Simona Monyová

STŘÍPKY Z LOŽNIC
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ukázky z knihy

"Mildo, ty znáš Simonu Monyovou?" zeptala se mě manželka jednoho večera. Velkoryse jsem přešel oslovení Mildo, jež bytostně nesnáším, a rychle uvažoval, která z mých bývalek se jmenovala Simona Kdovíjak.

"Neznám," řekl jsem s jistotou. Byla tam Věra, Lenka a Šárka. Šárka především. Simona ovšem žádná. "A to má být jako kdo?" zvědavost mi nedala.

"Přece ta spisovatelka..." zavrtěla hlavou Jolana a znovu se ponořila do knihy.

"Tak tu teda neznám stoprocentně," ušklíbl jsem se.

"To je divný... Ona tebe zná!"

"Joo?" protáhl jsem ksicht údivem.

"Jo, napsala o tobě knihu..." pravila potměšile moje zákonitá žena a pokračovala ve čtení, jako bych snad vedle ní vůbec neležel.

Demonstrativně jsem zhasnul lampičku na své straně postele a otočil se k manželce zády.

Zachichotala se!

Tak tady mi něco nehrálo. Před pár týdny by vyplašeně sondovala, proč jsem jí ani nepopřál dobrou noc.

"Je tady něco k smíchu?" otázal jsem se, ačkoliv jsem si ještě před chvílí umiňoval, že na ni nepromluvím, i kdybych si měl raději jazyk ukousnout.

Bohužel na to, abych si ohryzával části vlastního těla, se mám příliš rád, takže hrdost vzala za své.

"Nic," odvětila Jolana dusíc se smíchem. "Klidně spi..."

Ukažte mi chlapa, který po téhle větě klidně usne, a já vám ukážu sklenici od okurek, ve které má v lihu naložené svoje koule.

"Skutečně je pro tebe takový problém odpovědět mi slušně na jednoduchou otázku?" vypěnil jsem.

Jolana se zasmála: "Prostě mi přijde komický, že se chováš úplně stejně jako ten Ondřej."

Prvně Simona a teď zase nějaký Ondřej. Jolana si zřejmě na prahu čtyřicítky touží hrát na Hádej hádej hadači.

"A Ondřej, to má být jako kdo?" opáčil jsem jízlivě. "Taky nějakej pisálek?"

"Ale kdepak... Ondřej je hlavní postava té knížky a trucuje na chlup stejně jako ty. Vlastně je toho mnohem víc, co máte společného..."

Dotklo se mě, že manželka takto nehorázně bagatelizuje moje spravedlivé rozhořčení a nazývá ho trucováním. A neméně se mě dotkl i fakt, že mě přirovnává k jinému chlápkovi, notabene imaginárnímu. Popřemýšlel jsem, co říci neotřelého, aby si uvědomila, že s ní lože sdílí ryzí originál, a nikoliv jakýsi papírový panák.

"Mám dojem," pravil jsem klidně a vychutnal si pauzu, která měla dodat mým slovům na dramatičnosti, "že v naší ložnici začíná být poněkud přeplněno."

Byl jsem pyšný. Podobnou metaforu jsem ze sebe dokázal vysoukat naposledy někdy na střední škole, a to si ještě ke všemu nejsem jistý, zda jsem ji neobšlehl od kamaráda a brilantního žongléře jazykem českým - Jardy Koníčka.

Jolana na mě vytřeštila zrak.

Zabralo to, pomyslel jsem si s uspokojením, které vyprchalo stejně rychle jako entuziasmus při vstupu do svátosti manželské.

Jolana ukazovákem podtrhávala příslušný řádek v knize a strkala mi ji pod nos. Domnívám se, že je v naší ložnici trochu přeplněno," stálo tam.

Tak to už bylo příliš! Jakási feministická koza mi krade myšlenky a ještě ke všemu proti mně popouzí vlastní ženu!

"Myslím, že ti čtení podobných knih budu nucen zatrhnout," nechal jsem ložnicí zaznít svoji přirozenou autoritu.

"Jdi ty, brebto," laškovně mě podrbala ve vlasech Jolana. "Zase se ti zdálo o feudalismu, viď?"

Co na to říci? Nic mě nenapadalo, a tak jsem aspoň v rámci zachování mužské důstojnosti sbalil svůj polštář a přikrývku a odtáhl do obýváku.

Po třetí cigaretě, tabulce mléčné čokolády a druhém panáku domácí slivovice od švagra mi pomalu začalo docházet, že moje donedávna milá a pokorná žena nepřijde s prosíkem žadonit, abych se navrátil do manželského lože. Odebral jsem se tedy do koupelny, třísknul dveřmi bez ohledu na to, že malá Rebeka má spaní lehčí než služební vlčák, hlasitě frkal a odkašlával si při čištění zubů a při odchodu opět třísknul dveřmi v zoufalé snaze vzbudit v Jolaně výčitky svědomí nebo na sebe aspoň upozornit.

Nic.

V ložnici byl kupodivu klid, jen tlumené světýlko protékající skleněnou výplní napovídalo, že si Jolana bezostyšně čte dál.

Představoval jsem si, že vrážím dovnitř s razancí přepadového komanda, rvu jí knihu z rukou a za vítězoslavného pochechtávání sleduji, jak prolétla oknem a zaklesla se ve větvích prastaré jabloně na zahradě.

Místo toho jsem se v obýváku zlomil do písmene L, abych zkopíroval tvar naší nepohodlné sedačky, a s představou chrabrého zásahu si pouze pohrával. Piloval jsem ji k dokonalosti, prokládal vtipnými poznámkami a uprostřed svého počínání usnul.

Byla to první noc našeho bezmála tříletého manželství, kterou jsme strávili každý v jiném pokoji. A ačkoliv mi bylo líto, že cosi důležitého z našeho vztahu vyprchalo, ke své škodě jsem nepřikládal této epizodě žádnou prazvláštní důležitost.

Život naneštěstí není jako sportovní zápas, to už vím dávno. Nemá jasně daná pravidla, za fauly se nevylučuje a žádný sudí vám neodpíská konec jedné etapy, takže méně vnímavý člověk ani nepostřehne, že se už ocitá v etapě nové.

Já patřil k těm mužům, kteří dokonale rozumí například fotbalu, ale jakmile na ně promluví vlastní žena, bezbranně se rozhlíží, kde by našli tlumočníka. A donedávna jsem vůbec netušil, že ženy stále vysílají jakési prapodivné signály, naťukávají problémy, nakusují věty, významně povzdychávají anebo výstražně mlčí a obdivně vzhlíží pouze k těm mužům, kteří s nimi dokáží tuto hru mistrně rozehrávat jako složitou šachovou partii. Popravdě řečeno, na šachy jsem taky nikdy moc nebyl.