Karl May

POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČERNÝ PANTER

Byl žhoucí červnový den, táhlo k polednímu a mohutná lopatková kolesa parníku Dogfish, Žralok, jednoho z největších nákladních a osobních plavidel na řece Arkansasu, už od rána usilovně tepala hladinu říčního proudu. Vyplul velice časně, za úsvitu, z Little Rocku a jeho nejbližším cílem a zastávkou byl Lewisburg.

Udělalo se vedro, úmorné parno, a tak většina cestujících první třídy se uchýlila do kajut a do kabin. Ti, kdo zaplatili jen palubní lístky, se poschovávali za sudy, bedny nebo porůznu složená zavazadla, aby si tam ve stínu aspoň trošku odpočinuli. Pro jejich občerstvení tu kapitán dal zřídit pod napjatou plachtou docela slušně zásobený výčepní pult. Za sklenicemi a lahvemi s pořádně ostrými lihovinami posedával vedrem zmožený číšník. Zavíraly se mu oči, hlava poklesávala na prsa, a když přece trochu pozvedl víčka, ozvala se obyčejně vzápětí šťavnatá nadávka od plic: ten hlouček asi dvaceti chlapů, kteří seděli v kruhu na podlaze přímo před pultem, mu šel nesnesitelně na nervy. Hráli v kostky takzvaný drink - to znamená, že ten, kdo prohrál, musel všem ostatním zaplatit skleničku pálenky. A tak chudák číšník za pultem neměl ani pět minut, aby si trošku zdříml - po čemž toužil ze všeho nejvíc.

Ti chlapíci se určitě neseznámili až tady na parníku, jednali totiž mezi sebou víc než důvěrné a vůbec všechno vypadalo na to, že se tu sešla stará scuknutá parta. Jenom jeden se těšil u všech jakési zvláštní, větší úctě. Říkali mu Cornel - běžnou zkomoleninou slova colonel, plukovník.

Byl to vysoký, hubený člověk s ostře řezanou a hladce vyholenou tváří. Když se mu svezl do týla ošuntělý starý plstěný klobouk, objevily se nakrátko sestřižené vlasy, zrzavé jako liščí ohon. Nohy vězely v těžkých, cvočky pobitých kožených botách a v kalhotách z nankinové látky. Také kazajku měl z nankinu, vestu však nenosil, jen špinavou, pomuchlanou košili, u krku doširoka rozhalenou, že bylo vidět sluncem opálenou hrud. Kolem pasu si ovinul červenou šerpu s třepením, za níž vykukovaly dvě pistole a rukojeť nože. Po boku mu ležela zánovní puška a plátěný batoh.

Ostatní kumpáni si s ním nezadali, byli stejně nedbale oblečení, stejně ušmudlaní, a také ozbrojení až po zuby. Nenašel by se mezi nimi jediný, kterému by člověk byl ochoten důvěřovat na první pohled. Ty své kostky hráli zaníceně, s vášnivostí a pro hrubé slovo věru nešli daleko - žádný jen trochu slušný člověk by se s nimi nezastavil ani na minutu. Ostatně už měli nějakou tu rundu za sebou - tváře jim jen hořely, nejen od slunce, ale ještě víc po pálence.

Kapitán právě sestoupil z velitelského můstku a dával na zadní palubě kormidelníkovi nové pokyny, když až sem k nim zazněl výbuch smíchu a řevu. Kormidelník potřásl znepokojeně hlavou:

„Co tamti mládenci vpředu s těmi kostkami, kapitáne? Mám dojem, že o ně není zrovna co stát!“

„Moje řeč, „přikývl kapitán. „ Jsou to prý harvesters, žňoví dělníci, a že chtějí na západ, najít si práci někde u farmářů. Tak se mi aspoň ohlásili, ale - rád bych viděl toho hospodáře, který by si je pustil na farmu.“

„Tak tak, pane. Já bych řekl, že to jsou obyčejní pobudové. Trampská sebranka! Hlavně aby tady na palubě něco nevyvolali!“

„To bych jim neradil! Kdyby si něco zkusili, je nás tu dost, abychom je všechny naházeli do starého dobrého Arkansasu... A můžete se už pomalu připravit. Za deset minut bude Lewisburg na dohled,“ upozornil kapitán vraceje se zpátky na velitelský můstek.

Netrvalo to ani těch deset minut a parník pozdravil první domky osady táhlým, vysokým zahoukáním své píšťaly. Od přístavního můstku dávali znamení, že naloď tu čekají další cestující i náklad.

Nestálo to dohromady za řeč - několik beden a balíků a tři muži, to bylo všechno. Ostatně Lewisburg byl v těch dobách zapadákov, kde, jak se říká, lišky dávají dobrou noc.

Jeden z těch, kdo nastoupili na palubu, byl běloch mimořádně statné, vysoké postavy. Hustý, černý plnovous mu pokrýval takřka celý obličej, takže ve tváři se sotva dal rozeznat nos, oči a lícní kosti. Na hlavě mu seděla čepice z bobří kožešiny, už pořádně odřená a tak obnošená, že za léta své existence dávno ztratila původní tvar. Kalhoty a kazajka byly z pevného šedého plátna, za širokým koženým opaskem trčely dva revolvery, nůž a několik drobností, které zálesák může každou chvíli potřebovat. Výzbroj doplňovala těžká dvouhlavňová puška, k jejíž pažbě si majitel přivázal sekyru s pořádně dlouhým topůrkem.

Muž si koupil u lodního důstojníka lístek a zkoumavě se přitom rozhlédl kolem. Zavadil pohledem o skupinu chlapů u kostek - na chvíli právě přerušili hru, aby se podívali, kdo přistoupil -, pak se zadíval na Cornela, ale hned strhl pohled jinam, jako by vůbec nic zvláštního nepozoroval. Ale jak se vzápětí sklonil, aby si povytáhl na stehna své vysoké boty, tiše, jen tak pro sebe si zamumlal:

„Behold! Jestli tohle není ryšavý Brinkley, tak se nechám hodit do udírny! A dokonce tu je s celou partou! No, doufejme, že si mě nevšiml.“

Ale zdálo se, že Cornel se také jaksi zárazů. Pootočil se ke svým kumpánům a ztlumil hlas:

„Chlapi - podívejte se na toho hromotluka, co přistoupil. Není vám nějak povědomý?“ A když nikdo neodpovídal, dodal: „Určitě už jsem se s ním někdy viděl - a nebylo to pro mě zrovna příjemné. Někoho mi připomíná...“

„To by tě snad poznal a dal na sobě něco znát,“ poznamenal jeden z té party. „Ale vždyť si nás sotva všiml...“

„Hm - možná. Však já si ještě vzpomenu... Anebo ještě lip, já se ho zeptám rovnou, jak se jmenuje. A hned budu vědět, na čem jsem. Pozvu ho, ať si se mnou ťukne!“

„Jestli to udělá!“

„Dovol! To by byla urážka, něco takového odmítnout.

Na to je u nás na Západě jediná odpověď: pistole nebo nůž!“

„Já jenom, že ten člověk nevypadá moc na to, že by se dal k něčemu přinutit proti své vůli.“

„Pshaw! To zvládnu! Chceš se vsadit? O co?“

„O sklenku brandy!“ zaznělo jako jeden hlas z hloučku kumpánů.

„Anebo o dvě - ne: kdo prohraje, zaplatí každému z nás tři skleničky!“ vykřikl pak někdo.

„Pro mě za mě,“ krčil rameny Cornel. „Já jsem pro.“

„Já taky,“ řekl ten druhý. „Ale musím mít šanci na revanš.“

„Jak to myslíš?“

„Ten drink nabídneme třem chlápkům. Nejdřív tomu tvému černému fousáči. Potom třeba tamhle tomu dlouhánovi u zábradlí, co pořád vejrá na břeh jako sůva, a do třetice... řekněme tomu Indiánovi, co přistoupil na loď i se synáčkem. Ledaže bys měl před ním srdce v kalhotech!“

Ozval se výbuch smíchu.

„Jo!“ řekl pohrdavě Cornel. „Z rudoušů mám určitě strach! To spíš ten hromotluk - all devils, ten chlap musí mít sílu: Jenže takoví lamželezové obyčejně mívají nejmíň kuráže. Ale mrkněte se, jaké má fajnové, hezounké kvádro! Ten se těžko vyzná v lidech naší branže... Platí, tu sázku beru. Jeden drink pro každého z těch tří. A jdeme na to!“

Poslední věty ze sebe vyrazil tak hlasitě, že je museli zaslechnout všichni kolem. Každý Američan a každý zálesák ví, co znamená slovo drink, zvlášť když je někdo vysloví tak důrazně, tak vyzývavě jako teď právě Cornel. Bylo jasné, že už má pěkně v hlavě, stejně jako jeho kumpáni - a tak každý očekával, že co nevidět dojde k výstupu.

Cornel kývl na číšníka, počkal, až všem naplní skleničky, pak jednu z nich vzal a rozkymáceně zamířil k muži s černým plnovousem.

„Good day, sir! Dovolíte, abych vám nabídl loček? Pokládám vás za gentlemana, já si totiž připíjím jen s gentlemany! Doufám, že si přiťukneme na zdraví!“

Plnovous v tváři osloveného muže se rozestoupil - napovídalo to, že zálesák se bezpochyby usmál.

„Well,“ odpověděl, „když vám to udělá radost, nejsem proti. Jen bych rád věděl, kdo mi tu nečekanou poctu prokazuje.“

„Samozřejmě, sir. Člověk musí vědět, s kým si připíjí. Tak já se jmenuju Brinkley, Cornel Brinkley, jestli je ctěná libost. A vy?“

„Grosser. Thomas Grosser, jestli proti tomu nic nemáte. Takže - na vaše zdraví, Corneli!“

Vyprázdnil sklenku, stejně tak Cornel a všichni jeho druhové, a pak ji Brinkleymu podal zpátky. Ten už se cítil předem jako vítěz a téměř pohrdavě si přeměřil vousáče pohledem od hlavy až k patě:

„Grosser? To vypadá jako německé jméno. Tak se mi zdá, že jste nějaký zatracený Němčour, co?“

„Milý pane,“ řekl vousáč na tu hrubost naprosto klidně, „jste na špatné adrese. Mě tím nenaštvete, račte si vybrat někoho jiného. Děkuj u za sklenku a - nazdar!“

Otočil se na podpatcích a rychle odcházel. „Tak přece je to Brinkley,“ zašeptal si přitom do vousů, „a Cornel si teď říká! Copak má asi za lubem...“

To už Cornel nespokojeně přihlížel, jak číšník dolévá další sklenky. Vyhrál sice první část sázky, ale radost z toho neměl, bylo vidět, že má na Grossera vztek. Počítal s tím, že se vousáč bude zdráhat a že on, Cornel, ho donutí, aby nabízenou sklenku pálenky přesto vyprázdnil. Chlapík to ovšem navlékl chytřeji, vykroutil se - prostě si bez okolků připil a pak dal najevo, že se nemíní zaplést do žádné hádky. Dopálený Cornel se potácel s další skleničkou ke své druhé oběti, k Indiánovi.

Tihle dva muži, jeden starší, druhý podstatně mladší, nastoupili na loď spolu s Grosserem. Podle všech rysů v tváři se dalo snadno usoudit, že to je otec se synem - ostatně byli i stejně oblečeni a měli stejné zbraně. Mladšímu určitě nebylo víc než patnáct šestnáct roků - byl to věrný obraz otce z jeho mladých let.

Oba měli kožené nohavice zdobené po stranách třepením, takzvané legginy, a žlutě zbarvené mokasíny. Loveckou košili nebo loveckou kazajku nebylo vidět, protože oba měli přes plece přehozenou pestrobarevnou přikrývku, jeden z těch výstavních výrobků kmene Zuniů, za něž se platí i víc než šedesát dolarů. Husté, hladké černé vlasy si sčesali dozadu, takže jim splývaly volně až na záda - propůjčovalo jim to tak trochu ženský vzhled. Plné, zakulacené obličeje zářily výrazem dobromyslnosti. Pušky, které drželi v rukách, neměly, zdálo se, dohromady žádnou cenu. Oba vyhlíželi venkoncem neškodně - dokonce jako by se trochu lidí kolem báli. Stoupli si plaše stranou a opírali se zády o bytelnou dřevěnou bednu. Zdálo se, že si ničeho a nikoho nevšímají, a dokonce ani když už se k nim blížil Cornel, nevěnovali svému okolí ani pohled. Teprve když je přímo oslovil, zvedli oči.

„Máme dnes parno, co?“ řekl. „Nebo ne, vy kluci rudý? Ale to se rozumí, chce to trošku zapít. Tu máš, starej, zvrhni to do sebe!“

Starší Indián nepohnul ani brvou.

