<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)

kompletní kniha (e-book)

 

Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 150 Kč
Královna pouště - May Karl, Doláková Milica
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 475 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Derviš - May Karl
 
 
cena původní: 221 Kč
cena: 161 Kč
Derviš - May Karl

 

    1   >

 

 

1 MRTVÝ VE VÁDÍ TARFÁVÍ

„A je to skutečně pravda, sidi, že chceš zůstat ďaurem, nevěřícím, kterým opovrhujeme víc nežli psem a který je nám odpornější nežli krysa, požírající jenom odpadky?“

„Ano.“

„Sidi, já nenávidím nevěřící a přeju jim, že po smrti přijdou do džehenny, říše ďáblovy. Ale tebe bych rád zachránil před věčnou záhubou, která tě stihne, když se nepřihlásíš k ikrár bi 'l-lisán, k svatému svědectví. Jsi tak hodný, tak docela jiný nežli všichni ostatní, kterým jsem sloužil, a proto tě obrátím na pravou víru, ať už chceš nebo ne.“

Tak mluvil Halef, můj sluha a průvodce, s nímž jsem putoval roklinami a soutěskami Džebel Avrásu a pak sestoupil k Drá el Havá, abychom se dostali přes Džebel Tarfáví do Seddády, Krisu a Dgaše, odkud vede cesta přes pověstný Šot el Džeríd do Fetnásy a Kbilli.

Halef byl podivný chlapík. Byl tak malý, že mi sahal sotva k podpaží, a přitom tak hubený a tenký, jako by byl ležel celých deset let někde v herbáři mezi pijavými papíry. Obličejíček se mu ztrácel pod turbanem, který měl dobrého půl metru v průměru. Jeho kdysi bílý burnus byl jistě zhotoven pro muže mnohem většího, takže pokaždé, když Halef sesedl s koně a chtěl vykročit, musel si burnus nadzvednout jako dáma vlečku. Ale přes všecky výhrady k jeho zevnějšku vzbuzoval ten malý človíček úctu. Byl totiž neobyčejně bystrý, velice odvážný a obratný a svou houževnatostí překonával i ty největší obtíže. A protože kromě toho ovládal všecka nářečí, jimiž se mluví mezi sídlem kmene Valad Bú Sebá a nilskou deltou, byl jsem s ním plně spokojen a jednal jsem s ním spíš jako s přítelem nežli sluhou.

Ovšem, Halef měl jednu vlastnost, která mě někdy dovedla pořádně otravovat: byl fanatickým muslimem a z lásky ke mně se rozhodl, že mě obrátí na svou víru, na islám. Právě teď se o to znovu marně pokoušel a byl bych se málem rozesmál, jak komicky se přitom tvářil.

Jel jsem na malém, polodivokém berberském hřebci a nohy se mi téměř ploužily po zemi; zato Halef, aby vypadal důstojněji, vybral si starou, hubenou, ale neobyčejně vysokou hasiferdžánskou klisnu a seděl tak vysoko, že na mě mohl shlížet svrchu. Při rozhovoru byl nadmíru čilý. Nožkama, kterýma nedosáhl do třmenů, klátil sem a tam, tenkou hnědou paží šermoval ve vzduchu a svou řeč provázel tak živou mimikou, že jsem se musel tuze přemáhat, abych zachoval vážnou tvář.

Když jsem mu na jeho poslední slova neodpověděl, pokračoval:

„Víš, sidi, co se stane s ďaury, když umřou?“

„Copak?“

„Po smrti přijdou všichni lidé, ať už to jsou muslimové, křesťané, židé nebo jiní, do barzachu.“

„To je stav mezi smrtí a vzkříšením?“

„Ano, sidi. A z toho je jednou všechny probudí hlaholení trub, až přijde jóm el achír, poslední soud, a el áchirez, konec světa. Pak bude po všem veta. Zbude jen el kursí, trůn boží, er Rúh, Duch svatý, el lauh el mahfúz a el kalám, tabule a pero boží prozřetelnosti.“

„A nic víc už nezůstane?“

„Ne.“

„A co ráj a peklo?“

„Sidi, ty jsi chytrý a moudrý, ty si hned všimneš, na co jsem zapomněl, a proto je hrozná škoda, že chceš zůstat prokletým ďaurem. Ale při svém vousu přísahám, že tě obrátím na naši víru, ať už chceš, nebo ne!“

Při těch slovech svraštil Halef čelo v šest hrozivých vrásek, zatahal se za svých sedm vláken na bradě, škubl za osm pavučinek vpravo a devět chloupků vlevo od svého nosu, čemuž suma sumárum říkal „můj vous“, podnikavě zamrskal nohama a vjel volnou rukou tak prudce do hřívy své klisny, jako by ta, chuděra, byla ďábel, jemuž mám být vyrván.

Zvíře, tak děsivě vyrušené ze svého rozjímání, se pokusilo vzepnout, ale okamžitě si připomnělo své úctyhodné stáří a hrdě znovu upadlo do předchozí lhostejnosti. Zato Halef pokračoval:

„Ano, džanna, ráj, a džehenna, peklo, ty musí také zůstat — kam jinam by potom přišli navěky blažení a navěky zatracení? Jenže předtím musí po zmrtvýchvstání přejít po mostě sirát, který vede nad el halák, propastí zatracení, a je tak úzký a ostrý jako ostří dobře nabroušeného meče.“

„Ještě jsi na něco zapomněl,“ podotkl jsem.

„Na co?“

„Na to, že se zjeví daddžál.“

„Opravdu! Sidi, ty znáš korán a všecky posvátné knihy, a přesto se nechceš obrátit na pravou víru! Ale jen se nestarej, já už z tebe udělám pravověrného muslima! Tak tedy před posledním soudem se zjeví daddžál, kterému říkají ďaurové Antikrist, viď, sidi?“

„Ano.“

„A potom u každého otevřou el kitáb, knihu, ve které jsou zaznamenány jeho dobré i zlé skutky, a nastane el hisáb, hodnocení těchto činů, a to bude trvat padesát tisíc let — lidem dobrým to uplyne jako okamžik, zato zlým to bude připadat jako celá věčnost. A to je hukm, zvážení všech lidských skutků.“

„A potom?“

„Potom nadejde vynesení rozsudku. Lidé, u kterých převažují dobré skutky, přijdou do ráje, hříšní ďaurové do pekla, ale hříšní muslimové budou odpykávat trest jen krátkou dobu. Tak vidíš, sidi, co tě čeká, i když vykonáš víc dobrých než zlých skutků. Ale budeš zachráněn, přijdeš se mnou do el džanny, do ráje, protože já tě obrátím na pravou víru, ať už chceš, nebo nechceš.“

I při tomto ujišťování klátil můj průvodce nohama tak usilovně, že stará hasiferdžánská klisna udiveně zastříhala ušima a snažila se po něm zašilhat velikýma očima.

„A co mě čeká ve vašem pekle?“ zeptal jsem se Halefa.

„V džehenně hoří en nár, věčný oheň, tečou tam potoky, které tak hrozně páchnou, že z nich navěky zatracení nemohou pít, i když mají palčivou žízeň, a stojí tam strašlivé stromy, mezi nimi příšerný strom zakkúm, na jehož větvích rostou ďábelské hlavy.“

„Brrrr!“

„Ano, sidi, to je hrozné! Vládcem džehenny je trestající anděl Málik. Je tu sedm oddělení, do kterých vede sedmero dveří. V džehenně, v tom prvním oddělení, si odpykávají trest hříšní muslimové, dokavaď se neočistí. Lazza, druhé oddělení, je určeno křesťanům, huthama, třetí oddělení, je pro židy, safír, čtvrté, je pro Sabejské, sakar, páté, pro kouzelníky a ctitele ohně, a gehim, šesté, pro všecky, kdo uctívají bůžky a fetiše. Ale víját, sedmé oddělení, které se také nazývá darak asfal, je nejhlubší a nejstrašnější: tam přijdou všichni pokrytci. Ve všech odděleních budou zlí duchové vláčet zatracence ohnivými proudy, a ti ubožáci musí přitom pojídat ďábelské hlavy ze stromu zakkúm, a ty hlavy jim pak rozkoušou a zničí vnitřnosti. Ó sidi, obrať se na víru Prorokovu, abys nemusel pobývat v džehenně dlouho!“

„Ale to pak přijdu do našeho pekla, a to je stejně strašné jako vaše,“ namítl jsem.

„Nevěř tomu, sidi! Při Prorokovi a při všech kalifech ti slibuji, že přijdeš do ráje. Mám ti ho vylíčit?“

„No, jak to tam vypadá?“

„El džanna leží nad sedmým nebem a má osm bran. Nejdříve přijdeš k veliké studni Haud el Kausar, z níž mohou pít statisíce blažených současně. Její voda je bílá jako mléko, její vůně vzácnější nežli mošus a myrha, a na jejím okraji stojí milióny zlatých číší, které jsou posázeny diamanty a drahým kamením. Pak přijdeš do míst, kde blažení odpočívají na zlatem protkávaných poduškách. Od nesmrtelných jinochů a věčně mladých hurisek dostávají vzácné pokrmy a nápoje. Jejich sluch ustavičně oblažuje zpěv anděla Asraela a vyzvánění zvonů, které visí na stromech a jsou rozhoupávány vánkem, vanoucím od Alláhova trůnu. Každý blažený měří šedesát loktů a je mu věčně třicet let. Ze všech rajských stromů vystupuje do popředí tuba, strom blaženosti; jeho kmen stojí v paláci Prorokově a jeho větve dosahují do příbytků blažených a na těch větvích visí všecko, co je k blaženosti zapotřebí. Z kořenů stromu tuba pramení všecky rajské řeky, ve kterých teče mléko, káva a med.“

Je to neobyčejně názorné líčení, musím však podotknout, že Mohamed zde čerpal z křesťanství a přizpůsobil je pouze myšlení svých kočovníků. Halef na mě hleděl a v jeho obličeji byla zřetelně vepsána zvědavost, jaký účinek na mě asi měl jeho popis ráje.

„No, co tomu říkáš teď?“ zeptal se, když jsem pořád mlčel.

„Upřímně se ti musím svěřit, že nechci být šedesát loktů dlouhý. A taky nechci ani slyšet o huriskách, protože jsem nepřítelem všech žen a dívek.“

„Pročpak?“ tázal se Halef udiveně.

„Protože Prorok praví: Ženin hlas je jako zpěv slavíka, ale její jazyk je plný jedu jako jazyk zmije. To jsi ještě nečetl?“

„Četl.“

Můj průvodce sklopil hlavu; porazil jsem jej slovy Prorokovými. Potom však poznamenal už s menší jistotou:

„Ale není naše blaženost přesto krásná? Vždyť se na žádnou hurisku nemusíš ani podívat!“

„Zůstanu křesťanem!“

„Ale vždyť to není těžké říkat: Lá iláha illá' lláh, Muhammadu rasúlu lláh!“

„Je snad těžší modlitba: Já abúná 'l-lazí fí 's-samaváti jatakaddas ‘smuka?“

Halef se na mě hněvivě zadíval.

„Však já dobře vím, že téhle modlitbě vás naučil ísá ben Marjam, kterého nazýváte Ježíš. Říkáte jí Otčenáš. Chceš mě pořád obracet na svou víru, ale nemysli si, že ze mne uděláš odpadlíka od tauhídu, víry v Alláha.“

Už mnohokrát jsem se pokusil oplatit mu jeho pokusy o obracení na jinou víru. Byl jsem sice skálopevně přesvědčen o zbytečnosti tohoto počínání, ale byl to jediný prostředek, jak Halefa umlčet. Osvědčil se i nyní.

Halef cosi zavrčel a potom zamumlal:

„A přece jen tě obrátím na pravou víru, ať chceš, nebo nechceš! Co jsem si umínil, to taky prosadím, jako že jsem Hádží Halef Omar ben Hádží Abú‘l Abbás ibn Hádží Dawúd al Gosara.“

„Jsi tedy synem Abú'l Abbáse, syna Dawúda al Gosara?“

„Ano.“

„A oba dva byli poutníky do Mekky, jak to přikazuje vaše víra?“

„Ano.“

„A ty jsi taky hádží, poutník?“

„Ano.“

„Všichni tři jste tedy byli v Mekce a viděli jste posvátnou kábu?“

„Dáwúd al Gosara ne.“

„Vida! A přece mu říkáš hádží?“

„Ano, vždyť byl poutníkem. Dědeček pocházel z Džebel Šuršum a jako mladík se vydal na pouť do Mekky. Šťastně se dostal přes el Džuf, kterému se říká Tělo pouště, ale potom onemocněl a musel zůstat u studně Trasa. Tam se oženil a tam taky umřel brzy poté, co se mu narodil syn Abú‘l Abbás. Copak o něm nemohu právem prohlásit, že byl hádží, poutník?“

„Hm! Ale Abú‘l Abbás, ten byl v Mekce?“

„Ne.“

„A ty přece i o svém otci říkáš, že byl hádží?“

„Ano. Vydal se na pouť do Mekky a dostal se až do roviny Admar, ale tam musel už zůstat.“

„Pročpak?“

„Abú‘l Abbás tam spatřil Amáru, perlu ráje, a zamiloval si ji. Amára se stala jeho ženou a porodila mu Halefa Omara, kterého tu máš vedle sebe. A pak otec zemřel. On že nebyl hádží?“

„Hm! Ale ty sám jsi byl v Mekce?“

„Ne.“

„A přesto tvrdíš, že jsi hádží.“

„To je tak. Když mi umřela matka, vydal jsem se na pouť do Mekky. Putoval jsem tam, kde slunce vychází i kde zapadá, k jihu i na sever, poznal jsem všecky oázy v poušti i všecky osady v Egyptě. V Mekce jsem ještě nebyl, ale jednou tam dojdu. Nejsem snad hádží?“

„Hm! Myslím, že hádží si může říkat jenom ten, kdo už v Mekce byl.“

„Když se to tak vezme, ano. Ale já tam zrovna putuju!“

„To je možné. Jenže si myslím, že si taky někde najdeš nějakou hezkou dívku, zůstaneš u ní a s tvým synem to pak bude stejné jako s tebou, protože je to zřejmě osud celé vaší rodiny, a pak za nějakých sto let bude tvůj pravnuk říkat: Jsem Hádží Mustafa ben Hádží Alí ibn Hádží Saíd ibn Hádží Tufajl ibn Hádží Halef Omar ibn Hádží Abú‘l Abbás ibn Hádží Dawúd al Gosara, a přitom žádný ze všech těch sedmi poutníků Mekku nikdy neviděl a skutečným, pravým poutníkem se nestal. Nemyslíš?“

Téhle neškodné zlomyslnosti se musel Halef zasmát. Mezi muslimy se najde mnoho těch, kteří se před cizinci vydávají za hádžího, poutníka, ačkoli nikdy neviděli kábu, neproběhli mezi Šafá a Mervá, nebyli v Arafatu a nebyli oholeni a ostříháni v Míná. Můj milý Halef cítil, že utrpěl porážku, ale přijal ji s veselou tváří.

„Sidi,“ zeptal se tiše, „povíš to na mě, že jsem nebyl v Mekce?“

„Povím to jenom tenkrát, když mě budeš chtít znovu obracet na islám. Jinak o tom pomlčím. Ale podívej se, nejsou tady v písku stopy?“

Už dávno jsme zabočili do Vádí Tarfáví, a teď jsme se dostali k místu, kde pouštní vítr zavál létavým pískem vysoké skalnaté srázy. V tomto písku bylo vidět zřetelné stopy.

„Někdo tudy jel,“ mínil Halef bezstarostně.

„Sestoupíme a ty stopy si prohlédneme.“

Můj průvodce se na mě tázavě zadíval.

„Sidi, to je přece zbytečné. Proč si chceš prohlížet stopy kopyt?“

„Vždycky je dobré vědět, koho to máme před sebou.“

„Jestli chceš pokaždé prohlížet všecky stopy, které najdeš, nedostaneš se do Seddády dřív než za dva měsíce. Proč ti záleží na tom, kdo jsou ti jezdci před námi?“

„Pobýval jsem v dalekých zemích, kde je mnoho nebezpečí a kde často závisí život na tom, jak pečlivě člověk prozkoumá všecky cesty a stopy, aby si zjistil, jestli se potká s přítelem či nepřítelem.“

„Tady žádného nepřítele nepotkáš, sidi.“

„To nikdy nevíš.“

Seskočil jsem s koně a prohlédl jsem stopy, jela tu tři zvířata, jeden velbloud a dva koně. Velbloud byl jezdecký, poznal jsem to podle otisků podkov. Při podrobnějším zkoumání stop jsem zjistil zvláštnost: jeden kůň měl vadu, „kohoutí krok“. Podivil jsem se tomu, protože zde, v těchto končinách, je taková spousta koní, že si každý jezdec může vybrat bezvadné zvíře. Majitel téhle herky, to buď nebyl Arab, anebo byl strašně chudý.

Halef se usmíval tomu, jak pečlivě prohlížím stopy v písku, a když jsem se opět vzpřímil, zeptal se: „No, co jsi vypátral, sidi?“

„Jeli tu dva koně a jeden velbloud.“

„Dva koně a jeden velbloud! Alláh žehnej tvému zraku! To jsem zjistil taky, ani jsem nemusel s koně slézt. Chceš být učencem, álimem, a děláš věci, kterým se vysměje i honák oslů. K čemu ti bude ten poklad vědomostí, které jsi zde nashromáždil?“

„Za prvé vím, že tudy asi před čtyřmi hodinami jeli tři jezdci.“

„Kdo ti za tuhle moudrost co dá? Vy cizinci jste divní lidé!“ Můj „hádží“ se při těch slovech zatvářil velice soucitně; neodpověděl jsem mu však a mlčky jsme pokračovali v cestě.

Jeli jsme po stopě dobrou hodinu, až tam, kde se údolí stáčí a kde jsme museli zahnout. Tam jsme bezděčně zastavili koně. Kousek před sebou jsme viděli tři supy. Seděli na písečné duně, a sotvaže nás spatřili, s chraptivým skřehotáním se vznesli vzhůru.

„Sup,“ poznamenal Halef. „Kde ten se ukáže, tam je jistě nablízku mršina.“

„Asi tam pošlo nějaké zvíře,“ odpověděl jsem a rozjel se za ním. Malý Halef pobídl svého koně k rychlejší jízdě, takže jsem se za ním opozdil. Ale sotvaže dojel k duně, strhl koně za uzdu a polekaně vykřikl. „Má šá'alláh! Co je to? Sidi, neleží tu snad člověk?“ Halef měl pravdu. Skutečně tu ležel muž, to na jeho mrtvole supi před chvilkou tak příšerně hodovali. Rychle jsem seskočil s koně a poklekl jsem u mrtvého. Jeho oděv byl rozdrásán supími zobany, ale nešťastník nemohl být dlouho mrtev. Cítil jsem to, když jsem se ho dotkl.

„Alláh karím, Alláh je milostivý! Sidi, zemřel ten muž přirozenou smrtí?“ zeptal se Halef.

„Ne. Copak nevidíš ránu na krku a proražené temeno? Byl zavražděn!“

„Nechť Alláh zničí toho, kdo to udělal. Nebo snad padl v čestném boji?“

„Čemu říkáš čestný boj? Možná že se stal obětí krevní msty. Prohlédneme mu oděv.“

Halef mi pomáhal. Nenašli jsme nic, docela nic, ale vtom mi padl pohled na ruku mrtvého. Všiml jsem si prostého zlatého kroužku, byl to snubní prsten, a stáhl jsem jej. Na vnitřní straně byla vyryta malá, ale zřetelná písmena: „E. P. 15e juillet 1830.“

„Co jsi to našel?“ zeptal se Halef.

„Ten muž není ibn Arab,“ odpověděl jsem.

„A kdo je to?“

„Francouz!“

„Francouz, křesťan? Jak jsi to poznal?“

„Když si křesťan bere nějakou ženu za manželku, vymění si oba prsten bez kamene a na něm bývá často vyryto jméno i den, kdy bylo manželství uzavřeno.“

„A tohle je takový prsten?“

„Ano.“

„Ale podle čeho poznáváš, že ten mrtvý patří k národu Franků? Vždyť by mohl stejně dobře pocházet z národa Inglísí nebo Almání, k němuž náležíš i ty.“

„Čtu zde francouzské znaky.“

„Přesto by mohl patřit k jinému národu. Nemyslíš, sidi, že prsten je možno najít nebo taky ukrást?“

„To je pravda. Ale podívej se na košili, kterou má mrtvý pod svým svrchním oděvem. Je to košile Evropana!“

„Kdo ho asi zabil?“

„Jeho dva druhové. Nevidíš, že je tu země rozrytá zápasem? Nepozoruješ, že…“

Zarazil jsem se vprostřed věty. Povstal jsem z pokleku, začal jsem prohledávat zemi kolem a nedaleko místa, kde ležel mrtvý, jsem našel začátek široké krvavé stopy, která se táhla stranou, mezi skaliska. Šel jsem po stopě, pušku stále připravenou k výstřelu, protože vrahové mohli být docela dobře ještě nablízku. Nedošel jsem však daleko, když přede mnou s hlasitým šuměním křídel vzlétl sup, a na místě, odkud se zvedl, jsem spatřil velblouda. Bylo po něm, vpředu na hrudi měl hlubokou ránu. Halef zalomil rukama.

„Šedivý hadžín, šedivý tuarežský hadžín, a ti vrazi, ti ničemové, ti psi ho zabili!“

Bylo vidět, že můj průvodce lituje nádherného zvířete víc nežli mrtvého Francouze. Jako pravý syn pouště, jemuž se může dobře hodit i sebemenší drobnost, se sklonil a prohledával velbloudí sedlo. Nic nenašel, kapsy byly prázdné.

„Vrazi už všecko sebrali, sidi! Kéž se celou věčnost smaží v džehenně! Nenechali tu nic, docela nic, jen velblouda — a tamhlety papíry, co leží v písku. „

Po tomto upozornění jsem si všiml, že malý kousek od nás leží několik papírů, zmačkaných a zřejmě pohozených jako nepotřebné. Mohly mi pomoci při pátrání, proto jsem šel a zvedl je. Bylo to několik archů novin. Uhladil jsem zmuchlané útržky, složil jsem je a měl jsem v ruce dvě strany Vie algérienne, L'indépendant a Mahouna. První list vychází v Alžíru, druhý v Constantine a třetí v Guelmě. Přestože se místo vydání liší, zjistil jsem při bližší prohlídce, že obsah všech tří novin se nápadně shoduje: všechny tři totiž obsahovaly zprávu o zavraždění bohatého francouzského kupce v Blidě. Z vraždy byl velmi podezřelý jistý Hámid el Amáza, arménský obchodník, který uprchl a je hledán zatykačem.

Proč asi měl u sebe tyto noviny mrtvý, jemuž patřil velbloud? Měl na celém případu nějaký osobní zájem? Byl to příbuzný kupce v Blidě, byl to jeho vrah, anebo to byl policista, pronásledující zločince?

Vzal jsem papíry k sobě, navlékl jsem si prsten na prst a vrátil jsem se s Halefem k mrtvému. Vytrvale nad ním poletovali supové, kteří se ted, sotvaže jsme se vzdálili, vrhli znovu na velblouda.

„Co chceš udělat, sidi?“ zeptal se Halef.

„Musíme toho muže pochovat. „

„Chceš ho zahrabat do země?“

„Ne, k tomu nám chybí nářadí. Nanosíme na něho hromadu kamení, tak se k němu žádné zvíře nedostane.“

„A opravdu myslíš, že je to ďaur?“

„Je to křesťan.“

„Přesto je možné, že se mýlíš, sidi! Co když je to pravověrný muslim? Dovol mi proto prosbu: položme ho tak, aby byl tváří obrácen k Mekce!“

„Proti tomu nic nemám, protože tak bude současně obrácen i k Jeruzalému, kde trpěl a zemřel Kristus. Dejme se do práce!“

Byla to smutná práce, pociťovali jsme při ní všecku hloubku osamělosti. Když hromada kamení, pokrývající nešťastníka, byla tak vysoká, že mrtvolu dokonale chránila proti šelmám pouště, přidal jsem ještě tolik oblázků, aby nabyla tvaru kříže. Pak jsem sepjal ruce a pomodlil se. Když jsem modlitbu ukončil, obrátil se Halef k východu a začal stodvanáctou súru koránu:

„Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného! Rci: Onť Bůh jest jediný, Bůh věčný! Nezplozoval, aniž zplozen byl; a nikdo roven není mu! Člověk miluje život pozemský, aniž dbá budoucího. Pro tebe nadešla však doba odchodu a jsi teď unášen ke svému Pánu, který tě probudí k novému životu. Nechť je počet tvých hříchů nepatrný, avšak tvých dobrých skutků nechť je jak zrnek písku, na kterém jsi navěky usnul v poušti!“

Po této modlitbě se Halef ohlédl vpravo, pak vlevo a pronesl: „Alláh mu dopřej klidu !“

Posléze se sklonil a pískem si otřel ruce, znečištěné dotykem mrtvoly.

„Tak, sidi, ted jsem zase táhir, čistý,“ řekl, „a smím se znovu dotýkat věcí posvátných a čistých. A co uděláme teď?“

„Pospíšíme si za vrahy, abychom je dohonili.“

„Chceš je zabít?“

„Nejsem jejich soudcem. Promluvím si s nimi a dozvím se, proč toho muže zabili. Pak uvidím, co udělám.“

„Nemohou to být chytří lidé,“ uvažoval Halef, „jinak by nebyli zabili velblouda, který měl jistě větší cenu nežli jejich koně.“

„Velbloud je mohl prozradit. Zde vidíš jejich stopu. Kupředu! Mají před námi náskok pěti hodin. Možná že je dohoníme zítra, ještě než se dostanou do Seddády.“

Bylo tíživé parno, cesta byla neschůdná a skalnatá, ale klusali jsme tak rychle, jako bychom honili gazely. Bylo vyloučeno vést v takovém klusu rozhovor. Jenže můj dobrý Halef nevydržel dlouho mlčet.

„Sidi,“ volal za mnou, „sidi, chceš mě opustit?“

Otočil jsem se.

„Opustit?“

„Ano. Moje klisna má přece starší nohy než tvůj berberský hřebec!“

Opravdu, stará hasiferdžánská kobyla se už koupala v potu a od huby jí lítaly velké chomáče pěny.

„Jenomže my dneska nemůžeme v tom největším vedru odpočívat jako jindy,“ namítl jsem, „musíme jet až do noci, jinak ty dva nedohoníme.“

„Člověk uspěchaný nedojede nikam dřív než člověk rozvážlivý, sidi, a — Alláh akbar, koukni tamhle dolů!“

Byli jsme právě u příkrého srázu údolí a dole pod námi, asi tak čtvrthodinku cesty, jsme viděli dva muže: seděli u jakési kaluže, ve které byla trocha bahnité vody. Jejich koně se popásali na tvrdé, pichlavé mimóze, rostoucí opodál.

„To jsou oni!“

„Ano, sidi, jsou to ti vrazi! Taky jim bylo moc horko a rozhodli se počkat, až přejde největší žár.“

„Anebo se tu zdrželi, aby si rozdělili kořist. Zpátky, Halefe, zpátky, ať tě nezahlídnou! Opustíme údolí a zajedeme si kousek na západ, jako bychom přijížděli od Šot Rársy.“

„A proč, sidi?“

„Ti dva nesmějí ani tušit, že jsme našli mrtvolu zavražděného.“

Naši koně vyšplhali na sráz údolí a namířili jsme na západ od pouště. Pak jsme opsali oblouk a znovu jsme se dostali k místu, kde seděli ti dva. Nemohli nás zahlédnout, protože byli usazeni v prohlubenině, ale když jsme se k nim už dost přiblížili, museli nás slyšet.

Opravdu, sotva jsme dojeli k okraji prohlubně, oba chlapíci už stáli s puškou v ruce. Tvářil jsem se, jako bych byl stejně překvapen, že tak najednou někoho potkávám tady, v osamělé poušti, ale nepovažoval jsem za nutné sáhnout po pušce.

„As-salám 'alajkum!“ pozdravil jsem je a přitáhl jsem koni uzdu.

„Walajkum as-salám!“ odpověděl starší z nich. „Kdo jste?“

„Jsme pokojní jezdci.“

„Odkud přijíždíte?“

„Ze západu.“

„A kam míříte?“

„Do Seddády!“

„Z kterého jste kmene?“

Ukázal jsem na Halefa.

„On pochází z roviny Admar a já patřím k bani Sachsa. Kdo jste vy?“

„My jsme ze slavného kmene valad Hamálik.“

„Příslušníci toho kmene jsou dobří jezdci a stateční bojovníci. Odkud jedete?“

„Z Gafsy.“

„To máte za sebou dlouhou cestu. A kam jedete?“

„K Bi'r Savídí, kde máme přátele.“

Obojí, jak to, že přijíždějí z Gafsy, tak i to, že mají namířeno ke studni Savídí, byla lež. Ale tvářil jsem se, že jim věřím, a ptal jsem se dál:

„Dovolíte, abychom si tu s vámi odpočinuli?“

„Zůstaneme tady až do časného rána,“ zněla odpověď, která na mou otázku neříkala ani ano, ani ne.

„I my si tu chceme odpočinout až do zítřejšího východu slunce,“ prohlásil jsem. „Vody je zde dost pro nás všecky i pro naše koně. Smíme tu s vámi zůstat?“

„Poušť patří všem. Marhaban, buď nám vítán!“

Třebaže svolili, bylo na obou mužích vidět, že jim naše přítomnost není po chuti. Ale nedbali jsme toho, pustili jsme své koně dolů po svahu, sesedli jsme u vody a bezstarostně jsme se tu utábořili.

Oba obličeje, které jsem teď mohl dobře pozorovat, nevzbouzely důvěru. Starší muž, který doposud mluvil sám, byl dlouhý a hubený. Burnus na něm visel jako na hastroši do zelí. Zpod špinavé pokrývky hlavy nepřívětivě blikala dvě malá, pichlavá očka, kolem úzkých, bezkrevných rtů byla trocha řídkých vousů. Ostrá brada nápadně vyčnívala a nos, ten jeho nos mi živě připomínal supy, které jsem teprve před chvílí zahnal od zavražděného. Nebyl to orlí, ba ani jestřábí nos: nos toho muže měl opravdu tvar supího zobanu.

Jeho druh byl nápadně krásný mladý muž. Ale vášně mu vyryly po čele i po tvářích předčasné vrásky, zkalily zrak, vysílily ho. Nedalo se mu důvěřovat.

Starší mluvil arabsky s tím přízvukem, který lze slyšet kolem Eufratu, a mladší, jak se mi zdálo, nebyl vůbec z Východu, ale Evropan. Jejich koně, popásající se nablízku, byli špatní a zřejmě unavení, jejich oděv ošumělý, ale jejich zbraně byly výtečné. Na místě, kde před chvílí seděli, se povalovaly různé předměty, které jsou jinak v poušti vzácné a které tu jistě zůstaly ležet jen proto, že muži neměli čas je ukrýt: hedvábný kapesník, zlaté hodinky s řetízkem, kompas, nádherný revolver a v kůži vázaný zápisník.

Tvářil jsem se, jako bych si těch věcí nevšiml, vzal jsem si z kapsy sedla hrst datlí a začal jsem je netečně pojídat.

„Go chcete dělat v Seddádě?“ zeptal se mě dlouhán.

„Nic, jedeme dál.“

„Kam?“

„Přes Šot el Džeríd do Fetnásy a Kbilli.“

Nestřežený pohled, který vrhl na svého druha, mi prozradil, že i jejich cesta vede stejným směrem. Pak se vyptával dál:

„Jedeš do Fetnásy nebo Kbilli za obchodem?“

„Ano.“

„Chceš tam prodat svá stáda?“

„Ne.“

„Nebo své otroky?“

„Ne.“

„Nebo snad zboží, které si objednáš ze Súdánu?“

„Ne.“

„Tak co tedy?“

„Nic. Synové mého kmene neobchodují s Fetnásou.“

„Nebo si tam chceš najít ženu?“

Zatvářil jsem se pohněvaně.

„Nevíš, že je to urážlivé, mluvit s mužem o jeho ženě? Jsi snad ďaur, že to nevíš?“

Muž se viditelně ulekl a já jsem nabyl přesvědčení, že moje slova trefila do černého. Když jsem si ho tak pořádně prohlížel, nevypadal ani trochu jako beduín, tváře jako jeho jsem vídával u Arménů — nebyl to snad ten arménský kupec, který zavraždil obchodníka v Blidě a je hledán zatykačem? Zatímco mi tato myšlenka bleskurychle projela hlavou, můj pohled znovu padl na revolver. Na rukojeti byla stříbrná destička s vyrytým jménem.

„Dovol!“

A v témž okamžiku jsem už sáhl po zbrani a četl jsem: „Paul Galingré, Marseille.“ Určitě to nebylo jméno výrobce, ale majitele. Neprozradil jsem však své podezření ani mrknutím oka a zeptal jsem se nedbale:

„Jaká je to zbraň?“

„Je to — je to — bubínková zbraň.“

„Mohl bys mi ukázat, jak se s tím střílí?“

Vysvětloval mi to. Pozorně jsem poslouchal a pak jsem řekl:

„Ty nejsi valad Hamálik, ale ďaur.“

„Proč?“

„Vidíš, hádal jsem dobře. Kdybys byl vyznavačem Prorokovým, byl bys mě zastřelil za to, že jsem tě nazval ďaurem. Jenom nevěřící mají takovéhle zbraně. Jakpak by se taková zbraň dostala do rukou valad Hamálika? Je to dar?“

„Ne.“

„Tak jsi ji koupil?“

„Ne.“

„Je to tedy kořist. Po kom?“

„Po jednom cizinci.“

„Bojoval jsi s ním?“

„Ano.“

„Kde.“

„Na bojišti.“

„Kde?“

„U el Guerary.“

„Lžeš.“

Teď konečně došla Arménovi trpělivost. Zvedl se a sáhl po revolveru.

„Co říkáš? Já že lžu? Mám tě zastřelit jako…“

„…jako toho Francouze nahoře ve Vádí Tarfáví?“

Ruka držící revolver klesla, sinavá bledost pokryla mužův obličej. Přesto se však vzpamatoval a zeptal se hrozivě: „Co tím chceš říci?“

„To, že docela určitě nejsi valad Hamálik. A znám i tvoje jméno: zní Hámid el Amáza.“

Ucouvl a strnule, nechápavě na mě hleděl.

„Odkud mě znáš?“

„Znám tě, to stačí.“

„Ne, neznáš mě,“ rozhorlil se. „Nejmenuji se tak, jak jsi říkal. Jsem valad Hamálik.“

Nedbale jsem mávl rukou a zeptal jsem se: „Komu patří tyhle věci?“

„Mně.“

Hbitě jsem sáhl po kapesníku. Byl opatřen monogramem P. G, Otevřel jsem hodinky a na vnitřní straně víčka jsem našel stejná písmena.

„Odkud máš ty hodinky?“

„Po tom ti nic není. Polož je, kdes je vzal.“

Místo abych Arména poslechl, otevřel jsem zápisník. Na prvním listě jsem četl jméno Paul Galingré; poznámky však byly psány těsnopisem, a já bohužel těsnopis neovládám.

„Dej tu knihu pryč, povídám!“ vyhrožoval mi Armén.

Přitom mi zápisník vyrazil z ruky, až zalétl do kaluže. Zvedl jsem se, chtěl jsem zápisník zachránit, ale narazil jsem na dvojnásobný odpor, protože teď se i mladší muž postavil mezi mne a vodu.

Halef doposud naslouchal sporu se zdánlivou netečností, ale viděl jsem, že má prst na spoušti své dlouhé ručnice. Stačil můj pokyn, a vystřelí. Sklonil jsem se i pro kompas.

„Stůj, to všecko je moje! Dej sem ty věci!“ volal můj protivník.

Aby dodal svým slovům důrazu, popadl mě za rameno. Řekl jsem mu tak klidně, jak jen jsem mohl:

„Posaď se zas! Musím si s tebou promluvit!“

„Nechci s tebou jednat.“

„Ale já ano! Posaď se, je-li ti život milý!“

Tato pohrůžka, provázená významným pohledem na Halefa, nebyla neúčinná. Hámid el Amáza se posadil a já také. Potom jsem vytáhl svůj revolver.

„Podívej, mám stejnou zbraň. Dej tu svou pryč, jinak ta moje spustí.“

Hámid el Amáza viděl, že se nedá nic dělat, pomalu položil zbraň vedle sebe, byl však připraven kdykoli po ní v mžiku sáhnout.

„Ty jsi synem kmene valad Hamálik?“ začal jsem znovu.

„Jsem.“

„Přicházíš z Gafsy?“

„Ano, přicházím odtamtud.“

„Jak dlouho už jedeš přes Vádí Tarfáví?“

„Co je ti do toho?“

„Je, a hodně. Tam nahoře leží mrtvola muže, kterého jsi zavraždil.“

Arménova tvář se na okamžik zkřivila zlobnou grimasou.

„A i kdybych to byl udělal, proč se na to vyptáváš?“

„Nebudu se ptát dlouho, jen pár slov. Kdo je teu muž?“

„Neznám ho.“

„Proč jsi zabil jeho i velblouda?“

„Protože se mi zachtělo.“

„Byl to pravověrný muslim?“

„Ne. Byl to cizinec.“

„Vzal jsi mu, co měl u sebe?“

„Měl jsem to u něho nechat ležet?“

„Ne, protože jsi to měl schovat pro mne.“

„Pro tebe? Nerozumím ti.“

„Hned porozumíš. Ten mrtvý byl křesťan — jako já. A já ho pomstím.“

„Krevní msta?“

„Ne. To už bys teď nežil. Jsme v poušti, kde platí jen právo silnějšího. Nechci zkoušet, kdo z nás je silnější; přenechávám tě pomstě Boha vševědoucího a všemohoucího, který všecko vidí a nenechá žádný čin bez odplaty. Žádám od tebe jen jedno: vydáš všecko, co jsi mrtvému vzal.“

Hámid el Amáza se povýšeně usmál.

„Opravdu si myslíš, že to udělám?“

„Ovšemže.“

„Tak si vezmi, co chceš mít.“

Škubl rukou, chtěl sáhnout po revolveru. Byl jsem však rychlejší a napřáhl jsem proti němu hlaveň své zbraně.

„Klid, nebo střelím!“

Octl jsem se ve zvláštní situaci. Vystupoval jsem, jako bych měl v ruce všecky trumfy, ovšem nebylo tomu tak. Naštěstí — jak se zdálo — měl můj soupeř víc prohnanosti nežli odvahy. Stáhl ruku zpět, jako by nevěděl, co dál.

„Co chceš s těmi věcmi udělat?“ zeptal se.

„Vrátím je příbuzným toho mrtvého.“

V obličeji se mu objevil málem soucitný úsměv.

„Lžeš,“ řekl s převahou, „chceš si je nechat sám.“

„Nelžu.“

„A co proti mně podnikneš?“

„Teď nic. Ale střež se mi ještě někdy vstoupit do cesty.“

„Opravdu jedeš odtud do Seddády?“

„Ano.“

„A když ti ty věci dám, necháš jet mne i mého průvodce bez překážek do Bi'r Savídí?“

„Ano.“

„Slibuješ mi to?“

„Ano.“

„Přísahej!“

„Kvůli takovým hloupostem nepřísahám: mluvím pravdu i bez přísahy.“

„Tak tu máš revolver, hodinky, kompas a kapesník.“

„Co ještě měl zavražděný u sebe?“

„Nic.“

„Jistě měl peníze.“

„Ty si nechám.“

„Proti tomu nic nemám. Ale dej mi váček nebo peněženku, kde byly.“

„Máš je mít.“

Hámid el Amáza sáhl za pás a vytáhl perlami vyšívaný váček, vyprázdnil jej a pak mi jej podal.

„Už nic víc u sebe neměl?“ vyptával jsem se ještě.

„Ne. Chceš mě prohledat?“

„Ne.“

„Tak můžeme jít?“

„Ano.“

Zdálo se, že si s úlevou oddychl. Jeho druh byl zřejmě velice bázlivý a měl radost, že takto vyváznou. Popadli svoje věci a sedli na koně. „As-salám 'alajkum!“

Neodpověděl jsem. V několika málo okamžicích zmizeli oba vrazi za srázem údolí.

Halef až doposud nepronesl ani slovo; ozval se teprve teď:

„Sidi!“

„Copak?“

„Smím ti něco říct? Znáš ptáka pštrosa?“

„Ano.“

„Víš, jaký je?“

„No, jaký?“

„Hloupý, hrozně hloupý.“

„Jen dál!“

„Odpusť mi, sidi, ale ty mi připadáš ještě hloupější než pštros.“

„Proč?“

„Protože necháváš ty darebáky pláchnout.“

„Nemohu je ani zadržet, ani zabít.“

„Proč ne? Kdyby byli zavraždili muslima, spolehni se, že bych je byl poslal k šajtánovi. Ale protože ten mrtvý byl ďaur, je mi jedno, jestli budou potrestáni nebo ne. Jenomže ty jsi křesťan, a přesto necháš vrahy jiného křesťana utéct.“

„Kdo říká, že utečou?“

„Ti ničemové jsou už pryč! Dojedou do Bi'r Savídí a odtamtud do Debilu a En Nidu, a nakonec zmizí v dunách.“

„To ne.“

„A jak jinak? Vyprávěli přece, že zamíří do Bi'r Savídí.“

„Lhali. Pojedou do Seddády.“

„Kdo ti to říká?“

„Moje oči.“

„Alláh žehnej tvým očím, kterýma pozoruješ stopy v písku. Jako ty, tak může jednat jenom nevěřící. Ale já už tě obrátím na pravou víru, spolehni se, ať chceš, nebo ne.“

„To si pak budu říkat poutník, i když jsem nebyl v Mekce.“

„Sidi! Slíbil jsi mi přece, že se o tom ani nezmíníš!“

„Ano, když mě nebudeš chtít obracet na svou víru!“

„Ty jsi pán, a musím si to od tebe dát líbit,“ vzdychl malý Halef. „Ale řekni, co uděláme teď?“

„Nejdřív se postaráme o vlastní bezpečnost. Tady nás může snadno zasáhnout kulka. Musíme se přesvědčit, jestli jsou už oba darebáci opravdu pryč.“

Vystoupil jsem na okraj rokle a skutečně jsem viděl dva jezdce, už hodně daleko, jak uhánějí na jihozápad. Halef mě následoval.

„Tamhle jedou,“ řekl, „to je směr na Bi'r Savídí.“

„Až budou dost daleko, obrátí se na východ.“

„Sidi, kdyby to udělali, padli by nám přece do rukou!“

„Ti ničemové si myslí, že pojedeme dál až ráno, a věří, že si před námi získají pořádný náskok.“

„To jenom hádáš, ale správně neuhádneš.“

„Myslíš? Neřekl jsem tam nahoře, že jeden z jejich koní má kohoutí krok?“

„Ano, to jsi řekl, a když teď odjížděli, sám jsem to viděl.“

„Stejně správně hádám i ted, když tvrdím, že se ti vrazi obrátí k Seddádě.“

„Pročpak se tedy za nimi rovnou nerozjedeme?“

„Předjeli bychom je, protože máme stejnou cestu; narazili by na naši stopu a měli by se na pozoru, aby se s námi znovu nesetkali.“

„Mohl bys mít pravdu,“ prohlásil Halef. „Vraťme se tedy k vodě a odpočívejme, dokud nebude čas k odjezdu.“

Znovu jsme sestoupili k vodě. Lehl jsem si na svou přikrývku, přetáhl jsem si cíp svého turbanového šátku přes obličej jako závoj a zavřel jsem oči, ne abych spal, ale abych o celém tom dobrodružství znovu přemýšlel. Jenže kdo dokáže v strašlivé saharské výhni zaměstnávat své myšlenky delší dobu něčím, co je tak jako tak nejasné? Ačkoli jsem nechtěl, proti své vůli jsem usnul a spal jsem asi dvě hodiny. Pak jsme se vydali na další cestu.

Vádí Tarfávi ústí do Šot Rársy. Museli jsme je ted opustit, jestliže jsme se chtěli dostat na východ do Seddády. Asi po hodině jsme narazili na stopu dvou koní, vedoucí od západu k východu.

„No, Halefe, znáš tuhle stopu?“

„Skutečné, měl jsi pravdu, sidi! Ti darebáci jedou do Seddády!“

Sestoupil jsem s koně a prohlížel jsem stopy.

„Projeli tudy teprve před půlhodinou. Jeďme pomalu, jinak nás za sebou uvidí.“

Výběžky Džebel Tarfávi se pozvolna svažovaly do roviny, a když zapadlo slunce a po krátké chvíli vyšel měsíc, viděli jsme u svých nohou Seddádu.

„Rozjedeme se tam dolů?“ zeptal se Halef.

„Ne. Vyspíme se pod olivami tamhle na svahu.“

Maličko jsme odbočili od směru své cesty a našli jsme pod olivami nádherné místo k přenocování. Protože jsme byli oba zvyklí na skučivé štěkání šakala, ňafání fenka i hluboké vytí plížící se hyeny, nedali jsme se těmito zvuky nijak rušit ze spánku. Když jsme procitli, prvně jsem se snažil najít včerejší stopy. Byl jsem přesvědčen, že zde, nablízku obydlených míst, mi už nebudou nijak užitečné, jenže k svému překvapení jsem shledal, že nevedou do Seddády, ale odbočují k jihu.

„Proč ti ničemové nejeli do města?“ ptal se Halef.

„Nechtěli, aby je někdo viděl. Pronásledovaní vrazi musí být opatrní.“

„A kam se vlastně chtějí dostat?“

„Určitě do Krisu, a přes Šot el Džeríd. Pak mají za sebou Alžír a jsou víceméně v bezpečí.“

„Vždyť jsme už přece v Tunisu. Hranice jde od Bi'r el Khally k Bi'r Savídí přes Šot Rársu.“

„To takovým lidem nestačí. Vsadím se, že pojedou přes Fezán k oázám Kufra, teprve pak budou naprosto bezpečni.“

„Vždyť jsou v bezpečí i tady, když mají sultánovo buyrultu.“

„U konzula nebo policejního úředníka by jim to nebylo moc platné.“

„Myslíš? Nikomu bych neradil jednat proti mocnému stínu pádišáha.“

„To říkáš, přestože chceš být svobodným Arabem?“

„Ano, viděl jsem v Egyptě, jakou moc má pádišáh. Ale v poušti se ho nebojím. Pojedeme teď do Seddády?“

„Ano, koupíme si datle a jednou se zas napijeme dobré vody. Ale pak budem pokračovat v cestě.“

„Do Krisu?“

„Do Krisu.“

Za čtvrthodinu jsme si obstarali všecko potřebné a znovu jsme jeli cestou vedoucí ze Seddády do Krisu. Po levici se nám leskla plocha Šot el Džerídu. Byl to pohled, od kterého jsem se nemohl odtrhnout.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist