<<< Literární doupě
Literární doupě

Ed McBain

A

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Brokovnice - CD - McBain Ed
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Brokovnice - CD - McBain Ed
Zabiják - McBain Ed
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 130 Kč
Zabiják - McBain Ed
Ukolébavka - McBain Ed
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 251 Kč
Ukolébavka - McBain Ed

 

   1   

 

 

1

Byl první duben - den bláznivých kousků. Byla také sobota před Velikonoční nedělí.

Smrt tu neměla ten den co dělat, ale nedbala toho a přišla. A když už přišla, snad bylo logické, že byla tak zmatená. Byl přece první apríl, den vtipálků a jejich žertíků. Zítra bude Velikonoční neděle, den vajíček a jarní přehlídky kanýrků a kudrlinek. je pravda, že v některých částech města se šuškalo něco o tom, že Velikonoční neděle nějak souvisí s místem zvaným Kalvárie, ale od té doby, co bylo vyhlášeno veto na smrt a ta se stala bezpředmětným a prázdným pojmem, uplynula už dlouhá doba. Lidé mají krátkou pamět, zvlášt když jde o svátky.

Dnes se však smrt projevila naplno a byla jasně zmatečná. Snažila se sloučit dva svátky - nebo dokonce tři - a podařil se jí jen pěkný galimatyáš.

Mladý muž, který ležel v uličce na zádech, byl v černém, jako by nosil smutek. Ale v rozporu s tím měl navrch ještě nádherný hedvábný šál s třásněmi na obou stranách. Byl oblečený jarně, ale ten den byl dnem aprílových žertů, a tak smrt neodolala pokušení.

Čerň obleku byla přerušovaná červenou, modrou a bílou barvou. Dlažba v uličce se držela stejného barevného schématu: červeň, modř a bílá se rozlily všude kolem s veselou jarní lehkovážností. Dvě velké převrácené plechovky s barvou, jedna s modrou a druhá s blou, jako by se snesly ze stěny budovy a přistály v uličce padni kam padni. Mužovy boty byly pocákané barvou. Pocákané byly i jeho šaty a namočily se do ní i ruce. Modrá a bílá, bílá a modrá, černé šaty, černý hedvábný šál, dláždění v uličce, cihlová stěna budovy, před níž muž ležel, všechno bylo poskvrněné bílou a modrou barvou.

Ta třetí barva se k nim nehodila.

Ta třetí barva, červená, byla trochu příliš základní, příliš křiklavá. Ta třetí barva se nevylila z plechovky. Ta třetí barva dosud volně prýštila z dvou tuctů otevřených ran na mužově hrudi a břiše a krku a obličeji a rukou, ulpívala na černi obleku i na hedvábném šálu, rozlévala se, v jasně červenou louži na dláždění, mísila se nepňliš úspěšně s barvou a tekla dál až k žebříku, který ležel v podivné poloze vedle zdi, a obklíčila štětku ležící u její paty. Štětka byla dosud namočená v bílé barvě. Krev se jí jen dotkla a pak pokračovala od cementového pruhu, jímž se cihlová stěna spojovala s dlážděním, slábnoucím čůrkem až dolů k vedlejší ulici.

Na zdi byl něčí podpis.

Někdo tam zářící bílou barvou namaloval písmeno „A“. Nic víc pouze „A“.

Krev pomalu stékala po dlážděni dolů do města. Noc byla na spadnutí.

Detektiv Cotton Hawes holdoval čaji. Zdědil ten zvyk po důstojném pánovi Hawesovi, svém otci, který ho pojmenoval po posledním fanatickém puritánovi Cottonu Matherovi. Pan farář jeremiah Hawes hostíval odpoledne své ovečky čajem a koláčky, které pekla jeho manželka Matilda ve staré železné troubě. Malý Cotton se směl těchto schůzek farníků zúčastňovat a popíjet s nimi čaj. Ten zvyk mu už zůstal.

Prvního dubna v osm hodin večer, v době, kdy v uličce ležel mladý muž a krvácel ze dvou tuctů ran, které němě křičely na chodce ubírající se po nedaleké ulici, seděl Hawes ve služebně a pil čaj. Jako chlapec polykal ten horký nápoj v knihami obložené studovně v zadní části fary. Čaj byla směs Oolongu a Pekoe a matka jej připravovala v kuchyni a podávala v šálcích z tenkého anglického porcelánu, které zdědila po babičce. Dnes seděl ve špinavé a nevábné služebně 87. revíru a čaj, který mu připravoval v kanceláři Alf Miscolo, pil z papírového kelímku. Čaj byl horký, nic lepšího se o něm říct nedalo.

Otevřenými okny opatřenými drátěnou mříží pronikal dovnitř lahodný jarní větřík z Groverova parku na protější straně ulice, takže Hawes si přál být venku. Byl to zločin, vyfasovat službu v takový večer! A byla to i nuda. Kromě hlášky o manželovi, který bije svou ženu, což právě odešel vyšetřit Steve Carella, byl telefon nebezpečně zticha. Hawesovi se podařilo naťukat dvě opožděné zprávy, dvě výdejky na benzin a připomínku na informační tabuli pro kolegy, že dnes je prvního září a tedy čas, aby každý vyplázl padesát centů pro Miscolovu improvizovanou kuchyni. Přečetl také půl tuctu oběžníků FBI a zapsal si do černého notýsku čísla dalších dvou odcizených vozidel.

Teď seděl a popíjel ten nanicovatý čaj a lámal si hlavu, jak to, že je takový klid. Asi to souvisí s Velikonocema, říkal si. Možná že zítra se bude na Jižní dvanáctý pořádat slavnost vajíček. Možná že všichni zločinci, i potenciální zločinci, dřepí doma a barví vejce. Usmál se a zase se napil. Z kanceláře za laťkovým hrazením, které oddělovalo služebnu od chodby, se ozýval rachot Miscolova psacího stroje. Mimo něj a za ním se ze železného schodiště vedoucího nahoru ozval zvuk kroků. Otočil se tím směrem právě ve chvíli, když do chodby na opačném konci vstoupil Steve Carella.

Carella přicházel k hrazení lehce a nedbale, byl urostlý a pohyboval se s úspornou přesností. Strčil do vrátek v hrazení, přistoupil ke svému stolu, svlékl si sako, uvolnil kravatu a rozepjal horní knoflík košile.

„Co se tam děje?“ zeptal se Hawes.

„To, co obvykle,“ řekl Carella. Zhluboka vzdychl a otřel si rukou obličej. „Nezbylo trochu kafe?“

„Já piju čaj.“

„Hej, Miscolo,“ křikl Carella, „máš tam kafe?“

„Hned na něj postavím,“ křikl Miscolo zpátky.

„Pořád ta stejná písnička,“ řekl Carella. „Už jen jít za těmahle případama s bitím manželek je ztráta času. Ještě jsem nezažil, že by to vedlo k něčemu.“

„Nechce ho obvinit,“ řekl Hawes znalecky

„Jaký obvinění, prosím tě? Podle ní na ni ani nešáhnul. Tekla jí krev z nosu, na oku má modřinu jak půldolar, policii zavolala ona. Ale sotva jsem přišel, mír a pohoda.“ Carella zavrtěl hlavou. „Že by někdo někoho bil, pane inspektore?“ napodobil její vysoký pištivý hlas. „To je, pěkně prosím, nějaká mejlka. Můj manžel je hodnej a laskavej člověk, vtělená dobrota. Žijeme spolu už dvacet let a nikdy se mě nedotknut prstem! To jste se zmejlil, pane inspektore.“

„A kdo tedy volal policii?“

„Na to jsem se jí taky zeptal.“

„Co ona na to?“

„Prej to bylo jen takový rodinný, přátelský dohadování. Zeptal jsem se jí, jak to, že jí teče z nosu krev, a co ta modřina na oku, a ona řekla dávej pozor, Cottone - , že si to udělala při žehlení!“

„Cože?“

„Při žehleni.“

„Nepovídej, jak by -“

„Prej se podlomily nohy žehlicího prkna a žehlička vylítla a praštila ji do oka a jedna ta noha ji uhodila do nosu. Než jsem odešel, cukrovali s manželem jak před druhýma líbánkama. Tulila se k němu, jak se dalo, a on jí strkal ruce pod šaty. Tak jsem si řek, že se radši vrátím sem. Tady to není tak sexy.“

„Dobrej nápad,“ řekl Hawes.

„Hej, Miscolo,“ zavolal Carella. „Co dělá to kafe?“

„Odříkanýho kafete největší hrnek,“ křikl v odpověď mazaný Miscolo.

„Máme v kanceláři George Bernarda Shawa,“ zasmál se Carella. „Něco se dělo, co jsem byl pryč?“

„Nic. Ticho po pěšině.“

„Na ulicích je taky klid,“ řekl Carella. „Před bouří.“

„Asi.“

Ve služebně zavládlo mlčení. Za okny se ozývaly miriády velkoměstských zvuků. Klaksóny aut, přidušené výkřiky, odfukování autobusů, holčička, která si cestou kolem policejní stanice zpívala.

„Já bych asi měl vyřídit pár zpráv, už tu zasmrádají,“ řekl Carella.

Přitáhl si pojízdný stolek s psacím strojem, vytáhl ze zásuvky tři formuláře oddělení detektivů, vložil mezi ně kopírovací papír a začal psát.

Hawes se díval na světla Isoly v dálce a vdechoval jarru vzduch procezený drátěnými mřížemi.

Proč je asi takový klid?

Copak vlastně dělají všichni ty lidé tam venku?

Někteří se vyžívají v aprílových žertících. Jiní se chystají na zítřejší Velikonoční neděli. A další slaví třetí, starodávný svátek známý jako Pesach. Je to shoda, která by mohla přimět člověka k přemýšlení o podobnosti rozličných náboženství a existenci jediného všemocného Boha, a pokud máte sklon k takovým úvahám, i o jiných mystických tématech. At už se oddáváte takovým úvahám nebo ne, na to, aby se člověk podíval na kalendář, nemusí být velký detektiv: ta shoda tu je, dělej co dělej. Ať jsi buddhista, ateista nebo adventista Sedmého dne, musíš přiznat, že shoda Velikonoc a Pesachu má v sobě něco zdravého a demokratického, něco, co dodá celému městu slavnostní ráz. Židé a křestani díky náhodné shodě křestanského a židovského kalendáře slaví důležité svátky téměř současně. Pesach začal oficiálně 31. března v pátek se západem slunce a byla to další shoda, protože pokaždé Pesach na židovský šabat nepřipadá, ale letos se to stalo. A tak byl dnes první duben a tradiční druhý sederový večer, každoroční připomínka osvobození Židů z egyptského otroctví, se slavil v židovských domácnostech po celém městě.

Detektiv Meyer Meyer byl Žid.

Nebo si aspoň myslel, že je Žid. Někdy si tím nebyl docela jistý. Protože jestli jsem Žid, ptával se občas sám sebe, jak to, že mými nejoblíbenějšími jídly jsou vepřová pečeně a grilované langusty, oboje náboženskými jídelními předpisy zakázané? A jestliže jsem takový Žid, jak to, že jsem dovolil svému synovi Alanovi, kterému je třináct a měl bar-micva teprve před měsícem, aby si hrál na fanty s Alicí McCarthyovou, která je tak irská jako ten jejich čtyřlístek?

Meyer se v tom někdy nevyznal.

Seděl ten druhý sederový večer v čele tradičního stolu a nebyl si jistý, co vlastně cítí. Rozhlédl se po své rodině. Sarah a všechny tři děti i on měli před sebou slavnostně prostřený stůl uprostřed s kyticí, rozsvícenými svíčkami a velkou mísou, na které byla tradiční jídla: tři macesy, pečená kost, jedno vejce na tvrdo, hořké byliny, sladká míchanice z jablek, hrozinek a podobně, zvaná charoset, a řeřišrucový salát - a pořád ještě nevěděl, co vlastně cítí. Zhluboka se nadechl a začal se modlit.

„A byl večer,“ řekl Meyer, „a byl večer a bylo jitro, den šestý. A tak dokonána jsou nebesa i země a i všecko vojsko jejich. A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal, a odpočinul v den sedmý od všeho díla svého, kteréž byl dělal. I požehnal Bůh dnu sedmému a posvětil ho, neboť v něm odpočinul od všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.“

Ta slova nepostrádala krásu a setrvávala v Meyerově mysli po celou dobu obřadu, při němž Meyer vyjmenoval věci, jež byly na stole, a vysvětloval jejich symbolický smysl. Když pozdvihl mísu s kostí a vejce, dotkli se ho všichni sedící kolem stolu a Meyer řekl:

„Toto je chléb žalosti, který naši předkové jedli v zemi egyptské; nechť všichni, kdo hladoví, vstoupí a jedí z něho, a všichni, kdo jsou ve strastech, nechť přijdou a oslavují Pesach.“

Hovořil o svých předcích, ale nebyl si jistý, čím je on -jejich potomek.

„Čím se liší dnešní večer od ostatních?“ ptal se. „Každý jiný večer jíme chléb jak kvašený, tak nekvašený, ale tohoto večera jenom nekvašený. Každého jiného večera jíme všechny druhy bylin, ale tohoto večera jenom hořké...“

Do toho zazvonil telefon. Meyer přestal mluvit a podíval se na ženu. Na chvilku jako by se oba zdráhali porušit kouzlo obřadu, pak Meyer udělal sotva znatelné rezignované gesto. Snad si cestou k telefonu vzpomněl, že je především policista a pak teprve Žid.

„Haló,“ řekl.

„Meyere, tady je Cotton Hawes.“

„Co je, Cottone?“

„Hele, já vím, že máte dneska svátek …“

„Co se stalo?“

„Máme tu mord,“ řekl Hawes.

„Mordy máme vždycky,“ řekl Meyer trpělivě.

„Tohle je něco jinýho. Asi před pěti minutama volal strážruk. Toho člověka zapíchnul někdo v uličce za ...“

„Cottone, prosím tě, oč jde?“ zeptal se Meyer. „Prohodil jsem si službu se Stevem. On nepřišel?“

„Co se děje, Meyere?“ zavolala Sarah z jídelny.

„Nic, vůbec nic,“ odpověděl Meyer.

„Steve tam není?“ zeptal se Hawese už trochu podrážděně.

„To se ví, že přišel, je venku, dostali jsme hlášku, ale o to nejde.“

„Tak o co tedy?“ zeptal se Meyer. „Já jsem právě uprostřed ...“

„My potřebujeme tebe,“ řekl Hawes. „Mě to strašně mrzí, ale ta věc, Meyere, ten člověk, co ho našli -“

„Tak už se vymáčkni. Co je s ním?“

„Myslíme si, že je to rabín.“

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist