<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Simona Monyová

ROZNESU TĚ NA KOPYTECH
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

 

Roznese tě na kopytech - Monyová Simona
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 142 Kč
Roznese tě na kopytech - Monyová Simona
Simona Monyová - Veselá Jiřina
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 142 Kč
Simona Monyová - Veselá Jiřina
Konkurz na milence - Monyová Simona
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 142 Kč
Konkurz na milence - Monyová Simona

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

    1    

 

Jsem psycholog, ne kouzelník

Poslední pacientkou toho dne (přesněji TOHO dne) byla Vilma Šedová. Pohledná, subtilní třicátnice, trpící komplexy méněcennosti, všudypřítomným strachem a úzkostmi, depresemi a rovněž mírnou agorafóbií. Měl jsem ji už tehdy docela rád a objednával ji takřka pravidelně na závěr ordinačních hodin. Ne snad z důvodu to nejlepší na konec, tolik rád jsem ji zase neměl, ale čistě prozaicky proto, že potřebovala pro svoje vyprávění mnohem více času, než většina ostatních psychicky vyšinutých, nervově labilních, neurastenických individuí... zkrátka pacošů. Říkejme jim jakkoliv, stále to budou přecitlivělí lidé, nezřídka i hypochondři, se zakrnělým sebevědomím, neschopni se vypořádat se svými strastmi, hledající útěchu v rozmanitých poradnách, psychologických ordinacích, či u různých šarlatánů. Ale fuj! Samozřejmě, že to nejsou cvoci. Jsem psycholog, ne psychiatr. Léčím ochotou naslouchat (koneckonců jsem za tu ochotu poměrně slušně placen, že...), občas též hypnózou a vhodnou manipulací. Elektrické šoky, farmaceutické přípravky a svěrací kazajku rád přenechávám jiným.

Vilma Šedová vstoupila. Přestože od onoho podvečera uplynulo již zhruba půl roku, vybavuji si ten okamžik naprosto přesně. Sledovat Vilmu jak vchází do místnosti se dá směle přirovnat k pozorování východu slunce. Je to vjem, který vás zasáhne i při tisící repríze. Ostatně, na takové nohy se nezapomíná za žádných okolností. Vždyť ta vínově červená sukýnka jí sahala sotva do půli stehen. Musel bych být impotentní, abych si toho nevšiml, a to, chválabohu, ve svých pětačtyřiceti zatím nejsem.

"Jen pojďte," uculoval jsem se křečovitě, seč mi síly stačily neb přirozený úsměv mi z tváře jako obvykle vyprchal už někdy okolo jedenácté hodiny dopoledne. On i úsměv dá za určitých okolností dost práce. Jen si to sami zkuste, zubit se deset hodin denně a poslouchat přitom vleklé vyprávění o životně důležitých žabomyších válkách mezi manželi, o nevěrách, sexuálním zneužívání, mániích všeho druhu a tak dále a tak dále.

Vilma vstoupila a způsobně zůstala stát poblíž terapeutického křesla. Nikdy neusedla dříve, dokud jsem ji nevyzval. Občas, zejména v parných, dusných dnech, kdy jsem byl obzvláště unaven a vyčerpán problémy jiných, mne ta její servilní zdvořilost dováděla až k zuřivosti. Pochopitelně, že k zuřivosti pečlivě skrývané. Jsem přece profesionál.

"Jen se klidně posaďte...," vybídl jsem ji přívětivým, téměř přátelským tónem. Jak už jsem říkal, byla mi sympatická, do přívětivosti jsem se v jejím případě nemusel nijak stylizovat.

"Děkuju," špitla způsobně a předvedla to nejelegantnější přehození nohy přes nohu, jaké jsem kdy mohl spatřit. Možná to bylo třicetistupňovým vedrem nebo mne na okamžik zase přemohla ta moje pověstná bujná fantazie, ale tehdy bych přísahal, že jsem zahlédl kousek bleděrůžové krajky, který se vyzývavě blýskl mezi jejíma nohama.

Chvíli jsem přerovnával nějaká bezvýznamná lejstra na svém pracovním stole, abych uklidnil rozjívené myšlenky a sexuální představivost znovu zahnal zpět do ohrádky, kam bezpochyby během pracovní doby patří.

Vilma seděla strnule a velmi zaujatě si prohlížela svoje ruce. Obracela je dlaněmi vzhůru, stahovala dlouhé štíhlé prsty do pěstí a znovu je natahovala. Nakonec špičatým nehtem malíčku začala vydlabávat neexistující špínu z pod nehtů ostatních prstů. Zdálo se mi, že vůbec nevnímá moji přítomnost. Seděla tam a podobně pečlivě jako kočka, pracovala na své očistě. Přirovnání ke kočce se mi natolik zalíbilo, že jsem si je poznamenal do svých materiálů a napjatě jsem očekával, zda se skutečně nezačne olizovat drobným, drsným jazýčkem.

Zvedla oči a omluvně se usmála:"Promiňte, jsem trochu nervózní."

Nastal čas ponouknout ji k vyprávění. Nikdy jsem na pacienty nenaléhal, ani je násilně nezpovídal. Základem léčby je důvěra. Pacient musí mít dojem, že jste jeho přítel, musí vám chtít povídat o svém trápení. Pokud tomu tak není, cesta k uzdravení je slepou ulicí.

"Povídejte..."

"Nevím tak rychle co. Je toho tolik a na druhé straně zase vlastně nic důležitého," odvětila.

Byla chytrá a jako jedna z mála skutečně potřebovala pomoc. Většinu mé klientely tvořili v posledních letech znuděné paničky nebo bolestínští podpantofláči. Mít svého psychologa se stalo módou a též jakousi vizitkou solventnosti a společenské úrovně. Až na další místa v důležitosti byli odsunuti kadeřníci, osobní trenéři a maséři. Nemohu říci, že bych na toto výsadní postavení byl pyšný. Mnohdy si připadám více jako placený společník než doktor, ale peníze, které takto pohodlně dokáži vydělávat dávají mému konání trvalý a zásadní smysl.

"Zase jsem prostála celou noc u okna," přerušila moje úvahy Vilma. Její hlas zněl tiše jako šustot novinového papíru, se kterým si rozmarně pohrává větrný vír. Vzrušovala mě. Neměl bych to přiznávat, ale něco mi našeptává, že k vám mohu být upřímný. Ano, navzdory lékařské etice mne vzrušovala, a to všemi viditelnými prostředky. Barvou hlasu, svojí plachostí, vláčnými pohyby, mrkáním víček... (Mimochodem, nikdy jsem neviděl nikoho mrkat tak pomalu a svůdně.)

"Bylo to k nepřežití. Pokaždé, když jsem zahlédla v zatáčce naší ulice světla reflektorů, prosila jsem nahlas Boha, aby to byl Robert. Aby už konečně přijel. Aby byl živý a zdravý," pokračovala.

"Měl jsem dojem, že nejste věřící."

"Máte pravdu, nejsem. Ale vždycky, když se svíjím v té své předtuše, jsem ochotná věřit na cokoliv, jen abych si mohla konečně vydechnout. Ještě před pěti lety bych se smála, kdybyste mi řekl, že strach může být těžký jako balvan, že člověka dokáže drtit víc než betonový korzet..."

Často používala patetická přirovnání, čímž dokonale podtrhovala svoji křehkost. Napadlo mne, že měla být básnířkou. V této profesi je jistá rozháranost, sebetrapičství i melancholie na místě. Má to však bohužel jednu chybičku: mnoho básníků končívá s hlavou v plynové troubě...

"A poslechla jste moji radu?" otázal jsem se vlastně úplně zbytečně. Dopředu jsem věděl, co mi odpoví.

"Samozřejmě. Zkoušela jsem si v duchu přehrávat ty nejtragičtější scénáře, tak jak jste říkal, ale žádné otupění nepřicházelo," nezklamala mě."Vlastně mi to vůbec nepomohlo. Pokaždé, když jsem si lehla do postele a pomyslela na to, co nejhoršího by Roberta mohlo potkat, pokaždé jsem musela zvracet. Je to pořád stejné. Jakmile si představím jeho krev nebo krev svých dětí, je mi hrozně zle. Fyzicky zle."

Nepřeháněla. V očích měla slzy a třásla se po celém těle.

Přiškrceným hlasem rozvíjela svoji oblíbenou teorii: "Kdybych tak mohla mít jistotu, že naši rodinu nic zlého nepotká. A pokud nás něco tragického čeká, tak ať se to stane raději hned. Vyrovnala bych se s tím. Uklidnila bych se, že už to mám za sebou. Konečně bych se přestala bát a mohla zase volně dýchat."

"Sama dobře víte, že to není možné," namítl jsem jemně. Skutečnou jistotu může člověku poskytnout jedině smrt, chtělo se mi dodat, ale nedodal jsem. Takovou terapeutickou chybu by neprovedl ani začátečník, natož zkušený praktik.

"Ale já potřebuju nějakou jistotu," vyjekla zoufale.

"Máte své jistoty. Máte tři zdravé děti, spokojené manželství, dostatek peněz... Je mnoho lidí, kteří vám pravděpodobně závidějí."

"V tom to asi je. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale mám toho dobrého nezvykle mnoho. Až příliš. A kdo hodně vlastní, může o hodně přijít. Já mohu v jediné vteřině ztratit všechno, na čem mi záleží. Stačí chvilka nepozornosti a Robert může skončit napasovaný v náklaďáku. A děti? Víte vy vůbec, co je teď nemocí? A kolik pedofilních vrahů běhá po světě? A že na každém rohu se prodávají drogy? A že..."

"Zadržte, paní Vilmo. Tudy nevede cesta k uzdravení. To je vstupenka do blázince. Vycházejme z toho, že nyní je váš život v pořádku. Měla byste se radovat, vychutnat si ho. Jednou by vám mohlo být takto promarněných roků líto."

"Už teď mi je líto času, který jsem strávila ve strachu, bez jediného úsměvu, bez radosti. Bylo by hrozné, kdybych se třeba dalších deset let mučila obavou, že přijdu o muže nebo dítě, pak se to stalo a já se zbytek života trápila, že jsem přišla o muže nebo dítě..."

"Anebo se nic nestalo a vy jste si na sklonku života uvědomila, že jste ho celý protruchlila úplně bezdůvodně," ukázal jsem jí druhou, pravděpodobnější verzi.

"Máte pravdu," povzdechla si,"žiju v bludném kruhu."

Měl jsem chuť ji pohladit, stisknout útlou dlaň a přelít tím dotekem trochu sil do jejích tepen. Neudělal jsem to. Jsem psycholog, ne kouzelník.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist