<<< Literární doupě
Literární doupě

Ed McBain

DEJ MLÁDENCŮM RUKU JAKO LOPATU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Nokturno - McBain Ed
 
 
cena původní: 179 Kč
cena: 179 Kč
Nokturno - McBain Ed
Kočka v botách, Dům, co postavil Jack, Tři slepé myšky - McBain Ed
 
 
cena původní: 129 Kč
cena: 129 Kč
Kočka v botách, Dům, co postavil Jack, Tři slepé myšky - McBain Ed
Zabiják - McBain Ed
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 139 Kč
Zabiják - McBain Ed

 

   1   >

 

 

1

Pršelo.

Pršelo už teď třetí den, hnusný březnový déšť zastřel nádheru časného předjaří monochromní, nepolevující šedí. Předpovědi v televizi správně uhodly, že bude pršet dnes, a odhadovaly, že by mohlo pršet i zítra. Za tento časový limit další věštby neriskovaly.

Richardu Generovi, policistovi na obchůzce, se ale zdálo, že prší odjakživa a hodlá pršet na věky věků a že by ho to případně mohlo i spláchnout do kanálu, odnést do isolských stok a bez velkých cirátů pak vyvrhnout s ostatním svinstvem buď do River Harb, nebo do River Dix.

Ať na severu nebo jihu, nebyl v tom žádný rozdíl, obě řeky byly znečištěné, obě páchly odpadky lidských životů.

Genero trčel na rohu jako člověk stojící po kotníky ve vodě na rychle se potápějícím veslařském člunu a pozoroval skoro liduprázdné ulice. Jeho gumová čapka do deště byla černá a lesklá jako asfalt, který se prostíral před ním. Pořád ještě se vleklo časné odpoledne, ale v dohledu nebylo málem živé duše a Genero si připadal osamělý a opuštěný. Navíc měl pocit, že je jediný člověk v celém velkoměstě, který se nedovtípil, že by se měl před deštěm někde schovat. Co nevidět se v těch zatracených ulicích utopím, pomyslel si, kysele říhl a uchlácholil se skutečností, že ve 3.45 bude na hlídce vystřídán. Potrvá mu asi pět minut, než se vrátí na policejní strážnici, a nejvýš deset minut, než se převleče do civilu. Potom půlhodina podzemní dráhou do Riverheadu, a doma by mohl být ve 4.30. Pro Gildu se nemohl stavit dřív než v 7.30, což mu poskytovalo dost času k tomu, aby si před večeří hodil menšího šlofíka. Při pomyšlení na šlofíka Genero zívl a sklonil hlavu.

Po krku mu seběhla kapka studené vody a Genero hlasitě zasakroval: „Doprdelepráce!“, ale pak se honem kalem sebe rozhlédl, aby se ujistil, zda ho některý mravně háklivý občan velkoměsta nezaslechl. Uklidněn vědomím, že obraz ryzího amerického ochránce zákona nedoznal úhony, vykročil Genero vzhůru po ulici. Boty ve vysokých galoších rozčvachtávaly vodu na každém kroku.

Hele, dešti, už mě neštvi, pomyslel si. Světe, div se - ono pršelo dál. No, déšť ještě není to nejhorší, pomyslel si. Rozhodně je lepší než sníh. Při té představě se kapánek otřásl, částečně proto, že ho při pouhém pomyšlení na sníh zamrazilo, částečně proto, že nikdy nedokázal myslet na sníh nebo na zimu, aby mu přitom v hlavě nenaskočila vzpomínka na chlapce, kterého nalezl kdysi dávno v suterénu.

Hoď to psům, pomyslel si. Dost pitomé je už to, že cedí. Nač ještě myslet na mrtvolky, které nahánějí husí kůži.

Chlapcova tvář byla modrá, doopravdy modrá, předkláněl se na dětské postýlce a Generovi trvalo nějaký ten moment, než pochopil, že chlapec má kolem krku provaz a že je mrtvý.

Poslyš, na to radši ani nemyslet. Z toho se jednomu dělá šoufl. No ale poslyš, jsi přece policajt, připomněl si. Co myslíš, že mají policajti dělat? Odšroubovávat požární hydranty? Rozhánět kluby, co hrají na ulicích baseball s násadou od smetáku místo pálky? Mám dojem, a jen si to přiznej, že sem tam najdou některého poldu a je dočista tuhej.

Poslyš, z toho se jednomu dělá šoufl.

Za tohle ale přece bereš plat, člověče. Tak by sis to měl taky přiznat.

Každý policajt se musí čas od času utkat s nějakým menším násilím. A mimochodem, ten kluk, to už je přece tak strašně dávno, tolik vody už od

té doby ...

Vody. Kristepane, copak ten déšť nechce nikdy přestat?

V tomhle lijáku už tedy dlouho nebudu, pomyslel si. Stavím se v krejčovství u Maxe a možná ho přiměju, aby vyvalil trochu toho sladkého vína, co pije na pesach, a připijeme si spolu na Bermudy. Fakt, tam bych teď chtěl být - na Bermudách. Kráčel ulicí a otevřel dveře krejčovství. Cinkl zvonek. V krámě čpěla pára a voněly čisté obleky. Sotva Genero vešel, hned se cítil trochu líp.

„Ahoj, Maxi,“ řekl.

Max byl pán s kulatou tvářičkou a věnečkem bílých vlasů, který mu obtáčel proplešatělou leb jako svatozář. Zvedl oči od šicího stroje a řekl: „Víno nemám.“

„Kdo se tě prosí o víno?“ odpověděl Genero a trochu rozpačitě se zašklebil. „Chceš mě vykopnout z krámu, když je venku takovýhle zatracený den?“

„Zatracený nezatracený, kdyby byl nevímjaký, víš dobře, že tě z krámu nevykopnu,“ řekl Max, „takže si to mudrování můžeš nechat od cesty. Dávám ti ale na vědomost předem, ještě než spustíš, že víno nemám.“

„Kdo se tě hrome prosí o vino?“ řekl Genero.

Přisunul se blíž k radiátoru a stáhl si rukavice.

„Na čem to fachčíš, Maxi?“

„Na čem bys asi tak hádal? Co myslíš? Vyrábím plány Bílýho domu. Chci ho vyhodit do povětří. Co jinýho se tak asi dá na šicím stroji dělat?“

„Chtěl jsem říct - co jako zrovna šiješ?“

„Uniformu Armády spásy,“ řekl Max. „Fakt? A cože to?“

„V tomhle velkoměstě pořád ještě zbylo pár krejčích, víš?“ řekl Max. „Všichni přece jen ještě nepodělkujeme na čištění a na žehlení. Čistit a žehlit, to je tak pro mašiny. Krejčovina je práce pro chlapy. Max Mandel je krejčí, žádný žehlicí automat.“

„A prvotřídní krejčí,“ řekl Genero a číhal, jak Max zareaguje.

„Máš to marný, víno nemám,“ řekl Max. „Proč vlastně nejsi na ulici a nemaříš zločinný rejdy?“

„V tomhle počasí nemá na zločiny nikdo to pravé gusto,“ řekl Genero. „Jediný zločin, který dneska frčí na plný pecky, je prostituce.“

Genero pozoroval Maxovu tvář. Neušel mu letmý záblesk uznání ve starcových očích a zazubil se. Každým okamžikem se propracovával k tomu vínu pořád blíž a blíž. Maxe začaly jeho vtípky bavit, a to bylo dobré znamení. Teď už jen stačilo vyloudit kapku soucitu.

„V takovém lijáku jako dneska,“ řekl Genero, „to člověk prokřehne až do morku. Fakt, až do morku.“

„Takže co?“

„Takže nic. Jen ti to říkám. Do morku kostí. A nejhorší je, že jeden ani nemůže zapadnout do baru nebo tak někam na frťana. Prostě se zahřát.

Víš přece, že to máme zakázaný.“

„Takže co?“

„Takže nic. Jen ti to říkám.“ Genero se odmlčel. „Tu uniformu sichr spíchneš báječně. Parádní práce, Maxi.“

„Díky za povzbuzení.“

V krejčovství se rozhostilo ticho. Venku se tříštil déšť, neúnavně a monotónně bubnoval do chodníku.

„Až do morku,“ řekl Genero.

„Jo, to už jsi říkal. Do morku kostí.“

„To jeden prokřehne.“

„Jasně, jeden prokřehne.“

„To bych prosil,“ řekl Genero a potřásl hlavou.

„Víno je vzadu u žehlicího automatu,“ řekl Max a nezvedl oči. „A moc toho nepij, ty se namažeš jedna dvě a mě zavřou, že jim demoralizuju

policajty.“

„To jako chceš říct, že máš víno, Maxi?“ zeptal se Genero nevinně.

„Hele - pan Andělín Naivka se ptá, jestli mám víno. Jen běž, běž dozadu. Pij, dej si!oka, ale ať tam něco v tý flašce zbyde.“

„To je od tebe děsně hezký, Maxi,“ řekl Genero rozzářeně. „Fakt jsem neměl tušení -“

„Tak běž, běž - než si to rozmyslím.“

Genero šel do zadní místnosti a objevil láhev vína na stole u žehlicího automatu. Odzátkoval ji, nad výlevkou u pošmoulaného okénka opláchl sklenici a nalil si až po okraj. Lačně vymrštil sklenici k ústům, vyprázdnil ji jediným douškem a olízl si rty.

„Chceš taky trochu, Maxi?“ zavolal.

„Armáda spásy nerada vidí, když člověk při šití těch jejich uniforem chlastá.“

„Je to moc dobrý, Maxi,“ řekl Genero škádlivě.

„Tak si dej ještě jednu a neotravuj. Kvůli tobě budu mít ty stehy kompletně fermisht.“

Genero vyzunkl ještě jednu sklenici, znova láhev zazátkoval a vrátil se zpátky do dílny. Čiloušsky si mnul ruce.

„Tak - a teď jsem připravenej na všecko,“ řekl a zašklebil se.

„Nač chceš bejt připravenej? Sám jsi říkal, že za takovýho počasí jako dneska frčí jedině prostituce.“

„Na tu jsem připravenej taky,“ odpověděl Genero. „Pojď si někam vyrazit, Maxi. Zavři krám a jdem si nabrnknout dvě fajnový saze: Co ty na to?“

„Hele, nepřiváděj starýho člověka na hříšný myšlenky. Má žena – ta mě tak načapat s nějakou fajnovou sazí! Vrazila by mi kudlu do zadku. Vypadni, vypadni, běž na obchůzku. Běž si zavírat ty ostatní opilce a vandráky. Mně dej pokoj. Já tady nemám ani tak krejčovství jako spíš bar a gril. Každej chlastoun policajt na obchůzce se u mne staví na víno. Stát by mi měl povolit, abych si to víno odpočet z daní jako část režie. Mám chuť jednou do tý flašky místo vína nalejt nějakej dryák. Pak mi možná ti fercockteh poldové z 87. revíru dají konečně jednou pokoj. Běž. Koukej mazat. Vypadni.“

„Chá - sám víš, že nás máš rád, Maxi.“

„Jo, mám vás rád jak štěnice.“

„To víc než štěnice.“

„Máš recht. Mám vás rád jak potkany.“

Genero si natáhl rukavice.

„No, tak teda zpátky na můstek,“ řekl.

„Jakej můstek?“

„Kapitánskej. To je fórek, víš, Maxi? Leje tam - no ne? Voda. Na vodě!od. Na lodi můstek. Už ti to došlo?“

„Koukám, že televize přišla o náramnýho komika, když ses rozhod, že se dáš k policajtům,“ řekl Max a zavrtěl hlavou. „Zpátky na můstek. Na kapitánskej.“ Zavrtěl hlavou ještě jednou. „Hele, nechtěl bys pro mě něco udělat?“

„Co by to mělo bejt?“ zeptal se Genero, který už otvíral dveře.

„Až na tom můstku budeš, na tom kapitánským ...“

„Tak co?“

„Tak z něho skoč!“

Genero se zazubil a zavřel za sebou dveře. Venku pořád lilo, ale cítil se teď o chlup líp. Sladké víno mu vyhřívalo žaludek a cítil, jak se mu po celém těle rozlévá teplá malátnost, čvachtal kalužemi málem bezstarostně, pomrkával v sekavém dešti a falešně si pohvizdoval. Muž - nebo možná vysoká žena, těžko říct - stál na autobusové zastávce. Vysoká žena - nebo možná muž, v tom dešti se to nedalo jasně rozeznat - byla oblečena celá v černém. Černý plášť do deště, černé kalhoty do zvonu, černé boty, černý deštník, který dokonale ukrýval hlavu i vlasy.

Autobus zahnul k okraji chodníku, rozstříkl obrovský vějíř vody. Dveře se s mlasknutím otevřely. Osoba - muž či žena - nastoupila do autobusu, deštěm pruhované dveře se opět zavřely a černě oblečená osoba zmizela z dohledu. Autobus vyjel od chodníku a rozstříkl další vějíř vody, která Generovi zastříkala nohavice.

„Blbec jeden ...“ zařval a začal si otřepávat vodu s kalhot.

V té chvíli uviděl tašku položenou na chodníku vedle sloupu s návěštím autobusové zastávky.

„Hej! Počkejte!“ zakřičel za autobusem. „Zapomněl jste si tu tašku!“

Jeho slova zanikla v dunivém řevu autobusového motoru a vytrvalém bubnování deště.

„Doprčic,“ zamumlal, přistoupil k sloupu autobusové zastávky a zvedl tašku. Byla to malá modrá příruční taška, taková, jaké rozdávají svým cestujícím letecké společnosti. V bílém kruhu na boku tašky stálo červenými písmeny: AEROLINIE SVĚT.

A pod tím reklamní heslo bílým psacím písmem: Oblétáváme svět. Genero tašku zkoumal. Nebyla moc těžká. K popruhu byla připevněna malá kožená kapsička a pod celuloidovým okénkem byl identifikační štítek. Majitel tašky, ať už patřila komukoli, však zapomněl vyplnit JMÉNO a ADRESU. Identifikační štítek byl prázdný.

Genero namíchnutě zatáhl za zip a sáhl do tašky.

Zděšeně a v hrůze rukou uškubl. Jako blesk mu prolétla hlavou myšlenka - panebože, už ne, už ne - a pak se chytil za sloup autobusové zastávky a opřel se o něj, poněvadž se mu najednou zamotala hlava.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist