<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Simona Monyová

DENÍK CITOVÉHO VYDĚRAČE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

Deník citového vyděrače - Monyová Simona
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 142 Kč
Deník citového vyděrače - Monyová Simona
Simona Monyová - Veselá Jiřina
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 142 Kč
Simona Monyová - Veselá Jiřina
Konkurz na milence - Monyová Simona
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 142 Kč
Konkurz na milence - Monyová Simona

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

    1   >

 

Ukázky z knihy

Zřejmě to bude znít poněkud podezřele, ale skutečně až dnes ráno jsem si uvědomila, že v posledních pěti týdnech trávím pozorováním stropu ložnice průměrně deset až dvanáct hodin denně. A to podotýkám, že nespávám v katedrále svatého Víta! Zde se tedy přímo nabízí otázka: Co na tom stropě proboha vidím?! Abych byla upřímná, nic zvláštního. Několik prasklinek, zpuchřelých bublinek v omítce a v rohu u okna žlutý flek ve tvaru podkovy. Musí tam být už dost dlouho, protože předloni na jaře jsme zamezili zatékání ze střechy vybudováním dvou pokojů pro hosty v podkroví domu. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy žádné hosty neměli, to však byla investice přinejmenším zbytečná. Ale to je teď vedlejší.

A co není vedlejší, doprčic?!

Ne, takhle rozhodně ne. Zpět! Nechci se zase začít litovat. Právě teď, když jsem se rozhodla skoncovat se slabošským pofňukáváním a doufáním v nemožné, takhle nešikovně sebou plácnout zpět do sebelítosti jak do zasmrádlé břečky... A páchnout pak na dálku a pozorovat, jak se všichni odtahují... Kdepak! Už žádné kňourání!

Stejně je to zvláštní. Byly doby, kdy jsem z toho, že někdo jen vyslovil v mé přítomnosti slovo naděje či doufat, dostávala kopřivku. Mým životním krédem byl výrok Alberta Camuse "Doufat znamená rezignovat, a my nejsme na světě proto, abychom rezignovali" a krk bych dala za to, že otřepané heslo nadějeumírá poslední vymyslel nějaký neschopný, líný ubožák. Tak tyhlety doby jsou pryč. Obávám se, že nenávratně. Nebylo potřeba mnoho, abych se sama proměnila v podobného ubožáka, hodiny a hodiny trávila na lůžku zíráním do zdi a slůvko naděje skloňovala ve všech pádech. Ale tomu vleklému čekání na zázrak jsem snad už zatnula tipec! Jedno chybné šlápnutí přece nemohlo zahubit dravou ještěrku uvnitř mého těla. Je prostě trochu vyděšená, schovává se někde hluboko v mé duši, musím ji najít a vyburcovat. Možná bude potřebovat trošku oprášit, nabudit. Ale není možné, aby se proměnila v leklou rybu. Nebo aby zmizela docela. Tomu prostě odmítám uvěřit.

Ano, to, co se mi stalo, je hrozné. Nemá cenu si cokoliv nalhávat. Možná je to i nespravedlivé. Jaképak - možná? Určitě je to nespravedlivé! Koneckonců, nikdy jsem nic nezákonného či obzvláště nemorálního neudělala, dá se tedy říci, že nebylo zač mne takto ztrestat. Není divu, že mi otázka proč zrovna já? stále zmateně bliká nad hlavou jak opilá luciola.

Ale když ne já, tak kdo tedy?

A proč vlastně vůbec někdo?!

Podobnými úvahami nemá cenu se trápit, říkala ta staropanenská psycholožka. Jen když si na ni vzpomenu, mám mžitky před očima. Sice jsem si tehdy v duchu stále opakovala, že má, chudinka, podobné řečičky pro slabomyslné v popisu práce, pranic to však nezmírňovalo moje nutkání vyškrábat jí oči. Nebo jí aspoň vyrvat ten ohyzdný příčes z drdolu! Stejně se jí na hlavě vyjímal jak chochol carského důstojníka. V jednom měla ale pravdu, to se musí nechat. Vážně jsem začala vnímat život v úplně jiných dimenzích. Ačkoliv pořád ležím na zádech, mám dojem, že teď koukám na svět z ptačí perspektivy. Prostě tak nějak seshora. Skoro jako by se mě určité věci vůbec netýkaly. Někdy si říkám, že se to asi muselo stát. Třeba už jen z toho prostého důvodu, abych si začala všímat jistých skutečností. A teď, pochopitelně, nemám na mysli nějaké pitomé fleky na zdi nebo chomáčky prachu za pelestí. Teď mluvím o Františkovi. Když si uvědomím, že jsem ho celé ty dva roky považovala za slabocha! Dokonce jsem ho chtěla opustit. A kde bych bez něj byla? V ústavu? Nebo snad u matky? Vyhlídka návratu domů k matce nyní, v mých dvaatřiceti letech, mi připadá děsivější než smrt. Sotva by mě kdy napadlo, že proměnit se z emancipované ženy v onuci závislou na partnerovi bude tak snadné. A rychlé. A taky paradoxní. Skoro jako by zapřísáhlý abstinent skončil v protialkoholní léčebně.

Přátelé mě vždycky měli za feministku. Silnou, tvrdou ženskou, která bere chlapy jako rovnocenné partnery. Žádná kvočna. Stačil jeden jediný chybný krok a moje takzvaná síla se zřítila, jako když vytáhnete z pyramidy plechovek v obchodňáku jednu ze spodní řady. A já dobře vím, že bude setsakramentsky těžké ty plechovky zase poskládat...

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist