<<< Literární doupě
Literární doupě

Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)

kompletní kniha (e-book)

 

Strýček Ludvík ve švýcarské poušti - Levi Jannec
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 159 Kč
Strýček Ludvík ve švýcarské poušti - Levi Jannec
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
 
 
cena původní: 540 Kč
cena: 481 Kč
Karl May Moc fantázie - Schmiedt Helmut
Vinnetou A1/A2 - Navrátilová Jana, May Karl
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
Vinnetou A1/A2 - Navrátilová Jana, May Karl

 

<   6   >

 

 

6 ÚNOS

Protože jsme šli spát až hodně pozdě, nedivil jsem se, že jsem se druhého dne ráno také pozdě probudil. Byl bych snad spal ještě déle, kdyby mě byl nevzbudil zpěv mého krajana holiče. Opíral se o domovní dveře a zpíval a zpíval; zdálo se, že chce — snad na mou počest — přezpívat všecky naše lidové písně.

Pozval jsem ho k sobě, bavil jsem se s ním chvíli a shledal jsem, že je to dobromyslný, ale lehkovážný chlapík, kterého bych přes všecky krajanské sympatie nevyměnil za svého statečného Halefa. Tenkrát jsem netušil, za jak zlých okolností se s ním jednou znovu shledám.

Dopoledne jsem navštívil Abú 'r-Rajjisána na jeho lodi, a sotva jsem poobědval, připlul člun, který mě měl odvézt k nemocné. Halef jej už dlouho pilně vyhlížel.

„Sidi, pojedu s tebou?“ zeptal se.

Naschvál jsem odpověděl:

„Dneska tě nepotřebuju.“

„Cože? Nepotřebuješ mě? A co když se ti něco zlého přihodí?“ namítl malý aga.

„Co by se mi stalo?“

„Můžeš spadnout do vody.“

„Umím plavat.“

„Nebo tě může Ibrahím Ma'múr zabít. Viděl jsem na něm, že tě moc v lásce nemá.“

„To bys mi tak jako tak nemohl pomoci.“

„Že ne? Poslyš, sidi, Halef Aga je muž, na kterého se kdykoli můžeš spolehnout.“

„Tak pojď!“

Záleželo mu ovšem nejenom na mně, ale i na spropitném.

Pluli jsme stejně jako včera, ale dneska jsem si pozorněji všímal všeho, co mi mohlo být nějak užitečné. V zahradě, kterou jsme museli projít, leželo několik silných, dosti dlouhých tyčí. Vnější i vnitřní vrata se zavírala širokými dřevěnými závorami, jejichž uspořádání jsem si dobře všiml. Psa jsem nikde neviděl a od Hámida jsem se dozvěděl, že kromě jeho pána, nemocné Güzely a její staré opatrovnice patří k domu ještě jedenáct feláhů, kteří zde v noci přespávají. Pán prý spává v selamliku.

Ibrahím Ma'múr mi vyšel vstříc přívětivěji, nežli mě včera propustil.

„Bud mi vítán, efendi! Jsi veliký lékař!“

„Ovšem.“

„Nemocná už včera něco pojedla.“

„Ach!“

„Mluvila se svou opatrovnicí.“

„Vesele?“

„Vesele a mnoho.“

„To je dobře. Snad se uzdraví ještě dřív nežli za pět dní.“

„A dneska ráno si dokonce zanotovala píseň.“

„To je ještě lepší. Je už dlouho tvou ženou?“

Egypťanův obličej se ihned zachmuřil.

„Lékaři nevěřících jsou velice zvědaví.“

„Chtějí co nejvíce vědět, ale jenom díky tomu dovedou zachránit nemocnému život a vrátit zdraví i těm, kterým vaši lékaři neumějí pomoci.“

„Byla tvoje otázka opravdu nutná?“

„Samozřejmě.“

„Přiznám se ti tedy, že se má teprve stát mou ženou.“

„Pak je tedy pomoc jistá.“

Ibrahím mě znovu zavedl jenom do pokoje, kde jsem čekal už včera. Zůstal jsem tu i dnes. Pečlivěji jsem se porozhlédl kolem. Okna v našem slova smyslu tu nebyla; světlíky byly zamřížovány. Dřevěná mříž byla upevněna tak, že ji bylo možno otevřít, když se ze závory vytáhla dlouhá tenká hůlka. Bez rozmýšlení jsem ji vytáhl a nenápadně jsem ji zastrčil za mříž. Sotvaže jsem byl hotov, objevil se Ibrahím. Za ním vstoupila Zenica.

Přistoupil jsem k ní a kladl jsem jí otázky. Přitom jsem si jakoby bezmyšlenkovitě pohrával s prstenem, který mi Ísá dal, a nechal jsem jej pak schválně sklouznout s prstu. Zakutálel se dívce k nohám. Rychle se sklonila a zvedla jej. Ibrahím k ní okamžitě přistoupil a vzal jí prsten z ruky. Všecko se odehrálo velice rychle, ale přesto měla Zenica čas podívat se na prsten — a poznala jej, to bylo vidět z toho, jak se zachvěla a mimoděk si položila ruku na srdce. Teď jsem tu byl hotov, věděl jsem, co jsem vědět chtěl.

Ibrahím se ptal, jak jsem spokojen se stavem nemocné.

„Bůh je dobrotivý a všemohoucí,“ odpověděl jsem. „Častokrát posílá svým věrným pomoc, ani se nenadějí. Bude-li tomu chtít, může být nemocná už zítra ráno zdravá. Jen ať bere lék, který jí dám, a s důvěrou čeká, dokud znovu nepřijdu.“

Dívka se dnes neodvážila říci jediné slovo na rozloučenou. V selamliku už stál Halef s příruční lékárničkou. Dal jsem jako lék špetku práškového cukru, a malý aga za něj dostal ještě větší bakšiš nežli včera. Pak jsme se znovu vrátili do Kertásí.

Kapitán mě už čekal u mladého velkoobchodníka.

„Viděl jsi Zenicu?“ volal mi ísá na uvítanou.

„Ano.“

„Poznala prsten?“

„Poznala.“

„Tak ví, že jsem jí nablízku?“

„Tuší to. A jestli dobře rozuměla mým slovům, očekává, že ji dnes v noci osvobodíme.“

„Ale jak?“

„Rajjisi Hasane,“ zeptal jsem se, „jsi už s opravou své lodi hotov?“

„Dneska večer budeme hotovi.“

„Jsi ochoten vzít nás s sebou a dopravit nás do Káhiry?“

„Ano.“

„Tak poslouchej. Do domu Ibrahíma Ma'múra vedou dvoje dveře, zavírají se na závoru zevnitř; tamtudy se dovnitř nedostaneme. Ale je jiná cesta, i když obtížná. Íso ibn Makrame, umíš plavat?“

„Ano.“

„Dobrá. Pode zdí, která obklopuje dům, vede z Nilu kanál do vodní nádrže uprostřed nádvoří. Brzy po půlnoci, až všichni usnou, tam připlujeme a ty se kanálem dostaneš na nádvoří. Vrata, která tam najdeš, se zavírají na závoru, ale ta se dá lehce odsunout. Otevřeš a půjdeš do zahrady, kde otevřeš vrata stejným způsobem. Jakmile bude otevřeno, půjdu tam, přineseme ze zahrady tyč a opřeme ji o zeď, abychom se dostali k mříži, za níž je pokoj tvé nevěsty. Už jsem tu mříž zevnitř otevřel.“

„A potom?“

„Co bude potom, to uvidíme podle okolností. Ale až dojedeme na místo, musíme prvně potopit člun Ibrahíma Ma'múra, aby nás nemohl pronásledovat. A rajjis Hasan zatím připraví k odplutí svou dahabíju.“

Vzal jsem do ruky tužku a nakreslil jsem na kus papíru plánek domu Ibrahíma Ma'múra, takže Ísá ibn Makram znal předem všecky podrobnosti. Za nezbytných příprav uplynul zbytek dne, nastal večer, a když byl čas, zavolal jsem Halefa a dal jsem mu pro nastávající dobrodružství potřebné pokyny.

Halef rychle sbalil naše věci. Nájemné jsme zaplatili už předem. Odebral jsem se k Hasanovi a Halef se zavazadly přišel brzy za mnou. Loď byla připravena k odjezdu, jen odrazit od břehu. Zakrátko se dostavil i Ísá se svým sluhou, který od něho rovněž dostal potřebné instrukce, a pak jsme nasedli do dlouhého, štíhlého člunu, patřícího k dahabíje. Oba sluhové veslovali, já jsem kormidloval.

Byla to jedna z těch nocí, kdy příroda odpočívá v tak hlubokém klidu a míru, jako by na celém širém světě neexistovalo žádné nebezpečí, žádný boj, žádný spor. Mírný vánek, který si pohrával se stíny soumraku, se utišil, z tmavomodrého temna přívětivě shlížely hvězdy jižní oblohy a vody důstojného Nilu se nehlučně valily širokým řečištěm. I v mém nitru vládl stejný klid.

Ovšem — to, co jsme hodlali podniknout, nebyla maličkost. Ale člověk se chvěje strachy hlavně předtím, než se vůbec něco děje. Jakmile se už rozhodl a události se dostanou do pohybu, může a má jednat klidně a bez rozčilení.

Noční únos nebyl možná nezbytný. Byli bychom spíš měli obžalovat Ibrabima Ma'múra před soudem. Ale nevěděli jsme, jaké tu jsou poměry a jaké zákonné nebo nezákonné prostředky má k dispozici, aby dokazoval své právo na Zenicu. Teprve od ní jsme se mohli dozvědět všecko potřebné, abychom mohli vystoupit proti únosci. Proto jsme se jí museli nejdříve zmocnit.

Po necelé hodině plavby se před námi vynořily z šedivé, kamenité okolní krajiny tmavé obrysy zdí. Přistáli jsme kousek opodál; zprvu jsem vystoupil jen já sám, abych se porozhlédl. Nenašel jsme tu nikde ani stopu, ani živáčka, a také za zdí uvnitř v domě vládl zřejmě hluboký klid. U kanálu jsem objevil Ibrahímův člun i s vesly. Vsedl jsem do něho a připlul s ním k našemu člunu.

„Zde je Ibrahímův člun,“ řekl jsem oběma sluhům. „Odjeďte s ním kousek po proudu, naplňte jej kamením, prorazte do něho díru a nechtě jej potopit. Ale vesla můžeme potřebovat. Dáme je do našeho člunu, ale ten neuvazujte, buďte s ním připraveni, abychom mohli okamžitě odrazit od břehu, bude-li to nutné. Íso ibn Makrame, pojď za mnou!“

Opustili jsme člun a plížili jsme se ke kanálu, jehož voda se netřpytila zrovna lákavě. Hodil jsem do ní kámen a zjistil jsem, že tu není hluboko, Ísá se svlékl a vklouzl do vody: sahala mu po bradu.

„Půjde to?“ zeptal jsem se ho.

„Lépe když poplavu, než abych se brodil. V kanálu je tolik bahna, že mi sahá skoro po kolena.“

„Rozhodl ses tedy?“

„Ano. Přines mi šaty k vratům! Hajde — nuže!“

Mladý muž se položil na vodu a několika tempy zmizel pod otvorem ve zdi, kudy protékala voda.

Neopustil jsem své místo ihned, ale čekal jsem ještě chvilku, protože se snadno mohlo přihodit něco nečekaného, co by vyžadovalo moji přítomnost. Usuzoval jsem správně; právě když jsem se chtěl otočit a odejít, vynořila se v otvoru Ísova hlava.

„Vracíš se?“ zeptal jsem se.

„Ano. Nemohl jsem dál. Kanál je uzavřen.“

„Čím?“

„Silnou dřevěnou mříží.“

„Nemohl jsi ji odstranit?“

„Pokoušel jsem se o to, ale marně.“

„Jak daleko odtud je ta mříž?“

„Asi zrovna u vnější zdi.“

„Podívám se na to sám. Oblékni se, podrž mi šaty a čekej tu na mě.“

Shodil jsem jen svrchní oděv a vstoupil jsem do vody. Položil jsem se naznak a plaval jsem kupředu. Když už jsem podle svého odhadu musel být u vnější zdi, narazil jsem na mříž. Byla tak široká i vysoká jako kanál, tvořily ji silné, dobře zaražené dřevěné tyče a byla na zeď připevněna železnými skobami. Zřejmě měla bránit krysám, aby se nedostaly do nádržky na nádvoří. Zalomcoval jsem mříží. Nepovolila, a musel jsem nahlédnout, že ji celou neodstraním. Uchopil jsem jednu z tyčí oběma rukama, opřel jsem se přitaženými koleny o zeď — trhl jsem vší silou, a tyč se zlomila. Teď tu byl prolomený otvor; za dvě minuty jsem vytrhl čtyři další tyčky a otvor se rozšířil natolik, že jsem se jím mohl protáhnout.

Měl jsem se otočit a nechat Ísu, aby si dál poradil sám? Ne, byla by to ztráta času. Byl jsem už jednou ve vodě a znal jsem to tu lip nežli on. Prolezl jsem tedy otvorem, který jsem udělal, a plaval jsem pak dál; voda tu byla bahnitá, hustá a kalná. Když jsem byl podle svých výpočtů asi pod vnitřním dvorem, snížilo se najednou klenutí až k hladině, a to už jsem věděl, že jsem blízko nádržky. Kanál tu pokračoval už jen jako roura zcela zaplněná vodou, takže tu nebyl ani vzduch potřebný k dýchání. Zbytek cesty jsem tedy musel přebrodit pod vodou anebo podplavat. Bylo to nejen velice nepohodlné a vyčerpávající, ale také spojeno s velkým nebezpečím. Co když se mi v cestě vyskytne další nečekaná překážka a já se nebudu moci vrátit, abych nabral dech? Anebo co když mě při vynoření na povrch někdo zpozoruje? Bylo přece docela dobře možné, že na nádvoří někdo hlídá.

Tyto úvahy mě však nesměly zmást. Zhluboka, z plných plic jsem se nadechl a snažil se dostat co možná nejrychleji kupředu.

Urazil jsem tak hezký kus cesty, pociťoval jsem už nedostatek vzduchu, když tu jsem rukou opravdu narazil na novou překážku. Byla to, jak jsem cítil, z děrovaného plechu vyhotovená mříž, jakési síto, které zaplňovalo celou šíři kanálové roury a sloužilo zřejmě k filtrování bahnité, kalné vody.

Když jsem to zjistil, zmocnil se mě strach vskutku smrtelný.

Zpátky už to nešlo, protože než bych se dostal k místu s vyšší klenbou, kde bych se mohl vynořit a nabrat dech, byl bych už dávno udušený. A silné síto bylo zřejmě velice dobře připevněno. Zde bylo jen bud — anebo: bud se mi podaří projít, anebo se tu bídně utopím. Nesměl jsem ztratit ani okamžik!

Opřel jsem se o plech — nadarmo! Tlačil a opíral jsem se proti němu vší silou, ale bezúspěšně. A jestli přece jen projdu a za sítem není hned nádrž, jsem tak jako tak ztracen. Vystačím s dechem už jen vteřinu, víc ne. Bylo mi, jako by mi chtěla strašlivá síla roztrhnout plíce i celé tělo. Ještě poslední, opravdu poslední zoufalý pokus: Bože, pomoz, ať se mi to podaří! Cítil jsem, jak mi studená, ledová ruka smrti sahá na srdce, chápe se ho strašnou, neúprosnou pěstí a svírá je, ničivě je svírá. Puls mi vynechává, vědomí mizí, duše se vší mocí vzpírá té necitelné ruce. Křečovité, smrtelné napětí mi roztahuje ztuhlé šlachy i svaly — slyším praskot — v smrtelné křeči se mi podařilo to, co bych jinak nesvedl: síto povoluje, vyvrací se, a já stoupám vzhůru.

Dlouhé, dlouhé, hluboké nadechnutí, které mi okamžitě vrátilo život, a pak jsem se znovu ponořil. Vždyť na nádvoří mohl někdo být a zpozorovat mou hlavu, kterou bylo právě vprostřed malé vodní hladiny tak dobře vidět. Na okraji jsem se znovu opatrně vynořil a rozhlédl jsem se.

Měsíc nesvítil, ale jižní hvězdy poskytovaly dost světla, abych rozeznal všecky předměty kolem. Vystoupil jsem z nádrže a chtěl jsem se opatrně proplížit podél zdi, když jsem zaslechl tichý šelest. Podíval jsem se nahoru k mřížím, za nimiž ležely místnosti harému. Zde, vpravo nade mnou, bylo místo, kde jsem odstranil tyč závory, a vlevo jsem si všiml škvíry v mříži, bylo to v pokoji, kam jsem nesměl vstoupit. Určitě to byla Zenicina ložnice. Zůstala vzhůru a čeká na mě? Zapraskala to mříž, kterou otevřela? Jestli ano, viděla mě vystupovat z vody a stála asi ještě u okna. Připlížil jsem se blíže a přiložil jsem si dlaň k ústům.

„Zenico!“ zašeptal jsem tiše.

Škvíra se rozšířila a objevila se malá tmavá hlava.

„Kdo jsi?“ zašeptala.

„Hakím, který byl u tebe.“

„Přicházíš mě zachránit?“

„Ano. Tušila jsi to, pochopila jsi má slova?“

„Ano. Jsi tu sám?“

„Ísá ibn Makram je venku.“

„Ó! Zabije ho…“

„Kdo?“

„Ibrahím zabije Ísu. V noci nespí, hlídá. A opatrovnice leží v místnosti vedle mé. Stůj — poslyš! Ó, rychle utec!“

Za dveřmi vedoucími k selamliku se ozval šramot. Škvíra nahoře se zavřela a já jsem okamžitě spěchal zpět k nádrži. Tam bylo jediné místo, kde jsem se mohl skrýt. Opatrně, aby se voda nerozvlnila a neprozradila mě, jsem vklouzl pod hladinu.

Sotvaže jsem to udělal, otevřely se dveře a objevil se Ibrahím. Pomalu, slídivě obešel nádvoří. Stál jsem až po ústa ve vodě, hlavu jsem skrýval za roubením, takže mě Egypťan nemohl zahlédnout. Přesvědčil se, že vrata jsou zavřena, dokončil obchůzku a zašel opět do selamliku.

Znovu jsem vystoupil z vody, připlížil jsem se k vratům, odstrčil závoru a otevřel. Stál jsem v zahradě. Rychle jsem jí proběhl, abych otevřel i vrata ve zdi, a chtěl jsem pak zajít za roh pro Ísu ibn Makrama, když tu se objevil přede mnou.

„AI hamdu li‘lláh, sláva Alláhovi, efendi! Podařilo se ti to!“

„Ano. Ale měl jsem namále. Dej mi moje šaty.“ Kalhoty i vesta byly mokré a kapala z nich voda. Přehodil jsem si přes ramena jen kazajku, abych se mohl volně pohybovat, a řekl jsem Ísovi: „Mluvil jsem už se Zenicou. Očekává nás.“

„Ó pojď! Rychle, rychle!“

„Měj trochu trpělivosti!“

Šel jsem do zahrady pro jednu z tyčí, kterých jsem si při své návštěvě všiml. Pak jsme vstoupili na nádvoří. Škvíra nahoře v mřížoví se znovu pootevřela.

„Zenico, hvězdo mých očí, moje…,“ volal Ísá ztlumeným hlasem, když jsem mu ukázal nahoru. Přerušil jsem ho:

„Pro všecko na světě, ticho! Tady není čas na výlevy citů! Mlč, teď mluvím já!“

Pak jsem se obrátil k dívce nahoře: „Jsi připravena jít s námi?“

„Ano, ovšem, ano!“

„Přes pokoje to nejde?“

„Ne. Ale tamhle za těmi dřevěnými sloupy leží žebřík.“

„Přinesu jej.“

Nepotřebovali jsme tedy ani tyč, ani přinesený provaz. Šel jsem pro žebřík. Byl pevný. Když jsem jej opřel o zeď, vystoupil po něm Ísá nahoru. Plížil jsem se zatím ke dveřím selamliku a naslouchal jsem.

Chvilku to trvalo, než se na žebříku objevila dívčí postava. Zenica sestupovala a Ísá jí pomáhal. V okamžiku, kdy oba vkročili na pevnou zem, žebřík se zakymácel a s hlasitým rachotem se skácel.

83

„Prchněte! Rychle k člunu!“ varoval jsem je.

Spěchali k vratům. V témž okamžiku jsem za dveřmi slyšel kroky. Ibrahím postřehl hluk a přicházel. Musel jsem prchající krýt, a utíkal jsem tedy pomaleji. Egypťan mě spatřil — viděl i překocený žebřík a otevřenou mříž.

Vykni tak, že ho museli slyšet všichni obyvatelé domu:

„Zloděj! Lupič! Stůj! Sem, sem, moji lidé, moji sluhové, moji otroci! Pomoc!“

S hlasitým pokřikem se vrhl za mnou. Protože Orient nezná postele podobné našim a spí se tu většinou v šatech, byli obyvatelé domu brzy na nohou.

Ibrahím byl už málem u mně. U vnějších vrat jsem se ohlédl. Dělilo nás jen deset kroků a tam u vnitřních vrat se objevil další pronásledovatel.

Sotva jsem se octl venku, všiml jsem si, že Ísá ibn Makram se Zenicou prchají doprava; pustil jsem se tedy nalevo. Ibrahím se dal oklamat. Viděl jen mě a pronásledoval mě. Zahnul jsem za roh, směrem k řece, dozadu za dům, kdežto náš člun čekal vpředu. Potom jsem se pustil za druhý roh, podél břehu.

„Stůj, darebáku! Střelím!“ zaznělo za mnou.

Můj pronásledovatel měl tedy u sebe střelnou zbraň. Spěchal jsem dál. Zasáhne-li mě jeho střela, bude po mně, anebo se dostanu do zajetí, protože za Ibrahímem běželi jeho sluhové, jak jsem z jejich pokřiku zjistil. Ozval se výstřel. Ibrahím mířil v běhu, střela mi hvízdla kolem uší. Předstíral jsem, že jsem byl zasažen, a vrhl jsem se k zemi.

Ibrahím spěchal kolem mne, neboť si už všiml člunu, do něhož právě vstupovali Ísá a Zenica. Sotva mě minul, znovu jsem vyskočil. Několika skoky jsem Egypťana dohonil, chytil jsem ho za krk a mrštil jsem jím o zem.

Pokřik feláhů se teď ozýval těsně za mnou. Byli mi už v patách, protože jsem pádem na zem ztratil trochu času. Ale přesto jsem doběhl k člunu a skočil jsem do něho. Hned nato odrazil Halef od břehu, a když sem pronásledovatelé doběhli, byli jsme už hezký kousek od nich.

Ibrahím se vzpamatoval. Přehlédl situaci.

Všichni se okamžitě obrátili ke kanálu, kde kotvil jejich člun. Ibrahím tam byl první a vztekle vykřikl. Viděl, že člun je pryč.

Mezitím jsme opustili klidnou vodu při břehu a dostali jsme se do proudu. Halef a holič z Jüterbogu veslovali. Já se chopil jednoho z vesel Ibrahímova člunu, Ísá učinil totéž, a tak náš člun letěl po vodě jako šipka.

Nikdo z nás nepronesl ani slovo: nebylo nám teď do řeči.

Celé naše dobrodružství trvalo delší dobu, takže už noc odcházela a na obloze se objevily první červánky. Nad vodami Nilu nebyla žádná mlha a mohli jsme je do daleka pozorovat. Stále ještě jsme viděli Ibrahima, jak stojí se svými lidmi u břehu. Ale opodál se v červáncích zaleskla plachta.

„Sandal!“ poznamenal Halef.

Ano, byl to sandal, jedna z těch dlouhých bárek s četnou posádkou, která pluje tak rychle, že by málem mohla závodit i s parníkem.

„Ibrahím přivolá sandal a bude nás pronásledovat,“ řekl Ísá.

„Doufejme, že je to obchodní plavidlo a nezastaví mu.“

„Když Ibrahím nabídne kapitánovi slušné peníze, nebude se zdráhat.“

„I v tom případě bychom měli hezký náskok. Než sandal zakotví a rajjis se s Ibrahímem dohodne, uplyne nějaká ta minuta. A Ibrahím si musí s sebou vzít, dřív než vstoupí na palubu, všecko, co potřebuje

k delší cestě, vždyť nemůže vědět, jak dlouho pronásledování potrvá.“

Plachta teď zmizela našim zrakům. Jeli jsme tak rychle, že neuplynula ani půlhodina a spatřili jsme před sebou dahabíju, která nás měla odvézt dále.

Starý Abú 'r-Rajjisán se opíral o palubní zábradlí. Viděl, že v našem člunu sedí žena, věděl tedy, že se nám náš podnik zdařil.

„Přirazte!“ volal. „Schůdky jsou spuštěny!“

Vystoupili jsme na palubu a člun byl připevněn k zádi. Hned nato dahabíja rozvinula plachty, odrazila od břehu, vítr se jí opřel do plachtoví a namířili jsme doprostřed řeky, která nás teď unášela dolů po proudu.

Přistoupil jsem k starému kapitánovi.

„Jak se vám vedlo?“

„Moc dobře. Všecko ti vypovím. Ale dříve mi pověz ty, jestli může dobrý sandal dohnat tu tvou dahabiju.“

„Jsme pronásledováni?“

„Doufám, že ne, ale je to možné.“

„Moje dahabíja je výtečná loď, ale dobrý sandal dohoní každou dahabíju.“

„Musíme si tedy jen přát, aby nás nikdo nepronásledoval.“

Vyprávěl jsem teď po pořádku celé naše dobrodružství a sešel jsem pak do kajuty vyměnit si mokrý oděv. Kajuta byla rozdělena na dvě části, jednu menší a druhou větší. První byla určena pro Zenicu, druhá pro kapitána, Ísu ibn Makrama a mne.

„Vidíš tu loď?“

„Alláh akbar, Alláh je veliký, a tvá otázka podivná,“ odpověděl mi. „Jsem kapitán, rajjis, a neměl bych vidět plachtu, která je tak blízko?“

„Není to loď chedívova?“

„Ne.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Ten sandal dobře znám. Patří rajjisu Chálidovi ibn Mustafá.“

„A jaký je to člověk?“

„Nejsme přátelé,“

„Proč?“

„Čestný člověk nemůže být přítelem nečestného člověka.“

„Hm, tak se mi zdá…“

„Copak?“

„Že tam na palubě stojí Ibrahím Ma'múr.“

„To brzy uvidíme.“

„A co uděláš, jestli bude chtít sandal přirazit k dahabíje?“

„Musím svolit. Zákon to žádá.“

„A když ti k tomu neradím?“

„Co bys chtěl dělat? Jsem rajjisem na své dahabíje a musím jednat podle předpisů.“

„A já jsem rajjisem své vůle.“

Vtom k nám přistoupil Ísá. Nechtěl jsem mu klást žádné dotěrné otázky, začal však sám:

„Karo ben Nemsí, jsi mým přítelem, nejlepším přítelem, jakého jsem našel. Mám ti vyprávět, jak se Zenica octla v rukou Egypťanových?“

„Rád bych si to poslechl, ale k takovému vyprávění je nutný klid a soustředění, a to teď nemáme.“

„Jsi znepokojen? Proč?“

Ísá ibn Makram dosud nezpozoroval pronásledovatele. „Obrať se a podívej se na loď za námi.“ Otočil se, spatřil sandal a zeptal se: „Je tam na palubě Ibrahím?“

„To nevím, ale je to docela dobře možné, protože kapitán je ničema a dá se od Ibrahíma podplatit.“

„Jak to víš, že je ničema?“

„Povídal to rajjis Hasan.“

„Ano,“ přikývl stařec, „znám toho kapitána a jeho loď, I kdyby byla ještě mnohem dál, poznal bych ji podle plachet, třikrát vyspravovaných a sešívaných.“

„Co si počneme?“ ptal se Ísá. „Nejdřív počkáme, jestli je Ibrahím na palubě.“

„A když ano?“

„Nepustíme si ho na palubu k nám.“

Kapitán si srovnal rychlost své dahabíji a cizího sandalu, a pak pravil:

„Blíží se k nám stále víc a víc. Přidám ještě triketu.“

Stalo se, ale už po několika minutách jsem zjistil, že přidáním další plachty se dosáhne jen odkladu, ne změny v náš prospěch. Sandal se k nám přibližoval a vzdálenost mezi ním a námi se neustále zmenšovala. Posléze byl od nás zhruba na lodní délku a spustil jednu plachtu, aby snížil rychlost. Na palubě jsme poznali Ibrahíma Ma'múra.

„Je to on!“ zvolal Ísá.

„Kde stojí?“ zeptal se rajjis.

„Vpředu na přídi.“

„To je on? Káro ben Nemsí, co uděláme? Osloví nás, a my jim musíme odpovědět.“

„Kdo musí podle předpisu odpovídat?“

„Já, jako majitel dahabíji.“

„Dej pozor, co ti povím, rajjisi Hasane! Jsi ochoten pronajmout mi svoji loď odtud až do Káhiry?“

Kapitán se na mě udiveně zadíval, ale pak ihned pochopil, co mám asi v úmyslu. „Ano,“ odpověděl. „Pak jsem tedy majitelem já?“

„Ano.“

„A ty jako rajjis musíš dělat, co chci?“

„Ano“

„A nejsi za to odpovědný?“

„Ne.“

„Dobrá. Svolej svoje lidi.“

Na jeho povel se všichni shromáždili a kapitán jim vysvětlil: „Tento efendi, který se jmenuje Kara ben Nemsí, pronajal si naši dahabíju odtud až do Káhiry. Je tomu tak?“

„Ano, je tomu tak,“ potvrdil jsem.

„Můžete mi tedy dosvědčit, že už nejsem pánem lodi?“ zeptal se svých lodníků.

„Dosvědčíme to.“

„Rozejděte se na svá místa. Musíte však vědět, že řízení lodi si ponechávám, tak jak mi to Kara ben Nemsí poručil.“

Vzdálili se, zřejmě udiveni neobvyklým sdělením, které právě slyšeli.

Sandal se zatím dostal do stejné čáry s námi. Kapitán, dlouhý hubený muž s volavčím perem na fezu, přistoupil k okraji paluby a ptal se nás:

„Ho, dahabíjo! Pod kterým rajjisem jezdíte?“

Uklonil jsem se a odpověděl jsem:

„Náš rajjis se jmenuje Hasan.“

„Hasan zvaný Abú 'r-Rajjisán?“

„Ano.“

„Výborně, toho znám,“ odpověděl mi se zlomyslným úšklebkem. „Máte na palubě ženu?“

„Ano“

„Vydejte ji!“

„Chálide ibn Mustafá, ty ses zbláznil!“

„Najdeme ji. Přirazíme k vám.“

„Zabráníme tomu.“

„Jak to chceš udělat?“

„Hned ti to ukážu. Dávej pozor na pero na svém fezu!“

Zvedl jsem rychle ručnici, kterou jsem doposud schovával, namířil jsem a stiskl spoušť. Pero odlétlo. Ani nejstrašnější neštěstí by nemohlo důstojného Chálida rozčilit tolik jako tento varovný výstřel. Poskočil tak vysoko, jako by jeho hubené údy byly z gumy, oběma rukama se popadl za hlavu a skryl se pod stožár.

„Teď víš, jak střílím, Chálide,“ volal jsem za ním. „Jestli tvůj sandal pojede ještě pár minut tak blízko nás, vystřelím ti duši z těla, na to můžeš vzít jed!“

Moje hrozba okamžitě účinkovala. Chálid spěchal ke kormidlu, vytrhl je z ruky kormidelníkovi a změnil směr. Ve dvou minutách byl už sandal v dostatečné vzdálenosti od naší dahabíji.

„Teď jsme se ho na chvíli zbavili,“ poznamenal jsem.

„Chálid se k nám už tak těsně nepřiblíží,“ souhlasil Hasan. „Jenže nás taky nespustí z očí, dokavaď někde nezakotvíme, a tam si vyžádá zásah úřadů. Toho se teď samozřejmě nebojím. Ale bojím se něčeho jiného.“

„Čeho?“

„Tohohle.“

Abú 'r-Rajjisán ukázal jediným pohybem ruky na vodu. Okamžitě jsme pochopili, co má na mysli.

Už chvíli jsme pozorovali, že vlny se valí kupředu mnohem větší silou i rychlostí nežli předtím a že se břehy, teď plné skalnatých útesů, stále víc a víc úží. Blížili jsme se totiž k jedné z peřejí, které jsou při plavbě po Nilu téměř nepřekonatelnou překážkou. I nepřátelství muselo ustoupit stranou, aby se pozornost všech netříštila a zaměřila se jen a jen na hrozící nebezpečí. Rajjisův hlas se zvučně rozléhal po celé palubě:

„Pohleďte, mužové, blíží se šullál, peřej! Shromážděte se a modlete se posvátnou fátihu!“

Lodníci se poslušně obrátili k Mekce.

„Ve jménu všeslitovného Alláha,“ začal rajjis.

Ostatní vpadli a modlili se fátihu, první súru koránu.

Musím se přiznat, že jejich modlitba zapůsobila i na mě, ne snad ze strachu před nebezpečím, ale pociťoval jsem úctu k zbožnosti, tak hluboce zakořeněné v srdcích těchto polodivokých lidí.

„Nuže, hoši, nuže, stateční hrdinové, odeberte se na svá místa!“ poručil nyní kapitán. „Proud nás uchvátil.“

Velení na nilské lodi nemá tak klidný průběh jako na evropském plavidle. Žilami posádky proudí horká krev jihu a v nebezpečí žene člověka z extrému do extrému, od vrcholné naděje do nejhlubší beznaděje a zoufalství. Všichni křičí, volají, řvou, vyjí, modlí se nebo proklínají v okamžiku nebezpečí, a sotvaže pomine, ještě hlasitěji jásají, zpívají a výskají. Přitom každý pracuje s vypětím všech sil. Ale velitel lodi pobíhá od jednoho k druhému, kárá liknavce nadávkami, jaké si dokáže vymyslet jenom Arab, a pilné odměňuje nejněžnějšími lichotkami, mezi nimiž se slovo „hrdina“ opakuje nejčastěji.

Hasan se na peřej připravil a vzal si na palubu i pomocné lodníky. Každé veslo bylo obsazeno dvěma veslaři a u kormidla stáli tři kormidelníci, kteří znali na tomto nebezpečném místě každou píď peřejí.

Vlny teď se strašlivou silou narážely na skaliska, stěží zakrytá vodou; pěnily a valily se i přes palubu a hřmění peřejí přehlušovalo každé slovo rozkazů. Loď sténala a praskala ve všech spárách, vesla vypovídala službu, a dahabíja, odpírající poslušnost i kormidlu, řítila se vírem vod.

Tu se černé, třpytivé skály před námi úží a ponechávají volná jen jediná vrata — jejich šíře se sotva rovná šíři naší lodi. Vlny se jimi doslovně prodírají a vrhají se v mohutném proudu do kotliny, poseté neobyčejně ostrými a jako jehla špičatými balvany.

Se strašlivým spěchem letíme k peřejím. Vesla jsou vytažena z vody. Ocitáme se v příšerné propasti, jejíž stěny máme po obou stranách tak blízko, že na ně málem dosáhneme rukou. Zběsilá síla proudu nás vrhá na kypivé, šumící hřebeny vodopádu, jako by nás chtěla vymrštit do povětří, a pak se znovu řítíme dolů do propasti. Kolem nás to vře, stříká, hučí, běsní, hřmí a řve. A neúprosná síla nás znovu uchopí a táhne nás po šikmo svažité ploše, jejíž povrch před námi leží hladký a přívětivý, jenže právě tato hladká plocha skrývá nejzákeřnější nebezpečí, protože neplujeme, ne, ženeme se šílenou rychlostí po vodním srázu a…

„Alláh karím, Alláh je milostivý!“ Hasanův hlas zaznívá teď tak pronikavě, že ho všichni musí slyšet. „Alláh w' Alláh, k veslům, k veslům, mladíci, mužové, hrdinové, tygři, panteři, lvi! Smrt je před vámi. Copak ji nevidíte? Čiňte se, čiňte se, proboha, mějte se k dílu, vy čubčí syni, vy zbabělci, vy darebáci, vy psi! Do práce, do práce, vy moji stateční, vy moji dobří, vy hrdinové, jakým není rovno, vy zkušení a vyvolení!“

Blížíme se ke skalnatým klepetům, která se právě před námi otvírají a v nejbližším okamžiku nás zničí. Hrany skal jsou tak ostré a proud tak mocný, že z lodi nemůže zůstat snad ani otýpka dříví.

„Alláhu, ochránče náš, pomoz! Doleva, doleva, vy psi, vy supi, vy mrchožrouti! Doleva, doleva, kormidlujte doleva, vy moji udatní, vy skvělí, vy otcové budoucích hrdinů! Alláh, Alláh, má šá'lláh! Alláh činí zázraky, vzdejme mu díky!“

Loď uposlechla, zásluhou nadlidského úsilí lodníků proplula nebezpečným místem. Na chvilku jsme se octli v klidné vodě a kdekdo se vrhá na kolena a děkuje za záchranu.

„Ašhadu inni la illáha illá 'lláh!“ zní jásavě po celé palubě, „dosvědčuji, že je jediný Alláh! Oblaž nás svým požehnáním!“

Tu za námi cosi letí jako šíp vypuštěný z luku. Je to sandal, který přestál stejné nebezpečí jako my. Má teď mnohem větší rychlost než naše dahabíja a musí nás předjet. Ale otevřená vodní hladina je tak úzká, že mu jen s námahou dokážeme uhnout a míjíme se o vlásek. U stěžně sandalu se opírá Ibrahím Ma'múr, pravici za zády. Když se octne přímo proti mně, vytrhne ukrytou arabskou ručnici, přiloží ji ke tváři, namíří — vrhnu se na zem — kulka zasviští těsně nade mnou, a v dalším okamžiku je už sandal daleko před námi.

Všichni ten pokus o vraždu viděli, ale nikdo nemá čas divit se nebo rozčilovat, protože proud nás znovu uchopil a žene nás do bludiště útesů.

Tu před námi zazní hlasitý výkřik. Silou peřeje byl sandal vržen na skalisko; lodníci prudce zaberou vesly a lehce poškozené plavidlo letí dál, znovu unášeno vlnami. Ale při nárazu spadl jakýsi muž přes palubu. Zoufale se přidržuje útesu, visí na něm, strháván proudem. Popadnu provaz z palmového lýka, který tu leží, a spěchám k zábradlí. Házím provaz tonoucímu. Je to — Ibrahím Ma'múr.

Sotvaže se dostal šťastně na palubu, setřásl ze sebe vodu a se zaťatými pěstmi se vrhl na mne.

„Ty pse! Jsi lupič a podvodník!“

Klidně jsem vyčkával. Snad právě to způsobilo, že se přede mnou zastavil.

„Ibrahíme Ma'múre, buď zdvořilý, protože nejsi doma v svém domě!“ varoval jsem ho. „Jestli řekneš ještě jediné slovo, které se mi nebude líbit, dám tě přivázat k stěžni a zbičovat.“

Pro Araba je největší urážkou rána a hned po ní hrozba, že bude bit. Ibrahím učinil pohyb, jako by mě chtěl napadnout, ale ovládl se.

„Máš na palubě moji ženu!“ rozkřikl se.

„Nemám.“

„Nemluvíš pravdu!“

„Mluvím pravdu, protože ta, kterou mám zde na palubě, není tvoje žena, ale snoubenka toho mladého muže, který stojí vedle tebe.“

Egypťan se vrhl ke kajutě, ale Halef se mu postavil do cesty.

„Ibrahíme Ma'múre, jsem Hádží Halef Omar ben Hádží Abú 'l Abbás ibn Hádží Dáwúd al Gosara. Tohle, co vidíš, jsou moje pistole, a zastřelím tě, jestli se pokusíš vniknout do kajuty.“

Můj malý Halef se přitom tvářil tak, že Egypťan musel vidět, jak vážně to se svou pohrůžkou myslí. Proto se odvrátil a zasyčel:

„Podám na vás žalobu, jen co přistanete, abyste vylodili pomocné lodníky.“

„Udělej to!“ odpověděl jsem klidně. „Do té doby nejsi mým nepřítelem, ale mým hostem, pokud se budeš chovat pokojně.“

Šťastně jsme propluli nejnebezpečnějšími místy, a mohli jsme se tedy věnovat svým záležitostem.

„Chceš nám teď vyprávět, jak se dostala Zenica do rukou toho člověka?“ zeptal jsem se Ísy.

„Přivedu ji,“ odpověděl. „Ať vám to poví sama.“

„Ne,“ odporoval jsem, „jen ať tvoje nevěsta zůstane v kajutě, protože pohled na ni by Egypťana roztrpčil ještě víc a vydráždil k nejhoršímu. Pověz nám především, jestli je Zenica muslimka nebo křesťanka.“

„Křesťanka.“

„Jakého vyznání?“

„Toho, kterému říkáte řecké.“

„Neodešla s Egypťanem dobrovolně?“ .

„Koupil si ji.“

„Ach! Je to možné?“

„Ano. Bylo to za zvláštních okolností. Černohorky nechodí zahaleny závojem. Uviděl ji ve Skutari, řekl jí, že ji miluje a ať se stane jeho ženou. Ale Zenica se mu vysmála. Pak přijel na Černou Horu k jejímu otci a nabízel mu za ni velkou částku. Jenže její otec ho odmítl. A tak tedy podplatil otce její přítelkyně, ke které Zenica často jezdívala na návštěvu, a on na ten obchod přistoupil.“

„Jak je to možné?“

„Ten ničema vystavil Ibrahímu Ma'múrovi listinu o prodeji, kde vydává Zenicu za svou čerkeskou otrokyni.“

„Aha, tak proto její přítelkyně i s otcem tak najednou zmizela!“

„Jenom proto. Ibrahím Ma'múr potom přivedl Zenicu na loď a odjel s ní nejdřív na Kypr, pak do Egypta. To ostatní už víte.“

„Jak se jmenuje muž, který ji prodal?“ zeptal jsem se bezděčně.

„Bárúd el Amáza.“

„El Amáza — el Amáza — to jméno mi připadá známé. Kde jen jsem je slyšel? Nebyl to Turek?“

„Ne, Armén.“

Armén — ano, už jsem si vzpomněl! Hámid el Amáza, ten Armén, který nás chtěl na Šot el Džeríd zahubit a pak nám v Kbilli uprchl! Nebyl to snad on? Ne, časově to nesouhlasilo.

„Nevíš,“ zeptal jsem se Ísy, „jestli ten Bárúd el Amáza nemá bratra?“

„Nevím. Ani Zenica to neví. Podrobně jsem se jí na tu rodinu vyptal.“

Vtom šel kolem jeho sluha, Hamza el Džerbája, a obrátil se ke mně:

„Pane efendi, měl bych pro vás něco.“

„Mluvte!“

„Jak se jmenuje ten egyptský hašašíra?“

„Ibrahím Ma'múr.“

„Cože! A to že byl nějaký ouřada?“

„Ovšem. Byl prý dokonce správcem nějaké provincie.“

„Ale tak to se nedejte tahat za nos, protože já toho člověka znám lip než on mě.“

„Vida! A kdo je to?“

„Viděl jsem ho jednou, a to zrovna dostával baštonádu. A protože to byla první baštonáda, kterou jsem viděl, tak jsem si toho trestance kloudně prohlédl a poptal se, co je zač.“

„No, a kdo je to?“

„Býval na perském vyslanectví v Cařihradě nějakým atašé nebo čertvíčím a prozradil jakési tajemství či co. Měli ho pověsit, ale že měl své příznivce, zůstalo při té baštonádě a byl propuštěn. Jmenuje se Dáwúd Arafim.“

Byla to podivuhodná náhoda, že jüterbožský holič zná toho muže; a když teď mé paměti pomohl, jako by i mně spadly šupiny z očí. Opravdu jsem ho už viděl, v Cařihradě, kam byl dopravován jako vězeň. Tak se stalo, že mě viděl i on, a teď se na mě také upamatoval.

„Děkuji vám za vaše sdělení, Hamzo,“ řekl jsem. „Ale nechte si to zatím pro sebe.“

Teď už jsem se ani v nejmenším neobával při pomyšlení, že na nás Ibrahím Ma'múr podá žalobu. Nevím, jak to přišlo, ale nemohl jsem se zbavit domněnky, že se s Bárúdem el Amázou, který mu Zenicu prodal, neseznámil teprve kvůli dívce. Buď jak buď, měl za sebou temnou minulost, i když teď vystupoval jako ma'múr a měl značné jmění. To byly okolnosti, které mi daly mnoho látky k přemýšlení.

Zatím jsem uznal za dobré nechat si holičovu novinku jen pro sebe. Ibrahím nesměl tušit, že o něm víme víc, než by mu bylo milé.

U nejbližšího přístaviště jsme museli vysadit na pevninu pomocné lodníky, které jsme s sebou vzali na dahabíju. Naše loď proto zamířila u Asuánu k břehu.

„Zakotvíme tu, nebo ne?“ zeptal jsem se rajjise.

„Ne, okamžitě odrazíme, jen co ti muži opustí loď.“

„Proč?“

„Abychom se vyhnuli policii.“

„A Ibrahím?“

„Vysadíme ho s lodníky.“

„Já se policie nebojím.“

„Ty jsi cizinec a stojíš pod ochranou svého konzula. Tobě nemohou nic udělat. Ale já…,“ nedokončil a zarazil se. „Ach! Podívej se!“

Jeho výkřik platil člunu, který byl obsazen ozbrojenými, podmračenými muži. Byli to policisté.

„Tak to hned neobrátíš,“ prohodil jsem k Hasanovi.

„Ó ano, jestli poručíš! Poslouchám teď jenom tebe.“

„Neporučím to, naopak, rád bych se s touhle policií jednou seznámil.“

Člun přirazil k naší dahabíje a jeho posádka vystoupila k nám na palubu ještě dřív, nežli jsme dosáhli břehu. Osazenstvo sandalu zde totiž také kotvilo, vyprávělo, že se Ibrahím utopil v šallálu, a zmínilo se i o únosu neznámé ženy. Dokonce, jak jsme se později dověděli, starý rajjis Chálid ibn Mustafá běžel honemhonem k soudci a tam o mně, nevěřícím, vrahovi, únosci, lupiči a buřiči mluvil tak dlouho a tak dobře, že jsem měl být vlastně docela rád, vyváznu-li jen oběšením nebo uškrcením.

Protože v těchto krajích spravedlnost ještě neobjevila soudní řízení s haldou akt a listin, jednají tam ve sporných případech bez dlouhých okolků a cavyků.

„Kdo je rajjisem na téhle lodi?“ ptal se velitel policistů.

„Já,“ odpověděl Hasan.

„Jak se jmenuješ?“

„Hasan Abú ‘r-Rajjisán.“

„Máš na lodi člověka, který je hakímem a nevěřícím?“

„Tady stojí. Je to efendi Kara ben Nemsí.“

„A je na tvé lodi i žena jménem Güzela?“

„Je v kajutě.“

„Nuže, všichni jste zatčeni a půjdete se mnou k soudci. Vaši loď budou zatím hlídat moji lidé.“

Dahabíja zakotvila a celá osádka i všichni cestující byli „okamžitě odtransportováni“. Zenica, zahalená hustými závoji, byla posazena na nosítka a musela následovat za naším zástupem, stále se zvětšujícím, protože se k nám přidávali mladí i staří i děti. Hamza el Džerbája, bývalý holič, kráčel za mnou a vesele si pískal do kroku „Až mě jednou povedou tou městskou bránou ven“.

Policejní ředitel nás už i se svým písařem očekával. Měl sice znak bimbasiho, majora nebo velitele tisíce mužů, ale nepůsobil příliš vojenským ani mimořádně duchaplným dojmem. Jako celá osádka sandalu považoval i on Ibrahíma Ma'múra za utopeného a teď, když tak nenadále vstal z mrtvých, uvítal ho s úctou, zato nás přelétl pohledem svědčícím o pravém opaku.

Byli jsme rozděleni na dvě skupiny: na jedné straně osádka sandalu s Ibrahímem a několika jeho sluhy, které vzal s sebou, a na druhé straně mužstvo dahabíji a Zenica, Ísá, já, Halef a holič.

„Poroučíš dýmku, pane?“ zeptal se policejní ředitel domnělého ma'múra.

„Dej ji přinést.“

Donesli mu ji, stejně jako koberec, aby se na něj posadil. Teprve pak začalo přelíčení.

„Výsosti, řekni mi své jméno, na němž spočívá Alláhovo požehnání.“

„Zní Ibrahím Ma'múr.“

„Jsi tedy úředníkem.“

„Ano, byl jsem místodržitelem provincie.“

„Které provincie?“

„En Nazar.“

„Jsi žalobcem. Mluv! Naslouchám a rozsoudím tvou při.“

„Žaluji tohoto ďaura, který je hakímem. Obviňuji ho z únosu. Žaluji i muže, který stojí vedle něho, i velitele dahabíji, viním je z únosu a z napomáhání únosu. Nakolik se ho účastnili i sluhové těchto mužů a lodníci dahabíji, to laskavě posuď sám, ó bimbasi!“

„Vyprávěj, jak byl únos proveden.“

Ibrahím vyprávěl. Když skončil, byli vyslýcháni jeho svědci a výsledkem bylo, že na základě výpovědi kapitána sandalu, Chálida ibn Mustafá, jsem byl obžalován z pokusu vraždy.

Když se ke mně policejní úředník obrátil, zasvitlo mu v očích zlověstným bleskem:

„Ďaure, jak se jmenuješ?“

„Kara ben Nemsí.“

„Jak se jmenuje tvá domovina?“

„Almánija.“

„Kde leží ta hrstka hlíny?“

„Hrstka? Bimbasi, ty dokazuješ, že nemáš příliš velké znalosti.“

„Ničemo!“ vyjel si na mě. „Co tím chceš říci?“

„Almánija je velká země a má desetkrát více obyvatel nežli celý Egypt. Ale to ty nevíš. Ty jsi vůbec moc špatný v zeměpise, a proto se necháváš od Ibrahíma Ma'múra obalamutit.“

„Ještě slovo, a dám tě za uši přibít ke zdi!“

„Poslyš! Tenhle Ibrahím říká, že býval místodržitelem provincie En Nazar. Místodržitelé jsou jenom v Egyptě…“

„A cožpak neleží En Nazar v Egyptě? Ďaure, sám jsem tam byl a Ma'múra znám jako bratra, ba jako sebe sama.“

„Lžeš!“

„Přibijte ho!“ přikázal soudce.

Vytáhl jsem revolver a Halef své pistole.

„Bimbasi, povídám ti, že nejdřív zastřelím toho, kdo se ke mně přiblíží, a pak tebe. Lžeš, opakuju to. En Nazar je malá oáza mezi Hammáda el Humrá a Tigertem v Tripolisu. Tam není žádný místodržící, ale chudý šejk, jmenuje se Mamra ibn Alí Abú Zén, a já ho znám. Mohl bych ti tu hrát frašku a nechat tě, aby ses ptal dál, ale zkrátíme to. Jak to přijde, že necháváš žalobce stát, zatímco obžalovaný, skutečný zločinec, smí sedět, a dokonce dostal od tebe dýmku?“

Ten dobrý muž se na mě zadíval zmateně a zaraženě.

„Jak to myslíš, ďaure?“

„Varuju tě, abys mi nespílal! Mám u sebe cestovní pas od egyptského vicekrále. A tenhle můj druh je z Cařihradu, má buyrultu a stojí ve stínu pádišáha.“

„Ukažte ty papíry!“

Podal jsem policejnímu úředníku své papíry a Ísá mu předložil svůj průkaz. Úředník je přečetl a rozpačitě nám je vrátil.

„Mluv dál!“

Toto vyzvání mě přesvědčilo, že neví, co má dělat. Znovu jsem se tedy ujal slova:

„Jsi asuánským policejním ředitelem a bimbasim, a nevíš, co se sluší. Když čteš pádišáhovo psaní, musíš si je nejdřív přitisknout k čelu, očím a ústům a vyzvat všecky přítomné, aby se poklonili, jako by tu bylo Jeho Veličenstvo osobně přítomno. Povím chedívovi i velkovezírovi v Cařihradě, jakou úctu jim prokazuješ.“

To soudce nečekal. Ulekl se tak, že vykulil oči a otevřel ústa, ale na slovo se nevzmohl. A já jsem pokračoval:

„Chtěl jsi vědět, co jsem mínil svými předchozími slovy. Já jsem žalobce, a musím stát, kdežto tenhle muž tady je obžalovaný, a smí sedět.“

„Kdo ho žaluje?“

„My všichni.“

Ibrahím byl překvapen, ale zatím neříkal nic.

„Z čeho jej obviňuješ?“ ptal se policejní ředitel.

„Z únosu, z téhož zločinu, z něhož obviňuje on nás.“

Viděl jsem, že Ibrahím zneklidněl. Soudce mi poručil:

„Pokračuj!“

„Je mi tě líto, bimbasi, že musíš zakusit takový smutek.“

„Smutek? Jak to?“

„Že musíš odsoudit muže, kterého znáš tak dobře jako svého bratra. Dokonce jsi byl u něho v En Nazaru a dobře víš, že býval místodržitelem. Ale já ti povídám, že i já ho znám. Jmenuje se Dáwúd Arafim, byl v Cařihradě odhalen jako zrádce a dostal dokonce baštonádu.“

Nyní se Ibrahím zvedl.

„Lháři, pozbyl jsi rozumu?“

„Poslouchej mě dál,“ žádal jsem policejního úředníka. „Pak se ukáže, čí hlava je lepší a komu sedí lip na krku, jestli mně nebo jemu.“

„Mluv!“

„Tato žena zde je křesťanka, svobodná křesťanka z Černé Hory. Dáwúd Arafim, který si říká Ibrahím Ma'múr, ji uloupil a násilím unesl do Egypta. Můj přítel Ísá ibn Makram, jehož zde vidíš, je jejím pravoplatným snoubencem. Přijel do Egypta a dívku si odvezl, protože mu patří. Přečetl sis naše průkazy, znáš nás tedy, ale tohoto Ibrahíma neznáš. Je to únosce a podvodník. Ať ti ukáže své papíry, jinak půjdu k chedívovi a povím mu, jak vykonáváš spravedlnost v úřadě, který ti propůjčil. Kapitán sandalu mě obžaloval z vraždy. Zeptej se těchto mužů! Ti všichni slyšeli, že mu chci sestřelit pero z fezu, a to jsem učinil. Nic jiného. Ale tenhle člověk, který si říká Ma'múr, po mně střelil, a ne žertem, ale s úmyslem zabít mě. Teď rozhodni!“

Náš soudce byl ve velkých rozpacích. Nemohl svá slova odvolat, přesto však tuze dobře věděl, že jsem v právu, a tak se rozhodl pro něco, co je možné jen v Orientě.

„Všichni ven, všichni se rozejděte do svých domovů!“ přikázal shromážděným divákům. „Rozmyslím si celou tu záležitost a odpoledne vynesu rozsudek. A vy všichni,“ obrátil se k nám, „jste mými zajatci.“

Policisté rozehnali diváky holemi. Pak byl vyveden Ibrahím Ma'múr i osádka sandalu, a posléze odvedli i nás na dvůr soudní budovy, kde jsme se mohli svobodně pohybovat. Jenom u východu stálo několik policistů a měli zřejmě za úkol střežit nás. Ale po čtvrthodině se ztratili.

Tušil jsem, co má asi policejní ředitel za lubem. Přistoupil jsem k Ísovi ibn Makramovi, sedícímu se Zenicou u studny.

„Myslíš, že dneska svůj proces vyhrajeme?“

„Vůbec nic si nemyslím, všecko nechávám na tobě,“ odpověděl.

„A když vyhrajeme, co se stane s Ibrahímem?“

„Nic. Znám ty lidi. Ibrahím dá bimbasimu peníze anebo některý z drahocenných prstenů, které má na prstech, a bimbasi ho nechá utéct.“

„Přeješ si jeho smrt?“

„Ne. Našel jsem Zenicu, a to mi stačí.“

„A co si o tom myslí tvoje nevěsta?“

Zenica odpověděla sama:

„Efendi, byla jsem strašlivě nešťastná, ale teď jsem na svobodě. Už na něho nechci myslet.“

To mě uklidnilo. Ted jsem se ještě zeptal starého Hasana. Odpověděl zkrátka, že bude rád, když vyvázne se zdravou kůží, a tak jsem se uklidněn obrátil k východu.

Zamířil jsem ven na ulici. Nastalo parno, polední žár, a nikde nebylo ani človíčka. Bylo mi jasné: policejní ředitel si přeje, abychom vzali nohy na ramena a nečekali na jeho rozhodnutí. Vrátil jsem se proto na dvůr, sdělil jsem ostatním své mínění a vyzval jsem je, ať mě následují. Učinili to, a nepotkali jsme ani živou duši.

Když jsme se dostali k dahabíje, ukázalo se, že ji policie opustila. Ten, kdo by měl zálusk na její náklad, senesové listy, byl by je mohl nerušené ukrást.

Sandal už nekotvil u břehu, zmizel. Důstojný Chálid ibn Mustafá pochopil soudcův záměr ještě dřív nežli my a ztratil se s lodí i osádkou.

Ale kde byl Ibrahím Ma'múr?

Byli bychom to rádi věděli, protože se dalo čekat, že nás nespustí z očí. Alespoň já jsem tušil, že se spolu dříve či později setkáme. Ale teď jsme se museli spokojit jen zjištěním, že je pryč.

Dahabíja vytáhla kotvy a pokračovali jsme v cestě s blaženým vědomím, že jsme šťastně vyvázli ze svízelné situace.

 

<   6   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist