<<< Literární doupě
Literární doupě

Ed McBain

SEKERA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Diamantová sekera - Tichý Jaroslav
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 84 Kč
Diamantová sekera - Tichý Jaroslav
Brokovnice - McBain Ed, Zahálka Martin, Pavlovský Pavel, Soukup Pavel
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Brokovnice - McBain Ed, Zahálka Martin, Pavlovský Pavel, Soukup Pavel
Ukolébavka - McBain Ed
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 257 Kč
Ukolébavka - McBain Ed

 

   1   

 

 

1

Leden.

Letos se ale nějak nechce podobat všem těm představám, které o něm máme. Prosinec se nepostaral o bílé vánoce a ani teď na dlažbě velkoměsta nikde nejsou žádné zbytky neroztálého sněhu. Mraky nad zubatou linií obzoru sice vypadají hrozivě, jenže je příliš teplo na to, aby padal sníh; doopravdy teplo ale zas taky není. Nefouká ani pořádně lezavý vítr; okna nepokrývá jinovatka. Místo toho všude jen jakási neradostná zapšklost, které chybí slunce; celkově to všechno působí dojmem zasmušilé monochromní šedi.

Šeď se snáší z rozklenuté pohyblivé oblohy, zastírá nehybné budovy velkoměsta, beztak zašedlé sazemi staletí, plazí se po šedém betonu vozovek a ještě temnější šedi vyasfaltovaných ulic, mění se v součást městského příslušenství, v bobtnající šedé chuchvalce, které se převalují velkoměstskými třídami jak zakleté v melancholii a uvízlé v lednovém bezvětří. Tak tohle je tedy ten první měsíc v roce. A má jednatřicet dní - rok co rok. Ale pro muže, který leží u sklepní zdi, už nikdy nebudou dny, nebudou roky, nic.

Do hlavy má zaseknutou sekeru.

Žádnou sekerečku, kdepak, tohle je pořádná sekera, taková, jaké se užívá ke kácení stromů a štípání dříví. S impozantní silou kdosi zaťal klínovité ocelové ostří do; mužovy lebky a rozpoltil ji skoro vejpůl; ostří, vlasy, obličej, podlaha i zeď jsou potřísněny krví a rozstříknutou mozkovou hmotou. Není pochyb, že právě tohle byla poslední zasazená rána, jenže stav mrtvoly svědčí stejně dobře o tom, že poslední úder už vůbec nebyl nutný: na mužově těle a v obličeji se dá napočítat víc jak dvacet dalších ran. Jugulárka je přeťatá a teče z ní krev; prsty a ruce má muž zrasované opakovanými zásahy ostřím sekery - to jak ruce zvedl, aby se před bestiálními údery chránil. Levá paže se mu bezvládně klátí od ramene, kde zběsilý, mordýřský rozmach sekery zanechal širokou brázdu v kůži i kosti. Nepochybně byl mrtev dřív, než mu vrah zaťal ostří do hlavy a nechal z ní sekeru trčet - prohnuté topůrko se esovitě klene na pozadí šedé zdi, dřevo zacákané krví a tím... tím ostatním.

Krev nevoní ani nepáchne.

Ve sklepě bylo cítit mour z uhlí, čpěl tam lidský pot a odněkud za příhradou na uhlí, kdesi poblíž pece, páchla dokonce i moč, ale krev tam detektiv Steve Carella rozhodně necítil. Policejní fotografové pořizovali snímky; asistent policejního lékaře už potvrdil mužovu smrt a čekal, až mládenci z laboratoře zakreslí křídou polohu těla na podlaze, dřív než je odešlou do márnice k pitvě, jako by nějaká pitva vůbec byla nutná, když někomu trčí z hlavy sekera. Detektiv Cotton Hawes hovořil s dvěma policisty, které sem poslali z oddělení pro vyšetřování vražd, a Carella zatím dřepěl na bobku a civěl na malého kluka, tak sedmiletého, který se roztěkanýma očima zoufale vyhýbal pohledu na zkrvácenou mrtvolu u zdi.

„Tak co, jakpak se jmenuješ, kamaráde?“ zeptal se Carella.

„Mickey,“ odpověděl chlapec“

„Mickey - jak dál?“

„Mickey Ryan. Bude tu teď strašit duch?“

„Ale ne, kamaráde - žádnej duch.“

„Jak to můžete vědět?“

„Žádný duchové přece nejsou,“ prohlásil Carella.

„To si myslíte vy,“ řekl Mickey. „Náš táta jednou ducha viděl.“

„Tady ale žádnej duch strašit nebude, neboj se,“ řekl Carella. „Povíš mi, co se tu stalo, Mickey?“

„Přišel jsem si sem vzít kolo a našel jsem ho tady,“ řekl Mickey. „Nic víc nevím.“

„Přesně na tom místě, kde je? Tady u zdi?“

Mickey přikývl.

„A kde to kolo máš, Mickey?“

„Tamhle. Za tou příhradou s uhlím.“

„Proč jsi ale pak šel sem? Myslím na opačnou stranu té příhrady. Slyšels něco?“

„Neslyšel.“

„Tak co tě sem teda přivedlo? Když máš kolo až tamhle na druhé straně.“

„Ta krev,“ řekl Mickey“

„Cože?“

„No - po podlaze tekla krev, podíval jsem se na zem a uviděl ji. Napadlo mě, co jako to může bejt, a tak jsem se šel podívat. No a pak jsem uviděl pana Lassera.“

„Tak se jmenuje?“

„No. Je to pan Lasser.“

„Nevíš náhodou, jak se jmenuje křestním jménem?“

„George.“

„George Lasser, je to tak?“

Mickey přikývl.

„A pan Lasser byl tady v budově domovníkem, ano?“

„No,“ řekl Mickey a znova přikývl.

„Dobře, Mickey. A cos udělal, když jsi pana Lassera uviděl?“

„No - utek jsem.“

„Kam?“

„Nahoru. Po schodech.“

„Kam nahoru?“

„K mámě.“

„A cos udělal pak?“

„Řek jsem jí, že dole ve sklepě leží pan Lasser mrtvej a má v hlavě sekeru.“

„A co pak?“

„No ona řekla ,Hele, nevymejšlíš si?` a já řek, že ne, že je to pravda. No a tak zavolala na policii.“

„Poslyš, Mickey, viděls ve sklepě ještě někoho jiného kromě pana Lassera?“

„Ne.“

„A neviděls někoho, když jsi šel dolů do sklepa?“

„Ne“

„Ani když jsi utíkal po schodech nahoru?“

„Ne.“

„Promiňte, dovolil byste laskavě?“

Carella zvedl hlavu, když hlas uslyšel, a spatřil neobyčejně vysokou plochou blondýnu v lehkém plášti, prodírající se do sklepa kolem strážníka stojícího u dveří.

„Já jsem matka toho chlapce,“ řekla. „Poslouchejte, já se v právních předpisech moc nevyznám, ale tolik vím, že právo vyslýchat sedmiletého kluka ve sklepě činžáku nemáte! A nikde jinde taky ne, když na to přijde.“

„Paní Ryanová, můj kolega mi řekl, že vás požádal o svolení, než jsme...“

„Neřek mi, že chcete kluka znova tahat sem dolů.“

„Vím docela jistě, že můj kolega by...“

„Otočila jsem se k nim na vteřinku zády a v příštím momentě už byl váš kolega i můj kluk pryč - a neměla jsem nejmenší tušení, kam zmizeli. Pochopte, že z toho jsem i tak celá bez sebe, to si snad umíte představit, když mi sedmiletej syn najde ve sklepě mrtvolu a té mrtvole trčí z hlavy sekera a navíc se ještě vypaří z bytu jak smrad a já vůbec nevím, kam šel.“

„Byl celou dobu tady, paní Ryanová,“ řekl Carella. „V pořádku a v bezpečí.“

„Jo, já vím - s mrtvolou zakrvácenou od hlavy k patě. Vždyť od něho leží necelý tři metry a civí mu rovnou do ksichtu.“

„Promiňte, paní Ryanová.“

„Chci říct jen tolik, že je mu teprv sedm a neměl by takovýhle ukruťárny ještě vůbec ani vidět. Takhle ho mučit! Nežijem přece v nějaký barbarský zemi, to snad byste měl vědět.“

„To jistě ne, madam. Jenomže on tu mrtvolu objevil, a tak jsme mysleli, že pro něho bude lehčí zrekonstruovat nám, co se stalo, když...“

„To se na mě nezlobte, ale řekla bych, že vám toho na-re-kon-struoval až dost,“ prohlásila paní Ryanová.

„Jak račte, paní Ryanová,“ řekl Carella.

„Děkuji vám za spolu-práci.“

„To jako myslíte ironicky?“ zeptala se paní Ryanová.

„Ne, madam, to myslím upřímně,“ odpověděl Carella.

„Ach jo, vy policajti,“ povzdechla si paní Ryanová, popadla svou ratolest za ruku a energicky vlekla chlapce ze sklepa.

Carella si povzdechl také a šel za Hawesem, který hovořil s dvěma policisty z oddělení pro vyšetřování vražd. Ani jednoho neznal.

„Já jsem Carella,“ představil se. „Z osmdesátýho sedmýho.“

„Já zas Phelps,“ řekl první policista.

„A já Forbes,“ řekl druhý.

„Kdepak máte Monoghana a Monroea?“ zeptal se Carella.

„Ty jsou na dovolený,“ řekl Phelps.

„Teď v lednu?“

„A proč by nemohli?“ zeptal se Forbes.

„Sehnali si oba bezvadný rekreační zájezdy na jih. Do Miami,“ řekl Phelps.

„Nechápu, proč by se tam nemohli rozjet v lednu,“ řekl Forbes.

„V lednu je na Floridě vůbec nejlíp,“ řekl Phelps.

„No jasně,“ dodal Forbes.

„Tak co zatím máte?“ zeptal se Phelps, aby změnil téma.

„Jmenoval se George Lasser a byl tady v budově domovníkem,“ řekl Carella.

„To už jsem se dověděl od nájemníků taky,“ řekl Hawes.

„Máš tušení, jak byl asi starý, Cottone?“

„Nájemníci tvrděj, že už mu bylo málem devadesát.“

„Proč by proboha někdo zabíjel takovýho stařešinu?“ zeptal se Forbes.

„Stejně by co nevidět natáh bačkory,“ řekl Phelps.

„To jsme jednou měli zabitíčko kousek od Seventh a Culver Avenue,“ řekl Forbes, „znáte to tam v těch končinách?“

„Hm-m,“ řekl Carella.

„Tam zabili chlápka, kterýmu byly sto dva roky. Zrovna měl ten den narozeniny.“

„To si děláš srandu?“

„Ne - fakt. Odbáchli ho z revolveru zrovna v momentě, kdy krájel dort, co k těm narozeninám dostal. Skácel se rovnou na tu cukrářskou pejchu, sto tři svíčky na tom dortu stály, jedna se dává navíc, to je takovej zvyk, jako aby se oslavenec dožil příštích narozenin. A na fleku bylo po něm.“

„Kdo to udělal?“ zeptal se Hawes.

„Jeho matka,“ řekl Forbes.

Na okamžik se rozhostilo ticho a pak Hawes řekl: „Já měl dojem, žes říkal, že tomu chlápkovi byly sto dva roky.“

„Správně,“ řekl Forbes.

„Tak jak stará teda byla jeho matka?“

„Tý bylo sto osmnáct. Musela se vdávat v šestnácti.“

„A proč ho zabila?“

„Nevycházela dobře s jeho ženou.“

„Jo tak. On měl taky ještě ženu, jo?“

„Jasně.“

„A jak byla stará ta?“

„Tý bylo sedmadvacet.“

„No jen dál - klidně,“ řekl Hawes.

„On myslí, že si z něj dělám srandu,“ řekl Forbes a šťouchl Phelpse loktem do žeber.

„Fakt - nedělá si srandu,“ řekl Phelps a dal se do smíchu.

„U nás na vraždách kolikrát máme všelijaký případy,“ řekl Forbes.

„Rád věřím,“ řekl Hawes.

Phelps se podíval na hodinky.

„Nejvyšší čas, abysme pádili,“ řekl.

„Budete nás průběžně informovat, jo?“

„Originál s dvěma kopiema, jo?“ přisadil si Forbes.

„Překvapilo nás, že jste vůbec vytáhli paty z díry, když je dneska taková zima,“ řekl Carella.

„Tak strašná zima zas není,“ řekl Forbes.

„To u nás na vraždách, kamaráde, tam bejvá některý dni ledárna, že by jeden zmrznul.“

„Poslyš,“ řekl pojednou Hawes, jako by ho osvítila náhlá inspirace, „proč vy se, chlapi, neujmete vlastně tohohle případu sami?“

„Nepřichází v úvahu,“ řekl Forbes.

„Na to nemáme gebír,“ řekl Phelps.

„Je to proti předpisům,“ řekl Forbes.

„Vraždu musí vyšetřovat ten revír, kterej první přijal hlášení,“ řekl Phelps.

„To vím, ale myslel jsem...“

„Nic takovýho.“

„... myslel jsem,“ pokračoval Hawes, „že když už jste experti přes geriatrický případy, tak snad byste...“

„Jaký případy?“

„Geriatrický,“ opakoval Hawes.

„Geryjá - cože?“

„No nic, mně se jen zdálo, že je to dobrej nápad,“ řekl Hawes.

Koutkem oka Carella zahlédl, že strážník, stojící u schodů do sklepa, mu dává znamení.

„Omluvte mě na moment,“ řekl a rychle vykročil ke schodům.

„Co je?“ zeptal se strážníka.

„Chytli jsme tady venku nějakýho chlápka, Steve, potloukal se tu v uličce jen tak, bez saka a bez svetru - úplně nalehko. Tím jako chci říct, že dneska není zrovna počasí na to, aby se člověk šel proluftovat v košili s krátkejma rukávama. Jsou tam čtyři nad nulou.“

„Kde ho máte?“ zeptal se Carella“

„Tady nahoře nad schodama.“

Carella se otočil a mávl na Hawese. Ten se hbitě odporoučel oběma policistům z oddělení pro vyšetřování vražd a přišel k němu.

„Co je?“

„Strážník chytil nějakýho pobudu. Tady venku v uličce. Má na sobě košili s krátkejma rukávama.“

„Ho-hó,“ připodotkl Hawes.

Muž, kterého chytli, jak se potlouká od ničeho k ničemu v uličce, byl obrovitý černoch. Měl na sobě jen manšestráky a bílou košili s rozhalenkou u krku. Černý byl jak vrána a vypadal krajně zlověstně. Nad kořenem nosu měl šikmou jizvu a pod bílou bavlněnou košilí se mu doslova vzdouvaly mohutné pletence svalů. Na nohou měl tenisky, a když k němu Carella s Hawesem přicházeli, zdálo se, že podupává a tancuje na špičkách jako boxer těsně předtím, než začne rozdávat rány. Strážník stál vedle něho s pendrekem v ruce, ale černoch si ho nevšímal. Oči měl přimhouřené, stál rozkročený pěkně doširoka, přenášel váhu z nohy na nohu a pozoroval oba blížící se detektivy.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ho Carella.

„Sam.“

„Sam - jak dál?“

„Sam Whitson.“

„Co jste dělal tady venku v té uličce, Same?“

„Já v tomhle baráku šrotim,“ řekl Whitson.

„Jak to myslíte?“

„Makám tu pro starýho Lassera.“

„Jak ,makám? Jak tomu mám rozumět?“

„Štípu mu dříví,“ řekl Whitson.

Rozhostilo se hluboké ticho, ale trvalo krátce: zabušení srdce se v něm dalo zaslechnout nanejvýš jednou. Carella hodil okem po Hawesovi a znova se podíval na Whitsona. Oba strážníci - ten, co stál vedle Whitsona s napřaženým pendrekem, i ten, který pro Carellu přišel - o krok couvli od obrovitého černocha a ruce jim bezděčně sklouzly ke služebním revolverům.

„A co jste tady v té uličce dělal, Same?“ zeptal se Carella.

„Už jsem vám to řek,“ odpověděl Whitson. „Makám tu pro starýho Lassera. Štípu mu dříví.“

„Vy jste tam venku štípal dříví?“

„No jasně,“ odsekl Whitson, ale vzápětí prudce zavrtěl hlavou. „Blbost, co vykládám. Teprv jsem se chystal jít naštípat dříví, tak je to.“

„A to jste dělal jak?“ zeptal se Hawes. „Jak jako jste se na to štípání chystal?“

„No jak - zrovna jsem si šel pro sekeru.“

„A kde byla sekera?“

„Tu máme v kůlně na nářadí.“

„A ta je kde?“

„No tam venku přece.“

„Kde venku?“

„V kůlně na nářadí.“

„Vy si ze mne chcete dělat legraci, pane Whitsone?“ zeptal se Hawes.

„Ne, to ne.“

„To si totiž rozmyslete, radím vám dobře.“

„Já si nedělal legraci,“ řekl Whitson.

Carella jen pozoroval a neříkal nic. Černoch měl ve tváři zlověstný a hrozivý výraz. Byl tak veliký, že to až děsilo. Vypadal na to, že by byl schopen zbořit celou budovu holýma rukama, a skutečně se zdálo, že na Hawesovy otázky odpovídá záměrně vyhýbavě a poněkud iritujícím způsobem, jako by chtěl vyprovokovat rvačku. Carella ani dost málo nepochyboval, že jestli se tenhle ursus rozhodne, že si jaksepatří zařádí, nenechá toho dřív, dokud všichni a všechno kolem něho nebude na cimprcampr. Když člověk potká chlapa tak velkého a tak silného jako tenhle, nemůže udělat nic lepšího než smeknout hučku, říct Dobré odpoledne přeju a sakra čiperně upalovat k domovu. Pokud ovšem ten člověk není policajt, poněvadž pak se chtě nechtě musí zajímat o to, proč se Whitson potloukal v uličce za domem v košili s krátkými rukávy ve chvíli, kdy teploměr ukazuje čtyři stupně nad nulou a v nejbližším sklepě leží mrtvý stařec se sekerou v hlavě. Pak se ovšem o takové věci zajímat musí a musí dát Whitsonovi na vědomí, že na jasné otázky očekává jasné odpovědi, žádné kecy a vytáčky, ačkoli si při tom celou dobu až moc plasticky představuje, že by takovému obrovi stačilo hmátnout, popadnout ho jednou rukou a zmáčknout v hrsti, aby z něho nezůstal ani syreček; mimochodem, když jsme u toho, brácho, kdo ti vlastně poradil dát se k policajtům?

„Řekl byste mi tedy laskavě, kde ta kůlna na nářadí je?“ zeptal se Hawes.

„Už jsem vám to řek. Tam vzadu venku.“

„Co kdybyste mi to upřesnil, pane Whitsone?“

„Jak upřesnil?“

„Povězte mi přesně, kde ta kůlna je.“

„No tam, co jsou šňůry na prádlo.“

„A ty jsou kde?“

„No u toho sloupu.“

„A ten je kde?“

„Tam vzadu venku.“

„No prosím, když chcete vtipkovat...“ řekl Hawes. „Jestli si myslíte, že tímhle způsobem...“

„Moment, počkej s tím, Cottone,“ přerušil ho Carella.

Jak Whitsona poslouchal, uvědomil si pojednou, že ten člověk de facto je ochotný spolupracovat, že dělá co může. Náhodou ale měl tu smůlu, že vypadal neurvale a nasupeně, že byl tak veliký, až z něho šel strach, a skutečně asi dvakrát neoplýval inteligencí. A tak tu stál jako nějaká obrovská mrkající obluda, připravená v záchvatu běsnění zdemolovat všechno kolem sebe - a odpovídal na otázky tak, jak uměl. Za to, že působil jako potměšilý posměváček, toužící po rvačce, prostě nemohl.

„Poslyšte, Same,“ oslovil ho Carella mírně, „on pan Lasser je totiž po smrti.“

Whitson zamrkal.

„Co... co říkáte?“ zeptal se.

„Je po smrti. Někdo ho zabil. Takže z toho důvodu by snad bylo líp, kdybyste dával dobrý pozor na to, nač se vás ptáme, a taky by bylo líp, kdybyste odpovídal podle pravdy, poněvadž teď, když víte, že tu někoho zabili, víte taky, že byste se mohl dostat do zatraceně nemilých nepříjemností. Je vám to jasné?“

„Já ho nezabil,“ řekl Whitson.

„To nikdo netvrdí. Chceme jen vědět, co jste dělal venku v té uličce, a proč máte jen košili, když je taková zima.“

„No - já tady štípu to dříví. Makám tady,“ řekl Whitson.

„Jaké dříví?“

„No na topení.“

„V tomhle domě je ale kotel, ve kterém se topí uhlím, Same.“

„To je pravda.“

„Tak proč sem chodíte štípat dříví?“

„Oni totiž si některý nájemníci pořídili v bytech krby, víte? Starej Lasser vždycky přivez v náklaďáku velký polena, já mu je rozštípal a on mi za to dával padesát centů na hodinu. A to dřevo pak prodával nájemníkům.“

„Měl jste u něho práci každý den, Same?“

„To ne, chodil jsem sem jen každou středu a pátek. Jenže letos připadla středa na prvního ledna, to je svátek, a tak mi Lasser řek, abych nechodil. Proto taky jsem tu tenhle tejden ve středu nebyl. Místo toho jsem přišel až dneska. V pátek.“

„A to jste sem vždycky chodil touhle dobou?“

„No jo, ve tři odpoledne. Vždycky touhle dobou.“

„Proč až tak pozdě?“

„No, mám různý fušky ještě v jinejch barácích tady kolem.“

„Co je to za fušky?“

„Pomáhám domovníkům.“

„Jak jste vůbec k téhle práci u pana Lassera přišel?“ zeptal se Carella.

„Tu jsem mu sehnala já.“

Hlas, který to řekl, se ozval přímo před otevřenými dveřmi do vestibulu. Všichni se tím směrem otočili a spatřili před sebou štíhlou černošku. Mračila se na ně a oči jí jen hořely. Na sobě měla květované domácí šaty, na nohou pánské trepky, ale kolem strážníka prošla velice důstojně a stoupla si hned vedle Whitsona, rovná, jako když spolkla pravítko, a se zdviženou hlavou. Jak zůstala stát vedle obrovitého Whitsona, vypadala pojednou ještě štíhlejší a křehčí, než ve skutečnosti byla. Carella, který li pozoroval, si však náhle uvědomil, že mají oba nápadně podobné rysy a že to je nejspíš Whitsonova matka. Jako když chce jeho domněnku potvrdit, vzápětí se zeptala: „Co to tu provádíte s mým chlapcem?“

„Vy jste jeho matka, madam?“ zeptal se Hawes.

„Jsem,“ řekla.

Zřejmě měla ve zvyku mluvit úsečně a hlavu držela furiantsky skloněnou ke straně, jako by si hovořícího brala na mušku a byla připravena napálit mu to rovnou mezi oči, jakmile by řekl něco, co by jí zrovna nekonvenovalo. Rty měla sešpulené, jak si detektivy měřila, ruce si dala křížem přes úzkou hruď a balancovala na špičkách přesně tak, jak to před okamžikem předváděl její syn, jako by čekala, že se před vchodem do domu může co nevidět objevit lynčovací parta.

„Zeptali jsme se ho jen na pár věcí,“ řekl Carella.

„Můj syn pana Lassera nezabil,“ prohlásila důstojně a podívala se Carellovi přímo do očí.

„Nikdo netvrdí, že ho zabil, paní Whitsonová,“ odpověděl Carella a ani ho nenapadlo očima uhnout.

„Tak proč ho kvůli tomu vyslýcháte?“

„Podívejte, paní Whitsonová, asi před půl hodinou, přesně ve dvě dvacet sedm, tedy víc jak před půl hodinou, volala nám z téhle budovy nějaká paní Ryanová, která ohlásila, že její syn našel ve sklepě domu mrtvého domovníka, kterému trčí z hlavy sekera. Přijeli jsme sem tak rychle, jak jen to šlo, a tam dole, u jedné příhrady na uhlí, jsme tu mrtvolu skutečně nalezli. Pak jsme si pohovořili s několika zdejšími nájemníky a s klukem, který mrtvolu objevil. Teprve potom si jeden náš strážník všiml vašeho syna, jak se tu venku potlouká v košili s krátkými rukávy.

„No a co?“ odštěkla paní Whitsonová.

„Venku je dost chladno na to, aby se člověk jen tak procházel v košili s krátkými rukávy,“ řekl Carella.

„Chladno? To jako komu?“

„Každému.“

„Člověku, kterej štípe dříví, taky?“ zeptala se paní Whitsonová.

„On dříví neštípal, madam.“

„Ale šel štípat!“ řekla paní Whitsonová.

„Jak to víte?“

„Je za štípání dříví placenej, proto sem taky chodí,“ řekla paní Whitsonová.

„Vy jste v tomhle domě taky zaměstnaná?“ zeptal se Carella.

„Jo. Meju tu podlahy a okna.“

„A tu práci jste tedy synovi opatřila vy?“

„No já. Věděla jsem, že starej Lasser shání někoho, kdo by mu rozštípal ty velký polena, co si vozí z venkova, a tak jsem mu nabídla, že by to moh dělat můj syn. Sam totiž umí vzít za práci.“

„To vy vždycky pracujete venku jen tak v košili s krátkými rukávy, Same?“ zeptal se Carella.

„Vždycky,“ odpověděla paní Whitsonová.

„Ptal jsem se jeho,“ řekl Carella.

„Jen mu to pověz, chlapče.“

„Vždycky,“ řekl mladý Whitson.

„A dneska jste měl sako, když jste přišel do práce?“ zeptal se Hawes.

„Ne. Zelenou bundu - eisenhowerku.“

„Vy jste sloužil v armádě?“

„Bojoval ve válce v Koreji,“ řekla paní Whitsonová. „Byl dvakrát raněnej a přišel o všecky prsty na levý noze. Omrzly mu.“

„No - v armádě jsem sloužil,“ řekl Whitson mírně.

„A kde máte tu bundu teď?“

„Dávám si ji vždycky venku na popelnici.“

„A kdy jste si ji tam dal?“

,Než jsem šel do kůlny na nářadí. On totiž starej Lasser ty polena vždycky složil rovnou tam vzadu v uličce, hned u kůlny, a tam jsem je taky štípal. Vždycky jsem to tak dělal, šel jsem přímo do uličky, odložil si bundu na popelnici, došel jsem si do kůlny pro sekeru a dal se do práce. Dneska jsem se ale do práce dát nemoh, poněvadž mě drap tenhle policajt.“

„Takže nevíte, jestli je sekera ještě pořád v kůlně nebo ne?“

„To nevím.“

„Kolik seker v té kůlně je?“

„Jen tahle jedna.“

Carella se otočil na strážníka, který stál nejblíž: „Došel bys to tam za barák ověřit, Murrayi? Podívej se, jestli je ta bunda na popelnici, jak říká, a taky se podívej do té kůlny, jestli je tam ta sekera.“

„Kdepak, tam žádnou sekeru nenajdete,“ řekla paní Whitsonová.

„Jak to víte?“

„No poněvadž je přeci dole ve sklepě, ne? Čouhá z hlavy starýmu Lasserovi, ne?“


 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist