Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16 BITVA V POUŠTI

Za půl hodiny poté se Haddádové dali na pochod, ne v neuspořádaném, rozptýleném shluku, jak to bývá u Arabů zvykem, ale v pevných, dobře vyřízených útvarech. Každý věděl, kde je jeho místo.

Před námi jeli jezdci na koních, za námi jezdci na velbloudech a pod velením několika ještě statných starců ženy, které byly vybrány jako ošetřovatelky raněných. Závěr pochodu tvořili ti, kdo byli určeni jako spojky mezi oddíly a pastvinami a jako dozor nad zajatci.

Když se slunce vyhouplo nad obzor, všichni sesedli, vrhli se na zem a modlili se. Byl to nádherný pohled a ještě dnes si na to jistě každý z nás vzpomíná.

Od hlídek jsme se dověděli, že se nic nepřihodilo. Bez překážek jsme se dostali k dlouhému hřebenu Džebel Daradž, za nímž se asi hodinu cesty táhlo údolí od západu směrem na východ. Bojovníci, kteří byli určeni za střelce, sestoupili s koní; zvířata byla v stanoveném pořádku uvázána ke kůlům v rovině, takže při návratu nemohl vzniknout žádný zmatek. Nedaleko byli zbaveni svých břemen velbloudi a stany, jež nesli, určené pro nemocné, byly ihned postaveny. Vody v měších bylo dost, zato obvazů jsme měli velmi málo; tuze mě to mrzelo.

Hlídky, které udržovaly spojení s Abú Muhammady, jsme samozřejmě vzali s sebou, takže jsme od nich dostávali téměř každou hodinu hlášení. Poslední zpráva nám sdělovala, že nepřítel nemá o našem pochodu ani tušení.

Lindsay, kterému jsem se včera večer ani dnes nemohl příliš věnovat, byl málomluvný. Teď jel po mém boku.

„Kde udeříme, sire? Tady?“ ptal se.

„Ne. Až za tím horským hřebenem,“ odpověděl jsem.

„Mám být u vás?“

„Jak chcete.“

„Kde budete vy? Pěchota, jízda?“

„Jízda. Ale budem střílet i šermovat, když to bude nutné.“

„Budu u vás.“

„Tak tu počkejte! Můj oddíl má stát na tomto místě, až pro něj přijdu.“

„Ne do údolí?“

„Ne, tam nepůjdeme, budeme se zdržovat tady na hřebenu až k Tigridu, abychom zabránili nepříteli uniknout k severu.“

„Kolik mužů?“

„Sto.“

„Well! Moc dobře, výborně!“

Zaujal jsem toto místo schválně a záměrně. Byl jsem sice přítelem a druhem Haddádů, ale přesto se mi příčilo zabíjet — byť i v otevřeném boji — lidi, kteří mi nijak neublížili. Roztržka, o jejímž konečném výsledku tu mělo být rozhodnuto bojem, se mě osobně nijak netýkala. A protože se nečekalo, že by se nepřítel obrátil na sever, žádal jsem, abych se směl připojit k oddílu, který měl zabránit nepříteli v proniknutí tímto směrem. Nejraději bych byl zůstal na obvazišti. Ale nešlo to. Bylo by to vypadalo jako zbabělost.

Muhammad Amín teď odváděl svou jízdu do údolí a já jsem se k nim připojil. Byli rozděleni na dvě části po obou stranách údolí. Pak dorazila pěchota. Třetina vystoupila na svah vpravo, třetina nahoru vlevo, odkud mohla na nepřítele útočit, aniž byla za četnými skalisky vůbec spatřena. Poslední třetina, v níž byli většinou lidé šejka Maleka, zůstala u vstupu do údolí; ai sem nepřítel pronikne, měli mu v zádech zbudovat zátaras a pak odtud zahájit palbu. Obrátil jsem se a se (...)

(......)