Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Hrála venkovská muzika, ta lkavá, ta divná, smutná píseň moravského kraje, jejíž srdcejemná vroucnost tolik rozehřívá a rozteskňuje zároveň...

Helenka naslouchala měkké té lahodě tanečních zvuků a cosi jako sladké zemdlení, milostiplná bolest sevřela jí útroby. V tom zapomenutí sebe jen jako snem viděla, jak se před ní ruce točí, plave mušelín, šátky jak věnečkem se vinou kolem do kola... Zvuky se rozlévaly sálem, stenaly housle, křídlovka plakala, klarinet s ní... A srdce zrovna zmíralo v sladké té dřímotě snivého nářku, nevýslovná úzkost projímala údy a duše její všechna se ztrácela v náhlém tom probuzení blouznivého toužení, chladná a přísná až doposud roztála jak sníh a aniž tušila, rozmar tance strhl ji s sebou.

Napravo, nalevo, věncem splynula s ostatními, kam jí smýknul hoch, kam jí točila hudba, tam letěla s ní. Malá závrať ji pojala při pouhém pomyšlení, že by jednou také tak mohla tančit, také tak žít... Srdce se v ní lehce třáslo strachem o každé pohnutí, o každý krok... Stěny se s ní točily, muzikanti letěli kamsi nalevo a hlava na hlavě, na mraku mrak, celá houšť ohromných a strašných těl valila se proti ní a hrozila ji povalit... Násilně roztrhla víčka a... černá ta massa se rozpadla v nic a jak voda splynula zase s ní v rozmarný, barevný vír - - - Tančila s sebou.

Co tak snila, ani nevěděla, že přestali hrát.

Tleskot několika rukou vyrušil ji z opojného snění.

Hlava se jí mile točila, nožky se pod ní třásly.

"Oh!" sáhla si na čelo a zase tak zhluboka, zhluboka si povzdychla jako před chvílí. A teprve nyní viděla: kolem přecházejí uřícené tváře, rychle oddychují prsa... V hovoru ploval smích, ve smíchu umíral šepot zamilovaných. A muzikanti už zase brali housle do rukou, kapelník smyčcem měřil znamení a tanec začal znova. Ještě rychlejší, ještě divočejší nežli byl první, polka překotná a prudká zamíchala všemi barvami a bílé skvrnky, nahé krky, lokty obtúlená poprsí jen jen se míhala kolem, zase těla se točila přitisknuta k sobě, prsa se dotýkala prsou a mizela v letu, nohy se proplétaly... tam sukně bílá, tam stuha tmavá, za ní růže v černých kadeřích, - - - všechno jako letem vlnilo se světlým prostorem, - obrysy se mátly, kontury se svíjely, na stranu kamsi padaly hlavy, jak pěna ve středu se stáčel šatů sníh a jen chvílemi vždy v žlutém svitu lamp zazářila převrácená plocha čel. - Helence bylo až úzko při pohledu na překotný ten chvat, divoký úprk honících se soudruží, oči se jí přivíraly, dech se v ní úžil, smutno jí bylo, a byla ráda, když vřeštivá a závratná ta honba kvapíku přešla zase v snivou, lahodnou, v tu divně lkavou píseň sentimentálního tria, v jehož kouzlu všechno se jí zdálo mírnější a krásnější. Rozšířila oči a cítíc volno na prsou, pila do sebe tu horkou atmosféru tance, v jehož vlnách potácel se tu před ní celý svět. Spita víc nežli ty, které se tu před ní kolíbaly hudbou jako zmámené, s rozkoší se poddávala radostnému hýření, jehož smysl tušiti se zdála i rozechvěná její krev.

