše ne?"

"Ne. Co já mám společného s těmi Komanči?"

"Šli přece po vás. Pronásledovali vás"

"Ale zatím mi nezkřivili ani jediný z mých šedivých vlasů!"

"Vy jste dobrý! To chcete pokaždé čekat, až vás někdo vezme klackem přes hlavu, než se začnete bránit?" Parnell šermoval Old Wabbleovi vzrušeně rukama před obličejem.

"To se divím, že už dávno nejste nebožtíkem! A kde je vaše pověst? Nenechte se prosit, sire Jste členem prérijního soudu!"

"Ne, děkuji, Mr Parnelle, ale řekl jsem, že ta věc se mě netýká. Budu jen poslouchat proti tomu doufám nic nemáte?"

"Jistěže ne," řekl stroze Parnell."Jak chcete. Ostatně my s tím nebudeme dělat žádné cavyky. Go on!"

Spoutaní Komančové leželi nedaleko táborového ohně, pár kroků od místa, kde Parnell začal se svým procesním řízením. Zdálo se mi, že se už probrali z mdloby, lehké chvění kůže na víčkách mě o tom přesvědčovalo. Ale nebyl jsem si jist, musel jsem totiž dávat pozor hlavně na Parnella, který třemi větami odůvodnil rozsudek, jenž se dal uhádnout už předem. Komančové se odsuzují k smrti. Všichni členové tribunálu byli pro, jen Jos Hawley po kratším váhání hlasoval proti. Parnellovi to úplně stačilo rozhodl, aby Komančové byli zastřeleni ihned, bez průtahů, na místě. A hned také určil trojici k provedení rozsudku. Teď se už nedalo váhat, ti tři se zvedali a prohlíželi si už zbraně.

"Hallo, Mr Parnelle," ozval jsem se,"počkejte ještě okamžik. Rád bych vám něco řekl."

Obrátil se ke mně, zjevně byl překvapen.

"Copak si přejete, sir"

"Dopustili jste se při tom prérijním soudu chyby. Rozsudek je neplatný."

"Ale jděte! Zase chyba? A jakápak?""Dokonce nejedna, ale několik. Předně se řízení neúčast1 ten, koho se nejvíc týkal"

"My jsme ale Mr Cuttera zvali. Sám nechtěl."

"Já nemyslím Mr Cuttera."

"A koho tedy?"

"Sebe!"

"Co říkáte?! Sebe... A vy se snad pokládáte za westmana?"Za koho se pokládám, je docela lhostejné. Ale patřím též společnosti a mám nárok, aby v tak důležité věci byl slyšen i můj hlas i kdyby nebyly žádné další důvody."

"Sir, je mi líto, ale vy se pletete! Vy nepatříte k naší společnosti, nýbrž jste pod její ochranou. To je veliký rozdíl! nechat vás tady samotného, budete bezmocný jak malé dítě Musel jsem se tomu volky nevolky usmát.

"To je váš názor. Prosím, nebudu ho vyvracet, nechme mou osobu stranou. Aleje zde druhá věc: jestli se nemýlím, vynesl jste právě rozsudek."

"Ano."

"Jenže jste se obžalovaných nezeptal ani slovem, co a jak bylo. I podle prérijního soudu má každý obviněny právo, aby ho soud vyslechl. Bez výslechu přece nikoho nemůžete odsoudit k tomu ještě na smrt!"

"Ještě vyslýchat ty rudé darebáky, to by nám tak chybělo!"

"Prosím vás! A čím se tedy podle vás ti dva provinili?"

"Zbytečná otázka. Chtěli zabít Mr Cuttera."

"Jak to můžete tvrdit? Máte důkazy? Přiznali vám to? A víte vy, jestli jsou vůbec z kmene, který napadl Old Surehanda a Mr Cuttera?"

"Mají na tvářích válečné barvy!"

"To nic nedokazuje! A krom toho zajatec odjakživa patří tomu, kdo ho přemohl nebo zajal. Vy jste je přemohli? Sám jste vypravoval, že jste je našel jako hřiba v lese!"

"To jsou všechno řečičky. Komančové patří nám a nikdo mě o ničem jiném nepřesvědčí. Pořád se mluví o někom, kdo je přemohl, a ten někdo se ne a ne ukázat! Až tady bude, tak jsem ochoten s ním mluvit."

"Ale vždyť tady je. Vždyť s ním dokonce už hezkou chvíli mluvíte!"

Parnell jako by se zapotácel. Udělal krok zpět, rozhodil lehce rukama, vymrštil ukazovák proti mně.

"Bounce! To si mám myslit, že vy... že vám... že jste ty dva rudoušky zneškodnil?"

"Ano," řekl jsem klidně a nevzrušeně.

Vteřinu si mě prohlížel, pak se rozchechtal poněkud křečovitým smíchem:

"Sir, s touhle pohádkou si na mě nepřijdete. Takhle lehce těm indiánským chlapům nezachráníte život! Ano, připouštím, Old Shatterhand by něco takového svedl, jenže kdo jste vy, sir? Učenec, badatel! To byste mě musel nejdřív přesvědčit, že jste vůbec schopen se s někým chytit do křížku!"

"Proč ne?" zasmál jsem se,"mohu posloužit."

Bleskurychle jsem k němu přiskočil, uchopil ho za pás, vyzvedl si ho nad hlavu a několikrát jím otočil kolem jeho vlastní osy. Zamával rukama, zděšeně vykvikl, ba zaječel, a než se nadál, stál zase přede mnou, všecek brunátný ve tváři. Lapal po dechu a chvatně si upravoval pás a loveckou košili. Někdo z hloučku vykřikl:

"To je Old Shatterhand! Já to tušil!"

Než jsem na to mohl něco říci, uklouzlo nečekaně jednomu ze zajatých Indiánů:

"Uff! Slavný bílý lovec nás přemohl! Je to on!"

Nevšímal jsem si teď Parnella ani nikoho z lovců a obrátil jsem se k ležícímu spoutanému muži:

"Bojovník Komančů mě zná?"

"Ano."

"Viděl mě už někdy?"

"Spatřil jsem bledou tvář, když dlela v táboře Racurrohů. Pamatuji se, že bílý lovec měl v rukou život syna náčelníka Tokejchuna. Nevzal si ho však, nýbrž mu ho věnoval."

Usmál jsem se v duchu Komančovu květnatému vyjadřování navenek jsem ovšem zachovával vážnou tvář.

"Máš pravdu, bylo to tak. Vidím, že ovládáš řeč bílých lovců. Víš, co se zde před chvílí mluvilo? Rozuměl jsi všemu?"

"Ano."

"Víš tedy, že vás odsoudili na smrt?"

"Ano. Ale Old Shatterhand se nás zastal."

"Zastal jsem se práva, tak jako vždycky," odpověděl jsem."Jsem přítelem rudých mužů, nemám nic proti nim, ale lituji, že se pustili do boje s bílými lovci. Jejich tomahavky mohou jednou nebo dvakrát zvítězit, ale nakonec podlehnou."

"Komančové jsou stateční bojovníci a nemají strach ze smrti."

Zajatec hrdě zvedl hlavu a podíval se mi zpříma do očí. Dovedl jsem to ocenit, ale věděl jsem také, že to je součást přísné a neúprosné indiánské výchovy, jejich zvyků, jejich přesvědčení.

"Vím to dobře," řekl jsem uznale."Ale připustíš přece, i že život je lepší než smrt. A ani byste z ní neměli žádnou slávu padli jste do zajetí bez nejmenšího odporu." Odmlčel jsem se."Ale přesto se můžete se ctí zachránit. Záleží ovšem na tom, jak teď budete odpovídat. Jak se jmenuje náčelník vašeho kmene?"

"Vupa Umugi, Veliký hrom. Ještě ho nikdo nikdy nepřemohl," řekl hrdě Komanč.

"Kde stojí stany vaší vesnice?"

"Neřeknu."

"Vaši bojovníci vytáhli do boje. Kolik jich je?"

"Neprozradím."

"A kde jsou teď?"

"Nevím."

"A proti komu se vypravili?"

"Vím, ale neřeknu."

"Jsi mlčenlivý a statečný muž. Vidím, že radši obětuješ život, než bys uškodil svému kmeni," řekl jsem."Toho si umím vážit." Sklonil jsem se k němu a uvolnil jsem jemu i jeho dosud mlčícímu druhovi pouta."Jste propuštěni. Vraťte se ke svým bratrům a řekněte jim, že Old Shatterhand si dovede vážit statečnosti a věrnosti i u Komančů."

Oba muži vyskočili a nedůvěřivě na mě zírali. Poznal jsem na nich, že se obávají nějaké lsti, kdož ví, snad se báli, že budou potupně zastřeleni jakoby na útěku.

Potom se ozval druhy z nich:

"Old Shatterhand nám rozvázal pouta. Říká tím, že můžeme odejít? Říká tím, že jsme svobodni?"

"Ano."

"Že můžeme jít, kam se nám zlíbí?"

"Samozřejmě."

"Ale koně a zbraně musíme nechat tady?"

"Old Shatterhand není zloděj," řekl jsem důrazně a úmyslně trochu podrážděným tónem.

"To víme, to víme," vmísil se prvý z Komančů spěšně."Ale půjdou bílí mužové po naší stopě, aby věděli, kam odjíždíme?"

"To by přece bylo jen pochopitelné," zasmál jsem se."Ale přesto: slibuju ti, že se to nestane."

"Uff, Uff! Old Shatterhand nikdy neporušil, co slíbil. Je velmi šlechetný. Až se vrátíme, povíme to všem našim bojovníkům. Škoda že tak málo bledých tváří smýšlí jako Old Shatterhand..."

"Je velmi mnoho bílých lovců, kteří smýšlejí jako já," opravil jsem ho."Ale o to se teď nebudeme přít. Tam jsou vaše zbraně a tam vaše zvířata. Můžete jet. Ale pozor! Jestli se vrátíte nebo jestli vás chytneme podruhé, čekají vás kulky! Tentokrát budeme hlídat jak ostříži!"

"Odejdeme a ani jednou se neohlédneme," řekl Komanč a dával si zřetelně záležet na tom, aby jeho slova zněla co nejdůstojněji.

"Howgh!" dotvrdil i jeho druh.

Fred Cutter stál opodál a mlčky sledoval mé jednání. Ani ostatní se neodvažovali do něho zasahovat. Jen Sam Parnell to už nebyl s to vydržet asi mu připadalo, že ho olupuji o jeho vlastní kořist.

"Sir, to myslíte vážně?"

"Jako všecko, co dělám," odpověděl jsem.

"Vy je chcete pustit na svobodu?" téměř zakvílel.

"Už jsem to řekl."

"Ale taková hrozná chyba se musí..."

Přerušil jsem ho ostře:

"Mr Parnelle, být na vašem místě, nemluvil bych o žádných chybách. Znáte to přísloví o provaze v domě oběšencově?! Nezapomínejte, prosím, že nejsem žádný Mr Charley, ale někdo jiný."

"Vím, vím," zabrebtal Parnell,"jste Old Shatterhand, jistě, chtěl jsem jen upozornit, poněvadž jde o nás všechny..."

"To už jste všechno řekl. Beru na vědomí, děkuji za upozornění, ale poučovat se nedám. Zvlášť ne od někoho, kdo takového koně, jako je Hatátitlá, považuje za drožkářskou kobylu. To, co víte o Západě vy, znám určitě taky. A dost už!"

Otočil jsem se k němu zády a nechal ho stát s ústy dokořán. Bylo to možná ode mě trochu strohé, nepřívětivé, měl jsem však k tomu dobré důvody. Včera se mnou jednal příliš spatra, jako kdovíjaký vynikající zálesák, a k tomu mu moc a moc chybělo. Musel jsem mu udělit pořádnou lekci, zpražit ho před všemi, aby mu za chvíli zase neotrnulo a nechtěl se míchat do věcí, na které naprosto nemohl stačit. Měli jsme přece ještě kus společné cesty před sebou a jeho hrdopyšné přesvědčení o vlastní zálesácké dokonalosti by nás mohlo stát lecjakou horkou chvilku.

Komančové už zatím sedli na koně, mlčky, pokynem ruky mi vzdali dík a zmizeli ve tmě mezi křovinatým porostem. Ostatní přítomné neuznali za hodná ani pohledu, jako bych zde byl s nimi na planince jen já sám. Patrně to zamrzelo i Old Wabblea, mračil se najednou jako noc, přitočil se ke mně a zabručel tiše, aby to ostatní neslyšeli:

"Banda jedna křivonohá! Ani si takové zacházení nezaslouží. A my jako bychom pro ně ani nebyli!" Naklonil se ke mně ještě důvěrněji."A sir, nebylo to přece jen moc... moc laskavé?"

Řekl laskavé, ale já jsem dobře věděl, žetím míní: neopatrné. Potřásl jsem hlavou:

"Ne, ne. Rozmyslel jsem se dobře."

"Nepochybuji," řekl král kovbojů,"jenom jste jim neměl slibovat, že za nimi nepojedeme. Musíme přece osvobodit Old Surehanda. A jak se dozvíme, kam ho zavlekli?"

"To já už vím, sir. Vyslechl jsem je, ještě než jsem je zneškodnil. Old Surehand je u Saskuankui, u Modré vody."

Old Wabble se uspokojil:

"Výborně. Ale víte, kde to je?"

"Byl jsem tam. Dvakrát nebo třikrát."

"Jenže ti dva nás prozradí...," namítl."Komančové se na nás důkladně připraví, ještě než se objevíme. It's clear!"

Zavrtěl jsem hlavou:

"Právě naopak. Jestli jste si všiml, nepromluvil jsem celou tu dobu o Old Surehandovi ani slůvka. Úmyslně. Budou si totiž myslet, že o něj nemáme zájem." Fred Cutter pořád ještě nevypadal, že by byl úplně přesvědčen. Položil jsem mu ruku na rameno."Buďte klidný, neudělali jsme žádnou chybu. A přitom jsme se zbavili dvou chlapů, které bychom jinak museli hlídat a vodit celou tu dobu s sebou. Přece jste sám nesouhlasil s tím Parnellovým rozsudkem..."

"To jistě," připustil starý."Ale to bylo hlavně kvůli vám. No doufejme jenom, že i oni budou držet slovo. Aby se přece jen nevrátili..."

"Buďte bez starosti," řekl jsem."Ale abyste byl docela klidný, můžeme uhasit oheň a přestěhovat tábor jinam. Třeba hned."

"Ano, to je rozumné," upokojil se Old Wabble."Snad máte přece jen pravdu. Vysvětlím to Parnellovym lidem sám."

Přijali to samozřejmě. Ihned zašlapali oheň a beze slůvka nesouhlasu se s námi dali do hledání jiného místa k nočnímu odpočinku. Našlo se brzo, skoro stejně vhodné jako dřívější. Tentokrát jsme hned postavili dvě stráže, spíš pro upokojení Parnellových lidí, né že bych se obával návratu těch dvou. Ale do spánku jsme se stejně už nemohli pořádně zabrat. Sám jsem se dlouho převaloval a slyšel jsem, jak si ostatní mezi sebou ještě vzrušeně šuškají. Nebylo těžké si domyslit o čem. O Komančích, o Mr Charliem, z něhož se vyklubal zcela nečekaně Old Shatterhand, o králi kovbojů, který na to první přišel, a jistě taky o tom, jestli Old Shatterhandovo rozhodnutí bylo tak docela rozumné. Nebo že by byli všichni do jednoho tak skálopevně přesvědčeni o správnosti mého postupu?

Přemýšlel jsem o tom a v těch myšlenkách jsem nakonec přece jen usnul.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist