<<< Literární doupě
Literární doupě

Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE

kompletní kniha (e-book)

 

Pohádka máje - Mrštík Vilém
 
 
cena původní: 69 Kč
cena: 64 Kč
Pohádka máje - Mrštík Vilém
Maryša - Mrštík Vilém, Mrštík Alois
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 84 Kč
Maryša - Mrštík Vilém, Mrštík Alois
Maryša - Mrštík Alois Mrštík Vilém
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 46 Kč
Maryša - Mrštík Alois Mrštík Vilém

 

    1   >

 

 

I.

Na začátku února r. 187* přijel z Brna do Ostrovačic hezký, mladý hoch, jménem Ríša. Jmenoval se vlastně Richard Gregor, ale od let nikde mu jinak neřekli než Ríša, Ríšo. Otec jeho býval v Ostrovačicích na hospodě, velebníček ostrovačické fary byl mu strýcem; ani ten mu jinak neříkal, než Ríšo. A jméno to mu už zůstalo.

V tu dobu, kdy dojel, byl v Ostrovačicích bál. Ríša patrně o něm věděl: černé šaty přivezl s sebou v kufříčku a bílou kravatu měl uschovanou v kapse. Večer na plese objevil se v lehké, srbské čamaře, s hluboce vystřiženou vestou a v ruce mačkal malý, měkký klobouček, známý pode jménem Derby.

„Tam, kde se před jedenadvaceti lety narodil, přišel po jedenadvaceti letech tančit“ — — — S tou myšlénkou, polo něžnou, polo mladou překročil hostinský práh.

Zábava byla už živá.

Šenkovna proměněna v taneční sál, bývalá jeho ložnice v hernu.

V sále už tančili.

Postavil se do dveří a tváří jeho přešel úsměv. Jak se mu to zdálo všechno naivní, prosťoučké, ale milé. Pro muzikanty vystavěna byla tribuna, červeněbílá draperie splývala po ní až k zemi. Okno bylo ukryto pod úbělem záclon a se stropu z rohu do rohu a do prostřed k mnohoramenné lampě v obloucích se vznášely pestré řetězy papírových kroužků. Kde co se dalo, okrášleno bylo růžičkami, stužkami a chvojím: i obrazy i zrcadla i dvéře, ba i krucifix byl celý zelený a po stranách stromečky mu stály jako malované na bělounké půdě zdi. A všude, kam se oko obrátilo, vidět bylo smrčí, tam křížek malý, tam hvězda tmavá — tam zas celý věnec zelený kol obrazu Anděla Strážce a chvojím obtočen byl i kapelníkův pult, na kterém ležely sežloutlé noty. Vůně čerstvě natrhaných větviček prolévala se sálem a bylo mu, jakoby ani nebyl v taneční síni, ale smrkovém háji.

Přes zrcadlo shora na obě strany rozhrnut byl růžový organtin, posypaný zlatými hvězdami. Dáma po dámě docházely k zrcadlu a jemným dotekem prstů opravovaly si vlhké ještě účesky. Jiné v neposkvrněných posud šálech vedly se sálem. Dámy z pošty, nadučitel s paní, jeho kolega z Kynic, lékařovy slečny z Rosic, židovky, židi, farář z Domášova, farář z Kynic, myslivci z okolních revírů, jejich mládenci a dcerky, správci velkostatků, několik váženějších rolníků se svými maminkami, všechna ta strakatina nejbližšího okolí dala si tu dostaveníčko a nechybělo mnoho, ‚representace‘ ostrovačického kraje byla skoro úplna.

Ríša pohlížel na dávné svoje známé z dětských let.

Farář z Kynic sešedivěl, učitel se spad’, Schulzové židovce vypadly dva horní zuby; Fritz jako vždy červený ve tváři s hlavou jako mléko, plný řetězů a prstenů, potřepával pravou nohou a kolem se rozhlížel zrakem, jemuž patřil celý svět. Maryšler lhal až po dnes v ruce pahýlem ustřeleného palce přidržuje kočičák, Svoboda z Říček kouřil trabucca, žid Wainer z Říčan mlsal a dolním rtem dlouho vždycky s vousů olizoval plzeňské. —

Nejmilejší bylo ovšem podívání na mladé žabky, které s Ríšou sedaly kdysi v jedněch lavicích a dnes už v dlouhých sukních daly si sloužit jako kterákoliv dáma z velkých salonů. Ríša byl milovníkem mladých děvčat a na nich také utkvěl pohled jeho nejdéle. Obdivoval krásné, dlouhé pletence doktorovy slečny z Rosic, u slečny Ludmily z pošty liboval si nejvíc krásný, živý zrak a na titul královny plesu zdála se mu činit největší nároky Maryšlerova Cilka, mlaďoučké, koketní stvoření v růžových šatech, s kytičkou kamilek v kaštanových vlasech. Malé, křehoučké, trochu zlomyslné, na duchu poněkud zanedbané děvčátko, ale krásné, krásné, šíj měla jak labuť bílou, čelo padlý sníh a v očích vlídné usmání.

Než právě, kdy ji Ríša v duchu růžovou, mlaďounkou a svěží jak ráno v mocné své náruči na trůn vynášel krásy všech krás, — semlelo se cosi v zadní světnici a Ríša vypustil Cilku z náručí, zapomněl na ni a cele se věnoval tajemství náhlého toho ruchu v zadní místnosti.

Ohlédnul se a viděl:

Milka přiběhla k Cyrile z pošty, Cilka k Ludmile, kývly na kupcovu Vali a všechny sborem vyběhly komusi naproti.

„To je dost!“ řekla i stará paní z pošty a také vyšla za nimi. Byla to stařičká už dáma s ohnutými zády, bezzubými rty, ale milá každým svým slovem, každým pohnutím.

Obrátila se na polo k Ríšovi a pravila s důrazem na každém slově, jak mívala ve zvyku:

„Přijela Helena z „Komory“. To uvidíte krásné děvče! Něco takového jste ještě neviděl.“

„Tak je krásná?“

„Na,“ luskla stará paní rty jako na koně. — „Uvidíte.“

Ríša chtěl vstát a přesvědčit se sám, ale v tom mu napadlo: „Helena? Z „Komory“? Která by to byla? Ah, Bože,“ — vzal bradu do ruky — „snad“ a v duchu počítal léta. Revírník „Pod komorou“ — ten že by byl ještě živ? To musí být už velice starý! A Helena, Helena — — — byly čtyry ty dcery, Albina, ta umřela, Anna, Gusta — to bude ta nejmladší. — Tu neznám. — A znám, tenkrát to bylo takové nepohledné, pihovité děvče — ta že by teď byla tak hezká!? Možná. Ženské jsou jako hmyz — housenka nestojí za nic a pak se z ní vypiplá nejkrásnější motýl.“ —

Zdvihnul hlavu a chtěl se jít podívat.

Vešla.

Hluboké ticho zavládlo sálem; hosté ustupovali stranou, jako když se blíží vzácná nějaká osobnosť. A všem bylo pojednou, jakoby do dusné místnosti zavanul příjemný dech lesní samoty. To rusalka horská opustila tajemnou svou skrýš a přišla se podívat sem do tichého údolí, jak to vypadá u nás. Vešla nesměle, překročila práh a zarazila se — oči divoce se jí rozlítly po sále a hledaly pomoc odkudsi ze zadu. Než, plesnivý její otec jemně ji vzal pod paží a poklonil se „staré paní“, svěřuje jí svoji dcerku.

„Matky už nemá, vemte si ji za dceru.“

A hned se zas vrátil mezi svoje známé.

To bylo vítání, volání, ctění! Se všech stran hrnuly se dotazy, stařeček nestačil odpovídat na každý zvlášť. Kde tak dlouho byli?! Že se přece jednou vybrali a podívali se mezi lidi!

„My všichni už myslili, že jste do sněhu snad zapadli nebo zemřeli. Tak zapomnět na všechen svět!“

Starý revírník, drobný, malý mužíček s bleděmodrýma očima a dlouhými bílými licousy přes špičatou bílou bradu, usmíval se tichým úsměvem starých lidí. Hlučné uvítání lichotilo stařičké jeho duši, potrhoval ramenem stíženým dnou, usmíval se a hladě každému ruce dlaní, pološeptem odpovídal všem najednou. Byl trochu přihluchlý, musilo se na něj křičet a ústa těsně k uchu dát, aby rozuměl.

Kde byl tak dlouho? ptal se ho kynický pan farář a revírník, nastavuje tvář, tichounce šeptal velebníčkovi do ucha, jakoby i on byl hluchý: „Už jsem starý, velebný pane, velice starý. Už to nejde, jak to chodívalo — — To už nejsou ty časy, kdy jsem běhával kopec nekopec — z dědiny do dědiny — — Nohy… nohy!“ vykřiknul, bolestně zvyšuje hlas a dotýkal se při tom rukou kolena, jako tam že to chybí.

„A jak pak lesy?“ ptal se velebníček, usmívaje se mu do jeho krásných, modrojasných očí.

„Jak?“

„Povídám lesy, — jak lesy!“

„Ja,“ odpověděl chytře revírník a strčil hlavu do ramen: „— to musí být, — to bolesť, nebolesť, — povinnosť je povinnosť, ale to nemusí být. — A jak pak — partičku,“ skočil pojednou v řeči — „zahrajem si? Kde pak je pan Blažíček — a velebný pán — no, to jsem rád — to jsem rád —“ a zase komusi tisknul a ruce hladil dlaní, vyptávaje se, co dělá jeho manželka. Pak se obrátil, vzal velebníčka jemně kolem pasu a vedl jej k nízkému, malému stolku v zadním pokoji, kde hořely už dvě svíčky a taroky ležely na stolku.

Takový byl způsob, jakým revírník uvedl svou dceru do světa. Ostatně byla tu stará paní a Helenčiny kamarádky, by úlohu tu vykonaly za něho. Také jakmile shlédly Helenčinu zlatou hlavu ve dveřích, jak sestry kolem včely shlukly se kolem ní a vedly ji na hrbolatou, nerovnou podlahu šenkovny. Ale hned místnosť sama svou podlahou, lidmi a bláznivými cetkami učinila na ni dojem odpuzující. Odtud ten plachý, divoký pohled sálem. Lekla se té strakatiny kolem sebe a ticha, které provázelo její vstup; byla by nejraději pryč utekla zase zpět.

Svraštila obočí a v plachém tom pohybu kročeje hotovém ku skoku nazpět činila dojem srnky, kterou vyplašili z lesa a hnali v šírý, strašný svět.

Než, v tom jí do jemných, rozšířených nozder zavanul lahodný dech pryskyřice. A tu si všimla toho chvojí zeleného kolem sebe, kterým obtočen byl celý sál. Oči se jí usmály a jiskřička úsvitu zahrála jí v čistém úbělu zoubků. Rázem zapomněla na všechno nemilé a bylo jí pojednou, jakoby se byla doma ocitla uprostřed háje, pod svými bory a sosnami, jejichž vůně zapadala do stísněných jejích prsou. A už jí nebylo tak nevolno, provázena otcem, krásná a usmívající se vyšla „staré paní“ vstříc, dala se odvésti od ní sálem tam na tu lavičku nízkou mezi dvěma okny, kde nad hlavou jí visel v chvojí ponořený krucifix. A jako slípka, když polekané kuře béře pod své peruti, ujala se jí „stará paní“, přisedla k ní a zavedla s ní hovor o zimě.

Lehoučký šumot protáhl sálem, odkudsi z leva zazvonil veselý ženský smích; Helenka z prvu se ani neodvážila pozvednout oči, teprve nyní vyhrnula řasy a viděla, že několik párů očí je upřeno na ni. Krev se jí nahrnula do tváří, v uších jí začalo znít — ropot hlasů v nesouvislém zmatku pohvizdajících houslí a lkavé pikoly hlučel kolem ní. Tušila, že předmětem všech pohledů je ona, a bylo jí pojednou do pláče a stydno tak, jakoby stála na pranýři na pospas pohledů všech.

Teprve po chvíli se upokojila, když hudba začala hrát.

* * *

Byl to první její ples. Před tím nikde nebyla, nikam nechodila a tančila-li kdy, tančila jenom se svými sestrami. Od té doby, co nad nebožkou matkou začala růst tráva, jakoby se světa byla zmizela. Když se do něho vrátila, lekla se tolika lidu najednou. Nikdo ji neočekával, překvapení zračilo se v tváři všech.

Proslýchalo se o ní, že roste do krásy, ale tak krásnou si ji přece nikdo nemyslil. Bylo jí teprve šestnácte let, dítě ještě, ale jedno z těch světlých zjevení, jakými se zřídka chlubí matka země. Nesměle kladla nožky, nesměle se dívala, ale jaká byla právě v nevinné té zdobě polodětských půvabů! Kdo ji znal jako školačku, nikdy by byl neřekl, že vyroste v takový květ.

Až do nedávná nikdo o ní nevěděl, nikdo o ní nesoudil, — v lesích zrozena, k lesům připoutána láskou i osudem, žila sama sobě život tiché samoty a nepozorována ve stínu stromů vykvetla jako fialka. A tu pojednou dryadka hor přestrojená objevila se mezi lidmi a rozhlížela se modrýma svýma očima kolem sebe, bílýma rukama tiskla rusé svoje vlasy na spáncích a nožky opatrně kryla pod obrubu šatů, aby nikdo neviděl, jak jsou malounké… Lehounká jak peří sechvěla se na přistavenou lavičku a kdo na ni pohlédnul, cítil, že samo nebe seslalo v ní na zem jednu z nejčistších svých bytostí.

Měla na sobě šaty modré, kolem boku spjaté atlasovým pasem barvy jen o poznání světlejší, který šerpou po boku jí splýval na stranu; na bílé šňůře kolem boků jí visel vějíř z růžových per. Za pasem měla bledou růži ukrytou v chumáčku tmavých fialek. Když se zapomněla, z pod obruby šatů vykoukly jí uzounké špičky bílých střevíčků. Nebylo možno vymysliti prostějšího úboru, než milou, třebas naivní, při tom ale nevýslovně tklivou harmonii modravého toho roucha, růžových per a bílých střevíčků. Vlasy měla přihlazené k spánkům po venkovském způsobu a na zad shrnuty v prostou úpravu dvou hustých pletenců; každý z těch pletenců byl na konci ovázán temně modrou sametkou. Když vstala, vlasy sáhaly jí až hluboko dolů… Ve tváři byla bílá, až světlá, jakoby se v mléce koupala, živila rosou, ba zdálo se, že i krev měla světlejší než lidé jiní. Tělem byla nevysoká, ale štíhlá a jemná a měla krásné pohádkové oči; modrá jejich barva se rozlévala bílou její podobou, tvář plna byla jejich lesku a smutné, divně zamyšlené krásy. Když mluvila, rty její jakoby se rozpukly: byly červené a živé jako krev; kdykoliv se usmívala, shrnuly se vždy na jednu stranu a obnažily dvě řady drobounkých, dětských ještě zoubků. Jednu chvíli tak prudce pohodila hlavou, že jeden z jejích pletenců, který „stará paní“ právě v rukou vážila a ukazovala své sousedce, vysmykl se této z ruky a přes kulaté ramínko svezl se jí na prsa a odtud na útlý, mladý její klín…

Sehnula rozpačitě hlavu a hrála si s atlasovou svojí šerpou. Ve zlaté úpravě vlasů ležel nyní světlý profil její tváře, jemně vykroužená brada s důlkem uprostřed a malé, ku hlavě vkusně přitisknuté ouško. Pojednou, jakoby ji omrzela dětská ta hra s atlasovou šerpou, zdvihla hlavu nazad a krásným pohybem ruky přehodila vlasy zpět. Oči zbožně obrátila vzhůru ke stropu a dlouhý, těžký vzdech vydral se jí z prsou; krásná hruď se jí při tom vzedmula a průhlednou rouškou mušelínu prosvitla bílá její pleť. Měla mírně vystřižený krk a nahé místo křížem přeložené průsvitnou rouškou. — Bože, jak si tu připadala pojednou osamocená, opuštěná a zbytečná, zbytečná při vší pozornosti, kterou jí věnovaly karamádky, při vší té novotě a nevídanosti strakatého života, kterému nerozuměla a smysl jeho jedva chápala!

Jediným tím povzdechem jakoby se vyplakala uvnitř, — oči se jí vyjasnily. Helenka už klidně dívala se s jedné osoby na druhou. Hudba hrála, páry tančily — osaměla. Zdeňce poklonil se jakýsi pán a v náručí ji odnesl do prostřed kola. Také Cilka už se vznášela v růžových svých šatech a usmívala se na ni přes rameno shrbeného pána. Stará paní odešla kamsi do vedlejšího pokoje.

Helenka užila vhodného toho okamžiku, uklidila se stranou do zastrčeného koutku u prvního okna od síně a skryla se mezi záclony. Tam jí bylo líp. Nikdo na ni neviděl a sama viděla všechno. Jen aby do tance ji nikdo nebral, pane Bože, jen to ne. — Tak jí srdíčko v prsou poskočilo, když si pomyslila, že by také tak někdo mohl přistoupit k ní, také tak se jí poklonil a vyzval ji k tanci… Uměla tančit, ale netroufala si. Tenkrát byla ještě malá; její sestry, dokud byly doma, zvláště Gusta, učily ji prvním krokům valčíku a polky, i při klavíru tančila už potom skoro dospělá, ale to byly sestry, kdežto tady — stud jí zkrvavil běloučké líce a celá hořejší polovice jejího těla skryla se za bílou záclonou…

Ale než se nadála, stál už někdo u ní. Přistižena v rozpacích, tak byla pomatena v tu chvíli, že nevěděla kam s očima, kam s rukama, kam s celým tělem. Neřekla ani „ano“ ani „ne“ a jen bojácně obrátila oči vzhůru, jakoby se teprve ptala, co ten člověk po ní chce. Ale viděla už jen černé, hladce přičísnuté temeno hlavy, jejíž vlasy na dvě strany rozděleny byly bílou, až kamsi za krk spadající stezičkou. Než se vzpamatovala, černý pán byl už tentam a jen podle té stezky na hlavě táhnoucí se od temene za límec poznala jej v tmavé skupině pánů. Cosi jim vypravoval a červený v tváři smál se do bílého šátku.

Pak už nikdo pro ni nešel.

Nyní teprve si rozvážila, co vlastně provedla. Zastyděla se, ale pak se usmála a byla ráda: teď aspoň nikdo pro ni nepřijde.

Dohráli.

Cilka vysmekla se svému pánu z náručí a přisedla k ní.

„Proč jsi nešla?“ ptala se.

Helenka vypravovala, jak se to stalo.

„Který to byl? — Ten? — A! — to je žid. To já ti najdu jinakého tanečníka“ — a chtěla vstát.

„Pro Boha ne,“ stáhla ji Helenka zpět. „Ne, ne — ne — já nechci! — — —“

„Jednou musíš začít.“

„Já vím, ale dnes ne, — jenom dnes ne, až jindy.“

„Ty jsi divná — — — A nač tu jsi?“

„Tak — podívat se.“

„Vždyť ty ani nevíš, co to je — tanec!“

„Aťsisi.“

Pak se hovor svezl v jinou stranu a Helenka vypravovala Cilce, co je u nich nového. Hned byla veselejší, hovořila, usmívala se a bavila se s karamádkou svou jako se svou duší. Francouzský králík, ten, co tak vždycky po pokoji běhal a se vším si hrál, — „už není“, pravila lítostivě. Chodil za ní, chleba z ruky jí bral a je tomu tři dni, našla jej mrtvého. Složila ruce, snesla je na klín a vyhlédnuvši kamsi do prázdna vypravovala dále. Srnku jim někdo otrávil; tři dni pro ni plakala, tři noci nespala, čtvrtý den jí přivedli jinou, ale už to nebyla ta, to už nebyla „Lucka“ — lekala se nesmírně a pak, aby ji zas někdo nezmařil. Dala ji tedy odvésti zas do lesa… Z Broka se dělá hrozný dareba. Jinde ležet nechce než u ní a převalí se, kde mu napadne. Onehdy s lůžka prackou stáhl její šaty na zem, svinul si je do věnečku a na ně. Přišla, právě když si lehal, a tolik mu domluvila, že zalezl pod lůžko a odtud jen se tak ohlížel po ní, kdy už tomu hubování bude konec. V letě je s ním ještě větší kříž. Jinde být nechce než na sluníčku na dvoře nebo v zahrádce a tu záhon nezáhon, kvítek nekvítek, kde sluníčko svítí, tam se převrátí. A jakou škodu při tom způsobí, to si nepomyslí. „Tak Bůh ví, co s ním budeme dělat“ — dodala — „snad ho budeme muset uvázat nebo do boudy zavírat — už to s ním není a není k vydržení. — Martě onehdy snědl celý hrnek sádla, potom zas krajáč mléka v komoře jí vyvrátil a tak škoda na škodu — — Strašlivý pes!“ zapomněla se a vykřikla skoro na celý sál. Pak se náhle odmlčela a probírala se v myšlénkách, co by ještě pověděla.

Sem že by nebyla šla, ale tatínek nedal, tatínek chtěl, že radši doma zůstane, než aby šel sám. „Vždycky jsem byla sama doma, nikdy jsem nikam nechodila a najednou: „pojedem!“ A hned šaty šít, do Brna s Martou, oblékli mě, naložili na sáně a tak. A co já tu? Tančit se mně nechce a teď jen abych se dívala a čekala, až bude po všem.“

A tak švitořila as dvacet minut, než začali hrát: jak vlaštovička, kterou vyvádějí z hnízda, obrací krček, hlavu nazdvihuje, dolů se dívá a šveholí při tom sobě pro radosť i jiným. Cilka jako dospělá a zkušená už v tajemstvích tohoto světa dala si všemožnou práci, aby ji přemluvila a bojácnou uvedla v let: „pojď“ — pravila — „neboj se, nejsi malé dítě, jednou se pustit musíš,“ naléhala stále a aby ukázala, jak už sama lítat umí, vznesla se jak obláček nad zem a zmizela v sále.

Muzikanti spustili intrádu a pro Cilku si přišel tentýž černě oděný pán, co ji prve odvedl k tanci.

Vlašťovička zase osaměla a dětskýma svýma očima bloudila sálem. Chvíli se tak dívala na poletující kolem párky, pak se ohlédla po stojících pánech, až utkvěla na jednom z nich, který ani nevypadal jako ostatní; měl na sobě čamaru a jako dvě černá pírka rozkládaly se mu na obě strany dvě čárky jemně přihlazených knírků. Zdálo se, jakoby i on byl přišel více, aby se díval, nežli se bavil: stál ve dveřích hlavu loktem podpíraje o veřeje dveří a po rtech mu přecházel poloútrpný jakýsi úsměv.

Líbilo se jí to sebevědomé jeho usmání a ráda by byla věděla, kdo je ten pán… Ale v tom už zase byla očima na druhém konci sálu, odtud na stropě, na zemi a konečně sklopila oči a nedívala se nikam. Rozpačitě rovnala si vlasy na spáncích a ani se neodvážila oči pozvednout, aby se nezdálo, že vyhledá někoho k tanci. Trvalo chvíli, než se zahleděla zas do vířícího kola tanečníků. U dveří do vedlejší místnosti jak u česna úlu hejno černých včel tlačilo se jich několik.

Z dlouhé chvíle prohlížela si Helenka svoje okolí; kolem dokola sálu posedaly obstarožné dámy a s jakýmsi usmívavým klidem v očích dívaly se, jak se kolem vznášejí mladé jejich dcerky, černě odění páni jak je tisknou na vyžehlená prsa.

Nejživěji bavily se dvě židovky v bílých šatech jako sníh, s rudě tmavou růží v hrubých, až do modra přecházejících černých účeskách. V Helence vzbouřil se všechen mravní stud, když je tak viděla ve tvářích červené, na prsou nahé, jak těma očima svítí, rameny kroutí a bílé svoje zuby ukazují přes obrubu bělostného vějíře. Netančily v tu chvíli a bavily se v rohu s jakýmsi…

Cosi jako stín přeletělo čistým jejím čelem, když viděla baviti se s nimi toho, jehož před chvílí viděla ve dveřích. V pravé ruce držel kapesník a cosi jim vysvětloval; židovky kroutily hlavou, jakoby říkaly „ne, ne, ne“ — a ta starší na to pravila hrubým, mužským skoro hlasem tak, že to i Helenka slyšela:

„— To nám nepotřebujete povídat, to my už dávno víme!“ — a dala se do smíchu.

„Čemu se směje?“ ptala se Helenka sama sebe, nechápala. Nevěděla ještě, že se ženy dovedou smát i tehdy, když se není ani čemu smát.

Zavolala Cilku a ptala se jí, kdo jsou ty dvě dámy.

„Ale, — takové kokety,“ — odpověděla Cilka — „židovky.“ Jmenovala je jménem; jedna se jmenuje Saba, druhá Berta, ale pak nechala židovek a dala se do hovoru o černém jejich vis-a-vis.

Ptala se Helenky, zná-li toho pána tam.

Helenka neznala.

„Ani si’s ho nevšimla?“

Helenka se začervenala a zapřela ho jako Petr Krista.

„Nevšimla.“

Cilka přisedla k ní.

„Přijel z Brna, schválně na ples. — Ale ty ho jistě znáš.“

Jmenovala Ríšu jmenem.

„Ríša — — — — Ríšu neznáš? Vždyť k vám chodíval.“

„Kdy?“ — obrátila se Helenka na Cilku příkře a zdála se být uražena. —

„— Za Stanislavem, o prázdninách.“

Na jmeno se Helenka pamatovala, podoba jí vymizela z paměti.

„Co na tom,“ pravila Cilka a otevřela hubičku jakoby čekala, že vlítne něco do ní. Pojednou, jakoby procitla, přerušila mlčení a vypravovala Helence, co všechno věděla o tom, jehož jmenovala Ríšou.

„Studuje v Praze, v Brně byl na svátcích. Za pár let může být doktorem práv nebo státním nějakým úředníkem, nezludračí-li se. Tatínek povídal, že se z něho stal hrozně lehký člověk. Špatně se učí, při maturitě jen proklouz’ a v Praze do přednášek prý ani nechodí. Studenti z Rosic to o něm vypravovali, jak tu byli o Vánocích, a povídali, v kavárně prý až do rána někdy hraje v karty.“

A ještě mnoho jiných věcí vypravovala Cilka o Ríšovi, ale Helenka už jí neposlouchala. To všechno byly pro ni příliš cizí věci: maturita, karban, kavárny, co jí bylo právo, universita, doktorát, hluchý pojem úřednických karriér!? Koketerie židovek byla pro ni větší hádankou než celá právnická fakulta.

Když Cilka odešla, rázem na všechno zapomněla, co jí Cilka vypravovala, a oddala se pozorování nevysvětlitelného zjevu nebojácných židovek. Měly kolem sebe pánů mnoho, už je téměř ani vidět nebylo pro černou hradbu nastavěných zád, jen spodem prosvitaly bílé obruby jejich šatů a koketně, stranou lehce vyvrácené jejich střevíčky.

Co jí bylo nejdivnější, byly rozpustilé jejich způsoby a pak to, jak se jen taková dotěrnosť může někomu líbit. Ta mladší, Saba, počínala si jako posedlá. Hlavu hned na pravo, hlavu hned na levo, toho se dotkla vějířem, s tím zažertovala slovem, pak šeptla komusi něco do ucha a na konec vyběhla a oběma dlaněma tisknouc svoje spánky, jakoby nechtěla ničeho slyšet, utíkala z kruhu ven. Brzy se však do něho vrátila a jakoby se nic nebylo stalo, žertovala s pány dál. — Všude jí bylo plno, volala i přes celý sál a v tanci byla jak vítr.

Berta byla už jemnější; za to si libovala v jakési příjemné hře očí a ještě svůdnější hře zubů, ve kterých se každý mohl vidět jako v zrcadle. Také se víc usmívala nežli smála, rozhrnujíc při tom ústa na celou šíř, aby dobře bylo vidět obě ty sanice opravdu nádherných zubů.

Polka přehlušila jejich smích, páry daly se do tance.

* * *

Hrála venkovská muzika, ta lkavá, ta divná, smutná píseň moravského kraje, jejíž srdcejemná vroucnost tolik rozehřívá a rozteskňuje zároveň…

Helenka naslouchala měkké té lahodě tanečních zvuků a cosi jako sladké zemdlení, milostiplná bolesť sevřela jí útroby. V tom zapomenutí sebe jen jako snem viděla, jak se před ní ruce točí, plave mušelín, šátky jak věnečkem se vinou kolem do kola… Zvuky se rozlévaly sálem, stenaly housle, křídlovka plakala, klarinet s ní… A srdce zrovna zmíralo v sladké té dřímotě snivého nářku, nevýslovná úzkosť projímala údy a duše její všechna se ztrácela v náhlém tom probuzení blouznivého toužení, chladná a přísná až doposud roztála jak sníh a aniž tušila, rozmar tance strhl ji s sebou.

Na pravo, na levo, věncem splynula s ostatními, kam jí smýknul hoch, kam jí točila hudba, tam letěla s ní. Malá závrať ji pojala při pouhém pomyšlení, že by jednou také tak mohla tančit, také tak žít… Srdce se v ní lehce třáslo strachem o každé pohnutí, o každý krok… Stěny se s ní točily, muzikanti letěli kamsi na levo a hlava na hlavě, na mraku mrak, celá houšť ohromných a strašných těl valila se proti ní a hrozila ji povalit… Násilně roztrhla víčka a… černá ta massa se rozpadla v nic a jak voda splynula zase s ní v rozmarný, barevný vír — — — Tančila s sebou.

Co tak snila, ani nevěděla, že přestali hrát.

Tleskot několika rukou vyrušil ji z opojného snění.

Hlava se jí mile točila, nožky se pod ní třásly.

„Oh!“ sáhla si na čelo a zase tak z hluboka, z hluboka si povzdychla jako před chvílí. A teprve nyní viděla: kolem přecházejí uřícené tváře, rychle oddychují prsa… V hovoru ploval smích, ve smíchu umíral šepot zamilovaných. A muzikanti už zase brali housle do rukou, kapelník smyčcem měřil znamení a tanec začal znova. Ještě rychlejší, ještě divočejší nežli byl první, polka překotná a prudká zamíchala všemi barvami a bílé skvrnky, nahé krky, lokty obtúlená poprsí jen jen se míhala kolem, zase těla se točila přitisknuta k sobě, prsa se dotýkala prsou a mizela v letu, nohy se proplétaly… tam sukně bílá, tam stuha tmavá, za ní růže v černých kadeřích, — — — všechno jako letem vlnilo se světlým prostorem, — obrysy se mátly, kontury se svíjely, na stranu kamsi padaly hlavy, jak pěna ve středu se stáčel šatů sníh a jen chvílemi vždy v žlutém svitu lamp zazářila převrácená plocha čel. — Helence bylo až úzko při pohledu na překotný ten chvat, divoký úprk honících se soudruží, oči se jí přivíraly, dech se v ní úžil, smutno jí bylo, a byla ráda, když vřeštivá a závratná ta honba kvapíku přešla zase v snivou, lahodnou, v tu divně lkavou píseň sentimentálního tria, v jehož kouzlu všechno se jí zdálo mírnější a krásnější. Rozšířila oči a cítíc volno na prsou, pila do sebe tu horkou atmosféru tance, v jehož vlnách potácel se tu před ní celý svět. Spita víc nežli ty, které se tu před ní kolíbaly hudbou jako zmámené, s rozkoší se poddávala radostnému hýření, jehož smysl tušiti se zdála i rozechvěná její krev.

A tanci nebylo konce… Těla už jen se motala, jak na vodě zvířené vlnky převalovala se přes sebe, jedna vrážela do druhé, hned ta odpadla stranou, hned zas druhá a jiná se přihrnula na její místo, tu černá hedvábná záda se zableskla v světle, tam šáteček jak pěna bílý převrátil se na vzduchu, pak černé vlasy vystřídaly rusé, bílé šaty černé a za těmi zas Cilka proklouzla — v růžových šatech — a roztála hned, jakoby ji vítr zdych’. A všechny kolem a kolem na jednu stranu třely se ty kruhy o sebe, proplétaly se navzájem, hned na různo se braly, hned do sebe se kladly, barva s barvou proplétaly se za sebou a všechny najednou kroužily kolem jednoho bodu uprostřed sálu, nad kterým lampa visela a ohromným svým stínítkem dolů srážela své jasné světlo po temenech hlav a rozkřídlených ramenou. Jako kleštěmi drželi se všichni navzájem, páni dámy kolem pasu, dámy pány kolem krku a všichni spiti, všichni rozehřáti nedbali ústrků, nedbali ran, bez paměti hnali se kruhem, až naposled se zatočili, naposled se přitiskli k sobě a v náhlém spádu finale rozpadli se na dvě strany, páni dveřmi se hnali ku svému pivu, dámy uřícené, červené v tváři, se šátečky v rukou na stranu se vedly k oknu, kde bylo chladněji.

Helenku obstoupily obě její karamádky a vyburcovaly ji — — — — Snila o pěkném tanci. Také ji tak někdo za ruku vzal, v kříži ji prohnul a kolem s ní zatočil, až ledva půdy se dotýkala a jako na křídlech vznášela se nízko nad zemí; letěla, letěla, nevěděla ani kam. — Dítě loučilo se s nevinným svým snem, mlaďoučká její prsa poprvé tu vzkypěla bojácnou, nepoznanou rozkoší. V tu chvíli také poprvé ucítila bolesť své samoty a karamádky zastihly ji nespokojenou, rozmrzelou, nejraději by byla šla domů.

„Nechte mě, nenuťte mě,“ bránila se karamádkám, nutícím ji k tanci. — „Já nechci,“ dodala vrtošivě a Cilka i Zdeňka i „stará paní“ pohlédly na sebe, usmály se nad ní a nechaly ji.

„Stará paní“ pokusila se pak ještě několikrát, pobavit ji aspoň „svým“ způsobem, ale Helenka dětinně hrála si rukou po hranách lavice a na některé její otázky ani neodpovídala. —

Nebyla hloupá, ale nechtělo se jí.

A už ani tanec ji nebavil. V nejživějším ruchu vzpomněla si na tichou svoji světničku a v duchu se už viděla na bílém svém lůžku, odkud hvězdy vídala oknem, jak plují nocí a mezi nimi měsíc se ubírá nebem nad zasněženou zemí.

V tom přisedl k ní kdosi.

Ne dáma, ale pán.

Lekla se černého toho šatu, který se tak nepozorovaně přikradl do jejích snů.

Prudce uhnula stranou, stáhla mrzutě obličej a bokem hleděla před sebe; ani do tváře mu nechtěla pohlédnout, nevěděla proč, ale přála si, aby už byl pryč. „Co tu chce, Ježíši Kriste, vždyť ho ani neznám.“

Ale černě oděný pán v čamaře, s bílou kravatkou kolem krku a s třemi černými knoflíčky v jedné řadě za sebou na vyžehleném poprsí — duše nedobrá — nedbal jaksi jejích rozpaků, přisedl ještě blíž a beze všech okolků přímo se jí zeptal, pamatuje-li se na něho.

Na otázku tu nebylo jiné odpovědi, než vyjít s barvou očí ven. Pohnula hlavou, zvolna vyhrnula víčka a tu na něho pohlédly takové krásné oči, jakých ještě neviděl. „Pane Bože, jaké to jsou oči!“ pravil k sobě Ríša a div ruce nesepjal, jak se mu líbily ty její oči. I bílé jejich rohovky proniknuty byly pomněnkovou barvou a celá tvář zalita byla jejich světlem. Ve stínu zakaboněného obočí byla to celá kola ležící v matném přísvitu sněhobílých skrání, tím širší a krásnější při večerním osvětlení, které v nich tančilo zlatou, jako zrnko drobnou jiskrou. Když sklopila zas víčka, jakoby světla před ním pohasla a místo nich chvělo se jen něco modré záře v řasách.

Neodpovídala.

„Jak, nepamatujete se na mne?“ ptal se jí znovu hlasem neklidným, ale nevýslovně milým a vroucím.

„Kdo jste?“ pravila přívětivě, ale vážně.

„Student,“ odpověděl jí Ríša vesele a sám se tomu zasmál. Představil se jí — uvedl své jméno s příjmením a ihned se odvolal na dětská svoje léta. „Na Ríšu se nepamatujete?“

Zavrtěla hlavou.

„Stanislav, váš bratr, byl můj nejmilejší karamád.“

Nepamatovala se.

„Chodíval jsem k vám „Pod komoru“ na třešně, na jahody — moje matka s vaší maminkou byly karamádky.“

Nevěděla o ničem.

„Se Stášou po zahradě i po lese jsme sháněli, ptáky jsme chytali, raky lovili ve vašem potoce, po vozích jsme lozili a jednou dokonce hrála jste si s námi i vy.“

Helenka se usmála.

„Ó, to se hrozně mýlíte,“ pravila, „já si s chlapci nikdy nehrála! — A kde jste teď?“ odvrátila pojednou hovor stranou s taktem, kterému se Ríša až podivil.

„V Brně, na prázdninách,“ odpověděl. „Pozítří pojedu zas do Prahy.“ A zase se jí tak krásně do očí zahleděl, jakoby ji uřknouti chtěl. Zamhouřila ještě více oči, aby ho raději už neviděla, a umínila si, že se na něho už nepodívá, kdyby nevím jak tomu chtěl.

Ale Ríša se jen potutelně usmál a jakoby si řekl: „co pak já se do těch očí nepodívám!“ — přisedl k ní ještě blíž.

Helenka uhnula stranou o tolik, o kolik on se přiblížil k ní; mráček nevole přelétnul jí tvář.

„Od té doby, co vám bratr umřel, jakobyste do vody byla zapadla… Nebyla vy jste také v Brně?“

„Byla,“ odpověděla ochotně, „ale jenom krátký čas.“

„V ústavu?“

„A jak vy to všecko víte!“ pohodila hlavou, ale ani tentokrát mu nevyhlédla do tváře; sešpulila hubičku a tloukla vějířem do levé dlaně.

Ríša hlavní data z jejího života zvěděl od „staré paní“ a tu nechtěl prozradit.

Začal z jiného konce.

„To je divné, že jsem vás nikdy nepotkal.“

„Já nikam nechodila,“ odpověděla rychle.

„Nelíbí se vám v Brně?“

„Nelíbí,“ zatřepala rozhodně hlavou, že ne, ale odpovědi stále házela do zdi.

Ríša polo zahanben, polo spleten neúspěchem svého dvoření, nevěděl už, co si počít má, aby Helenku vyplašil z její uzavřenosti. Až posud buď málo zvyklý nebo vůbec neobeznalý ve světě povah jemnějších — ocitnul se tu před ní jako před zlatým zámkem, z jehož zakletí nic ji nedovedlo vyrušit. Tu poprvé stál tváří v tvář záhadě, k jejíž rozřešení k ničemu se nehodily posavadní jeho způsoby. Ani slova, ani pohledy mu nepomáhaly. Ríša pozoroval, že chladná zůstala i k nejvroucnějším jeho vzpomínkám. A přece neustal, přece setrval, cosi jej dráždilo k ní, z její tváře, její postavy, z celého jejího chování cosi jakoby mu slibovalo něco nebývalého, nepoznaného. A Ríša nevěda hned, co by vhodného s ní promluvil, setrval zatím v chvilkovém svém mlčení a oddávaje se tichému pozorování jejího zjevu, plnou duší dýchal do sebe vůni chladné té fialky. Už z pouhého jejího hlasu cítil, že na něho něco vane, čím okřívá. Z něčeho jakoby procitnul na chvíli, co nebylo pravým a jediným jeho světem, jiné daleko světější struny ozvaly se v něm. Ta poesie lesů a rozlehlých strání jakoby i na ní byla zanechala známku svojich stop, — rozesnívala a přenášela v jiný svět. A oči pásly se na rozkošném tom kvítku ideální zahrady, v jejíchž barvách koupal se tu celý její zjev. Cosi svatého bylo i v jejím rouše, stříbro nebeského světla chvělo se jí na čele, v očích měla celou nebes zář, ba i ty ruce měla jako svatá, — táhlé, útlé, pravé ruce svaté Cecilie, které stvořeny zdály se býti jen proto, aby se buď listy probíraly knih posvátných, nebo na varhany hrály v kůru zpěvů andělských…

„To jste byla ráda,“ pravil Ríša v snivém jakémsi roztoužení, které se pojednou tolik zalíbilo Helence. Nedíval se už na ni, hleděl před sebe a tak, jakoby sám k sobě mluvil víc než k ní. — „To jste byla ráda, když jste se vrátila domů. Tak je u vás krásně, tak ticho všude kolem vás, jenom ten mlýn vám klepával do oken a zpívali ptáci. Na všechno se pamatuji, na každý strom i na tu studánku, která vám ve dne v noci hrčí na dvoře. Vy ani nevíte, co máte. Žijete v ráji a nevíte o něm.“

„Ó, vím,“ odpověděla Helenka radostně a pozvedla při tom hlavu. „To vy ani nevíte, jak já mám tu naši samotu ráda!“

A pravila to s takovým ohněm, takovým nadšením, jakého je schopna duše srostlá s něčím od dětství.

„A nezatoužíte nikdy po světě jiném?“ ptal se Ríša.

„Nikdy.“

„To jste opravdu šťastna. — V Praze, když tak sedám v kavárně sám a sám, a dívám se oknem na vodu a na Petřín, často si na vás vzpomínám.“

„Na mne?“ zasmála se Helenka a jak už mile byla naladěna, dodala s nelíčenou prostotou: „A nelžete, vždyť mne ani neznáte!“

„Znám vás, proč bych vás neznal. Řekl jsem vám přece, že jsem k vám chodíval.“

„No ja, co tenkrát, — tenkrát jsem byla ještě malá, ale teď — teď mne neznáte!“

„Však jsem já neřekl, že jenom na vás vzpomínám — na vašeho bratra, vaše sestry, na celou vaši myslivnu, na všechno i na vaše holuby, králíky, drůbež, zahrádky, pole, na všecinko, všecko vzpomínám — i na ten váš komín bílý, který jsem vyhlížel vždycky z daleka, jak nad myslivnou mává do vzduchu.“

„Co vy všecko nevidíte,“ pravila Helenka a sama se zamyslila nad tím obrazem své myslivny, jak šindelem kryta dýmem svým jak chochol mává lidem na cestu.

„Toho páva máte ještě?“ ptal se zase Ríša. „Zdaleka jsem ho vždycky slýchával a jak jsem vždycky oči otvíral, když jsem ke dvoru docházel a páv na kůlničce tiše proti slunci rozkládal své peří. Takovýhle měl vějíř,“ dodal Ríša a rukou opsal půlkruh ve vzduchu, který obsáhl bezmála celý sál.

„To taky není pravda, tak veliký ocas on nemá“ —

„Nu, tak má menší — ale jak pak vy jste mu říkali? — počkejte,“ třepal roztržitě rukou — „já si vzpomenu. — Tak nějak jako „au — ou“ nebo“ — —

„Ale ‚pau‘, ne ‚au‘,“ — vykřikla Helenka a dala se do smíchu, „jak někdo pávu říkat může ‚au‘!“ —

„‚Pau, pau‘ se jmenoval, už se pamatuji. — Tož vidíte, že všechno vím. Co drůbeže jste měli a máte, myslím, doposud, krocanů, morek, perliček ale patnáct — všechno mám v paměti a vy se na mě ani nepamatujete!?“ — otočil zas po ní Ríša svoje oči.

Zatočila hlavou.

„Ne.“

„Tož, jakou vy to máte paměť?“

Pokrčila ramenoma.

„Já nevím.“

Byl konec hovoru. — — — — — — — —

„Čtverylka,“ zvolal aranžér, pozdvihuje ruku a právě když muzikanti dohráli intradu, Ríša vstal, krásně se Helence poklonil, ona jemu poděkovala pokynutím hlavy a přesedla zas na původní svoje místo, odkud ji Ríša byl vyplašil. Byla vážná zas, ale tvář její dlouho ještě potom zachovala teplý jakýsi třpyt, jakoby se rozpomínala na celý ten hovor s Ríšou vedený tonem pro ni nevyhladitelným.

Ríša odešel, ale s Helenky už očí nespustil. Stará paní, sedící u prostředního okna, pohrozila mu prstem, nahnula se k Helence a pošeptala jí něco do ucha. Helenka se zapýřila, zmateně rukou přejela klín a zatékala očima po sále. Pak se usmála, ale neodpověděla na stařenčinu poznámku. Nutila se ku přemýšlení o věcech zcela vedlejších, jako: co dělá doma Marta a neteskní-li po ní Brok. — — Ale poznámka staré paní už jí nedala pokoje. — Viděla, že si ji Ríša opravdu neustále prohlíží a když i oči zavřela, bylo jí — jakoby se někdo na ni díval. Teprve, když začali tančit čtverylku, dodala si srdce a pohlédla do rozestavených řad, právě když párem postupovaly proti sobě. — — — „Zase se na mě dívá, co na mně má?“ —

A nebyla to už jen kravatka bílá, krásně vyžehlená náprsenka, co viděla před sebou: celý jak byl, stál tu před ní a zvláště černých těch vousků si povšimla, které si hladil levou rukou na stranu. Nemohla říci, že se jí nelíbil. Byl prostředně vysoký a jak se jí zdálo, ještě velice mladý. Měl černé, veselé oči, husté, černé a nazad sčesané vlasy a ruce neobyčejně malé. Byl celý černě oděn a jen ta kravatka bílá, límeček a manšety leskly se bílými pruhy kolem zdravého týlu a útlých rukou. Když tančil, a zvláště, když v letu drobnou svojí rukou si přejížděl bílé, nízké čelo, nazad shrnuje havraní, do předu vzdorovitě se prohýbající vlasy, měl při sobě něco, na čem aspoň na okamžik spočinuly tiché její pohledy.

Zapřela ho prve. Pamatovala se na něho.

Chodíval k nim.

Ale tenkrát byl ještě takový maloučký. Nosíval krátké kalhotky, modré punčošky a klobouček nazad shrnutý. Také na jeho hlas se pamatovala — ale kdež už byly ty časy! Stanislav zemřel, Anna se provdala, matka jí zemřela, tak zůstala sama doma se svým přihluchlým tatínkem a s Martou, která obstarávala domácnosť.

Při těch myšlénkách měnily se před ní obrazy, střídaly se páry, ale ty dvě černé oči, které ji pronásledovaly od prvního okamžiku čtverylky, nedaly jí pokoje ani teď. I když s jinou tančil a s jinou se bavil, oči jeho na okamžik aspoň zabrousit musily tam, kde seděla ona.

„Bože!“ zasteskla si v duchu Helenka — „co pořád na mně má?“ A bylo jí při tom, jakoby se na ni upíraly oči všech. Studem hoříc chtěla vstát a odejít, ale nijak se k tomu nemohla odhodlat. Jako přikovaná zůstala na svém místě i čekala, čekala — nevěděla sama nač… A tak jí bylo čehosi líto za něho, že tak přede všemi… Svraštila bolestně rty a nedívala se už nikam. Chtěla jít do vedlejšího pokoje, kde seděl její otec, vzít jej kolem krku a říci mu: „Tatínku, tatínku, pojď domů, mně je tady smutno!“

A bylo jí smutno. Tatáž divná tesknota sevřela jí útroby, jako když před chvílí tu seděla sama a dívala se do veselého zmatku tance. — „0h, já si pomohu! já — — —“ opakovala ještě několikráte po sobě — „já — já — —“

A hleděla novou posici pro svoje tělo tak, aby jí nebylo vidět do tváře a celou aby ji pokryly záclony; — — — že ji sem vodili, že ji sem nutili, co ona tu, žalovala sama k sobě v ústraní a za záslonou rozestřela bílý svůj šáteček, aby osušila rychle svoje oči. Tak jí bylo, jakoby ji někdo byl urazil, v srdci jí ublížil, — židle ji tlačila, vzduch ji dusil, do hrdla ji štípal prach; všechno jí bylo pojednou protivné, prázdné, beze všeho smyslu, beze všeho života; na tisíc mil odtud byla by se cítila šťastnější, nežli v té místnosti zde, kde jí pojednou všichni připadali jako blázni. Dva kroky na pravo, dva kroky na levo, do předu, do zadu — „vždyť to nemá smyslu!“ — zhrozila se v duchu. A jedinou tou myšlénkou jakoby se ocitla nade vším tím bláznovstvím navzájem se motajících párů, hleděla už na ně jakýmsi polo shovívavým, polo pohrdavým zrakem nade všechno povýšené bytosti. Přejela si šátkem oči, přetřela tvář a očima daleko čistšíma vyhlédla do prostřed sálu. — A ku podivu, jak zvláštní, divné vzezření mělo nyní všechno kolem ní. Jak se rychle změnil v ní i její zrak! Jedinou tou slzou jakoby se znovu byla zrodila; co ji před tím dráždilo, zdálo se jí pojednou daleko čistší, jasnější a vlídnější. Teskno jí bylo posud, ale dýchala už volněji, na duši jí bylo lehčeji i úsměv objevil se na její tváři, trpký, smutný, mdlý, ale přece úsměv. „A co,“ — pomyslila si — „ať se na mě dívají, když jim to dělá radosť?“ pravila a ve vzdorovitém posunku hlavy nastavila čelo všem pohledům na odiv.

Čtverylka byla u konce, po finále tančilo se ještě do kola. Hudba ukolébala Helenku v nové sny. Zmizelé představy vracely se k ní, zase žila jednou duší se všemi, procházela se sálem, ovívala se vějířem, bavila se jako všechny kolem ní. A tak snadné jí to všechno připadalo pojednou. Tak samo sebou se to všechno dělo: přišel pro ni pán, poklonil se jí, ona jemu se poklonila naproti, položila ruku na jeho rameno a čekala, až se před nimi uvolní kolo. A než se nadála, nožky už letěly sálem, tělo jak proutek províjelo se mu pod rukou a na pravo, na levo s proudem splynula v takt. A kolem ní hudba se točila, strop, stěny, lampa, guirlandy květin a zeleného chvojí, všechno se míhalo kolem ní, světlo jí tančilo v očích a když přestali hrát, chvíli se s ní ještě točil sál, letěly páry — procitla jako bez dechu. Byla unavena a jakoby opravdu byla tančila, v náručí cítila čísi teplo, ve tváři horký dech. V tom se jí zamihlo cosi v očích. Lekla se, jakoby to opravdu byl on

Ale nebyl, — jen se jí tak zdálo. Zahlédla jej už na opačném konci sálu a spokojeně si oddechla. Převrátila oči na jinou stranu a byla ráda, že ji nikdo neviděl v tu chvíli, kdy v myšlénkách tančila s ním. Když ruce složila zas do klína a rozhrnujíc v prstech vějíř zamyšleně pohlédla před sebe, byla duší zase v rovnováze. Dámy přecházely kolem, muzikanti měnili své partesy. Uprostřed sálu stáli dva páni a rozmlouvali o něčem. Jeden z nich byl Ríša. Helenka nevěděla, o čem spolu mluví, ale ty posunky hlav, ty pohledy, kterými se obraceli oba stranou a přece na ni, — nebylo žádné pochybnosti, — mluvili o ní.

Prudce se vzpřímila a chtěla odejít.

Ale bylo pozdě už, — Ríša zdvihl ruku a dal hudbě znamení.

* * *

Kapelník se zdvih’.

Hrozné tušení zmocnilo se Helenky. Údy jí projel chlad a v tomtéž okamžiku cítila se jako v ohni.

Hudba už hrála, sál se vyprázdnil a k ní — rovnou cestou k ní šel Ríša.

Poklonil se před ní a oči celého věnce dam a roztroušených pánů upřely se na ně.

„Slečno,“ pravil Ríša s úsměvem levé strany knírků, — „všichni, jak tu jsou, vás prosí, abyste si aspoň jednou zatančila do kola.“

Helenka se třásla jako osyka.

„I pro Boha všemohoucího!“… dralo se jí z prsou ven, ale nebyla s to promluviti jediného slova. Zmateně rozestřela ruce před sebe, pohlédla na pravo, na levo a všimla si prázdné plochy sálu.

„Ne — ne — nenene n-ne!“ vyhrnulo se jí z hrdla, „prosím vás, pane Ríšo, nezlobte se, ale nechte mne být — až potom, jenom teď ne, až potom.“

Ríša v rozpacích nevěda co činit, přisednul k ní na stranu a těšil ji.

Ale neposlouchala. Shrnulo se k ní celé hejno dam, stará paní, karamádky její, Cilka, Zdeňka, Ludmila a všechny jí domlouvaly, všechny ji nutily. Helenka jen se jim v rukou kroutila, stírajíc jejich prsty s rukávů jako prach. A bylo jí, jakoby ji chtěly na popravu vést… bránila se, jak mohla, vymlouvala se, prosila, na konec svolila, ale — — „až budou tančit ti ostatní —“

Ríša seděl mlčky vedle ní, bavě se pohledem na polekané její oči a ta prosebná, zvuky přeplněná, ke každé zvlášť a ku všem najednou se nesoucí ústa.

Jakmile Helenka prohlásila, že tančit bude, jen až tančit budou ostatní, dámy rozprchly se na všechny strany a třebas nebyla volenka, kde kdo se namanul, toho vzaly k tanci. Všechny jakoby posedlé byly jednou myšlénkou: Helenku vidět tančit, zavířily do kola. Ríša neustále jí cosi povídal, o hudbě, o Zdeňce, která také dnes poprvé je na plese, ale mlčela tvrdošíjně a neposlouchala jej. — Nechal tedy všech domluv a číhal na příhodný okamžik, aby Helenku vzal do kola.

Zvolna se v ní tišila krev. Příjemné mrazení prochvívalo jejími zády. Bála se posud, ale nedovedla se ubránit vniternému jakémusi pokušení, které ji svádělo k tanci. Nejraději by byla hlavu položila do dlaní a stiskla ji — stiskla v radosti a bázni zároveň. V sále nastala chumelenice mušlínu a mužských zad. Tančil kde kdo i stará paní byla v kole a přes rameno svého kavalíra usmívala se na Helenku, pomžikujíc při tom na Ríšu. Ríša nahnul se k Helence a poprosil ji ještě jednou. Bránila se.

„Ještě chvilku, jenom chvilinku malinkou,“ žebronila očima i slovem, ohlížejíc se starostiplně po tančících párech, ale když ji Ríša upozornil, že už i stará paní tančí a nikdo si jich nevšímá, dodala si odvahy a odložila šátek.

„Tak já teda půjdu!“ pravila bojácně, sklouznuvši na samý krajíček sedadla, „ale vy nevíte,“ dodala třesoucím se hlasem, „jak se bojím.“

„Nic se nebojte,“ odpověděl Ríša pevně a vstal současně s ní. Uklonila se mu, jak ji tomu doma naučila Marta, — on „prosím“ po té odpověděl, vzal ji za ruku, kolo se před nimi prohnulo, několik párů ustoupilo stranou a Helenka už nevěděla, co se s ní děje… Před sebou viděla jen bílá prsa svého rytíře, jak se kladou na prsa její, a když poprvé s ní kruhem zatočil jako s děťátkem, div z rukou se mu nevyškubla, hoříc studem jako pivoňka. Ale Ríša pevně ji držel pod rukou a kdyby se byla odvážila v tu chvíli pohlédnout mu do tváře, byla by viděla, jak blaženě se nad ní usmívá, s jakou pýchou, jakou radostí sám před sebou se nosí s miloučkým tím děckem srdcejemných vnad. „Bože!“ bylo do slova psáno v nadšené, slávou a obdivem zjasněné jeho tváři — „jaká je to pleť, jaká vůně, jaký květ! A ty ruce, jaké to jsou ruce!“ — sotva je cítil mezi prsty svými, jak byly tenké. Tílko jako vrbový proutek se mu prohýbalo pod rukou a Ríša nevěděl pomalu, má-li tančit nebo se dívat jen na ni; ale tu hudba zahrála tu svou zamilovanou, dojemně snivou, lkavou píseň svého kraje, při které se i hlava točí a tělo tančí samo. Všechno před nimi ustupovalo, páry stavěly se ku stěnám a kdyby Helence v tu chvíli nebylo všechno jak mžitky plavalo v očích, byla by viděla, jak řidnou páry, jak se množí a u vchodu neustále roste ta černá hradba shromážděných pánů, kolem do kola jak po lavicích posedala všechna honorace plesu. Jen něco málo děvčat zůstalo v kole. Ba i ty ustaly a postupovaly krokem před svými pány, aby přece viděly, jak to Helence sluší.

A bylo opravdu rozkošné na ni podívání, jak modrá se vznáší pod žlutým světlem, jak blýská vždy zlatá její hlava a nožky se jí matou; po chvíli vždy obě poskočily za sebou, jedna doháněla druhou, překážely si na vzájem, hned pravá, hned zase levá zůstávala v zadu a tu zas obě najednou přenesly se sálem v náhlém obratu těla, kterým Ríša v rukou jen jen hrál. Poznal hned, že Helenka nejistě tančí, a tím pevněji ji sevřel v náručí — — — Vznášela se jako pták —

„To je krásné děvče!“ pravila stará, vousatá jedna židovka s troškou pepře závisti, a vedle ní sedící „stará paní“ zakývala jen hlavou a hlasem unylým pravila: „je, přece jsem už stará osoba, ale tak krásného děvčete jsem posud neviděla, co jsem na světě.“

V tom Helenka zpozorovala, že tančí skoro samotna.

Škubla sebou v náručí Ríšově a hodivši hlavou, rozhlédla se zděšeně za sebe.

Byla v tu chvíli opravdu podobna rusalce, která v lese provádí svůj rej a pojednou shlédne, že se na ni dívá někdo z tohoto světa. Křikla, prohnula se mu jako rákos pod rukou a oběma rukama opřena o něho, jakoby ji násilím bral a unášel, zbledla na smrť. A už nevěděla o ničem, — nožky se jí zapletly, hlava jí sklesla na stranu a zdálo se, že padá.

Stud ji dorazil.

„Co je vám?“ zašeptal jí Ríša do ucha, cítě, že klesá.

„Nic, pusťte mě“ — pravila a zapotácela se mu v rukou.

Skoro bez ducha zachytil ji ještě v čas a židovka, stará paní, Cilka, Zdeňka, Ludmila, všechny se sběhly kolem ní, co se to s ní děje.

Ale Helenka se už vzpamatovala. Sotva přišla ze světla, závrať ji pominula a Helenka, přestoupivši nejistě s nožky na nožku, sáhla si na vlasy; krůpěje únavy perlily se jí na čele.

„Nic mně není,“ odpovídala na otázky — „jen hlava se mi trochu zatočila“ — pravila a vznesla ruku na čelo.

„Vy jste s ní moc točil!“ sváděly teď všechno na Ríšu.

„Já — já!? —“ vytřeštil Ríša oči — „slečno, řekněte sama — byl jsem tím já vinen?“

Helenka sedíc už zase na svém místě, — usmála se na něho překrásným úsměvem bledých děvčat.

„O ne — vy ne — já sama. Lekla jsem se, že tančíme sami.“ —

Všechno se to sborem dalo do smíchu. A Helenka sama se nyní rozesmála, přivírajíc při tom víčka jako ospalá. Vesele hleděla hned na toho, hned na onoho, pojednou však zvážněla, ustrašeně pohlédla na všechny a vztahujíc nejistě ruku před sebe, pravila:

„Ale tatínkovi nic o tom neříkejte, doma by se mně potom smál.“

„Jestli mu to už někdo nevyzvonil,“ pravila stará paní, vstávajíc a šla hned do vedlejšího pokoje, neví-li starý o ničem.

Nevěděl.

Povídalo se sice cosi kolem něho, ale staroch, přihluchlý, neslyšel.

Před Helenkou se zas uvolnilo. Dámy starší posedaly na svoje místa, dcerky šly tančit, jen stará paní zůstala u ní.

Ríša procházel se sálem, pletl se mezi tančícími páry, ale už netančil. Sedl si stranou a stále ji cítil ještě v loktech, lehoučkou a teplou, plnou vůně panenství; pohnul ramenem a posud jakoby cítil to křečovité sevření její ruky, když bezvládně mu sklesla na prsa. Jakoby ji podlomil, šlápla na křivo, vykřikla a už ji odnášel. Lekl se; nyní byl té nehodě rád. Tak se mu zdálo, že jediným tím okamžikem byl jí nekonečně blíž. Číhal na příhodný okamžik, až bude zase sama — pak že se k ní přiblíží a promluví k ní.

Byla volenka, židovky se řehtaly za rozloženými vějíři a domlouvaly se, pro koho která půjde. Cilka jako bacchantka hýřila v kole; brala pána za pánem a sotva s jedním dotančila, už si zase kohosi vedla z prostředka. Nutili také Helenku, aby si někoho vyhlédla, ale Helenka už se tančit bála. „Nechte mne,“ pravila k Cilce a Zdeňce, „já se budu dívat.“ A dívala se, usmívala a tak jí to přicházelo divné, že si dámy samy chodí pro pány, prodírají se vchodem a vracejí se s uschovanými až kdesi na konci vedlejších místností. I staří, plesniví tančili. Cilka přivedla si svého tatínka a také musil tančit. Uhladil si šedé svoje kníry, celý se jaksi shrbatil, jakoby na koně sedal, a Cilka smýkala jím do prostřed sálu jako s chlapečkem. „Eh, — ta mě prohnala,“ — oddychoval, když měl po tanci a šátkem utíraje v zadu týl, všechen červený strkal se ze dveří ven. Ale už tu byla zase Zdeňka, zaťukala mu na rameno, „pojďte sem, neutíkejte,“ zavolala na něho a ani se ho neptala, vzala jej za ruku a vedla do sálu. — Ríša byl jaksi velice vzácný. — Sotva si oddechl po divokém tanci s Cilkou, už tu za ním stála zase ta mladší židovka a také „prosila“ za kousek s ní — — —

S tou Ríša (Helenka sama si toho všimla) tančil nejkrásněji. Černý na bílých jejích šatech vyjímal se jako obrázek. — Tančil zvolna, ruku její ovinul si kolem boků, hlavu mírně sklonil k černým jejím kudrnám a zdálo se, že zrovna voněl k bílé té růži, kterou měla ve vlasech. Tančili a hovořili spolu — židovka jako straka neustále cosi žvatlala, neustále se smála a pořád se měla na co ptát, nač jí Ríša skoro ani neodpovídal. Už to ani hezké nebylo, jak se k němu důvěřila a v rukou se mu kroutila jako had… A dlouho spolu tančili, — ostatní se už několikrát vystřídali, některé dámy už ani netančily, u okna limonadou splachujíce v hrdle prach, a Saba s Ríšou posud byli v kole.

„Bůh ví, co si mají neustále co povídat“ — napadlo Helence, ale jenom tak maní, beze všeho úmyslu, jen tak…

Židovka jednu chvíli musila se ho ptát něco velice důvěrného, protože jí neodpovídal a s jakousi úmyslností hleděl si jen tance. Židovka prohnuta v kříži proti němu odpáčila svoji hlavu na zad a těma očima div jej neshltla, jak se mu drze dívala do tváře, čekajíc na jeho odpověď. Helence bylo až horko, cosi jako stud za osobu cizí sžíralo jí hruď. V několika vlnách přichvěli se až skoro k ní.

Zastavili se a postupovali „procházkou“.

Helenka zaslechla i několik slov z jejich hovoru:

„No, řekněte, že to není pravda —“

Ríša pokrčil ramenoma, splynul v takt a už byl zase na protějším konci sálu.

Když bylo po tanci, židovka se zavěsila do Ríšova ramene a oba se procházeli sálem. —

Šli okolo Helenky.

„Nate, fókéte na mě, — mně se nechce“ — pravila Saba a podala Ríšovi bílý svůj vějíř, aby ovíval červený její obličej.

Helenka byla zvědava, co tomu řekne Ríša. Ale ten klidně vzal vějíř, rozvinul ho na celý půlkruh a přikryl jím nahá prsa židovky. Helenka byla by ráda slyšela ještě něco z jejich hovoru, ale zdálo se, že Ríša cele je zaujat v tu chvíli otíráním svého čela a mechanickým ochlazováním rozpálené židovky. Proto bez bázně zahleděla se na vzrostlou jeho postavu. Než v tom se Ríša otočil, pohledy jejich se potkaly. Usmál se na ni. Tak v ní hrklo, jakoby ji přistihnul při zlém nějakém skutku. Rychle sklopila oči a rukou stáhla sukni před sebou, ze strachu, nesáhá-li jí výše než nad špičku střevíčku — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Bylo asi k půlnoci, když Helenka prudce se přihnala do zadního pokoje a rovnou cestou ke karetnímu stolku.

Tati,“ prohlásila rozhodně hned na prahu a div se nedala do pláče. „Já tady nebudu, pojeďme pryč.“

„Co, co tak najednou?“ — vyrazil ze sebe starý a v rukou se mu třásly karty. Tak náhle promluvil mu do hry hlas jeho dcery.

„Budete dlouho ještě hrát? Nechte toho už, mně se chce spát.“

Stařec jako slepý hmatal po kartách a nevěděl, má-li odpovídat dceři nebo počítat „oka“.

„Hned pojedeme, hned, jen co dohrajem, ‚žida‘“.

„A kdy to bude? Mně už je tu k zalknutí —„

„Máš hlad, viď a nic nepiješ.“

Třesoucí se rukou podával jí víno na usmířenou.

„Já nechci —“ odmítla Helenka podávané víno —

„Aspoň tedy něco sněz“ — stařeček vstal, poručil večeři a sháněl podomka, aby zapřáhal. A chtěl dále hrát.

Ale Helenka jako zlý duch stála mu za zády a domlouvala mu:

„Nech toho už. Já jsem ti povídala: nech mne doma a jeď si sám. Co já tu? Ani tančit neumím, bavit se nemám s kým a dívat se, je ještě horší —“

Kostelník, obstarávající úlohu sklepníka, přinesl jí večeři, snesl víno, sodovku, zavařené švestky. Ale Helenka se všeho toho ledva dotekla a nechala večeři stát. Jenom sedět zůstala a čekala, až tatínek dohraje „žida“.

Do sálu se vrátit nechtěla.

Bála se skoro.

Bylo jí tu volněji hned, sotva překročila práh.

Ani dívat se tam nechtěla.

Zvuky pikoly a houslí razily si cestu k ní —

Tak u zdi stála malá pohovka; skulila se do ní a zůstala v koutku skrčena jako Cherubín. Hudba už jako z dálky doléhala k ní —

Víčka nepozorovaně padala jí přes modré oči, byla unavena a zdálo se, že i zima ji prochvívá. Skrčila se ještě více, nožky přitisknuvši pod sebe, zimomřivě schoulila ramínka a se zavřenýma očima poslouchala hudbu.

„Jak ta krásně hraje!“ pravila sama k sobě v duchu a zdálo se jí, že je opravdu líp poslouchat ji z dálky jako za horou a dát se tak kolíbat sladce jemnými jejími nářky — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Hu! to jsou škaredé oči!“ — přišlo jí na mysl pojednou. V odporu vzepřela se o pružnou pohovku a hledala místečko, kde by jí bylo tepleji. Zdálo se, že je našla. Už sebou ani nehnula a tiše se poddávala dojmu vzpomínek. Jen ty oči, ty oči ji trápily — ne ty jeho tak jako oči židovky. Jak se na ni dívala! Jakoby ona za to mohla, že Ríša pojednou svinul vějíř, položil jí ho do ruky a s lehoučkou poklonou uvedl ji k prázdnému sedadlu. Vrtěla sebou chvíli, vrtěla, nevěděla voškeruša, jak si má sednout, konečně si sedla na samý krajíček židle, rozhrnula vějíř jako páv a s nohama nataženýma až kamsi do prostřed sálu, dívala se na ni — královsky, zpříma pozdviženým čelem… „K čemu je mně to, aby se na mne tak někdo díval,“ — pravila k sobě Helenka, než sotva to řekla, už zase před sebou viděla ty oči, pálící ji jako řeřavé uhlí, až ji vypíchaly ven.

A Ríša už se jí také nelíbil. Nevěděla proč, ale zdálo se jí, jakoby se byl před ní něčím zahodil. — „Eh,“ pomyslila si pojednou Helenka a schoulena v koutě jako koťátko odháněla od sebe všechny ty vzpomínky, nutíc se do představ jiných… — Jak bude ráda, až dojedou domů. Barry, myslím, vyběhne na ně z boudy, a co to, kdo to k nim jede, bude štěkat, bude výt, vzbouří celý dům a zatím: —Barry, co pak na mne štěkáš, trombeláčku staré, dyť su to já — já tvá malá a ty seš můj — pacinku — tak! — a ten, ten bude štěkat, ten bude dělat. A nebude vědět, koho uvítat dřív.

„I to je radosti, to je lásky!“… Pohrozila mu prstem a odklidila jej do boudy; a tu naproti vyběhla jim na dvůr… Marta se svícnem v ruce ze dveří… Rozlítly se jedny dvéře, druhé dvéře, světlo, ticho, milý, známý vzduch domácího příbytku ovanul ji se všech stran. A než by napočítal do sta, Helenka odstrojená, zakuklená až po hlavu hověla si v lůžku; a už o sobě nevěděla, světu se poroučela, jen jako ze sna si na všechno vzpomněla a spala. Co takto snila, zase ta krásná, mírná hudba doléhala k ní. A zdálo se jí, jakoby ani tu nebyla, ale jinde se cítila, za horou, za lesy, v šedé jakési dědině, kam s otcem chodívala přes lesy.

Bylo jednou v neděli, když s otcem přišla do Žebětína a tam byla muzika. Také tak seděla stranou a poslouchala křídlovku, jak tak krásně hraje. Šířila se ta její píseň, jako žaloba, nesla se návsím a tak divně se ty zvuky rozléhaly v její duši, — až do pláče jí tenkrát bylo. Jakoby to ani tanec nebyl, ale někdo o samotě hrál a pro bolesť si vybíral ty nejsnivější zvuky. Dědina plna byla její hudby, děti křičely, děvčata zpívala i babky se sbíhaly se všech stran a děcka v náručích za ručičky držely je vzhůru a točily se s nimi. Skřivánek se vznášel nad dědinou a vysoko, vysoko zpíval, do výskání chasy házeje drobounké své výkřiky. „Jaj!“ — zavýskli vždy chlapci v přestávkách a zpívali o bledé holce. A bylo jí tenkrát, jakoby zpívali z ní, z jejích prsou, — měkké jejich nápěvy jakoby se lily z vlastní její duše. Jaká to byla pro ni chvíle, když pak do světnice vešla a „na kruchtě“ zahráli jednu z těch staromodních, která se nejkrásněji tančí, když po sousedsku ruce trčí vzhůru, kroky se dělají hodně zvolna, těla se jen lehce kolísají a kolo se vlní, rukávy svítí, ponoří se, vynoří a zas do sebe stékají kolem černého sloupu uprostřed šenkovny. Celý ten obraz vinul se nyní před Helenkou polo jako vzpomínka, pólo jako sen; a bylo to tenkrát poprvé, co se v ní pohnulo něco posud jí neznámého, nového, co rázem změnilo kus jejího života.

Šli pozdě večer domů…

Ani se jí domů nechtělo. Byla by tak do rána stála a do rána se dívala na divokou vřavu chasy, jak před ní chodí veselí i smutní, vysocí chlapci a nádherné ty sbory vesměs do bíla přestrojených děvčat. Nikdo si ji neprohlížel, žádný se o ni nestaral a všechno i ta radosť zdála se jí jaksi upřímnější, čistší. A ještě si vzpomněla na cestu zpátky.

Jeden hoch odváděl si právě po dědině svoji milou rozechvěnou ještě tancem, ozářenou tichým úsměvem. A ještě něco zářilo jim v očích, proč neměla tenkrát ještě jména a neměla doposud, ale cítila s nimi, proč si tak do očí hledí, proč za ruce se vedou sami dva, po návsi vzhůru, oba proti měsíci. — Ve světle šli pod koruny vrb a hustých akátů, tenkrát odkvétajících. A tam bylo tak ticho, nikdo tam nepřišel, všechno už kolem spalo a jenom ta muzika z dálky za nimi se toulala májovou nocí. Přišli na horní konec dědiny a tam před chaloupkou pod hruškou na lavičce položené do tmy seděl jiný hoch a také se svou milou… Stařeček s Helenkou rychle spěchal okolo, ale Helenka se pamatovala, jak jí bylo tenkrát: stud a zvědavosť vedly v duši její boj. Hlava se odvracela stranou, aby neviděly oči a viděly přec. Hoch posadil děvče k sobě, hlavu jí položil do náručí a jakoby nikdo kolem nešel, líbal ji. Přivinul ji k sobě tak, že světlo s nebe lilo se jim do tváří a bylo jako ve dne. Tak se na ni díval bledou v měsíčním světle; chtěla se mu vyrvat z rukou, když viděla, že jde někdo kolem nich, ale hoch nedal, hoch nedbal a tiskl jí na rty rty — — — — — — — — — — — — — — — — —

Muzika už jen jako ozvěna doléhala z dálky tichá, mírná jako vzpomínání — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Bože! jaké to bylo světlo, co jí stříklo do očí… Probrala se z příjemných těch mrákot a viděla nad sebou stojící dámy i svého tatínka s běloučkou bradou; jemně se dotýkal jejího ramene a budil ji ze sna. Rychle se vzpřímila v pasu a sklouzla nožkou s divanu. Zastřela si rukama tváře a vstala ještě slabá skličující ji dřímotou.

„Helenko, oblíkej se, pojedem.“

Protřela si oči a teprve nyní si vzpomněla, kde vlastně je. Poznávala tváře, postavy, Cilka klečela u ní a šťastně líčeným úsměvem děcka pravila:

„Helenko, ty jsi spala?“

Helenka přikývla nevinně hlavou a protírajíc ještě rukou levé svoje oko, usmívala se sama nad sebou.

„Už pojedeme?“ ptala se.

A už kdosi kladl na ni kožíšek, čísi ruka ovinula jí kolem krku šál a jen růžovou její tvář nechala prostou. Dala sebou vládnout jako stroj.

Jaké to bylo divné osvětlení kolem ní, jaký divný ráz, — — cosi jako přísvit rána chvělo se všem ve tvářích, po rukou. Starý revírník v kožichu podával všem ruku a také jakoby to nebyl on, jak jej viděla před chvílí, tentýž přísvit podivného svítání obestíral každý jeho pohyb, celou postavu. Ani nevěděla komu, podávala ruku všem a tak se s nimi všichni loučili, jakoby šli do cizího světa. Už měli jet, vozka ve dveřích s čapkou v ruce oznamoval, že koně sebou trhají, a starý pořád ještě nebyl hotov s loučením, ještě starou paní líbal do tváří, sklínku s vínem nosil po světnici a připíjel si s kýmsi „na zdraví“.

Okamžiku toho využitkoval Ríša a přiblížil se k Helence.

Ptal se jí, kdy se zas uvidí.

Helenka nevěděla, co mu na to odpovědít.

„Nevím,“ odpověděla a aniž přemýšlela o tom, co povídá, dodala: „Snad už nikdy!“

„Někdy snad přece,“ pravil Ríša na to silnějším hlasem, přehlušuje v sále vřískající mazurku. Hudba už hrála jaksi ospale a dutě, jako z prázdné místnosti. „Až přijdu do Prahy,“ dodal, „často si na vás vzpomenu“ — a zase se jí tak pěkně podíval do očí, jako když poprvé k ní promluvil. „Přijedu na svátky a zůstanu zde asi měsíc.“

„Kde to?“ pravila, ale ne ze zvědavosti, jen aby se vůbec něco ptala.

„Na faře. Pater Augustin je můj strýc. Do jara zůstanu v Praze a pak bych se rád podíval sem. Nevím už pomalu ani, jak vypadá jaro.“

„Ó, zde je na jaře krásně,“ — pravila Helenka a slova ta promluvila s nadšením.

Otec její byl už u dveří.

„Abychom se tedy brzy zase shledali,“ pravil Ríša a podával jí ruku.

Položila mu do dlaně všech svých pět prstů, Ríša je stisknul a usmál se na ni naposled.

Helenka se mu mlčky poklonila, otevřel dvéře a shltla ji tma.

Z venku nahrnul se do světnice pronikavý chlad zimy.

Ríša, drže v rukou dvéře, zdvořile se klonil revírníkovi do cesty.

„Zavřete — zavřete,“ pravil k němu revírník, — „jde sem zima, my už trefíme.“

Několik hostí vyhrnulo se za nimi na návsí, mezi nimi Ríša.

Viděl ještě, jak Helenku ukládají do saní, házejí na ni kožešiny, houně, vlňáky, deky, až z ní nezbylo nic než dětský, zvonivý hlásek, který volal: „Už dost, už dost — něco taky tatínkovi.“ — — — — — — — — — — — — — — — — —

Byla krásná, hvězdnatá noc. Země a střechy pokryty sněhem modře svítily tmou. Koně trhali saněmi, řehtavé rolničky zvonily jim na prsou. Naposled vystoupil pacholek na kozlík a shrnuje pod sebou halenu, trhnul opratí… A koně jako vítr odnesli Helenku, — v oka mihnutí zmizela před ním jako zjevení, které tu bylo a není. Všichni se už vrátili zpět, jen Ríša ještě stál před domem a s obnaženou hlavou pohlížel po dědině dolů k lípě, kde přes můstek zařehtali koně naposled.

V divné náladě vrátil se dovnitř. Když vešel do sálu, ani tak jasno se mu tu nezdálo, jako před tím. Uklidil se do zadního pokoje a sedl si právě na to místo, kde před malou ještě chvíli zdřímla Helenka. Zvážněl velice a přemýšlel o něčem. A teprve nyní litoval, že tančila tak málo a nebavila se, jak se bavily ostatní. Ani jí neužil, dokud byla tu. A Ríša rychle vstal, nevěda proč, vešel do sálu, chvilku pobyl tam, chvilku zase jinde a na konec se vrátil opět na to místo, kde seděla ona. A ještě naposled přivolal ji k sobě, tu krásnou, bílou její tvář, ponořenou do zlatých vlasů, to mladé její tělo v šatech blankytné barvy, s modrou, volně splývající šerpou po straně, a vzpomněl si na hovor s ní. Vzpomínal na ni, kdy ještě byla malým děvčátkem s krátkými sukýnkami, zlatými vlásky a nepohlednou, tenkráte ještě slabě pihovitou tváří. Oči měla už tenkrát tak pěkné jako dnes, jenom ne tak tmavé a plaché.

A Ríša mimoděk vykouzlil si v duchu, jak asi vypadá ten pravý její ráj… Stěny kolem něho mizely, neviděl lidí, neviděl sebe a hudba pohvizdující sálem dráždila jeho obraznosť. Viděl před sebou tu starodávnou myslivnu se šindelovou střechou, bílý sloupek komínu kouřil modravými kroužky do jasného obzoru, slyšel vodu žblunkat v nádvorní studánce, do které lesní pramen stékal dřevěným korýtkem. Z daleka, z daleka doléhal k němu nehezký, ale ve vzpomínkách nyní nevýslovně milý skřek modrolesklého páva.

Hejna perliček, stáda slípek, mračna holubů, zelené stromy, zahrada, aleje třešní, lesů stinné samoty, pasoucí se stáda bravu pod lesem, dole mlýn a k mlýnu potok stříbrný, modré nebe nad hlavou — uprostřed květů, obilí a luk, takový byl její život, takový byl její ráj. „Ó, u nás je krásně na jaře!“ — vzpomněl si na její vlastní slova a na její nadšení v očích, s jakým z prsou vydechla tu jednoduchou větu. A jak krásna musí být teprv zima kolem nich! Všechno pod sněhem i stromy i lesy a jenom ta šindelová střecha jako budka leží na polích a ten komín bílý kouří do modrého nebe. I na tu světničku se pamatoval, ve které asi tráví nyní dívčí svoje sny. Jako hoch se Stašou nejednou vešel i tam a dobře se pamatoval na světlé, čisté její ovzduší. Bývala plna dětských hraček, starodávných obrazů a jakási tajeplná něha milovaného útulku tkvěla tam i ve vzduchu. Bůh ví, je-li tam posud tak, jsou-li tam posud ty stolečky malé prostřené červenými, na pokrajích pestře květovanými šátky, — visí-li tam posud ta černá, věky sešlá, starodávná Panna Maria, a ta lůžka jsou-li tak posud čistě do běla prostřená jako tenkrát za dětských jeho let… Tenkrát tam bývaly její sestry, všechny krasavice štíhlé a jemné, jen Gusta byla veselá a ostrá… A ta stará Marta s brejlemi na nose, s usmívavou šťupkou na scvrklých rtech, které vždycky do prstů brala a tolik se usmívala, ta je posud živa? Jak jej vždycky vítala, jako svého do klína jej brala a v kuchyni nejčastěji máslem a medem jej častila. Stanislav v síni připravoval šavle, flintu, prach, hladil psa, rovnal na sobě řemen, na kterém už zavěšený měl starý, rezavý, myslivecký nůž. — Ozbrojil i Ríšu a tak šli, vyběhli do lesa a hnali útokem cestou vzhůru; přepadali křoviska divokého bezu a na kusy je rozsekali rezavými šavlemi, až se zbraní tekla zelená jejich krev. To byl jejich nepřítel. Sotva s jednou armádou byli hotovi, útokem hnali zas na druhou, třetí, čtvrtou, keř za křem přepadali nemilosrdnými svými kynžály, zašli až do lesa, bloudili celé půldne a večerem teprv vraceli se nazpět. Poděšeni tmavými, černavými tvary příšerně jak drápy rozpjatých stromů, přestrašeni báchorkami, které doma slýchali i mimo dům o lesních mužích, divých ženách, trpaslicích, skřítcích, hastrmanech a nejvíc o hrozné té klekánici, která s hady po skráních místo vlasů přepadá lidi ještě za dne, bez dechu vyběhli vždy z lesa ven a tam si teprv oddechli, tam teprv na sebe se usmáli, kde bylo už světleji. Jednou se tolik opozdili, že i přenocovat musil „pod Komorou“, přišli jej hledat z domu s lucernou a našli jej na postýlce vedle Stanislava v zadním pokoji. Drželi se okolo krku a snili svůj bohatýrský sen… A na to všechno se nepamatovala, to všechno zapřela — — To je divné, usmál se Ríša — —

Byl by si tak vzpomínkami ještě dlouho hrál, kdyby v tom nebyl někdo přisedl.

Byla to stará paní z pošty. Potutelně se usmívala a zase tak jako před půlnocí pohrozila mu prstem.

„Vy — mně se zdá —“ pravila tonem dámy, která si zachovala posud ve všem, v řeči i způsobech památku z barokních dob. —

„Co se vám zdá?“ — ptal se Ríša.

„Nezamiloval jste se?“

Ríša se dal do hlasitého smíchu.

„A do koho, prosím vás?“ — vzchopil se na pohovce, na krku si upravuje límeček.

„Do mne ne,“ odpověděla stará paní a smála se s ním. „Už jste ji vyprovodil?“ dodala se zvláštním důrazem na posledním slově.

„Koho?“ — nutil se Ríša do přetvářky.

„Eh, jděte, — s vámi už není žádná řeč, — už jste oněměl, oslepl, ohluchl, — proč pak netančíte? My jí to neřekneme.“

„Ale, co pořád máte? Vždyť je to ještě dítě.“

„Právě proto hrozím,“ s dojemnou přísností pohrozila mu ještě jednou stará paní svým dlouhým, suchým prstem. „Ríšo, pozor!“ — stará paní vstávala. „Pozor!“ — Ríša se smál.

A odešla, táhnouc za sebou vlečku staromodních černých šatů. „Jen se smějte,“ obrátila se k němu ještě přes rameno.

„Čemu se smějete?“ přistoupila k Ríšovi Cilka a snesla se vedle něho — „nespal jste taky?“

„Milostpaní povídá, že jsem se zamiloval.“

„Ó, Bože, a jak!“ — řekla Cilka a odešla za starou paní.

Za chvíli byl už toho plný sál, že se Ríša zamiloval do Helenky a k vůli ní už nechce tančit.

„Aj aj!“ volaly na něj židovky a s hlubokou poklonou vítaly jej k sobě, když po chvíli za ostatními vešel do sálu. — „Chcete,“ pravila Saba, „já vám něco dám. Helenka ztratila růžu — a my jsme ju našli. — Chcete?“ — a ukázala na dlani krásnou, ulomenou růži, ale bílou. —

„I,“ — žertem obrátil se po ní Ríša, „to je růže vaše — Helenka měla růžovou —“

Židovka vyplázla špičku jazyka a prudce se obrátila k němu zády; ale ihned se zatočila zase zpět a přes rameno pravila: „A, jak on to všecko dobře ví! Vy, povězte nám, ale upřímně, — kolikátá už to bude, ale — pravdu!“

„I dejte mně svatý pokoj, já o ničem nevím.“

K židovkám připojila se ještě Zdeňka, Cilka, paní nadučitelová a ještě kterási dáma z okolí; všechny jako vosy sesypaly se na něho, až jim utekl, hodil na sebe zimník a směje se, odešel domů.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist