Karl May

POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V ZAJETÍ A OPĚT NA SVOBODĚ

Winnetou viděl dobře: Utahové skutečně zmizeli mezi stromy na náhorní plošině nad Nočním kaňonem.

Jenomže lesem neprojeli až na druhý konec, nýbrž se na náčelníkův pokyn zastavili a sestoupili z koní. Ovuts-avaht se pak sám vrátil na kraj lesa a prohlédl si ještě jednou rozsedlinu Nočního kaňonu.

„Někdo z těch bílých psů určitě sleduje, jestli jedeme zpátky do tábora,“ prohlásil s úšklebkem, když se vrátil.

„A my tam nepojedeme?“ podivil se jeden z podnáčelníků.

„Máš snad mozek prérijního šakala?“ obořil se na něj Velký vlk. „Musíme se těm ropuchám pomstít!“

„Kouřili jsme však s nimi kalumet míru.“

„Komu patřila dýmka, z které jsme kouřili?“

„Old Shatterhandovi.“

„Pak tedy přísaha zavazuje jeho - nás ne. Proč byl tak hloupý a nevzal můj kalumet? Chápeš mě?“

„Velký vlk má vždycky pravdu,“ řekl uznale Utah.

„Zítra ráno budou duše bledých tváří pobíhat ve věčných lovištích, a až přijde čas, budou nám sloužit.“

„Chceš bledé tváře přepadnout? Na to je nás málo... a vrátit se Nočním kaňonem nemůžeme, lovci jsou opatrní a jistě postavili hlídky.“

„To vím taky! Ale copak je to jediná cesta k naší pomstě? Není snad dost rudých bojovníků při Pa-mou, Lesu vody? A nevede snad o něco výš cesta napříč kaňonem, o které bledé tváře nevědí? Všichni ranění i s koňmi zde zůstanou. Ostatní půjdou kupředu - za mnou!“

Podrobili se jeho rozkazu bez námitek. Les tu sice nebyl hluboký, táhl se však v dlouhém pruhu na hodiny daleko.

Utahové museli jet prudkým cvalem, než se dostali k místu, jež se svažovalo opět dolů, k tábořišti Old Shatterhanda a ostatních lovců. Ústí úžlabiny bylo ovšem od tábora lovců vzdáleno ještě tři anglické míle. Přímo proti němu se zařezával do hlavního kaňonu vedlejší úzký kaňon a toho chtěl Velký vlk využít pro své plány. Zřejmě se zde dokonale vyznal: ačkoliv byla kolem tma tmoucí, nezmýlil se v cestě ani jednou.

Indiáni teď cválali po další náhorní plošině, do níž se jako rozvětvená síť pavučiny hluboce vřezávala celá soustava kaňonů a rozsedlin. Na oblohu vystoupil měsíc, a tak mohli jet přes půl hodiny skoro tryskem, než se začala půda v širokém výřezu opět svažovat. Vpravo i vlevo trčely skalní útvary jako ochranné hradby, a čím víc se půda svažovala, tím vyšší a nepřístupnější se zdály. Pak se před oddílem vynořily košaté koruny stromů a mezi nimi probleskla záře hořících ohňů. Byl to les, opravdový les uprostřed plošiny na kámen vysušené sluncem a vyhlazené vichřicemi. Vlastně zde mohl vzniknout právě jen proto, že se tu vytvořila chráněná proláklina. Vichřice přes ni přefičely, aniž ji zasáhly, spodní vody se měly kde nashromáždit a vytvořit malé jezírko a vodní vláha kypřila prsť a přiváděla živiny kořenům stromů. To tedy byl Pa-mou, Les vody, o němž mluvil Velký vlk. Zde se tedy měly sejít oddíly všech utažských kmenů.

I kdyby měsíc nesvítil tak jasně, byli by to místo snadno našli - tak jasně zářily početné táborové ohně. Ale obvyklý tábor to nebyl, nikde žádný stan, žádná (...)

(......)