<<< Literární doupě
Literární doupě

Ed McBain

POSLEDNÍ TANEC

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Poslední tanec - Kocourková Barbora
 
 
cena původní: 207 Kč
cena: 207 Kč
Poslední tanec - Kocourková Barbora
Brokovnice - McBain Ed, Zahálka Martin, Pavlovský Pavel, Soukup Pavel
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Brokovnice - McBain Ed, Zahálka Martin, Pavlovský Pavel, Soukup Pavel
Zabiják - McBain Ed
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 124 Kč
Zabiják - McBain Ed

 

   1   

 

 

1

"Měl potíže se srdcem," řekla Carellovi.

Snad právě to vysvětlovalo nepatrné krvavé tečky na očích mrtvého. V případě akutní zástavy srdce je takové krvácení časté. Do šeda zmodralé nohy trčící zpod okraje přikrývky byly ovšem jiná věc.

"Říkal mi, že se v posledních dnech necítil dobře," pokračovala. "Přemlouvala jsem ho, ať jde k lékaři. Ano, půjdu, půjdu, nestarej se, odpovídal, vždyť to znáte, ne? Proto jsem se tu dneska ráno zastavila, abych viděla, jak mu je. A takhle jsem ho našla. V posteli. Mrtvého."

"A zavolala jste na policii," řekl Meyer a přikyvoval.

Měl na sobě modré džíny, tričko a ríboky, protože se ráno chystal, že půjde za jedním případem s narkotiky. Místo toho přijal s Carellou tuhle hlášku, a tak se octl tady. Aby vyzvídal na ženské, o níž byl přesvědčen, že lže. Meyer byl statný a plešatý chlapík a svou otázku položil s upřímným výrazem modrých očí, jako kdyby se za ní neskrýval ruční granát.

"Ano," přisvědčila. "Zavolala jsem na policii. To bylo první, co jsem udělala."

"Poznala jste hned, že je mrtvý?"

"No... ano. Bylo to vidět. Že je mrtvý."

Nezkoušela jste mu tep nebo něco podobného?" zeptal se Carella. Po dlouhé době mu to už zase slušelo a byl v lepší kondici - od svých čtyřicetin záměrně zhubl o tři kila. Dnes ráno byl neformálně oblečený do tmavomodrých kalhot, šedivého manšestrového saka a kostkované košile s tmavomodrou kravatou z hrubé látky. Nečekanou hlášku dostal krátce po desáté. Původně měl naplánovaný rozhovor s obětí jednoho vloupání. Místo toho byl tady a mluvil se ženou, o které byl přesvědčený, že lže.

"Ne," řekla. "Totiž ano. Ne, puls ne. Sklonila jsem se nad ním. Jestli ještě dýchá. Ale bylo jasné, že je mrtvý. Chci říct... no, podívejte se na něj!" Mrtvý muž ležel naznak, byl přikrytý, oči a ústa měl otevřené, jazyk vyplazený. Carella se na něj rychle podíval ještě jednou a přes oči mu přelétl lítostivý a bolestný výraz. V takových chvílích se cítil obzvláště zranitelný a napadalo ho, že se snad ani nehodí pro zaměstnání, které ho tak často přivádí do styku se smrtí.

"Tak jste zavolala na policii," opakoval Meyer. "Ano, a tomu člověku, co vzal telefon, jsem řekla..."

"Volala jste na číslo 911? Nebo rovnou k nám na stanici?"

"Na 911. Já číslo vašeho revíru neznám. Nebydlím tady."

"Řekla jste operátorce, že jste vešla k otci do bytu a našla ho mrtvého. Je to pravda?"

"Ano."

"V kolik hodin jste volala, slečno?"

"Chviličku po desáté. Mimochodem, jsem vdaná," řekla téměř omluvně. Carella se podíval na hodinky. Dvacet minut po jedenácté. Kde vězí doktor? Dokud neprohlásí oběť za mrtvou, nesmí se na nic sáhnout. Carella chtěl vidět zbytek těla. Chtěl vidět, jestli se celé nohy neliší od chodidel.

"Paní Keatingová," řekla. "Tedy Cynthia Keatingová."

"A váš otec se jmenoval?" zeptal se Meyer.

"Andrew. Andrew Hale."

Bude lepší, když to teď přenechám Meyerovi, řekl si Carella. Všiml si stejných věcí jako já, zrovna tak viděl znaky prozrazující oběšení, ale člověk se nemůže oběsit a ležet přitom na zádech bez oprátky kolem krku. "Můžete nám říct, jak byl starý?"

"Osmašedesát let."

"Říkáte, že měl srdeční potíže?"

"Dva srdeční záchvaty minulý rok."

"Vážné?"

"Moc vážné."

"Bypasy?"

"Ne, ale dvě angioplastiky. Jeho stav byl moc vážný. Pokaždé div neumřel."

"Měl potíže i potom?"

"Ne, to ne."

"Říkala jste přece, že měl potíže se srdcem."

"Dva vážné záchvaty v osmi letech, to jsou podle mě potíže se srdcem. Ale omezenou činnost nebo tak něco neměl."

Dobré jitro, pánové," řekl hlas ode dveří do ložnice. Na chviličku detektivové nerozeznávali, jestli před nimi stojí Carl Blaney nebo Paul Blaney. Že Carl a Paul Blaneyovi jsou dvojčata, vědělo jen málo lidí. Většina městských detektivů mluvila s každým zvlášť buď telefonem, nebo osobně v márnici, ale vždycky se domnívali, že podobnost jejich jmen a to, že oba pracují pro úřad policejního lékaře, je pouhá náhoda. A jak ví každý pořádný policista, v policejní práci je právě náhoda tím nejdůležitějším činitelem.

Oba Blaneyové měřili metr pětasedmdesát, Paul vážil sedmasedmdesát kilo, kdežto jeho bratr Carl jen čtyřiasedmdesát. Carl měl dosud všechny vlasy, Paul byl na temeni trochu plešatý. Jak Paul, tak Carl měli fialové oči, ačkoli ani jeden nebyl příbuzný s Elizabeth Taylorovou.

"Carl," řekl muž ve dveřích a rázem tak předešel jakémukoli omylu. Měl na sobě lehký svrchník a kolem krku nedbale uvázanou šálu. Sundal šálu i plášť a hodil oboje na dřevěnou židli u dveří do ložnice.

"Vy jste kdo?" zeptal se Cynthie.

"Jeho dcera," odpověděla.

"Je mi líto, že vás potkal takový zármutek," řekl a znělo to, jako by to myslel doopravdy. "Rád bych vašeho otce prohlédl," řekl. "Byla byste tak laskavá a šla na chvíli vedle?"

"Samozřejmě," přisvědčila a šla ke dveřím. Zastavila se tam. "Mám zavolat manželovi?" zeptala se.

"Asi by to bylo dobré," řekl Carella.

"Pracuje tady blízko," řekla do vzduchu a odešla do kuchyně. Slyšeli, jak volí číslo.

"Na co to vypadá?" zeptal se Blaney.

"Na oběšení," řekl Carella.

Blaney už byl u postele a skláněl se nad mrtvým, jako by ho chtěl políbit na rty. Ihned si všiml očí. "Myslíš tohle?" zeptal se. "Ty hemoragie?"

"Ano."

"To není neklamný důkaz smrti uškrcením," řekl Blaney rozhodně. "To bys měl vědět, ty detektive. Takhle ho našli? Takhle na zádech?" Podle dcery ano."

"Udusit se nešťastnou náhodou nemohl, co?"

"Sotva."

"Máte nějaký důvod jí nevěřit?"

"Jen ty krvavý tečky. A ty promodralý nohy."

"Ale? My máme taky modrý nohy?" řekl Blaney a podíval se na druhý konec postele. "My podezíráme smrt oběšením? Je to tak?"

"Dcera říká, že prodělal srdeční onemocnění. Třeba mu selhalo srdce."

"Pravda. Kdo ví?" zeptal se Blaney chodidel mrtvého. "Koukneme se, co tu máme ještě, nemyslíte?" řekl a odhodil přikrývku.

Mrtvý byl oblečený do bílé rozhalenky a šedivých flanelových kalhot stažených černým opaskem. Boty ani ponožky neměl.

"Vidím, že chodil do postele oblečený," řekl Blaney suše. "Jenže bos," dodal Carella.

Blaney zabručel, rozepjal košili a přiložil mrtvému na hruď stetoskop. Tlukot srdce neočekával a nebyl překvapený, že ho neslyší. Svlékl mrtvému všechno, co měl na sobě - i pruhované trenýrky - a okamžitě si všiml promodralých nohou, předloktí a rukou. "Jestli je to asfyxie," řekl Carellovi, "a já netvrdím, že ano, tak ho někdo uškrtil vestoje. A jestli ho pak někdo uložil do postele - a já neříkám, že to udělal, pak ne hned. Jinak by posmrtná bledost ustoupila z končetin na záda a hýždě. Koukněme se na to," řekl a překulil mrtvého na bok. Záda měl bledá a zadek bílý jako měsíc v úplňku, penis oteklý a zvětšený. "Posmrtná zsinalost," vysvětlil Blaney, "proniknutí tělních tekutin do tkáně." Na trenýrkách byly skvrny. "Pravděpodobně semeno," řekl Blaney. "Nevíme proč, ale ejakulace semene je u případů udušení běžná. Se sexuální aktivitou nemá nic společného. Příčinou je posmrtné strnutí orgánů." Podíval se na Carellu a ten jen přikývl. "Žádné odřeniny po provaze," řekl Blaney a prohlížel krk, "žádné stopy po oprátce, ani otlaky nebo přiškrcená kůže. Tohle mohl způsobit uzel," ukázal na malou odřeninu pod bradou. "Našli jste něco jako oprátku?"

"My jsme to tu ještě neprohledali," řekl Carella.

"Jako oběšení to vypadá," řekl Blaney. Vypadá, ale kdo ví?"

"Ano, kdo ví?" opakoval Carella, jako kdyby vystupovali v secvičené kabaretní scénce.

"Na vašem místě bych si ještě jednou promluvil s tou dcerou," řekl Blaney. "Uvidíme, co nám řekne pitva. Nicméně je mrtvý a patří vám."

Výjezdová skupina se dostavila asi za deset minut, když už mrtvola i Blaney byli pryč. Carella jim řekl, aby zvlášť pečlivě hledali vlákna.

Vrchní technik opáčil, že vlákna hledají vždycky, tak co myslí tím svým zvlášť pečlivě? Carella obrátil oči k Meyerovi, který na druhém konci pokoje mluvil s Cynthií Keatingovou. Vrchní technik sice pořád ještě nevěděl, proč mají vlákna hledat zvlášť pečlivě, ale už se Carelly na nic neptal.

Začalo pršet.

Začátek topné sezóny je v tomto městě 15. října - datum, kdy se narodili velcí mužové, myslel si Carella, ale neřekl to. Bylo už devětadvacátého, ale až příliš mnoho budov si dalo na čas, než se rozhodlo řídit zákonným předpisem. Protože se spustil déšť a teplota začala klesat, bylo v bytě trochu chladno. Technici, kteří právě přišli ze zimy, si nesundali kabáty a Carella si oblékl svůj, než šel za Meyerem, který jakoby nezávazně a pomalu rozprávěl s dcerou mrtvého. On i Carella chtěli vědět, jestli opravdu našla tělo přesně tam, kde říká, ale prozatím si tu otázku nechávali pro sebe.

"... nebo jste sem zašla jen tak náhodou?" pokračoval Meyer. "Věděl, že přijdu."

"Věděl, v kolik hodin?"

"Ne. Řekla jsem, že se tu zastavím někdy dopoledne."

"Ale když jste přišla, byl v posteli?"

Klíčová otázka. "Ano," odpověděla. Bez zaváhání.

"Úplně oblečený?" zeptal se Carella.

Otočila se k němu. "Zlý" policajt, blesklo jí v očích. Ta zatracená televize vysílá příliš mnoho detektivek, policejní triky zná už každý!

"Ano," řekla. "Ale samozřejmě bez ponožek a bez bot."

"Vždycky spal oblečený?" zeptal se Carella.

"Ne. Zřejmě vstal a..."

"Ano?" řekl Meyer.

Obrátila se a podívala se na něj. Tušila v něm "hodného" policajta, ale dosud si nebyla jistá.

"A zase se vrátil do postele," vysvětlila.

"Aha," řekl Meyer a otočil se ke Carellovi, jako by ho žádal o souhlas s tak rozumným vysvětlením, proč člověk leží v posteli - až na boty a ponožky - úplně oblečený.

"Možná, že se necítil dobře," přidal se Carella.

"Ano. Cítil, že dostane srdeční záchvat. Lidé vědí, když má přijít."

"Chápu. A vy myslíte, že si mohl jít lehnout."

"Ano"

"Ambulanci nebo někoho nezavolal," pokračoval Carella. "Prostě si lehl."

"Ano. V domnění, že to třeba přejde. Ten záchvat."

"Sundal si ponožky a boty a šel si lehnout."

"Ano."

"Byly dveře zamčené, když jste přišla?" zeptal se Carella.

"Mám klíč."

"Takže byly zamčené."

"Ano."

"Zaklepala jste?"

"Zaklepala, ale když nikdo neodpovídal, odemkla jsem si a šla dovnitř."

"A našla otce v posteli."

"Ano."

"Jeho boty a ponožky byly tam, kde jsou teď?"

"Ano."

"Tamhle na podlaze? Vedle křesla?"

"Ano."

"A tak jste zavolala policii," řekl Meyer potřetí.

"Ano," přisvědčila Cynthia a podívala se na něj.

"Nenapadlo vás, že mohlo dojít k vraždě?" zeptal se Carella.

"Nenapadlo. Ovšem, že ne."

"Ale na policii jste volala," řekl Meyer.

"Záleží na tom?" odsekla. Najednou se dovtípila, co se tady odehrává. "Hodný" policajt se mrknutím oka změnil ve "zlého".

"On se jen ptá," řekl Carella.

"Ne, on se jen neptá, zřejmě to pokládá za důležité. Už poněkolikáté se mě ptá, jestli jsem zavolala policii, zavolala jste ji, říká, když ví, že jsem ji zavolala. Jinak byste tu nebyli."

"My některé otázky klást musíme," řekl Carella mírně.

"Ale proč zrovna tuhle?"

"Protože někteří lidé by nezavolali zrovna policii, kdyby našli někoho, kdo patrně zemřel přirozenou smrtí."

"Koho by zavolali? Například?"

Příbuzné, přátele, dokonce advokáta. Ne zrovna policii, tak to kolega myslí," vysvětlil Carella vlídně.

"Proč to tedy neřekne? Místo aby se mě celou dobu ptal, jen jestli jsem zavolala policii."

"Promiňte, madam," řekl Meyer, co nejzkroušeněji dovedl. "Neměl jsem v úmyslu naznačit, že na vašem zatelefonování policii je něco neobvyklého."

"Jenže váš kolega si zřejmě myslí, že to neobvyklé bylo," řekla Cynthia teď' už úplně zmatená. "Zřejmě si myslí, že jsem měla zavolat svého manžela nebo přítelkyni nebo pana faráře nebo kohokoli, jen ne policii. Co je vám vůbec do toho?"

"My prostě musíme prošetřit každou možnost," řekl Carella, teď už dokonale přesvědčený, že Cynthia lže. "Podle všeho zemřel váš otec v posteli, pravděpodobně následkem srdečního záchvatu, nebo možná z jiné příčiny, ale to zjistíme teprve z výsledků pitvy, až je..."

"Byl starý a prodělal už dva infarkty," řekla Cynthia. "Na co jiného mohl podle vás zemřít?"

"Já nevím, madam," řekl Carella. "Vy ano?"

Cynthia se mu podívala zpříma do očí. "Abyste věděl, můj manžel je advokát," řekla.

"Vaše paní matka ještě žije?" zeptal se Meyer, aby se vyhnul její nevyslovené výhrůžce.

"Je na cestě sem," řekla Cynthia, aniž se obrátila k Meyerovi; pořád upírala pohled na Carellu, jako by ho chtěla přimět, aby jí před očima roztál. Všiml si, že jsou zelené. Pod laserovými paprsky zelených očí by člověk roztál snadno.

"Žije?" zeptal se Meyer.

"Žije," řekla Cynthia. "Ale jsou rozvedení."

"Nějaké další děti kromě vás?"

Ještě chvíli metala očima blesky na Carellu a pak se otočila k Meyerovi, zdánlivě už klidnější. "Jenom já," řekla.

"Jak dlouho jsou rozvedení?" zeptal se Meyer. "Pět let."

"Jaká byla jeho současná situace?"

"Oč vám jde?"

"O vašeho otce. Žil s někým?"

"Nemám tušení."

"Stýkal se s někým?"

"Já jsem se do jeho soukromého života nepletla."

"Jak často jste se vídala s otcem, paní Keatingová?"

"Asi tak jednou měsíčně."

"Stěžoval si v poslední době na srdce?" zeptal se Carella.

"Ne, mně ne. Ale znáte staré lidi. Nepečují o sebe, jak by měli."

"Stěžoval si na srdce vůbec někomu?" otázal se Meyer.

"Nevím o nikom."

"Proč si tedy myslíte, že zemřel na infarkt?" zeptal se Carella. Cynthia se podívala nejdřív na něho, pak na Meyera a pak znova na Carellu.

"Musím říct, že se mi nelíbíte. Ani jeden, ani druhý," řekla, prudce odešla do kuchyně a postavila se k oknu.

V pokoji se motal jeden technik. Když zachytil Carellův pohled, přistoupil blíž.

"Modrej kašmírovej pásek," řekl. "Modrý kašmírový vlákno tamhle na háku na dveřích. Co tomu řeknete?"

"Kde je ten pásek?"

"Tamhle u tý židle," řekl technik a ukázal na křeslo u jediného prádelníku v pokoji. Přes zadní opěradlo byl hozený modrý župan. Pásek od županu ležel na podlaze vedle bot a ponožek mrtvého.

"A hák?"

"Na dveřích od koupelny."

Carella se podíval přes pokoj. Dveře do koupelny byly otevřené. Skoro až u horního okraje byl přišroubovaný chromovaný hák.

"Ten župan má poutka na pásek," řekl technik. "Divný, že se válí na podlaze."

"Tyhle pásky pořád padají," řekl Carella.

"No jo, to vím. Ale každej den se nám nenaskytne mrtvola, která leží v posteli a vypadá jako oběšená."

"Vydrží ten hák něco?"

"Ani nemusí," řekl technik. "Oběšení přeruší přívod krve do mozku. A pak už jde jen o váhu hlavy, to znamená v průměru pět kilo. Na to stačí i skobička na zavěšení obrazu."

"Myslím, že by ses měl pokusit o zkoušku na detektiva," řekl Carella s úsměvem.

"Díky, ale já už mám 2. třídu," řekl technik. "Jde o to, že ten pásek třeba někdo utáh tomu dědovi kolem krku a pak ho pověsil na ten hák. Jestli totiž jsou vlákna totožný."

"A jestli si nevěšel župan na ten hák pravidelně."

"Nehledáš náhodou tisíc výmluv, abys dokázal, že umřel přirozenou smrtí? Anebo hledáš důvod, abys mohl říct, že to byla vražda?"

"Kdo tady mluví o vraždě?"

"A sakra, pardón, já myslel, pane detektive, že vyšetřujete vraždu!"

"Co takhle sebevražda, která má vypadat jako přirozená smrt?"

"To by teda bylo něco," souhlasil technik.

"Kdy budete mít výsledky zkoušek?"

"Někdy k večeru."

"Zavolám."

"Tady je vizitka," řekl technik.

"Je tu nějaký detektiv?" zeptal se mužský hlas.

Carella se obrátil ke dveřím do kuchyně, kde stál podsaditý mužský v tmavém zimníku s černým sametovým límcem. Ramena svrchníku byla mokrá od deště, obličej muže ošlehaný a červený zimou. Pod nosem měl malý knírek, nad odulými tvářemi tmavohnědé, skoro černé oči.

"Já jsem Robert Keating," řekl a mířil ke Carellovi, ale ruku k pozdravu nenapřáhl. Manželka stála za ním. Zřejmě už spolu od jeho příchodu mluvili. Cynthia se tvářila vyčkávavě, jako by se její manžel chystal někomu z detektivů jednu vrazit. Carella pevně doufal, že to neudělá.

"Vy prý obtěžujete mou ženu?" řekl Keating.

"Neřekl bych," odpověděl Carella.

"Přišel jsem vám říct, abyste toho laskavě nechali."

Carella si pomyslel, že jeho žena sem laskavě neměla chodit, nalézt otce, jak visí na dveřích do koupelny, sundat ho a odnést do postele. To se nemělo stát.

"Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění," řekl.

"Radil bych vám, aby už k žádnému nedorozumění nedošlo," řekl Keating.

"Právě proto mi dovolte, abych vám vysvětlil, co hodláme dělat," řekl Carella. "Jestliže váš tchán zemřel na infarkt, můžete ho ráno dát pohřbít a do konce života nás neuvidíte. Jestliže však zemřel z jiné příčiny, budeme se snažit zjistit z jaké, a pak nás uvidíte ještě dost dlouho. Je to tak v pořádku, pane Keatingu?"

"Nacházíte se na místě trestného činu," řekl technik. "Buďte tak laskav, pane, a opusťte tuto místnost."

"Cože?" řekl Keating.

To odpoledne v půl páté zavolal Carella do laboratoře dole ve městě a požádal, aby ho spojili s detektivem 2. třídy Anthonym Morenem. Moreno se ozval a řekl, že vlákna sejmutá z háku na dveřích koupelny jsou zcela totožná se vzorkem vláken z modrého kašmírového pásku.

Ani ne deset minut nato zavolal Carellu Carl Blaney a řekl mu, co prokázala pitva. Příznaky smrti Andrewa Henryho Halea odpovídají smrti udušením.

Carellu zajímalo, jestli Keating bude manželku doprovázet do služebny, až ji požádají, aby přišla.

Robert Keating byl členem advokátní kanceláře a měl tolik rozumu, aby pochopil, že policie nebude předvolávat jeho ženu, pokud nemá důvodné podezření z trestného činu. Zatelefonoval tedy příteli, specialistovi na trestní právo, a ten se teď dostavil a dožadoval se informací, co dělá jeho klientka na policejní stanici, i když už věděl, že paní Keatingová sem byla pozvána a přišla z vlastní vůle v doprovodu manžela.

Todd Alexander byl malý, obtloustlý blonďák v námořnicky modrém sportovním saku a šedých flanelových kalhotách. Byl by se asi cítil víc doma na srazu jachtářů než tady, v jedné z nejšpinavějších policejních stanic ve městě, ale choval se jako člověk, který už projednával bezpočet falešných obvinění vznesených stovkami bezohledných policajtů, a zdálo se, že okolnosti, jež si vyžádaly jeho přítomnost, ho nikterak nevyvádějí z míry.

"Tak mi řekněte, o co tady vlastně kráčí," žádal. "Pětadvaceti nebo ještě méně slovy."

Carella nehnul brvou.

"Máme tu znalecké ohledání mrtvoly, z něhož je jasné, že Andrew Hale zemřel udušením," řekl. "Je to pětadvacet slov nebo míň?"

"Třináct," řekl Meyer. "Že bychom to přepočítali?"

"Důkazy svědčí o tom, že někdo zavázal panu Haleovi kolem krku pásek od jeho županu," pokračoval Carella, "a pak ho na něm oběsil na háku na dveřích od koupelny. Mělo to vyvolat dojem sebevraždy nebo vraždy."

"Co to má společného s mou klientkou?"

"Vaše klientka si zřejmě myslí, že její otec zemřel na lůžku."

"To jste jim řekla, Cynthie?"

"Řekla jsem jim, že jsem ho našla v posteli."

"Mrtvého?"

"Ano," řekl Carella.

"Informovali jste paní Keatingovou o jejích právech?"

"Ještě jsme nezačali s výslechem," řekl Carella.

"Právě mi sdělila..."

"Hovořili jsme s ní na místě úmrtí."

"Od té doby, co přišla sem, jste s ní ještě nemluvili?"

"Přišla přesně tři minuty před vámi."

"Je z něčeho obviněna?"

"Není."

"Tak proč je tady?"

"Chceme jí položit několik otázek."

"Pak ji seznamte s jejími právy."

"Samozřejmě."

"Netvařte se tak překvapeně, prosím. Zadrželi jste ji, házíte slovy jako vražda. Chci, aby věděla, jaká má práva. Pak se rozhodneme, jestli budeme chtít na vaše otázky odpovídat."

"Samozřejmě," opakoval Carella a začal recitovat to, co uměl nazpaměť. "Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Miranda proti Escobedovi," spustil. Informoval ji, že má právo mlčet, a opakovaně se jí ptal, zda mu správně rozuměla. Dále jí řekl; že má právo poradit se s advokátem, což už učinila, že jí obhájce obstarají, pokud žádného sama nemá, což je už bezpředmětné, řekl jí, že ať odpovídá na otázky v přítomnosti advokáta, nebo bez něho, může v kteroukoli chvíli výslech odmítnout, to ať si, prosím, uvědomuje, a nakonec se jí zeptal, jestli si přeje odpovídat na otázky hned teď. A ona odpověděla: "Nemám co tajit."

"To znamená, že jste svolná?" zeptal se Carella. "Ano. Odpovím na všechno, nač se budete ptát."

"Kde je ta zpráva o ohledání mrtvoly?" zeptal se Alexander. "Tady na mém stole."

Alexander ji vzal, rychle ji přelétl očima... "Kdo ji podepsal?" zeptal se.

"Carl Blaney."

... a najednou ji znuděně odhodil zpátky na stůl.

"Mluvil jste s Blaney také osobně?" zeptal se.

"Ano, mluvil."

"Měl ke svému vyjádření nějaké dodatky?"

"Jen to, že krk byl omotán něčím měkkým a širokým, a proto smyčka zanechala na kůži jen slabou stopu. Ale po uzlu zůstaly pod bradou typické odřeniny."

"Dobrá, tak se tedy ptejte," řekl Alexander. "Nemáme čas trávit tu celý den."

"Paní Keatingová," řekl Carella, "v kolik hodin jste přišla dnes ráno do otcova bytu?"

"Chvilku po desáté."

"Volala jste na tísňovou linku sedm minut po desáté?"

"Nevím přesně, kolik bylo."

"Osvěžilo by vám paměť tohle?" zeptal se Carella a podal jí výpis z počítače.

"Smím se na to podívat, prosím?" řekl Alexander a vzal list papíru Carellovi z ruky. Opět ho zběžně přelétl pohledem, dal ho Cynthii a zeptal se: "Je to váš telefonát?"

"Já bych se na to podívala," řekla.

Mlčky si papír přečetla a řekla: "Ano, to je správné."

"Čas je správný?" zeptal se Carella.

"Je to tu zaznamenaný, tak asi ano."

"Sedm minut po desáté."

"Ano."

"Řekla jste operátorce, že jste právě vešla do otcova bytu a našla ho v posteli mrtvého?"

"Ano, řekla."

"Požádala jste ji, aby ihned někoho poslala?"

"Požádala."

"Tady je záznam z Adama 2," řekl Carella. "Doba jejich příjezdu..."

"Z Adama 2?" zeptal se Alexander.

"Ze zdejšího revíru. Jeden z hlídkových vozů, které mají dnes službu v sektoru Adam od osmi ráno do čtyř odpoledne. Byt pana Halea se nachází v sektoru Adam. Podle záznamu tam přijeli v deset patnáct dopoledne. A tohle je zpráva z oddělení detektivů, kde pracuju já. Podle ní jsme se my dostavili v deset třicet jedna. S mým kolegou. Detektiv Meyer a já."

"A to všechno má dokázat co, pane Carello?"

"Vůbec nic, pane Alexandere, jen sled událostí."

"Pozoruhodné," řekl Alexander. "Ani ne čtyřiadvacet minut potom, co paní Keatingová zavolala 911, objeví se na místě hned čtyři detektivové.

Prostě báječné! Ale než budete klást další otázky, smím se zeptat, kam to všechno směřuje?"

"Chci, aby mi paní Keatingová řekla, co dělala, než vytočila 911."

"UŽ vám to řekla. Vešla do bytu, našla otce mrtvého v posteli a hned zavolala policii. To a nic jiného, pane Carello." ,

"Nejsem si tím jist."

"A co si myslíte, že udělala?"

"To nevím. Ale vím, že byla v bytě téměř čtyřicet minut předtím, než vytočila tísňové číslo."

"Ach tak! A jakpak to víte?"

"Domovník mi řekl, že ji viděl přicházet v půl desáté."

"Je to pravda, Cynthie?"

"Není."

"V tom případě navrhuji, abychom odvolali výslech a věnovali se něčemu produktivnějšímu. Pane Carello, pane Meyere, bylo mi skutečně velkým..."

"Je dole na chodbě," řekl Carella. "V poručíkově kanceláři. Mám ho zavolat?"

"Kdo je dole na chodbě?"

"Domovník, pan Zabriski. Pamatuje si, že to bylo v půl desáté, protože každé ráno v tu dobu dává ven kontejnery s odpadky. Přijíždějí pro ně ve tři čtvrtě na deset."

V místnosti bylo chvíli ticho.

"Předpokládáme-li, že skutečně máte toho domovníka...," začal Alexander.

"To se rozumí, že ho máme."

"A předpokládáme-li, že skutečně viděl paní Keatingovou, jak v půl desáté vchází do domu..."

"Právě to mi řekl."

"Co si vlastně myslíte, že se tam stalo mezi tou dobou a sedmi minutami po desáté, kdy paní Keatingová vytočila tísňové číslo?"

"Asi toto," řekl Carella. "Předpokládáme-li, že svého otce na tom háku v koupelně neoběsila ona - "

"Na shledanou, pane Carello," řekl Alexander a rázně vstal. "Cynthie, počkej na nás tamhle. Bobe," obrátil se k jejímu manželovi, "udělals dobře, že jsi mě zavolal. Tady pan Carella se pokouší o obvinění z vraždy."

"Spíš z maření vyšetřování," řekl Carella. "Prosím?"

"Nebo z manipulace s důkazy."

"Prosím?"

"Nebo z obojího. Chcete vědět, k čemu podle mého názoru došlo, pane Alexandere? Myslím, že paní Keatingová našla svého otce, jak visí na tom háku..."

"Cynthie, jdeme."

"... sundala ho a odnesla do postele. Myslím, že mu odvázala..."

"čas vypršel," řekl Alexander bujaře, "na shledanou, pane Ca..."

"... pásek z krku, zula mu boty a stáhla ponožky a přikryla ho dekou. A teprve pak zavolala policii."

"Proč by to dělala?" zeptal se Alexander.

"Snad se zeptejte radši jí. Já vím jen to, že bránit vládním úřadům v činnosti je porušením odstavce 195.05 trestního zákona. A svévolně manipulovat s důkazy je porušením odstavce 215.40. Maření vyšetřování je sice jen přestupkem, ale..."

"Ani jeden z těchto trestných činů nemůžete prokázat," řekl Alexander. "Vím, že s tělem někdo hnul," řekl Carella. "A to je manipulování s důkazem. Už jen za to může dostat čtyři roky."

Cynthia Keatingová se najednou dala do pláče.

A začala vyprávět...

"Cynthie, myslím, že ti musím poradit," přerušoval ji opakovaně její právník, ale ona si umínila, že to poví, tak jako si to dřív nebo později umiňují všichni.

"Bylo to takhle," říká a teď ji poslouchají už tři detektivové; Carella a Meyer, který přijal hlášku, a poručík Byrnes, kterého to náhle tak zaujalo, že opustil svou rohovou kancelář a přišel do výslechové místnosti. Byrnes má na sobě hnědý oblek, režně zbarvenou košili na zapínání a tmavší hnědou kravatu s úhledným windsorským uzlem. I takhle vyšňořený působí dojmem statného Ira, vracejícího se z bažin, kde dobýval rašelinu. Snad to dělá jeho účes. Vlasy má jako rozevláté větrem, i když v místnosti bez oken se vzduch ani nepohne, a oči má nebezpečně modré; nemá rád nikoho, kdo si zahrává se zákonem, ať je to muž či žena.

"Stavila jsem se tam, že se na něj podívám," vypráví Cynthia, "protože se tyhle dny opravdu necítil ve své kůži a měla jsem o něj starost. Mluvila jsem s ním včera večer..."

"V kolik hodin?" ptá se Carella.

"Kolem deváté."

Aha, říkají si všichni tři detektivové, tak on byl včera večer v devět hodin ještě naživu. Cokoli se stalo, stalo se až po deváté večer.

Cesta do otcova bytu trvá z místa jejího bydliště - na druhém břehu řeky, v Calm's Pointu - metrem čtyřicet minut. Její manžel odchází do práce obvykle v půl osmé. Ve svém bytě s vyhlídkou na řeku společně posnídají, jak to mají ve zvyku. Když manžel odejde, začíná pro Cynthii její vlastní program. Děti nemají, ale ona nepracuje, snad proto, že se nikdy nepostarala o nějakou kvalifikaci; a v sedmatřiceti se slušná práce, kterou by mohla dělat, hledá těžko. Mimo to...

Dosud se o tom nezmínila živé duši, až teď tady v tom stísněném prostoru místnosti pro výslechy. Na jedné straně stolu se usadili tři detektivové s kamennými tvářemi, její manžel a její právník sedí stejně nezúčastněně na druhém konci. Neví, proč se s tím v tuhle chvíli těm mužům v téhle zpovědnici svěřuje, ale bez váhání jim říká, že se nikdy sama nepokládala za mimořádně chytrou; byla jen po všech stránkách průměrné děvče (použije to slovo), ani moc chytrá, ani moc hezká, zkrátka... Cynthia. A pokrčí rameny.

Cynthia nepatří k dámám, které se vyžívají na společných "obědech". Bezmyšlenkovitě se celé dny zaměstnává nákupy, návštěvami galerií a muzeí, někdy si zajde do kina na odpolední představení a tak ubíjí čas mezi půl osmou ráno, kdy manžel odchází do práce, a půl osmou večer, kdy se vrací domů. "Je v advokátní kanceláři," říká, jako by to beze zbytku vysvětlovalo jeho dvanáctihodinový pracovní den. Ve skutečnosti je vděčná, že může chodit za otcem, aspoň má co dělat.

Po pravdě řečeno však o otcovu společnost dvakrát nestojí. Před tou náhodnou porotou pěti mužů, kteří tu sedí, jako by se jich to netýkalo, za dlouhým stolem zjizveným horkým popelem cigaret, pozůstatkem nesčetných výslechů, přiznává i to. Skoro to vzbuzuje dojem, že by se ráda zpovídala pořád a bez konce. O manipulaci s důkazy nebo o maření úředního výkonu neřekla dosud ani slovo, ale zdá se ochotná přiznat ke všemu, co kdy cítila nebo provedla. Carellu najednou napadne, že je to žena, která si nemá s kým popovídat. Cynthia Keatingová má poprvé v životě posluchače. A ti posluchači jí věnují soustředěnou pozornost.

"Je nudný," říká jim. "Můj otec. Byl nudný, už když jsem se narodila, a teď, co zestárl, je to ještě horší. Býval ošetřovatelem v nemocnici, zdá se vám to zaměstnání pro muže? Teď, když je na penzi, dokáže mluvit jen o tom nebo onom pacientovi, na kterého si pamatuje z doby, kdy pracoval v nemocnici, jak říká, ale myslím, že ani neví, která nemocnice to byla. V nemocnici se událo to nebo ono. O ničem jiném nemluví."

Detektivové si všimnou, že o otci dosud mluví v přítomném čase, ale to není nic mimořádného, nepokládají to za důležité. Trpělivě vyčkávají, až se dostane k "manipulování a maření". Proto jsou tady. Chtějí vědět, co se dělo v tom bytě mezi devátou včera večer a desátou a sedmi minutami dnes ráno, než vytočila číslo 911.

Oblékla si do dnešního počasí zelenou tvídovou sukni a rolák z drahého obchodu, sportovní střevíce s nízkým podpatkem a punčocháče v barvě sukně. Ráda chodí pěšky. Meteorologové předpověděli na dnešní odpoledne déšť.

Mluví a mluví, déšť neustává, ale nikdo z lidí v tom pokoji bez oken neví, co se děje venku, ani se o to nestará...

... a tak jde se skládacím deštníkem v kabele přes rameno. K stanici metra to nemá z domova daleko. Když nastoupí do vlaku, je přibližně za pět minut tři čtvrtě na devět, na druhý břeh řeky dorazí za čtyřicet minut, k otcovu bydlišti je to pár kroků. Vejde do domu asi v půl desáté. Vzpomíná si, že domovník právě vyndával ven nádoby s odpadky. Otec bydlí ve třetím poschodí. Dům nemá výtah, takový luxus si nemůže dovolit, ty jeho báječné dny v nemocnici mu tak vysoký důchod nezabezpečily. Když Cynthia stoupá po schodech, dělá se jí z kuchyňských pachů na chodbách trochu nanic. Ve třetím patře se zastaví, aby se nadechla, pak jde k bytu 3 A a zaklepe. Žádná odpověď. Podívá se na hodinky. Půl desáté a pět minut. Zaklepe znova.

Jeho chování v ní v nejlepším případě vzbuzuje netrpělivost, v nejhorším zlost. Otec přece ví, že dnes ráno přijde, řekla mu to včera večer. Že by zapomněl? Šel se snad někam nasnídat? Nebo se prostě sprchuje? Má klíč od bytu, dal jí ho po posledním infarktu, kdy se doopravdy vyděsil, že by tu mohl zemřít sám a hnít tu bůhvíjak dlouho, než někdo objeví jeho mrtvolu. Nepoužívá ten klíč často, sotva ví, jak vypadá, ale loví ho mezi všelijakými krámy v kabelce, až ho konečně najde v černém koženém pouzdře, v němž je i klíč k jeho bezpečnostní schránce v bance další pojistka proti nečekanému infarktu.

Strčí klíč do dírky, otočí jím. Na chodbě je ráno ticho, většina lidí - až na tu ženskou, která vaří někde dole to odporně páchnoucí žrádlo - už odešla do práce a Cynthia slyší cvaknutí v naolejovaném zámku. Vytáhne klíč, strčí ho zpátky do černého koženého pouzdra, vejde do bytu a... "Tati?"

... zavře za sebou dveře. Ani hlásek.

V bytě je ticho jako v hrobě.

To ticho je zvláštní. Není to vyčkávavý klid dočasně opuštěného bytu, do kterého se co nejdřív někdo vrátí. Ne, je to jakési téměř posvátné ticho svědčící o tom, že je trvalé. Je v něm cosi tak absolutního, že se člověk lekne a vzruší. Číhá tu něco hrozného. Z pokojů jde děs, ticho naznačuje cosi zlého. Cynthia se málem otočí a jde pryč. Je na odchodu.

"Měla jsem odejít," říká teď.

Otec visí na vnitřní straně dveří do koupelny. Jsou otevřené do ložnice, a sotva tam Cynthia vejde, padne jí pohled na visící postavu. Nevykřikne, jen ucouvne a narazí na stěnu, pak se otočí a chce odejít, dokonce vyjde z ložnice do předsíně, která leží za ní, ale ta němá oběšená postava ji přivolá zpátky. Vrátí se tedy do ložnice a jde přes pokoj k postavě visící na vnitřní straně dveří do koupelny, jde krůček po krůčku a před každým se zastaví, aby nabrala dech a odvahu, podívá se vzhůru a pak zas dolů, učiní další krok, pozoruje své pomalu se posunující nohy a už je skoro u dveří, na nichž visí ta groteskní postava.

Postava má kolem krku omotanou nějakou modrou věc, hlava je nakloněná k jedné straně, jako kdyby se vychýlila ve spánku. Hák je skoro až u hořejšího rámu dveří a to modré - je to šála nebo kravata? - je na něm uvázané tak, že otcovy nohy se nedotýkají země, chybí pár centimetrů. Všimne si, že je bos a že ty nohy jsou modré, modřejší a fialovější než látka, kterou má ovázanou kolem krku. Ruce má taky modré, je to stejná modrofialová barva, a dlaně a prsty rozevřené, jako by prosily; připomínají jedinou ošklivou ránu. Na sobě má bílou košili a šedivé flanelové kalhoty. Z úst mu trčí jazyk. Zdá se téměř černý.

Přistoupí blíž k němu, jak tam visí. Podívá se mu vzhůru do obličeje.

"Tati?" řekne nevěřícně. Očekává, že otec vyplázne jazyk ještě víc, snad zachraptí a usměje se, sama neví, co čeká, prostě provede něco, co jí prozradí, že otec jen předstírá jako v dětských letech, když si spolu hráli, než zestárl... když ještě nebyl nudný... a mrtvý. Ano, mrtvý. Nehýbe se. Je mrtvý. Je skutečně a mimo vší pochybnost mrtvý a už nikdy se na ni neusměje. Dívá se mu do široce rozevřených očí, zelených jako její, ale posetých krvavými tečičkami; ona sama oči křečovitě přivírá a křiví obličej, ale ne bolestí, bolest necítí, nemá dokonce ani pocit ztráty nebo opuštěnosti, v poslední době už to nebyl ten muž, kterého znala tak dlouho.

Pociťuje jen hrůzu a je otřesená a vzmáhá se v ní hněv, nevysvětlitelně náhlý a prudký hněv. Proč to udělal, proč někoho nezavolal, co se to s tím zatraceným dědkem stalo?

"Já takhle normálně nemluvím," říká těm pěti mužům, kteří ji poslouchají, a v místnosti opět zavládne ticho.

Policie, napadne ji, musím zavolat policii! Je tu oběšený člověk, můj otec se oběsil! Musím o tom uvědomit policii. Rozhlédne se po pokoji. Telefon! Kde je telefon? Měl by mít telefon u postele, zlobí ho srdce, telefon by měl mít na...

Spatří telefon - ne vedle postele, ale na druhé straně pokoje na prádelníku, snad by ho to nebylo stálo tolik pořídit si ještě jeden aparát? Hlavou jí víří myšlenky na všechno, co bude ještě muset udělat. Co nečekaných věcí zařídit. Nejdřív zavolá manžela. "Bobe, můj drahý, otec je mrtev!" Budou muset vypravit pohřeb, koupit rakev, oznámit to všem přátelům - proboha, co měl za přátele? A taky matce, musí jí zavolat, i když už jsou pět let rozvedení, a matka řekne: "Výborně, to jsem ráda!" Ale nejdřív policii, sebevražda se přece musí oznámit policii, četla nebo někde viděla, že když člověk najde svého otce, jak visí na háku a z úst mu trčí jazyk, musí se zavolat policie. Najednou zjišťuje, že se hystericky rozesmála. Zakryje si ústa rukou, dívá se přes ni jako vyjevené dítě a má strach, že někdo přijde a najde ji tu s mrtvolou.

Chviličku čeká, srdce jí divoce buší; pak přistoupí k telefonu a chystá se vytočit 911, když ji něco napadne. Prostě jí to mimovolně vytane na mysli. Vyndá z černého koženého pouzdra klíč od trezoru a připomene si, jak otec říkal, že mezi ostatními věcmi, jako je například běžecká medaile z gymnázia, je v bezpečnostní schránce taky pojistka. Nebude to moc, řekl otec, ale ty a Bob jste oprávněné osoby, tak na ni nezapomeň, je tam. Vzpomene si i na to, že někde slyšela či četla nebo viděla v televizi nebo v kině - dneska se to informacemi jen hemží - zkrátka, nějak se dověděla, že když někdo spáchá sebevraždu, pojišťovna žádné pojistné plnění nevyplácí.

Neví, jestli je to pravda nebo ne, ale co když ano? Neví ani, na jakou částku byl otec pojištěný, asi ne na moc, nikdy neměl tolik peněz, aby to stálo za to. Ale dejme tomu, že pojistka je na sto tisíc dolarů, nebo třeba jen na padesát, dvacet nebo deset, co na tom? Má pojišťovna shrábnout všechny peníze, které za ta léta zaplatil, jen proto, že ho něco tak moc trápilo - co tě proboha trápilo, tati, že ses musel oběsit? To by přece nebylo spravedlivé. Ne, spravedlivé by to rozhodně nebylo!

Na druhé straně... Dejme tomu, že... Představme si jenom...

Představme si, že zemřel ve spánku nebo dostal infarkt nebo něco podobného? Představme si, že ten, kdo bude vystavovat úmrtní list, ho najde mrtvého v posteli, kde zemřel přirozenou smrtí? Pak by bylo po problému s pojišťovnou a ona a Bob by splacené peníze z pojistky dostali, ať už je to víc, nebo míň. Chvíli o tom uvažuje. Je obdivuhodně klidná. Na to ticho si už zvykla, na to, že tam otec visí mlčky a bez života, taky. Podívá se na hodinky. Je tři čtvrtě na deset. To je v bytě teprve deset minut? Tak krátce? Jí to připadá jako věčnost.

Myslí na to, že ho bude muset sundat a odnést do postele.

Znova popojde k nehybnému tělu. Podívá se do mrtvých zelených očí, prohlédne si póry na mrtvém obličeji, krvavé tečičky v očích a ošklivě vyplazený jazyk a sbírá odvahu potřebnou k tomu, aby se ho dotkla. Věří, že když snese takovou blízkost smrti, aniž se pozvrací nebo pokálí, tak na něj určitě dokáže sáhnout a přenést ho.

Pruh látky, který má kolem krku, připomíná pásek od županu. Ano, otec zřejmě svázal z obou konců smyčku a tu si pak navlékl.přes hlavu na krk. Musel použít stoličku nebo něco podobného, vylézt na to, když věšel smyčku na hák, a pak stoličku odkopnout, aby zůstal viset. Jenže kde je ta stolička? Nebo použil něco jiného? Tím si ale teď nebude lámat hlavu, nějak to prostě provedl, a pokud ho nesundá a neodnese do postele, přijdou s manželem o pojistku, je to zkrátka tak.

V těch několika okamžicích vůbec neuvažuje o tom, že dělá něco, co bude později základem pojišťovacího podvodu, ani na okamžik ji nenapadne, že porušuje zákon. Nedělá nic jiného, než napravuje nedomyšlenost pošetilého otce, který si neuvědomil, že sebevraždou porušuje podmínky pro pojistné plnění - pokud to, co slyšela, je pravda. Určitě to pravda bude, jak jinak by na to přišla?

Dobrá, říká si, tak se do toho pusťme!

První dotek - jeho obličej proti jejímu, když mu vsune jedno rameno pod paži a druhou, volnou rukou sejme pás z háku - je studený a odporný. Naskakuje jí husí kůže a málem ho v tu chvíli upustí, ale svírá ho v tom pochmurném tanci pevně a napůl ho nese, napůl vleče do postele. Tam ho shodí. Záda a hýždě dopadnou na postel, nohy visí na podlahu. Je těžší, než předpokládala. Ten pásek má pořád ještě kolem krku jako široký modrý náhrdelník, který se hodí ke groteskně zmodralým chodidlům a rukám. Vstrčí mu jednu ruku pod hlavu a opět ucítí lepkavý chlad jeho kůže, pak hlavu zdvihne a odmotá pásek. Rozváže uzel a odnese pásek přes pokoj ke křeslu, přes něž je hozený modrý župan stejné barvy jako pásek. Uvažuje, nemá-li protáhnout pásek poutky županu, a pustí se do toho, ale třesou se jí ruce a ztrácí trpělivost, takže pásek prostě upustí na podlahu vedle otcových bot a ponožek.

Znova pohlédne na hodinky. Je už skoro deset.

Někde na kostele se rozezní zvon.

Ten zvuk jí vrátí dojemnou, ale trochu rozmazanou vzpomínku. Bylo to o některé pradávné neděli? Chystali se na piknik? Holčička v kytičkovaných opalovacích kalhotkách? Teď stojí, poslouchá, jak zvon bije, a div se při tom zvuku nerozpláče. Stojí a stojí v tom ztichlém bytě jako přimrazená a v dálce se vyzvání a vyzvání. Konečně zvon umlkne. Cynthia těžce vzdychne a vrátí se opět k posteli.

Otec leží napříč tak, jak ho na ni shodila; leží na zádech a nohy, ohnuté v kolenou, mu visí na podlahu. Přistoupí k němu, ty nohy zdvihne, pak posune tělo, aby leželo jaksepatří s hlavou na polštáři a s chodidly u dolního konce postele. Vyprostí zpod něho přikrývku a natáhne ji až dolů. Ví, že mrtvý ležící v posteli oblečený bude vypadat divně, ví, že by bylo věrohodnější, kdyby ho svlékla a hruď mu přikryla teprve pak. Za celý svůj život však neviděla otce nahého; a představa, že ho má svléct, příšerné pomyšlení, že uvidí to tělo vychladlé a zsinalé a svraštělé a mrtvé, je hrůzná. Mimoděk ustoupí a potřese hlavou, jako by odmítala už jen myšlenku na něco takového. Hrůza, myslí si. Taková hrůza! A přitáhne mu přikrývku až k bradě, takže je z něho vidět jen obličej.

Teprve pak jde k telefonu, vytočí 911 a nevzrušeně řekne operátorce, že právě našla svého otce mrtvého v posteli... a prosím, pošlete sem někoho.

"Ta chudinka byla v šoku," řekne Alexander. "Nevěděla, co dělá."

"Právě nám sdělila, že se hodlala dopustit pojišťovacího podvodu."

"Nic takového neřekla. Neví ani, jak ta pojistka vypadá. Stojí v té smlouvě opravdu něco o její neplatnosti v případě sebevraždy? Kdo to může vědět? Ona ví jen to, že v otcově trezoru je pojistka. Jaký druh pojistky to je, na jakou částku, to neví. Jak tedy můžete říct, že se hodlala dopustit podvodu?"

"Ale jděte, pane doktore," řekl Carella. "Když se někdo snaží, aby sebevražda vypadala jako přirozená smrt, tak přece..."

"Nepřála si, aby svět věděl, že její otec spáchal sebevraždu."

"Třesky plesky," řekl poručík Byrnes.

Jedna z policistek odvedla Cynthii chodbou na toaletu. Všichni tři detektivové zůstali sedět za dlouhým stolem v místnosti pro výslechy. Alexander se postavil čelem k nim a obhajoval svou kauzu, jako by stál před porotou. Detektivové se tvářili jako při hře v poker, a snad to nebyla jen přetvářka. Carella se ujal vedoucí úlohy, vyptával se Keatingové a dostal z ní to, co bylo fakticky přiznáním k nejméně dvěma trestným činům a snad i k trestnému pokusu o pojišťovací podvod. Po dvanácti pracovních hodinách vypadal trochu unaveně. Meyer seděl vedle něho jako člověk s trumfem v ruce, na tváři výraz vrcholné sebedůvěry. Paní Keatingová jim pověděla všechno, co potřebují vědět. S takovými kartami si byl Meyer jistý, že jim poručík nařídí, aby ji na základě všech tří obvinění okamžitě zajistili.

"Vy vážně chcete poslat tu ubohou dámu do vězení?" zeptal se Alexander.

Byla to dobrá otázka. Chtějí, nebo ne?

O podvodu pravděpodobně uvažovala a na podporu svých požadavků se dopustila jistých trestných činů, ale pokud svůj nárok fakticky ještě neuplatnila, tak podvod nespáchala, nebo snad ano? Skutečně se dopustila něčeho, co by tak strašně poškodilo společnost? Chtějí ji opravdu posadit do vězení s ženskými, které rozřezaly své děcko a hodily ho do kanálu? Chtějí opravdu poslat slušnou ženu z calm'spointské domácnosti tam, kde bude muset ukájet sexuální choutky otrlých kriminálnic, vražedkyň obchodníků s lihovinami nebo garážových mechaniků? Tohle by si přáli?

Byla to dobrá otázka.

Dokud v půl deváté večer nezavolal Carl Blaney a neřekl jim, že odchází domů, protože už dokončil pitvu Andrewa Henryho Halea. Myslí si, že Carellu by výsledky mohly zajímat.

"Provedl jsem běžnou toxikologickou analýzu jeho vlasů," řekl Blaney. "Umyl a vysušil jsem mu vlasy a odebral z nich pomocí kyselých rozpouštědel vzorek. Výtažek jsem injektoval do spektrometru a výsledky porovnal se standardními vzorky."

"Co jsi našel?"

"Tetrahydrocannabinol."

"Anglicky, pane doktore."

"Marihuanu. Našli jste nějakou v bytě?"

"Nenašli."

"Ale vlasy odhalily ještě něco."

"Co ještě?"

"Rohypnol."

"Rofinol?" zeptal se Carella.

"Ro-hyp-nol," řekl Blaney. "Prodejní jméno pro drogu zvanou flunitrazepam."

"V životě jsem o ní neslyšel."

"Tady u nás se s ní často neshledáš. Žádné případy z pohotovostí, žádné smrtelné následky. Je to benzodiazepam a je populární na jihu a na jihozápadě. Mladí lidé ho kombinují s alkoholem a jinými drogami."

"Neřekl jsi, že to byla asfyxie?"

"Taky že byla. Výsledky vlasů mě přiměly, abych se ještě jednou podíval na krev. Tentokrát jsem se zaměřil na flunitrazepam a jeho 7-aminometabolity. Našel jsem jen mírné množství původní drogy - koncentraci tak nevýznamnou, že by nemohla způsobit smrt. Ale přitom natolik velkou, abych usoudil, že zemřelý definitivně požil přinejmenším dva miligramy."

"Což znamená?"

"Což znamená, že je vyloučeno, aby se sám oběsil. Musel být v bezvědomí. Ne, tentokrát máš na talíři vraždu."

A tak to začalo.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist