Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII.

Kdyby se byl Ríša vyznal v tajemných znameních, nebyl by se tak hněval na noc v Neapoli.

Bylo prázdno pod mladými stromy, mrtvo na těch místech, kde Helenka mívala svůj ráj. Jediné ústřižky plátna, barevné vločky bavlny, pohozený papír s ciframi lesnických účtů, kůrka od chleba připomínaly ptákům, že tu býval někdo, kdo bavlnu tu plet a po sobě zanechal jen ty útržky a pohozené nitky. Až teprve, když se den chýliti začínal ke sklonku a Ríša také tudy šel, aby se naposled podíval na ukrytý koutek světa, kde minul pro něj nejslavnější máj, přihodilo se mu něco, zač by byl v tu chvíli zlíbal celou zemi. Dokuřuje zbytek doutníku, v zamyšlení ani nepozoroval, že se přiblížil až k tomu místu, s kterým se přišel rozloučit. Šel a když se ze zamyšlení vytrhnul, zastavil se náhle. V stromoví skulinami mrtvě visícího haluzčí zamihlo se mu v očích cosi světlého. Srdce mu zahřmotilo v prsou kladivem. Chvíli se díval, chvíli nevěřil, až teprve za několik vteřin nad slunce jasněji viděl, že to tam opravdu pod zeleným doubkem sedí ty známé, světlomodré šaty. Hlavu měla sehnutou, šaty, jak mívala ve zvyku, křídlem rozloženy stranou. Byla zabrána do ruční jakési práce.

Ríša opatrně jako duch přestoupil s nohy na nohu a po špičkách se vploužil do zelené chodbičky vedoucí k ní. A náhle, jakoby ze země byl vyrostl, předstoupil před svého soudce.

Helenka jak uštknutá křečovitě stáhla nožky pod sebe, sbírala rychle svoji práci, košíček a vzpřímila se.

Chladná, ledová Thusnelda ve své pýše nemohla se dívati přísněji a pohrdlivěji, než se dívaly pod obočí schoulené její oči. Také rty a čelo měla jaksi nepřirozeně pokřiveny a celým svým vzezřením dávala mu na jevo: jak — jak se mohl opovážit přijít sem za ní! I něco chladného výsměchu těkalo v bledé, pouvadlé její tváři.

Ríša s bázní a úctou ustoupil o krok před rozhněvanou sudicí.

„Helenko,“ pravil po chvíli a chtěl mluviti dále.

Ale Helenka přikryla si uši a svírajíc tvář v hrozný, podrážděný jakýsi výraz, — „jděte pryč“ křičela — „já zavolám tatínka.“

„Nevolejte nikoho,“ pravil klidně Ríša, vytáhl ramena, stáhl čelo a tělo srazil pevně k sobě tak, aby nabyl vlády nad třesoucími se údy. Krev všechnu cítil v hlavě, v těle nic. V poslední hodině smrti tváří v tvář Neznámému na onom světě nebyl by se tak chvěl, jako před nevyspělým tímto dítětem, které vyřknouti mělo ortel poslední. Srdce slyšel zvonit v prsou jako zvon.

Přemohl se, nadsadil hlas do nadpřirozené jakési výše a pravil:

„Nevolejte nikoho, já zase odejdu. Ale —“ rozhodil malomocně rukou — „já nevím,“ dodal a zmateně pohlédl kolem, složil ruce před sebe a týmž nepřirozeným hlasem pravil jako prve:

„Helenko, přišel jsem se s vámi rozloučit!“

Síly mu ubývalo, odmlčel se náhle a nabíraje do prsou nového vzduchu, hlasem zas úplně změněným a nízkým pravil:

„Zítra odjíždím…“

Helenka nejevila pražádného překvapení. Vzdorně pohnula sebou v modrých šatech, zahryzla se do dolního rtu a ledabyle položila se na levou stranu sedánku. (...)

(......)