<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

KARAVANA OTROKŮ

kompletní kniha (e-book)

 

Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 174 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

1. KAPITOLA
OTEC ČTYŘ OČÍ

Slunce již bylo dávno za zenitem, ale ještě stále vysílalo žhnoucí paprsky na vyprahlou půdu.

Šejk el džammálín, vůdce karavany, se zvedl ze země, protáhl si údy, vztáhl ruce k obloze, obrátil se k jihovýchodu a zvolal:

"Hajjá es salát, vzhůru k modlitbě! Nadešel el asr, doba k pokleknutí, třetí hodina odpoledne."

Odpočívající Arabové se vzchopili a vykročili ze stínu svých velbloudů na výsluní. Hbitě se vrhli na horkou písečnatou půdu, nabírali sypký písek do hrstí, třeli si jím tváře a přitom hlasitě provolávali el fáthu, první súru koránu:

"Ve jménu Boha milosrdného. Čest a sláva Pánu světa milosti-plnému, jenž bude vládnout v den soudu. Tobě chceme sloužit, k tobě chceme utíkat, abys nás vedl po pravé cestě, po cestě těch, co se těší tvé milosti, ne těch, na které se zlobíš, ne těch, kteří bloudí."

Všichni byli obráceni směrem k jihovýchodu, kde leží posvátná města islámu Mekka a Medina. Znovu a znovu se ukláněli a umývali se pískem, až konečně povstal šejk a dal znamení k ukončeni modlitby.

Korán povoluje pocestným v pouštích použít k očistě písek místo vody, které je v těchto oblastech nedostatek. Tato symbolická očista je plně v souladu se zvyky obyvatel pouště - beduínů - kteří nazývají tuto nehostinnou část zemského povrchu "bahr bila majja lákin malán bi nukat el raml" čili "moře bez vody, plné kapek písku" a porovnávají písek nekonečných plání s vodstvem stejně nekonečného moře.

Nebyla to ovšem ohromná Sahara, ani Hamáda, která svým vlnitým terénem a četnými písčitými kopci se podobá rozvlněnému jezeru, ale byla to přece jen poušť, kde se tato malá karavana nacházela. Rozkládala se do šířky i do dálky. Kam až oko dohlédlo nebylo nic, jen písek a písek... Nikde jediný strom, nikde jediný keř, nikde ani stéblo trávy. A slunce ze své nebeské výše posílalo stále nové a nové žhnoucí paprsky na vyprahlou zemi. Trochu stínu poskytovaly jen rozeklané, zvětralé skalnaté útesy, které se tu a tam vynořovaly z písku a podobaly se nepatrným zbytkům skalní tvrze.

V skromném stínu jednoho skaliska odpočívala karavana již čtyři hodiny, aby dopřála zemdlelým velbloudům trochu odpočinku v nejparnějších denních hodinách. Nyní, když uplynul čas el asru, třetí hodina odpolední, bylo třeba znovu se vydat na cestu. Každý muslim, a zvláště každý beduín, nastupuje pouť jen v době el asru, a jedině velká nutnost ho pohne k výjimce z tohoto pravidla. Když se však jeho putování setká s nezdarem, přičítá to právě této okolnosti.

Karavana nebyla velká, měla jen šest mužů na hedžínech, jízdních velbloudech, a pět džemelů, nákladních velbloudů. Pět mužů karavany, pocházelo z kmene Homrů, který je znám svou přehnanou pravověrnosti až pověrčivostí. Že je tato pověst pravdivá, prokázalo se ihned po modlitbě. Sotva se Homrové pozvedli z písku, šejk el džammálín zabručel:

"Alláh jibíd el kelb el nasrání, Bože, znič toho psa, křesťana."

Přitom skrytě vrhl nenávistný pohled na šestého muže, který seděl na skalisku a zaměstnával se vykucháváním nějakého malého opeřence.

Tvář tohoto muže postrádala beduínské rysy a jeho očím chyběl známý pronikavý lesk, vlastní všem Arabům. Jeho postava se také nedala porovnat s hubenou postavou synů pouště. Když viděl, že se beduínové zvedají z písku a chystají se na další cestu, povstal také. Byl vysokého vzrůstu, silný a široký v ramenou, jako pěkně urostlý evropský kyrysník. Hlavu mu pokrývaly plavé kadeře a hustý, světlý plnovous, na bradě přistřižený do hrotu. Měl modré oči a rysy jeho tváře byly měkčí, než je to u Arabů obvyklé.

Byl oblečen stejně jako jeho beduínští průvodci, do bílého burnusu, s kapuci staženou přes hlavu. Když si vysedl na hedžína a jeho burnus se rozevřel, bylo vidět jeho vysoké, nepromokavé boty, což byl v těchto krajinách zcela neobvyklý jev. Z opasku mu vyčnívaly rukojeti dvou revolverů a handžáru, dýky. Na sedle mu visely dvě pušky, lehčí k lovu ptactva, těžší k zabíjení větší zvěře, obě zadovky. Na očích měl brýle.

"Pojedeme dále?" ptal se šejka el džammálín káhirským nářečím.

"Ano, když se to bude líbit Abúl arba i junovi, Otci čtyř očí," odpověděl beduín.

Tato slova pronesl zdvořile, ale bylo vidět, že se přemáhá. Arabi mají ve zvyku cizincům, jejichž pravá jména obvykle neumějí vyslovit, dávat jména, která se vztahují k nějakému výraznému rysu jeho zevnějšku. U tohoto cizince byly tím "výrazným rysem" brýle a podle toho ho také nazvali Otcem čtyř očí.

Veškerá jména Arabů se začínají označením otec nebo syn, matka nebo dcera. Abú Bekr je tedy Otec Bekrův, Ben Ismaíl je syn Ismaílův, Omm Omaj je matka Omajova a Bent Aram je dcera Aramova. Statečnému bojovníkovi se říká Otec meče, moudrému jinochovi Syn rozumu. Žena, která dobře vaří je Matkou kuskusu, pšeničné placky. Dívka, která ráda mluví je Dcerou hovoru. Ostatně tato zvyklost nebyla příznačná jen pro Araby. Pro-slaví-li se někde něčím cizinec, jehož jméno je pro obyvatelstvo těžko zapamatovatelné, připojí k jeho jménu nějakou vlastnost, kterou se vyznačuje. Takových příkladů je mnoho: Richard Lví srdce, Bedřich Rudovous. Na americkém západě se tvoří přezdívky proslulých lidí pomocí slova "Old" čili "starý", k čemuž připojují význačné vlastnost prérijního lovce, třeba Firehand, Ohnivá ruka. Cizinec, který nosil brýle, měl podle domorodců čtyři oči, proto to označení.

"Kdy dorazíme k Bahr el Abjadu?" tázal se cizinec.

"Zítra večer," odvětil šejk el džammálín.

"A do Fašody?"

"Bude-li to vůle Alláhova, tak ve stejnou dobu. Měli bychom dorazit k řece v místě, kde stojí město Fašoda."

"Výborně. Neznám dobře tuto krajinu. Doufám, že se tu vyznáš lépe a že nezabloudíme."

"Synové Homrů nikdy nezabloudí. Znají dobře krajinu mezi Džezírou, Sennárem a Vadají. Otec čtyř očí nemusí mít obavy."

Poslední větu pronesl velice sebevědomě, přičemž významně pohlédl na své společníky. Byl to výřečný pohled, z kterého bylo zřejmé, že cizinec jen stěží uvidí Bahr el Abjad, západní rameno Nilu, a tím méně Fašodu.

"Kde budeme dnes nocovat?" tázal se cizinec.

"U Bir Aslanu, studnice Lvů, kam dorazíme hodinu po el magr-hibu, večerní modlitbě."

"Není to zrovna lákavý název. Jistě se v okolí studny potulují lvi."

"Teď už ne. Ale před mnoha lety se tam usadil Pán s tlustou hlavou s manželkou a dětmi. Padlo jim za oběť mnoho lidí a zvířat. Bojovníci, kteří ho chtěli zabít, se vrátili s pochroumanými údy, nebo se nevrátili vůbec. Stali se potravou lvů. Alláh nechť zatratí jeho duši i duše jeho předků a potomků! Pak přišel cizí muž z Frankistánu, otrávil kousek masa prudkým jedem a položil jej poblíž studny. Příští den byl lidožrout mrtev. Jeho sultána, žena, se zalekla jeho mrtvoly a zmizela se svými dětmi. Kam, to ví jen Alláh. Od těch dob se žádný Pán s tlustou hlavou u studny neobjevil, ale název zůstal."

Arab hovoří o lvu neuctivě jen tehdy, když už nežije a nemůže mu škodit. Střeží se však urážet živého lva. A nejen to. Střeží se vůbec vyslovit slovo "saba, lev" a jestliže je vysloví, činí to šeptem, aby ho dravec neuslyšel. Domnívají se, že lev slyší člověka na hodinu cesty a kráčí mu vstříc, jakmile ho zaslechne.

Mnohé kmeny sudánských černochů, ale i arabské, věří, že ve lvím těle vězí duše zemřelého šejka. Proto trpí jeho loupeže, dokud si to nevyžádá mnoho obětí. Dlouho se odhodlávají, nakonec však vyrazí v houfu na lov, aby lva zničili.

Evropský lovec vyráží většinou na lva sám, bez pomocníků, a napadá ho nejraději v noci u napajedla. Snaží se ho skolit jedinou, dobře mířenou ranou do oka. Arab považuje takový způsob lovu nejen za nebezpečný, nýbrž přímo za šílenství. Jestliže vinou lva příliš prořídnou stáda arabské stanové vesnice, duáru, dojde lidem trpělivost. Všichni muži, schopní unést zbraň, vyrazí za bílého dne na lov dravce. Vyzbrojí se vším možným, včetně kamení, pomodlí se el fáthu, první súru koránu a vydají se hledat lva, který obvykle přes den přespává ve skalách, obklopených trnitým houštím.

Když se lovci přiblíží k jeho úkrytu, nejvýřečnější z nich vystoupí, aby králi pouště zdvořile sdělil, že si obyvatelstvo vesnice přeje, aby opustil okolí a vrátil zadávená zvířata. Tato řeč nemá žádný úspěch. Lvu se tedy sdělí usnesení džemy, rady starších, znovu a důrazněji, ale nadarmo. Pak řečník prohlásí, zeje nutné použít násilí a tím se zahajuje lov. Všichni se chopí kamení a házejí je do houští tak dlouho, dokud se lev neprobudí a neobjeví se v celém svém majestátu. V tom okamžiku, za strašného vytí lovců, zasviští šípy, zabzučí klacky a zarachotí výstřely z ručnic. Lev, pokud je jen trošku hudebně vzdělaný, stáhne ocas mezi nohy a pádí pryč, není-li náhodou zraněn. Obyčejně nemá ani škrábnutí, neboť Arabové strachem střílí Pánubohu do oken.

Nikoho totiž ani ve snu nenapadne, aby při střelbě mířil. Většina střel přelétne vysoko a zasáhne-li ho náhodou některá, nastává poprask. Lev zařve vztekem, z očí mu srší blesky, hříva se mu zježí, mohutný skok, a strhne některého lovce k zemi. V tom padnou další výstřely, které lva poraní. Zvíře pustí svou oběť, podnikne další vražedný útok na nejbližšího lovce, ale zpravidla klesá k zemi, prostřelen na několika místech.

Teď, když je král pouště mrtev, je konec veškeré úcty. Lovci se vrhají na jeho tělo, kopou do něj, tlučou vším, co je po ruce, přičemž proklínají jeho příbuzenstvo od praděda po pravnuka šťavnatými nadávkami a kletbami, kterých má arabský slovník bezpočtu.

Cizinec se při šejkově řeči jen lehce usmíval. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že nemá nejmenší chuť nechat se sežrat lvem.

Tento rozhovor se konal v čase příprav na další cestu. Nezkušený člověk by si mohl myslet, že tyto přípravy nezaberou mnoho času. Jsou-li ve výpravě pouze koně, pak je celá věc jednoduchá. Vysedne se do sedla a jede se dál. Když však jsou ve výpravě velbloudi, a zvláště nákladní velbloudi, není to vůbec lehké vydat se na další cestu. Tato zvířata nejsou poslušná ani trpělivá, jak se to vypráví v četných knihách nezkušených spisovatelů. Velbloudi jsou líni, zlomyslní, potměšilí a zapáchají přímo odporně.

Tento zápach je tak nesnesitelný, že se i koně mnohdy vzpírají, když mají trávit noc s těmito zvířaty, byť i na vzduchu. "Koráb pouště", jak taky bývá velbloud nazýván, je kousavé stvoření, které rádo vyhazuje nohy, je nepřítulný a pověstný svou tupostí, kterou předčí jen jeho pomstychtivost. Jsou mezi nimi i takové kusy, k nimž se Evropan nesmí ani přiblížit, nechce-li být pokousán nebo pošlapán.

Je pravda, že velbloud je přičinlivé a vytrvalé zvíře, ale zprávy o jejich neobyčejné vytrvalosti bývají přehnané. Žádný velbloud nevydrží bez vody více než tři dny. Nedostane-li čtvrtý den vodu, položí se na zem a ani nejsurovější donucovací prostředky ho nepřinutí k tomu, aby se postavil na nohy. Leží, nechá do sebe kopat, ale zůstane ležet, dokud nepojde.

Je také lží, že beduín, dojde-li mu cestou voda, zabíjí velblouda, aby se napojil vodou z jeho žaludku. Velbloudí žaludek neobsahuje vodu, nýbrž horkou a hustou, zbytky potravin promísenou břečku, která čpí jako hnůj. Obsahuje množství amoniakových solí, vedle jiných chemických látek, podobně jako naše žumpy. Ani ten, kdo umírá žízní, není schopen pozřít ani jen kapku této nevábné tekutiny.

Ty horší vlastnosti velblouda se projevují hlavně v dobách odpočinku a zvláště když se na něho nakládá břemeno.

Brání se tomu ze všech sil, zuby i nohami, vzdychá, sténá, chroptí a řve. Když se k tomu přidruží křik a hašteření poháněčů, kteří bez ohledu na své okolí nadávají a kopou do zvířat, odehrává se výjev, od něhož by každý Evropan nejraději utekl.

Poněkud ušlechtilejší povahy jsou jezdečtí velbloudi, hedžíni. Nejcennější jsou šedí bíšarínhedžíni, za které se platí nepředstavitelné sumy. Sedlem džemela, nákladního velblouda, je střechovitý podstavec - havíja. Jezdečtí velbloudi nesou štíhlé sedlo, které se nazývá machlúfa. Je uzpůsobené tak, že jezdec, který sedí pohodlně v prohlubině, může obé nohy zkřížit na krku zvířete a opírat se lýtkem nebo stehnem o hrušku sedla. Sedá-li jezdec do sedla, musí velbloud klečet na zemi. Sotva se jezdec dotkne sedla, vymrští se velbloud na přední, a pak i na zadní nohy, takže jezdec se musí pořádně držet, aby neztratil rovnováhu.

Když se však dá velbloud na pochod, vyznamená se vytrvalým a hbitým krokem, takže urazí za den pěkný kus cesty.

Homrové měli dost práce, aby vykonali všechny přípravy, nutné k dalšímu pochodu. Cizinec, který se nechtěl zúčastnit těchto příprav a surových výjevů, pobídl svého hedžína a pustil se napřed. Krajinu sice neznal, ale věděl, kterým směrem se-má ubírat.

"Nevěřící pes!" ulehčil si šejk el džammálín. "Ani se nehnul, když jsme se modlili. Ani ruce nesepnul, ani ústa neotevřel. Nechť ho pohltí džehenna, peklo!"

"Proč jsi ho tam už dávno neposlal?" zabručel jeden z beduínů.

"Když to nechápeš, pak tě Alláh neobdařil ani kouskem rozumu. Neviděl jsi, jaké má zbraně? Nevíš, že může z každé pistole - a má dvě - vystřelit až šestkrát bez nabíjení? V jeho puškách jsou další čtyři rány. Umíš počítat? To je šestnáct ran a nás je jen pět."

"Usmrtíme ho ve spánku!"

"Nikdy! Jsem bojovník a ne vrah! Nikoho nezabíjím ve spánku. Proti šestnácti výstřelům nemáme šanci, a proto jsem vzkázal Abúl Mótovi, že dnes dorazíme k Bir Aslanu. On zařídí vše potřebné a my se s ním rozdělíme o kořist."

"Když se bude vůbec o co dělit. Co má ten džaur u sebe? Kůže zvířat a ptáků, které vycpává, láhve s hady, mloky a štíry. Nechť ho s nimi Alláh usmaží na společné pánvi! Pak má sušené květiny, trávy a listí, které rozmačkává v papírech. Myslím, že ho občas navštěvuje šejtan, jehož krmí těmito neřády."

"Teď už vím bezpečně, že jsi cestou pozbyl rozum. Nebo jsi ho nikdy neměl? Byl jsi hluchý, když nám ďaur vysvětloval, co si počne s těmi věcmi?"

"Neposlouchal jsem, když o tom žvanil."

"Ale co je madresa, univerzita, to snad víš?"

"Ano. Slyšel jsem o tom."

"Nevěřící je učitelem na takové madrese a vyučuje softy, studenty, o všech zvířatech a rostlinách na zemi. Přišel do těchto končin, aby zde nasbíral naše byliny a zvířata a pak je doma ukazoval svým žákům. Také chce poslat několik beden a košů svému sultánovi, který prý má pro podobnou havěť vystavěno několik velkých domů."

"Co je nám do toho? Jaký užitek z toho můžeme mít my?"

"Veliký. Větší, než si myslíš. Sultánovi se přece může darovat jen vzácná věc, a proto ty zvířata a rostliny, které nasbíral, musejí mít v jeho vlasti velikou cenu. Už to chápeš?"

"Už mě Alláh osvětluje," zvolal muž.

"Musíme mu ty věci sebrat a prodat v Chartúmu. Možná za mě dostaneme celkem slušnou cenu. A to není všechno, nevšiml sis, co všechno má ještě u sebe?"

"Ale ano, náklad různých látek, skleněných perel a jiných předmětů k výměnnému obchodu s černošskými kmeny."

"A dále?" - "Dále? Už nevím."

"Tvé oči jsou zakryté temnotou. Cožpak jeho zbraně, prsteny, hodinky, ty nemají žádnou cenu?"

"Ale jistě. A pak má koženou tobolku pod vestou. Jednou, když ji měl otevřenou, viděl jsem, že je plná velkých papírů s namalovanými písmeny."

"Ano, podobné papíry jsem viděl jednou v Chartúmu, u bohatého kupce. Dozvěděl jsem se, že by člověk dostal za takový papír moc peněz, kdyby ho odevzdal tomu, kdo ten papír podepsal. Ty papíry si vezmeme, stejně jako vše, co má při sobě. Budeme bohatí! Vše ostatní ať si ponechá Abúl Mot."

"Bude s tím souhlasit?"

"Bude. Už jsem s ním o tom mluvil a souhlasil."

"A přijde jistě? Dnes je poslední den naší poutě. Ďaur nás najal jen k cestě do Fašody. Dorazíme-li tam zítra, bude všemu konec, neboť dále bude cestovat bez nás."

"Až tam nedojdeme. Jsem přesvědčen, že Abúl Mot slídí v našich patách. Dnes v noci, krátce před úsvitem, nás jistě přepadne. Dvě hodiny po půlnoci se s ním mám setkat šest set kroků západně od Bir Aslanu."

"O tom jsi dosud nic neřekl. Jestliže jste se tedy domluvili, bude kořist naše. Jsme přece Ibn es Sahar, synové pouště. Bydlíme v poušti, poušť nám poskytuje obživu, a vše co se zde nalézá, je našim vlastnictvím. Platí to i o tomto prašivém ďaurovi, který se ani nepokloní, když vzýváme Alláha."

Tím vyslovil všeobecný náhled obyvatel pouště, kteří považují loupež za bohulibý skutek a veřejně se tím chlubí.

Za tohoto rozhovoru se konečně zvířata pohnula k dalšímu pochodu a vyrazila za cizincem. Když ho dostihli, hovor ustal. Cizinec ani ve snu netušil, že ho jeho průvodci chtějí odstranit. Jeho pozornost byla soustředěna na zcela jiný předmět.

Najednou zastavil svého velblouda, hlasitým "kche, kche" ho přiměl k pokleknutí a seskočil ze sedla. Vytáhl ze sedlového úchytu jednu ze svých dvouhlavňových pušek.

"Alláhu!" rozeřval se šejk. "Jsme napadeni?"

"Nekřič a neboj se!" přerušil ho cizinec a ukázal na oblohu. "Vidíš ty ptáky?"

Arabi se rázem podívali naznačeným směrem.

,Ano, je to hedája, luňák, se svou ženou," pravil šejk el džam-málín a při tom si odplivnul. "Cožpak ve tvé vlasti hedáje nežijí?"

"Žijí, ale zcela jiný druh. U nás je nazývají havrany nebo krkavci, čili Corvus. Já však chci tohoto krkavce!"

"Chceš ho zastřelit?"

"Ano."

"To není možné, nedokázal by to žádný střelec."

"Uvidíme," usmál se cizinec.

Havrani poletovali nad karavanou ve velkých kruzích, jako dravci, kteří číhají na kořist. Když se jezdci zastavili, havrani se snesli níž. Cizinec si upravil brýle, postavil se zády k slunci, několik sekund mířil, přičemž se snažil sledovat hlavní let ptáků.

Ozvala se rána. Luňák, který letěl vepředu, náhle srazil křídla k tělu, znovu je rozepjal na několik okamžiků, a spadl na zem. Cizinec se rozběhl k místu, kde luňák dopadl, zvedl tělo ze země a pečlivě si ho prohlížel. Arabi se vydali za ním, vzali mu ptáka z ruky a kroutili hlavami.

"Alláh akbár, Bůh je veliký!" zvolal šejk el džammálín. "Střílel jsi kulkou?"

"Ano, docela malou kulkou. Broky zásadně nepoužívám."

"A přece jsi zasáhl hedáju..."

"Jak vidíš," přikývl Otec čtyř očí chladně, "střela mu prorazila hruď právě uprostřed, což je ovšem náhoda. Jsem rád, že se mi ta rána zdařila. Myslím, že má netknuté vnitřnosti."

"Sestřelit krkavce... kulkou... malou kulkou... z takové výšky... a za letu! A zrovna do prsou! Efendi, jsi znamenitý střelec. Žádný učitel na arabské madrese neumí takto střílet! Kde ses to naučil?"

"Na lovech."

"Lovils ptáky i dříve?"

"Nejen ptáky, ale i medvědy, divoké koně, tygry a jiná divoká zvířata."

"Všechny tyto zvířata žijí ve tvé vlasti?"

"Jen draví ptáci. Ostatní zvěř jsem lovil v zemi, které se říká bilád Amríká."

"Bilád Amríká? Už jsem slyšel o této zemi. Máme uložit hedáju k ostatním ptákům?"

"Ano. Vyvrhnu ji až večer při ohni, jestli ho vůbec rozděláme."

"Rozděláme. Kolem studny jsou hustá křoviska."

"Zatím tedy toho krkavce uklidíme. Je to samec. Má pro mne větší cenu, než samice."

"Ano, je to samec. Poznávám jej. Jeho sultána již odletěla. Bude ho oplakávat, dokud ji nepotěší jiný samec. Alláh se stará o každé stvoření, i o toho nejmenšího ptáčka. Nejlépe se stará o ptáčata ráje, vlaštovky, které přijímá ve svém ráji, když od nás na jaře odlétají."

Tato víra je rozšířena hlavně v Egyptě. Obyčejní lidé nevědí, že vlaštovky si staví hnízda v Evropě a jen na zimu táhnou na jih. Poněvadž na jaře odlétají do neznámých končin, vysvětlují si to prostí lidé tím, že odlétají do ráje. Tam se prý uhnízdí a předzpěvují tam písně a modlitby pravověrným muslimům.

Karavana pokračovala v cestě. Po krátké jízdě vystoupily na obzor stíny hor, které se táhly od severu k jihu, ve směru karavany. Otec čtyř očí zavrtěl hlavou, ohlédl se a pátravým pohledem pozoroval několik černých bodů, které jako by visely ve vzduchu stále na témže místě. Aby nabyl jistotu, vytáhl ze sedlové brašny dalekohled a chvíli ty body upřeně pozoroval. Pak dalekohled schoval a obrátil se k vůdci karavany:

"Poslyš! Cesta, kterou se ubíráme, je hodně užívaná?"

"Ne," odpověděl šejk. "Nejedeme po karavanní cestě, neboť bychom museli objíždět značný oblouk. Tím bychom ztratili dva dny."

"Takže tady se nemůžeme setkat s jinou karavanou?"

"Ne, na této stezce, zvláště teď, v létě, kdy není voda. Naše zásoby už také docházejí. Pohleď, měchy jsou prázdné!"

"Ale u Bir Aslanu vodu najdeme?"

"Jistě, efendi."

"Hm, je to zajímavé," řekl cizinec a zahloubal se do svých myšlenek.

Šejk el džammálín se ho rychle zeptal:

"Nad čím přemýšlíš, efendi? Stalo se snad něco, co vzbudilo tvou nelibost?"

"Myslím, že ano."

"Co je to?"

"Tvrdíš, že nejedeme obvyklou cestou, a přece jedou za námi lidé."

"Za námi? To není možné! Museli bychom je přece spatřit."

"To není nutné."

"Jak tedy můžeš tvrdit něco takového?"

"Nevidím sice jezdce, ale vidím jejich stopy."

"Žertuješ, efendi?" ptal se šejk zasmušile.

"Nežertuji, mluvím zcela vážně."

"Jak může člověk poznat stopu lidí, kteří jsou za ním?"

"Myslíš patrně dhárb, stopy, nebo ethar, známky, které zanechává lidská noha, nebo kopyto zvířete. Jsou však i jiné stopy, třeba ve vzduchu."

"Ve vzduchu? Alláh akbár, Bůh je veliký! On může vše, ale ještě jsem neslyšel, že by obyčejný smrtelník mohl zanechávat stopy ve vzduchu," prohlásil šejk a pohlížel na Otce čtyř očí, jako by ho nepovažoval za normálního.

"Ano, stopy ve vzduchu," opakoval Otec čtyř očí. "Jejich známky jsou zcela zřejmé, ale člověk musí vědět, jak je hledat. Vzpomeň si na luňáky."

"Jaká je spojitost mezi havranem a stopami po lidech?"

"Značná. Tito havrani prozrazovali cizímu pozorovateli naši přítomnost. Pozoroval jsi je předtím, než jsem toho samce sestřelil?"

"Ano. Tato dvojice nad námi kroužila od rána a neopustila nás ani v době el asru. Hedáje se vyznačují tím, že se zdržují v blízkosti karavan, a sežerou vše, co jezdci a velbloudi po sobě nechají. Živí se také hmyzem, který vybírají zvířatům z chlupů."

"Připouštíš tedy, že na místě, nad nímž poletují hedáje, se nachází karavana?"

"Ano."

"Nuže, daleko za námi poletuje ve vzduchu jiná dvojice havranů, k nimž se přidružila naše osiřelá samice. Vidíš je?"

"Vidím je, efendi," odpověděl.

"To ale znamená, že tam musí být nějaká karavana."

"Připouštím."

"Sám jsi však říkal, že nejsme na karavanní cestě. Ti, co jedou za námi, sledují naše stopy."

"Snad zabloudili, a proto jedou za námi."

"To je nesmysl. Každá karavana má svého šejka el džammálín a ty větší dokonce i chabíra, průvodce."

"I ten nejlepší chabír se občas zmýlí."

"Ano, v rozlehlé Sahaře, ale ne v této krajině, jižně od Dárfúru, kde o skutečné poušti nemůže být ani řeči. Vůdce karavany, která jede za námi, zná cestu právě tak dobře, jako ty. Musí ji znát, rozumíš? Když však úmyslně opustil karavanní cestu a vydal se za námi, má něco zlého za lubem."

"Něco zlého? Co to máš za myšlenky, efendi? Snad si nemyslíš, že tito lidé..."

"...patří k nějaké gum, loupežné karavaně? To jsi chtěl říci? Myslím si to, dokonce jsem o tom přesvědčen."

"Alláh kerím. Bůh je milostivý!" dušoval se šejk. "Pokud vím, tak v celé této krajině není jediná gum."

"Těm lidem nevěřím. Proč nás pronásledují?"

"Zatím nevíme, jestli nás pronásledují. Proč by nemohli mít stejný směr, jako my?"

"Aby si zkrátili cestu? Je to možné."

"Nejen možné, nýbrž pravděpodobné. Ničeho se neobávám. Zdejší okolí znám dobře a vím, že jsme tu v bezpečí, jako v lůně Prorokově."

Cizinec se pronikavě podíval na šejka. Ten se znovu tázal:

"Proč se na mně tak díváš?"

"Chci ti vidět až do duše!"

"A co tam vidíš? Pravdu?"

"Ne."

"Alláhu! A co tedy? Lež?"

"Ano."

Šejk sáhl po rukojeti nože, který mu vyčníval z opasku.

"Urazil jsi mě!" zvolal. "Něco takového nestrpí žádný syn pouště!"

Cizincova tvář se po těchto slovech náhle změnila. Její rysy se zostřily, z očí mu šlehaly blesky a jeho rty se zachvěly hrdým, sebevědomým úsměvem.

"Nech ten nůž tam, kde je!" rozkřikl se pohrdavě. "Nestrpím, aby kdokoliv hovořil o urážkách a držel nůž v ruce. Jestliže ho vytáhneš z opasku, postřílím vás všechny jako psy!"

Šejk pustil rukojeť a spustil ruku ke stehnu. Chvěl se rozčilením i vztekem, ale nechtěl se k tomu přiznat.

"Nestrpím, abys mě podezíral ze lži!"

"Mluvil jsem pravdu! Před chvílí mě znepokojovali jen lidé, kteří nás sledují, teď však už nevěřím ani tobě."

"Proč, efendi?"

"Protože se snažíš ukolébat mou nedůvěru."

"Alláh jífadak, Bůh mě opatruj! Efendi, kde bloudí tvé myšlenky? Co je mi po lidech, kteří jedou za námi?"

"Zdá se, že mnoho. Proč by ses jinak snažil rozptýlit mé podezření?"

"Nejsem si vědom žádné lži."

"Že ne? Netvrdil jsi, že je tato krajina bezpečná, jako Prorokovo lůno?"

"Ano, říkal jsem to."

"Říkal jsi to jen proto, že jsem cizinec. Myslíš si, že neznám poměry v této zemi? Ovšem, karavanní stezky neznám, ačkoli pomoci mapy a kompasu bych i bez tebe dovedl určit správný směr, ale jinak vím o této zemi, jeho obyvatelích a zvycích víc, než ty. V mé vlasti se tisknou obrazy a knihy o všech krajinách a národech světa. Pomocí nich známe národy těchto krajin lépe, než ti, kteří mluví řečí těchto národů. Dobře vím, že tato země vůbec není bezpečná. Zde tekla a stále teče lidská krev. Na tomto místě, kde stojíme, se rvali a potírali mezi sebou Džurové a Luové, Tui-čové a Báriové, Eliábové a Kreišové, Abgalangové, Agérové, Abu-gové a Dongolcí. Vraždili se a požírali se navzájem."

Všichni Homrové se dívali na cizince s netajeným úžasem.

"Efendi," zvolal šejk el džammálín a vrtěl sebou na velbloudím hřbetě," znáš hodně věcí, ale znáš i ty národy, které jsi jmenoval?"

"Ano, lépe než ty. Ale vím ještě mnohem víc. Vím, že právě zde, kudy jedeme, se plíží za temných nocí hrozná ghazva, karavana otroků, aby unikla z dosahu fašodského paši. V těchto místech umřelo bezpočet černých otroků. Vykrváceli pod nožem beduínského dozorce, aby nemohli nic prozradit o hrůzách, které se na nich páchají. Dole, u Mokrán el Báhru, se nakládají tito ubožáci na lodě a vozí se podél břehu až k Fašodě, kde se vykládají a odvádějí do Chartúmu, a tam se prodávají. Tady mnohý z nich vydechl naposledy a mnohý z nich vyslal svůj smrtelný výkřik do nočních temnot... A ty říkáš, že je to bezpečné, jako v lůně Prorokově? Je vůbec možné vyřknout ještě větší lež?"

Šejk hleděl tiše před sebe. Cítil, že je poražený, ale stále si to nechtěl připustit. Odpověděl až po dlouhém mlčení.

"Nevzpomněl jsem si na ghazvu, efendi. Jsi pod naší ochranou a rád bych viděl toho, kdo by se odvážil zkřivit ti jen jediný vlas na hlavě."

"Nenamáhej se zbytečně. Vím moc dobře, co si mám o tobě myslet. Spočítal jsi už někdy všechny černochy kmene Šilluků, kteří byli v těchto místech zajati tvými krajany a odvlečeni do otroctví? Myslíš, že nevím, že je mezi Araby a Šilluky nesmiřitelné nepřátelství? Nejsme teď zrovna na území Šilluků? Proč jsi opustil karavanní cestu a zavedl mě do této pustiny? Abys zkrátil cestu? Ne. Myslím, že netoužíš po střetnutí se Šilluky, ale to asi nebude ten pravý důvod. Máš i jiné příčiny pro toto jednání!"

"Jaké?" ptal se šejk, i když viděl, že jeho hra je již prohlédnutá.

"Abys mě oloupil a usmrtil."

"Alláh, valláh, talláh! Jaké myšlenky bouří tvou duší, efendi?"

"Je to tvá vina. Vzpomeň si na karavanu, která spěchá za námi. Možná je to gum, která nás chce přepadnout. Máte zálusk na můj majetek, ale nemůžete se ho zmocnit, dokud jsem živý. Na svém území mě nemůžete usmrtit. Bylo by to příliš okaté a nevyhnuli byste se vyšetřování a trestu. To je ten důvod, proč jste mě zavedli k Bir Aslanu, kde mě chcete usmrtit beze svědků, aby na vás nepadlo podezření. Bude-li nalezena má mrtvola, nic se nestane. Je to území Šilluků, připočte se jim to na vrub. Tímto způsobem zabijete dvě mouchy jednou ranou. Získáte mou kořist, a zároveň i omluvu pro další zotročování Šilluků."

Cizinec mluvil bezstarostným, ba skoro přátelským tónem, jakoby se jednalo o cosi každodenního a obyčejného. Jeho slova však měla neobyčejný účinek. Homrové se neodvažovali sáhnout po zbraních. Konečně, co by zmohli jejich dlouhé a nepřesné předovky proti moderním zbraním Otce čtyř očí. Něco však udělat museli, aby se zdálo, že jsou jeho bezdůvodnou obžalobou hluboce dotčeni. Proto se zastavili a prohlásili, že dál nejedou, složí náklad do písku a vrátí se domů.

Cizinec se dal do hlasitého smíchu.

"To neuděláte," řekl jim chladně, "vždyť nemáte vodu. Musíte tedy za každou cenu dorazit ke studnici Lvů. Kromě toho jsem vám dosud nezaplatil ani piastr. Peníze obdržíte až ve Fašodě, ale jen tehdy, když tam dopravíte i má zavazadla. Co se týče mého podezření, mluvil jsem s vámi otevřeně, abych vám dokázal, že se vás nebojím. Je-li má domněnka mylná, prosím vás o prominutí.

Když se to potvrdí, dám ve Fašodě porazit tučného vola, kterého pak rozdělím mezi vás. A kromě smluveného platu vám přidám bakšiš, o jakém se vám ani nesnilo."

Na tamní poměry to byla výtečná nabídka, ale vztek Homrů se tím nijak neotupil, ačkoliv se všemožně snažili nedat to najevo. Stále si ještě mysleli, že cizinec se příštího rána nedočká. Proto prohlásili, že když je nebude nadále podezřívat, jsou ochotni ho doprovodit do Fašody. Otec čtyř očí jim dal na srozuměnou, že souhlasí s jejich podmínkou, ale jeho další počínání svědčilo o tom, že jeho podezření i nadále trvá. Zařadil se se svým velbloudem až na konec karavany, aby měl Homry stále na očích.

Arabi se tvářili, jakoby nic nezpozorovali. Po chvilce jízdy se šejk el džammálín přiblížil k jednomu z Homrů, tvářil se, že mu něco ukazuje a vztekle mu šeptal.

"Tento nevěřící pes je opatrnější a zkušenější, než se zdál. Zná celou zemi, její obyvatelstvo a všechny události, které se tu přihodily."

"Hm, uhodl všechno, co jsme zamýšleli," odpovídal jeho společník šeptem. "Kéž by ho šejtán odnesl do džehenny!"

"Nejraději bych to udělal sám."

"Kdo ti v tom brání?"

"Jeho zbraně."

"Jeden z nás by se měl jakoby opozdit a zastřelit ho zezadu."

"Zkus to. Je to asi jediné možné řešení. Nemuseli bychom čekat do svítání a dělit se s Abúl Motem o kořist. Jeho mrtvolu můžeme nechat tady. V klidu si dojdeme ke studnici Lvů, napojíme dobytek, naplníme měchy a ještě dnes nastoupíme zpáteční cestu. Zítra už budeme daleko a nikdo nezjistí, kdo zabil toho nevěřícího."

"Mám ho tedy zastřelit?"

"Nechtěl jsem, aby ho usmrtil kdokoli z nás, ale když nás takto neslýchaně potupil, ať zemře naší rukou."

"Co za to dostanu?"

"Dám ti ten zlatý řetěz, co mu visí u hodinek."

"A samozřejmě stejný podíl z kořisti, jako ostatní."

"Dobře."

"Staň se tedy. Zastřelím ho zblízka."

Arab zastavil svého hedžína, seskočil z něho a začal opravovat uchycení sedla. Všichni Homrové ho předjeli. Cizinec se u něho zastavil a přátelsky prohodil:

"Pamatuj, že sedlo se připevňuje před zahájením pochodu.

Slézáš-li z velblouda, zdržuješ nás. Jakmile budeš hotový, pospěš si za námi. Podívej, tvá puška spadla velbloudu až na břicho a může se lehce poškodit. Vezmu si ji k sobě, aby tě netížila."

Sklonil se v sedle a metrekem, holí na pohánění velbloudů, zachytil řemen Homrovy pušky. Přitáhl ji k sobě a pokračoval v jízdě.

Homr se díval za ním s nechápavým výrazem ve tváři. Jeho puška byla pryč. Pistoli neměl a přepadnout nožem dobře vyzbrojeného Evropana, sedícího na velbloudu, byla sebevražda.

"Tušil snad něco vnuk nevěřících pekelných oblud?" hučel si Arab mezi zuby. "Hm, tento pokus se nezdařil, ale brzy bude noc. Pak ani jeho čtyři oči neuvidí, míří-li na něho někdo puškou. Možná se mi povede zastřelit ho ještě před tím, než dorazíme ke studnici Lvů."

Vysedl znovu na velblouda a vyrazil za svými společníky. Jel kolem cizince, který mu vrátil jeho pušku.

"Křesadlo se uvolnilo a vypadlo," pravil omluvně. "Dnes si už tedy nezastřílíš. Zítra ti dám nové křesadlo, mám jich několik ve svých zavazadlech."

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist