Karl May

CIZINEC PŘICHÁZÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. TAJEMSTVÍ HELFENSTEINU

V šaškem Krušnohoří, mezi vrcholky hor a rozlehlými údolíčky, mezi lesy a bažinami, stál blízko vesničky téhož jména zámek Helfenstein, staré panské sídlo. Až kam sahají záznamy ve farních knihách a místních kronikách, sídlili tu Helfensteinové, spjatí s půdou, kterou kdysi dávno nějaký předek z tohoto rodu přijal jako léno a později převzal do vlastnictví. V době, kdy naše vyprávění začíná, v šedesátých letech devatenáctého století, bydlel v tomto zámku předčasně zestárlý pan Bernhard z Helfensteinu a jeho dvě děti, osmnáctiletá Ulrika a malý tříletý Robert, nejmladší potomek a budoucí uchovatel rodu Helfensteinu. Domácnost doplňovala ještě Nora z Helfensteinu, mladičká nemajetná příbuzná z kdoví kterého kolena. Našla tu obživu jako Ulričina společnice a Robertova vychovatelka, když paní zámku krátce po porodu zemřela. Domácí povinnosti vykonávala Nora s pílí a oddaností.

Ztráta milované ženy způsobila, že Bernhard z Helfensteinu se stal tichým a plachým a vyhýbal se lidem. Hosty v zámku rád neviděl, a to co se dělo mimo zámek, ho přestalo dočista zajímat. Proto to také na Helfensteinu a v okolí nevypadalo tak, jak by mělo.

Sotva hodinku od Helfensteinu se táhla lesy a kopci hranice. Ve vesnici žila většina lidí v nouzi a bídě. Proto výdělek, ne právě v souladu se zákonem, dokázal přehlušit jejich výčitky svědomí. Bylo veřejným tajemstvím, že se mnoho vesničanů zabývalo pašováním. Nikdo nic přesného vlastně nevěděl, úsilí příslušných úřadů polapit pachatele nebo vypátrat celou tlupu nemělo úspěch.

Posléze kohosi v zemském hlavním městě napadlo pověřit bojem s pašeráky někoho, kdo znal místní poměry. Našli takového muže, jmenoval se Gerhard Burg, byl to syn helfensteinského lesníka a teprve nedávno se v hlavním místě ucházel o službu u státní tajné policie. Za své vzdělání vděčil Bernhardovi z Helfensteinu, který snaživého chlapce velkoryse podporoval.

Zdali to s tím mladým Burgem byl chytrý nápad, nikdo nevěděl. Lidé ve vesnici o tom smýšleli různě. Jedni říkali, že Gerhard Burg je jenom nafoukaný kluk, také on prý vaří jenom z vody a v životě žádného pašeráka nechytne. To byli ovšem ti, kdo věřili, že doma není nikdo prorokem, anebo to byli utajení pašeráci, kteří samozřejmě nenáviděli každého policejního úředníka. Nechyběly však naopak hlasy, které na Gerharda Burga nedaly dopustit a vkládaly do něho značné naděje.

Kdo z těch dvou měl pravdu, zda ti první, nebo ti druzí, to se ukázalo záhy a všechny to překvapilo.

Už po několik dnů se v okolí Helfensteinu tajně shromažďovali celníci a policejní úředníci, až jedné noci zaslechli vesničané neobvyklý hluk, vylézali z postelí, tiskli hlavy na skla oken, házeli na sebe narychlo šaty a vybíhali na silnici.

"Slyšeli jste ty výstřely? To jsou pohraničníci! Jdou na pašeráky!"

"Ti si to nedají líbit, z toho kouká bitka!"

"Tak Gerhard přece zachytil stopu!"

"Ale kdoví, jak to dopadne," zapochyboval kdosi.

Zakrátko noční hluk ustal a bylo ticho. Vesničané zase zalezli do peřin, jen pár zvědavců nemohlo usnout, chtěli být prvními, kdo se dozví další informace.

A přišli si věru na své! K ránu se dozvěděli, že prý pohraničníci v čele s Burgem narazili na pašeráky a že jim pobrali všechno zboží. Nikoho však nechytili, pašeráci kladli odpor a nakonec zmizeli za hranicemi. "Snad teď už těch nebezpečných rejdů nechají..." vyslovil kdosi naději.

Událost by zajisté poskytla dobrým vesničanům v Helfensteinu na dlouhé týdny látku k hovoru, ale přišly další novinky, a ty byly ještě významnější.

Na zámek Helfenstein se sjeli hosté, což bylo po smrti zámecké paní něco neobvyklého.

Jedním z nich byl František z Helfensteinu, Bernhardův synovec. František byl hlavou jediné postranní linie starého rodu, měl statnou postavu a dosud se neoženil. V rozporu s rodinnými zvyklostmi se nestal důstojníkem v královském vojsku, ani se nepřimkl k otcovské hroudě, nýbrž zvolil život v hlavním městě, kde založil vlastní banku. Jeho podnik vzkvétal a nabýval na velikosti. František přijel na zámek proto, aby se po dlouhé době setkal se svými příbuznými a zotavil se v klidu hornaté přírody ze starostí všedního dne.

Mezi hosty byl i rytmistr z Tiefenbachu a vesničané si při jeho návštěvách měli o čem vyprávět. Věděli, že se těšil přízni zámeckého pána z Helfensteinu, a zajímalo je, zda se Tiefenbach doopravdy snaží dobýt srdce a ruku krásné Ulriky, a zda má vůbec nějaké vyhlídky.

"Pan rytmistr je fešák," tvrdila žena helfensteinského lazebníka, když si čtvrthodinku poklábosila v krámě. "Takovou holku bych tedy ráda viděla, která by mu dala košem."

"A jak je laskavý," s úsměvem se otočila k matce nejstarší dceruška, která den před tím potkala rytmistra ve vsi, pozdravila ho a on jí přátelsky poděkoval.

Majitelka krámu jen pokrčila rameny. "To je všechno hezké," podotkla, "ale proti gustu žádný dišputát. Já vím, co vím. Slečna ze zámku si rytmistra nevezme, ta drží s někým docela jiným - ale to jen mezi námi, paní sousedko!"

"Jojo," vzdychla lazebníkova žena" je to někdy kříž s těmi mladými. Co tady naznačujete, není přece žádné tajemství. Já osobně ale milostpána nechápu, rozmazluje Gerharda Burga, jako by to byl blízký příbuzný."

"Pravdu máte," dodala jedovatě dcera, "pak není divu, že si ten kluk dokonce troufne šilhat po slečně Ulrice, místo aby se poohlédl po nějaké počestné ženě mezi sobě rovnými."

"No," pokývala hlavou hokyně, "proč se rozčilovat? To beztak neskončí dobře. Pýcha předchází pád. Na Gerhardu Burgovi se milostpán ještě dočká velkého zklamání."

Pak přišla ona událost s pašeráky. Nazítří po srážce v Jedlové rokli, kde se utkala policie s pašeráky, vyslovila Ulrika z Helfensteinu přání shlédnout noční bojiště. Protože její otec spal toho dne déle než bylo jeho zvykem a nepřišel k snídani, nabídl jí Tiefenbach doprovod. Na samém počátku rokle Ulrika zřejmě chybně našlápla a pocítila bolest v chodidle. Posadila se do mechu pod stromem a Tiefenbach popošel dále. "Já se pro vás pak zastavím," ujistil Ulriku, "nebo zavolám." Ale nezastavil se pro ni, ani na ni nezavolal. Mnohem později totiž zaslechla Ulrika dva výstřely, zneklidněla a spěchala za rytmistrem. Našla ho ležet v tratolišti krve, nad ním stál skloněný Gerhard Burg s loveckou puškou v ruce.

Co se pak udalo, o tom nemohla Ulrika ani později podat svědectví, protože na místě omdlela. Výstřely uslyšel také strážmistr a jeho kamarád, kteří tu hlídkovali. Našli Tiefenbacha i Burga, který se ku podivu nesnažil utéct a zabýval se jen kříšením slečny Ulriky. Puška mu ležela u nohou.

Strážmistr, který nebyl žádný nováček, rychle zhodnotil situaci. V duchu kroutil hlavou nad tím, že by Burg, jemuž kynula velká budoucnost u policie, mohl vraždit, byl však zvyklý na všelijaká překvapení a povinnost mu byla nade vše. To také řekl Burgovi.

"Vy snad podezíráte mne?" vykřikl Burg. "To je přece šílenství!" "Rána přímo do srdce," prohlásil druhý policista a vstal od Tiefenbachovy mrtvoly. "Tady už je každá pomoc marná."

Gerhard Burg tomu nevěnoval pozornost a dále mluvil na strážmistra, rozčileně rozhazuje rukama:

"Bůh je mi svědkem! Rány přišly z boku, zatímco jsem si s Tiefenbachem povídal."

"A co vaše puška?"

"Skočil jsem honem ke stromu, kde jsem před chvílí pušku opřel."

"A...?"

"Taky mi to nejde do hlavy. Z pušky bylo vystřeleno a ležela na zemi."

Oba celníci jen pokrčili rameny.

"Jste přece sám policejní úředník! Vy přece dobře víte, co je věrohodné, a co ne. Od výstřelů přece uplynulo jen pár okamžiků, pachatel prostě nemohl jen tak zmizet. Byl byste ho musel vidět nebo aspoň slyšet."

Gerhard Burg si povzdychl.

"Ale vždyť vám to povídám, že jsem neviděl vůbec nikoho. Ten, co střílel, musel zmizet v okamžiku. Neměl jsem ovšem čas na nějaké hledání, rytmistr tu ležel v krvi a... třeba ho šlo ještě zachránit!"

"Nu dobrá," pokýval strážmistr hlavou, "tak vy jste tedy zvedl pušku, z hlavně se ještě kouřilo. Vrátil jste se - a tady jste našel milostslečinku, jak se sklání nad mrtvým."

"Jo, přesně tak to bylo."

"A nato ona omdlela, viďte!?... Sám si k tomu dodejte Burgu, to už přece stačí!"

"To vám stačí k tomu, abyste mne zatkli?" vyjel Burg.

"Vycházíme z faktů," zněla odpověď a strážmistr smířlivě řekl: "Přece nám nebudete ztěžovat naši nepříjemnou práci."

Nato prohledal četník Burgovi kapsy a ten už nic nenamítal. Jen když z jedné z kapes vytáhl strážmistr nějaký klíč, škubl sebou a tvrdil, že klíč nezná a že nemá tušení, jak se mu do kapsy dostal.

Strážmistr klíč uschoval a Burga odvedli na zámek, aby zpravili zámeckého pána o tom, co se stalo.

Na zaklepání však četník odpověď nedostal. Dveře byly zamčeny, klíč nikde. Sluha oznámil policistům, že starý pán ještě nevstal. To bylo divné, dosud se to nikdy nestalo.

Klíč nebyl k nalezení. Až si strážmistr náhle vzpomněl na klíč, který před chvílí zabavil Burgovi, vytáhl ho a - byl to on!

Starý vrátný, který zbytečně přiběhl s celým svazkem náhradních klíčů, zděšeně vykřikl. Uprostřed pokoje ležela zakrvavená mrtvola Bernharda z Helfensteinu.

Strážmistr zadržel služebnictvo a zase pokoj uzamkl, než přijde soudní komise, kterou hned přivolal. Ta konstatovala, že zámecký pán byl zavražděn bodnutím do srdce. Na podlaze, zakrytý splývavým ubrusem, ležel lovecký nůž s iniciálami G. B., na jehož střence byly ještě stopy hrůzného zločinu.

Nůž patřil Burgovi, byl to dárek k narozeninám od pána z Helfensteinu.

Soudní lékař stanovil dobu smrti zhruba na půlnoc. Ale právě pár minut před dvanáctou byl přece Burg u pana z Helfensteinu! Jeden ze sluhů ho zahlédl při odchodu a dosvědčil, že na jeho oděvu byly zřetelné stopy krve.

Burg to nepopíral. Byl opravdu kolem půlnoci u pana z Helfensteinu, aby ho varoval před pašeráky. Při srážce v Jedlové rokli prý zaslechl, jak kterýsi z pašeráků vykřikl: "Smrt Helfensteinovi! Pro toho si schovám kulku, ten je vším vinen!" Burg se tedy ihned vypravil na zámek, aby starého pána varoval. Skvrny od krve pocházely prý také z oné bitky v rokli. Ale hlavně - Burg tvrdil, že když odcházel, těšil se pan z Helfensteinu plnému zdraví.

Burgovy vývody doprovázelo nedůvěřivé krčení ramen. I kdyby to všechno byla pravda, jak se tedy dostal klíč od pokoje do Burgovy kapsy? A jak se dostal jeho nůž do pokoje oběti? Burg namítl, že pašeráci byli nepřáteli nejen starého pána, ale i jeho, Burga, a že se tedy nějak tajemně dostali k noži a že mu pak ještě - stejně záhadně - zastrčili klíč do kapsy, aby na něho svedli ten čin. Ale takové vysvětlení sotva mohl někdo přijmout. Nežli se pustit za "neznámým tajemným pachatelem", dali vyšetřovatelé přednost tomu, určit pachatele podle obyčejného lidského rozumu. A tak není divu, že nakonec padla slova: "Gerharde Burgu, jste zatčen pro podezření z dvojnásobné vraždy." - Jedno však bylo přece jen nejasné, motiv těch činů. Vždyť rytmistr Tiefenbach byl pro Burga vlastně cizím člověkem, a k zámeckému pánovi, který se k němu vždy choval s otcovskou laskavostí, musel Burg cítit vděk. Ale však ono se už něco najde, co i motiv objasní!

Předběžné vyšetřování přineslo překvapující výsledky. Našel se i onen kýžený motiv činu. Msta!

Burg a Ulrika z Helfensteinu, kteří vedle sebe vyrůstali bezmála jako sourozenci, se už dva roky neviděli, ačkoli Burg byl již jistou dobu v tomto kraji zaměstnaný. V časném odpoledni onoho šeredného dne, plného děsivých událostí, se potkali na samém konci rozlehlého helfensteinského zámeckého parku. Přivítali se velmi srdečně, radost ze setkání po tak dlouhé době a vzájemná náklonnost vykonaly své, nezasvěcený svědek by mohl z tohoto setkání usuzovat na všelicos.

Bezděčný svědek se našel, byl to rytmistr z Tiefenbachu. Vyrušil ty dva a pronesl slova, která syn lesního považoval nikoli neprávem za urážlivá. Ulrice se podařilo doutnající hádku uhasit. Tiefenbach Ulriku a Burga opustil a neopomenul starému pánovi v zámku podat zprávu, čeho byl svědkem. Když se Ulrika s Burgem posléze do zámku vrátili, nepřijal starý pán svého oblíbence zrovna milostivě. Vyčetl mu nevděk, a když Burg opouštěl zámek, nevládla mezi oběma právě příjemná atmosféra.

Vyšetřovatel se na tuto stránku věci zaměřil a Burgův čin - byl samozřejmě přesvědčený, že Burg je pachatelem - kvalifikoval jako výsledek pomstychtivosti. Nejprve zabil starého Helfensteina, ve spěchu zapomněl v pokoji vlastní nůž, v následném zmatku pak vstrčil klíč do vlastní kapsy. A nad ránem se mu naskytla vítaná příležitost k druhé pomstě.

Naopak Burg se dušoval, že k něčemu podobnému nebyly žádné podstatné důvody. Když se onoho rána náhodně sešel s Tiefenbachem v rokli, všechno si vysvětlili, Tiefenbach se dokonce za unáhlenou reakci z minulého dne omluvil a nabídl se, že starému pánovi všechno sám vysvětlí. V té chvíli padly oba výstřely, snad spoušť stiskl nějaký pašerák, kterému se naskytla příležitost, a pak, třeba byla kulka určená jemu, Burgovi, a Tiefenbacha trefila jen omylem, však na Burga měli pašeráci dávno spadeno.

To, co tvrdil Burg, bylo natolik nevěrohodné, že se nad tím vyšetřovatelé jen shovívavě usmívali. Kde by se tam vzal po noční přestřelce nějaký pašerák, ti všichni byli přece rádi, že se jim podařilo utéct. Vyšetřovatelé také pokyvován s porozuměním hlavou nad tím, že všichni, kdo mohli Burgovu výpověď potvrdit, byli už na pravdě boží. Důkazy Burgovy neviny prostě chyběly.

Obhájce se marně pokoušel porotě vylíčit Burgův bezúhonný život, marně se dovolával toho, že doličné předměty - nůž, klíč a puška - svědčí pro vinu jeho mandanta jen zdánlivě, protože zároveň jsou vlastně důkazem Burgovy neviny. Vždyť pečlivý úředník policie by jistě důkazné předměty včas odstranil a nenosil by je přece u sebe. Jako by hrách na stěnu házel. Rozsudek byl jasný: Burg je vinen, odsuzuje se k trestu smrti.

Přece jen však bylo královi doporučeno, aby uplatnil své právo udělit milost.

Vesničané sledovali proces s velkým zájmem, sotva však byl někdo ochotný dát za Burgovu nevinu ruku do ohně. "Tak dopadá vždycky ten, kdo se chce nad druhé vyvyšovat!" říkali. Malé dušičky se nemohly smířit s tím, že Burg byl původně jedním z nich, ale pak vybočil z řady.

Existoval vůbec někdo, kdo Burgovi po tom všem věřil? Byli to snad jen jeho rodiče a Ulrika z Helfensteinu, která se změnila zvláštním způsobem. I ona zprvu považovala svého kamaráda z dětství za Tiefenbachova vraha a nechtěla o něm ani slyšet a po smrti otce nebyla vůbec schopná rozumně uvažovat. Až po pohřbu se v ní všechno vzpříčilo a odmítala uvěřit tomu, k čemu došla porota. Gerhard, její kamarád z dětství, že by byl sprostým vrahem? Ne, a tisíckrát ne!

Opatřila Burgovi znamenitého obhájce a zjednala na vlastní náklady detektiva z města, ale všechno marně.

Když byl nad Gerhardem Burgem vynesen osudný ortel, pobývala Ulrika v zemském hlavním městě. Byl to ošklivý den. Jako by toho všeho nebylo už dost, shořel v noci nato i zámek Helfenstein, zachránit šlo jen zlomek cenností. Ušetřena zůstala díky plnému nasazení služebnictva a vesničanů hospodářská stavení, panské křídlo lehlo popelem. Nezachránil se ani Ulričin bratříček, malý Robert, z rozvalin vytáhli jen jeho ohořelou mrtvolku.

Kdo založil požár? - A že šlo o paličský čin, o tom byla policie od samého počátku přesvědčená. Gerhard Burg tentokrát v podezření nebyl, seděl přece ve vyšetřovací vazbě. Kdo tedy přicházel v úvahu? Že by přece jen pašeráci, které Burg neustále z obou vražd obviňoval? Vyšetřování k ničemu nevedlo, podezřelí měli alibi.

Ale přece jen měl tento případ pro Burga příznivé následky. Objevily se hlasy, které požadovaly revizi procesu. Vypadalo logicky, že požár byl jen dalším článkem v řetězci zločinů, a požár přece Burg založit nemohl, tak kdoví, jak to bylo s těmi vraždami. Vždyť pokud by král milost neudělil, mohlo tady dojít k další vraždě, k vraždě justiční.

Jednoho dne však došlo k nové senzační události, Gerhard Burg uprchl, utekl při převozu z vyšetřovací vazby do zemské věznice. Když vlak dojel na místo určení, našli v něm velitele transportu spoutaného a s roubíkem v ústech. Prý požádal jednoho z cestujících, aby s ním a s trestancem jel v jednom kupé, že to tak bude jistější. Cestující údajně obchodoval s dobyt- kem a dokonce o sobě vyprávěl, že byl kdysi četníkem, takže se zdálo, že jako doprovod bude velmi vhodný. Zřejmě se však domluvil s Burgem, protože uprostřed cesty policejního úředníka napadl a Burga osvobodil. Pátrání po Burgovi i po obchodníku s dobytkem zůstalo bezvýsledné, Burg zřejmě uprchl za hranice.

Ve vesnici Helfensteinu bylo teď všem všechno jasné. "Uprchl!" říkali, "a vysvobodili ho! Kdo to mohl udělat jiný, než jeho kumpáni! Jeho přátelé - pašeráci, byli u toho, když zabili Tiefenbacha, i když starý Helfenstein tak bídně zahynul. To oni zapálili zámek. Všechno zapadá dohromady. Když se Burg pomstil Tiefenbachovi i starému pánovi, založili jeho kamarádi oheň právě ve chvíli, kdy byl vynesen rozsudek. A teď ho dokonce zachránili před spravedlností. Všechno je jasné jako jedna a jedna. To je pěkný ptáček, ten Gerhard Burg! Líto je člověku jen jeho poctivých rodičů."

Tak a podobně se povídalo v Helfensteinu, nikdo už nepozvedl hlas na jeho obranu.

O Burgově útěku se Ulrika dozvěděla až mnohem později. Byla nemocná, to, co prožila, u ní vyvolalo nervovou horečku a bojovala o život. Když se po měsících zotavila, nebyla to už veselá, smavá dívenka, nýbrž tichá a vážná slečna. Odstěhovala se do sídelního města, kde žila sama a v ústraní.

O domov přišla i její společnice Nora z Helfensteinu, i ona se přestěhovala do hlavního města, kde si začala budovat nové vztahy. Již po krátké době si vesničané šuškali, že prý se Nora provdala za svého bratrance Františka Helfensteinu, kterého poznala před časem na zámku.

"Romantický rozmar bohatého mladého pána," komentovali lidé tuto událost.

Ale všechno zavál čas, na všechno se pozapomínalo, vesničané přešli záhy k starostem všedního dne, obec se uklidnila, a na Ulriku, Burga či Noru si už nikdo ani nevzpomněl.