Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI.

V tu chvíli, kdy Helenka na dvorku přistoupila k brance a lokty zavěšena o hrazení plotu dívala se k černým hřebenům lesů, Ríša dostal návštěvu.

Seděl ve svém pokoji sám a sám a jak míval ve zvyku, v koutku divanu se přikryl hojnými oblaky dýmu.

Přemýšlel.

Hodiny v nárožním pokoji stále tak jednotvárně tikaly do prázdna komnaty, vlaštovky v tichém ruchu křídel švihotaly do rozevřených oken, jedna z nich dokonce zabloudila i dovnitř, zakroužila dvakrát, třikrát pod šerým stropem a cvrknuvši v letu opustila cizí obydlí. Ríša tak byl zabrán do svých úvah, že si vlaštovky ani nevšimnul.

V tom zaklepal kdosi na dvéře, jednou, dvakrát; bílé mraky dýmu se rozvalily a přítmím klášterní jeho cely ozvalo se hlučným barytonem pronesené:

„Dále.“

Dvéře se otevřely, a do pokoje vešla vážná, tajemná, v husté černé závoje zastřená osoba ženského pohlaví.

Ríša galantně se vyhoupnul ze svého pohodlí, odložil cikánku do kouta a marně potlačuje v sobě rozpaky, v domácích střevících předstoupil před neznámou bytosť. Kloně se před ní hluboko až po pás, pravil:

„Mám česť?“

„Svědomí — — —“

„Těší mě velice — — —“ pravil Ríša a znovu se poklonil.

Neznámá se rozhlížela pátravě kolem, zatím co Ríša odhodil pohozený kabát s jedné z rozestavených židlí a nabízel ji vzácné návštěvě.

„Posaďte se, prosím,“ pravil a zmateně zatěkal očima kolem; „je tu kouř — odpusťte, nečekal jsem tak vzácné návštěvy.“

„Ó ne, děkuji, já ráda sedím v kouři.“

Mlčení.

Ríša nic, ona nic, seděli tiše naproti sobě.

„Už jsme se dlouho neviděli,“ pravil konečně Ríša více ze zdvořilosti než z upřímnosti.

A Ríša usadil se zase do tmy ke zdi přistaveného divanu.

Uhýbal.

Vzácný host už neodpověděl; přisedl, dvěma prsty vyhrnul svůj hustý závoj a pod obnaženým čelem vyhlédly na Ríšu dvě přísné, jako peklo černé oči.

Ríša sehnul se pod stůl a rukou urovnával shrnutý koberec. Teprve za chvíli dodal si srdce a se strojenou klidností upřel na bledou, smutnou tvář zase svoje dvě oči.

Pohledy obou se srazily.

Host se jemně usmál, ale zvážněl zas a nachýlil se ku předu tak, jakoby se chystal k dlouhé, ale klidné rozprávce.

„Tož, co ty to vyvádíš s Helenkou!?“ zněla první rozhodná, klidně pronesená otázka.

„Já? — Nic.“

„Teď sedí doma a pláče.“

„I nepláče — nemám strach. A když, popláče si a bude dobře zas,“ odpověděl lehce Ríša. „Ostatně —“ chtěl ještě dodat, ale umlkl.

Oči hleděly přímo na něj a do duše se mu zrovna vpíjely.

„Víš ty, že jsi provedl něco, zač bys zasloužil s každé strany po jedné?“

Ríša se krotil k mírnosti.

„Ne, to nevím.“

„Myslil’s, že máš před sebou děvče, s kterým vymetat můžeš všechny kouty a smetiště svých ‚zkušeností‘? —“

„Ne, to jsem nemyslil,“ odpověděl Ríša tímtéž klidným, spíše ironisujícím, než opravdovým tonem.

„Jak tedy vysvětlíš svoje jednání?“

„Nijak.“

„Teď jsi měl přece děvče, jakého si’s vždycky přál. Poskvrnky na ní nebylo — a tak jsi se k ní choval, jakoby to byla ta nejposlednější z posledních, které jsi posud měl. — (...)

(......)