„Not to drink - nepíti,“ odpověděl lámanou angličtinou.

„Co - ty nechceš?“ vybuchl zrzoun. „To je drink, rozumíš tomu, drink! A odmítnout něco takového je pro každého gentlemana těžká urážka, na tu se odpovídá nožem! Já jsem gentleman! Jak se jmenuješ?“

„Nintropan-hauey,“ odpověděl starý Indián smírně a skromně.

„Z kterého kmene?“

„Jsem Tonkawa.“

„Hmmm... to jsou ti ubožáci, co se strachy klepou před každou kočkou! Před kotětem! S tebou se, hochu, nebudu párat. Ty se teďka se mnou zkrátka a dobře napiješ!“

„Já nepít ohnivou vodu.“

Tonkawa to řekl přes výhružný Cornelův tón zcela klidně - a v následující chvíli se zrzoun rozehnal a uštědřil mu políček, jen to mlasklo.

„To máš za to, ty sketo rudošská,“ vyjekl. „Za víc mi taková pakáž, jako jste vy, nestojí.“

V tom okamžiku ruka mladého Indiána sjela bleskurychle pod přikrývku, zřejmě nahmátla zbraň a zároveň jeho pohled utkvěl na otcově tváři. Co udělá, co na to řekne?

Tvář starého se k nepoznání proměnila. Napřímil se, v jeho očích zablýsklo a ve všech rysech se pojednou zračilo potlačené napětí. Ale stejně rychle se jeho brvy opět sevřely, tělo jako by se stáhlo do sebe a v obličeji se objevil zase dřívější výraz odevzdanosti.

„Tak co ty na to?“ hodil po něm pohrdavě Cornel.

„Nintropan-hauey děkovat.“

„Tak ty ještě děkuješ? No když se ti ta facka tak líbila, tu máš ještě jednu!“

Cornel se znovu napřáhl k úderu, ale tentokrát Indián bleskurychle uhnul, takže Cornelova pravička narazila na bednu, o kterou se oba Tonkawové opírali. Hlasitě to zadunělo, potom vzápětí něco krátce zakňučelo, zaprskalo a ten zvuk se proměnil v divoký, chraptivý řev, který se rozlehl zlověstně po celé palubě.

Brinkley odskočil, upustil skleničku a zařval:

„Heavens! Proboha! Co to je? Co je to za potvoru v té bedně? Copak se tohle smí? Člověk z toho dostane málem psotník!“

Také ostatních cestujících se zmocnil úlek - vlastně jenom čtyři z nich zachovali klid. Černý vousáč, který se teď usadil na přídi paluby, potom onen vysoký, hromotlucký chlapík, jemuž Cornel hodlal rovněž nabídnout svůj drink, a také oba Indiáni.

Zato z kajut vyběhli skoro všichni pasažéři, celí vyděšení, a všichni se vyptávali, co se stalo, odkud ten řev.

„Ladles and gentlemen, dámy a pánové, klid, nic se tak dalece neděje,“ zasáhl v té chvíli pěkně oblečený muž, který vyšel ze své kabiny, „to je jenom panter, docela maličký panter, nic víc. Felis panthera, meššúrs, malinký černý miláček.“

„Cože? Vy tam máte v bedně schovaného černého pantera?“ Malý, obrýlený mužík, na němž bylo vidět, že šelmu viděl v životě jen namalovanou v učebnici, přímo zavyl strachy. „Prosím vás, vždyť to je jedno z nejnebezpečnějších zvířat! Silnější a prohnanější než lev nebo tygr! A nejkrvelačnější tvor vůbec! Vraždí prostě z rozkoše - jak je vůbec starý?“

„Kotě je to, sir, tři roky, pouhé tři roky.“

„Cože, vy říkáte pouhé tři roky? Bože, ten už je přece úplně dospělý! A takovou bestii máme na palubě! Kdo je za to odpovědný?“

„Já, prosím, já,“ prohlásil elegantní muž a zdvořile se několikrát uklonil dámám a pánům okolo. „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Jonathan Boyler a jsem majitel slavného pojízdného zvěřince - teď zrovna působím se svou společností ve Van Burenu. Toho černého pantera mi dodali do New Orleansu, tak jsem se tam vypravil se svým nejzkušenějším krotitelem, abychom ho vyzvedli. Prosím, dámy a pánové, kapitán této vynikající lodi mi dal povolení nalodit se i se zvířetem. Podmínka zněla, aby se nikdo z cestujících pokud možno nic nedozvěděl. Taky jsem pantera dal krmit jen v noci - ale dobře, vážení! Celé tele dostával, jen aby se řádně nažral a s plným žaludkem prospal celý den. Samo sebou, když mu někdo začne mlátit pěstmi na bednu, tak se jaksi probudí a trošku se taky ozve. Doufám, ctěné panstvo, že mi to nemáte za zlé, konec konců můj panterek nikoho ne vyrušuje ani v nejmenším.

„To se povedlo!“ vyjekl vyplašený muž s brýlemi a hlas mu jenom přeskakoval. „Že nikoho nevyrušuje? To mám kvůli vám cestovat na jedné lodi s nebezpečnou šelmou? Ať visím, jestli si dám něco takového líbit! Ne! Bud půjde z lodi to zvíře - nebo já. Hoďte tu bestii do řeky! Nebo vyložte tu bednu na břeh!“

„Sir, tady ale skutečně nehrozí žádné nebezpečí,“ jal se ihned horlivě ujišťovat majitel zvěřince. „Bedna je prosím bytelná a krom toho...“

„Prosím vás“ přerušil ho obrýlený rozčilený mužíček. „Tu bych rozrazil i já, natož černý panter!“

„... a krom toho je uvnitř ještě železná klec a s tou by nepohnulo ani deset šelem!“

„Tak mi ji račte ukázat. Chci se přesvědčit!“

Deset, dvacet, třicet hlasů se přidalo.

„Ano! Ukázat! Chceme vidět, jestli je v bedně klec!“

Majitel byl Yankee rozhodl se, že chytí příležitost za pačesy.

„Jisté, to se dá zařídit,“přisvědčil s úsměvem. „Ovšem uznáte, že nemůžete vidět klec, aniž jste se současně nepodívali na pantera. A za takové podívání se u mne ve zvěřinci platí. A aby ta podívaná stála za to, zařídím, aby pantera nakrmili. Vy, dámy a pánové, se budete moct dívat. Cena je - jeden dolar za osobu.“

Smekl klobouk z hlavy a začal hned obcházet shromáždění. Cestující byli většinou rovněž Yankeeové, a tak jim jeho počínání nepřipadalo nijak nepochopitelné. Jestli byli ještě před několika okamžiky rozčileni, teď se naopak těšili - přijde vítaná změna v té nudné plavbě! Dokonce i ten malý obrýlený mužík přemohl strach a zdálo se, že s napětím očekává představení.

Zatímco přivolaný krotitel už konal přípravy, Cornel si šuškal se svými kumpány.

„Povídám, boys, jednou jsem vyhrál a jednou, s tou darebáckou rudou kůží, jsem prohrál,“ připustil. „To se teda vyrovnává. Dobře - a my teď uděláme změnu. Teď se nevsadíme o pití, ale o vstupné. Kdo prohraje, ten za nás musí zatáhnout dolar tomu cirkusákovi. Platí?“ Když mu přikývli na souhlas, zatvářil se ještě sebejistěji. „Dobře! Budete koukat, jak rychle s tím Goliášem budu hotov!“

Dal si naplnit sklenku a vypotácel se k své oběti. Ten chlapík byl ovšem opravdový Goliáš! Ještě silnější a rozložitější postavy než Grosser, asi tak čtyřicetiletý, s hladce oholenou tváří, do hnědá opálenou. V mužně ušlechtilých rysech se zračila smělost, modré oči měly onen zvláštní výraz, s jakým se setkáváme u námořníků, zálesáků z prérií nebo obyvatelů pouští, prostě u těch, kdo jsou zvyklí na široké, daleké obzory. Byl beze zbraně, v cestovním obleku z jemné látky. Po jeho boku stál kapitán, který se také přišel podívat na divadlo s černým panterem.

Cornel Brinkley se před oběma muži doširoka rozkročil.

„Sir,“ oslovil svou oběť, „dovoluji si vám nabídnout tento malý drink. Doufám, že takovou pozornost jako pravý gentleman oceňujete.“

Oslovený vrhl po Cornelovi udivený pohled a pak se otočil ke kapitánovi, aby pokračoval v rozhovoru.

„Pooh!“ vyrazil ze sebe Cornel. „Vy jste snad hluchý, sir? Nebo mě nechcete slyšet? To bych vám neradil, protože... protože se mnou nejsou špásy, když mi někdo odmítne drink.“

Muž jen pokrčil rameny a prohodil ke kapitánovi:

„Slyšel jste, co mi ten tvor povídal?“

„Yes, sir! Každé slovo!“

„Well, jste mi svědkem, že jsem ho k sobě nevolal.“

„Cože?“ vybuchl Cornel. „Vy mi budete nadávat, že jsem nějakej tvor? Vy budete odmítat můj drink? Chcete dopadnout jako ten Indián, co jsem mu prve-“

Víc neřekl, v tom okamžiku dostal od hromotluckého chlapíka takový pohlavek, že se poroučel na zem, vymetl podlahu a ještě se dvakrát třikrát překulil. Chvíli zůstal jako omráčený, potom se však vzpamatoval, vyskočil, vytrhl nůž a hnal se rovnou proti obřímu protivníkovi.

Ten si klidně strčil ruce do kapes a stál tak nevšímavě, jako by mu nehrozilo nejmenší nebezpečí.

„Ty pse,“ skučel zatím zrzoun, „ty ses odvážil mi dát facku? Za to mi krvavé zaplatíš!“

Kapitán se užuž chystal zakročit, ale pasažér hromotluk rázným pokynem hlavy naznačil, že si nic takového nepřeje, a když se k němu Cornel přiblížil tak asi na dva kroky, uštědřil mu takový mohutný kopanec přímo do žaludku, že se Cornel znovu zhroutil na palubu a odkutálel se pryč.

„A teď už by toho mohlo být dost,“ křikl hromotluk.

Jenže Cornel se brzy znovu vzpamatoval; vyskočil na nohy, odhodil nůž, zato však vytrhl pistoli z opasku a vzteky celý bez sebe se chystal zamířit. Neznámý pasažér byl i tentokrát pohotovější: v ruce se mu zablýskl malý revolver, jejž bleskurychle vytáhl z kapsy.

„A pryč s tou bouchačkou!“ křikl ostře. „Sice tě...“

Cornel se nicméně pokusil svou zbraň pozdvihnout, vtom však šlehla rána, zrzoun vykřikl a pustil pistoli z ruky.

„Tak, hochu zlatá!“ řekl hromotluk klidně. „Teď si budeš muset na nějaký čas dát zajít chuť na pohlavkování někoho, komu se zrovna nechce si s tebou přiťuknout skleničkou, v které sis před tím vy máchal svou nectnou hubu. A jestli chceš vědět, s kým mluvíš, tak ti prozradím, že moje jméno je...“

„Jdi se vycpat se svým jménem!“ zařval Cornel. „Já ho nechci ani slyšet! Ale tebe si teď jaksepatří podáme! Chlapi - na něho! Go on!“

Teď už bylo jasné, že ti darebové tvoří společnou bandu, jeden za všechny, všichni za jednoho. Vytrhli z opasku nože a řítili se na hromotluka. Ten se jen rozkročil a zamával rukama nad hlavou.

„Tak pojďte! Kdo si chce něco začít s Old Firehandem, má možnost!“

To mělo okamžitý účinek. Cornel, opět s nožem v nezraněné levičce, strnul na místě.

„Old Firehand!“ vykřikl. „K čertu, proč jste se neprohlásil hned! Znát vaše jméno...“

„Nechtě moje jméno být a kliďte se odtud, ať už vás nemám na očích! Sice vás naučím slušným způsobům!“

„Well- to si ještě řekneme jindy!“

Cornel se otočil a odklopýtal se svou zakrvácenou pravičkou. Jeho kumpáni ho následovali jako houf spráskaných psů. Našli si místo stranou, posadili se a začali mu ošetřovat ránu. Něco si přitom mezi sebou šeptali, vrhali po svém pokořiteli pohledy, které byly všechno jiné, jen ne přátelské, ale také prozrazovaly, že před ním mají náramný respekt.

Old Firehand bylo slavné jméno, široko daleko dobře známé. Mezi cestujícími na parníku by se byl asi sotva našel někdo, kdo nikdy nezaslechl aspoň něco o tomto statečném člověku, jehož život byl plný odvážných skutků i nesčetných dobrodružství. Kapitán se mu jal horlivě tisknout ruku a tím nejsrdečnějším tónem, jehož je Yankee schopen, se omlouval: „Sir - promiňte, já jsem neměl nejmenší tušení... Taková čest pro mou loď! Byl bych vám přidělil nejlepší kajutu. Proč jste se neprohlásil pravým jménem?“

„Ale já jsem vám řekl pravé jméno, kapitáne. Old Firehand - tak mi přece říkají jen zálesáci.“

„Ano, ano! Ohnivá ruka! Slyšel jsem, že prý při střelbě nikdy neminete cíl?“

„Pshaw! To, co dokážu já, dokáže každý pořádný zálesák. Ale nějakou výhodu to moje válečnické jméno přece jen má - právě jste viděl. Nemít ho, tak asi došlo před chvílí k boji.“

„A byl byste nejspíš podlehl přesile!“

„Myslíte?“ Přes Old Firehandovu tvář přeběhl malý shovívavý úsměv. „Pokud by na mě ti chlapi vyrukovali jen s noži, tak bych se nebál. Určitě bych se byl ubránil aspoň do té doby, než by mi přišli vaši lidé na pomoc.“

„To jistě, jistě... byli bychom zasáhli. Ale poslyšte, co mám s těmi darebáky teď udělat? Na téhle lodi jsem nejvyšší pán a v podobných případech vlastně i soudce. Mám jim dát nasadit želízka? Nebo je vysadit na břeh?“

„Ani jedno, ani druhé. Přece nechcete, aby to byla vaše poslední plavba.“

„To jistě ne. Rád bych se po našem starém, dobrém Arkansasu ještě párkrát projel.“

„Tak si dejte pozor na pomstychtivost těchhle chlapů! Někde na souši si vás vyčíhají a doplatí na to nejen váš parník, ale i vy svým životem.“

V té chvíli Old Firehand zpozoroval, že se k nim přiblížil cestující s černým plnovousem. Thomas Grosser se díval na lovce s obdivným výrazem ve tváři.

„Nerad bych obtěžoval, pane, dovolte mi však jenom jednu větu: dal jste jim lekci, jakou si dávno zasloužili. Jenom bych byl nerad, kdybyste si myslel, že jsem zbabělec.“

„Ale proč?“ zeptal se Old Firehand udiveně.

„Že jsem si s tím Cornelem prve připil.“

„Za to bych vás měl spíš pochválit. To bylo podle mne jedině rozumné.“

„Myslíte? Doufejme, že si Cornel vaši lekci vezme k srdci. Ale poslyšte, co ten Indián? Mně připadalo, že se chová jako bázlivec - ale pantera se nezalekl. Jakpak se to rýmuje?“

„Ale docela dobře. Znáte toho Indiána?“

„Zaslechl jsem prve jeho jméno, ale člověk by si na něm zlámal jazyk!“

„Mluvil prostě ve své mateřštině. Nintropan-hauey a Nintropan-homoš, Velký medvěd a Malý medvěd - otec a syn.“

„To je něco jiného. O těch dvou jsem opravdu už slyšel. Ovšem s těmi Tonkawy to jde z kopce. To snad jen tihle dva zdědili bojovou krev po předcích...“

„Máte pravdu - Nintropanové jsou chlapi jaksepatří. Všiml jste si mladého? Jak pohotově sáhl pod pokrývku -pro nůž nebo pro tomahavk? Ale když viděl, že otec nehnul ani brvou, ovládl se. Indiánům stačí mnohdy jeden pohled tam, kde by se našinec zdlouha dohadoval. Cornel ani neví, že tou ranou za ucho si už podepsal ortel smrti. Oba Medvědi mu půjdou po stopě tak dlouho, dokud si to s ním ne vyřídí... Poslyšte, zaslechl jsem před chvílí vaše jméno. Víte, že jsme krajané?“

„Vy jste rodem Němec?“ udiveně řekl Grosser. „Jistěže. Jmenuji se Winter... Jedu s touhle lodí ještě pěkný kus cesty. Kam máte namířeno vy?“

„Do Fort Gibsonu - a pak chci ještě dál člunem.“

„Tak to ještě budeme mít příležitost si popovídat. Jste tady na Západě krátce?“

„Krátce snad zrovna ne,“ řekl skromně vousáč. „A pak - tady mne jako Grossera taky moc neznají. Podle těch mých vousů mě překřtili na Toma, Černého Toma.“

„Ach ano!“ přikývl Old Firehand. „Ten známý, slavný rafter, dřevorubec a vorař?“

„Tom jsem, rafter taky - jestli slavný a známý, o tom bych dost pochyboval... Ale prosím vás, sir, Cornel se moje zálesácké příjmení nesmí dozvědět!“

„Něco jste s ním měl?“

„Tak trochu. Jednou vám to povím. Vy ho zřejmě neznáte?“

„Viděl jsem ho dnes poprvé. Ale jestli zůstane ještě na lodi, rád bych se mu podíval trochu na zoubek. Mimochodem, my dva se musíme taky trošku blíž seznámit. Chlapíci jako vy jsou podle mého gusta. Jestli nejste nějak zadán, tak bych pro vás dokonce něco měl.“

Černý Tom se zahleděl zamyšleně k zemi:

„Což o to, pracovat s vámi, sir, to bych si považoval! Mám sice jakousi úmluvu se skupinou rafterů, dokonce chtějí, abych jim dělal vůdce, ale - když mi ale dáte čas, abych jim odřekl, mohu to zařídit... Ale počkejte, tak se mi zdá, že nám začne podívaná s panterem.“

Podnikavý majitel zvěřince mezitím už sestavil z beden, prken i soudků několik řad „sedadel“ a zval nabubřelými slovy i rozmáchlými gesty obecenstvo, aby zaujímalo místa. Cestující se rozsazovali, přišli muži z posádky, pokud neměli nic na práci, vlastně jen Cornel a jeho parta chyběli. Zřejmě ztratili chuť.

Oba Indiány nikdo ani nezval. Majitel zvěřince nestál o to, aby mu ctěné dámy a pánové, kteří vesměs zaplatili po dolaru, předhazovali, že se musí bavit společně s nějakými rudokožci. Tonkawové se tedy drželi vpovzdálí a zdálo se, že nejeví zájem ani o bednu se zvířetem, ani o přihlížející obecenstvo - a přesto všechno pozorovali ostrými kradmými pohledy, jimž neuniklo ani to nejmenší.

Zatím byl panter ještě ve svém vězení. Většina diváků neměla ani ponětí, o jak nebezpečné zvíře vlastně jde. Z kočkovitých šelem Nového světa je například taková puma nejen mnohem menší, ale i méně nebezpečná než lev a před člověkem obyčejně prchá, dokonce i když je hladová. Jaguára, kterému říkají někdy americký tygr, chytne obratný a odvážný gaučo i do lasa a vleče ho za sebou, což by se u bengálského královského tygra nikdo neodvážil. Takže většina diváků ani neočekávala nějak strašlivou šelmu. Tím větší bylo jejich ohromení, když byla odklopena přední deska bedny a octli se tváří v tvář černému panterovi!

Od nalodění v New Orleansu bylo Boylerovo zvíře v temnotě, vždyť jeho vězení se otvíralo pouze v noci. Ted“ poprvé po dlouhém čase zas šelma spatřila denní světlo. Oslnilo jí zrak, takže přimhouřila oči a zůstala chvíli bez pohnutí ležet. Pak šelma zamžourala - a v tom okamžiku zpozorovala houf lidí před sebou. Naráz se vymrštila na všechny čtyři a vyrazila ze sebe tak strašné zařvání, že polovina přihlížejících vyskočila a div rovnou nevzala nohy na ramena.

Ano, byl to černý panter, vzrostlý, nádherný exemplář, určitě přes šedesát centimetrů vysoký a dobře dva metry dlouhý. Vycenil hrozivě chrup, opřel se předními tlapami o tyče železné klece a zalomcoval jí tak, že celá bedna až poskočila.

„Ladies and gentlemen,“ spustil majitel zvířete, „černý leopard neboli panter pochází ze Sundských ostrovů, žije však také na severu Afriky, na hranicích Sahary a v Habešu Je to kočkovitá šelma, která je nebezpečnější než lev, silou se mu vyrovná, a je schopna unést v tlamě celé tele. Její mohutný chrup uvidíte záhy v činnosti při krmení!“

Objevil se krotitel s půlkou ovce a vlekl ji ke kleci. Sotva panter uviděl maso, začal běhat sem a tam jako splašený a znovu se strašlivě rozeřval.

Zrovna v té chvíli se mezi diváky snažil nenápadně připlížit černoch pracující ve strojovně. Zvědavost ho hnala podívat se na zvíře, ale kapitán si ho všiml a poručil mu, aby se vrátil ke své práci. A protože se chlapíkovi moc nechtělo, chopil se lana a svinutým koncem ho sekl přes záda. Stihl ho za to nevraživý černochův pohled - dokonce na kapitána zahrozil pěstí, než zmizel zase dole ve strojovně. Nikdo si toho nevšiml, všichni byli upoutání pohledem na řvoucího pantera, jenom Cornelovi v pozadí paluby to neušlo.

„Tak tenhle negr asi nemá kapitána moc v lásce. To se nám může hodit. Pár dolarů udělá s tou černou kůží hotové divy!“

Krotitel vsunul zatím maso mezi železné tyče do klece. Vrhl pak zkoumavý pohled na cestující a cosi pošeptal svému pánovi. Ten potřásal hlavou, krotitel mu zase cosi začal povídat, naléhal, až nakonec majitel přikývl. Obrátil se k obecenstvu a hlasitě je oslovil:

„Ladies and gentlemen, máte nesmírné štěstí. Ještě nikdo nikdy neviděl zkroceného černého pantera, aspoň u nás ve Státech ne. Během třínedělního pobytu v New Orleansu můj krotitel s touto šelmou pracoval s takovým úspěchem, že je víceméně ochočena, a prohlašuje, že je ochoten poprvé veřejně vstoupit do klece a posadit se vedle ní. Ovšem za předpokladu, že za tento jedinečný výkon dostane přiměřenou odměnu.“

Šelma zatím spořádávala svůj oběd, usilovně drtila svým chrupem i kosti. Zdálo se, že je plně soustředěna jen na žrádlo - někdo si mohl pomyslet, že to vlastně ani není tak nebezpečné jít se teď na chvíli posadit do klece. A samozřejmě právě ten nejbojácnější chlapík, ten obrýlený mudrlant, byl ihned nejvíc nadšen.

„To by bylo skvělé! Za takový výkon by člověk byl ochoten něco zaplatit. Kolik ten muž požaduje?“

„Sto dolarů, sir. Nebezpečí se přece jenom nedá podceňovat.“

„No! Nemám zrovna na rozhazování - ale pět dolarů na to obětuji. Kdo se přidá, pánové?“

Hlásilo se dost zájemců a žádaná suma byla brzy pohromadě. Sám kapitán z toho byl vzrušen a přišel s návrhem, že by se mohly uzavírat i sázky.

„Sir,“ zasáhl varovným hlasem Old Firehand, „buďte prosím opatrný. To představení byste podle mého neměl trpět. Jestli se ten krotitel chce odvážit k panterovi poprvé, je to hazard, a vaší povinností je učinit takovým věcem přítrž!“

„Učinit přítrž?“ zasmál se kapitán. „Pshaw! Copak jsem táta toho chlapa? Tady v téhleté zemi má každý právo třeba jít se svou kůží na trh, když se mu to líbí. Jestli ho to zvíře schlamstne, tak je to jenom věc jeho a toho pantera... Tak tedy, pánové, já tvrdím, že ten muž nevyjde z klece bez šrámu - a vsadím se s každým o sto dolarů. Kdo přijímá, pánové? Deset procent ze sázky ve prospěch krotitele!“

Kapitánův podnět vzbudil rozruch. Okamžitě se uzavíraly sázky, zvyšovaly se a nakonec to vypadalo tak, že si krotitel odnese, jestli se mu jeho kousek podaří, pěknou sumu -tři sta dolarů. Měl připravenou jen jedinou zbraň: bič opatřený na konci výbušnou kulí. Kdyby ho šelma napadla, stačilo by udeřit bičem, a výbuch by pantera zabil.

„Já k tomu biči-zabijáku mnoho důvěry nemám,“ poznamenal Old Firehand k Černému Tomovi. „A vůbec - zatleskám jeho odvaze, až jestli z toho vyjde se zdravou kůží. Je to všechno velké riziko.“

Krotitel nejdřív promluvil několik slov k obecenstvu, pak uvolnil těžkou zástrčku u klece a odsunul masivní mříž, kudy byl přístup dovnitř. Při vstupu se musel sehnout, a protože při otvírání i zavírání potřeboval obě ruce, vložil si na ten krátký okamžik svůj ochranný bič prostě mezi zuby do úst. Byl sice takto u černého pantera v kleci již mnohokrát - jenže to bylo za poněkud jiných okolností. Zvíře nebylo drženo tak dlouhou dobu ve tmě, nebylo kolem takové množství lidí, nepracovaly nikde kolem hlučné stroje. A právě tyto okolnosti si krotitel dost dobře neuvědomil. Následky na sebe nedaly dlouho čekat.

Sotva panter zaslechl skřípot posunované mříže, upřel na ni svůj zrak. V té chvíli se právě krotitel vsouval se skloněnou hlavou dovnitř - následoval obrovský, rychlý skok a hlava krotitele zmizela v tlamě šelmy. A panter překousl nešťastníkovi jediným skousnutím vaz.

Řev, který se strhl mezi cestujícími, byl nepopsatelný. Všechno se řítilo horempádem pryč, jen pryč odtud! Mezi zmateným davem jenom tři zachovali rozvahu: majitel pantera, Old Firehand a Černý Tom. První se vrhl ke kleci, chtěl vytáhnout krotitele za nohy ven, a když to nešlo, pohotově se snažil přirazit dveře.

„Proboha - co děláte!“ vykřikl Old Firehand. „Honem pryč! Chystá se vyběhnout! Tome - vaši pušku! Revolverem bychom ho jen ještě víc rozdráždili!“

Od chvíle, kdy krotitel vstoupil do klece, uplynulo sotva víc než deset sekund - a skoro celá paluba skýtala obraz dokonalého zmatku. Zděšení cestující křičeli hrůzou a zmateně pobíhali sem a tam úzkými chodbičkami, schovávali se mezi bednami, stroji i sudy a zase své úkryty opouštěli, protože se tam necítili dost bezpeční.

Kapitán se hnal nahoru na velitelský můstek, Old Firehand pádil za ním a majitel nebezpečné šelmy utekl za zadní stěnu panterovy klece. Černý Tom se řítil pro svou ručnici. Náhle si však uvědomil, že k hlavni připevnil sekyru, takže ji sotva bude moci ihned použít. Bez dlouhého rozmýšlení vytrhl tedy pušku z rukou starému Indiánovi, Velkému medvědu.

„Sám střílet!“ vykřikl Tonkawa a natáhl ruce po své zbrani.

„Nech toho!“ osopil se na něho vousáč. „Mám lepší mušku než ty!“

Obrátil se proti panterovi. Ten se právě vyplížil z klece, zdvihl hlavu a zlověstně zařval. Černý Tom rychle zalícil a stiskl kohoutek. Práskla rána - ale minula cíl. Černý Tom kvapně vytrhl pušku i mladému Tonkawovi a znovu vypálil, a bohužel zase stejně bezúspěšně.

„Špatně střílet - pušku neznat,“ ozval se Velký medvěd tak klidně, jako kdyby seděl někde v bezpečí svého vigvamu.

Černý Tom si té poznámky nevšímal. Odhodil pušku a řítil se dál k místu, kde ležely pohozeny zbraně Cornelových kumpánů. Tihle pánové neměli chuť pustit se do křížku s dravou šelmou, a jednoduše se rychle ztratili.

Náhle se ozval směrem od velitelského můstku srdcervoucí výkřik. Nějaká žena se tam pokoušela najít útočiště - jenže padla panterovi do oka a on se za ní mohutnými skoky rozběhl. Old Firehand byl už někde na pátém nebo šestém schůdku, když žena dorazila teprve dolů k prvnímu. Ve vteřině seběhl, uchopil ji, zdvihl ji svými mocnými pažemi a podal nad hlavu kapitánovi. Bylo to všechno dílem okamžiku, ale panter se už mezitím přihnal k můstku, opřel se předními tlapami o schůdky a celým tělem se přitiskl k zemi, chystaje se skočit po zálesákovi. Old Firehand se dlouho nerozmýšlel: zasadil jednoduše panterovi vší silou mocný kopanec do čenichu a vzápětí mu ještě vpálil do hlavy zbylé tři kulky ze svého revolveru.

Bylo to vlastně směšné, takhle se mu bránit. Jedním kopancem a několika kuličkami z pistole ještě nikdo nikdy černého pantera nezahnal; jenže Old Firehand žádnou účinnější zbraň prostě neměl. Byl přesvědčen, že dravec se teď na něho okamžitě vrhne. Ale - nestalo se tak. Panter zůstal stát a pootočil hlavu, jako by se porozhlížel po nějaké jiné oběti. Omráčilo ho na chvíli těch pár kuliček? Nebo pocítil po tom kopanci do svého citlivého čenichu takovou bolest? Ať tak či tak, spustil oči z Old Firehanda a utkvěl pohledem dole na palubě, kde stálo asi třináctileté děvčátko. Strachy bylo celé strnulé a jen bezmocně vztahovalo ruce nahoru k velitelskému můstku. Bělostná barva šatů jako by přitahovala panterův zrak. Odtáhl tlapy od schůdků, otočil se a dlouhými skoky se hnal k děvčátku. Všichni kolem dokola začali znova křičet a zoufale volat - ale nikdo se neměl k tomu, aby přispěchal na pomoc.

Skutečně nikdo?

Přece jen - teď se pohnul mladý Indián, stojící se svým otcem asi tak na deset kroků od nešťastného děvčete. Rozhlédl se kolem sebe napravo, nalevo, odhodil z ramen přikrývku a vykřikl vzrušeně:

„ Tia kaitat! Saj šojana!“

Promluvil řečí Tonkawů a znamenalo to asi tolik: Drž se zpátky - budu plavat!

Mladý Tonkawa se rozběhl. Několika skoky se dostal k děvčeti, uchopil je kolem pasu a v náručí s ní se pak vrhl k lodnímu zábradlí. Tam se na chviličku zastavil a na okamžik vrhl pohled nazpět. Černý panter se hnal za ním a chystal se právě k poslednímu skoku. Jeho tlapy udeřily o podlahu, vymrštil se - a v té chvíli se vrhl přes zábradlí, stranou od směru jeho skoku, i mladý Indián s dívkou v náručí. Voda se nad ním i nad jeho břemenem se zavířením zavřela. A skoro zároveň se znovu mocně rozčeřila, jak je mocným skokem přes zábradlí následoval panter.

„Stop! Stop!“ vykřikl duchapřítomně kapitán nahoře na můstku.

Stroj nik dal pohotově zpětnou páru, loď se zakymácela z boku na bok, ale zůstala stát: lopatky zabíraly jen natolik, aby přemohly sílu proudu.

Najednou se všichni cestující vyhrnuli ze svých úkrytů a rovnou se rozběhli k zábradlí. Starší pán, otec dítěte, křičel zoufalým hlasem: „Tisíc dolarů tomu, kdo mi zachrání dceru! Dva tisíce! Pět tisíc!“ Ale v té chvíli ho nikdo neposlouchal - skoro všichni byli opřeni o brlení a sledovali bez dechu pantera: plaval v řece a hledal zuřivě svou kořist - avšak marně.

„Oni se utopili!“ naříkal a bědoval bez přestání otec. „Dostali se pod kolesa!“ Vypadalo to, že se v nejbližší chvíli zhroutí.

Vtom se z druhé strany paluby ozval jasný, uklidňující hlas starého Indiána:

„Nintropan-homoš být chytrý bojovník. Podplavat on loď na druhou stranu, aby panter nevidět. Tam dole být!“

Teď se zase všechno hnalo k opačné straně, ke kormidelníkovi - a opravdu tam pomalu plaval naznak Malý medvěd. Položil si bezvládné tělo dívenky napříč přes prsa a sahal už rukou po záchranných lanech, která mu na kapitánův povel ihned hodili lodníci z paluby. Jedno ovinul dívce kolem paží, aby ji mohli vytáhnout, za druhé se chytil sám a šplhal nahoru na palubu.

Přivítal ho obrovský, nadšený jásot, ale jak se zdálo, nestálo mu to slavnostní uvítání ani za jedinou větu. Jenom když šel kolem Cornela, který se také tlačil v davu, zastavil se a řekl tak hlasitě, že to musel každý slyšet:

„Klepe se Tonkawa strachy před každou kočkou? Cornel se všemi svými lidmi se schoval, ale Tonkawa na sebe přilákal šelmu, aby zachránil mladou dívku! Cornel ještě o Tonkawovi uslyšet!“

Děvčátko odnášeli v doprovodu rozrušeného, děkujícího otce do kajuty, když kormidelník na zadní palubě ztropil nový povyk: „Pojďte se podívat na pantera, pojďte se podívat, co k němu plave!“

Zvědaví cestující se opět nahrnuli k okraji paluby, kde se jim skutečně naskytl nový vzrušující výjev. Na řece plaval jakýsi malý prám či vor z rákosové pleti a proutí, rychle se přibližující od břehu k parníku a obsazený dvěma muži. Místo vesel měli ti dva říční plavci dvě silné stromové větve, ale i oni sami působili podivným dojmem. Jeden vypadal jako chlapeček a druhý připomínal nemožně vystrojenou paničku, soudě podle jakési předpotopní hučky na hlavě, pod níž se zvesela křenila na svět plná, červeňoučká tvářička s malinkýma, chytrýma očkama. Zbytek úboru tvořil jakýsi široký, zvonový pytel, u něhož se už vůbec nedalo mluvit o nějakém střihu či formě.

„Černý Tom ťukl Old Firehanda do ramene: „Jestlipak znáte tu paničku, co sem k nám tak usilovně vesluje?“

„Ne, neznám. Je tak pozoruhodná, že bych ji měl znát?“

„To bych prosil! Ona to totiž není žádná panička, ale chlap jako vy nebo já. Pracuje s pastmi a je to dokonalý prérijní lovec. Ale pozor - blíží se k němu panter! Teď možná uvidíte, co ta paní, vlastně pán dokáže!“ Nahnul se daleko přes zábradlí a začal halekat: „Haló, teto Drollová, pozor! Černý panter! Ta potvora vás chce sežrat!

Prám byl v té chvíli vzdálen od parníku asi tak padesát šedesát metrů. Panter ještě pořád pásl po své kořisti a točil se podél lodního boku sem a tam. Vlastně teprve teď spatřil prám a ihned si to k němu zamířil.

Podivně vymóděná postava na prámu také zamávala směrem k palubě, zřejmě Černého Toma poznala, protože potěšené odpověděla neuvěřitelně tenkým, vysokým hlasem:

„Good luck, Tome - jste to vy? Rád vás vidím! A hrome - máte pravdu, plave tu nějaká potvora!“

„Černý panter! Je rozdrážděný - jestli můžu radit, radši mu jděte z cesty!“

„Tetka Drollová aby šla z cesty nějaké bestii? Ať je černá, modrá nebo zelená, mně strach nenažene! Nemám ji radši odprásknout?“

Chlapík řečený tetka Drollová odložil veslo a sáhl po pušce ležící vedle něho. Panter se přiblížil k prámu a svýma široce rozevřenýma očima upřeně pozoroval nepřítele. Ten zvolna zvedl zbraň, přiložil pažbu k líci a dvakrát za sebou stiskl kohoutek. Hned po výstřelu pušku odhodil a prudce zabral veslem. Panter zmizel pod hladinou, pak se na chvíli objevil, zavířily nad ním vlny, jak sváděl smrtelný zápas, a zakrátko vyplaval o hodný kus dál po proudu, bezvládný, bez života. Za několik vteřin ho proud strhl do hlubiny.

„Mistrovský výstřel! To se vám podařil kousek!“ křičel nadšeně Tom z paluby a cestující mu stejně nadšeně přizvukovali - ovšem až na majitele odpraveného čtvernožce.

„Kam až plave ten váš parníček?“ hlaholil zatím muž na prámu.

„Tak daleko, jak nám bude stačit voda!“ dal se slyšet kapitán, rozradostněný tím, že nebezpečná aféra s panterem tak neočekávané dobře skončila.

„Vezmete nás s sebou?“

„Můžete-li zaplatit, madam... vlastně sir... nebo s kým vlastně mám tu čest?“

„Tetka Drollová, sir, můžete mi říkat tetka Drollová, jestli vám jde jen o to. A jízdné platím v dolarech nebo v nuggetech, jak je libo.“

„Tak jenom vzhůru na palubu! Už abych měl tohle nešťastné místo za zády!“

Lodník spustil přes zábradlí provazový žebřík. Chlapec z prámu, také ozbrojený ručnicí, se ho chytil a hbitě se vyšvihl na palubu. Droll čekal, až došplhá, pak si přehodil pušku přes záda, opřel se jednou nohou o příčku žebříku, druhou nohou prudkým pohybem odstrčil prám pod sebou a chytil se ruky, kterou mu někdo podával shora z paluby.

Uvítaly ho obdivné, uctivé pohledy cestujících.