Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠPEH

Kordofán, tato svérázná země, byla od nepaměti územím, kudy na své pouti táhlo mnoho kočovných kmenů, a její obyvatelstvo bylo proto pestrou směsicí národností už předtím, nežli ji ovládl a dobyl Muhammad Alí. Místokrálovi feláhové a bašibozukové sem pak zanesli krev všech maloasijských ras. Řekové, Levantinci, Arméni, Albánci se smísili s černými kmeny jihu a mezi jejich potomky opět sídlí vnukové celých kočovných kmenů, kteří sem přišli z Hidžázu a nesmísili se s žádným jiným kmenem.

Kordofán patří k súdánským zemím. V severní a západní části je to rozlehlá step, která za suchého ročního období vypadá úplně jako poušť, ale v období dešťů je pokryta bujným rostlinstvem širé travnaté pláně jsou tu a tam přerušeny mimózovými lesy. Na stepi je asi devět set studní, v jejichž blízkosti vznikly vesnice. Za období dešťů zde pasou svá stáda četné kočovné kmeny a na počátku suchého období znovu táhnou dál. Žijí tu žirafy, pštrosi, ptáci nejrůznějšího druhu a početná stáda antilop.

Jižní část země má půdu s větším obsahem hlíny, jež udrží vodu, a z toho vyplývá vskutku obdivuhodná pestrost a bohatství rostlinstva. Rozsáhlé plochy země jsou pokryty palmami, datlovníky, adansoniemi a aromatickými bylinami i stromy. Zvířata sídlící v těchto hájích jsou pronásledována leopardem a panterem a často se tu ozývá i hlas lva, „vševládného pána“.

Vádí al Milk patří už ke Kordofánu, a protože jsme tu mezi Kordofánem a Es Sáfí, máme za sebou Núbii. Jak si snad vzpomenete, sebral jsem otrokáři Ibn Aslovi uloupené beduínky a přivedl jsem je do jejich domova v Bir es Serír. Doprovázelo mě dvacet egyptských vojáků, askaríjů. Rodiny žen a děvčat nás s jásotem přivítaly a podle možností bohatě pohostily a obdarovaly. Fezárové nás pak na odchodu doprovodili a nyní jsme mířili nejkratší cestou do Chartúmu, kde jsem chtěl své askaríje odevzat jejich veliteli, rajjisovi effendiná Ahmadu Abd el Insáfovi.

Neuplynulo ještě mnoho dní od období dešťů, proto byla step pokryta šťavnatou zelení. Kdybych neseděl na hedžínovi, ale na koni, byl bych si mohl myslit, že jsem v americké prérii. Když je v suchém období tráva jako troud, musí každý cestovatel určovat svou trasu tak, aby vedla kolem studní. Ale teď to nebylo nutné. Putovat od jedné studny k druhé, to' stojí mnoho času. Nyní při bohaté pastvě jsme nepotřebovali s sebou nést žádnou vodu pro svá zvířata, a nám stačily naplněné měchy s vodou. Proto jsme mohli jet přímým směrem tak dlouho, dokud nám tato voda vystačila, a teprve pak jsme byli nuceni zabočit k nějaké studni.

Tímto způsobem jsme se dostali o den dřív k Bir Atšán. Toto jméno znamená „žíznivá studna“, protože za veder v ní nebývá voda. Ale teď v ní bylo víc, než jsme potřebovali, abychom si znovu naplnili měchy. Ležela uprostřed rovinaté stepi a nebyl tu ani strom, ani balvan, ani křoví, které by ji označovalo. Nebyl bych ji určitě našel, kdyby nám naši hostitelé nedali s sebou průvodce, který nás měl zavést do Chartúmu a znal zdejší krajinu stejně dobře jako špatné vlastnosti své dlouhé arabské pušky.

Ta puška byla Abdalláhovým trápením, a přesto ji měl nadevšecko rád. Ustavičně ji bral do rukou a rád o ní mluvíval. I teď, když seděl vedle mne u studny, ji láskyplně svíral, se zálibou se na ni díval a posléze prohodil:

„Viděl jsi už někdy podobnou práci, efendi? Není překrásná?“

Pažba pušky byla totiž vykládaná slonovinou. Ozdoba představovala jakousi nejasnou postavu. Proto ho plně neuspokojila moje odpověď:

„Velice vkusná, ano, dokonce nádherná! Ale co to má představovat?“

Co má představovat? To je otázka! Copak to nevidíš?“ Abdalláh mi přidržel pažbu před očima.

„No, podívej se líp! Pověz, co je to?“

Snažil jsem se záhadu rozluštit, ale nadarmo, nebylo to písmo ani obraz, ani nějaká zřetelná podoba.

„Jsi slepý,“ mínil Abdalláh. „Nechť Alláh osvítí tvůj zrak! Ale ty jsi křesťan, a tak není divu, že tu nic nepoznáváš. Věřící muslim na první pohled vidí, co to má znamenat. Nezdá se ti, že je to hlava?“

Hlava? Ani nápad! Snad v nejlepším případě to mohla být neforemná hlava hrocha. Pochybovačně jsem tedy pokrčil rameny.

„Ne? Alláh, valláh, talláh! Je to hlava Proroka, který sídlí v Alláhově ráji!“

„To není možné! Vždyť to vůbec jako hlava nevypadá. Kdepak je tu nos?“

„Ten tu není, effendi, Prorok nepotřebuje nos. Je to teď duch a skládá se z tisíce libých vůní.“

„Kde jsou ústa?“

„Chybí, protože Prorok už nepotřebuje ústa, mluví k nám přece prostřednictvím koránu.“

„Ani oči tu nevidím.“

„K čemu oči? Prorok přece nepotřebuje vidět, když mu Alláh všecko zjeví.“

Také uši tu mamě hledám.“

„Nemůžeš je najít, protože tu nejsou. Prorok nemusí slyšet naše modlitby, vždyť přesně předepsal, jak mají znít“

„A kde je vous?“

„Ten není vidět. Jak by tu mohli Prorokův vous znázornit slonovinou, když přísaha při vousu Prorokově je u nás ta nejzávažnější a nejsvětější?“

„A dá se tu najít aspoň čelo?“

„Také ne. Je to sídlo duše, a to nelze dobře zpodobnit“

„Takže z hlavy tu nenajdu vůbec nic?“

„Vůbec nic,“ potvrdil Abdalláh. „Ale já poznávám každý rys obličeje.“

„A hlavu přitom vůbec nevidíš? Tohle nechápu!“

„Ano, ovšem, křesťan to pochopit nemůže! Vy všichni jste stiženi slepotou!“

„Ty také, jenže tvá slepota je jasnovidnější nežli nejzdravější oči. Vidíš hlavu, které chybí všecko. Ostatně u vás muslimů je zakázáno zobrazovat člověka. Oč trestuhodnější by bylo zobrazit samého Proroka!“

„Umělec, který tento obraz zhotovil, neznal Prorokův zákaz.“

„A přesto asi Proroka viděl a znal všecky příkazy i zákazy jeho učení.“

„Že viděl? Ano, v duchu. Puška je to prastará, jak jsi jistě poznal. Člověk, který ji vyrobil, zřejmě žil dlouho před Prorokem.“

„To není možné, protože tenkrát nebyl žádný střelný prach.“

„Efendi, neolupuj mě o šťastné vědomí, že mi patří tak drahocenná puška! K čemu střelný prach? Když bude Alláh chtít, puška vystřelí i bez střelného prachu.“

„Uznávám, že Alláh činí zázraky. Tady jsou hned dva, za prvé puška, která pochází z dob, kdy ještě nebyl znám střelný prach, a za druhé Prorokův obraz z doby, kdy ještě nežil.“

„Už jsem ti povídal, že ho umělec viděl v duchu. Měl vidění, a proto je to vizionářská puška.“

„Hm, vizionářská puška, to je dobré, to je opravdu něco jedinečného!“

„Ano, je jedinečná! Máš pravdu, a těší mě, že jsi konečně došel k tomu názoru. Je to jediná vizionářská puška na světě, a proto je mi svatá a jsem na ni tuze pyšný“

„Jak jsi k ní přišel?“

„Zdědil jsem ji. Umělec ji odkázal svému synu a ten zase synu svého syna. Abys věděl, jsem jeho potomek, a jednou ji taky odkážu svému nejstaršímu synovi. Ano, nedívej se na mě tak udiveně! Jsem vskutku prapravnuk prapravnuka toho muže, jemuž Alláh dopřál vidět Proroka ještě dřív, nežli se Mohamed narodil.“

„Jsi tedy nejproslulejší muž svého kmene, a mě nejenom těší, ale je pro mne i nesmírná čest, že jsem tě poznal.“

„Ano,“ přikývl Abdalláh smrtelně vážně, „a pro každého člověka je ctí podívat se na pravnuka takového muže! Znají mě daleko v Súdánu, všude, kde jsou pravověrní muslimové, a moje puška je proslulá i ve vzdálených pohanských zemích.“

„Jistě taky dobře střílí?“

„To bohužel ne. Alláhovou vůlí bylo, aby všecky pozemské věci byly nedokonalé a ráj tím dokonalejší. Stejně je to i s mou vizionářskou puškou, jak bohužel musím po pravdě doznat. Má vlastnosti, nad nimiž se mi srdce kormoutí.“

„Znám všecky druhy zbraní a umím s nimi zacházet. Když mi povíš, jaké jsou to vady, snad ti budu moci poradit“

„Těch vad je víc. Puška, kterou tu vidíš, je bohužel jako divoký kozel. Hrozně trká a už mi několikrát dala pořádnou ránu.“

„To ovšem není pěkné, ale vinu máš možná jen a jen ty. Když střílíš, musíš si ji tak pevně přidržet a položit, aby tě nemohla tlouci.“

„Ať ji dám jak chci, však ona už si najde, kam mě uhodit. A kromě toho se vrtí.“

„Vrtí? Co tím míníš?“

„Mám tím na mysli ten smutný úkaz, že kulka neletí přímo, ale dělá hadovité obrátky!“

„To není možné!“ zapochyboval jsem.

„Efendi, věř mi na slovo! U takové vizionářské flinty je všecko možné! Pozoroval jsem ji důkladně. Nesmím nikdy mířit na cíl, ale podle vzdálenosti více nebo méně doprava či doleva, výše či níže.“

„Puška tedy zanáší a podle mého názoru se proti tomu nedá nic dělat, ledaže si do ní dáš novou, lepší hlaveň!“

„Jak bys po mně mohl něco takového chtít? Tím bych svou vzácnou pušku znehodnotil! Alláh mě chraň před podobným činem! Puška musí zůstat, jaká je.“

„Je tedy zbytečné, abys mi líčil její další vlastnosti. Podle mého názoru je nejlepší ta puška, která nejlépe slouží svému účelu.“

„A ta moje slouží! Moje vizionářská puška dokazuje, že můj praděd viděl Proroka, a to úplně stačí.“

„A jak střílí, to je vedlejší?“

„Ano!“ přisvědčil Abdalláh neochvějně.

„Ale cílem a hlavním účelem střelby je zásah do terče.“

„Nejsi muslim, a nemůžeš tedy s potřebnou úctou ocenit hodnotu a význam mé pušky.“

„Ne, to nemohu. Ale jestli budeš někdy v mé přítomnosti z té své pušky střílet, prosím tě, abys neohrožoval můj život. To pak, prosím, namiř na mě. Určitě mě nezasáhneš.“

„Posmíváš se mi snad, efendi? Říkám ti, že…“

Abdalláh se odmlčel, vyskočil, zastínil si dlaní oči a zadíval se k východu.

„Co je?“ zeptal jsem se ho. „Vidíš něco?“

„Ano, všiml jsem si, že tam nad trávou je vidět bod, který tam předtím nebyl. Je to zřejmě jezdec.“

Vstal jsem rovněž, vytáhl jsem svůj dalekohled a spatřil jsem muže, který seděl na velbloudu a mířil k studni. Když se už přiblížil natolik, že nás zpozoroval, zastavil a chvíli si nás prohlížel. Pak se k nám rozjel, zůstal před námi stát, ale nesestoupil. Pozdravil mě:

„Es salám alejkum! Dovolíš mi, pane, abych zde u studny napojil svého velblouda a utišil i svoji žízeň?“

„V'alejkum es salám! Studna je tu pro každého, a nemohu ti bránit, abys činil, co je ti libo!“

Nepřivítal jsem příchozího a dal jsem mu tuto chladnou odpověď, protože na mě nedělal příznivý dojem. Byl oděn jako obyčejný beduín, měl u sebe pušku, nůž a pistoli. Tahy jeho obličeje nebyly odpudivé, ale ostrý, ba pichlavý pohled, kterým si nás prohlížel, se mi nelíbil. Byl jsem zvyklý všímat si každé maličkosti, a proto mi bylo nápadné i to, že se obrátil se svou otázkou na mne. Askaríjové měli na sobě uniformu místokrále, výjimkou jsme byli jen já, Ibn Níl a náš průvodce. Za těchto okolností by bylo normální obrátit se na vojáky. Neznámý ve mně tedy budil nedůvěru, která postupně stále víc a víc sílila.

Sestoupil, a když svého velblouda napojil a sňal mu sedlo, zavedl ho stranou a nechal ho pást. Pak si sám načerpal vodu, napil se, posadil se proti mně a vytáhl čibuk a tabák. Nacpal si čibuk, zapálil si a pak mi podával váček:

„Vezmi si, efendi, a nacpi si také dýmku! Zakouříme si spolu na přivítanou!“

„Děkuji ti za tvou laskavost, ale nevezmu si,“ odmítl jsem. „Nekouříš? Patříš k té přísné sektě, která svým přívržencům zakazuje tabák?“

Jeho tón naznačoval, že už předem ví, co mu odpovím. Viděl jsem to, a byl jsem proto ještě zdrženlivější.

„Kouřím. Ale nabídnout tabák se slušelo mně, ne tobě. Ten, kdo tu byl dříve, nabízí nově příchozímu. Tak je to pravidlem všude, a zde v poušti tím spíš“

„Vím to a prosím tě za odpuštění. Je to má chyba, že mám pořád srdce na dlani. Líbil ses mi na první pohled, a chtěl jsem ti to svou nabídkou projevit. Smím se ptát, odkud s těmi askaríji přijíždíš?“

„Smím se já nejdřív zeptat, jak víš, že k nim patřím?“

„Předpokládám to.“

„Tvůj ostrovtip je obdivuhodný. Já na tvém místě bych to nepředpokládal.“

„Jsi tu tedy jistě cizí, zatímco já tudy často projíždím.“

„Nejenže jsem tu nikdy nebyl já, ale ani askaríjové to zde neznají. Tím obdivuhodnější je, žes hned uhodl, jak se věci mají. Ptal ses mě sice první, ale protože jsem tu byl dříve než ty, jistě uznáš za správné a vhodné, že chci sám nejdříve vědět, kam máš namířeno ty.“

„Nemám, proč bych to zamlčoval. V poušti musí každý člověk vědět, kdo je ten, s kým se setkal, a co dělá. Já přicházím z El Feka Ibráhím na Bahral Abjad.“

„A cíl tvé cesty?“

„Chci do Fášeru.“

„Mezi místy, která uvádíš, je velmi užívaná cesta pro karavany, vedoucí přes Obejd a Fodžu. Proč jsi udělal takovou zajížďku na sever?“

„Protože jsem obchodník a musím znát potřeby lidí v těchto končinách. Chci nakoupit ve Fášeru zboží a rozprodat je na zpáteční cestě. Proto zde jedu od studny k studni a od poutníků se chci dozvědět, co potřebují.“

„Pokud jde o obchodování, jsi zřejmě začátečník.“

„Proč, efendi?“

„Zkušený obchodník by nejel do Fášeru s prázdnou, ale opatřil by si v Chartúmu zboží, rozprodal je cestou a byl by to pro něho dobrý obchod. Ale ty chceš obchodovat až na zpáteční cestě, a tím se zříkáš poloviny výdělku. To žádný chytrý džalláb nedělá.“

„Chtěl jsem se rychle dostat k cíli, proto jsem teď svého velblouda nezatížil nákladem.“

„Obchodník zná jen jediný cíl, výdělek. Ostatně nejedeš zrovna na obyčejném hedžínovi. Džalláb si obvykle bere na cesty osla.“

„Každý podle toho, nač mu kapsa stačí, efendi. Nejsem tak docela chudý. A teď už toho nechme! Vyslechl jsi moje odpovědi a jistě mi také odpovíš na mé otázky. Odkud přicházíš?“

Kladl jsem mu sám takové otázky, že z nich musel vycítit mou nedůvěru, ano, pro poctivého člověka by to byla urážka. Oči se mu vskutku několikrát hněvivě zaleskly, ale tón, jímž mi odpovídal, byl stále zdvořilý a zdánlivě bezstarostný. Ten rozdíl mezi jeho pohledem a tónem mi prozradil, že se dovede ovládat. Ale sebeovládání v podobné situaci, to je přetvářka. Jestliže měl důvod, proč se přetvařovat, pobídl tím i mě k větší opatmosti.

Ani mi nenapadlo věřit mu, že je džalláb. Byl jsem rovněž pevně přesvědčen, že nejede z El Feka Ibráhím, ale z Chartúmu. Setkání s námi pro něho zřejmě nebylo žádným překvapením. Obelhal mě, a proto jsem pokládal za nejlepší neříci mu plnou pravdu, ale uhýbat.

„Přijíždím z Badžagury.“

„Askaríjové tam byli také?“

„Ne. Zastihl jsem je tady a oni mi dovolili, abych tu s nimi u studny zůstal.“

Kolem úst se mu objevil lstivý úsměv, ale dělal, jako by mi věřil, a vyptával se dál.

„A odkud jedou? Kde byli?“

„To nevím.“

„Víš to, jistě jsi s nimi o tom mluvil.“

„Žádal jsem je o dovolení, abych tu s nimi mohl odpočívat. Na víc jsem se nevyptával. Považuji za nezdvořilé ptát se neznámého člověka okamžitě poté, co se s ním potkám, na všecko možné.“

„V poušti a stepi je zvědavost povinností k sobě samému. A proto tě prosím o dovolení, abych se tě směl zeptat, jaký je cíl tvé cesty.“

Chci do Kamlínu na Modrém Nilu.“

„To se tedy jistě přeplavíš u Es Saláje přes Bílý Nil. „Ano.“

„A kam jedou askaríjové?“

„Ani to nevím.“

Rychle se obrátil k vůdci, sedícímu vedle mne. „A kdo jsi ty? Jsi jistě ibn Arab?“

Doufal jsem, že si Abdalláh povšiml mé nedůvěry vůči neznámému a že mu neodpoví po pravdě, ale zmýlil jsem se. Abdalláh řekl:

„Patřím k banú Fezára.“

„Jedeš z domova?“

„Ano.“

„Kde se teď pasou vaše stáda?“

„Mezi Bir es Serír a Džebel Mudžáf.“

„

„Slyšel jsem už o banú Fezára. Jsou prý to udatní muži. Štěstí prý přebývá ve vašich stanech.“

Cizinec chtěl vyzvídat. Protože byl Abdalláh tak neopatmý a jmenoval kmen, k němuž patří, mohlo mi už být jedno, co řekne dál. Položil jsem se tedy na záda, dal jsem si ruce pod hlavu a tvářil jsem se, jako by mě celá rozmluva nezajímala, přitom jsem ale ostře pozoroval každý záchvěv ve tvaři a každé slůvko domnělého džallába.

„Ano, štěstí u nás bývalo, ale opustilo nás,“ řekl Abdalláh. „Alláh vám je zase přivede zpátky! Co se vám stalo?“

„Ibn Asl nám uloupil naše ženy a dcery. Znáš přece jméno toho lovce otroků?“

„Ovšem. Jeho činy jsou takové, že o nich musel slyšet kdekdo. Vás tedy také přepadl? To je neuvěřitelné! Jste přece pravověrní muslimové, u vás přece nesmí chytat otrokyně!“

„Asi se mýlíš! Toho činu se jistě dopustil nějaký pohanský kmen!“

„Nemýlím se! Je zjištěno, že to byl Ibn Asl. Jestli mi nevěříš, mohu ti to snadno dokázat, protože tento...“

Pohlédl jsem na Abdalláha právě v okamžiku, kdy chtěl říci „tento efendi“ a ukázat na mě. Naštěstí zachytil můj varovný pohled. Proto se odmlčel a opravil se:

„Tento čin znají všichni askaríjové, jejichž jsem velitelem, a dosvědčí mi to. Byli u nás a všecko přesně vědí.“

Abdalláh začal vyprávět. V jeho příběhu se vyskytovala i má osoba, ale byl tak opatrný, že říkal o mně „cizí efendi“ a neprozradil mě ani pohledem, ani gestem. Když skončil, začal se neznámý hlasitě divit a vykřikovat:

„Kdo by věřil, že je taková hanebnost možná! Ibn Asl tedy přepadl vaše ženy a dcery a povraždil ty, které nemohl prodat! To je strašlivý zločin a Alláh ho za to potrestá!“

„Ano, Alláhova ruka ho zasáhne, najde si ho. Efendi a rajjis efendiná mu přísahali pomstu.“

„Och, Ibn Asl není jen odvážný, ale i lstivý! Unikne jim.“

„Tomu nevěřím. Cizí efendi je muž, který si najde každého, koho hledá.“

„To by musel být vševědoucí!“

„To nemá zapotřebí. Jeho oko všecko vidí, a z toho, co zahlédne, vyvodí jeho důvtip všecky souvislosti. Nemohl přece znát cestu, kterou se lupiči našich žen pustí, ale vypočítal si všecko tak dobře, že to nakonec souhlasilo se skutečností.“

„A kde je teď?“

„Teď... teď... je... v naší vsi,“ váhavě odpověděl Abdalláh.

„Ještě ve vaší vsi?“ opakoval cizinec, skrývaje úsměv. Měřil si mě přitom stále pátravým pohledem. „Rád bych toho muže jednou spatřil. Kdybych měl čas, jel bych jen proto do Bir es Serír, ale můj čas je přesně vyměřen, takže se nemohu zdržet déle ani zde. Vydám se už na další cestu.“

Zvedl se a šel k svému velbloudu. Ačkoli jsem ho ustavičně pozoroval, všímal jsem si i jeho zvířete. Mělo jednu chybu, ne závažnou, ale pro mne mělo velký význam, že jsem si jí všiml. Při chůzi střídavě otvíralo a zavíralo pazoury na nohou, přitom vyškubávalo stébla trávy, která mezi nimi zůstala vězet.

Muž svého hedžína osedlal, sedl na něho, popohnal ho až k nám a obrátil se ke mně:

„Maas saláma, efendi! Řekl jsi mi sice, odkud a kam jedeš, ale nevěřím ti. Neřekl jsi mi, kdo jsi. Myslím, že jsem to uhodl a že brzy poznáš, kdo jsem já!“

Zůstal jsem ležet, neodpověděl jsem slovem ani pohybem. Neznámý na mě ještě posměšně zamával a odjel.

„Co to?“ zeptal se mě průvodce. „Co tím mínil? Vždyť to byla přímo urážka!“

Pokrčil jsem rameny.

„Nevěří ti, efendi, a dohaduje se, kdo jsi. Máš ponětí, co od tebe chce.“

„Asi že můj život!“

„Alláhu! Alláhu!“

„A život askaríjů k tomu!“

„Efendi, lekáš mě!“

„Nasedni tedy na svého velblouda a jeď domů! Pravděpodobně dojde brzy k boji, a protože tě tvá vizionářská flinta jistě nebude chtít poslechnout, radím ti v tvém zájmu, abys pospíchal do bezpečí.“

„Nezahanbuj mě! Mám tě dovést do Chartúmu a neopustím tě dřív, dokud tam nebudeme. Jak jsi ale přišel na myšlenku, že nás čeká nějaké setkání s nepřáteli? Kmeny v těchto končinách teď mezi sebou žijí v hlubokém míru.“

„Džalláb mi to řekl.“

„Neslyšel jsem ani slovo o něčem podobném:“

„Prozradila mi to ne jeho slova, spíš jeho chování. Opravdu jsi ho považoval za džallába?“

„Proč by se vydával za obchodníka, kdyby nebyl?“

„Aby nás obelstil. Zvěd má všecky důvody k tomu, aby tajil o sobě pravdu.“

„Zvěd? Cože? Ty ho považuješ za zvěda? A kdo by ho poslal?“

„Možná Ibn Asl, který se mi chce pomstít“

„Jak by mohl vědět, kde zrovna jsi?“

„Pro něho jistě nebylo těžké dovědět se, že jsem osvobozené otrokyně doprovodil do jejich rodné vsi. Právě tak snadno uhádne, že mám namířeno do Chartúmu. Usoudil, že musím být na cestě mezi těmi dvěma místy.“

„Když takhle mluvíš, začínám ti věřit. Ibn Asl tě strašně nenávidí a chce se ti pomstít. A jestli tě chce přepadnout, najde jistě dost lidí, kteří mu ochotně pomohou. Ale nepodaří se mu to. Ukážu vám takovou cestu, abyste se s ním nesetkali.“

„Jsem ti za to vděčný, ale nemohu to připustit.“

„Proč? Je to kvůli tvé bezpečnosti“

„Jak by mi mohlo napadnout jít z cesty muži, kterého chci chytit? Nepříteli neuhýbám, ale naopak ho vyhledávám. Nechávám ti, aby sis sám rozhodl, jestli chceš toto nebezpečí podstoupit“

„Zůstanu u tebe, efendi! Už o tom nemluv! Jsme ti za tolik věcí vděčni! Cožpak tě mohu opustit? Ale mluvíš o tom, že nepřítele si vyhledáme. Jak bychom mohli vědět, kde vězí?“

„Neřekl jsi snad už předtím, že jsem našel lovce otroků, i když jsem nemohl vědět, kterou cestou se pustí? Tady je pro mne všecko snazší, protože mám vůdce, který mě povede!“

„Myslíš mne? V tom ti nijak nepomohu. Nemám ani potuchy, kde bychom ho měli hledat!“

„Nemíním tebe, ale džallába.“

„Ten má být tvým vůdcem? Tak tomu už nerozumím ani trochu. Jel k Fášeru, čili na západ, kdežto ty musíš hledat Ibn Asla na východě.“

„Ten člověk nám lhal. Vůbec nechce do Fášeru. Jakmile se nám dostane z dohledu, obrátí se a rozjede se k těm, kteří ho na zvědy poslali. A protože s sebou neměl žádné měchy na vodu, budou asi jeho kumpáni někde nablízku. Rozestavili zřejmě hlídky ve směru, který protíná naši cestu. A k těm hlídkám džalláb patří. Obrátí se a spojí se s nimi. Budou nás pak všichni očekávat na místě, kudy nutně musíme projíždět. Ale na otevřené rovině by to pro nás nic neznamenalo, protože bychom je zdaleka zpozorovali. Proto si vynajdou vhodné místo, možná nějakou houštinu, les, skalní stěnu, kde bychom jim slepě vběhli do rány. Teď bych rád věděl, jestli je podobné místo ve směru naší cesty a vzdálené tak, abychom tam ještě dnes dojeli. To bys měl jako průvodce vědět“

„Celou cestu znám dokonale. Teď je poledne. Když okamžitě vyrazíme, dostaneme se za půldruhé hodiny, docela určitě před západem slunce, k akáciovému lesu.“

„Dávám ti tedy své slovo, že se naši nepřátelé schovají v akáciovém lese.“

Abdalláh se na mě udiveně zahleděl a zavrtěl hlavou. „Tvrdíš to tak určitě, nemýlíš se?“

„Ne, sám se přesvědčíš. Pojedeme zprvu po stopě falešného džallába, dokud se nedostaneme k hlídkám zvědů, a potom…“

„Jak chceš poznat, že jsme se k takovému místu dostali?“

„To ti ukážu. Ale pak nečekaně zahneme a přijedeme k lesu z jiné strany, čekají nás od západu, vpadneme jim tedy do zad od východu. Ale předtím si musím udělat aspoň zběžný obraz o celé krajině. Jak velký je ten akáciový les?“

„Stejně dlouhý jako široký. Musíš jít hodinu cesty, abys jím prošel.“

„Jsou tam vysoké stromy?“

„Vprostředku jsou hodně vysoké.“

„Je tam nízký porost?“

„Na některých místech je hodně porostu. A je tam studna, ve které je spousta vody a z níž čerpají vláhu i keře a popínavé rostliny a těch je tam mnoho.“

„Dá se tam tudy projet s velbloudy?“

„Ano, když si vyhledáš vhodné místo.“

„Tak to vím prozatím dost. Vydáme se na cestu.“

„Nepojedem nejdřív na západ, za džallábem, abychom se dověděli, jestli se opravdu obrátil jinam?“

„To je zbytečné. Jsem přesvědčen, že to udělá a že se mu brzy dostaneme na stopu.“

Podezřelý džalláb jel rychle, a proto se nám brzy ztratil z očí. Osedlali jsme svá zvířata, nasedli a zamířili jsme východu. Já, vedle mne vůdce v čele a Ibn Níl s askaríji ve známém, u karavan běžném zástupu. Vojáci seděli u studny blízko nás a vyslechli celou naši rozmluvu. Hořeli teď zvědavostí, jestli se mé předpoklady splní, a těšili se, že si zastřílí, bude-li to nutné.

Opustili jsme studni a jeli jsme po stopě, kterou džalláb přijel. Už po půlhodině jsme spatřili druhou stopu, vedoucí zprava, která se spojovala s první. Sestoupil jsem a prohlížel jsem si je. Náš průvodce se ke mně ze zvědavosti připojil. Byl jsem skloněn k zemi. Když jsem se vzpřímil, prohlásil jsem:

„Byl to džalláb, jak jsem předpokládal.“

„Jak to můžeš tvrdit, efendi? Mohl tudy jet i někdo jiný“

„Ne, je to on! Podívej se u té první stopy na trávu. Některá stébla tu byla vytržena. A u té druhé stopy je to přesně stejné.“

„To je pravda, ale...“

„Tady není žádné ale. Džallábův velbloud má citlivá bříška na nohou a „škube“. Druhá stopa je zřetelněji, hlouběji otištěna. Znamená to, že džalláb jel teď mnohem rychleji než předtím. Vracel se a měl naspěch.“

Znovu jsme nasedli a jeli dál, po zdvojené stopě. Asi po hodině jsme se dostali na místo, kde džalláb zůstal stát. Tráva tu byla v dost značném okruhu ušlapaná a podupaná. Přímo na východ vedla stará stopa tří velbloudů a nová stopa jednoho velblouda. Vpravo a vlevo uhýbala vždy jedna stopa k jihu a severu. Moji průvodci nechápali, co to znamená; vysvětlil jsem jim všecko.

„Co zde vidíte, dokazuje, že mé úvahy byly správné. Tam, kde si před námi v akáciovém lese, táboří naši protivníci a jejich velitel poslal výzvědnou hlídku. Sem dojeli tři muži. Dva z nich se tu usadili, třetí, džalláb, ten nejpodnikavější, se vydal na zvědy. Když se vrátil, sdělil svým kamarádům, že nás našel, a po té trojí stopě se vydal k lesu, ohlásit to svému veliteli. Oba jeho kamarádi však spěchali k jiným hlídkám, jeden na jih, druhý na sever, a poslali je do lesa zpět. Jestli tady byli tři muži, musíme předpokládat, že i další hlídky byly stejně silné. A protože hlavní skupina bývá vždycky početnější než všecky hlídky dohromady, budeme mít co dělat se silným nepřítelem. Proto se vás chci zeptat: máme se pustit do boje, nebo se mu máme vyhnout? Teď, když je nepřítel soustředěn na jednom místě, můžeme se mu vyhnout docela snadno.“

„Bojovat, bojovat!“ odpověděli všichni.

„Dobrá, odbočíme tedy vlevo, abychom se dostali k lesu od severu, když nás čekají od západu. Je to oklika, proto musíme jet rychleji než dosud.“

Vyrazili jsme tak rychle, jak jen naši velbloudi stačili. Těžkopádnější zvířata jsme poháněli hůlkami. Po chvíli jsme narazili na stopu, pak na druhou, třetí, čtvrtou i pátou. Všecky stopy vedly víceméně na jihovýchod a k akáciovému lesu. Nemusel jsem ani sestupovat a zjistil jsem, že každou stopu tvoří otisky tří velbloudů.

„Byly to opravdu jen samé hlídky?“ zeptal se Ibn Níl, který teď jel po mém boku.

„Určitě!“ odpověděl jsem. „Vidíš, že jsem měl pravdu. Je tu jedenáct stop, každá se skládá ze stop tří jezdců. Je to tedy dohromady třiatřicet mužů. Kolik jich asi zůstalo v lese?“

„Pravděpodobně druhá, stejně velká polovina. Je jich tedy celkem kolem šedesáti.“

„Musíme se připravit na tuhý boj.“

„Na žádný boj. Musíme být chytří a nedopřát lovcům otroků žádnou příležitost k obraně.“

„Myslíš, že je obklíčíme a postřílíme, dřív nežli budou moci použít zbraně?“

„Pravděpodobně je obklíčíme, ale zabíjet je nebudeme. Rád bych je odevzdal jako zajatce rajjisovi efendiná.“

„To je škoda,“ vzdychl Fezára. „Musíme tě samozřejmě poslechnout, ale když pomyslím na to, co se dělo v našich vesnicích, přepadne mě hněv a nikoho z nich bych nešetřil.“

„Ti, kdo to učinili, jsou potrestáni. Odpykali svůj zločin smrtí. Uvědom si, že lidé, které máme před sebou, nejsou únosci vašich žen a dívek.“

„Dobrá ale upozorňuji tě, že nás tvoje rozhodnutí přivádí do většího nebezpečí. Jak se chceš nepřátel zmocnit, když je necháš, aby se bránili, mnohé z nás poranili nebo usmrtili?“

„Jak se rozhodnu, to teď ještě nemohu přesně vědět: Musím se řídit podle okolností. Víš přece, že jsem ve Vádí Bard zajal všecky lupiče otroků a nikomu z nás nebyl zkřiven ani vlásek na hlavě!“

Abdalláh pokyvoval pochybovačně hlavou, ale už nic nenamítal.

Jeli jsme nejdříve na severovýchod, pak na východ a asi po dvou hodinách jsme zahnuli obloukem k jihu, protože Fezára tvrdil, že se tak dostaneme k lesu. A opravdu, brzy jsme na obzoru spatřili tmavý pruh, trochu napravo od nás. Spěchali jsme tak rychle, že jsme les zpola objeli. Protože jsme měli do západu slunce ještě hodně času, přivedlo mě to na myšlenku napadnout nepřítele ne z boku, ale z týlu. Proto jsme se teď drželi trochu víc vlevo, dokavad jsme neměli temný pruh, akáciový les, na západě. A jak jsem vskrytu předpokládal, narazili jsme tu na širokou stopu, která se táhla od východu až k lesu. Tráva tu byla udusaná, zvedla se sice, ale vrcholky jednotlivých stébel se stále ještě zřetelně obracely v jiném směru nežli po celé okolní ploše. Viděl jsem, že tudy zřejmě dnes časně zrána táhl celý oddíl našich nepřátel. Utábořili se pak v lese a vyslali na západ své zvědy,

Namířili jsme stejným směrem a dostali jsme se na okraj lesa; který tu byl tak řídký, že tudy mohl snadno projet i větší počet lidí, nežli bylo nás. A teď jsme museli být neobyčejně opatrní. Sestoupil jsem a kráčel jsem v čele. Abdalláh vzal mého velblouda za ohlávku a následoval mě; askaríjové za ním. Řekl mi, že pramen je asi uprostřed lesa, a já jsem samozřejmě předpokládal, že nepřátelé se usadili někde nablízku.