Simona Monyová

ŽENU ANI KVĚTINOU...
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dnes už jsem jiná. Už ze mě neprýští sebevědomí, jen čurůček teplé krve z rozseknutého rtu mi právě stéká po bradě. Ohledávám ranku jazykem, kovová pachuť se mi rozlézá po patře a z šedé kůry mozkové vytahuji zabodnutý střípek vzpomínek.

Jak jsme tehdy se Zitou hrdě vypínaly hrudníky, aby z nich každý mohl rozluštit: Jsme emancipované, soběstačné a úspěšné! S námi nikdo mávat nebude. I když, pokud bych měla být zcela upřímná, já musela k oné soběstačnosti a emancipovanosti doklopýtat cestičkami značně krkolomnými. Ale zdařilo se, táhlo mi na Kristovy roky a žádný vztah už mě nemohl vykolejit z přesně vymezené trasy směrem vzhůru. Tedy domnívala jsem se, že žádný vztah už mě nemůže vykolejit...

Od té doby uplynuly sotva tři roky, a přesto nyní disponuji hrdostí menší, než má hadr na podlahu.

"Ty krávo jedna tupá!" řve na mě můj vyvolený. V duchu s ním souhlasím. Ano, jsem kráva tupá. Oslepla jsem a ohluchla v den našeho seznámení, bučela jsem láskou a varovné signály přežvýkala do tvaru polehčujících okolností.

A teď se mi bachor nadýmá křivdou, pocitem nespravedlnosti a sebelítostí. Jenže když vás zaženou do kouta, je na obranu pozdě, nezbývá než se přikrčit, schoulit se do prenatální polohy, modlit se a zatínat zuby.

Kopnul mě.

On do mě opravdu kopnul!, bezhlesně pohybuji naběhlými rty, jako bych stále ještě nemohla uvěřit, že Markova něha má i svůj rub.

"Kam to chceš, ty pizdo?! Do hlavy nebo do břicha?" dává mi na výběr před dalším kopancem.

Ó, jak je velkorysý! A já nevděčnice mu ani neodpovím.

"Na něco jsem se tě ptal!" řve. Školený hlas nezapře, nechápu, proč není schopen najít stálé angažmá.

"Prosím tě, nech mě... Mysli na Filipa," žadoním v hrůze, že tentokrát mě nejspíš už fakt zabije.

Představa Filípka v roli sirotka způsobuje nový příval slzí.

Kdopak mému chlapečkovi vysvětlí, že ten chlápek, kterého před několika měsíci sám od sebe začal oslovovat tati, mu utloukl maminku? Doufám, že ne Sašena. Ta je citlivá jak soudní patolog.

"Přestaň fňukat, hysterko!"

Další rána.

Svinuji se do pevnějšího klubíčka a lituji, že nejsem ježek. Místo jablíček bych měla na hřbetě nabodnuté dvě mužské pěsti.

"Slyšíš?!" třepe se mnou.

Slyším, ale nějak mizerně. V hlavě mi hučí a všechny zvuky jsou vzdálené a měkké, jako by ke mně doléhaly přes vodní hladinu.

Znechuceně mě odhazuje jako hračku, která přestala fungovat.

Přežila jsem, ale příště by to mohlo dopadnout hůř, říkám si.

A až po několika vteřinách mi dochází, že žádné příště už přece nesmím dopustit, že špatný není jen ten, kdo zlo páchá, ale i ten, kdo si ho nechá líbit.

Alespoň tak nějak jsme teoretizovaly tenkrát se Zitou, dvě přemoudřelé, na vše připravené, zkušené a světa znalé. Dvě Blběny.