<<< Literární doupě
Literární doupě

Ed McBain

SKLÁDAČKA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Skládačka - magnetické tvary -
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Skládačka - magnetické tvary -
Brokovnice - McBain Ed, Zahálka Martin, Pavlovský Pavel, Soukup Pavel
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Brokovnice - McBain Ed, Zahálka Martin, Pavlovský Pavel, Soukup Pavel
Ukolébavka - McBain Ed
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 257 Kč
Ukolébavka - McBain Ed

 

   1   >

 

 

1

Detektiv Arthur Brown neměl rád, když mu někdo říkal „Ty černej“.

Souviselo to možná nějak s jeho jménem, protože Brown znamená hnědý, nebo snad i s barvou jeho pleti, která byla také hnědá. Mohlo to ale případně souviset i se skutečností, že v době, kdy byl ještě docela malý kluk a poflakoval se po ulicích tohohle krásného velkoměsta, slovo „černej“ se na základě jakési ustrnulé asociace spojovalo těm, kteří ho užívali, skoro vždy se slovem „parchant“. Bylo mu teď sice čtyřiatřicet let a byl tak trochu staromilec, aspoň si to sám o sobě myslel, ale to slovo pro něho dosud mělo hanlivý přídech, bez ohledu na to, kolik bojovníků za občanská práva si je hrdě psalo na svůj štít. Brown necítil potřebu hledat svou identitu ve své duši nebo v barvě své pleti. Hledal ji v sobě jakožto člověk a zpravidla ji v sobě bez námahy našel.

Měřil metr třiadevadesát a vážil šestadevadesát kilo ve spodním prádle. Měl kostru jak obr a svaly jako zápasník v těžké váze, byl vždy čistý a upravený a dojem spořádanosti zvyšovalo i to, jak chodil ostříhaný - docela nakrátko, takže prstýnkovité vlasy mu tvořily na lebce měkkou černou čepičku, což byla fazóna, které dával přednost odjakživa, rozhodně mnohem dřív, než přišlo do módy vypadat „přírodně“. Měl hnědé oči, široká chřípí, silné rty a ještě silnější ruce a v pouzdru v podpaždí nosil pod kabátem revolver značky Smith & Wesson, ráže .38.

Oba muži, kteří leželi na podlaze u jeho nohou, byli bílí. A mrtví.

Jeden měl na sobě černé boty, modré ponožky, tmavomodré kalhoty a bledě modrou košili, u krku rozhalenou, žlutohnědou popelínovou bundu na zip, na krku na tenkém zlatém řetízku zlatou hvězdu Davidovu a v prsou dvě díry, vydubnuté kulkami ze střelné obraně, Druhý byl oblečen mnohem elegantněji - měl hnědé střevíce, ponožky i kalhoty, bílou košili, zelenou vázanku a sportovní kazajku s drobným kostičkovým vzorem.

Zlomenou čepel automatického nože, která mu trčela z krku hned pod ohryzkem, nebylo skoro vidět. Luger ležel na podlaze, kousek od jeho rozevřené pravé ruky.

V bytě bylo boží dopuštění.

A nebyl to nijak zvlášť velký byt. Brown dozajista viděl byty mnohem lepší, dokonce i v ghettu, kde strávil prvních dvaadvacet let svého života. Tenhle byl ve třetím patře činžáku v Culver Avenue, dva pokoje a koupelna s nevábnou vyhlídkou na dvorek za domem, kde se na šňůrách třepetalo ve větru středeční prádlo. Od desáté hodiny večer neuplynulo ještě příliš mnoho času, čtyři minuty po desáté správcová z činžáku zastavila strážníka na obchůzce a řekla mu, že slyšela nahoře v domě nějaké střílení. Šest minut po desáté pochůzkář vylomil dveře, našel mrtvoly a zatelefonoval na policejní strážnici. Zastihl tam Browna, který hlášení přijal.

Policisté z oddělení vražd dosud nedorazili, což bylo nakonec jen dobře. Brown nikdy přesně nepochopil smysl instrukce, nařizující, že každá, i ta nejbanálnější vražda ve městě spáchaná, musí být přešetřena lidmi z tohoto oddělení, třebaže vyšetřování bylo pak obvykle stejně svěřeno revíru, který přijal hlášení. Měl pocit, že policisté z oddělení vražd jsou většinou nemožní patroni a totálně jim chybí smysl pro humor. Jeho manželka Caroline mu sice s oblibou stále říkala, že on sám je člověk, s kterým je veselo jak v márnici, ale to Brown pokládal pouze za potvrzení staré pravdy, že nikdo není prorokem ve své vlasti. De facto si myslel, že je s ním občas dost velká legrace. Jako třeba teď, když se otočil k policejnímu fotografovi a řekl:

„Rád bych znal firmu, co ten kvartýr nadekorovala do téhle nádhery.“

Policejní fotograf zřejmě sdílel názor Caroline Brownové. Nesnížil se ani k úsměvu a pokračoval ve svém tanečku kolem obou mrtvol, cvakal, nakláněl se do různých úhlů, znovu cvakal, přistoupil k mrtvému z jedné strany, potom zase z druhé, zatímco Brown marně čekal, kdy se zasměje.

„Říkal jsem ...“ řekl Brown.

„Já tě slyšel, Artie,“ řekl fotograf a znova klapl aparátem.

„Jako v Tádž Mahal to tady teda nevypadá,“ řekl Brown.

„To málokde,“ odpověděl fotograf.

„Co seš tak navrčenej?“ zeptal se Brown.

„Já? Navrčenej? Kdo že je navrčenej'?“

„Nikdo,“ řekl Brown.

Znova šlehl očima po mrtvolách a pak odešel na druhou stranu pokoje, kde byla dvě okna vedoucí do dvora za domem. Jedno bylo dokořán. Brown zblízka prozkoumal kliku a hned viděl, že okno bylo otevřeno násilím. Tak takhle, pomyslel si, takhle se dostal dovnitř jeden.

Rád bych věděl, který to byl. A taky bych rád věděl proč. Co mohl čekat, že v tomhle chlívku ukradne?

Brown se vyklonil nad plechový kryt za oknem. Byl tam jen prázdný obal od mléka, cár zmuchlaného voskového papíru a na schůdku požárního žebříku stál květináč. V květináči byla nějaká uschlá květina. Brown se podíval dolů do dvora. Nějaká žena tam vysypávala z koše smetí do jedné z popelnic, stojících u zdi oddělující dvůr od ulice. Otráveně zaklapla víko popelnice, zřetelně a zvučně řekla „Hernajs!“ a přešla k další. Brown se odvrátil od okna.

Monoghan a Monroe, detektivové z oddělení vražd, vcházeli právě dveřmi z chodby. Byli téměř stejně oblečeni, oba měli na sobě modré seržové obleky, jako když jdou k biřmování, hnědé boty a šedé plstěné klobouky. Monroe měl kaštanově hnědou pletenou vázanku, Monoghan žlutou hedvábnou. Placky měli připíchnuté na sakách - na náprsních kapsách. Monroe si nedávno nechal růst knírek a zdálo se, že ho řídké chmýří pod nosem trochu uvádí do rozpaků. V jednom kuse frkal do kapesníku, i když neměl rýmu, jako by se snažil skrýt ten nevhodný kartáček za čtverec bílého hedvábí. Monoghan, jak to vypadalo, měl kvůli tomu knírku pocity ještě trapnější než Monroe sám. Měl dojem, že když s někým pracuje společně patnáct let, nemá ten člověk právo nechat si z ničeho nic růst knírek, aniž se o tom předem poradil se svým partnerem.

Monoghan nemohl Monroeův knírek ani cítit. Připadal mu neestetický.

Vzbuzoval v něm trapné pocity. Urážel jeho oči. A poněvadž urážel jeho oči, v jednom kuse na něj musel koukat. A čím víc na něj koukal, tím častěji Monroe vytahoval kapesník a smrkal, aby knírek zakryl.

„Tak co - copak tu máme?“ řekl Monroe a vysmrkal se.

„Ahoj, Browne.“

„Ahoj, Browne,“ řekl i Monoghan.

„Tomuhle tedy říkám seriózně provedená práce,“ řekl Monro a strčil kapesník do kapsy.

„Ať tímhle kvartýrem prošel kdo chtěl, byl to odborník. Machr.“

„Profík,“ řekl Monoghan.

„Vypadá to málem, jako by to tu prošťourávala policie.“

„Nebo hasiči,“ řekl Monoghan a podíval se svému partnerovi na knírek.

Monroe znova vytáhl kapesník.

„Tady se něco muselo hergot moc hledat,“ řekl a vysmrkal se.

„Co mohl kdo hledat v takovéhle díře?“ zeptal se Monoghan. „Víš, co se tak akorát dá v takovéhle díře najít?“

„Co?“ zeptal se Brown.

„Štěnice,“ řekl Monoghan.

„Švábi,“ dodal Monroe.

„Štěnice a švábi,“ shrnul Monoghan.

Monroe schoval kapesník.

„Jen se na to doupě podívej,“ řekl Monoghan a potřásl hlavou.

Brown se rozhlédl po bytě. Z postele bylo strženo povlečení, matrace byly rozpárané po obou stranách, bavlněná vata vyškubaná a poházená po celé podlaze. Stejně důkladná práce byla odvedena i na polštářích a na čalounění sedadla, opěradla a postranic jediného křesla, které v pokoji bylo. Vybledlé čtverce a obdélníky na zdech označovaly místa, kde visely zarámované reprodukce, ty ale byly teď všechny sundány, vymáčknuty z rámů, prozkoumány a pak lhostejně pohozeny na podlahu. Také obsah všech zásuvek prádelníku byl rozházen po celé místnosti, dokonce i zásuvky byly vytrhané a hozené stranou. Jediná stolní lampa v pokoji byla převržená, stínítko stržené a odkopnuté až ke zdi. Otevřenými dveřmi do koupelny viděl Brown zplundrovanou nástěnnou lékárničku, její obsah byl naházen do záchodové mísy. Víko splachovacího rezervoáru se válelo na zemi. Dokonce i toaletní papír byl serván z otočného válečku. Lednička v kuchyni měla otevřená dvířka a rozpatlané potraviny byly nazdařbůh vyhrnuty na podlahu. Zásuvka kuchyňského stolu byla vyklopena na bíle smaltovanou stolní desku, kuchyňské potřeby se povalovaly všude. Jak to Monroe moudře vyhodnotil někdo tu něco musel hergot moc hledat.

„Víš, co jsou ti umrláci zač?“ zeptal se Monoghan Browna.

„Zatím ne.“

„Myslíš, že jde o loupež a že při ní pachatele někdo vyrušil?“

„Přesně tak.“

„Jak se dostal dovnitř?“

„Oknem z požárního žebříku. Na rámu okna jsou stopy po nějakém nástroji.“

„A ten druhý chlápek přišel nečekaně domů - a bác ho!“

„Myslíš, že našel, co hledal?“

„Ještě jsem si ho neomrknut zblízka,“ řekl Brown.

„A na co čekáš?“

„Lou ještě pořád fotografuje. A policejní doktor tu taky ještě není.“

„Kdo zločin hlásil?“ zeptal se Monroe.

„Správcová. Slyšela střílení a zastavila pochůzkáře Kielyho.“

„Přiveď ji sem,“ řekl Monoghan.

„Rozkaz,“ odpověděl Brown.

Šel ke dveřím a řekl strážníkovi, který tam stál, aby správcovou přivedl. Zároveň uviděl Marshalla Daviese, pospíchajícího po chodbě k bytu.

„Promiň, že jdu tak pozdě, Artie,“ řekl. „Píchl jsem cestou.“

„Měls tady už telefon,“ řekl Brown.

„Od koho?“

„Od poručíka Grossmana.“

„Co chce?“

„Říkal, že se máš vrátit rovnou do laboratoře.“

„Do laboratoře? Proč? A kdo se toho ujme tady, když já se vrátím do laboratoře?“

„To já nevím,“ řekl Brown.

„Víš, s čím na mě asi dole ve městě čeká? S nějakým roztomilým překvápkem, to bych se vsadil. S nějakým přepadeným a obraným nešťastníkem. S nějakým chlápkem, co ho přejel náklaďák vlekem. Budu mu tahat střepy skla ze zadku celou noc. To je teda den, kamaráde.“

„A to to teprv začalo,“ řekl Brown.

„Pro mne to začalo už ráno v sedm,“ řekl Davies. Zmořeně si povzdechl. „No jo, tak já teda zase mizím. Jestli bude znova volat, řekni mu, že jsem na cestě. Kdo to ale tady od tebe převezme, to nevím, Artie.

Policejní doktor už tu byl?“

„Ještě ne.“

„To je normálka,“ řekl Davies a odešel.

Netrvalo to ani pět minut a strážník přivedl nahoru správcovou. V té chvíli už byl na místě asistent policejního lékaře a prohlížel mrtvoly.

Brown a oba detektivové z oddělení vražd odvedli správcovou do kuchyně, kde s ní mohli mluvit v klidu, nerozptylováni fascinující přítomností dvou mrtvol, ležících na podlaze. Správcová byla dáma tak kolem padesátky, nikoli nepřitažlivá, se světlými vlasy staženými vzadu na hlavě do uzlu. Měla široké irské oči, zelené jak hrabství Cork, a mluvila se slabým irským přízvukem. Jmenovala se Byrnesová.

„Vážně?“ řekl Monoghan. „Nejste náhodou příbuzná našeho poručíka?“

„Jakého poručíka?“

„Toho, co vede 87. revír,“ řekl Monroe.

„87. pátrací oddělení,“ řekl Monoghan.

„Je u policie,“ řekl Monroe.

„Žádného policajta v příbuzenstvu nemám,“ řekla paní Byrnesová.

„Je to moc fajn policajt,“ řekl Monoghan.

„Můj příbuzný to není,“ řekla paní Byrnesová neochvějně.

„Pověděla byste nám, co se vlastně stalo, paní Byrnesová?“ řekl Monroe.

„Slyšela jsem střílení. Hned jsem šla ven a oznámila jsem to policii.“

„Šla jste sem nahoru?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Vy byste sem šel?“

„Paní Byrnesová,“ řekl Brown, „když jste sem teď přišla, všimla jste si těch mrtvol ve vedlejším pokoji?“

„To bych musela být hluchoněmá a navíc slepá, abych si jich nevšimla, nezdá se vám?“ řekla.

„Znáte některého z těch mužů?“

„Jednoho ano.“

„Kterého?“

„Toho, co má na sobě tu sportovní kazajku,“ řekla a neohroženě ještě dodala: „Toho, co mu trčí nůž z krku.“

„A kdo je to, paní Byrnesová?“

„Jmenuje se Donald Renninger. Bydlel u nás v domě víc než dva roky.“

„A ten druhý muž? Ten, co má židovskou hvězdu?“

„Toho jsem v životě neviděla.“

„To bude hádám ten, co se sem vloupal,“ řekl Monroe.

„Měli jsme tu v okolí spoustu vloupání,“ řekla paní Byrnesová a vyčítavě se na detektivy podívala.

„Pokusíme se udělat, co je v našich silách,“ řekl Monoghan suše.

„To byste tedy měli,“ řekla paní Byrnesová ještě sušeji.

„Nevíte náhodou, čím se pan Renninger živil?“ zeptal se Brown.

„Byl zaměstnaný u benzínové pumpy.“

„Nevíte kde?“

„Někde v Riverheadu. Přesně nevím.“

„Je ženatý?“

„Ne.“

„Tak tedy starý mládenec, je to tak?“ zeptal se Monroe.

„No - když nebyl ženatý, tak nejspíš - byl starý mládenec,“ řekla paní Byrnesová sarkasticky a podívala se na Monroeův knírek.

Monroe vytáhl kapesník. Omluvně se vysmrkal a řekl : „Mohl být rozvedený.“

„To je pravda,“ řekl Monoghan.

Monroe se na něho usmál a schoval kapesník.

„Říkáte ale, že jste toho druhého muže nikdy neviděla?“ řekl Brown.

„Ne, nikdy.“

„Ani tady v budově?“

„Ne.“

„... ani třeba někde v okolí?“

„Nikde,“ řekla.

„Děkujeme vám, paní Byrnesová.“

Správcová zamířila ke dveřím, ale ještě než vyšla na chodbu, otočila se a řekla: „Jak se jmenuje křestním jménem?“

„Kdo?“

„Ten poručík?“

„Peter.“

„Žádného Petera Byrnese v rodině nemáme,“ prohlásila a spokojeně odešla.

Policejní lékař ukončil prohlídku mrtvol. Když procházel kolem detektivů, řekl:

„Písemně to dostanete hned po pitvách. Chcete znát předběžný odhad?“

„Jistě,“ řekl Brown.

„Vypadá to, že první kulka zasáhla toho chlápka v popelínové bundě trochu níž, pravděpodobně se smekla po žebru. Rozhodně ho ale nevyřídila hned. Levou pěst má zaťatou, pravděpodobně ránu srazil a ještě měl čas vrazit tomu druhému chlápkovi do krku nůž, nejspíš právě v tom okamžiku, kdy revolver vystřelil podruhé. Ten druhý výstřel ho zasáhl rovnou do srdce, jak to odhaduju. Chlápek v popelínové bundě se začal kácet a při pádu se ostří nože zlomilo. Ten druhý chlap šel také k zemi, podle všeho zemřel v několika okamžicích. Mám dojem, že mu nůž přeťal jugulárku, podle té strašné spousty krve. Stačí?“

„Stačí, děkujeme,“ řekl Brown.

„Ty to vyšetřuješ, Artie?“

„Nejspíš to vyfasuju.“

„No, je to jasné a uzavřené. Zprávy o pitvě ti pošlu zítra ráno, bude to stačit?“

„Já jsem tam pořád,“ řekl Brown.

„Tak jo,“ řekl policejní lékař, zatřepotal prstíky a odešel.

„Co tady hrome ten zloděj mohl chtít?“ zeptal se Monoghan.

„Možná tohle,“ řekl Monroe.

Skláněl se nad mrtvolou v popelínové bundě. Podařilo se mu rozpáčit zaťatou pěst mrtvého a objevit v ní něco, co vypadalo jako kousek lesklé fotografie, křečovitá sevřené v dlani. Útržek fotografie vzal a podal jej Brownovi.

„Mrkni na to,“ řekl.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist