<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

PETROLEJOVÝ PRINC I

kompletní kniha (e-book)

 

Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 469 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 152 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

KAPITOLA PRVNÍ
Trojlístek

Kdo by se chtěl dostat obvyklou cestou z El Pasa del Norte přes Rio Colorado na druhou stranu do Kalifornie, byl by přišel, dříve než by dostihl Tucsonu, hlavní město Arizony, do staré misionářské stanice San Xavier del Bac, která leží asi devět mil před Tucsonem. Stanice založená v roce 1668 je znamenitou stavbou a naplní údivem cestovatele, který nenadále nalézá uprostřed arizonské pouště podivuhodný pomník civilizace.

Na všech čtyřech nárožích rozlehlé budovy stojí vysoké zvonice; průčelí je zdobeno fantastickými ornamenty, jejichž bohatost nepostrádá vkus; nad hlavní kaplí se rozkládá veliká kupole, a na stěnách jsou nádherné štukové věnce a římsy. Stavba by mohla být ozdobou kterémukoliv sídelnímu městu.

Tato stanice je částečně obklopena vesnicí, kterou v době našeho vypravování obýval indiánský kmen Papagů v počtu asi tří set obyvatel. Papagové byli a ještě dnes jsou mírumilovným, pracovitým kmenem a jsou i bělochům přátelsky nakloněni. Příslušníci kmene dovedli své území umělým zavodněním obdivuhodně zúrodnit, takže jim poskytovalo hojnou úrodu pšenice, žita, granátových jablek, dýní a ostatních životních potřeb.

Bohužel, tito dobří a pracovití lidé mnoho vytrpěli nadvládou a útoky různých banditů, kteří si Arizonu vyvolili za své rejdiště. Pouštěmi a horami kolem dokola obklopené teritorium postrádalo jakoukoliv správu; rameno spravedlnosti dosáhlo těžko, nebo vůbec nedosahovalo přes hranice a tak sem táhli po stech a tisících mnozí ti, kteří propadli zákonům Mexika nebo Spojených států, aby zde vedli život nejhrubšího násilí.

Ve městě byla sice ubytována vojenská posádka, jejímž úkolem bylo starat se o veřejnou bezpečnost; byly to však jen dvě setniny vojáků; tedy velmi málo pro okrsek asi 300 000 čtverečních kilometrů, a poměry byly takové, že i sami tito "hrdinové" byli rádi, nechala-li je arizonská sebranka na pokoji. Pomoci by se byl od nich sotva kdo dočkal. To věděli toulaví rytíři Štěstěny, kterým zákon nebyl ničím a vystupovali se smělostí, která neměla sobě rovné. Odvažovali se v organizovaných tlupách až do nejbližšího okolí Tucsonu, a nikdo se nevydal ani na kousek cesty z města, aniž by byl opatřen celým arzenálem zbraní. Jistý americký spisovatel líčí tehdejší poměry asi takto: Nejtroufalejší darebáci z Mexika, Texasu a Kalifornie našli v Arizoně jistý útulek před zákonem. Vrahové a zloději, hrdlořezi a podvodní hráči zde tvořili jádro obyvatelstva. Každý zde chodil ozbrojen, a krvavé scény tu byly na denním pořádku. O nějakém řádu nebo správě tu nebylo řeči, tím méně o zákonité nebo vojenské ochraně. Zaměstnání posádky spočívalo jen v tom, že se opíjela a ponechávala obecné zvůli volný průchod. Tak se stala z Arizony snad jediná země na světě, v níž, ač podléhala civilizované vládě, si každý mohl vykládat zákony podle vlastního prospěchu.

A tehdy se v San Francisku sešlo několik zmužilých lidí, kteří utvořili Committee Vigilance, začali dělat pořádek nejprve v Kalifornii, a brzy dali pocítit sílu svých paží i v Arizoně. Odvážné postavy se vynořovaly buď jednotlivě nebo v hloučcích tu i tam, aby očistily kraj od darebáků, a nikdy nezmizely dříve, dokud nezanechaly viditelné stopy svého neúprosného soudu.

Mezi Papagy v San Xavieru del Bac se usadil jakýsi Irčan, který jistě nepřišel do Arizony s počestnými úmysly. Otevřel si krám, v němž, jak tvrdil, prodával všechny možné životní potřeby, ve skutečnosti však byla u něho k dostání jen kořalka, jejíž příprava mu vynesla přezdívku travič. Jeho pověst byla taková, že se mu poctiví lidé na sto honů vyhýbali.

Byl pěkný dubnový den, když se tento Irčan usadil u hrubého stolu, kterých stálo několik před jeho chatou, sroubenou z vepřovic. Byl, jak se zdálo, ve špatné náladě, neboť tloukl prázdnou sklenicí o desku stolu a když se hned nikdo neobjevil, zlostně křikl, obrácen k otevřeným dveřím:

"Damned, stará čarodějnice! Nemáš uši? Brandy sem, brandy! Hni se, nebo ti pomohu!"

Z chaty vyšla stará černoška s lahví v ruce a naplnila mu sklenku. Chlapík ji vypil jedním douškem, poručil nalít znovu a zatímco černoška plnila jeho přání, prohodil:

"Za celý den se tu neobjevil jediný host. A rudí darebáci se nechtějí pití přiučit! Kdyby nepřišel čas od času nějaký ten cizinec, mohl bych se tu usadit a propálit si sám vlastním lihem několik děr do žaludku!"

"Nemuset vy sedět dlouho sám," uklidňovala ho černoška. "Host přijít!"

"Jak to víš?" zeptal se Irčan.

"Já to viděl."

"Kde?"

"Na cestě z Tubaku sem."

"Opravdu? Kdo to byl?"

"Vědět nic. Staré oči nic vidět, nic poznat. Jezdci, jezdci, velmi mnoho!"

Irčan povstal a spěchal za roh chaty, odkud mohl přehlédnout cestu z Tubaku. Pak se rychle vrátil a zvolal na černošku:

"To jsou findeři, skutečně, findeři, (Hledači) a je jich všech dvanáct! Kvete nám pšenice, stará! Pojď rychle dovnitř, bude třeba naplnit láhve."

Oba zmizeli v chatě, k níž v několika minutách přiklusalo dvanáct jezdců. Zastavili, seskákali z koní a pustili je volně na pastvu. Byly to divoké postavy odvážných mužů a všichni byli po zuby ozbrojeni. Někteří měli mexický kroj: ostatní přišli ze Států, jak na nich bylo patrno. Jedno však měli společné, nebyl mezi nimi jediný, jehož zevnějšek by budil důvěru.

Hlučeli a lomozili, křičíce jeden přes druhého; pak jeden z nich přistoupil k otevřeným dveřím, vytáhl revolver z opasku a vypálil dovnitř chaty ránu a zvolal:

"Hello, Paddy! Jsi doma, starý traviči? Vyjdi ven se svým vitriolem! Máme žízeň!"

Paddy je žertovné přízvisko Irčanů. V té chvíli se Irčan objevil s plnou lahví pod každou paží a dvanácti sklenicemi v rukou. Postavil je na dva stoly a nalévaje, odpovídal:

"Tady jsem, meššúrs! Byli jste mi už ohlášeni, černoška vás viděla přijíždět. Pijte, a váš příchod bude vyznamenáním pro můj dům!"

"Nech si své blahořečení pro sebe, starý podvodníku, pro chvíli, kdy se přichystáš ke smrti. Kdo pije tvé jedy, páchá na sobě beztak sebevraždu."

"Jen zemři, Buttlere, vzkřísím tě zas brzy druhou lahví z mrtvých. Už jsme se několik neděl neviděli. Jak se vedlo po celý ten čas? Udělali jste dobré obchody?"

"Dobré?" ušklíbl se Buttler, mávl opovržlivě rukou a obrátil sklenici do hrdla. "Špatně se nám vedlo, žebrácky jsme živořili, jak ještě nikdy. Neudělali jsme ani jediný lov, který by stál za řeč."

"Proč to? Tak dobří chlapi - findeři, jak si sami říkáte a ani jediný lov. Copak jste neměli oči? Myslel jsem, že dnes spolu uděláme dobrý obchod."

"Aha, rád bys od nás koupil kořist a odřel nás přitom dohola, jak to máš ve zvyku. Tentokrát z toho nic nebude. Na rudých ubožácích není co vzít a když potkáme bělocha, pak je sám z těch, kteří hledají v cizích kapsách. A k tomu ještě ten zatracený Committee Vigilance.

Ďas aby jej vzal! Co je těm oslům do našich záležitostí? Co je jim po tom, co se u nás děje? Člověk, aby byl skutečně připraven, že z každého křoví, podél něhož jede, se na něj zašklebí několik ostře nabitých hlavní. Ale oko za oko, zub za zub! Řekl jsem, že každého pověsíme, kdo v nás vzbudí nejmenší podezření, že patří k tomu slavnému Committee Vigilance. Neviděl jsi snad podobné chlapíky u sebe, Paddy?"

"Hm," zamručel Irčan. "Myslíš, že jsem vševědoucí? Poznám snad člověku na nose, je-li slídič, nebo jako ty - poctivý zákeřník?"

"Neblamuj se, Paddy! Chrta rozeznáš od vlčáka, i když jsme oba psi. Mé slovo, že poznám každého člena Committee Vigilance na padesát kroků. Ale teď obraťme list! Máme hlad. Co máš k jídlu?"

"Masa ani co by se za nehet vešlo!"

"Vejce?"

"Ani kus. Kdybyste hledali na hodinu cesty kolem dokola, nenajdete jediné dobytče a jedinou slepičku. Lidé vašeho řemesla nám zdejší okolí důkladně vysmýčili!"

"Ani chleba?"

"Mám jen trochu ovesného šrotu."

"Ať tedy tvoje černoška hezky zčerstva upeče placky, o čerstvé maso se postaráme sami."

"Jak to, sami? Už jsem vám řekl, že tu není nic k nalezení."

"Pshaw! My jsme už našli." "Co?"

"Krásného mladého vola." "To tak! Nemožné! Kde?"

"Cestou sem, v údolí Santa Cruz. Vůl ovšem není sám; patří k výpravě, kterou jsme potkali."

"Výprava? Snad vystěhovala?"

"Yes! Čtyři vozy a před každým dva páry skvostných volů."

"Kolik lidí?"

"Nevím určitě. Kromě vozků tam bylo myslím i několik jezdců. Kolik jich sedí pod plachtami, jsem vidět nemohl."

"Mluvil jsi s těmi lidmi, Buttlere?"

"Yes. Chtějí na druhou stranu do Colorada a dnes tady někde v okolí přenocují."

"Tady? Hm! Doufám, že se do zítřka nestane nic, co by na naši pokojnou a počestnou osadu vrhlo špatné světlo!"

Při těch slovech se Irčan zatvářil co nejsrozumitelněji.

"Neměj starosti!" odvětil Buttler. "Musíme šetřit své přátele. Je samozřejmé, že celá výprava musí být naše, ale ne dříve, až za Tucsonem. Tady si vezmeme zatím jen jedno dobytče, protože potřebujeme maso."

"A zaplatíte? Myslím, že těm lidem ani nenapadne prodat jednoho tahouna."

"Nonsense! Kdo mluví o prodeji? Bereme a neplatíme, to je přece každému dávno známo. Jen u tebe - k vlastní škodě - činíme výjimku. Jsi jinak dobrý společník a proto ti za tvé splašky nejen platíme, ale dáme se od tebe ještě i napalovat. Ostatně není obav, že by ti lidé kladli velký odpor. Se čtyřmi vozky nepočítám, dva chlapci na koni a scout, kterého si vystěhovala najali - to je maličkost. Jen scout by nám mohl být nebezpečný, ale - je nás dvanáct! Když se vzepře, dostane první kulku. Kdo sedí ve vozech nevím, ale kdo je tak choulostivý, že jede pod plachtou, od toho neočekávám skutečné hrdinství. Myslím, že za obzorem jela ještě jedna postava, o které nemohu dobře říct, jestli to byla ženská nebo chlap, ačkoliv měla pušku a pod dlouhým pláštěm, jak se mi zdálo, i šavli. Promluvil jsem na to strašidlo, ale dostal jsem velmi krátkou a nesrozumitelnou odpověď. Anglicky to aspoň nebylo."

"Nonsense! Kdo tady nosí šavli, je blázen, a strach z něho nejde! Vy tedy vystěhovalce přepadnete?"

"Přesně tak!"

"A mne, doufám, učiníte podílníkem?"

"To se rozumí. Podmínky ti hned povím."

Poněvadž z chaty právě vyšla černoška, aby hosty obsloužila, sestrčili oba muži hlavy dohromady a pokračovali v hovoru šeptem. Ostatní o ně nedbali. Bavili se, hlučeli a prázdnili láhve tak mistrně, že černoška nestačila obsluhovat. Indiáni, kteří v té době museli vyjít za svými záležitostmi, se chatě vyhýbali velkou oklikou, aby s chlapíky nepřišli do styku. Báli se hlučících "bledých tváří", s nimiž už patrně měli trpké zkušenosti.

Irčan nazval oněch dvanáct jezdců findery. - Tím jménem se nazývala dvanáctičlenná tlupa záškodníků, která byla od jisté doby smutně proslulá v celé jižní Arizoně. Vynořila se dnes zde, zítra onde, mnohdy i po částech na několika místech najednou. Její členové byli vesměs opatření výbornými koňmi a osvojili si takovou rychlost, pokud se změny místa týče, že vůbec nikomu, ani šerifovi a členům Committee Vigilance se nepodařilo jediného z nich polapit.

Hluk před chatou pojednou ustal, neboť se na scéně objevili v té chvíli tři noví návštěvníci. Vzezření těch tří mužů opravňovalo ovšem každého, kdo je poprvé spatřil, k udivenému mlčení. Seskočili ze svých zvířat a šli k prázdnému stolu, jako by rozdováděnou společnost ani nepozorovali.

První z nich byl maličký, velmi tlustý chlapík. Pod okrajem klobouku, jehož barva, stáří i původ by byly způsobily i nejodvážnějšímu mysliteli nepřekonatelné rozpaky, vyčníval ze zanedbaných, černošedých vousisek nos téměř odstrašující velikosti, který mohl sloužit kterýmkoliv slunečním hodinám za ručičku. V hustém lese vousů byla mimo onen až marnotratně vybavený čichový orgán patrná jen dvě malá, chytrá očička, nadaná zcela zvláštní pohyblivostí a přeletující s výrazem šibalské lstivosti celou Irčanovu "jedovou chýši", zatímco jejich postranní pohled platil vlastně jejím dvanácti návštěvníkům.

Popsaná horní část toho chlapíka spočívala na trupu, který zůstal až ke kolenům úplně neviditelný, protože vězel ve starém kabátu z kůže kozla, jenž očividně rostl pro nějakou mnohem vyšší postavu. Kozlí kabát sestával ze záplat tak mistrně sešitých pátá přes devátou, že propůjčoval malému mužíčkovi vzhled dítěte, které se pro potěšení obléklo do starého dědečkova županu. Z této, více než zbytečné pokrývky vyčníval párek křivých nožek, zakončených otřepanými legginami, jistě tak starými, že jim mužíček už před desítiletími odrostl. Konečně dole u země se naskýtal pohled na pár indiánských mokasínů, ve kterých v případě nouze a potřeby mohla celá mužíčkova postava nalézt znamenitý úkryt. Byly to boty, jimž v Evropě obyčejně říkáme sedmimílové. V ruce nesl mužík pušku, která se podobala otlučenému kyji. Zbraně, které zřejmě vězely v jeho opasku, nebyly vidět, poněvadž je zakrýval lovecký kabát.

A jeho kůň? Nebyl to vlastně kůň, nýbrž mezek, ale očividně tak starý, že mohl být dobrým synem rodičů, kteří sdíleli po čtyřicet dní archu s nebožtíkem Noem. Dlouhé uši, jimiž zvíře škádlivě pohybovalo jako lopatami větrného mlýna, byly holé, bez srsti; po hřívě nebylo již valné památky; a ohon byl pouhým pahýlem, na němž se jenom několik chlupů svíjelo dlouhou chvílí. Zvíře bylo strašidelně hubené. Jeho oči však zářily živostí jako oči mladého hříběte, a jejich jiskrný výraz by mohl vzbudit obdiv každého znalce.

Druhý muž, který mužíka následoval, byl neméně originální. Neobyčejně dlouhá, bezmasá a na výsost vysušená kostnatá postava, převislá kupředu jako prut, jako by nehledala jiný výhled, než na svá vlastní chodidla, srostlá se dvěma nohama, jejichž délka musela pozorovateli nahnat opravdovou hrůzu. Přes pevné, jadrné lovecké boty měl tenhle muž nataženy kožené legginy, které pokrývaly i část stehen; tělo vězelo v těsné, přiléhající lovecké košili, přepásané opaskem, v němž trčel nůž a revolver a na němž visely všemožné drobné maličkosti, které může člověk v divočině potřebovat. - Kolem širokých, hranatých ramen visela vlněná pokrývka, jejíž jednotlivá vlákna měla asi výsadu se rozcházet do všech dílů světa, a na hlavě měl muž něco, co nebylo možno nazvat ani šátkem, ani čepicí, ani kloboukem, - zkrátka něco, co bylo holou nemožností definovat. Na jeho plecích se houpala stará, dlouhá "rifle", podobající se zdálky kusu hadice, upevněné na holi.

Třetí a poslední z mužů byl skoro právě tak dlouhý a hubený jako druhý. Měl hlavu zabalenou do velikého kusu tmavé látky, jakoby zatočené do turbanu, tělo upjato ve staré, červené husarské mantile, která bůhvíjakým osudovým řízením se dostala až na Divoký západ. Přes dlouhé plátěné kalhoty měl přetaženy vysoké, nepromokavé boty se dvěma obrovskými ostruhami. V opasku dva revolvery a nůž z nejlepší kingsfieldské oceli; jeho kentucká dvouhlavňovka byla z oněch zbraní, které v ruce znalce nikdy neselhávají a neminou se cíle. Kdo by chtěl v obličeji toho muže hledat zvláštní znamení, pozastavil by se jistě nad jeho ústy, jež se honosila obdivuhodnou šířkou, a jejich koutky - jak se zdálo - měly zvláštní příchylnost k oběma ušním boltcům, s nimiž se sbližovaly nejdůvěrnějším způsobem. Při tom měl obličej toho muže nejdobrosrdečnější vzezření; jeho majitel byl jistě člověk bez falše a klamu.

Oba posledně jmenovaní přijeli na koních, kteří už jistě prodělali mnoho svízelů, ale ještě víc jich mohli vydržet. Když se všichni tři posadili a krčmář k nim přistoupil, tázal se maličký:

"Copak máte k pití?" "Brandy, sir," odpověděl Irčan.

"Dejte sem tři sklenice, nemáte-li nic lepšího!"

"A co lepšího bych ještě měl mít? Chcete snad pít šampaňské? Namouduši, vůbec nevypadáte na to, že byste je mohli zaplatit."

"Přesně tak, - bohužel," pokýval hlavou mužík a ušklíbl se. "Vy naopak vypadáte docela jako člověk, který má sto tisíc lahví ve sklepě, jestli se nepletu."

Irčan odešel a po chvíli, když postavil na stůl žádaný nápoj, usadil se opět k dvanácti výtečníkům. Maličký povznesl sklenici k ústům, ochutnal brandy, obsah hned vyplivl a zbytek vylil na zem. Jeho společníci učinili skoro současně totéž, a muž v husarské mantile roztáhl koutky úst až k uším a prohodil:

"Thousand devils! Tak se mně zdá, že nás chce ten irský taškář svou brandy zavraždit. Co myslíš, Same Hawkensi?"

"Yes," odvětil maličký. "To se mu nepovede. My tři už každý jed sneseme, ačkoliv jej nepijeme. Ale proč mu spíláš irských taškářů?" "Proč? Well! Kdo v něm na první pohled nepozná Irčana, je hlupákem z boží milosti."

"Very well! Ale že tys to právě na něm poznal, tomu se velmi divím, hihihi!"

Toto "hihihi" bylo zvláštním, člověk by řekl jakýmsi utajeným smíchem. Mužíčkova očka při něm vesele zazářila. Bylo vidět, že to byl smích ze zvyku.

"Chceš snad říci, že jsem jinak hlupák?"

"Jinak? Proč jinak? Vždycky, vždycky jsi byl hlupáček, můj milý Wille Parkere! Už patnáct let ti říkám, že jsi a zůstaneš greenhornem, holátkem tak ne-opeřeným, s jakým jsem se ještě v životě nesetkal. Zdalipak mi to konečně uvěříš?"

"Ne," řekl druhý, aniž se tímto žertovným útokem dal vyvést z rovnováhy. - "Po patnácti letech už člověk není greenhornem."

"Vezmeme-li to průměrem, pak ovšem ne; ale kdo se ještě za těch patnáct let vůbec nic nenaučil, ten však greenhornem je a zůstane jím, jestli se nemýlím. A protože to nechápeš, jsi sám tím nejlepším důkazem, že ještě dnes greenhornem jsi. Co soudíš o těch dvanácti ,gentlemanech', kteří na nás támhle od toho stolu házejí tak zamilované pohledy?"

"Nic dobrého nesoudím. Vidíš, jak se smějí? To platí tobě, starý coone!" (coon, raccoon = mýval (medvěd))

"Mně? Jak to, mně?"

"Hm. Myslím, že není na světě člověka, který by při pohledu na tebe udržel smích."

"To mne těší, Wille Parkere, to mne neobyčejně těší. Je to právě jedna z mých mnohých předností, které jsou mi nad tebou údělem. Když někdo pohlédne na tebe, zaplakal by, opravdu by hořce zaplakal; neboť jsi rytíř smutné postavy, můj milý, velmi smutné postavy, hihihihi!"

Jak vidět, byli spolu Sam Hawkens a Will Parker ustavičně žertem na válečné noze. Jeden druhému však nikdy neublížil. Třetí muž až dosud mlčel: nyní však s uspokojením natahoval svoje legginy, které se mu poněkud svezly, a jeho vyschlou tváří přeletěl ironický posměšek:

"Nevědí, kam nás zapsat, tihle gentlemani. Strkají hlavy dohromady a proto z nás přece nezmoudří. Pěkná společnost; že ne, Same Hawkensi?"

"Sure!" přikývl tázaný. "Jen ať si lámou hlavy, Dicku Stone, hlavní věc, že víme, co si máme o nich myslet my! Darebáci, viď, starý Dicku!"

"Yes! Zdá se mi, že budeme nuceni promluvit s nimi slovíčko."

"Slovíčko? Ba ne! Myslím zcela určitě, že jim povíme něco víc, a to pěstí přes nos. Je to právě těch dvanáct, jejichž stopu sledujeme."

"Jsou to ti, kteří sledovali vystěhovalce."

"Ovšem, a jeden z nich jel k vozům a vyslýchal lidi! To je podezřelé! Poslyš, Wille, slyšel jsi o té zdejší chásce, které říkají the finders"

"Zdali jsem slyšel?" odpověděl Parker. "Myslím, že ti mozek, už vypovídá službu, starý coone! Vždyť jsi o nich už sám několikrát mluvil!"

"Well, vím to velmi dobře, chtěl jsem jen vědět, zdali se greenhorn naučil poslouchat, když s ním zkušený westman mluví. Pamatuješ se tedy snad, kolik má být těch chlapíků?"

"Dvanáct."

"A kolik tady vidíš sedět osob, můj vřele milovaný Wille?"

"Třináct," usmál se spokojeně Parker.

"Odpočítej, co k nim nepatří, hlupáku!"

"Jak to mám provést? Svolí Irčan k tomu, abych mu odečetl z toho, co mu patří?"

"Jsi a zůstaneš greenhornem! Neměl bych nic proti tomu, kdyby ses odpočítal sám! Nevíš, jak se zbavit Irčana? Pomohu tvému slabému rozumu a povím ti, že kromě Irčana zde sedí dvanáct lidí. Chápeš to, milý Parkere?"

"Yes, milý Same. Znám tě a věděl jsem, že bys rád Irčana vyhladil ze světa. Proto jsem se přetvařoval a předstíral, jako bych byl v počítání tak slabý jako ty. Je jich tedy dvanáct; tentokrát jsi skutečně špatně nepočítal, milý synu. Doufejme, že si napříště dáš stejnou práci, jako teď, hm! Dvanáct, to je mi nápadné, tobě ne?"

"Nápadné? Myslíš, že je to nápadné? Pak by greenhorn opravdu jednou trefil hřebík do hlavičky! Ale pověz mi ještě, proč je to nápadné?"

"Je jich dvanáct a finderů je také dvanáct," řekl Parker s neochvějným klidem.

"Co z toho následuje? Pokračuj!"

"Z toho, prosím, následuje, že by to mohli být oni - findeři."

"Tak je to, velectěný příteli Wille. Mám ty chlapy v tuhém podezření, že jsou to oni. Jejich vůdce se prý jmenuje Buttler. Dozvíme se brzy, je-li nějaký esquire toho jména mezi nimi."

"Pospíší si, aby ti to řekli!"

"Nestarej se! Jsou dost zvědaví, poznat nás, tito gentlemani, hihihi. Vidím jim na nosánku, že některý z nich přijde, aby z nás vytáhl podrobnosti o našem živobytí. Jsem skutečně zvědav, jak to zařídí."

"Hm," zabručel Dick Stone. "Průběh přelíčení nebude právě příliš společenský."

"Proč?" ptal se Sam Hawkens. "Myslíš snad, že máme hned spustit naostro?"

"Myslím, že nadmíru!"

"Ani mne nenapadne! My tři jsme the leaf of trefoil (Trojlístek) což je pro nás čestné pojmenování, jemuž nesmíme udělat hanbu. Jsme tři gentlemani, kteří lstí a zdvořilostí umějí dosáhnout více, než násilím. A tak tomu bude i zde, tak a ne jinak, rozumíš!"

"Well; ale pak si tihle chlapi budou myslet, že se jich bojíme."

"Ať si myslí, co chtějí, starý Dicku. A budou-li si to myslet, brzy se přesvědčí, že se zmýlili, a to velice, hihihihi! Leaf of trefoil - a bát se - k smíchu! Chtěl bych přísahat, že se s nimi svezeme. Mají spadeno na vy stěho válce a to já nedovolím!"

"Chceš s nimi bojovat?"

"Ne."

"Vždyť jsi ale říkal, že to jsou findeři?"

"Pak se to bez boje neobejde!"

"Myslíš? Pshaw! Tento starý raccoon," - přitom prstem zálibně ukázal sám na sebe - "má někdy nápady ostřejší než rány nožem a jistější než kulka z pušky. Rád si dovolím malý žertík, a je-li přitom možno získat náskok před soupeřem, tím lépe. Nerad prolévám krev, člověk se může zmocnit soka, aniž mu rychle nebo pomalu zhasne světlušku života. Za to děkuji svým vzorům."

"Vím přesně, jaké učitele myslíš."

"Skutečně to víš? Jaké tedy?"

"Old Shatterhanda, Old Firehanda a Vinnetoua, slavného náčelníka Apačů. Ti tři neprolijí ani kapku lidské krve, pokud to není opravdu bezpodmínečně nutné."

"Well, tak to má být! A přece jsou známí jako tři nejslavnější hrdinové prérie. Chci to dělat zrovna tak, jako oni."

"Chceš se také stát hrdinou, starý Same?" zeptal se Will Parker žertovně, ironickým tónem.

"Mlč, ty greenhorne! Sam Hawkens ví přesně, kdo je a co si může dovolit, jestli se nepletu. Neviděl jsi, jak jsem si to rozdal se dvěma tucty Indiánů?"

"Yes!"

"Nepamatuješ se, že jsem stokrát dosáhl svého cíle lstí, a to i v případech, kde by padesát jiných trapperů zanechalo své životy?"

"Yes, to je pravda, to ti nebudu upírat. Jsi celý chlap a po čertech dobré chytračisko, starý Same. Tví nepřátelé často doplatili na chybu, že tě považovali za hlupáka."

"Well! Stejně se vypořádám s touhle dvanáctkou, aniž bych těm chlapům musel rozbíjet hlavy nebo nasázet pár kuliček do kožichu."

"Takže lstí?"

"Yes!"

"Máš už nějaký nápad?" ptal se Parker zvědavě.

"A jaký?"

"To ještě sám nevím, ale v pravém okamžiku nápad přijde, na to se spolehni. Teď se musíme tvářit jako hlupáčkové a musíme jim dovolit, aby se nám smáli, musíme se stavět, jako bychom byli neopeřená holátka."

"Zkrátka jako greenhorni?"

"Yes, jako greenhorni, což ovšem tobě, milý Wille Parkere, nedá mnoho práce, neboť ty přece greenhorn jsi. Jen se podívej, jak se posmívají mé Mary, mému nepřekonatelnému mezkovi!"

"Mary ovšem není žádná kráska, milý Same!"

"Kráska? Nesmysl! Škaredé zvíře je to. Je to dokonce velmi škaredé zvíře; ale nevyměnil bych ji ani za tisíc ušlechtilých hřebců. Je moudrá, zkušená, rozvážná jako - jako - jako, inu, jako Sam Hawkens, a zachránila mi stokrát život. Však jsem ji také nikdy v žádné omáčce nenechal a odvážil bych se nasadit vlastní život, kdyby jí hrozilo nebezpečí. Moje Mary je právě jen moje Mary, jedinečná, nedostižitelná a nesrovnatelná s jiným božím tvorem, jinak ovšem je to potrhlá, bezbožná a podlá mrcha, kterou by člověk nejraději na místě zastřelil."

"Zcela jako Liddy," prohodil Dick Stone.

"Yes, ale copak Liddy," přisvědčil Sam Hawkens, přičemž jeho malá očka zamžikala a jeho ruka bezděky zálibně pohladila starou pušku. "Liddy je mi stejně milá, jako Mary, neboť ani ona jedinkrát neselhala. Kolikrát na ní už závisela moje svoboda, můj život, a přece vždycky vykonala svou povinnost. Má ovšem také své rozmary, moc podivné rozmary a kdo jí nerozumí, tomu plave kokos proti vodě.( Trapperský výraz - značí nešťastné vyhlídky) Já ji ale znám, já ji mám prostudovanou jako doktor karfunkulovou hlízu; já vím dopodrobna jaké má slabosti a znám její přednosti, vím, na kterém místě ji mám pomilovat a pohladit, abych ji udržel v dobré míře. Nedám ji co živ z ruky, a kdybych měl někdy zemřít a vy jste byli přitom, pak prosím, dejte se mnou i Liddy pod drn, kterým mne přikryjete. Nikdo, kdo ji nezná a kdo ji nemiloval, ji nesmí dostat do ruky. Mary, Liddy, Dick Stone a Will Parker, to je čtyřlístek, který mi přirostl k srdci. Mimo těch čtyř nechci nic, nezajímá mne nic, nemám nic na celém božím světě."

Oči maličkého mužíka, ještě před chvílí tak jasné, se zamžily lehkou mlhou, ale on je rychle přejel plochou dlaně a bodře prohodil:

"Very good, jeden z dvanácti vstává, a to právě ten, který s Irčanem tak důkladně hovořil. Myslím, že sem přijde, aby si z nás trochu vystřelil. Well, komedie může začít; jen mi ji nikdo nepřekažte!"

Vážený čtenář se nemusí divit, nebo snad dokonce smát tomu, že Sam Hawkens svému mezkovi a své pušce přikládal tak lichotivá jména a že o nich tak něžným způsobem hovořil. Muži Západu, lovci toho starého stylu, kteří dnes už snad bohužel do posledního vymřeli, byli zcela jiní, než ti, kteří přišli po nich a pro něž starý trapper neměl jiné jméno než rabley - sebranka. Pod jménem "rabley" nejsou ovšem míněni jen lidé společensky zchátralí; to slovo má zde jiný, než obyčejný význam. Navštíví-li sportsman milionář, bankéř, advokát, důstojník nebo pro mne za mne třeba i sám prezident Spojených států amerických Divoký západ, vyzbrojen vražednými zbraněmi a úzkostlivě opatrován celou armádou průvodců, aby ho snad nějaký všetečný komár neštípl do kuřího oka, odpravuje-li přitom zvěř v houfech z chráněného stanoviště, aniž její maso potřebuje k zahnání hladu, pak je tento vznešený, všemocný pán nazýván pravým lovcem Západu jako rabley. Kdysi se proháněla prériemi stáda mustangů o padesáti tisících kusech; přitáhli bizoni mocnou vlnou jako moře, stáda v počtu dvacet i třicet tisíc kusů! Kam se dnes tato množství poděla? Zmizela; v celé nedohledné prérii nespatříš už ani jediného mustanga. Jsou zničeni. Vyhubeni. Nahoře v Yellowstonském národním parku "chovají" či "chrání" několik těch zbylých bizonů; tu i tam někde v zoologické zahradě můžeme spatřit jednotlivého buffala, ale v prérii, kterou dříve ve statisících oživovali, jsou vyhubeni. Indián vyhladověl tělesně i duševně, a pravého Indiána nebo lovce Západu najdeme dnes už jen v obrázkových knížkách. Tím vším jsou vinni oni - rableyové, jak je trapperi a squatteri nazývají. Nevěřme, že příčinu zkázy americké divočiny je nutno hledat jen v postupu civilizace. Civilizace nemá za úkol vyhubení a zničení přírody v tak obrovském rozsahu. Jak často se smluvily, když vznikly železnice, celé společnosti "gentlemanů" ke společným loveckým výpravám! Sedli do vlaku, jeli plnou parou k Západu, dali zastavit vlak v prérii a stříleli z bezpečného útulku železničních vozů do nepřehledných bizoních stád, jež tudy táhla; pak jeli dále a nechali těla mrtvých zvířat ležet na místě. Doma se pak vychloubali, jak lovili v prériích a prohlašovali, že z toho měli neobyčejné potěšení. Přitom se mohlo počítat na jedno skutečně zabité zvíře deset, dokonce ještě více zraněných, které se v bolestech odvlekly, aby kdesi bídně zahynuly. Indián viděl toto kruté vraždění, dusil v sobě malomocnou zášť, nemohl však podniknout nic proti těm, kteří mu pro svou "zábavu" brali výživu od úst. Šel-li si pak Indián stěžovat, vysmáli se mu, bránil-li se, byl zabit jako ti bizoni, jejichž stáda pokládal za svůj právoplatný majetek a který proto chránil.

Jak zcela jiný byl pravý muž Západu, skutečný lovec. Ten nikdy nezastřelí víc než potřeboval. Opatřoval si maso s nasazením vlastního života, odvažoval se na hřbetě svého mustanga doprostřed běžícího bizoního stáda. Bojoval s mustangem, kterého si chytil a chtěl zkrotit, dokonce se postavil i šedému medvědovi grizzlymu mužně tváří v tvář; jeho život byl nepřetržitým, ale rytířským bojem s nepřátelskými poměry, s nepřátelskými zvířaty i lidmi. A přitom musel spoléhat jen sám na sebe, na svého koně a na svou pušku, nechtěl-li v životě podlehnout. Kůň mu byl přítelem a puška milenkou. Jak se mnohý prérijní lovec odvážil nasadit vlastní život pro svého koně! S jakou láskou lpěl na své pušce, na onom bezduchém, dřevěném a kovovém předmětu, jemuž jeho vděčná fantazie dovedla přibásnit i duši! Sám hladověl a žíznil, aby mohl nakrmit a napojit svého koně, na svou pušku myslel dříve než sám na sebe. Oběma jim dával lidská něžná jména, mluvil s oběma jako s lidmi, jako s živoucími bytostmi, ukládal-li se k odpočinku do travnatého koberce prérie, nebo do jemného mechu pralesa. K takovému druhu zálesáků patřil Sam Hawkens. Drsné, divoké jeho živobytí nemohlo zkazit jeho dobré, naivní srdce, on zůstal nezkaženým, avšak v některých směrech neobyčejně chytrým dítětem.

Jak Sam očekával, tak se i stalo. Buttler vstal, přiklátil se, vztyčil se velkopansky nad stolem, u něhož seděli tři naši muži, a aniž řekl slovo na pozdrav, hned spustil spatra a protektorsky:

"Znamenitě se tu vyjímáte, chlapi! Tak se mi zdá, že jste prazvláštní trojice směšných patronů."

"Yes," přisvědčil Sam velmi vážně a velmi skromně.

Toto přiznání znělo tak podivně, že se Buttler zplna hrdla zasmál, a jeho kumpáni mu v tom vydatně přizvukovali.

"A kdopak vlastně jste?" tázal se, když ho smích přešel.

"Já jsem jeden!" odvětil Sam, pokyvuje hlavou.

"Já jsem druhý!" připojil Dick Stone.

"A já třetí!" přisvědčil Will Parker.

"První, druhý, třetí? - Co to znamená?" tázal se Buttler, nechápaje tuto odpověď.

"Nu, dohromady jsme trojice!" odpověděl Sam se zdánlivě vrozenou upřímností. "Jeden, dva, tři - tady, jak tu sedíme."

Nový smích následoval po jeho slovech. Buttler se tím cítil dotčen a obořil se na maličkého dost hrubě:

"Nechtě si své žertíky pro sebe, starý! Jsem zvyklý, aby se mnou každý mluvil vážně. Že jste trojčata, je na vás vidět. Chci však znát vaše jména, ven s nimi a hezky zčerstva!"

"Já jsem Grinell," odpověděl Sam, jakoby zaraženě.

"Berry," vyrazil Dick.

"A já jsem White," zahučel Will Parker.

"Grinell, Berry a White," řekl hlasitě Buttler. "Hm. A teď mi povězte, čím jste!"

"Jsme trappeři," odvětil Sam Hawkens.

"Lapači zvěře?" zasmál se jejich examinátor. "Vy tak na to vypadáte, že byste někdy chytili do pasti jen jediného bobra nebo raccoona!"

"My jsme ještě žádného nechytili," zašeptal skromně Sam.

"Ach, ještě ne! Počítám, že doufáte teprve chytit."

"Yes!"

"Well, very well! A odkud vlastně přicházíte?"

"Zdola, z Castroville, sem nahoru."

"A co jste dělali v Castroville?"

"Měli jsme tam obchod - s obleky - obchod ve třech, víte!"

"Tak, tak! Vedlo se vám špatně, cože?"

"Yes. Udělali jsme úpadek, docela maličký bankrot; moc jsme si totiž vypůjčili, mnoho jsme dali na úvěr a sami žádný nezískali."

"Well, very well! Viděl jsem na vás, hoši, že jste na suchu. Tedy obchodníci se šatstvem, dokonce snad tři krejčí. Tři krejčí, kteří se vlastní hloupostí octli v bryndě a teď dostali moudrý nápad, pomoci si zase na nohy jako trappeři! Hej, boys, slyšeli jste to?"

Zavolal tak ke svým kumpánům, kteří rozmluvě naslouchali s ironickým uspokojením a tajenými pošklebky. Teď vypukli jako na povel potřetí v hlučný smích. Sam Hawkens vstal a zvolal zdánlivě popuzen:

"Vlastní hloupostí? To se velice pletete, sir! Věděli jsme velmi dobře, na čem jsme. Náš úpadek musel přirozeně něco vynést, jinak bychom se nebyli položili!"

Rozhalil svůj lovecký kabát a zaklepal na široký kožený opasek, v němž to zazvonilo kovovým zvukem. Pak pyšně prohlásil:

"Tady jsou peníze, sir!"

Buttlerův obličej nakrátko přijal vzezření dravého ptáka, který číhá na kořist, muž se však okamžitě přemohl a naprosto klidným hlasem se tázal:

"Vy tedy máte peníze? Nu, pak jste ovšem obratnější, než vypadáte. Kolik vám ten váš podvůdek vynesl?"

"Přes dva tisíce dolarů."

"A vy máte ty peníze u sebe na hotovosti?"

"Yes."

"Celou tu sumu?"

"Tady? Na cestě tak nejistou krajinou?" "Pshaw! Máme zbraně."

"Poslyšte, Mr Grinelle, vaše zbraně vám zde po čertech málo pomohou. Kdyby například přišli findeři - snad jste o nich už slyšel - ti by si už s nimi věděli rady, dříve než by vám zbylo jen očima mžiknout. Proč jste peníze neuložili v některé bance?"

"To chceme udělat."

"Kde?"

"Nahoře v Prescottu."

"Chcete snad až tam?" "Yes "

"Jako trappeři?"

"Yes."

"Máte pasti?"

"No - ne!"

"Kde je chcete vzít?"

"Koupit v Prescottu."

"Heavens! Máte zdravý rozum? Co tam nahoře budete chytat?"

"Bobry a - a - a -"

Sam se rozpačitě zadýchal.

"A - a - a co ještě?" naléhal Buttler na maličkého.

"Malé šedé medvědy."

Tu zazněl od stolů vpravdě hurónský chechtot, Buttler se smál také, až mu obličej zrudl a dech vypovídal službu, pak, když se poněkud upokojil, zvolal:

"Tak šedé medvědy - malé grizzly chcete chytat do pasti? Grizzly, z nichž některý je vysoký devět stop a váží tisíc liber? Do pasti je chcete chytat, vy chytráci?"

"Proč ne?" vrčel Sam mrzutě. "Když budou pasti velké a silné - -"

"Na šedé medvědy pasti nejsou a nikdy nebudou, pamatujte si to!"

"My si je dáme v Prescottu kovářem ukovat."

"Cože? A jaké budou konstrukce?"

"To my se už s kovářem domluvíme. Nemějte starost, dobrý muži!"

"Domluvíte se, vy tři krejčí? Počkej, maličký, zadrž, nebo se zadusím!"

Buttler se zase rozchechtal a teprve po chvíli mohl pokračovat:

"Vy jste mi povedení trappeři. I kdybyste se s těmi šedými medvědy domluvili a přinutili je, aby vám lezli do pastí, přece by se člověk musel k smrti uchechtat, tvrdíte-li, že jdete nahoru do Prescottu chytat bobry."

"Kdo říká do Prescottu? Tam chceme nakoupit jen pasti, pak se pustíme k řekám, ke Gile a k San Františku."

"Teď je v Gile na dvě stopy vody; kde se tam mají bobři vyskytovat?"

"Tu starost už ponechte nám, sir, a vůbec - nestarejte se! Četl jsem knihu, kde je všechno vypsáno, a také o těch bobrech."

"Very well! Jste-li tak moudří trappeři, že se chcete řídit podle knih, pak se nedá nic namítat. Přeji vám, abyste nachytali tolik bobrů a medvědů, kolik sami chcete. Ale pamatujte si, že se shledáte ještě s něčím jiným, nejen s těmi roztomilými zvířátky."

"S čímpak?"

"S Indiány, kteří se budou kolem vás plížit ve dne v noci a nakonec vás popadnou za pačesy."

"Sir, zapomínáte, že se budeme bránit."

"Snad ne zbraněmi?"

"Yes."

"Například tady s tou vaší puškou?"

"Yes."

"Damned, to potom provedete jistě nevídaná hrdinství. Ukažte mi sem ten střílecí klacek! Ten si musím rozhodně zblízka prohlédnout."

S těmi slovy vzal Hawkensovi pušku z ruky a přešel s ní ke svým společníkům, kteří ji s hlasitými posměšky prohlíželi. Také dlouhá rifle Dicka Stonea se setkala s veselou pozorností Buttlerových kumpánů. Vraceje konečně obě zbraně jejich majitelům, Buttler prohodil:

"Křivdil jsem vám, meššúrs! Musím vás požádat o prominutí."

"Jak křivdil?" ptal se Sam.

"Málem jsem vás zaměnil za jiné muže."

"Za jaké?"

"Za Trojlístek."

"Trojlístek? Kdo to je?"

"Tři slavní lovci, kteří jezdí neustále spolu. Proto dostali přezdívku Trojlístek. Je to Sam Hawkens, Dick Stone a Will Parker."

"Znáte je?"

"Ne, neznám. Jinak by se nemohlo stát, že jsem vás s nimi málem zaměnil."

"Tak musíte vědět, jak vypadají?"

"To také vím. Sam Hawkens je prý stejně malý a tlustý jako vy a ti dva mají být stejně dlouzí a hubení jako vaši společníci. To by souhlasilo. K tomu se ještě přidružilo, že Sam Hawkens nosí stejný kožený kabát, záplatu na záplatě, takže jím nepronikne žádný indiánský šíp. Náhodou máte právě takový kabát, a to mne na okamžik zmátlo. Teď už však přesně vím, na čem jsem. Trojlístek by se ale neoblékl do takových hadrů jako vy, měl by lepší koně a hlavně by ti tři muži měli pořádné pušky, a ne takové střílející kyje, jako máte vy. Protože se chci přesvědčit úplně, že nejste vy tři těmi slavnými trappery, chci se vás na něco zeptat. Slyšel jsem, že Will Parker byl kdysi skalpován a nosí paruku. Ať mi tedy master Berry a master White ukážou své hlavy."

Jak se zdálo, měl Buttler přece jen jisté obavy. Byl ale špatně informován, neboť ne Will Parker, ale Sam Hawkens prodělal tu nešťastnou proceduru, při níž přišel o vlasy včetně kůže, z které rostly. Stone a Parker ochotně obnažili své hlavy. Buttler je zatahal za vlasy a když se přesvědčil, že jsou pravé, řekl:

"All right! Jsem přesvědčen, že umíte nyní se svými zbraněmi zacházet stejně obratně, jako dříve s jehlami."

"Nestarejte se!" odvětil přesvědčivě Sam. "Co chceme trefit, to trefíme."

"Opravdu?"

"Na mou čest!"

"Střílet, hned střílet!" zvolali horlivě muži, kteří seděli Buttlerovi nejblíže.

Na Západě, kde každý muž je zpravidla dobrým střelcem, si nikdo nedá ujít příležitost k dobré ráně. Střelci rádi měří své síly; a sláva vítězova se pak rozletí široko daleko, neboť často jde při střelbě o velké sázky. A zde nebyla pro findery jen příležitost k sázce, nýbrž i k veselé zábavě, kterou měl poskytnout Sam Hawkens. Zdálo se nepochybné, že nikdo ze tří krejčích střílet neumí a poněvadž byli opatření zbraněmi více než pochybné ceny, každý tušil, že při střelbě o závod, jestli k ní dojde, nebude o smích nouze. Buttler, aby Sama k sázce vydráždil, řekl pohrdavým tónem:

"Já si myslím, že trefit díru v kabátě jehlou umí i slepý; ale střílet je trochu těžší. Zdalipak jste vůbec v životě někdy vystřelil z pušky, Mr Grinelle?"

"Yes," odvětil statečně maličký.

"A po čem?"

"Po vrabcích."

"Touto puškou?"

"Ne, foukačkou."

"Foukačkou jste střílel, vida ho, hrdinu," smál se Buttler hlasitě. "A proto si nepochybně myslíte, že budete střílet dobře i z pušky."

"Proč ne? Mířit se musí puškou i foukačkou."

"Na každou vzdálenost, kterou kulka doletí."

"Řekněme tedy na dvě stě kroků?"

"Well."

"Asi tak vzdálena je tam ta druhá chata naproti nám. Myslíte, že byste ji trefil?"

"Chatu?" zahučel Sam uraženě. "Tu trefí slepý právě tak, jako krejčí jehlou díru v rukávě."

"Chcete snad říci, že má být určen menší cíl?"

"Yes."

"Jak asi veliký?"

"Asi jako moje ruka."

"A ten byste chtěl zasáhnout tou svou stříkačkou?"

"Yes."

"Nonsense! Hlaveň této pušky, kterou jste našel někde na smetišti, i kdyby výstřel snesla, je tak zkřivena, že vaše kulka poletí kolem všech rohů, jen ne přímo k cíli!"

"Učiňme tedy zkoušku!"

"Velmi rád. Chcete se vsadit? Peněz máte dost, kolik tedy vsadíte?"

"Tolik co vy, to se rozumí."

"Řekněme tedy dolar?"

"Souhlasím."

"Platí! Ale nebudeme střílet tam k té chatě, jejíž majitel by nám za to vycinkal, nýbrž…"

"Střílejte sem do mé!" vpadl jim do řeči Irčan. "Přilepím na stěnu kus papíru; ten bude cílem!"

Návrh byl přijat. Společnost se hned vydala za chatu; papír byl přilepen, a pak Buttler odpočítal dvě stě kroků. Vsadil dolar a Sam rovněž. Vyhozen los o první ránu - padl na Buttlera. Ten se postavil v předepsané vzdálenosti, zcela krátce zamířil, vypálil, a kulka projela papírem.

Došlo na Sama. Maličký se doširoka rozkročil na svých křivých nožkách, přiložil svou Liddy k líci, předklonil se daleko kupředu a dlouho mířil. V té pozici se podobal fotografovi, který skrčený pod pokrývkou svého aparátu zachycuje obrázek. Všichni se rozesmáli. Konečně vyšla rána. Sam odlétl stranou, pustil pušku z rukou a třel si pravou tvář.

"Ta puška vámi trhla, nebo dala vám snad také ránu?" tázal se soustrastně Buttler.

"Yes, dostal jsem důkladnou ťafku!" odvětil maličký s obličejem bolestně staženým.

"Ta vaše stříkačka by zasloužila!" řekl Buttler, přemáhaje smích. "Myslím, že je vám nebezpečnější než jiným lidem. Teď se půjdeme podívat, co jste trefil."

Na papíře nebylo po kulce ani stopy. Hledali dlouho, hledali všude, až jeden z mužů, který poodešel stranou, hlasitě zvolal na ostatní:

"Pojďte sem, sem, ke mně! Tady by nás nebylo napadlo hledat; a přece tady je - kdo chce vidět, ať se dívá! Brandy teče proudem z díry!"

Připraven k odeslání, stál asi deset kroků stranou od chaty plný sud s kořalkou. Do toho sudu vnikla kulka, a teď otvorem, který způsobila, unikala lihovina proudem na prst silným! Smích, který nyní nastal, nebral konce. Irčan klel a žádal náhradu škody, a teprve, když mu Sam slíbil, že škodu nahradí, upokojil se a zatloukl díru dřevěným kolíkem.

"Tak vida, chatu jste netrefil!" zvolal Buttler na Sama, jenž tu stál s tváří náramně zaraženou a udivenou. "Však jsem to řekl hned, že vaše kulky budou lítat okolo rohů. Dolar je můj, nebo chcete snad obětovat ještě jeden, Mr Grinelle?"

"Yes," odvětil podnikavě Sam.

Druhou ranou zasáhl kulí alespoň chatu, ale až docela dole v rohu, zatímco cíl byl upevněn nahoře uprostřed zdi. Pak vypálil ještě čtyři nebo pět ran, aniž se k papíru přiblížil, a ztratil rovněž tolik dolarů. To Sama tak rozzlobilo, že zlostně zvolal:

"Ta puška mi zanáší jen proto, že sázíme o pouhý dolar. Kdyby šlo o větší sázku, jistě bych mířil lépe."

"Myslíte?" smál se Buttler. "Kolik tedy chcete vsadit?"

"Zase tolik, co vy."

"Řekněme tedy dvacet."

"Yes."

Sam ztratil i těchto dvacet dolarů, ztratil je proto, že se ustavičně trefoval do rohu chaty a to stále na jedno a totéž místo. Buttler shrábl dolary a ptal se:

"Přejete si snad ještě střílet, Mr Grinelle?"

A při tom spokojeně zamrkal.

"Yes," odvětil Sam. "Myslím, že jsem na to už přišel. Puška střílí vlevo dolů, namířím tedy vpravo nahoru a kulka bude sedět přesně uprostřed."

"Nuže, zkuste to. Jak vysoko?"

"Jak chcete."

"Padesát dolarů?"

"Yes."

"Nebo řekněme raději sto?"

"To se mi zdá trochu mnoho. Jsem sice přesvědčen, že teď konečně trefím, ale je mi líto obrat vás o tolik peněz, Mr -- jak se vlastně jmenujete, sir?"

"Buttler," odvětil tázaný.

Sam se otázal velmi rychle, a proto Buttler stejně rychle a neopatrně odpověděl. Byl by jistě řekl nějaké jiné jméno, kdyby ho byl Sam svou otázkou nepřekvapil.

"Dobře, Mr Buttlere," pokračoval Sam, "ale o stovku, to se mi zdá opravdu mnoho. Vám ne?"

"Proč se mne ptáte? Co jsem řekl, dodržím! Je ovšem otázka, máte-li vy dost odvahy."

"Odvahu? Tu má starý Grinell vždycky v zásobě."

"Tedy o stovku?"

Buttler si byl tak jist, že Sam střelí opět vedle, že tentokrát mířil ještě kratší dobu než dříve. Poněkud rozčilen výší obnosu, o který šlo, střelil hůře než prve - jeho kulka se minula cíle. Vězela sice ve zdi těsně vedle papíru, ale rána byla horší než předešlé. Buttlerovi však nezdar mysl nezkalil, byl přesvědčen, že jeho soupeř ani tak špatnou ránu nedokáže. V nejhorším případě - myslel si - dojde k rozstřelce, a pak si byl jistý vítězstvím.

Teď zamířil Sam, ale kam? Právě do protějšího rohu, než kam až dosud všechny svoje kulky posílal a kde mimo první seděly jedna na druhé.

"Dejte pozor, Mr Grinelle!" řekl Buttler. "Míříte, myslím, na střechu."

"To je samozřejmé," odvětil klidně malý.

"Ale proč?"

"Právě jsem pochopil svou pušku."

"Jak to?"

"Zdá se, že má svůj rozum a své vrtochy. Když mířím doprostřed papíru, letí kulka dolů do rohu. Zamířím-li nyní na roh střechy, vletí do papíru."

"To je bláznovství!"

"Ne moje, ale pušky. Dávejte pozor!"

Zmáčkl spoušť a kulka sedla přesně doprostřed cíle.

"Tak vidíte, že jsem měl pravdu!" smál se malý. "Vyhrál jsem! Dejte mi těch sto dolarů, Mr Buttlere!"

Buttler na chvíli zaváhal vyhovět přání maličkého vítěze - napadlo mu odepřít vyplacení sázky; pak však, jako by dostal nápad, který se mu zdál být lepší, vytáhl dolary z kapsy. Podal je Samovi a ptal se:

"A teď přestaneme?"

"Jak je vám libo."

"Nebo se vsadíme ještě jednou?"

"Pro mě, za mě."

"Tentokrát ale o dvě stě dolarů?"

"Sir, je to moc, to je příliš mnoho!"

"Nevím, proč? Sto dolarů jste vyhrál; bojíte se snad, že je zase ztratíte?"

"Ani zdání!"

"Well, tedy o dvě stě, a peníze vysázet hned na dřevo!"

"Well! Tuhle můj společník Berry, převezme úlohu nestranného svědka a bude nám peníze opatrovat. A nemyslíte, Mr Buttlere, že bychom měli vzít nový papír s přesně odměřeným středem? Čí kulka uvázne nejblíže středu, ten vyhraje."

"Souhlasím!" prohlásil Buttler; "nebudeme však střílet na dvě stě kroků, nýbrž na tři sta!"

"Heavens! To nic netrefím!"

"To by bylo smutné! Kupředu, oldfriend - dolary ven!"

Buttler byl zřejmě zachvácen hráčskou horečkou. Sam hned odevzdal peníze Dicku Stoneovi, Buttlerovi však asi už peníze došly, neboť musel obejít několik svých společníků, aby sehnal potřebný peníz, který se mu nedostával. Když přepočítal dvě stě dolarů, odevzdal je rovněž Dicku Stoneovi, který, jak se zdálo, dobře chápal, proč si jej Sam zvolil za nestranného soudce. Když byl nový papír připevněn, bylo odpočítáno tři sta kroků a Buttler se chystal k výstřelu.

"Miř pozorněji, než prve!" zvolal na něho jeden z finderů.

"Mlč!" okřikl ho zlostně Buttler. "Mně tak snadno při střelbě nikdo nevypíchne!"

"Před chvílí se to stalo hned!"

"Pouhou náhodou."

Přece však zamířil pozorněji a mířil déle než prve. Jeho kulka zasáhla papír blízko středu, na samý okraj černého.

"Dobrá rána!" prohlásili jeho lidé, kteří se šli zblízka podívat k cíli. "Buttler se zlepšil."

Buttler jim vítězoslavně pokynul, protože nepředpokládal, že by jej Sam překonal. Ten se přichystal ke střelbě a zvolal na svého protivníka:

"Otevřte pořádně oči, Mr Buttlere!"

"Proč?"

"Tentokrát zasáhnu přesně bod ve středu."

"To si nenamlouvejte! Z této vzdálenosti jej ani nemůžete vidět; vždyť sotva vidíme papír!"

"To také není zapotřebí. Nejde o to ho vidět, ale trefit ho, jestli se nepletu. Dávejte pozor! Jedna - dvě - tři!"

Při jedna4 se předklonil, při ,dvě' zalícil a při ,tři' stiskl spoušť. Následovalo mnohohlasné volání radosti, ale především zlosti - zasáhl skutečně střed! Dick Stone k němu rychle přispěchal a podávaje mu peníze, řekl:

"Rychle ber, starý Same, jinak bys už je neviděl!"

"Well, ale stejně bych je z nich dostal!"

Uložil peníze do kapsy a vykročil k chatě.

"To je nepochopitelné, zatracené štěstí!" křičel Buttler, když šel za ním. "Taková náhoda, a na tři sta kroků, zde ještě nebyla!"

"Sure, taková náhoda mne ještě nepotkala," přiznal se Sam zcela opravdově, neboť na náhodu při střelbě nikdy nespoléhal.

Buttler si však jeho slova vyložil jinak, neboť zahartusil:

"Byla to náhoda; dejte sem tedy moje peníze!"

"Peníze? A proč?"

"Právě jste doznal, že jste netrefil vy, ale že to byla náhoda, která rozhodla."

"Yes! Náhoda použila mých rukou a náhoda vystřelila z mé pušky; náhoda trefila do černého a vyhrála tedy sázku; jí patří peníze, které jí odevzdám, jakmile mne zase potká."

"Má to snad být žert, sir?" zvolal Buttler pozdviženým hlasem, a jeho lidé hned kolem něho a Sama uzavřeli kruh.

Maličký se rozhlédl, neprojevil však ani známky strachu, nýbrž klidně prohodil:

"Sir, my, příslušníci počestného cechu krejčovského, nemáme ve zvyku žertovat, běží-li o peníze. Chcete ještě střílet?"

"Ne; sázel jsem se s vámi a ne s náhodou. Je vám vaše přítelkyně náhoda vždycky tak příznivá?"

Přitom dal svým lidem mrknutím pokyn, aby se vzdali nepřátelství. Samovi jeho posunek neušel, nedal však na sobě nic znát a pokračoval s nevinným úsměvem:

"Vždycky, stojí-li to za práci, ovšem kvůli mizernému dolaru se moje přítelkyně nenamáhá; to zbloudí kulka raději někam do rohu."

Právě kolem toho rohu zahýbali, když jim kdosi přicházel vstříc; byl to mezek Sama Hawkense; jeho oči zvědavě vyhlížely svého pána. Buttler, který kráčel vpředu, by se byl málem se zvířetem srazil.

"Hnusné zvíře!" zvolal a udeřil Mary pěstí do hlavy. "To je pravá ďábelská bestie! Jakživ bych se na takovou mrchu neposadil!"

"Velmi správně řečeno!" přisvědčil Sam. "Je jen otázka, proč?"

"Proč? Z hnusu, z ošklivosti! Jaká by tu byla jiná příčina?"

"Snadno se řekne z hnusu, ale což je-li pravá příčina v nemohoucnosti jezdce?"

"Jak to? Co tím myslíte? Chcete snad tvrdit, že by někdo neuměl na vašem kozlovi jezdit?"

"To jsem netvrdil, sir, chci pouze říci, že strpí v sedle jen velmi dobrého jezdce."

Tato slova prohodil ledabyle, přece však se ho Buttler rychle otázal:

"Myslíte snad, že nejsem tak dobrým jezdcem, abych si s vaším hloupým mezkem nevěděl rady?"

"To nemyslím, sir, ale říkám vám upřímně, že by vás v první minutě složila na drn."

"Mě? Nejlepšího jezdce mezi Friskem a New Orleansem? Zbláznil jste se, starý?"

Sam ho přeměřil zvědavým pohledem od hlavy k patě a pak se nedůvěřivě ptal:

"Vy, a - nejlepším jezdcem? Sir, tomu nevěřím. Nejste pro jízdu dobře stavěn; máte velmi dlouhé nohy."

"Tomu vy rozumíte!" rozesmál se Buttler. "Patří to snad také ke krejčovskému řemeslu rozumět jízdě? Když jste sem přijeli, viseli jste na svých herkách jako opice na velbloudech, a teď byste chtěli mluvit o jízdě na koni? Kdepak, starý, z toho nebude nic! Stisknu vašeho mezka mezi koleny tak, že v pěti minutách padne."

"Anebo vás v první minutě složí na drn!"

"Chcete se vsadit?"

"Yes."

"Kolik vložíte?"

"Deset dolarů!"

"Já také!"

"Že vás shodí!"

"Že mne v první minutě neshodí!"

"Well, umluveno, sem s deseti dolary!"

Sam vysázel svých deset dolarů do rukou Dicka Stonea, Buttler si na sázku opět vypůjčil od svých kumpánů a odevzdal rovněž obnos Dickovi. Byl by je ovšem raději svěřil některému ze svých lidí, nechtěl však ztrácet čas hádkou.

"Příšerná sázka!" prohodil Irčan. "Za deset dolarů se posadit na takovou obludu! Tentokrát však jistě vyhraješ, Buttlere!"

Ten již uchopil starou Mary za uzdu a vedl ji na volné prostranství před domem.

"Tedy za minutu mám být dole!" zvolal na Sama Hawkense. "Budu-li pak ještě sedět v sedle, vyhrál jsem?"

"Ovšem. Mohu však k tomu zvířátku promluvit?" tázal se Sam.

"Proč ne? Mluvte si s ním, pískejte, nebo zpívejte, jak chcete!"

Utvořily se dvě skupiny. Jednu tvořili Sam, Dick a Will; druhou, větší, Irčan s Buttlerovými kumpány. Buttler se vyhoupl do sedla, a mezek stál klidně a nehybně, jako by byl vyřezán ze dřeva. Tu Sam promluvil:

"Hej, stará, dobrá Bucking-Mary!"

V tom okamžiku zvíře skrčilo mohutný hřbet jako kočka, vymrštilo všechny čtyři do vzduchu, napjalo opět hřbet a dopadlo s jezdcem zároveň na zemi na totéž místo, kde prve stálo, jenže Buttler už v sedle neseděl, nýbrž se válel vedle Mary na zemi. Findeři vykřikli překvapením; muž však vyskočil ze země a zuřivě zvolal:

"Ďábelská bestie! Nejprve stojí tiše jako ovečka a najednou vyletí do vzduchu jako balon!"

"Měl byste se věnovat vzduchoplavbě, sir, vlohy máte znamenité," odvětil chladně Sam, a schovával dolary do opasku.

"AU devils - že si vzpomínám! Neřekl jste sám tomu zvířeti, aby mne shodilo?"

"Yes."

"Sir, to si zakazuji!"

"Pshaw! Vždyť jste dovolil, abych s Mary mluvil jak je mi libo!"

"Ale ne proti mně!"

"Proti vám jsem neřekl ani slovo. Kdybyste poslouchal, co se zvířetem mluvím, věděl byste, co můžete očekávat a, jste-li tak dobrým jezdcem, jak jste prve říkal, zařídil byste se podle toho."

"Well, podruhé se shodit nedám. Vsadíte ještě jednou deset dolarů?"

"S největší radostí."

Buttler znovu sehnal peníze a dal je Dickovi, hrozně proklínaje. Pak vyzval Sama:

"Nuže, teď řekněte své obludě, co má dělat!"

Sam se krátce a vesele zasmál a zavolal na mezka:

"Proběhni se, stará, milá Striping-Mary!"

Mary se okamžitě pustila do cválavého klusu, proti němuž veškeré Buttlerovo snažení vyznělo naprázdno, zatočila se pak obloukem k chatě; když tam doběhla, obrátila se k hornímu rohu, a to tak těsně při zdi, že levá noha Buttlerova uvízla a on, nechtěl-li si dát nohu zranit, nebo dokonce zlomit, musel se spustit ze sedla na zem. Byl chvíli vláčen a pak se zuřivě posadil.

"Heaven and hell!" volal vstávaje ze země a ohmatávaje si koleno. "Ten mezek je skutečně čertovo hovado. Počítal jsem, že mne bude chtít shodit jako poprvé. Jak jste jí mohl říci, aby mne sedřela tak hanebným způsobem?"

Otázka platila Samovi, jenž si hned pospíšil s odpovědí:

"Ujednali jsme, že mohu s mezkem mluvit, zpívat, nebo pískat jak chci, a toho se držím."

Sebral peníze a uložil je do opasku, - nyní již pěkně naditého. Buttler zatím kulhal k hostinskému a tiše ho oslovil:

"Dej mi dvacet dolarů! Moji lidé mi už nechtějí půjčit."

"Chceš se opět vsázet?" ptal se Irčan.

"Samozřejmě!"

"Zase prohraješ!"

"Tentokrát ne! Přece nedovolím, aby se mně hloupý mezek vysmál."

"A když přece prohraješ, od koho pak dostanu svoje peníze?"

"Ode mne, hlupáku, ode mne!"

"Kdy?"

"Zítra ráno."

"Zítra ráno? Do té doby vás obere o všechno!"

"Hlupáku, což nevidíš, že mu to všechno jen půjčuji? Přece bych tak klidně nesázel, kdybych nevěděl, že budu mít zítra ráno nejen všechny své peníze, ale ještě jejich peníze. Podívej se na moje lidi! Jsou zcela klidní!"

"Ach. Počítáš na dva tisíce krejčovských dolarů?"

"Yes."

"Měj se na pozoru, Buttlere! Ten chlapík není tak hloupý, jak si myslíš."

"Pshaw! Měl dnes trochu štěstí!"

"Se střelbou snad, ale s mezkem ne. To není obyčejný mezek!"

"Čert vem mezka. Je to jednoduše stará, vybrakovaná cirkusová herka, kterou ten chlap koupil za několik dolarů. Je naučena dvěma trikům, to je všechno! Sem s penězi! Musím dostat aspoň posledních dvacet dolarů zpátky."

Když mu Irčan přinesl peníze, obrátil se Buttler k Samovi s otázkou:

"Nuže, vsadíme se ještě jednou, ne?"

"Yes, ale teď naposled."

"Jsem srozuměn, a to jen o dvacet dolarů!"

"Yes."

"Tu jsou. Ale zároveň přijměte nejsvětější ujištění, že mne vaše příšera tentokráte ze hřbetu nedostane, ať dělá co dělá!"

Skočil do sedla, přitáhl Mary krátce uzdu, stiskl ji koleny, jako by ji chtěl rozdrtit, a čekal, poručí-li Sam, aby skočila či běžela. Maličký však neporučil ani jedno, ani druhé, nýbrž zavolal:

"Lehni, milá, dobrá Rolling-Mary!"

Mezek se okamžitě svalil a začal se válet po zemi jako váleček. Buttlerovi, nechtěl-li si dát rozmačkat všechny kosti, nezbývalo, než vyprostit nohy ze třmenů. Sotva se Mary cítila zbavena svého jezdce, vyskočila a přiběhla ke svému pánovi, vyrazivši z hrdla triumfující řev. Doběhla k Samovi a počala si otírat hubu o jeho rameno, jako by se mazlila.

Buttler se pomalu zdvihal. Ohmatával se nahoře i dole, vzadu i vpředu a tvářil se k nepopsání ztrápeně. Byl zuřivý nad tolikerou porážkou a přece ji teď konečně musel uznat. Bolely ho všechny kosti a svaly, neboť ležel pod Mary jako pod parním válcem.

"Přejete si ještě jednu maličkou sázku?" zvolal Sam Hawkens.

"Jděte mi z očí i se svou protivnou herkou!" zamručel Buttler, usedaje těžce za stůl.

"Sejde z očí, sejde z mysli," citoval Sam. "Skutečně máte právo být nespokojen, Mr Buttlere, proto hned odejdeme."

"Snad do Prescottu?" "Yes"

"Dnes?"

"Ne, dnes zůstaneme na noc v San Xavier del Bac."

"Už máte přístřeší?"

"Ne. Nic takového nepotřebujeme, budeme spát pod širým nebem."

"Máte co jíst?"

"Nemáme. Doufali jsme, že dostaneme něco zde."

"To špatně dopadnete. Tady nic není. Najíte se jen v tom případě, zůstanete-li našimi hosty. Zvu vás! Přijímáte?"

"S velikým potěšením, sir, ovšem nebude-li vás trápit pohled na mého mezka. Kdy budete večeřet?"

"Jakmile dojde zásilka masa. Budu vás informovat v pravý čas."

Tím byly sázky ukončeny a obě skupiny se opět zařídily každá pro sebe.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist