<<< Literární doupě
Literární doupě

Ed McBain

NOC KOUZEL ZBAVENÁ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Cvetnaja, Noc co noc, Stín svícnu - důchod Invalidní, Marks Luděk
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 251 Kč
Cvetnaja, Noc co noc, Stín svícnu - důchod Invalidní, Marks Luděk
Zabiják - McBain Ed
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 139 Kč
Zabiják - McBain Ed
Deset plus jeden - McBain Ed
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 139 Kč
Deset plus jeden - McBain Ed

 

   1   >

 

 

1

Ti dva šli po ulici a krváceli. Nikdo si jich nevšímal. Takové už bylo město.

Vyšší z dvojice na sobě měl zkrvavený modrý župan. Půltucet zranění na obličeji, jež tvořily kříže, mokval krví. Ruce měl potřísněné. Pruhované kalhoty od pyžama byly pod lemem županu pocákány krví, která patrně vykapávala z otevřené rány v břiše, způsobené dýkou zaraženou až po rukojeť.

Menší osoba byla dívka - ačkoliv znetvořená tvář identifikaci značně ztěžovala - a měla jen noční košili s abstraktním vzorem a růžové domácí střevíčky s bambulkami na vysokém podpatku. Její košilka krvavě vyřvávala do nezvykle příjemné říjnové noci. Z prsou jí trčel sekáček na led se zakrvácenou rukojetí. Dlouhé vlasy měla slepeny krví do provázků, na holých nohách jasně červené krvavé skvrny, stejně jako na kotnících, hřbetech rukou a úzkém hrudníčku, nad sedlem noční košile.

Nemohlo jí být víc než dvanáct. Chlapec byl asi stejně starý,

Oba nesli nákupní tašky, na nichž lpěla krev stejně čerstvá jako jejich zranění. V taškách mohly být nedávno rozřezané části lidského těla. Snad ruka. Nebo hlava. Nebo byly nasáklé jejich vlastní krví.

Spěšně kráčeli ulicí, jakoby poháněni naléhavostí svých zranění.

"Zkusme to tady," řekl chlapec.

Ústa odhalila několik chybějících zubů. Když mluvil, objevily se černé mezery. Od dolního rtu k bradě mu stékal tenký rudý čůrek. Monokl na pravém oku přecházel z červené do černé, modré a rudofialové. Vypadalo to, že ho někdo těžce zbil, než mu vrazil dýku do břicha.

"Tadyhle?" zeptala se dívka.

Zastavili se před jedněmi dveřmi. Zběsile na ně zabušili.

Dveře se otevřely.

"Podaruješ nebo zalituješ!" vykřikli jednohlasně.

Bylo deset minut po čtvrté odpoledne. Byl předvečer svátku Všech svatých, byl Halloween.

Odpolední směna na 87. revíru měla odslouženo teprve deset minut.

"Halloween už není, co býval," řekl Andy Parker.

Seděl za svým psacím stolem ve služební místnosti, nohy na jeho desce a židli nebezpečně nakloněnou, jako by ji převažovalo podpažní pouzdro, které viselo na opěradle. Měl na sobě pomačkané kalhoty a nevyžehlené sportovní sako, nevyčištěné černé boty, špinavé bílé ponožky a sepranou obnošenou košili se skvrnami od jídla. Sestřih pocházel z učňovského holičství na Hlavní třídě. Tvář byla stíněna třídenním strniskem. Mluvil k Hawesovi a Brownovi, ale ti ho neposlouchali. To však Parkera nezbrzdilo.

"Teď už se to přesunulo na Ďábelskou noc," řekl a souhlasně pokýval nad svým postřehem.

Zbylí detektivové psali na strojích u svých stolů.

"Před lety," řekl Parker, "byl dnešní večer peklem, které děti rozpoutaly. Dneska máte všelijaké církevní tancovačky, společenské večírky v YMCA a YWCA, je tu všechno možné, aby dětičky nepřišly k úhoně. A tak si dětičky řeknou oukej, chce se po nás, abychom o Halloweenu nezlobily, a tak si uděláme jiný večer, abychom se mohly chovat jako správný parchanti. A tak vynaleznou Ďábelskou noc, povyrážejí okna a všude naházejí vajíčka."

Na druhém konci místnosti neustával klapot psacích strojů.

"Píšete chlapci knihy, nebo co?" zeptal se Parker.

Nikdo mu neodpověděl.

"V nejbližší době hodlám napsat knihu," prohlásil Parker. "Hodně policajtů píše knihy, a nadělají jmění. Mám spoustu zkušeností a možná bych moh napsat fantastickou knížku."

Hawes na chvíli zdvihl oči a pak se podrbal na zádech. Byl opálený a loupal se. Teprve v pondělí se vrátil z týdenní dovolené na Bermudách, ale jeho kůže měla dosud barvu jeho vlasů. Byl to velký rudovlasý muž s bílou lysinou na levém spánku, památkou po sečné ráně. Dosud neřekl Annie Rawlesové, že strávil několik velice útěšných hodin s dívkou, kterou potkal tam na světle růžových plážích.

"Třeba ten chlápek Wamburger z L. A" to taky býval polda," řekl Parker, "mám dojem, že sloužil v Hollywoodu. A teď píše ty ohromné bestsellery, ne? A ten další chlápek, Kornitch, je píše taky, a to byl polda v New Yorku. Kdo nebyl u policajtů, nemůže o nich napsat věrohodnou knížku. V nejbližší době napíšu obrovskej nádhernej bestseller a pak si budu bahnit na jachtě u jižní Francie. Nahý buchty budou skákat z paluby, zatímco já si budu válet šunky."

"Zrovna jako teď," řekl Brown.

"Kecy, já už jsem se svou prací skončil," řekl Parker. "Tahle směna je po čertech klidná. Mimochodem, čí to byl nápad, nasadit extra chlapy?"

"Poručíkův."

"Jaký.to má smysl, aby sloužilo sedm lidí, když se nic neděje? A co se vůbec děje? A kde kruci jsou?"

"Jezdí po městě," řekl Hawes. "Vyhledávají tam venku potíže."

Pomyslel si, že ačkoli je jeho vztah k Annie volný, až jí řekne, co se dělo na Bermudách, bude mít potíže on. Měli své byty a občas se manželsky navštěvovali, jak to umožňují vězňům v Mexiku. Konečně, nabízel Annie, ať jede na Bermudy s ním, ne? Annie řekla, že až do února nemá dovolenou. Řekl jí, ať s tím něco udělá, ale ona tvrdila, že musí být celý týden u soudu. Taky řekla, že nenávidí Bermudy. A tak jel sám. Potkal to děvče, které provozovalo právní praxi v Atlantě. Naučila ho pár právnických kouzel.

"Tady je ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout," pronesl Parker. "To jsem mohl doma spát."

"Místo toho, abys spal tady," řekl Brown a odešel k automatu na sodovku.

Byl to mohutný svalnatý černoch, vysoký stotřiadevadesát centimetrů a metrák těžký. S nasupeným výrazem ve tváři si vzal z držáku papírový kelímek a zabodl prst do tlačítka. Nasupeně vypadal vždycky, i když se usmíval. Brown byl s to pouhým pohledem zkrotit ozbrojeného lupiče.

"Kdo spí?" řekl Parker. "Odpočívám, to je všechno. Už jsem se svou prací skončil."

"Proč leda nezačneš psát tu svou knihu?" zeptal se Hawes. "Moh bys napsat o tom, že Halloween už není, co býval," řekl Brown, zmačkal papírový kelímek a odebral se ke svému stolu.

"Taky že není," souhlasil Parker.

"Mohl bys napsat o tom, že o Halloweenu je tak mrtvo, že tvůj hrdina nemá do čeho píchnout," navrhl Hawes.

"Pravda pravdoucí," souhlasil Parker. "Telefon ani necinkl, co jsem přišel."

Podíval se na něj. Telefon nezazvonil.

"Vsadím se, že tě to hrozně žere," řekl Brown. "Nezvonící telefon."

"Žádná práce," řekl Hawes.

"Žádný vrahouni se sekerama," řekl Brown.

"Jednou jsem měl vraždu sekerou," vzpomněl si Parker. "Možná o tom napíšu."

"To už někdo napsal," řekl Hawes.

"Bude to obrovskej nádhernej bestseller."

"Tohle zrovna nebyl."

"Protože to asi nenapsal polda. Psaní bestsellerů o poldech, na to musí bejt polda."

"To bys musel vraždit sekerou, abys o tom mohl psát bestsellery," namítl Brown.

"Jasně," řekl Parker a znovu se zahleděl na telefon.

"Nemáš co dělat," řekl Hawes. "Proč se nejdeš oholit?"

"Pracuji na svém miamském zhýralém výzoru," vysvětlil Parker.

"Vypadáš jak vandrák," řekl Brown.

"Já jsem vandrák," prohlásil Parker.

"Musíš bejt vandrák, abys moh psát bestsellery o vandrácích," řekl Brown,

"Vyprávěj o tom Kennedymu," řekl Hawes.

"Teddymu? Nevěděl jsem, že píše knihy," podivil se Parker. "O čem píše? O senátorech?"

"Jdi se oholit," řekl Hawes.

"Nebo napiš knížku o nějakém holičovi," navrhl Brown.

"Nejsem přece holič," řekl Parker.

Opětně se zadíval na telefon.

"Už jste ho někdy viděli takhle tichej?" zeptal se.

"Já ho dokonce takhle tichej ještě neslyšel," řekl Brown.

"Já taky ne," řekl Parker. "Máme to tu jak placenou dovolenou."

"Jako vždycky," řekl Brown.

"Jednou jsem měl dámu udušenou umělým pyjem," řekl Parker. "Asi napíšu o tomhle. Měl jsem spoustu případů, o kterých bych moh napsat."

"Snad bys moh napsat i o tom, na kterém teď děláš," řekl Brown.

"Teď zrovna na žádném nedělám."

"Nekecej."

"Všechny jsem uzavřel. Pokud nezazvoní telefon, mám zabaleno."

"Třeba má poruchu," řekl Hawes.

"Myslíš?" řekl Parker, ale nepohnul se, aby zvedl sluchátko a přesvědčil se, jestli uslyší oznamovací tón.

"Nebo nikdo z grázlů venku zrovna nic nevyvádí," řekl Brown.

"Možná, že všichni grázlové odjeli na zimu na jih," řekl Hawes a znovu si vzpomněl na Bermudy a zapřemýšlel, jestli před Annie kápne božskou.

"To těžko," řekl Parker. "V tom počasí? Za celý svůj život nepamatuju takový říjen. Jednou jsem měl případ, kdy chlápek uškrtil svou ženu telefonní šňůrou. Vsadím se, že bych o tom dokázal napsat."

"Vsadím se, že bys to dokázal."

"Nejdřív ji praštil telefonem, až ztratila vědomí, a pak ji uškrtil tou šňůrou."

"Mohl bys to nazvat ,Meziměstský hovor`," řekl Brown.

"To ne, vždyť stál vedle ní,"

"Tak tedy ,Místní hovor`?"

"A co říkáš na ,lituji, máte špatné číslo`?" otázal se Parker.

"Nic," řekl Hawes. "Nádhernej titul."

"Nebo bych moh napsat o tom chlapíkovi utopeném ve vaně. Utopila ho manželka. To byl krásnej případ!"

"Mohl bys to nazvat ,Kapka vody`," řekl Brown.

"To není moc prodejný titul," namítl Parker. "Ona mu taky uřízla ptáka. Voda byla úplně rudá krví."

"Proč to udělala'?" zeptal se Brown, tentokrát s nelíčeným zájmem.

"Vyšíval s nějakou jinou flundrou. Manželka přišla domů, když se koupal, a strčila mu hlavu pod vodu: sbohem, Charlie. Pak mu to uřízne jeho vlastní břitvou a vyhodí z okna."

"Tu břitvu?"

"Ne, toho ptáka. Ten trefí nějakou stařenku, co se prochází po ulici. Rovnou do hlavy, a srazí jí z klobouku umělou květinu. Ona se sklání, aby květinu sebrala, a vidí na chodníku ptáka. Hned začne přemýšlet, koho by zažalovala. Zvedne to a běží s tím ke svému právníkovi. Utíká a svírá to v hrsti, a v celým městě nikdo ani nemrkl."

"Jednou jsem s Carellou dělal na případu," řekl Hawes, "kdy jeden chlápek druhému uříz ruce."

"Proč to dělal?"

"Taky z lásky."

"Tohle je láska?"

"Láska nebo peníze," řekl Hawes a ušklíbl se. "To jsou jediný dva důvody."

"Plus ti tví šílenci," řekl Brown.

"To už je z jiného soudku," řekl Parker. "Šílenci. Jednou jsem měl šílence, který zabil čtyři kněze, než jsme ho dostali. Ptáme se ho, proč zabíjí kněze. A on nám řekl, že jeho otec je kněz. Je to možný, jeho táta a kněz?"

"Jeho máma byla možná jeptiška," řekl Brown.

"Ne, jeho máma byla diplomovaná ošetřovatelka. Padesátka, ale oslňující. Peaches Muldoonová se jmenovala. Nezvyklý jméno, fakt, pocházela z Tennessee. Říkala mi, že její syn je určitě blázen, a byla ráda, že jsem ho chytil. Peaches Muldoonová. Rusovláska. Hotová závodní klisna."

"Kdo říkala, že je otec?"

"Její brácha," řekl Parker.

"Krásnej případ," řekl Hawes.

"To jo. Asi bych měl napsat právě o tomhle."

"Nejsi kněz."

"Někdy si tak připadám," řekl Parker. "Víš, jak dlouho už jsem neměl ženskou? Ani se neptej."

"Snad by ses měl poohlídnout po Peaches," navrhl Brown.

"Ta už bude nejspíš mrtvá," řekl Parker, vážně se tím nápadem zaobíraje. "To už bude možná deset let, co jsem měl tenhle případ."

"Dneska jí je šedesát," řekl Hawes.

"Jestli není mrtvá, tak jo. Ale šedesát není žádnej věk. Spal jsem se spoustou šedesátek. Mají haldy zkušeností, vědí, co dělají."

Znovu se zahleděl na telefon.

"Asi se přece jen půjdu oholit," řekl.

Ty dvě se vzájemně dobře znaly.

Annie Rawlesová byla detektiv první třídy a pracovala v oddělení násilných trestných činů.

Eileen Burkeová byla detektiv druhé třídy a pracovala ve zvláštní jednotce.

Byly u Annie v kanceláři a mluvily o vraždách. Hodiny na stěně ukazovaly šestnáct třicet.

"Proč tě do toho zatáhli?" zeptala se Eileen.

"Mám zkušenosti s volavkami," řekla Annie. "Zdá se mi, že v oddělení vražd začínají být zoufalí."

"Kdo to dostal?"

"Nějaký Alvarez ze Sedmdesátého druhého."

"Stalo se to v Calm's Point?"

"Ano."

"Všechny tři?"

"Všechny tři."

"Ve stejné oblasti revíru?"

"Na Canal Zone, dole u doků. Člověk by si myslel, že je v Houstonu."

"Tam jsem nikdy nebyla."

"Ani tam nejezdi."

Eileen se usmála.

Měřila stopětasedmdesát, měla dlouhé nohy, hezká prsa, nápadné boky, ohnivě rudé vlasy a zelené oči. Jizva na levé tváři už zmizela díky plastické chirurgii. Annie si však pomyslela, že vnitřní jizvy asi jen tak nezmizí.

"Nemusíš to brát," řekla, "vím, že je to narychlo."

"Pověz mi o tom trochu víc," řekla Eileen.

"Může to počkat do příštího pátku. Sakra, z vražd mi volali sotva před hodinou. Řekli mi, že Alvarez se nemůže pohnout z místa, že ten Španělák asi potřebuje podat pomocnou ruku. To jsou jejich slova, ne moje."

"Staré dobré oddělení vražd," pokývala znalecky. Eileen.

Přemýšlela, jestli o ní Annie v tomto směru pochybuje. Od té nehody nedělala na závažnějším případu. Když se tomu říká nehoda, líp se na to myslí. Nehoda může postihnout každého. Nehoda už se nemusí nezbytně opakovat. Nehoda není, když vám nějaký hňup rozřízne levou tvář a pak vás znásilní.

Annie ji pozorovala.

Oči barvy jílu měla zarámované brýlemi, které jí dodávaly školáckého vzhledu, černé vlasy zastřižené vzadu do klínu, štíhlou postavu a pevná okrouhlá prsa. Byla asi stejně stará jako Eileen a o něco menší. Tvrdá a vybroušená jako diamant. Annie dělávala v oddělení loupeží, kde vyřídila dva chlapy, kteří přepadli banku. Smetla je z povrchu zemského. Kdyby ji tehdy nevyděsili ti dva protřelí hejskové, měla by teď pochopení pro vystrašenou policejní volavku?

Stalo se mi to ve službě, říkala si Eileen, a už nejsem vystrašená.

Ale byla.

"Kdy se to stalo poprvé?" zeptala se.

"Desátého. V pátek v noci, za úplňku. Alvarez si myslel, že to udělal nějaký cvok. Podruhé se to stalo o týden později, sedmnáctého. A potřetí minulý pátek."

"Pokaždé páteční noc, co?"

"Až doteď."

"Takže dneska je pátek a na vraždách chtějí volavku."

"Alvarez chce. Mluvila jsem s ním hned po tom telefonátu. Byl pekelně energický, ale cítila jsem, že je v úzkých."

"Co si o tom myslí?"

"Ty to na Zone neznáš, co?"

"Ne."

"Pak jsi nerozuměla, když jsem mluvila o Houstonu."

"Asi ne."

"Je tam čtvrť, která sousedí s Ship Canal a je zamořená štětkami a narkomany. Nejodpornější zapadák, jaký jsem v životě viděla. A doky na Calm's Point Canal jsou těsně v závěsu."

"Byly to tedy štětky, ty oběti?"

"Ano. Štětky."

"Všechny tři?"

"Jedné bylo sotva šestnáct." Eileen přikývla.

"Čím vraždil?"

Annie zaváhala.

"Nožem," řekla.

Náhle se to Eileen všechno vrátilo.

Její ruka sáhla pro automatický Browning .380, zasunutý ve vysoké, botě. Nenuť mě, abych tě pořezal, revolver vyklouzl z pouzdra, dostal se do palebné pozice - on jí rozsekl tvář, a ta vzplála stopou náhlého ohně. Naráz upustila zbraň. Hodná holka, řekl. A rozřízl jí punčocháče a kalhotky. A...

A přiložil jí plochou stranu nože na... na...

"Tady taky chceš říznout?"

Zavrtěla hlavou.

Ne, prosím, pomyslela si.

Nesouvisle drmolila. Ne, prosím, a nakonec řekla nahlas: "Ne, prosím. Prosím. Už... mě neřežte. Prosím."

"Chceš, abych tě místo toho přeříznul?"

"Už mě neřežte."

Annie ji zaujatě pozorovala.

"Podřezal jim hrdla," řekla.

Eileen byla zalita studeným potem.

"Takže... myslím... chtějí po mně, abych hrála štětku, je to tak?" řekla.

"Přesně."

"Nová holka ve městě, co?"

"Tos' na to kápla."

"Budu šlapat chodník? Nebo vypracovali plán...?"

"Posadí tě do díry zvané Larryho bar. Na rohu Fairview a Čtvrté východní."

Eileen přikývla.

"Už dneska večer, co?"

"Začneš kolem osmé."

"To je brzo, není?"

"Chtějí mu poskytnout dostatek času."

"Kde se mám hlásit?"

"Na Sedmdesátém druhém. Můžeš se tam převléct."

"Do čeho? Šlapky dnes vypadají jako univerzitní studentky."

"Ne ty, které pracují na Canal Zone."

Eileen znovu přikývla.

"Zajistil mi Alvarez krytí?"

"Jednoho velkého silného chlapa. Jmenuje se..."

"Chci nejmíň dva."

"Já budu druhá," řekla Annie.

Eileen se na ni podívala

"Když mě budeš chtít."

Eileen neodpověděla.

"Nebojím se použít bouchačku," řekla Annie.

"Já vím, že ne."

"Cítila by ses líp, kdyby ten druhý byl chlap?"

"Neexistuje nic, s čím bych se cítila líp," řekla Eileen. "Jsem podělaná až za ušima. Mohla bys mi zajistit podporu ruské armády a pořád budu podělaná."

"Tak to neber," řekla Annie.

"A kdy se tedy mám přestat bát?" zeptala se Eileen.

V místností nastalo ticho.

"Na vraždách mě požádali, abych sehnala nejlepší volavku, jakou znám," řekla Annie měkce. "Vybrala jsem tebe."

"Mockrát děkuju," řekla Eileen.

Ale usmála se.

"Ty jsi ta nejlepší, víš?"

"Byla jsem."

"Jsi," řekla Annie.

"Ty lichometnice," řekla Eileen.

A znovu se usmála.

"Takže... je to na tobě," řekla Annie a podívala se na hodiny. "Ale musíš mi to říct hned. Chtějí, aby v osm bylo všechno připravené."

"Kdo je ten svalnatý chlápek'?"

"Jmenuje se Shanahan. Je irský jako Faddyho spodní prádlo, přes sto devadesát, nejmíň devadesát kilo. Nechtěla bych ho potkat v tmavé aleji, to mí věř."

"Já ano,"` řekla Eileen. "Ráda bych s ním strávila hodinku, než vyrazím do ulic. Může být na revíru v sedm?"

"Bereš to tedy?"

"Jen proto, že mi budeš dělat druhý stín," řekla Eileen a znovu se usmála.

Uvnitř se však chvěla.

"Ten chlap, který je zabil," řekla. "Mají nějakou představu, jak vypadá?"

"Alvarez říká, že má pár hlášek, které zřejmě souhlasí. Ale kdo ví, jak bude vypadat dneska večer? Jestli vůbec přijde."

"To je úžasné," řekla Eileen.

"Aspoň jedna věc je jistá."

"A to?"

"Předstírá, že hledá děvky."

Pila pronikla dřevem, pak masem a kostmi uprostřed dřevěné bedny, v níž ležela žena. Stopa, kterou pila zanechávala, se zalévala krví, jež následovala ostré zuby. Když vytáhl nástroj z přeříznuté bedny, byl zakrvácený. Podíval se na nástěnné hodiny. Sedmnáct nula pět. Pokýval hlavou v chmurném uspokojení.

A zdvihl rozpůlené víko.

Žena vystoupila zcela nedotčená a usmívala se a zdvihla ruce nad hlavu a publikum tleskalo a veselilo se.

"Děkuji vám, mnohokrát děkuji," řekl muž a uklonil se. Obecenstvo se skládalo převážně z chlapců a dívek mezí třinácti a osmnácti, protože představení se konalo v budově střední školy na Severní jedenácté. Ředitel školy, pan Ellington, zářil spokojeností. Pozvat kouzelníka byl jeho nápad. Způsob, jak asi na hodinu zaměstnat a obšťastnit nepokojnou mládež, než vyrazí do ulic. Pronese ještě malou řeč, až skončí představení, což bude každou chvíli. Řekne jim všem, aby se odebrali domů, dali si dobrou večeři a pak si oblékli masky a vyšli oslavit bezpečný a rozumný Halloween u vědomí toho, že mezi právy, zaručenými demokracií, je svoboda shromažďování - jakou zažili třeba v dnešní podvečer - která se vztahuje i na ulice, ale nikoliv na provádění zlovolných lumpáren, to rozhodně ne. Tím svou řeč završí. Děti, vděčné za hodinové rozptýlení, se budou - jak doufal - řídit jeho pokyny. Nikdo ze studentů střední školy Hermana Rauchera nebude dnes večer účasten žádných vandalství. Ne.

Pozoroval, jak kouzelníkova asistentka stěhuje bednu z jeviště. Byla to dobře vyhlížející blondýnka, jíž podle Ellingtonova odhadu táhla třicítka. Měla na sobě oflitrovaný kostým, který dával vyniknout dlouhým, předlouhým nohám i bujnému poprsí. Ellington si povšiml, že většina chlapců v hledišti nemůže spustit oči z jejích dlouhých nohou a vystouplých bradavek smetanově bílých ňader. On sám měl zrovna poněkud špatný výhled. Byla až vzadu na jevišti a přivážela další velikou bednu. Postavila ji tentokrát vertikálně. Kouzelník - jmenoval se Sebastián Veliký s měl frak a cylindr. Začínalo patrně poslední číslo představení, jak ředitel doufal, chtěl ještě pronést svou malou řeč, a pak ať už jdou dětičky k čertu. Slíbil Estelle, že se u ní po cestě domů zastaví. Estelle byla dáma, u níž se zastavoval každou středu a pátek odpoledne, když si jeho žena myslela, že má pedagogické porady se sborem. Estelliny nohy nebyly tak dlouhé, ani prsa neměla tak opulentní jako tahle asistentka, a taky byla starší.

"Děkuji vám, děti," řekl Sebastián Veliký, "děkuji. Vím, že už jste celé nedočkavé, abyste mohly vyrazit do ulic a oslavit bezpečný a rozumný Halloween, takže vás už nebudu dlouho zdržovat. Ach, děkuji, Marie," řekl své asistentce.

Jmenuje se Marie, pomyslel si Ellington.

Rád by znal příjmení a rád by věděl, jestli je v telefonním seznamu.

"Vidíte tady takovou malinkou krabičku - no, ne zas tak malinkou, protože já jsem docela velký chlapík - do které za chvíli vstoupím... děkuji, Marie, můžete jít, velmi jste mi pomohla, zatleskáme všichni hezky Marii, děti."

Marie se široce rozkročila, zvedla ruce nad hlavu, nasadila zářivý úsměv, a děti aplaudovaly a ječely, zvláště chlapci, pak udělala roztomile dráždivý obrat a pyšně odkráčela na vysokých podpatcích z jeviště.

"A to bylo naposled, co jste dnes viděli Marii," řekl Sebastián.

Do prdele, pomyslel si Ellington.

"A za několik okamžiků uvidíte naposled také mě. Tak co udělám, děti. Vstoupím do této kabiny..."

Otevřel dveře na čelní stěně.

"...a poprosím vás, abyste počítaly do deseti... hezky nahlas... jedna, dvě, tři, čtyři atakdále - umíte přece počítat do deseti, ne?"

Z obecenstva se ozval smích.

"A já teď poprosím vašeho ředitele, pana Ellingtona, aby sem přišel -pane Ellingtone, šel byste sem, prosím - a až napočítáte deset, on otevře dveře kabiny a Sebastián Veliký bude pryč, děti, zmizím, děti, zaniknu, frrr! Takže... výborně, pane Ellingtone, už stojíte vedle kabiny, děkuji vám. To je skvělé." Kouzelník sejmul cylindr. Když byl jednou nohou vevnitř, řekl: "A teď už vám řeknu sbohem..."

Studenti propukli v potlesk a veselí.

"Děkuji vám, děkuji," řekl, "a znovu bych vás rád poprosil, abyste při oslavách Halloweenu dodrželi zásady bezpečnosti a byli rozumní. A teď už zavřu tyto dveře a chci, abyste počítali nahlas. Až se dostanete k deseti, pan Ellington otevře dveře a já budu pryč, nikoliv však zapomenut. Pane Ellingtone? Jste připraven?"

"Připraven," řekl Ellington a připadal si jako blbec.

"Sbohem, děti," řekl Sebastián a zavřel za sebou dveře.

"Jedna," začalo skandovat obecenstvo. "Dvě! Tři! Čtyři! Pět! Šest! Sedm! Osm! Devět! Deset!"

Ellington otevřel dveře kabiny. Sebastián Veliký skutečně zmizel.

Mládež začala tleskat.

Ellington zvedl ruce, aby si zjednal ticho.

Musel dětem říct, aby nezkoušely nikoho přeříznout vejpůl, protože to bylo jenom kouzlo.

Dodávka přirazila k obrubníku před obchodem s lihovinami na rohu Culverovy a Deváté. Velká žena za volantem měla světlé kudrny a padesátku na krku. Byla oblečena do modrých šatů s jemným bílým květinovým vzorkem. Přes ně měla natažen pletený svetr. Na předním sedadle vedle ní sedělo dítě. Další tři děti byly vzadu. Vypadaly tak na dvanáct třináct, ne víc.

Rozrazily dveře vozu. a vyskákaly ven.

"Dobře se bavte, děti," řekla blondýna za volantem.

Děti byly oblečené jako lupiči.

Černé kožené bundičky, džínsy a bílé tenisky, čepičky se štítky a černé masky přes oči. Všechny nesly nákupní tašky ozdobené malými oranžovými dýněmi. Všechny měly v ručičkách pistolky. Ve vzrušeně brebentícím hloučku přešly chodník a jedno z nich otevřelo dveře obchodu lihovinami. Hodiny na rohu ukazovaly sedmnáct patnáct. Majitel obchodu vzhlédl, jakmile se rozezněl dveřní zvonek.

"Podaruješ nebo zalituješ," vyjekly děti jednohlasně.

"Ale no tak, děti, jděte pryč," řekl netrpělivě majitel. "Tady se obchoduje."

A jedno z dětiček ho střelilo do hlavy.

Parker se oholil a vrátil se zpět do služební místnosti, kde se začal hrabat v kartotéce obsahující šanony se všemi úspěšně uzavřenými případy. V policejní práci neexistuje vyřešení. Případ nevyřešíte, ale uzavřete. Nebo zůstane otevřený, to znamená, že pachatel už je někde v Buenos Aires nebo v Nome na Aljašce, a vy už ho nikdy nechytíte. Kartotéka otevřených případů byla hřbitovem policejního pátrání.

"Cítím se jako znovuzrozený," řekl Parker.

Ve skutečnosti vypadal jako ten samý starý Parker, až na to, že byl oholen.

"Muldoonová," řekl, "Muldoonová, kde jsi, Muldoonová?"

"Ty chceš vážné zavolat šedesátiletý bábě?" zeptal se Brown.

"Peaches Muldoonové, správně," řekl Parker. "Když byla zachovalá v padesáti, má zřejmě pořád všechno na správných místech. Kde je sakra ten šanon?"

"Mrkni se pod Věkovité sestřičky," poradil mu Hawes.

"Prober Vetché buchty," řekl Brown.

"Kecy, jen počkejte, až uvidíte její fotku," řekl Parker.

Hodiny ve služební místnosti ukazovaly sedmnáct třicet.

"Muldoon, tady je to," řekl Parker a vyndal z pořadače tlustý spis.

Zazvonil telefon.

"Kdo to vezme?" zeptal se Parker.

"Já myslel, že ty," řekl Brown.

"Já? Ne, ne. Řada je na tobě, Artie."

Brown si povzdechl a zvedl sluchátko.

"Osmdesátý sedmý revír," řekl. "Brown."

"Artie, tady je Dave zezdola."

Seržant Murchison z příjmu.

"Ano, Dave?"

"Právě se ozval Adam čtyři z rohu Culverovy a Deváté. Obchod s lihovinami, Adams, víno a lihoviny."

"No?"

"Mají tam vraždu."

"Dobrá," řekl Brown.

"Máš nějaké lidi venku, ne?"

"Ano."

"Koho? Můžeš se mi podívat?"

Brown sáhl přes stůl do služebního rozpisu.

"Kling a Carella jezdí spolu," řekl. "Meyer a Genero solo."

"Máš páru, v kterých oblastech?"

"Ne."

"Dobře, zkusím je sehnat."

"Buď na drátě."

"Budu."

Brown zavěsil.

"Co je?" zeptal se Hawes.

"Vražda na Culverově. To je v sousedství."

Telefon zazvonil znovu.

"Koukni na tuhle fotku," řekl Parker a došel k Brownovu stolu. "Už jsi někdy viděl takovou postavu?"

"Osmdesátý sedmý revír, Hawes."

"Vidíš ty kozy?" řekl Parker.

"Dobrý den, s kým mluvím, prosím?" zeptal se ženský hlas.

"S detektivem Hawesem."

"Ty nohy jsou bez konkurence." řekl Parker.

"Můj manžel zmizel," řekla žena.

"Ano, madam," řekl Hawes, "dejte mi prosím svoje číslo."

"Jmenuji se ..."

"Nejlepší bude, když zavoláte na Pohřešované osoby, madam," řekl Hawes. "Jsou speciálně zařízeni na ..."

"Zmizel tady, v tomhle okrsku," řekla žena.

"Stejně..."

"Vypadá tohle jako padesátiletá buchta?" ptal se Parker.

Telefon zazvonil znovu.

Vzal to Brown.

"Osmdesátý sedmý revír, Brown," řekl.

"Artie? Tady je Genero."

"Ano?"

"Artie, tomu nebudeš věřit."

"Čemu nebudu věřit?" zeptal se Brown.

Podíval se na Parkera, zakryl mikrofon a zašeptal: "Genero."

Parker protočil oči.

"Stalo se to znovu," řekl Genero.

"Jmenuji se Marie Sebastianiová," řekla žena v Hawesově telefonu. "Můj manžel je Sebastian Veliký."

Hawese zachvátil náhlý pocit, že mluví se štěnicí.

"Madam," řekl, "jestli váš manžel opravdu zmizel..."

"Jsem. v té restauraci, víš?" řekl Genero. "Na rohu Culverovy a Šesté."

"A co?" řekl Brown.

"Kde měli včera to loupežné přepadení. Zastavil jsem se na kus řeči s majiteli."

"A co?" řekl Brown.

"Můj manžel je kouzelník," řekla Marie. "Říká si Sebastian Veliký. Zmizel."

Asi to bude dobrý kouzelník, pomyslel si Hawes.

"Vyšel jsem ven a podíval se do popelnice," řekl Genero. "Jestli tam někdo nevyhodil pistoli nebo něco."

"A co?" řekl Brown.

"Myslím tím, že doopravdy zmizel," řekla Marie. "Ztratil se. Vyšla jsem z té střední školy na ulici, kde nakládal auto, ale auto bylo pryč a Frank také. A všechna jeho kouzla byla rozházena po ulici jako..."

"Frank, madam?"

"Můj manžel. Frank Sebastiani. Sebastian Veliký."

"Stalo se to znovu, Artie," řekl Genero. "Málem jsem se poblil."

"Co se stalo znovu?"

"Možná jen odjel domů, madam," řekl Hawes.

"To ne, žijeme ve vedlejším státě, neodjel by beze mě. A ty jeho rekvizity byly po celé ulici. A byla to drahá kouzla."'

"Co si o tom myslíte, madam?"

"Myslím, že někdo musel ukrást auto a bůhví, co udělal Frankovi."

"Artie?" řekl Genero. "Slyšíš mě?"

"Slyším tě," řekl Brown a vzdychl.

"Bylo to v jedné z popelnic, Artie."

"Co bylo v jedné z popelnic?"

"O kterou střední školu se jedná, madam?" zeptal se Hawes.

"Střední škola Hermana Rauchera. Na Severní jedenácté."

"A teď jste tam?"

"Ano. Volám z telefonního automatu."

"Zůstaňte tam," řekl Hawes, "někoho tam pošlu."

"Počkám tady venku," řekla Marie a zavěsila.

"Artie, měl bys sem radši přijet," řekl Genero. "Burgundská restaurace na rohu Culverovy a šesté."

"Co je to, co jsi našel v té..."

Ale Genero už zavěsil.

Brown sáhl do podpažního pouzdra.

Hawes si připjal pouzdro k opasku.

Parker zdvihl sluchátko.

"Peaches Muldoonová, už jdu," řekl.

Halloween, sedmnáct čtyřicet. Ulice už jsou téměř hodinu ponořeny do tmy, ve městě byl šestadvacátého října zrušen letní čas. V plném počtu vyrukovaly všechny ty příšerky, skřítci, ďáblové a netopýři s nákupními kabelami plnými cukroví, jdou ode dveří ke dveřím a ječí své "Podaruješ nebo zalituješ!" a modlí se, aby jim někdo nedal dárek v podobě břitvy s oboustranným ostřím.

Brown pohlédl na hodinky.

Asi touhle dobou vyráží i jeho žena Caroline s malou Connie. Jeho osmiletá dcera mu včera večer předvedla svůj kostým. Vypadala jako ta nejandělštější čarodějnice, jakou kdy viděl. Celý příští týden budou jíst cukroví. Jediní lidé, kteří vydělávali na Halloweenu, jsou cukráři a zubaři. Brown si zvolil špatné zaměstnání.

Rozhodl se, že k Burgundské restauraci na rohu Culverovy a Šesté dojde pěšky. Nebylo to daleko od policejní stanice a jeden polda - pokud Genera lze považovat za poldu - už tam byl.

Noc voněla.

Bože, tohle je říjen.

Stromy v parku měly dosud listí, které za světla oslňovalo žlutí, červení, oranží a hnědí, denní obloha byla ostře modrá, noční temně černá, posetá hvězdami. Ve městě, kde nedočkaví občané každého jara odkládali své svrchníky příliš brzy, vypadalo zcela běžně a příhodně, že nikdo dosud nepocítil potřebu se přiobléct. Svižně mířil ke Culverově ulici a musel se otočit za E. T který pospíchal s Frankensteinem po jednom a s Drakulou po druhém boku. Usmál se, zabočil na Culverovu a kráčel k Šesté.

Genero čekal na chodníku před restaurací. Byl bledý.

"Tak co je to?" zeptal se Brown.

Ale Genero už mířil do průchodu napravo od restaurace.

Popelnice stály po obou stranách jejího zadního vchodu, ozářené kuželem světla.

"Tohle," řekl Genero.

Brown zdvihl víko popelnice, na kterou Genero ukázal. Na zeleném igeliťáku tam ležela zakrvácená horní polovina lidského těla.

Torzo bylo v pase odděleno od zbytku těla.

Nemělo ruce.

Ani hlavu.

"Proč se tohle musí stát vždycky mně?" otázal se Genero Boha.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist