Simona Monyová

JEDNOU NOHOU V BLÁZINCI
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ukázky z knihy

Věnováno všem matkám, které obdobně jako já, zhltaly kdejakou příručku o výchově dětí, a přitom nadále zůstaly pouhými amatérkami.

Ukliďte si knihovnu!

Příručky na správnou výchovu dětí jsem si pořídila dříve než těhotenské šaty, pleny nebo kojenecké láhve. A než se první syn narodil, několikrát jsem je všechny prostudovala.

Vyzbrojena informacemi, jak zvládnout úmyslné rozbíjení hraček, noční můry nebo pomočování dítěte předškolního věku, jsem nabyla jistoty, že výchova bude v podstatě zábavný proces, podobající se dlouhé návštěvě lunaparku či zoologické zahrady. Mýlila jsem se, i když připouštím, že jistou podobnost naší domácnosti se zoologickou zahradou popřít nelze.

Již velice záhy po návratu z porodnice jsem začala zjišťovat, že příručky jsou pro jinou odrůdu dětí. Dětí bez vynalézavosti a patřičné kreativity. Dětí, které zlobí tak nějak obyčejně, bez fantazie. Moji synové nikdy netrpěli nočními můrami, chodit na nočníček se naučili dříve, než přijímat tuhou stravu, a hračky nerozbíjeli - vyhazovali je z oken, polykali je nebo rovnou splachovali do záchodu.

Moji synové byli mnohem rafinovanější než děti z příruček. Tak například spánek. Jedna ze základních fyziologických potřeb dítěte. Malé děti spí rády, pokud jsou ukládány v klidu, bez nervozity, ve stejnou dobu a na stejné místo, míní odborník. Možná že malé děti rády spí, ale zřejmě jen ty jeho. Moje tedy rozhodně ne. Prvorozený syn v odmítání spánku dosáhl naprosté virtuozity a já se díky němu ocitla jednou nohou v blázinci.

Byl mu sotva rok, když zjistil, že nejúčinnější metoda, jak se dostat po obědě ven z postýlky není křik. Takhle primitivně protestují jen příručkové děti. Můj hošánek se nechal uložit, deset minut pracoval na jistém výtvarném díle, o kterém si byl jist, že matku zabaví na zbytek odpoledne a jemu zaručí pobyt ve vaně s koupelovou pěnou a všemi těmi kachničkami a lodičkami, což je podstatně lepší zábava, než ležet na zádech a čekat až se dostaví odpolední spánek, že...

Je to až k nevíře, ale vycházelo mu to dokonale. Pokoušela jsem se ho přelstít a den co den ho nechávala sedět po obědě na nočníčku až měl zadeček do ruda otlačený a bradička mu únavou padala na hrudník. A nic. Sotva jsem ho uložila do postýlky, lehl si, pak dvakrát třikrát zatlačil a takto podomácky vyrobenou plastelínou vyzdobil vše, na co z postýlky dosáhl. Když byl s postmoderní plastikou hotov, nespustil hurónský řev, nýbrž jaksi mimochodem zvolal: "Aa! Aa!" a měl vyhráno.

Zkusila jsem hlídkovat u postýlky až do okamžiku, kdy začal pravidelně oddechovat, ale sotva jsem se vzdálila z pokoje, ihned se pustil do svého fekálního projektu. Začala jsem ho tedy na odpolední spánek oblékat do oblečku, který nápadně připomínal svěrací kazajku. Vymanil se z něho rychleji než David Copperfield. Přelepila jsem mu plíny lepicí páskou na koberce. Dostal se i z nich. Dala jsem mu půl prášku na spaní. Zapatlal vše včetně záclony a plyšového králíka a pak spokojeně usnul ve vaně, kam jsem ho dala odmočit. A tak jsem střídavě po odpoledních zvracela, střídavě plakala. Střídavě jsem si z telefonního seznamu vypisovala adresy psychiatrů a střídavě adresy dětských domovů, kam bych mohla chlapce umístit, až si definitivně přiznám, že na to, abych mu byla důslednou a trpělivou matkou, skutečně nemám dost silný žaludek.

V době, kterou jsem trávila odstraňováním synáčkova lejna špachtlí ze stěny nebo ho vyškrabovala párátkem na zuby ze škvír dřevěného rámu postýlky, jsem vážně pochybovala o svých rodičovských citech. A mnohdy jsem trpce litovala, že mi v době dospívání současně s operací apendixu neprovedli i hysterektomii. A taky jsem častokrát záviděla manželovi jeho prozřetelnost, díky níž se od nás odstěhoval ještě v době šestinedělí...

Přesně po čtyřech týdnech a třech dnech jsem konečně prohlédla a kapitulovala.

Zrušila jsem odpolední spánek, uklidila si knihovnu a všechny příručky o výchově dětí zařadila mezi literaturu sci-fi.

A pokud vám mohu radit, udělejte totéž: ukliďte si knihovnu!