A tanci nebylo konce... Těla už jen se motala, jak na vodě zvířené vlnky převalovala se přes sebe, jedna vrážela do druhé, hned ta odpadla stranou, hned zas druhá a jiná se přihrnula na její místo, tu černá hedvábná záda se zableskla v světle, tam šáteček jak pěna bílý převrátil se na vzduchu, pak černé vlasy vystřídaly rusé, bílé šaty černé a za těmi zas Cilka proklouzla - v růžových šatech - a roztála hned, jakoby ji vítr zdych'. A všechny kolem a kolem na jednu stranu třely se ty kruhy o sebe, proplétaly se navzájem, hned na různo se braly, hned do sebe se kladly, barva s barvou proplétaly se za sebou a všechny najednou kroužily kolem jednoho bodu uprostřed sálu, nad kterým lampa visela a ohromným svým stínítkem dolů srážela své jasné světlo po temenech hlav a rozkřídlených ramenou. Jako kleštěmi drželi se všichni navzájem, páni dámy kolem pasu, dámy pány kolem krku a všichni spiti, všichni rozehřáti nedbali ústrků, nedbali ran, bez paměti hnali se kruhem, až naposled se zatočili, naposled se přitiskli k sobě a v náhlém spádu finale rozpadli se na dvě strany, páni dveřmi se hnali ku svému pivu, dámy uřícené, červené v tváři, se šátečky v rukou na stranu se vedly k oknu, kde bylo chladněji.

Helenku obstoupily obě její karamádky a vyburcovaly ji - - - - Snila o pěkném tanci. Také ji tak někdo za ruku vzal, v kříži ji prohnul a kolem s ní zatočil, až ledva půdy se dotýkala a jako na křídlech vznášela se nízko nad zemí; letěla, letěla, nevěděla ani kam. - Dítě loučilo se s nevinným svým snem, mlaďoučká její prsa poprvé tu vzkypěla bojácnou, nepoznanou rozkoší. V tu chvíli také poprvé ucítila bolest své samoty a karamádky zastihly ji nespokojenou, rozmrzelou, nejraději by byla šla domů.

"Nechte mě, nenuťte mě," bránila se karamádkám, nutícím ji k tanci. - "Já nechci," dodala vrtošivě a Cilka i Zdeňka i "stará paní" pohlédly na sebe, usmály se nad ní a nechaly ji.

"Stará paní" pokusila se pak ještě několikrát, pobavit ji aspoň "svým" způsobem, ale Helenka dětinně hrála si rukou po hranách lavice a na některé její otázky ani neodpovídala. -

Nebyla hloupá, ale nechtělo se jí.

A už ani tanec ji nebavil. V nejživějším ruchu vzpomněla si na tichou svoji světničku a v duchu se už viděla na bílém svém lůžku, odkud hvězdy vídala oknem, jak plují nocí a mezi nimi měsíc se ubírá nebem nad zasněženou zemí.

V tom přisedl k ní kdosi.

Ne dáma, ale pán.

Lekla se černého toho šatu, který se tak nepozorovaně přikradl do jejích snů.

Prudce uhnula stranou, stáhla mrzutě obličej a bokem hleděla před sebe; ani do tváře mu nechtěla pohlédnout, nevěděla proč, ale přála si, aby už byl pryč. "Co tu chce, Ježíši Kriste, vždyť ho ani neznám."

Ale černě oděný pán v čamaře, s bílou kravatkou kolem krku a s třemi černými knoflíčky v jedné řadě za sebou na vyžehleném poprsí - duše nedobrá - nedbal jaksi jejích rozpaků, přisedl ještě blíž a beze všech okolků přímo se jí zeptal, pamatuje-li se na něho.

Na otázku tu nebylo jiné odpovědi, než vyjít s barvou očí ven. Pohnula hlavou, zvolna vyhrnula víčka a tu na něho pohlédly takové krásné oči, jakých ještě neviděl. "Pane Bože, jaké to jsou oči!" pravil k sobě Ríša a div ruce nesepjal, jak se mu líbily ty její oči. I bílé jejich rohovky proniknuty byly pomněnkovou barvou a celá tvář zalita byla jejich světlem. Ve stínu zakaboněného obočí byla to celá kola ležící v matném přísvitu sněhobílých skrání, tím širší a krásnější při večerním osvětlení, které v nich tančilo zlatou, jako zrnko drobnou jiskrou. Když sklopila zas víčka, jakoby světla před ním pohasla a místo nich chvělo se jen něco modré záře v řasách.

Neodpovídala.

"Jak, nepamatujete se na mne?" ptal se jí znovu hlasem neklidným, ale nevýslovně milým a vroucím.

"Kdo jste?" pravila přívětivě, ale vážně.

"Student," odpověděl jí Ríša vesele a sám se tomu zasmál. Představil se jí - uvedl své jméno s příjmením a ihned se odvolal na dětská svoje léta. "Na Ríšu se nepamatujete?"

Zavrtěla hlavou.

"Stanislav, váš bratr, byl můj nejmilejší karamád."

Nepamatovala se.

"Chodíval jsem k vám "Pod komoru" na třešně, na jahody - moje matka s vaší maminkou byly karamádky."

Nevěděla o ničem.

"Se Stášou po zahradě i po lese jsme sháněli, ptáky jsme chytali, raky lovili ve vašem potoce, po vozích jsme lozili a jednou dokonce hrála jste si s námi i vy."

Helenka se usmála.

"Ó, to se hrozně mýlíte," pravila, "já si s chlapci nikdy nehrála! - A kde jste teď?" odvrátila pojednou hovor stranou s taktem, kterému se Ríša až podivil.

"V Brně, na prázdninách," odpověděl. "Pozítří pojedu zas do Prahy." A zase se jí tak krásně do očí zahleděl, jakoby ji uřknouti chtěl. Zamhouřila ještě více oči, aby ho raději už neviděla, a umínila si, že se na něho už nepodívá, kdyby nevím jak tomu chtěl.

Ale Ríša se jen potutelně usmál a jakoby si řekl: "co pak já se do těch očí nepodívám!" - přisedl k ní ještě blíž.

Helenka uhnula stranou o tolik, o kolik on se přiblížil k ní; mráček nevole přelétnul jí tvář.

"Od té doby, co vám bratr umřel, jakobyste do vody byla zapadla... Nebyla vy jste také v Brně?"

"Byla," odpověděla ochotně, "ale jenom krátký čas."

"V ústavu?"

"A jak vy to všecko víte!" pohodila hlavou, ale ani tentokrát mu nevyhlédla do tváře; sešpulila hubičku a tloukla vějířem do levé dlaně.

Ríša hlavní data z jejího života zvěděl od "staré paní" a tu nechtěl prozradit.

Začal z jiného konce.

"To je divné, že jsem vás nikdy nepotkal."

"Já nikam nechodila," odpověděla rychle.

"Nelíbí se vám v Brně?"

"Nelíbí," zatřepala rozhodně hlavou, že ne, ale odpovědi stále házela do zdi.

Ríša polo zahanben, polo spleten neúspěchem svého dvoření, nevěděl už, co si počít má, aby Helenku vyplašil z její uzavřenosti. Až posud buď málo zvyklý nebo vůbec neobeznalý ve světě povah jemnějších - ocitnul se tu před ní jako před zlatým zámkem, z jehož zakletí nic ji nedovedlo vyrušit. Tu poprvé stál tváří v tvář záhadě, k jejíž rozřešení k ničemu se nehodily posavadní jeho způsoby. Ani slova, ani pohledy mu nepomáhaly. Ríša pozoroval, že chladná zůstala i k nejvroucnějším jeho vzpomínkám. A přece neustal, přece setrval, cosi jej dráždilo k ní, z její tváře, její postavy, z celého jejího chování cosi jakoby mu slibovalo něco nebývalého, nepoznaného. A Ríša nevěda hned, co by vhodného s ní promluvil, setrval zatím v chvilkovém svém mlčení a oddávaje se tichému pozorování jejího zjevu, plnou duší dýchal do sebe vůni chladné té fialky. Už z pouhého jejího hlasu cítil, že na něho něco vane, čím okřívá. Z něčeho jakoby procitnul na chvíli, co nebylo pravým a jediným jeho světem, jiné daleko světější struny ozvaly se v něm. Ta poesie lesů a rozlehlých strání jakoby i na ní byla zanechala známku svojich stop, - rozesnívala a přenášela v jiný svět. A oči pásly se na rozkošném tom kvítku ideální zahrady, v jejíchž barvách koupal se tu celý její zjev. Cosi svatého bylo i v jejím rouše, stříbro nebeského světla chvělo se jí na čele, v očích měla celou nebes zář, ba i ty ruce měla jako svatá, - táhlé, útlé, pravé ruce svaté Cecilie, které stvořeny zdály se býti jen proto, aby se buď listy probíraly knih posvátných, nebo na varhany hrály v kůru zpěvů andělských...

"To jste byla ráda," pravil Ríša v snivém jakémsi roztoužení, které se pojednou tolik zalíbilo Helence. Nedíval se už na ni, hleděl před sebe a tak, jakoby sám k sobě mluvil víc než k ní. - "To jste byla ráda, když jste se vrátila domů. Tak je u vás krásně, tak ticho všude kolem vás, jenom ten mlýn vám klepával do oken a zpívali ptáci. Na všechno se pamatuji, na každý strom i na tu studánku, která vám ve dne v noci hrčí na dvoře. Vy ani nevíte, co máte. Žijete v ráji a nevíte o něm."

"Ó, vím," odpověděla Helenka radostně a pozvedla při tom hlavu. "To vy ani nevíte, jak já mám tu naši samotu ráda!"

A pravila to s takovým ohněm, takovým nadšením, jakého je schopna duše srostlá s něčím od dětství.

"A nezatoužíte nikdy po světě jiném?" ptal se Ríša.

"Nikdy."

"To jste opravdu šťastna. - V Praze, když tak sedám v kavárně sám a sám, a dívám se oknem na vodu a na Petřín, často si na vás vzpomínám."

"Na mne?" zasmála se Helenka a jak už mile byla naladěna, dodala s nelíčenou prostotou: "A nelžete, vždyť mne ani neznáte!"

"Znám vás, proč bych vás neznal. Řekl jsem vám přece, že jsem k vám chodíval."

"No ja, co tenkrát, - tenkrát jsem byla ještě malá, ale teď - teď mne neznáte!"

"Však jsem já neřekl, že jenom na vás vzpomínám - na vašeho bratra, vaše sestry, na celou vaši myslivnu, na všechno i na vaše holuby, králíky, drůbež, zahrádky, pole, na všecinko, všecko vzpomínám - i na ten váš komín bílý, který jsem vyhlížel vždycky z daleka, jak nad myslivnou mává do vzduchu."

"Co vy všecko nevidíte," pravila Helenka a sama se zamyslila nad tím obrazem své myslivny, jak šindelem kryta dýmem svým jak chochol mává lidem na cestu.

"Toho páva máte ještě?" ptal se zase Ríša. "Zdaleka jsem ho vždycky slýchával a jak jsem vždycky oči otvíral, když jsem ke dvoru docházel a páv na kůlničce tiše proti slunci rozkládal své peří. Takovýhle měl vějíř," dodal Ríša a rukou opsal půlkruh ve vzduchu, který obsáhl bezmála celý sál.

"To taky není pravda, tak veliký ocas on nemá" -

"Nu, tak má menší - ale jak pak vy jste mu říkali? - počkejte," třepal roztržitě rukou - "já si vzpomenu. - Tak nějak jako "au - ou" nebo" - -

"Ale 'pau', ne 'au'," - vykřikla Helenka a dala se do smíchu, "jak někdo pávu říkat může 'au'!" -

"'Pau, pau' se jmenoval, už se pamatuji. - Tož vidíte, že všechno vím. Co drůbeže jste měli a máte, myslím, doposud, krocanů, morek, perliček ale patnáct - všechno mám v paměti a vy se na mě ani nepamatujete!?" - otočil zas po ní Ríša svoje oči.

Zatočila hlavou.

"Ne."

"Tož, jakou vy to máte paměť?"

Pokrčila ramenoma.

"Já nevím."

Byl konec hovoru. - - - -

"Čtverylka," zvolal aranžér, pozdvihuje ruku a právě když muzikanti dohráli intradu, Ríša vstal, krásně se Helence poklonil, ona jemu poděkovala pokynutím hlavy a přesedla zas na původní svoje místo, odkud ji Ríša byl vyplašil. Byla vážná zas, ale tvář její dlouho ještě potom zachovala teplý jakýsi třpyt, jakoby se rozpomínala na celý ten hovor s Ríšou vedený tonem pro ni nevyhladitelným.

Ríša odešel, ale s Helenky už očí nespustil. Stará paní, sedící u prostředního okna, pohrozila mu prstem, nahnula se k Helence a pošeptala jí něco do ucha. Helenka se zapýřila, zmateně rukou přejela klín a zatékala očima po sále. Pak se usmála, ale neodpověděla na stařenčinu poznámku. Nutila se ku přemýšlení o věcech zcela vedlejších, jako: co dělá doma Marta a neteskní-li po ní Brok. - - Ale poznámka staré paní už jí nedala pokoje. - Viděla, že si ji Ríša opravdu neustále prohlíží a když i oči zavřela, bylo jí - jakoby se někdo na ni díval. Teprve, když začali tančit čtverylku, dodala si srdce a pohlédla do rozestavených řad, právě když párem postupovaly proti sobě. - - - "Zase se na mě dívá, co na mně má?" -

A nebyla to už jen kravatka bílá, krásně vyžehlená náprsenka, co viděla před sebou: celý jak byl, stál tu před ní a zvláště černých těch vousků si povšimla, které si hladil levou rukou na stranu. Nemohla říci, že se jí nelíbil. Byl prostředně vysoký a jak se jí zdálo, ještě velice mladý. Měl černé, veselé oči, husté, černé a nazad sčesané vlasy a ruce neobyčejně malé. Byl celý černě oděn a jen ta kravatka bílá, límeček a manšety leskly se bílými pruhy kolem zdravého týlu a útlých rukou. Když tančil, a zvláště, když v letu drobnou svojí rukou si přejížděl bílé, nízké čelo, nazad shrnuje havraní, dopředu vzdorovitě se prohýbající vlasy, měl při sobě něco, na čem aspoň na okamžik spočinuly tiché její pohledy.

Zapřela ho prve. Pamatovala se na něho.

Chodíval k nim.

Ale tenkrát byl ještě takový maloučký. Nosíval krátké kalhotky, modré punčošky a klobouček nazad shrnutý. Také na jeho hlas se pamatovala - ale kdež už byly ty časy! Stanislav zemřel, Anna se provdala, matka jí zemřela, tak zůstala sama doma se svým přihluchlým tatínkem a s Martou, která obstarávala domácnost.

Při těch myšlénkách měnily se před ní obrazy, střídaly se páry, ale ty dvě černé oči, které ji pronásledovaly od prvního okamžiku čtverylky, nedaly jí pokoje ani teď. I když s jinou tančil a s jinou se bavil, oči jeho na okamžik aspoň zabrousit musily tam, kde seděla ona.

"Bože!" zasteskla si v duchu Helenka - "co pořád na mně má?" A bylo jí při tom, jakoby se na ni upíraly oči všech. Studem hoříc chtěla vstát a odejít, ale nijak se k tomu nemohla odhodlat. Jako přikovaná zůstala na svém místě i čekala, čekala - nevěděla sama nač... A tak jí bylo čehosi líto za něho, že tak přede všemi... Svraštila bolestně rty a nedívala se už nikam. Chtěla jít do vedlejšího pokoje, kde seděl její otec, vzít jej kolem krku a říci mu: "Tatínku, tatínku, pojď domů, mně je tady smutno!"

A bylo jí smutno. Tatáž divná tesknota sevřela jí útroby, jako když před chvílí tu seděla sama a dívala se do veselého zmatku tance. - "0h, já si pomohu! já - - -" opakovala ještě několikráte po sobě - "já - já - -"

A hleděla novou posici pro svoje tělo tak, aby jí nebylo vidět do tváře a celou aby ji pokryly záclony; - - - že ji sem vodili, že ji sem nutili, co ona tu, žalovala sama k sobě v ústraní a za záslonou rozestřela bílý svůj šáteček, aby osušila rychle svoje oči. Tak jí bylo, jakoby ji někdo byl urazil, v srdci jí ublížil, - židle ji tlačila, vzduch ji dusil, do hrdla ji štípal prach; všechno jí bylo pojednou protivné, prázdné, beze všeho smyslu, beze všeho života; na tisíc mil odtud byla by se cítila šťastnější, nežli v té místnosti zde, kde jí pojednou všichni připadali jako blázni. Dva kroky napravo, dva kroky nalevo, dopředu, dozadu - "vždyť to nemá smyslu!" - zhrozila se v duchu. A jedinou tou myšlénkou jakoby se ocitla nade vším tím bláznovstvím navzájem se motajících párů, hleděla už na ně jakýmsi polo shovívavým, polo pohrdavým zrakem nade všechno povýšené bytosti. Přejela si šátkem oči, přetřela tvář a očima daleko čistšíma vyhlédla do prostřed sálu. - A ku podivu, jak zvláštní, divné vzezření mělo nyní všechno kolem ní. Jak se rychle změnil v ní i její zrak! Jedinou tou slzou jakoby se znovu byla zrodila; co ji před tím dráždilo, zdálo se jí pojednou daleko čistší, jasnější a vlídnější. Teskno jí bylo posud, ale dýchala už volněji, na duši jí bylo lehčeji i úsměv objevil se na její tváři, trpký, smutný, mdlý, ale přece úsměv. "A co," - pomyslila si - "ať se na mě dívají, když jim to dělá radost?" pravila a ve vzdorovitém posunku hlavy nastavila čelo všem pohledům na odiv.

Čtverylka byla u konce, po finále tančilo se ještě do kola. Hudba ukolébala Helenku v nové sny. Zmizelé představy vracely se k ní, zase žila jednou duší se všemi, procházela se sálem, ovívala se vějířem, bavila se jako všechny kolem ní. A tak snadné jí to všechno připadalo pojednou. Tak samo sebou se to všechno dělo: přišel pro ni pán, poklonil se jí, ona jemu se poklonila naproti, položila ruku na jeho rameno a čekala, až se před nimi uvolní kolo. A než se nadála, nožky už letěly sálem, tělo jak proutek províjelo se mu pod rukou a napravo, nalevo s proudem splynula v takt. A kolem ní hudba se točila, strop, stěny, lampa, guirlandy květin a zeleného chvojí, všechno se míhalo kolem ní, světlo jí tančilo v očích a když přestali hrát, chvíli se s ní ještě točil sál, letěly páry - procitla jako bez dechu. Byla unavena a jakoby opravdu byla tančila, v náručí cítila čísi teplo, ve tváři horký dech. V tom se jí zamihlo cosi v očích. Lekla se, jakoby to opravdu byl on -

Ale nebyl, - jen se jí tak zdálo. Zahlédla jej už na opačném konci sálu a spokojeně si oddechla. Převrátila oči na jinou stranu a byla ráda, že ji nikdo neviděl v tu chvíli, kdy v myšlénkách tančila s ním. Když ruce složila zas do klína a rozhrnujíc v prstech vějíř zamyšleně pohlédla před sebe, byla duší zase v rovnováze. Dámy přecházely kolem, muzikanti měnili své partesy. Uprostřed sálu stáli dva páni a rozmlouvali o něčem. Jeden z nich byl Ríša. Helenka nevěděla, o čem spolu mluví, ale ty posunky hlav, ty pohledy, kterými se obraceli oba stranou a přece na ni, - nebylo žádné pochybnosti, - mluvili o ní.

Prudce se vzpřímila a chtěla odejít.

Ale bylo pozdě už, - Ríša zdvihl ruku a dal hudbě znamení.

***