Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8 OTEC ŠAVLE

Už se schylovalo k večeru, když jsme zakotvili v malé zátoce, kterou vytváří podkovovitý ohyb Džebel Najáziku, patřícího k velkému žulovému masívu Sinaje.

Pobřeží bylo velmi úzké, protože jen pár kroků od břehu už vystupovaly kolmo k nebi hluboce rozeklané skály. Přístaviště bylo tak chráněno proti větru, ovšem jestli dnes poskytovalo ochranu i proti jinému nebezpečí, to bylo na pováženou. Byl bych rád prozkoumal některé z nejbližších skalních rozsedlin a škvír, ale nežli Turci vystoupili na pevninu, aby jako obvykle rozdělali oheň, byl už bohužel večer.

Obě večerní modlitby, el maghrib a o hodinu později el išá, velebně se nesly vzhůru k skalnatým; strmým stěnám. Jestli se tu někdo ukrýval, musel se o naší přítomnosti přesvědčit pouhým sluchem, i kdyby neviděl náš oheň. Jako včera, i dnes jsem dal přednost noclehu na lodi a s Halefem jsme se dohodli, že budeme střídavě bdít. Později přišlo na palubu i několik námořníků, aby se tu vystřídali na stráži, a v té době vystoupily na palubu i obě ženy, aby se nadýchaly svěžího večerního vzduchu. Měly opět obličej zahalený dvojitým závojem. Všiml jsem si toho, protože jižní hvězdy se třpytily tak jasně, že bylo vidět po celé palubě. Ženy se však brzy vrátily zpět do podpalubí; mohl jsem pozorovat jejich dveře, i když jsem tentokrát ležel stranou.

Halef spal asi pět kroků ode mne. Když nastala půlnoc, potichu jsem ho vzbudil a zašeptal jsem:

„Odpočinul sis?“

„Ano, sidi, Vyspi se teď ty!“

„Mohu se na tebe spolehnout?“

„Jako na sebe sama!“

„Kdyby se tu šustlo cokoli podezřelého, vzbuď mě!“

„Udělám to, sidi!“

Zabalil jsem se těsněji do koberce, zavřel oči a snažil se usnout, ale nepodařilo se mi to. Odříkal jsem si v duchu násobilku — nic naplat. Tu jsem sáhl k prostředku, který s určitostí přivolá spánek: otočil jsem zavřené oči tak, že zornice byly obráceny nahoru, a snažil jsem se na nic nemyslit. Začínal jsem dřímat, když tu — pozor, co je?

Vystrčil jsem hlavu z přikrývky a zaposlouchal jsem se v tu stranu, kde ležel Halef. I on zřejmě zbystřil pozornost, zpola se posadil a naslouchal. Teď už jsem neslyšel nic, ale když jsem položil ucho na prkna paluby, tvořící lepší vodič zvuku nežli vzduch, zachytil jsem znovu zvláštní šustot, který mě předtím probudil, ačkoli byl jen tichý, velmi tichý.

„Slyšíš něco, Halefe?“ zašeptal jsem.

„Ano, sidi. Co je to?“

„Nevím. Poslouchej!“

Za zádí teď zaznívalo tiché šplouchání. Venku na pevnině už oheň pohasl.

„Halefe, jdu teď na pár minut na záď. Hlídej mi tu zbraně a šaty.

Ze tří Turků, kteří přišli na palubu, dva leželi a spali. Třetí se schoulil do klubíčka a spal jistě také. Bylo pravděpodobné, že mě z kajuty někdo pozoruje; musel jsem být proto opatrný. Nechal jsem u Halefa svou pušku i opakovačku a odložil jsem turban i beduíňský plášť, protože by mě jejich bílá barva prozradila. Pak jsem se přitiskl k prknům paluby, připlížil se k okraji a pomalu jsem se plazil, až jsem se dostal na místo, kde při okraji vedly jakési (...)

(......)