<<< Literární doupě
Literární doupě

Vilém Mrštík

SANTA LUCIA

ukázky

 

DONIZETTI: LUCIA DI LAMMERMOOR (LIVE RECORDING) - DAMRAU DIANA
 
 
cena původní: 480 Kč
cena: 394 Kč
DONIZETTI: LUCIA DI LAMMERMOOR (LIVE RECORDING) - DAMRAU DIANA
Maryša - Mrštík Vilém, Mrštík Alois
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 84 Kč
Maryša - Mrštík Vilém, Mrštík Alois
Maryša - Mrštík Alois, Mrštík Vilém
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 172 Kč
Maryša - Mrštík Alois, Mrštík Vilém

 

    1    

 

 

I.

Bylo černo pod nebem; zimní, sychravý den. Mraky svíraly se přímo nad Prahou, světlo umdlévalo v bílém zášeří mlh.

Nemocní vzdychali a nevrle přehazovali těly na drátěných postelích. Na chvíli utichli a jen lehké supění, šepot a chřestění novin vycházelo odkudsi z levého koutu sálu. Zdálo se, že ty položivé, polomrtvé bytosti, natažené v řadě za sebou, odpočívají, oddychuji po těžké práci. Nikdo ani rukou nehnul, ramena bezvládně ležela na vyvýšeném záhlaví, lebky těsně nachýlené stranou pomžikovaly zvadlými víčky jak motýl, když na chvíli zavírá a zase odkrývá barvy svých křídel...

Vzduch byl zamhlený, nečistý. Pošmourné přítmí až k zemi spuštěných mračen věsilo až sem kalné svoje stíny. Venku mrholilo, okna byla postříkána vodou.

"Bože, Bože!" zanaříkal tichem tenký, skoro dětský hlas hezoučkého, bezvousého starce s hlavou bílou jako mléko a a tělem skoro žádným. Přisednul na jednu stranu postele a hledal cosi pod hlavou. Šátek hledal, modrý, pruhovaný šátek, do kterého kýchnul dvakrát za sebou a obrátil se k svému sousedu, plavovlasému, modrookému plavci z Podskalí.

"Rýmu dostanu, rýmu," pravil stařec a škytnuv si na prsa, dal se do smíchu.

Také plavec se usmál, ale nemluvil. Vychýlil bradu více do vzduchu a hleděl zas na šerý strop.

A v tichu zas, v rozsáhlé prázdnotě sálu měkce praskalo jemné šumění dešťových kapek, které šikmo bily do oken a rozstříknuté v bílou hvězdici světla v křivolakých stroužkách stékaly po hladkém povrchu skla.

Starý, šerý strop podepřen byl silným pilířem; dvoje dvéře vedly proti sobě do vedlejších sálů. Mezi okny a v rozích stály postele s nataženými těly nemocných.

"Bábi!" volal kdosi na mimojdoucí opatrovnici a víc už nepromluvil, jen očima se dorozuměl s Bábi, že chce vody.

Ležel na jednom ze dvou lůžek přistavených vedle sebe pod okny; jedno z nich bylo prázdné; na druhém ležel on. Jiří Jordán měl nadepsáno bílou křídou nad hlavou na černém prkně tabulky.

Byl ještě velice mladý - 21 let a neustále kašlal. Kostnatý, neobyčejně jaksi dlouhý ležel jako strunka natažený pod vatovanou, kanafasem povlíknutou přikrývkou. Chvílemi ležel tiše, slabé pohybuje přibledlými, usmívajícími se rty. Když mluvil, ústa, jakoby přeplněna byla cukrem, při každém slově zablýskla dvojí řadou krásných zubů. Zuby ty se nyní cenily, obnažené svítily v mrholivém přísvitu dne a bíle vroubily černou dutinu úst. Suchý sirnatý lesk oči slabě pomžikoval v stínu zvolna se pohybujících řas. Stočil očí stranou a Bůh ví už po kolikáté si prohlížel nevlídnou tu místnost, kam hranatým, kostnatým jeho tělem smýkla vlna života...

Před sebou viděl pilíř, ten věčně stejný, vysoký pilíř, který po zemi a stropem rozkládal svůj roztříštěný stín; před pilířem postaven byl stolek s batteriemi, stojánek s eprouvettanii, stetoskop a ještě jakési náčiní, kterého neznal: Za pilířem mlčky trpěl tyfem stižený hoch a vedle něho ležela podivná hlava vychýlená vzhůru špičatými svými vousy v pose Krista, když k nebi obrátil svou tvář a bolestnýma, strhanýma očima prosil to zakalené, rozplakané nebe o slzu smilování. Už po celé dvě hodiny nezměnil se v kamenné té tváři ani rys, horní ret stále tak vyklenutý visel pod černými skulinami ostře trčícího nosu, a jen ruce sebou někdy pohnuly a odhazovaly přikrývku s prsou, jakoby jim byla těžká...

Jordán odvrátil oči stranou a s netajenou radostí zastavil se plachým, těkavě bloudícím zrakem tam, kde se u zdi krčil idylický, s kočičí láskou a čistotou pěstěný obrázek milé domácnosti paní Bábi; měla tam svůj kout. Tam se nejraději dival rozříznutou skulinou stažené záclony, kterou bylo vidět hromadu narovnaných peřin, na stolku složené hrníčky od kávy, kornout ze žlutého papíru, svítivé lžičky, sklo, černý krucifix a připravené dvě svíčky. Když bylo světlo a slunce proniklo sálem, zahlédnul i rozvěšené hlavy svatých a světic Božích, věncem rozložené kolem Panny Marie Lourdské s blankytnou stuhou kol bílého pásu a se žlutými vlasy přes uzounká ramena. Opatrovnice kutila cosi ve svém kumbálku, hned hlava její se zamihla v průřezu záclony, hned šlakovitá lýtka v červených punčochách. Náhle utichlo drnčení pokliček a šplíchání vody...opatrovnice postavila se do rozhrnuté záclony a utírala si ruce.

Jordán rozvíral právě jakési psaní a začal číst, ale po dvou, třech větách ruka jeho mu unaveně klesla na pokrývku a dlouhé, bledé jeho prsty mrtvě se pohnuly na šustivém povrchu papíru. Přivřel oči a hlavu chýle na stranu, přemýšlel o tom, co tvrdými, starobyle točenými tahy namačkáno měl na neúhledném kousku papíru...

A dešťové kapky sípěly mu nad hlavou, pružné sítové postele lehce skřípěly kolem něho pod tíhou převalujících se těl a přímo proti němu posud tak do prázdna trčela a rukama křečovitě o rohožku se podpírala vypjatá kostra člověka, kterému opatrovnice dala jméno "mučedník".

Bábi s nápadným chvatem přecházela sálem, prohlížela postele, sháněla, šukala, oprašovala pelešte a židle...

Blížila se visita.

Dva nemocní lezli právě do postele, když se otevřely dvéře od ženského oddělení a do sálu se nahrnula černá massa kabátů. Posluchači věšeli své zimníky a klobouky na hřebíky u Bábiny mansardy, zatím co professor přistoupil k prvnímu lůžku a měkkou, bílou svou rukou se dotknul cela nemocného. Opatrovnice prodrala se černou zdí nastavěných těl a za chvíli už prázdnotou sálu rozléhal se známý, studený, hlas v pravidelných a odměřených kadencích záhadných termínů medicínské vědy. A zatím co professor rozváděl učené své periody nad nemocným tělem, medik jeden, krásný, vysoký muž s kaučukovým skřipcem na rozespalých očích oddělil se od svých soudruhů a po špičkách, ohlížeje se jako zloděj, přistoupil k pilíři a rozepínal huňatý zimník. Stála tam obstarožná, v tu chvíli prázdná lenoška, na které vysedávali nemocní. Jediný pohled na ni a medik přitáhnul zimník k sobě; ohlédnul se kolem sebe a sednul si. Zimomřivě natáhl nohy a hlavu unaveně schýliv na prsa, vyspával prohýřenou noc...

Jordán ho poznal.

"Hégr, Hégr!" volal chraplavým hlasem, ale nikdo ho neslyšel, nikdo si ho nevšímal. Skupina posluchačů se rozptýlila na chvíli a obstoupila následující lůžko...

A professor hubený, nesouměrný s tahy tvrdými a rovnými v rázovité tváři, přivíraje oči, rozváděl zas dlouhé, směle sestavené svoje periody, přiklekával na postrannici postele a hledě do země, provázel své výklady klíčkem, kterým opisoval ve vzduchu kruhy a body na různých partiích obnaženého těla. Právě chtěl přejíti k následujícímu číslu, když letmo, chladným, lhostejným pohledem náhle obnažených očí zavadil o spící tělo Hégrovo. Usmál se a nachýliv rozmarně hlavu na stranu, zatřepal svou vousatou bradou.

Minuv prázdnou postel, blížil se k Jordánovi.

Ten, opíraje se jednou rukou o lůžko jako poplašená zvěř vyjeveně hleděl na blížící se skupinu. Professor, pozoruje prudké jeho pohnutí, vlídně mu pohlédnul do třesoucích se očí a pokynuv opatrovnici, přistoupil k jeho záhlaví. Opřel se rukou o roh stolku a čekal. Opatrovnice rychle ti naučenou obratností trhla šňůrkou nemocnému pod krkem, posadila jej a přes ramena stáhla mu košili dolů; -- dvě ruce vyčouhlého, ryšavého, ve tváři pihami posetého mladíka lakotně se zmocnily cínové pánvičky a nahnuly ji do světla. "...chm, chm," srkal do sebe zápach šířící se z pánvičky, dva jiní posluchači s dětským výrazem v bezvousých tvářích stáli u pelestě lůžka a hleděli na nemocného s tichou útrpností člověka, který se dívá na odsouzeného k smrti. Jordán všimnul si toho pohledu a zamračil se. Ležel až po pas obnažený na odkrytém lůžku. Kůže jeho se zachvěla pod studeným dotekem železného klíčku. V očích se mu zatmělo, po nahých zádech mu projela ostrá vlna mrazu. Cítil jak dotýkal se někdo prsty jeho těla, kreslil regiony jeho prsou, poklepával dutinu hrudní, měřil dlaněma vzdálenost žeber od sebe a rukou zkoušel teplotu pod paží.

Nemocný nemluvil, jen zuby zatínal. Zas jiné ruce, teplé, sáhly na jeho tělo, chladné ucho přilehlo k jeho kůži. Nevěděl, čí to byla hlava, která ležela na něm. Ležel jak v bezvědomí a přece viděl a cítil, co se dělo kolem něho a na něm. Násilně škubnul obočím a vytáhnul víčka vzhůru. Kolem něho se točily v matném přísvitu dne kalné obrysy postav; skláněly se k němu a zase se vylily do světla jako stíny. Konečně určitě zahlédnul, přesně zachytil obrysy čísi tváře. Byl to tentýž pihovitý, ryšavý student, který před chvílí ve světle prohlížel jeho hlen. Chvíli mačkal hlavu na jeho prsou, pak se náhle vzpřímil a v červeném, pihovitém jeho obličeji zamihlo se cosi jako odlesk netajené radosti; zaklepal, z hrudi ozval se prázdný tón a hned na to differencialní zvuk z opačné strany prsou. A ryzoun prstem ukazoval na duté místo a vyzýval ostatní, aby poslechli totéž. Ale než se kdo pohnul, sám jakoby se nemohl nabažit zvláštních těch zvuků churavých prsou, naklonil zas hlavu a Jordán ucítil znovu chladné jeho ucho: hvízdot, sípění, rachot... Medik radostí zářil! Bez ostychu už ohmatával zvadlé jeho údy, do špetky bral ochablé jeho svaly, jeho kůži bez tuku, bez masa, prázdnou a holou a zas jakoby jej hladil rukou od shora dolů a na přič přejížděl silně vyniklé kosti pod hlubokými, zapadlými jamkami nad klíční kostí.

"To je překrásný připadl!" pravil šeptem k svému sousedu a ještě přiskočil k pelesti postele a nahlédnul do poodloženého kousku papíru, jak vysoká je temperatura, jak velká byla horečka v noci, počet dechu, množství moče, přečetl i poznámku o nočních potech a zvednuv oči k nebi, pohyboval rty, jakoby si odříkával v duchu ještě jednou den před tím promyšlené místo z knihy.

Jordán už chvíli jej pozoroval. Dávaje sebou vládnouti po vůli všech, suchýma, smutnýma očima v planoucích tvářích hleděl na zdviženou hlavu studenta. Zraky jejich se setkaly. Jordán se útrpně usmál. Na žádost professorovu opřel se hlavou o prsa opatrovnice, skřížil ruce před sebou a professor přednášel dále svým tichým, monotónním hlasem, kreslil klíčkem části zad a lopatek, poklepával hned pravé, hned levé křídlo a skrčeným prstem upozorňoval na suchou, kostnatou jeho páteř.

Nemocný začal už pochvívat kůží. Oblékli jej a zástup posluchačů šoural se zas o číslo dál.

"Bestie," zaklel sám k sobě Jordán, přikrývaje se až po bradu, založil loket za hlavu a pohlédnul na protější stranu sálu.

První co uviděl, byly nepřirozeně vztažené ruce "mučedníka". Zatínaje pěstě, držel je před sebou, jakoby přijímal někoho do rozepjaté náruče. Opatrovnice přiskočila k jeho lůžku a chytila jej za obě ruce. Zdálo se, že spolu zápasí.

"Přistavte plentu!" křiknul professor, zahlédnuv skřivenou mučedníkovu tvář.

Tichem, které následovalo po těchto slovech, jemným šuměním deltových kapek, které vítr hnal do oken, ozvalo se s lůžka mučedníkova tiché zasténání, pak divné jakési mručení a chrapot.

"Přistavte plentu," křiknul ještě jednou professor a stáhnuv mrzutě tvář, odvrátil se od lože smrtelného zápasu.

A mučedník s tou Kristu podobnou tváří, bílými zraky, vysoko vyzdviženou bradou a v smrtelné jakési extasi před sebe rozpřaženýma rukama, které sebou škubaly v silných, svalnatých rukou paní Bábi -- dokonával v tmavém svém koutku, obklíčen květy papírové plenty, ve kterou s hora padalo něco bílého světla.

Vítr se opíral do oken, krůpěje vody šlehaly proti sklům a žíhaly šikmými směry světlou jejich hlať.

Monotónní hlas přednášejícího ozýval se už z vedlejšího sálu.

Teprv za hodnou chvíli vystoupila Bábi z plenty a v měkkoučkých plstěných svých bačkorkách, které se v chůzi hlasitě třely o vymytou podlahu, odcházela do svého kumbálku.

V sále bylo pojednou neobyčejně jasno. Černý příkrov mračen na chvíli se roztrhnul, bílý průsvit stříbrně ozářených prostor shlédnul na mokrou zem; blankyt se usmál na smutnou Prahu a několik teplých, jiskřivých paprsků slunce dotklo se nahých, šerých jejích zdí. V sále bylo pojednou jako v kostele, když slunce pronikne vysokými jeho okny a ohnivé sloupy prachem se roztáhnou až na zem. Jordán tak chvíli pozoroval veselou tu hru slunce a mračen na vysokém nebi a když se zas vrátil zrakem z nadoblačných výšin a rozhlédnul se zase kolem, bylo mu opravdu, jakoby byl v jasné, ozářené kapli. Uprostřed sálu stálo klekátko pokryté ubrusem bílým jako sníh a mezi dvěma hořícími sloupky svící stál černý krucifix. --

Jordán viděl pojednou, jak do světla veselého jiskřivého slunce přistupuje šerá postava Bábi, jak ruce spíná a kleká k černému kříži, obrací hlavu k nebi a postříknuta bílým světlem vyjasněné oblohy měkkým, harmonickým hlasem volá:

"Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého... Otče náš, jenž jsi na nebesích..."

V sále bylo ticho. Teprv po chvíli nemocní výšili své hlavy, znamenali se znamením kříže a rozladěnými, třaslavými hlasy ve sboru se modlili za tu tichou, tam ku kalnému a zase už plačícímu nebi odcházející duši - mučedníkovu.

Nikdy se Jordán tak vroucně nemodlil jako tentokrát.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist